Gallirea - Příspěvky uživatele

1. Les ztracených duší
2. Tětivový potok
3. Rozdrásané údolí
4. Ranský les
5. Kamínková pláž
6. Konec světa
7. Delta
8. Velká houština
9. Lachtaní pláž
10. Úkryt za vodopádem

206

Přikývl. Jistě že tu je, vždy tu bude. Vždy když ho jeho sourozenci zavolají, nikdy nebude váhat. Otázkou však stále zůstává jak je možné, že zaslechl volání z takové dálky? Bylo to až absurdní, nemohl ho zachytit pomocí sluchu. Nebo že by byl natolik zdatný v ovládání svých smyslů, že slyšel nářek své sestry? Ne... bylo to příliš mnoho území, neexistovala možnost, že by jeho sluch něco tak vzdáleného zachytil. A přece tu byl. Právě včas.
Potvrzení slov jej neuklidnilo, ba naopak. Ale teď nebyl vhodný čas na jeho vzteklé výlevy. Už dávno se naučil ovládat. To však neznamená, že v něm ten starý známý vztek neproudí ve vlnách silnějších než většina vlků kdy pozná. Vášnivá Italská krev v něm proudí stejně jako v ostatních ve Vrbě, ačkoliv na to nevypadá.
V záplavě emocí nezaregistroval Tristana, který se náhled zjevil po jeho boku a vytvořil několik ohnivých koulí kokem Odine. Magie. Tolik vzdálený fenomén, který byl pro něj stejně záhadným, jako pro jeho sestru lákavým. On byl spíš vlk hrubé síly a rychlé akce. Obecně ho magie spíš strašily než že by se k nim chtěl přibližovat. Musel však chtě nechtě uznat, že Tristanův záměr dával magiím trochu té pozitivní aury. Otočil se na něj a mlčel. Nevěděl jak zareagovat. Hlavně proto že nevěděl co slovo "strýček" znamená. Nikdy ho neslyšel, nikdo ho s ním neseznámil. "Strýčku?" Zopakoval nevýrazně a obrátil hlavu zpět k Odine, jakoby jeho sestra měla odpověď na všechno. I na toto neznámé slovo. Má to slovo svůj italský protějšek? Pravděpodobně ano. A... zná ho? Slyšel jej někdy? Smutnou pravdou bylo, že jeho slovní zásoba byla chudá v obou jazycích.
Sorella oponovala, že není sama, s čímž Yggi nemohl než souhlasit. Nikdy nebude sama. Ne dokud Yggdrasil dýchá. Ale jak starší vlk říká, není vlčice. Může zajistit ochranu a přítomnost, ale ne znalosti ohledně vlčat. Naštěstí se nejmladší z nich rozhodl vzít věci do svých tlapek. Pohotový. Napadlo Yggdrasila. Byl to dobrá vlastnost. Ignoroval slovo mamma, neb v něm vyvolávalo nepříjemné vzpomínky. Ale potřebují tu skutečně každou samici, kterou seženou. Hlavně aby dokázaly pomoci.
Učinil pár kroků k východu a posadil se, hledíc na okolí Vrby. Je tu teplo, klid, bezpečí. Přesto byl v pozoru. "Dov'è Dante?" Zeptal se znenadání. Kde je jejich bratr? Jistě by tu chtěl být též, tak proč tu není? Neslyšel volání sestry? Je příliš daleko? Je v pořádku? Znepokojeně se zamračil. Nervozita rostla, nenáviděl pocit že věci nejsou jak mají být. A oni tři mají být pohromadě. Pod kontrolou.

205

Celý Yggdrasilův svět se smrsknul na Odine a její mláďata. Mláďata. Nemohl tomu uvěřit, vždyť sotva dospěla! Ani oči se jí ještě nezměnily, byly stále jantarové. Připomínaly mu dětství. A přece patřily dospělé vlčici, která porodila příliš brzy. Sevřelo se mu hrdlo. "Ovviamente." Odpověděl přidušeně. Pochybovala snad? Ani se nevyptával jak to udělala. Zřejmě je jejich pouto tak silné, že jsou schopní komunikovat i na dálku. Slyšela i ona mě celou dobu? Proč neodpověděla? I když ho zmáhaly pochybnosti, neptal se. Nebyl prostor, nebyl čas a upřímně... netrápilo ho to. Nepotřeboval vědět proč se neozvala dřív, stačí že ho zavolala teď. Když ho potřebuje. A to jej hřálo u srdce.
"Non qui?" Zopakoval zcela neutrálním tvrdým hlasem, ale čenich se mu zkrabatil, jen tak tak potlačil nutkání odhalit tesáky a zavrčet. Tak on tu má vlčata a není tu? Co je to za parchanta? Kdyby se mi tak dostal do spárů- Yggiho myšlenky se ihned stočily k tomu nejhoršímu možnému trestu. Vůbec ho nenapadlo že může být venku na lovu a shánět potravu. A i kdyby, byl by hlupák, jídla je tu dost. A hlupáky u své sestry nehodlal trpět.
Ne, nebude teď po Odine nic žádat, dost bylo otázek. Poodešel kousek stranou, aby sebral zajíce, kterého nedávno přinesl smečce na důkaz smíru, a položil ho k sestře. "Jez." Poručil, i když to nemělo vyznít jako rozkaz. Vlček zkrátka jinak mluvit neuměl. Upíral své černé oči na dvě hlučná klubíčka a nevěděl co by měl v této situaci dělat. Konečně si vzpomněl, že tu nejsou sami, a věnoval pohled také Cielovi, jehož jméno ještě neznal. Nic ale neřekl. Nevěděl co. Ani mu nedošlo že naposled co se viděli, měl Yggi oči žluté jako slunce, nikoliv temné jako noc.
Poté se otočil na Tristana. Kdy se stalo že začal spoléhat na tohoto slepého cizince? Kdy v něm hledal útěchu či dokonce ujištění? Mlčel, a přesto byl výřečný. Chtěl jeho radu, ale nevěděl jak si o ni říct.

