Gallirea - Příspěvky uživatele

Září 1/10 - Odine a Dante

Je čas, je konečně čas! Madre a padre hluboce spí, venku svítí zářivý měsíc a oni mají konečně možnost jít prozkoumávat svět sami, bez dospěláků. Navíc s nimi nebyla žádná zábava, furt samé příkazy a dusivé ticho. Původně nechtěl nikam jít, ale Dante byl opravdu hodně přesvědčivý. Bylo to samé "bude to fajn, bude to paráda" a pak "buď jdu s váma nebo bez vás". A to na Yggiho působilo jako automatizovaný příkaz. Neexistuje, aby ho nechal jít někam samotného! A Odine byla taky dost dobrodružné povahy, takže nebylo zbytí. Musel jít taky. Ale i když by to sám nepřiznal, těšil se.
"Pssst." syknul na sestru, že je čas jít. Ukázal jí směrem k jednomu z křovin, o kterých věděl, že je za ním příjemná cestička. Pohledem hledal Danteho, ale setkal se jen se zrakem matky. Zarazil se. Tak ale nic neřekla, nic neudělala. jen se na něj dívala, ale nevypadala, že by byla proti. Yggi pochopil. Souhlasila. Jen ho varovala, aby se o ostatní řádně postaral. Přikývl, aby věděla, že to bere velice vážně. Měli zelenou.

