Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Děkuju za akci, prosím o hvězdu do elektřiny a mušle.

Duben 4/10 | Odine

Blízkost sestry mu hned zlepšila náladu. Vždy byl vůči sourozencům kontaktní a vyžadoval jejich přítomnost. Možná by byl takový i ke zbytku světa, ale to je informace, kterou kdysi osud pohřbil hluboko do věčné propasti. Všichni ostatní byli cizí a Yggdrasil se k cizím vůbec neměl. Dokonce ani k vlkům z Vrby. Odine namítla, že už nejsou malí a mají svou cestu. Yggi cosi zamrmlal, nebylo mu vůbec rozumět. Ale rozhodně šlo z toho poznat, že se mu to nelíbí. "Proč nemůžeme jít stejnou cestou? Chtěli jsme být navždy spolu." Oponoval nakonec o poznání hlasitěji a tak, aby mu bylo rozumět. Zpruzele vyfouknul vzduch nosem a na moment se zdálo, že je... uražený? Nakonec ale jen otočil hlavu a položil ji na Odine. Byl dlouhý, mohutný, měl překvapivě velkou kebuli a dlouhý čenich. Překvapivá směsice severských a jižanských genů. A taky pěkně těžká. "Hej Odine... ty vždycky víš kde jsme. Proč to nevíme my? Teda... myslím si, že Dante to taky neví, jinak by..." nedopověděl větu. Nebylo to důležité a ta myšlenka ho příliš bolela. Nicméně chtěl znát odpověď na ten zbytek. Zeptal se na otázku, která mu dlouho vrtala hlavou a využil ji i k tomu, aby nemusel odpovídat na tu hanebnou poznámku o tom, že by s ní stejně cestovat nechtěl. Než aby byl podrážděný a zbytečně protivný přešel to. Dělal to takhle často.

Odine si s tím nedělala těžkou hlavu. Prostě se nechala sklepnout jako čerstvý sníh a nechala ho blbnout. Přestože z nich působil nejodměřeněji a nejdospěleji, dřímalo v něm to nejneposednější vlče ze všech. Provokace sourozenců bylo něco, s čím nikdy nepřestal. A oni ho většinu času nechali. Odpověděla mu a Yggi přikývl. "Dobře." odpověděl jí, ale srdce mu pokleslo. Ve Vrbě." Byl z toho faktu nesvůj. Byli k té smečce připoutaní, ale jediný kdo tam našel skutečný domov je Dante. Kdo ví zda za to může Yggdrasilova náročná povaha nebo jeho ještě náročnější vztah k rodičům. Nicméně nejen on, ale i Odine to tam nebrala zrovna jako fajn místo. Avšak proč, o to se s ním nepodělila. A on neměl ve zvyku tápat ve věcech, o kterých nebyl přesvědčen, že je užitečné vědět. Střihl ušima. Nemám si dělat starosti? "To nejde." odpověděl úskočně. "Jsi moje sestra. A Dante je můj bratr." Byla to divná odpověď, která ale vysvětlovala naprosto vše. Yggdrasilovy vztahy, emoce, celý jeho svět. Vše se dalo shrnout do prostého vysvětlení, které zdánlivě nevysvětlovalo vůbec nic - jsi má sestra a on je můj bratr. Tohle nejspíš mohla pochopit jenom Odine, neboť jim oběma viděla pomalu až do žaludku. Povzdechl si. Bylo mu najednou hrozně těžko, tak ze sestry sundal tlapu a svalil se vedle ní.

Duben 2/10 • Odine

Netrvalo dlouho a Yggdrasilovi hledaná osoba odpověděla. Hlas jeho sestry byl jako elektrický ohradník. Celým jeho tělem projela úleva, ale i leknutí. Byla tu celou dobu? Nesmysl! Ucítil by ji jinak mnohem dřív, přišla za ním. Věděla naprosto přesně, kde ho hledat. Sotva se otočil, skočila po něm jako kočka a pověsila se mu na záda. Yggi nehnul ani brvou, byla lehoučká. Z tří sourozenců byl on nepoměřitelně velký a silný. I přes štíhlost z matčiny strany rodiny nešlo si nevšimnout severských rysů. Třeba jako obří tlapy a výrazný silný hrudník. Byl víc otcem než Dante a Odine. Podobal se mu tělem i duší. Jedním prudkým pohybem rozvířil své tělo a oklepal se. Sklepal tak sestru na zem a přišpendlil ji packou. "Dante?" zeptal se Odine na bratra. Určitě věděla, co chce vědět. Kde je a zda se k nim přidá. Pročísl jí srst na tváři čumákem. Známé gesto, kterým vítal své sourozence. Jeden z mála projevů lásky, který byl schopen projevit činy. Už dávno se naučil pracovat se svou sílou a netahal ji za kožich jako když byli malí, ani s ní nelomcoval kdykoliv po ní něco chtěl. Choval se k ní něžně a s úctou, zatímco ji špendlil k zemi. "Nezvedneš se" říkal jí neverbálně. Přestože tvář měl kamennou až zamračenou, škádlil ji. Chyběla mu.