204

Yggi se hnal jako splašený. Nehleděl na nic, a už vůbec ne na sebe. Nevšímal si Tristanova nechápavého výrazu. Jistě že to nechápe, neví jak silné má pouto se sourozenci. Neví že by se pro ně roztrhal, neví ani že je celý život hledá a oni mu celý život unikají. A neví ani nic o Yggiho neblahém tušení, že je Odine v nebezpečí. To vše Yggdrasil moc dobře věděl, a přece nechal to špatné z něj vyhřeznout na povrch. Místo aby se držel svých zásad a s chladnou hlavou tam Tristana nechal, utrhl se na něj. "Nic nemůže být tak vážně?" Zopakoval Tristanova slova tichým naštvaným hlasem. Vzhledem k tomu, že má opravdu hodně hluboký tichý a zvučný hlas, nikdy nekřičí. Ale jeho vzteklé nitro umělo kousat. "Non capisci." Prohlásil tvrdě. Už už chtěl říct něco, co by vlka zabolelo, ale jeho klidná neústupnost narušila Yggiho vzteklý chaos. Zarazil se, nechápavě sledoval statného vlka, jak se lepí na něj a podpírá ho na jeho zraněné straně. Jejich oči se střetly. Věčná hrubost, tvrdost a hněv v černých očích mladíka zvláčněly a staly se pokornými. Hleděl na něj jako kdysi jako vlče na svého otce. Na svou matku. Na své rodiče, než se z něj stalo... tohle. Než ho matka opustila a otec učinil neživý stroj.
Odvrátil pohled a zpomalil. Následoval Tristanovo vedení a nechal se ukonejšit. Hlava však stále burácela. Odine, už jdu. Pomyslel si, když viděl blížící se Vrbový les. "Jsme tu." Zašeptal a chtě nechtě přidal do kroku. Cítil nervozitu, doufal že všechna ta špatná tušení jsou jen výmysl. Vedl Tristana územím Vrbové smečky až do úkrytu, který mu ukázala Zia Lia. Kdo ví jak věděl kam jít, ale měl pravdu.
Tušení byla správná, vzkaz byl pravdivý, situace byla vážná. Ale nic, opravdu NIC ho nemohlo připravit na to, co viděl. "Sorella..." Oslovil opatrně svou milovanou sestru, která ležela v krvi a k liště se jí tlačily dva plakající uzlíčky. Nyní nebyl schopen vnímat nic než ji. "Volala jsi mě." Odsunul se od Tristana a obešel vyjeveného krémového vlčka. Přistoupil k Odine a sklonil se k ní. Byla dospělá. Drobná, ale přesto vyrostla. Až moc. Velmi důvěrně jí pročísl srst na tváři, tak jak to vždy dělával, ba dokonce dodal malé láskyplné olíznutí. Tolik mu chyběla. Přesto ještě nebyl schopen se oklepat z šoku, který právě prožil. "Dov'è padre?" Zeptal se opatrně, ale se vší vážností.

5) Onemocni nebo se zraň NEBO pomoz zraněnému či nemocnému vlkovi.

//Ohnivé jezero přes Červenou řeku

Yggdrasilův krok byl svižný a tvrdý. Kdyby nebyl tak zaujat cestou a myšlenkami jinde, všiml by si, že otok na převé přední noze lehce povolil, prokrvil se a odhalil palčivou bolest v kloubu. Ignoroval to, šlapal na bolavou packu stejně, jako kdyby s ní vůbec nic nebylo. Naražená žebra mu však dělala větší problém, zabraňovala mu plynule dýchat. Nejspíš si dokonce některé z žeber nalomil, protože bolest byla opravdu hodně ostrá. Snažil se ignorovat vše, co nesouviselo s jeho sestrou. A Tristana. Trhnul hlavou a věnoval svému společníkovi černý pohled. Byl hned vedle něho, ale Yggi si jej vůbec nevšiml. Držel s ním krok a starostlivě na něj hleděl. Yggiho bodlo u srdce. Ten vlk se o něj skutečně strachoval. "Non so." Odpověděl popravdě. Zpětně mu došlo že mu vlk nerozumí. "Nevím." Zopakoval již společným jazykem.