2/28

Normální běžný teplý den, řekl by kdejaký vlk. Ale Yggdrasil ne. Pro Yggiho tenhle den byl mnohým, ale rozhodně ne normálním. Odplížil se od rodiny bokem, aby vymyslel a uskutečnil tajný plán. Chtěl ze Zuběnky vytřískat odměnu za zoubek. Problém ale byl, že se mu zrovna žádný neviklal. Okusoval polínka, hryzal kamení, trhal kůru ze stromů... no prostě dělal co mohl, ale zuby držely jako přibité. Nechápal to. Vždyť Zuběnka říkala, že tyhle zuby jsou sice ostré, ale slabé. Jemu se ale jevily na jeho vkus až moc silné a odolné. Jinak by přece dávno vypadly, ne? Kecala mu? Ve skutečnosti si tehdy vyrazil silný zub, který mu klidně mohl zůstat? Ale když si tam šáhl jazykem, rozl mu zoubek další. Divné... možná lhala jen částečně. Možná je jako... hmmm jak se jmenuje ten tvor, o kterém mluvil otec... žralok! Nějaká pazrůda v mořích a oceánech prý má nekonečně mnoho zubů. Když mu vypadne jeden, doroste mu další. A zas. A znova. Třeba je jako ten žralok. Má tudíž nekonečně mnoho zubů, které může dávat Zuběnce? To je paráda! A za ty zuby si řekne cokoliv bude chtít! Jenže... jak donutí zoubky aby vypadaly? To je teprve oříšek. Hmmm oříšek. Stočil pohled k ořešáku, nicméně bylo na něj ještě brzy. Sice ořechy už měl, ale nebyly tak tvrdé, jak by potřeboval. Navíc jsem kousal do kamenů a nic z toho nebylo. Došlo mu. To nebyly dobré zprávy. Musí něco vymyslet, jinak mu zuby nevypadají a Zuběnka mu za ně nic nedá. A to nemohl riskovat!
Jak tak chodil po okolí, bloumal a přemýšlel, zamotal se do spletitých lesních cest a nějakou zvláštní náhodou se ocitl u známého stromu. Ani si neuvědomil, že je tak daleko. A matka ani otec si toho nevšimli. Asi. Snad ne. Ale Odine a Dantemu jsem asi měl něco říct. Pomyslel si. Co když ho půjdou hledat a ztratí se? Brrr strašná představa! Musí rychle vyřídit zubní záležitost a vrátit se zpátky. Ale... jak vlastně přivolá vílu? Posledně ona našla jeho, ne on ji. Přišel ke stromu a houkl do jeho dutiny. "Holaaaa." zavolal, ale zpátky se vrátila jen jeho vlastní slaboučká ozvěna.
"Hledáš tam někoho?" zachichotal se kdosi za ním.
Překvapeně se otočil, aby se ujistil že se nepřeslechl. "Hledám tebe." odpověděl bez okolků. No co, vždyť to byla pravda!
"A proč mě hledáš, vlčí mládě?"
Yggi napřed řádně probral v hlavě způsob, jakým chce Zuběnku požádat o její dary. Chtěl, aby to bylo jasné a úderné a hlavně aby nemusel moc mluvit. Otcův jazyk byl pro něj ještě dost složitý. "Chci ti dát zuby výměnou za dárek." vyřkl nakonec svou nejjednodušší verzi. A zjevně se to neminulo účinkem, vskutku to byla úderná žádost, neboť se víla solidně zarazila.
"Ah tak, rozumím. No a... ty máš nějaký zoubek, který bys mi dal? Já jen že jsi tu byl docela nedávno." podotkla. Yggi zavrtěl hlavou. "A... za to teda chceš odměnu?"
"No za zoubek přece! Ale musíš si ho vzít." otevřel tlamu dokořán, aby jí ukázal celé dvě řady dětských tesáků, které si může vzít. Ta si ale jen hluboce povzdechla.
"Yggdrasile, přece jsem ti už říkala, že takhle to nefunguje. Zoubky ti musí vypadnout samy."
Vlček zklamaně zavřel tlamu a uraženě se na vílu zadíval. To nemůže udělat aspoň pro jednou nějakou tu výjimku? Určitě se některý už už bude viklad, ona to musí poznat, ne? Když je ta Zubařka - teda Zuběnka. Víla se shovívavě usmála a pocuchala mláděti čupřinu na hlavičce svým čenichem. "Proč na to tak spěcháš? Zoubky ti vypadnou tak či tak."
Yggi se zamračil a odtáhl. Nelíbilo se mu, že na něj tak důvěrně sahá po tom, co mu odmítla pomoci. "Potřebuju dárek." odpověděl trucovitě.
"Dárek? Chceš, abych ti vyrazila zuby jenom proto, že chceš ode mě odměnu?" zatvářila se zhrozeně. Je tenhle prcek postihnut démonem hrabivosti? Je nenasytný a sbírá blýskavé věci jako straka? To snad ne!
"Ale já potřebuju!" zavýsknul zoufale. "Potřebuju, abys zajistila, že matka neodvede Danteho." Hlas se mu trošičku zachvěl, viditelně zadržoval pláč. "Zařiď to! Zařiď, abych byl pořád se sestrou a bratrem. Zařiď to!" prásknul tlapičkama o zem. "Prosím." svěsil hlavu. Tohle byla jeho velká možnost. Přece o ni jen tak nepřijde! "Vem si zoubků kolik chceš. Klidně všecky. Ale ať mi neberou Danteho a Odine." Neudržel ho, chtěl se rozbrečet, ale protože už nevěděl jak, místo toho se jen šíleně naštval. Frustrovaně zahrabal do země, aby upustil aspoň trochu páry, a plácl sebou do rozhrabané hlíny.
Zuběnka na něj smutně hleděla. Tohle přání mu splnit nedokáže. "Promiň, Yggdrasile, já takovou moc bohužel nemám. Nedokážu ti zajistit, že o své sourozence nepřijdeš."
To byla rána pod pás. Nemá moc? Jak to, že ne! Umí přece zvedat věci pouhou myslí a má křídla a celá se třpytí. Musí být mocná! Musí to umět...
"Navíc když ti zoubek vyndám aniž by byl připravený, bude tě to strašně bolet a poničím tím nejen starý zoubek, ale i ten nový, co ti teprve vyroste. A ty musíš mít pěkné zdravé zuby, aby jsi mohl sourozence chránit."
To dávalo smysl. Nemůže mít přece špatné zuby, musí být silný! Musí se umět bránit, aby byli Dante a Odine v bezpečí. Nesmí udělat žádnou chybu, jinak tím ohrozí všechny tři. Yggiho výraz ztvrdnul a stal se neutrálním. Nebylo ani vidu ani slechu po zoufalství ani slzách. "Máš pravdu. Přijdu, až budou zuby připravené." S tímto se zvedl a beze slova odešel.
Víla ho zaraženě sledovala. Ta změna ji trochu vyděsila. Možná by to nebylo nic zvláštního u dospělého vlka, ale u vlčete? Nemyslitelné. Dlouze jej sledovala a ani jí nedošlo, že se vlastně nijak nerozloučili. Oba teď měli plno vlastních myšlenek.
Yggdrasil se vracel domů oklikou. Nechtělo se mu zpátky z mnoha důvodů, jedním z nich byl pocit poraženosti. Neuspěl. A to byl problém. Jak tak přemýšlel nad tím, jaké mají další možnosti, nedopatřením zakopl a svalil se do roští, které však schovávalo příkrý sráz. Nebyl velký, ale byl dost prudký a nebezpečný pro prcka, jakým Yggi přeci jen byl. Vypísknul a skutálel se dolů po kamenitém sesunu a přistál na obličeji až úplně dole. Byl odřený a pomlácený, čenich ho pálil z toho, jak si ho při pádu poškrábal o kameny. Zaúpěl a chytil se tlapičkama za tlamu. Ale co to? Cítí v hubě krev! Zašmátral jazykem po dásních a hledal další díru. Tuhle zná, tady je zub, tady taky... Mám ji! Pomyslel si radostně. Opravdu, vyrazil si při pádu zub. Začal hned vehementně hledat všude kolem, ale zub neviděl. Ach bože, snad ho nespolknul, to by byla hrůza. Už už ztrácel naději, když v tu zahlédl cosi dlouhého a ostrého opodál. "Mi dente!" zvolal šťastně. "Můj zub! Můj zub, můj zub, mám svůj zub!" A tak k radostným jásotem vzal svůj zoubek do tlamy a běžel zpátky za vílou.
Měl na krajíčku, dáseň ho bolela a byl vyjukaný, ale měl radost. Už z dálky na ni povykoval. "Zuběnko! Zuběnko, mně vypadl zub!" volal na ni.
Víla se zhrozila. "Říkala jsem ti přece, že si nesmíš zuby trhat násilím. Ukaž mi dásně, otevři tlamu!"
Yggi hned poslechl, otevřel pusu a na Zuběnku vykoukla čistá, pravidelná díra v dásni a vlčí zoubek na jazyku. Vše vypadalo v pořádku.
"Ty máš teda pořádné štěstí." povzdechla si. "Ukaž, zoubek mi dej a ty se běž rychle napít. Něco ti za něj dám, ale varuji tě, skutečně ti nedokážu slíbit, že se s bratrem a sestrou nerozdělíte."
Yggdrasil horlivě kýval hlavou. "Tak to aspoň zkus. Třeba to vyjde." odpověděl s výrazem typickým pro naivní radost vlčete. Tomu víla nemohla odolat, zvlášť, když mu tak zářila očka.
"Zkusím. Ale počítej s tím, že to nevyjde." přitakala s obavami v hlase i srdci. Nemohla mu to slíbit, nedokázala to zařídit. Ale právě teď měl Yggdrasil možnost být mládětem a ona mu tu šanci nechtěla vzít.
Vlček slušně poděkoval, pozdravil vílu a mnohem veselejším krokem se šel napřed napít k potoku a pak rovnou za rodinou. Věděl, že mu víla nedovede pomoct. Ale aspoň měl pocit, že dozajista udělal vše, co udělat šlo.