//Stará Vrba

//Tenebrae přes Plamínek

Tristan neváhal ani minutu. Yggiho to upřímně překvapilo, stejně jako to, jak vnímavý byl vůči subtilním projevům jeho emocí. Četl ho s překvapivou precizností, byl stejně vnímavý jako Yggi. Možná ještě víc. To bude velkou výhodou ve snaze komunikovat s někým jako je Yggdrasil. Přikývl a ihned se rozešel směrem, kterým tušil Vrbu. Nečekal na Tristana, teď nemohl. Musel se přesvědčit o tom, že ten hlas skutečně patřil Odine. Nevěděl to, nemohl to vědět a ani si nic nenamlouval, věděl že je to dost možná jen výplod jeho fantazie. Ale nehodlal to riskovat. Pro své sourozence by šel až na konec světa a bude následovat jakýkoliv náznak jejich přítomnosti. Co kdyby to nebyl jen přelud a ona ho doopravdy potřebuje? Temné oči upíral na obzor a šel jistým krokem podél vody. Nepodíval se do odrazu, na to neměl čas. Takže nemá ani ponětí, že se barva jeho očí změnila.

//Roherský potok přes Červenou řeku

Bolest ustupovala a nahradila ji ztuhlost. Šok a otok způsobily, že se bolest odebrala kamsi do pozadí a dovolila Yggdrasilovi se svobodně hýbat. Ztuhle, s omezením, ale nepřekáželo mu to. Místo toho poslušně čekal až se Tristan vyhrabe ze sněhu. Ten z něj padal v cuckách jako nános, byl mokrý a těžký. Hnědý vlk ale vypadal v pořádku. Potlučeně, ale neprojevoval žádné známky zranění. Fajn, nebude ho muset nést ani podpírat.
Najednou Yggimu přišlo, že se Trist chová... zvláštně. Rychle mrkal, motal se a vypadal zaraženě. V tu se na mladého vlčka zadíval, jasně, ostře, přítomně. Jeho pohled byl intenzivní, jakoby mu koukal přímo do duše. Vyvolalo to v Yggim divnou směsicí pocitů, mezi nimiž dominovaly pochybnosti. Má se cítit ohrožen? Co je to za pohled? Vysvětlení na sebe naštěstí nenechalo dlouho čekat. On ho... vidí? Ohromeně sledoval vlka jak se k němu přibližuje s čistou radostí. Malinko stáhl uši a zaklonil se vzad. Bylo mu nepříjemně, nevěděl jak se má chovat. "B-bene?" Odpověděl, ale znělo to spíš jako otázka.
Vlkova pozornost však ihned znova sklouzla k jeho stavu. Důrazně přikývl. "Si." Odpověděl znova, tentokrát důrazněji a s přesvědčením. Ještě netušil, že je to lež. Kdo vyhrál? "Myslím že Vy." Odpověděl bez delšího přemýšlení. Vzhledem k tomu, že se kutálel a viděl při tom leda houby, nemohl to vědět s jistotou, ale dávalo by to smysl. Však se mu kus za půlkou trasy rozpadly sáně.
Už už se uklidňoval a začal se chovat... při nejmenším neutrálně, když už ne normálně, avšak jejich milou přátelskou chvilku přerušila šokující událost. Yggi? Kde jsi? Potřebuji tě u sebe. Jsem... ve Vrbě.
Yggdrasil zalapal po dechu, hruď se mu stáhla a vzadu v hlavě se rozsvítila červená kontrolka. Světloučké žluté oči potemněly. Doslova. Jejich arva se změnila v temnou černou, jako samotný vesmír. Odine. Co se to stalo? Byla to skutečně jeho sestra? Ale... jak je to možné? "Devo andare a casa." Zašeptal. "Vrba... musím do Vrby, hned." Řekl Tristanovi s velmi vážným výrazem, takovým, který dává na vědomí, že to nesnese odkladu.

//Ohnivé jezero přes Plamínek

Dej si s někým závod na sáňkách

Nebylo ve zvykem aby se Yggdrasil choval takto rozpustile. Že by poslední záchvěvy vlčecích let? Ať je to jak chce, Tristan byl překvapivě skvělým podporujícím médiem, které v něm rozdmýchalo jeho někdejší bezstarostné já. Máchl párkrát ocasem a kývl hlavou. Nic neřekl, rovnou se jal hledat něco, na čem by mohl Tristanovi konkurovat. Zrak mu padl na dutou kládu, mokrou a vyžranou od termitů a podobné havěti. Nic vábného, ale pro závod postačí.
Chytil kládu do zubů a odtáhl ji na kopec. Naštěstí to nebyl kdoví jak obří kopec, jen takový kopeček, spíš strmý než vysoký. A tak se ani moc nezadýchal, dychtivý byl ze zcela jiného důvodu. Nedůvěřivě naskočil na dutý kus stromu a váhavě na něm přešlápl. Snad tu cestu vydrží. Hnědý vlk na něj houknul a Yggi přitakal, jak jinak než svým němým jazykem. Zaťal drápy do dřeva, na tři se odstrčil a už fičeli.
Zdálo se mu to, nebo předtím jeli mnohem rychleji? Možná jen tentokrát očekával co se bude dít, tak mu to nepřišlo tak rychlé ani strašidelné. Chlupy mu vály ve větru, stejně jako odchlípnutý kousíček pysků. Pěkně to větralo. Byl Tristanovi velmi vyrovnaným soupeřem, a bylo by to tak zůstalo, ba co víc, možná by byl býval vyhrál, kdyby se kláda pod nim nezačala drolit a sypat. "Merda!" Zaklel nevybíravě, zjevně tuhle nadávku pochytil od zii Lii. A byla vskutku na místě, neboť dřevo Yggdrasilovu váhu jednoduše neuneslo.
Stačil jeden malý hrbolek, a už letěl střemhlav bez svého závodního prostředku. Naštěstí už byli skoro dole, udělal několik přemetů, párkrát se odrazil od země a zbytek doválel. Možná byl první, možná prohrál. Ale i kdyby zvítězil, za jakou cenu. Bolel ho celý vlk, motala se šiška a potlučená místa pulzovala. Yggi však nebyl z těch, co by dávali najevo bolest či nepohodlí. A tak se jen zvedl, ignorujíc ostrou bolest pod žebry, tiše zavrčel vzteky, úplně jako když byl malý, a potlačil jakékoliv další projevy toho, že se zranil.
O kousek dál zaslechl pobavený, ale zároveň starostlivý hlas Tristana. Yggiho bodlo u srdce. Proč ho vůbec zajímá stav nějakého cizince? Přijal však jeho společnost jako nezpochybnitelnou a nevysvětlitelnou událost, a tak poslušně odpověděl. "Si." Znělo prostě.

Zahraj si s druhým vlkem nějaký vlčí zimní sport* - bobování

Tréning. Běh na dlouhou trať. Ani v dospělosti nebude mít jistotu že svou magii ovládne. To byly vyhlídky, které měl očekávat. Pln zklamání tedy jen přikývl a nechal tuhle informaci po sobě sklouznout jako kapičky ranní rosy. Ale na zmínku o božstvu už zareagovat přímo musel. Zaškaredil se jako bouřková obloha z hrdla se mu vydralo něco jako hluboký praskot. Hned potlačil všechny nenávistné projevy a jen přikývl. "Smrt." Vypustil z tlamy, a i když dělal co mohl, stejně byla slyšet suchost a nevole v hlase. "Ona... je zákeřná. Sorella mi kvůli ní zmizela přímo před očima." Ani sám nevěděl proč mu to tu vykládá. Možná jen potřeboval zaprskat a hodit někomu na plece svůj žal a zoufalství a hlavně podrážděnost, která se v něm kumuluje snad celé věky.
Potlačil však vše, co nebylo adekvátní sdílet. Už zase. Jako vždy. Ať už byl kýmkoliv, naučil se klidu a rozvahy. Ale pořád byl mladý, někde ve skrytu duše hravý a nerozvážný. A tak nedopatřením při, Tristanem vyvolané, hře si nevšiml, že Trist couvá přímo ke svahu, u kterého se válely zbytky poškozených stromů. A jako na potvoru na jeden z nich šlápl. Než stačil nějak zareagoval, už se mu svěřenec vzdaloval nebezpečnou rychlostí směrem do neznáma.
Zděšeně se rozeběhl za ním. Ani ho nenapadlo skočit na nějaký kus kůry nebo něčeho, co by bylo stejně rychlé, jako ujíždějící vlk. "TRISTANE!" Zahulákal nestabilním hlubokým hlasem, ve kterém se promítly snad všechny emoce co mohly. Ten pacholek se tlemí, zatímco Yggi umírá hrůzou. Co když se mu něco stane?! Běžel jako o závod, vítr mu byl chabým soupeřem. Kde vyvinul takovou rychlost, těžko říct. Však byl z vrhu nejpomalejší, spíš obr a tank než rychlý. Nikdy v běhu Danteho neporazil a upřímně kdyby Odine opravdu chtěla, tak se nevyrovná ani jí. Ale teď tady běžel jako splašený hurikán z kopce dolů, aby dohnal vlka, kterému přislíbil pomoc. A co víc, zvítězil nad hmotou a časem, a dokázal ho dohnat a svalit se k němu na kus hladkého dřeva.
"Sei impazzito?!" Ohradil se na něj udýchaně, sotva popadal dech. "Mohlo se vám něco stát!" Vyčetl mu, ale pak mu došlo že nebezpečí stále trvá. A Tristan se pořád směje.
Čelil čisté hrůze a zíral na nenormálně dlouhou trasu, která se jim otevírala. Ta výška, ta rychlost, ten vítr, mrazivý vzduch, štipkání na čumáku, vlající srst... to je... ona je to... zábava? Vyjeveně zíral před sebe, tiskl se na Tristana, aby někdo z nich nevypadl, a sám sebe přistihl, že kdyby to šlo, klidně by si to dal ještě jednou. Nesmál se jako Tristan, nebláznil ani nešílel, ale adrenalin v něm proudil a srdce se rozpínalo a chtělo víc. Takhle se necítil... jak dlouho? Naposledy když utíkali před jelenem. Bože to je doba, to je ještě madre neopustila. Byl to hořkosladký okamžik, který bylo těžké zpracovat. "Haaaaa." Prudce nahlas vydechl aby popustil trochu tenzi a uvolnil si ztuhlé panty. A pak... náraz.
Dole pod kopcem do něčeho narazili a vyklopili se ven. Yggdrasil se vyškrábal ze sněhu, našel rychle Tristana, kterého doslova vyhrabal z kupičky, kterou nárazem vytvořili. "Ancora." Prohlásil urputně. "Ještě jednou." Dodal již společným jazykem a hleděl Tristanovi snad až do duše.