Yggi se zarazil, uši nalepené na krk. Dostal se do potíží tak rychle, že ani nemrk. Liška si povzdychla, kroutíc očima. "Hele mládě, upaluj za rodičema." Yggdrasil hlavou vrtěl, kvrdlal nožkama. Prosebně na lišku koukal smutnýma očkama. "A že nemusím teď? Možná až za chvíli." Liška však nechápe, hodně se diví. "Takže ty ses nezatoulal, ty malý nezbedo."
"Jojo zatoulal, jen se to všechno tak nějak semlelo. Navíc komu to vadí, mně teda ne. Však se vrátím, určitě než slunce zapadne."
Liška se mračí, podezřívavě mžourá. Snad si ten prcek nemyslí, že je takhle hloupá! Nene kdepak, určitě utekl z rodné jeskyně. Určitě ho hledají a až ho najdou tu, liška dostane po hubě. "Tak to ti nežeru, beztak jsi samý problém. Vrať se domů hned, půjdeš po zlém nebo po dobrém." Liška se mračí káravě, Yggi se mračí temně. A tak tam tak ve dvou se na sebe mračí vzájemně. Vlček se nakonec umoudří, poraženě vzdychá. Utrpěla tímhle setkáním jeho křehká vlčí pýcha. "Fajn, tak já teda půjdu. Musíš mě ale pustit." "Tak to teda ne, určitě zdrhneš úplně jinam, to nemohu dopustit." A tak vzala liška Yggiho na ocas, k rodičům ho odnesla. A když si byla jistá svým splněným úkolem, zmizela rychle zpátky do lesa.

Srpen 10/10

Huh? Jakto že je den? Nešel před chvílí spát? Rozhlédl se kolem dokola zmateně. No fakt, vždyť teď, právě teď usnul! To byla noc tak krátká? Uh, tolik chtěl utéci realitě, že s láskou upadal do sladkých rukou spánku. Ale k čemu to je, když spánek trvá sotva pár vteřin! Nicméně zpátky k současnosti - nemá na výběr. Jenže... on není venku. A vedle není madre, padre, sorella ani fratello. Kam se všichni poděli? A kde je on? Pak mu to ale došlo. Tuhle jeskyni moc dobře poznává. Je doma! Ve Valhalle! "Dante?" zkusil. Nikdo nic. "Odine!" zavolal na sestru hlasitěji. Taky žádná odezva. Na matku volat nechtěl, protože byl na ni naštvaný, a na otce už vůbec ne, protože... no z vcelku jasných důvodů. Chtěl vyjít ven z jeskyně a podívat se kde teda jsou, ale východ se zdál být podivně daleko. A daleko. A furt byl daleko. Co to má být!" Rozeběhl se, ale pořád se tam nemohl dostat. Bylo to frustrující. Když už se odrážel spíš vzteky než silou, ucítil tlak na zádech. Ještě chvíli zvládl běžet, ale ta tíha ho srazila k zemi a on...
...se probudil. Zvrátil rozespalou hlavu vzad, aby se podíval na předmět, který ho špendlí k zemi. Byl to malý bratr. Yggdrasil mu očichal tvář a opatrně ho shodil ze sebe dolů. Zvedl se, ale vzápětí zakopl do další tělo. Tentokrát to byla malá sestra. Yggi úlevně vydechl. Byli tady. Pak zvedl hlavu a jeho očka spatřila noční oblohu, která zářila barvami. Zalapal po dechu. "Páni!" vyjekl a začal šťouchat do sourozenců. "Odine, Dante, vstávejte! Něco se děje, obloha umírá! Nebi je špatně!" jančil, ale sourozenci byli příliš zabraní do sladkého spánku. Yggdrasil byl celý bez sebe. Nervozitou zakňoural. "Co se to děje." kňournul.
"E' l'auroras." promluvila najednou osoba, o které ani nevěděl, že je vzhůru.
"Aurora?" zopakoval vlček nechápavě.
"Polární záře." přeložila mu to matka a posadila se vedle něj.
"Nebe neumírá?" zeptal se Yggi pro jistotu, načež Lacrima jen zavrtěla hlavou.
Yggdrasil se rázem uklidnil a stočil pohled k záři. Byla překrásná. Různě se vlnila a měnila a barvy byly jako z jiného světa. "Bella." zašeptal omámeně. Matka mu věnovala káravý pohled, čehož si okamžitě všiml. Kajícně sklopil uši a trochu uraženě se od ní odvrátil. "Mluv otcovým jazykem." napomenula ho, ale dál již nemluvila. Matka obecně moc nemluvila. Yggdrasil byl na tom dost podobně. Nechtěl mluvit. Když mluví, je kárán. Proto po zbytek noci ani jeden nepromluvili již jediné slovo. Jen mlčky sledovali krásu polární záře.

Podivné to stretnutie, nie že nie. Shahir bol určite milý vlk, ale nezdalo sa, že by mal mnoho odpovedí. Kedy vyrastie – až príde čas. Čo to bolo za časový údaj? Kedy získa mágiu – až vyrastie. Rovnako neurčité, ako otázka pred tým. Yggi bol čiastočne nahnevaný, čiastočne zmatený. Naozaj tie odpovede potreboval, musel preprať otca! Ochrániť súrodencov, dostať ich do bezpečia a byť si istý, že zostanú spolu. Ale ako toho móže dosiahnuť bez mágie? Ani s ňou nemal istotu, že bude všetko bene. Bene... ako to len mohla mama povedať? Klamala im? Bola tiež taká naivná a zúfalá ako oni? Ťažko povedať. Ale mal na ňu zlosť. Takú zlosť! Hneval sa na ňu, na svet, na okolnosti, do ktorých sa narodili. Najhoršie na tom všetkom bolo, že nemali vóbec potuchy, že by to šlo aj inak. Ako by len mohli, boli ešte malí. Takí malí, že bez dospelých by neprežili. Nemali potuchy, ako svet tam za humnami vyzerá. Je milý? Bezpečný? Láskavý? Je zlý, nekonečný a desivý? Inu desivý je určite, lebo Yggdrasila desil už len pri pomyslení na jeho existenciu. Ale... je na prežitie? Keď sa naučia sebestačnosti, prežijú? Pozrel na brata i sestru a zachvátil ho splín. Čo keď ich nedokáže ochrániť? Čo potom? Čo sa s nimi stane? Na to ale nesmel myslieť. Bol najstarší. Prvorodený. Musel si poradiť aj keby ho to malo stáť všetko, čo pozná.

Kolektivní rozhodnutí vyvolalo příjemný pocit pospolitosti. Yggdrasil se cítil uspokojeně. Jeho návrh prošel a byl podpořen oběma sourozenci. Sorella i fratello byli spokojení s tím, že půjdou do Vrby a budou hledat podporu v tamnější části rodiny. Jsou od matičny strany, tak budou jistě přívětivější, než padre. Ten jim vyvolával akorát husí kůži.
Oba se zcela ponořili do Yggiho poňouknutí ke hře, což bylo skvělé! Sorella se ani nebránila, prostě se svalila a nechala celou jejich chlupatou pyramidku se zhroutit. Yggdrasil se pousmál a s radostí se k nim svalil. Dobrý tah. Pomyslel si rozjařeně. Vypadal nedůtklivě a tvrdě, ale ve skutečnosti měl radost. Byla to zábava! Dante začal Odine ožužlávat ucho a nezbedně na Yggiho mrknul. "Deliziosa." souhlasil Yggdrasil a začal žrát její druhé ucho. Nenechal se pobízet dvakrát, hra musela pokračovat. Mával ocasem jako šílený a těšil se z toho momentu obyčejné hry vlčích mláďat.

Oba sourozenci vesměs souhlasili, jen každý svým vlastním chaotickým způsobem. Yggdrasil se snažil zachovat co nejchladnější hlavu. Jistě, tělem mu koloval strach, adrenalin mu různě stoupal a klesal a bylo to hodně věcí, ale rozhodně to nebylo příjemné. Teneresi da madre... držet se matky je tedy náš cíl? Pomyslel si. Upřímně mu takový cíl připadal hodně nestálý. Neměla problém je přerozdělit a dvě svá vlčata dát cizinci. Proč by jim měla být schopná zajistit bezpečí? Bezpečí není vlk, jak už Yggi zjistil. Je to situace. A tahle byla silně mimo kontrolu a bezpečí.
Nicméně žádný ze svých pesimistických pohledů neřekl nahlas. Jen se mračil a tisknul se na sourozence. Byl vysoký, vytáhlý, rostl extrémně rychle. Narozdíl však od jiných vlčat, tihle tři neměli čas ani náladu se poměřovat, radovat se ze svého růstu a pomalu a opatrně objevovat svět. Ne. Oni byli vrženi do světa bez možnosti na moment zaváhat.
Dante zatoužil po tom, aby se Vrba a vše, co s ní bylo spojováno, prostě zmizelo a už se nevrátilo. "A co když je tam bezpečí?" nadhodil. "Co když tam zůstaneme? Všichni." zdůraznil. Moc tomu nevěřil, ale potřebovali naději. Aspoň trochu a aspoň falešnou. Dante nakonec přišel s podobnou teorií, což bylo dobřé znamení. "Takže musíme do Vrby. A pak uvidíme." potvrdil. V průběhu rozjímání a nacházení plánu opětovat Dantemu malé ťuknutí čenichem, zatímco hlavou pořád rejdil za sestřiným krkem. Chudák se nejspíš pod ním dost vzpírala, aby ji nezatlačoval do země víc, než je ochotná snést. Drobný záchvěv pozitivní atmosféry poňouklo Yggiho k typicky vlčecímu chování. Jak tak koukal směrem dolů a opíral se o sestru, vědomě zatlačil bradou ještě víc. A pak, v nestřežené chvíli, jí šťouchl do přední packy, aby se náhle ohnula a ztratila pevný opěrný bod. "Hups." řekl na to jen Yggi a měl ve tváři nevzrušený výraz. Nicméně srdce se mu chvělo touhou po zábavě. I když se to vůbec nehodilo.