Uspořádej s někým dalším koulovačku *

Ano, už byl zase v klidu. To by nebylo neobvyklé, spíše ho překvapovalo že ho uklidnil cizinec... teda Tristan. Vlastně ho to vnitřně dost rozhazovalo, cítil se teď tak zranitelně. Jako by jeho vyrovnanost závisela na někom dalším, nejen na něm samotném. A to nebylo příjemné. Ale čím víc k němu Tristan promlouval, tím lépe se cítil. Byl plachý jako laň, nechtěl nikoho k sobě pouštět, ale jeho malé štěněčí já, to nebohé vlčátko, které nikdy nedostalo dost lásky, něhy ani pozornosti, přímo křičelo v touze po tom se celý o slepého vlka opřít. Natisknout se na něj jako raněné zvíře, otázkami mu vykecat díru do hlavy, a nechat svůj život v jeho tlapách. Absurdní. Jednoduše absurdní, trapné, nereálné a hlavně nerozumné. Potřebuje jen své dva sourozence. Nikoho jiného.
Obrnil se tvrdou krustou tvrdohlavosti a rigidity, které mu dovolovaly dělat si věci po svém a na nikoho se nespoléhat. Ale... dozvědět se něco o magii chtěl, to tedy ano. A Trist, jak se zdálo, o ní mohl něco vědět. A v jeho podání zněla... skvěle. Yggdrasilovo srdce se naplnilo po okraj hrdostí. Kéž by tu byli Odine a Dante. Pomyslel si s hořkou pachutí osamělosti. Na malý moment zatoužil, aby ho teď viděli i rodiče. Madre by nejspíš nic neřekla, a o její názor beztak nikdy moc nestál. Ale padre... byl by hrdý? Dostalo by se mu od něj uznání? Určitě by mu řekl o magii mnohem víc, Yggi moc dobře ví, jak mocný jeho otec je. Ale on tu není. Nikdo tu není. Jenom Tristan. Ze všech vlků, na které by mohl pomyslet, tu byl někdo zcela cizí, koho zná chvíli. Ale upřímně... s nikým ve svém životě nebyl dost dlouho na to, aby o nich mluvil jako o někom, koho zná celý život. Byla by to lež. Celý život je sám. Jen on sám a nikdo jiný. A najednou sám nebyl.
"Jak se krotí magie?" A opravdu hodně doufá, že se krotí snadno a ideálně hned. Hned! Jestli je ta magie tak skvělá, jak se jeví, chce ji okamžitě ovládnout. Najednou mizení nebyla tak špatná věc! A skoro se až nadchnul, když Trist zmínil, že se bojí, zda mu znovu nezmizí. Yggi se pěkně vytáhl, snad aby působil dost mocně na to, aby byl hoden vlastnit takovou magii, a chystal se zkusit nějaký další trik - i když netušil jak. Místo toho však dostal sněhovou koulí přímo do obličeje. Zaraženě zíral na hnědého slepého vlka, který před chvílí sotva šel, jak ho vyzývá... ke hře? Bodlo ho u srdce. Naposledy jsme se koulovali s Odine. Napadlo ho. Ale kromě stesku se v něm vzedmula i zcela odlišná emoce. Nadšení. Ačkoliv tvář se ani nehnula, tělo ano.
Dlouze jen zíral, stál jako majestátní socha z mramoru, stoický a elegantní ve vší své vlčecí dlouhonohosti. A jako blesk z čistého nebe se prudce přikrčil a packama udeřil do sněhu, který se rozletěl všude kolem. Hravá pozice nebyl jen jakýsi nepatrný záchvěv, kdepak. Chytil se Tristanovy hra a hrábl pořádně do bílé přikrývky, kterou mrsknul před sebe.

Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.

Konečně! Nalezli zřejmě společné rozuzlení zápletky zvaná "omluva a její využití". Yggi si z toho samozřejmě vzal především to, co už dávno věděl a praktikoval. Sytý vlk - spokojený vlk - žádný problém. Jak se říká, moudřejší ustoupí. Ještě že je Tristan moudřejší, protože tvrdohlavější by být opravdu nemohl. Ne když je jeho vytrvalostním sokem Yggdrasil. Na to jak málo slov z něj padalo, byl svou urputností přesvědčivý až až.
Bohužel své vítězství neslavil dlouho. Magie si z něj dělala dobrý den a on nechápal co se s ním děje. Být na to sám, propadl by čisté hrůze, ale štěstěna je vlčkovi zjevně nakloněna, protože mu přihrála do cesty Tristana. Jak zvláštní, cesty Osudu jsou očividně nevyzpytatelné. Hned jak ho starší vlk oslovil, začal konečně vnímat. Dýchal sice zrychleně a oči mu tikaly na všechny strany, ale uši měl natočené ke zdroji útěchy a klidu a konečně přestal vyřvávat. Přesně jak mu Tristan radil, díval se na něj. Díval se vlkovi do vyrovnaných zlatých očí a snažil se ze všech sil uklidnit a hlavně nezmizet úplně. "M-mluvím." Snažil se splnit co mu říká, ale nevěděl CO má říkat. Hlas se mu zadrhával v krku a neměl ponětí jak to překonat.
Vlkovo ubezpečení nebylo všespásné, ale při nejmenším to Yggimu dovolilo aspoň trochu přemýšlet. Cítil klidnou přítomnost slepého vlka, jeho klidný dech, neochvějnou náturu. A jistotu v hlase. Dech se mu uklidnil a třes v celém těle se smrsknul jen na oblast hrudi. Stále nepříjemné, ale už snesitelné. "Sul serio?" Zeptal se opatrně a otočil hlavu k vodě. Přikráčel nejistě k hladině a podíval se dolů. Byl stále průsvitný, bylo to... divné.
"Magie..." Zopakoval omámeně. Je tohle dílo jeho magie? Je možné že by uměl... tohle? Nebylo to tak dech beroucí jako magie ohně nebo příkazu, jako má padre. Ale tak či onak to byla magie. Hleděl na svůj odraz a viděl skrz sebe nebe, mraky, krásu přírody a svlj prapodivný obrys. Je snad tohle jeho budoucnost? Bude... mizet? Rozhodně se to naplní pokud svou magii nezkrotí. Dokud nevezme svůj život pevně do vlastních zubů.
Jen co se uklidnil zcela, jeho odraz nabral barev a pevnějších tvarů. Byl zpátky. "Finito." Prohlásil už svým obvyklým tónem. "Co to... je za magii?" Ptal se opatrně. Najednou on byl tím, kdo pokládá dotazy a snaží se z toho druhého vytáhnout informace. Znova byl v roli vlčete, které musí někdo naučit znalosti o světě.

Najednou se Tristan začal chovat podivně. Jakoby něco hledal, ale co? Proč? Oslovil ho, tiše a slabě, hledal ho. Mladý vlček se zarazil a nechápavě hleděl na vlka před sebou. Vždyť jsem tady. Pomyslel si nechápavě a drknul do Tristana čenichem. "Sono qui." Oznámil mu svou přítomnost. Nekrotil se v používání různých jazyků tak, jak by mohl. Překvapivě se cítil v přítomnosti cizince docela uvolněně a postupně se uklidňoval. Mohl mluvit svobodně, vlk ho nikterak nesoudil ani nedával najevo že by ho Yggi otravoval. To bylo dobré znamení, ne?
"Že jsem co?" Zeptal se nechápavě, zatímco se Tristan obsloužil u řeky. Nevypadal ale že by mu chutnalo. Jeho znechucený výraz Yggdrasila pobavil a to do té míry, ale se mu lehce zachvělo břicho. Nepatrná předzvěst smíchu, který se nedostal ven. Bylo to ale zvláštně příjemné, uvolňující. Přikráčel k vodě a podíval se dolů. Ale to co uviděl ho upřímně vyděsilo.
Díval se na svůj odraz ve vodě a bylo to jako kdyby viděl ducha. Byl průhledný! Slunce svítilo skrz něj, viděl prosakoval mraky a byl bledý až běda. Ztrácel se doslova před očima. "Dios mio!" Vykřiknul zděšeně. O magiích toho nevěděl tolik co Odine, vlastně ani nevěděl jak se taková magie získává a jak zjistí která je ta jeho. A hlavně netušil že existuje něco jako magie neviditelnosti, tu jim padre neukazoval. Byl na to úplně sám a i v takhle kritickou chvíli, jako je objevení magie, se neměl ke komu obrátit. A tak to "schytal" jediný vlk, který byl přítomen. "Tristane!" Vyjekl v panice a přiskočil k vlkovi. "Já mizím! Dios mio, dios mio! Co se to děje?!" Vždy perfektně klidný, vyrovnaný a stoický Yggdrasil projevil poslední kousky svého pravého vlčecího já a řádně projevil děs, který jím lomcoval.