Dante tlačil na pilu. Přirozeně, v jejich neznalých nedospělých hlavičkách byl svět tak nekonečný, že musel obsahovat všechny možnosti. Nebylo možné, aby něco nešlo. Kdyby to tak bylo, nač by byl nekonečný? Ale jak sama Odine přiznala, padre byl silný. Donutil je udělat něco proti jejich vůli. Yggdrasil odměřeně přikývl. Nechtěl na to myslet a emočně se angažovat. "Něco udělal a my jsme... ho poslechli. Nešlo to neudělat. Non capisco, nechápu to." přiznal a hodil očkem po otci, který by se měl každou chvíli zjevit mezi keři. Byl rád, že dohnali madre s fratello. Takhle mohli aspoň spunktovat nějaký plán. Vše jim však házelo klacky pod tlapky.
"Per riassumere. Padre je silný, madre nám nepomůžu a Vrby jsou asi daleko, ale nevíme kde." šeptal sourozencům shrnutí toho, co už vědí. "Sorella." oslovil sestru. "Padre je daleko za námi a neudělal tu divnou věc, abychom zpomalili." poznamenal s naději v očích, ale s tvrdou tváří. "Když půjdeme u sebe, nic neřekne. Jen ho nesmíme rozzlobit." došel k finálnímu názoru a koukal z Danteho na Odine a zpět, aby slyšel jejich názor, případně nesouhlas. Taktika držet se u sebe a poslouchat byla poměrně bezpečná. A Yggdrasil měl za to, že i jediná k dispozici. Zhluboka si povzdechl a zanořil čenich do zátylku Odine.
"Madre má ve Vrbě bratra." zahučel jí do chlupů. "Budou hodní?" vypustil zamyšleně dotaz do éteru.

Tiše našlapoval po měkkém jehličí. Co tu hledal, to neměl zdání, ale rozhodně věděl, co tu nehledá. Své sourozence. Schoval se za nedaleký strom a neslyšeně se zachichotal. Tady ho jistě nenajdou. Byl to perfektní úkryt, pod kořeny starého stromu, zarostlého mechem a pokrytého starými masivními choroši. Byl tu tak nenápadný, že i náhodní hlodavci se zděsili, když před nimi náhle vykouknul. Ideální. Ale... jak dlouho tu musí být? Neurčili si pravidla, tak vlastně netušil. Jen věděl, že ho musí najít. Co když ho ale nenajdou? Co pak? Jaká jsou pravidla když ho nenajdou? Slyšel Odine, jak chňapla po Dantem, který se snažil ukrýt v rákosí. Teď hledají spolu. Když ho najdou, je to jasné, ale co když ne? Má vylézt? Má se ozvat? Dát jim nápovědu? Ale to by ho okamžitě našli, ne?

Podivný sen rozbouřil vlčkovu šílenou noc. Probudil se s vyděšeným výrazem uprostřed noci a nevěděl, co má dělat. Probudit madre? Proč by to dělal. Popošťouchnout sourozence? Pfff, to jim neudělá. Padre? Pitomost. Přestal dumat nad tím, komu by si tak postěžoval a spíš se zaměřil nato, jak se uklidnit. Povědomé zvuky tvorů, kteří žijí převážně v noci, a které slyšel i v rodné jeskyni, ho uklidňovaly. Ptáci brzy začnou cvrlikat, viděl to na obloze, brzy bude svítat. Podivné, co že se mu to zdálo? Prchlivost sna Yggiho málem donutila zcela zapomenout, ale emoce byly příliš silné. Plytké babrání se ve vzpomínkách mu objasnily podstatu znepokojivého snu. Pohostinná liška ho nalákala do svého brlohu, kde mu vyprávěla děsivé příběhy a objasnila mu pravdu o jeho původu. Původu, o kterém mu měla říct madre. Původu, který sice neznamenal mnoho, ale Yggdrasilovi na něm záleželo, zvlášť proto, že si tolik zakládal na informacích. Pozdě si však uvědomil, že si oni pravdu vůbec nepamatuje. Pouze bolestivý pocit, který z ní měl. Pocit, který ho sžíral zevnitř a zabraňoval mu dýchat. Pocit, který ho bude pronásledovat ještě velmi dlouho poté, co opustí tento bohem zapomenutý les.

Dante byl krásně uvolněný, sestra vyhledávala jistotu v kontaktu. Nic neříkal. Sourozenci se ujišťovali v tom, že vše dopadne dobře, ale Yggi jejich optimismus nesdílel. Nicméně nehodlal být tvůrcem obav, proto neodpovídal. Byli zatím spolu. Na ničem jiném nezáleželo. "Insieme." zašeptal jim do kožichů. "Spolu." zopakoval otcovým jazykem. Bratr se ptal matky, ale Yggi se na ni ani nepodíval. Neochránila je. Ochraňuje jen malého bratra. Aspoň jeho. Ozvala se Yggdrasilova ochranářská mysl. Avšak sestra byla očividně zcela na něm. On byl tím, kdo se o ni měl postarat. Neměl s tím problém. Avšak měl obavy. Dospěláci jsou obrovští! A otec byl obzvlášť vysoký a děsivý. Překvapeně se obrátil na bratra, když navrhl přeprat otce. Vzpomněl si, jak z něj a Odine udělal živé loutky. Naježila se mu srst na hřbetě. Razantně zavrtěl hlavou. "Padre neprohraje." vyvrátil mu jeho myšlenku, ačkoliv se nezdálo, že by se jí držel.
Pohlédl do dálky, kam se vydali za vedení matky. "Dove sono i Vrby? Jsou daleko?" zeptal se sourozenců tiše a pohlédl na bratra. "Fratello, madre ti nic neřekla?" zeptal se v naději, že by Dante snad mohl něco vědět. Něco, co on a Odine nemohli slyšet.

1/28

Yggdrasil se dnes probudil obzvlášť nerudný. Včera měli hodně těžký den, dlouhou cestu, padre byl obzvlášť přísný a madre mu na to nic neřekla. Šel spát naštvaný a se slzou na krajíčku. Měl za to, že se z toho vyspí a bude mu líp, ale opak byl pravdou. První, čeho si ráno všiml, byl divný tlak v tlamě. Nepříjemně ho bolela horní čelist a přišlo mu, že má i nateklou hubu. Hned po probuzení naštvaně zavrčel do větru a šel se napít k jezírku. Voda byla studená a příjemně ho chladila na bolavých dásních, což mu dovolilo pocítit alespoň malou úlevu. Ta však netrvala dlouho.
"Co tam děláš? Pohni sebou, musíme jít." hlas otce vyvolal v Yggim obzvlášť velkou vlnu rozmanitých emocí. Chtěl křičet, chtěl brečet, chtěl kňourat a naštvaně mlátit pacičkama o tu jeho chlupatou, tupě vystrčenou hruď. Proč se vůbec tak naparuje? Co má furt za problém?
"Io sto arrivando." odpověděl nerudně, že už jde. Otec se ale zamračil tak temně, že ani bouřka se neuměla takhle škaredit. "Mluv normálně!" poručil mu nabroučeně.
"No." odvětil vzpurně. Otec udělal několik kroků směrem k němu. "Povídám mluv normálně." Otcův hlas byl klidný, ale bodal jako dýka. Nebral to jako hru, buď ho syn poslechne, nebo ho poslechnout donutí. Yggdrasil zatlačil přicházející slzu vzteku, smutku, zoufalství a vzdoru. "Dobře, otče." procedil skrze bolavé zoubky a nabroušeně se vrátil k sourozencům. Dance a Odine na něj smutně hleděli a nic neříkali. Matka se na něj nedívala vůbec. Yggi už to nesnesl. Otočil se a rozeběhl se kamsi skrz houští. Slyšel za sebou naštvané volání otce.
"Vrať se zpátky, ty nevděčný smrade!" Yggdrasil však byl už pryč. Běžel a běžel a nezastavoval. Nohy se mu motaly do sebe, ale nějakým zázrakem ustál každé klopýtnutí. Až najednou zakopl a děsivým hlukem přistál v roští.
Vymotal se z větviček a listí a dal konečně průchod všem svým emocím, které se snažil tak dlouho ukrývat. Před sourozenci, před otcem, ale hlavně sám před sebou. Srdceryvně se rozvzlykal. Zajíkal se pláčem, polykal hořké slzy. Nevěděl, jestli je naštvaný, smutný, nebo ho po tom pádu něco bolí. Věděl jen, že není v jeho silách tenhle proud slz zastavit. Štěněčí naříkání a pláč přitáhl nechtěnou pozornost. Zpoza keříku na něj koukala kulatá očka s heterochromií. Yggi popotahoval a utíral si tlapkama oči. "Chi-chi c'è?" zeptal se kdo je tam v matčině jazyce mezi vzlyky. Křoví zašustilo a vylezla z něj prazvláštní éterická bytost. Světlý kožich, dvoubarevné oči a křídla teňounká jako ta nejjemnější pavučina.
"Proč pláčeš, vlčku?" zeptala se líbezným hláskem. Yggi na ni zvedl uplakaná očka a vylil celé svoje bolavé srdíčko.
*"Mio padre era ingannevole per me e volevo solo una bevanda, ma mi urlava e era ingiusto e mia madre non gli diceva niente, io ero stanco e la mia bocca fa tanti male e tutti sono covati e non dissero niente a mio padre e voglio che tutto sia lo stesso!"
Bytost se zarazila, udělala výrazný krok vzad a šokovaně se na malého Yggiho dívala, aniž by notnou chvíli cokoliv řekla.
"Cože?" vypadlo z ní nakonec, otazníky lítající kolem hlavy.
Yggdrasil ještě chvíli vzlykal, než se konečně dokázal uklidnit. Pláč byl ten tam a jeho existenci prozrazovaly jen oteklé oči a občasné zajíknutí. Bytost se jemně usmála a jemně vlčka olízla na kuráž. "Povíš mi teď co se stalo? Ale prosím jazykem, kterým budu rozumět." zasmála se.
Yggdrasil se zhluboka nadechl, vydechl a nasadil klidný, relativně neutrální výraz. "Vůbec nic." odpověděl. Vlčice naklonila hlavu na stranu, ale dál se nevyptávala. Zjevně o tom mládě nechtělo mluvit. Ne znova. "Kdo jsi?" zeptal se Yggdrasil konečně.
"Já jsem víla Zuběnka. Když vlčátkům vypadnou mléčné zoubky, sbírám je a vlčkům za to dávám nějaké drobnosti pro radost." představila se víla. "A kdo jsi ty?"
"Jsem Yggdrasil." představil se víle poměrně stroze. Už byl konečně schopný vyslovit své jméno celé a bez větších obtíží. "A... proč sbíráš zuby?" nechápal. Víla se jemně zasmála. "To je tajemství." mrkla na něj, ale Yggimu to nestačilo. "A jak je sbíráš? To si je musí... vymlátit nebo vyškubat?" zamračil se. Víla se rozesmála. "Ty máš ale představivost! Kdepak, vlčatům zoubky padají samy."
"Cože?! Jak můžou padat samy?" skočil jí do řeči.
"Neděs se, malý Yggdrasile, má to tak být. Vy vlčata máte ještě mléčné zuby. Jsou ostré, ale malé a slabé. Když vám vypadnou, udělají místo novým, větším a silnějším zubům."
Yggdrasil se hluboce zamyslel. Takže až mu vypadají zuby, budou větší a silnější? Děsivá představa!
"Tak to teda nechci! Bude to bolet, nechám si svoje zoubky navždy." rozhodl se. Víla se potutelně usmívala a škodolibě mlaskla.
"To se obávám, že si vybrat nemůžeš. Navíc už ti stejně jeden vypadl." poukázala na malou díru v Yggdrasilově dásni. Yggi si zděšeně začal hledat díru jazykem a našel ji. "Já nemám zub!" vyjekl zděšeně. "Co budu dělat?" hodil na vílu zoufalý pohled. Ta jen pohodila hlavou. "No co by. Dáš mi ho." odpověděla nevzrušeně. Mávla tlapkou a v roští se cosi zatřpytilo. Zuběnčino kouzlo našlo Yggiho zoubek a přineslo ho přímo k ní. "Dáš mi ho, ne?" zeptala se pro jistotu.
"Jasně. Co bych s ním dělal." odpověděl nespokojeně.
"Neboj, až ti zub doroste, bude ještě mnohem lepší než tenhle." mrkla na vlčka a zmizela v třpytivém mráčku, který se rozprostřel všude kolem. Yggi překvapeně zamrkal a koukal na místo, kde před chvílí stála víla. Nezdálo se mu to jen? Inu, na tom nezáleží. Musí zpátky, jinak se bude otec hodně zlobit.
Chvíli to trvalo, ale nakonec se dokázal vrátit k rodině. "A heleme se, kdo se nám vrátil. Pan cestovatel se uráčil nakráčet zpět?" pronesl k němu uštěpačně otec. Yggdrasil se s neutrálním výrazem postavil přímo před něj a kajícně sklopil hlavu.
"Omlouvám se, už to neudělám." omluvil se bezvýrazně.
"Ts, to si piš že neuděláš. Jdeme!" zavelel a dál svého syna neřešil. Yggi si povzdechl a šel se zařadit k sourozencům. Všiml si, že na něj prazvláštně koukají.
"Fratello, co to máš na sobě?" zeptala se Odine tiše.
Yggi nechápavě zavrtěl hlavou. Co by měl mít na sobě?
"Svítíš." špitnul Dante a Yggi si všiml, že má na tlapičkách podivný třpytivý prášek. Překvapeně zalapal po dechu. Nezdálo se mi to!