Tristan měl snad všechnu trpělivost světa. Přestože padre jim nikdy informace nezatajoval, nestrávil s ním dost času na to, aby pobral dost informací o světě a o ostatních vlcích. Rostl jako dříví v lese a nikdo se nestaral o to, zda tohle dříví nepotřebuje náhodou s růstem trochu pomoct. A teď tu byl tenhle podivný slepý cizinec, který mu trpělivě odpovídal na každý nesmysl který z něj vypadl. Podporovalo ho to v kladení dalších a dalších dotazů a rozvíjení diskuze. Pořád to bylo zvláštní a ne úplně příjemné, ale svým způsobem to ocenil. Konec konců ještě byl pořád vlčetem.
Bohužel ani tak ani onak se Tristanova slova k Yggdrasilovi zcela nedostala. Možná to bylo jazykovou bariérou, možná odlišnou náturou či faktem, že každý žil v docela jiném světě, ačkoliv sdíleli stejný vzduch. Ať už to bylo jakkoliv, bylo to matoucí. Yggi byl z toho dost nešťastný a rozmrzelý, ale držel své emoce pod pokličkou. Přesně jak ho to učili rodiče. "Confuso." Zamumlal si sám pro sebe trochu podrážděně. "Non capisto. Není lepší místo slov dát... non so... třeba zajíce?" Trochu se mračil, ale hlas měl stále stejně klidný. I když nutno poznamenat, že už se o něj pokoušela jeho netrpělivá výbušná povaha, kterou krotí od chvíle kdy se poprvé nadechl.

Pokus se připravit nápoj na zahřátí.

Tristan se moudře rozhodl, že se zarazí svou potřebu omluvy. Ta potřeba byla naprosto pochopitelná, ale pro Yggdrasila tak surrealistická, že ho znervózňovalo ji slyšet tolikrát. Zvedl se z mladého vlčka s lehkostí, která Yggiho překvapila. Skoro jakoby na malou chvíli viděl. Ale to je nesmysl, ne? Byl slepý. Nebo aspoň tak to Yggi bral. Přirozená otázka, žluté zabodnuté do hnědého společníka. Zavrtěl hlavou, ale v zápětí mu došlo, že ten pohyb nevidí. "Neublížil." Ubezpečil ho. "Stai bene? Uh... v pořádku?" Dlouho nemluvil, bylo to znát. Krkolomná slova. Ani taká ani saká. A s pořádným měkkým přízvukem, který bůh ví odkud se bere.
Vyškrábal se na nohy a pro jistotu zkusmo nastoupil na každou nohu zvlášť. Ne, nic mu není. Vše je bene, netřeba to nadále řešit. Proto ho řádně překvapila Tristanova snaha mu dělat oporu. Byl větší a mohutnější, takže by se to jistě bývávalo hodilo, kdyby Yggi tenhle pohnutek pochopil. Nechápavě sledoval vlkovo počínání a pocítil teplo cizího těla. O co jde? Potřebuje navést znova na cestu? Si, cesta. Tak to bude. Proto se do vlkova těla lehce opřel, jemně směroval, ale něco mu říkalo, že nedělá správně.
Vysvětlení přišlo z čista jasna a upřímně Yggiho ještě více zmátlo. "Záměr?" Střihl ušima a jak to slovo zopakoval, překvapivě převzal i kousek Tristanova přízvuku a stylu mluvy. Jako když drozd imituje zvuky, které slyší kolem sebe. Sklonil hlavu, zíral si na mohutné packy, která absolutně neodpovídají zbytku těla, a přemýšlel. Ne, nedávalo mu to smysl. Nechápal to. Vrátil pohled k nepřítomným zlatým očím a trochu se zamračil. "Proč... dělat něco bez úmyslu?" Zeptal se nechápavě a najednou zněl přesně tak, jak by na svůj věk znít měl. Ztraceně, zvědavě, trochu vzpurně. "Když se chyba už neopakuje... nestačí to?" Ano, Yggdrasil existoval a projevoval se skrze činy, nikoliv slova. A nejen slova omluv, ale jakákoliv slova. Beztak nemají takovou váhu, jakou by si představoval.
A proto i nyní se jal pomoci v něčem, v čem absolutně pomoci nemohl. Díval se na snahu Tristana ohřát vodu a fascinovaně sledoval drobounké jiskřičky. Že se tím nezahřejí Yggiho absolutně nezajímalo. Byl okouzlen magií. Co když mám taky magii ohně?" Vskutku by to byla magie odpovídající Yggiho někdejší povaze. Ale teď? Kdo ví. Díval se na zdroj vody a pekelně se soustředil. Hřát, pálit, oheň, světlo." Opakoval si v mysli pořád dokola. Ale místo vyčarování ohně se stalo něco docela jiného. Yggiho pach kompletně zmizel. Úplně. Nebyla po něm ani památka a co víc, jeho tělo propouštělo skrz sebe víc světla než by mělo. Propo nemělo by světlo propouštět vůbec.