Bylo ráno, počátek dalšího horkého letního dne. To ráno mohlo být s přehledem jako každé jiné, ale ne pro Yggdrasila a jeho rodinu. Byli totiž na cestě do matčiny domoviny, Vrbové smečky. Vlčata netušila kam jdou, ani co tam najdou. Nevěděla, jaký si pro ně osud nachystal překvapení, ani jak velký podíl na něm bude mít nově objevený otec. Malému vlčkovi vířila hlavou spousta myšlenek. Ty myšlenky překrývaly jiné emoce, jako třeba obavy, bohužel nebo bohudík. Ať tak či onak, museli se hýbat dál a cesta byla náročná. Ne ani tak terénem, jako spíš tím úmorným horkem. Yggdrasil cítil, jak z něj nelítostné slunce vypařuje i tu trochu vody, co v něm sídlila. Potřeboval se hned napít. Otočil hlavu k sestře, která vypadala stejně zdrceně a unaveně, jako on sám. Šťouchl do ni lehce čenichem a po očku kontroloval jak se padre tváří. "Sei bene? Jsi v pořádku?" zeptal se sestry a se strachem v srdci zjistil, že celá hoří. Čenich měla suchý a vařící, oči suché a jazyk skoro až na zem. V panice se rozhlédl kolem dokola a hledal alespoň náznak nějaké vody. Louže, potoka, čehokoliv. Nikde nic. Táhle zakňučel a hodil zoufalý pohled na matku, která byla k nim zády. Dante si však všiml, že něco není v pořádku. Jak viděl Yggiho výraz a Odine zchvácenou a bez života, rozštěkal se a začal tahat matku za chlupy a nohou. Ta se k němu sklonila a pokoušela se ho utišit. "No, qualcosa è sbagliato, qualcosa è sbagliato." povykoval malý bratr a ukazoval na něj a na sestru. Matka se zastavila a věnovala jim pozornost. Byla klidná a rozvážná, ale v její tváři se zračilo znepokojení. Velmi rychle jí došlo, že vlčata potřebují pít a odpočívat. V tomhle horku to nezvládnou. Dante se svou jemnou srstí možná nebyl vystaven přímému nebezpečí, ale sestra a Yggi rozhodně ano. Jejich srst byla hustší, delší a s věčně přítomnou podsadou. Ani její vlčecí jemnost je neuchránila před horkem. Madre stočila cestu kousek bokem a poměrně rychle je zavedla do stinného lesa, kde se vyskytoval velmi tenký, sotva tekoucí potok. Na uhašení žízně byl však více než vhodný. Vlčata se už už chtěla rozeběhnout a skočit do vody, ale matka je zastavila. "Lento." poručila nevýrazným hlasem, ale vlčata pochopila, že musí poslechnout. Když madre mluvila, bylo to důležité. Pomalu se tedy přiblížili k vodě a namočili rozpálené tlapky. Dostavila se okamžitá úleva. Voda byla sice teplá, ale byla to voda. Tekla sice pomalu, ale tekla. A hlavně dala se pít. Ponořili své malé čumáky do té trochy vody a nasávali a nasávali. Pili tak dlouho, že se zdálo, že brzy prasknou. Když se konečně odlepili od vody, bylo znát, že jim je všem o mnoho lépe. Suché čumáky zvlhly, suché oči nabyly na barvě a lesku a pohyby již nebyly tak vleklé a zhroucené, ale více méně... normální. Stále však vyčerpané. Padre jim nic neřekl, jen na ně koukal z povzdálí. V očích jasné a zřetelné zklamání nad tím, jak slabá jeho mláďata jsou. Bylo jasné, že ještě projdou tvrdým výcvikem. Byli sice malí, ale takhle se hroutit z trochy tepla? Strašné. Sám by však nikdy nepřiznal, že jeho soud je iracionální a nespravedlivý. On sám totiž horkem přímo umíral. Tuhá srst sice zajišťovala skvělou termoregulaci, ale čeho je moc, toho je příliš. Faktem bylo, že na dlouhá úmorná horka není stavěný. Krátce se napil, dovolil rodině si chvíli odpočinout, ale velmi brzy zase zavelel k pochodu. Měli před sebou ještě dlouhou cestu a čím dřív tam budou, tím dřív se bude moci věnovat tomu, čemu od samého začátku chtěl. Výchově silných vlků.