//Prstové hory přes smrčiny

Tristan byl překvapivě trpělivý a ohleduplný. Na takové chování nebyl zvyklý, na cestách prakticky nikoho nepotkával, ba dokonce se snažil komukoliv cizímu vyhnout. Padre by ho ještě spráskal za to, že je pomalý nekňuba a madre... by neřekla nic. Ach to urvané dětství. Teď by ho potřeboval aspoň o trochu úplnější, možná by tak dokázal fungovat s cizím vlkem bez zbytečného stresu. "Aha." Krátké zaváhání. "K čemu? Ta... omluva. Nic nespraví." Poznamenal s upřímnou zvědavostí. Pravděpodobně nic nezmění jeho názor na prázdnost těchto slov, ale nebylo od věci si vyslechnout někoho, kdo se omlouvá celkem pravidelně. Dost změna oproti Yggdrasilovi, kterému slova omluv nikdy neprošla tlamou.
Otázky vlka byly vlastně úplně normální, v tom nebyl problém. Problémem byla Yggiho neschopnost na některé z nich odpovědět. "Non so. Před východem slunce jsem tam byl poprvé." Přiznal tónem, který prozrazoval samozřejmost. Nechápal podivnost tohoto prohlášení. Mluví jazykem smečky, kterou včera navštívil poprvé. Pozdravil rodinu Lacrimy, a tudíž i tu svou, a vzápětí odešel. "Teplo tam je." Doplnil informaci, kterou přeci jen znal. Bylo tam tepleji než kdekoliv jinde.
Po tolika slovech potřeboval malou pauzu v mluvení. Jazyk byl namáhán víc než obvykle a přízvuk ho rozčiloval. Připadal si jakoby se mluvit teprve učil. Vlk potvrdil svůj severský původ. Pravda, taková srst se netvoří mezi jižany. Hustá podsada se už připravovala na zimní měsíce a Yggi té hustotě nemohl absolutně čelit. Ani jeho severské kořeny nemohly pokořit někoho, kdo ze severu skutečně pochází. Byl také dost mohutný a vysoký. Vlastně dost impozantní vlk, postavou a silou mu připomínal otce. Ale povahově nemohli být rozdílnější. Bylo to zvláštní, Yggi se tak přistihl jak přemýšlí o tom, jak vlk jako je on vychovává svá vlčata? Jaké to je mít otce tak jemné a uctivé povahy? Nepředstavitelné. Ačkoliv otce nikterak nemiloval, vzhlížel k němu. Moc a schopnost přežít i v nejhorších možných podmínkách byly něco, co se obdivovat prostě muselo.
A pak přišla první skutečná rána. On ho... pochválil? Co to má být? Celý ztuhnul, nevěděl co si má s touhle informací počít. Ceněná? To slovo mu udělalo v hlavě pořádný nepořádek. Není to tak že by nikdy neslyšel slova chvály. S Odine a Dantem si mezi sebou slova podpory předávali pravidelně. Ale už je dlouho neviděl, dlouho si s nimi nepromluvil, dlouho neslyšel povzbudivá slova z jejich úst. S jakýchkoliv úst. A pak ho zcela náhodně pochválí cizinec? A ještě tak cíleně, nebylo to žádné plytké pochlebování. Našel jednu z Yggdrasilových vydřených vlastností a kladně ji okomentoval.
Byl natolik zaražený a zkoprnělý, že nedokázal ustát náraz Tristanova mohutného těla, a svalil se pod ním do rozbředlého sněhu, který tál a mizel pod mdlými slunečními paprsky. Zůstal ležet pod hnědým vlkem, který vypadal že mu mozek udělal nejméně deset kotrmelců. "Non." Vyjelo z něj jako první trochu splašeněji než by se dalo očekávat. "No scusa. Omluvy ne." Ani sám nevěděl proč mu to zakázal. Možná jen nemá v oblibě pustá slova, možná ho chtěl neobratně ujistit, že se nic nestalo. Inu, význam zmizel v chaotickém momentu.