Přišel vlček na návštěvu k noře, kde to vonělo krásně něčím novým. Inu zvědavé tohle mládě vskutku bylo, to vám tedy povím. Zatoulal se rodině a rozhodl se trochu prozkoumat svět. Zpátky však musel být než padre napočítal jedna dva tři čtyři pět. O čas se nestaral, o nebezpečí taky ne. Co mu tak mohlo hrozit když se jen bude dívat nevinně. Nora byla temná a zela prázdnotou. Co kdyby omylem zakopl a spadl dovnitř nešťastnou náhodou? Než se však odhodlal k prvnímu kroku, liška už hrála na jeho notu. "Co to tu na mě vymýšlíš za nekalou botu?" Liška sice hubovala, ale na tváři jí zářil úsměv. "Vůbec nic nevymýšlím a prosím tě pusť mě! Non voglio sollevare nulla, quindi lasciatemi da solo." Liška jen koukala jak mládě prská na celé kolo. "Ty prcku, co je to za jazyk? A radím ti, aby sis na to vztekání nezvyk." Yggdrasil zaštěkal, zavrčel, pak přestal. Rozhodl se dát si pozor, aby od lišky nedostal. "Co jsi zač?" zeptal se přidrzle. Liška si docela cenila jeho výdrže. Pustila ho na zem, oprášila kožíšek, olízla čumák a a složila ocas kolem těla. "Jsem liška, jsem šelma, jsem zázrak přírody a abys věděl, nesežeru tě, i když bych měla."

Konečně! Byli všichni tři u sebe. Madre u nich, padre v zádech. Nejspíš... nejspíš to tak má být. A uměl s touto představou žít. Oba sourozenci se tiskli a zas jednou vytvořili ten známý chomáč bezpečí a hezkých vzpomínek. Dante se jako jediný nebál mluvit. Možná protože měl ochranu matky, možná protože prostě takový byl. Nedomýšlel důsledky. Nebo se o ně nestaral. "Vše si sedne?" zopakoval Yggi s pochybností v hlase, ale neoponoval. "Cosa ci succederà? Co s námi bude?" zeptal se tiše, aby to rodiče neslyšeli. Tohle bylo jen pro uši Danteho s Odine. Po očku sledoval počínání dospělých, ale neudržel na nich oči dlouho. Zamotal se hlavou a ocasem víc kolem obou mláďat. Jak postupně rostli, bylo vidět, že se Yggi dost vytahuje do výšky i do délky. Což se mu hodilo hlavně ve chvílích, kdy se chtěl kolem sestry a bratra omotat jako had.
Nervozita trochu polevila, cítil se lépe. Přítomnost známých těl bylo něco, co ho spolehlivě vrátilo nohama na zem. Jeho kotvy. Pevné body, se kterýma počítal.