Duben 1/10 • Odine

Uhlově černé oči zíraly na svůj odraz ve známém jezeře. Chodíval sem často, byl to zapadlý kout, kde byl po většinu času klid. Ne že by ho nutně potřeboval, společnost mu nevadila o nic víc či méně než samota. Navíc musí být opatrný, aby byl neustále k dispozici. Komu? Inu... Odine vždy věděla, kde se nachází. Měla zvláštní šestý smysl, který on a Dante postrádali. Přesto však zůstával vidět, kdyby ho náhodou jeho sourozenci akutně potřebovali. Přestože měl kamennou tvář a ostrý pohled, byl úzkostlivý. Bál se, že nepřijde včas, když ho budou potřebovat. To by si neodpustil.
Krátce se napil a otočil se k odchodu. Kde se asi teď toulají? Jsou poblíž? Dal by cokoliv za to, aby měl stejnou schopnost jako sestra. Aby věděl, kde se ti dva nacházejí. I když... možná není na škodu, že o nich neví. Nenechal by je na pokoji, neustále by ho měli za ocasem. To by nedělalo dobrotu. Nicméně vadilo mu to prázdno, když nebyli u něj. Vždy to nesnášel, odjakživa. A pravděpodobně by to nesnášel i kdyby se je osud neustále nesnažil rozdělit. Jak tak dumal nad bytím i nebytím, nad tím či oním, ucítil známý pach a koutkem oka zahlédl lehký třepotavý pohyb pláště. "Odine?" promluvil kamsi do dálky hlubokým tichým hlasem. Mluvil slabě, ale dunivě. Jako temná ozvěna v hluboké propasti. Hledal svou sestru kdesi mezi stromy a přemýšlel, zda se mu to jen nezdálo.

Yggdrasil se rozhodl být pro změnu tiše a poslouchat starý strom. Pramatka Gaia k nim promlouvala citlivě a mile, takže se brzy uklidnil a dokonce se usadil, aby měl při tom poslouchání trochu toho pohodlí. Všichni tři byli zaujatí příběhem, Yggiho docela zasáhl, neboť mu to znělo jako jejich malý příběh, ale se zásahem do budoucnosti. Vlci, kteří si byli nejbližší na světě, se obrátili proti sobě a ztratili sebe i svůj život. Otřásl se. Padre má za to, že ani rodina není tak důležitá, aby se o ni muselo za každou cenu pečovat, a madre nejspíš rodinu ani neuznává. Jen transakci. Pomyslel si s píchnutím u srdce. Na ven ale nedal nic znát, neměl to ve zvyku. Možná ani nevěděl jak se to dělá. věděl ale, že nechce, aby k tomu došlo i mezi ním a jeho sourozenci. Nikdy.
Úkoly zněly dost náročně a Odine se rozhodla, že je rozdělí dle svého uvážení. "Chceš říct, že se máme rozdělit?" zeptal se nevraživě s pohledem, který ukazuje silnou nelibost. Nicméně přikývl a nechal tvář zkamenět do běžného odměřeného výrazu. "Kdyby se cokoliv dělo, dáme si vědět vytím." Odpověděl spolu s podmínkou. Jistě že neprotestoval. Vždy udělá co je potřeba udělat. A pokud má směr určovat sorella, budiž. Neměl pochybnosti.
Odine i Danteho ťukl do tváře čenichem na rozloučenou a na znamení, že se brzy zase setkají, a vydal se řešit svůj díl úkolu. Šel cestou necestou, vzdaloval se od Gaii a sourozenců a čím dál byl, tím mrzutějším se stával. Nechtěl se rozdělit, ale nechtěl ani odporovat. Chtěl, aby vše bylo podle něj, ale taky nehodlal jít proti sestře. Rozpor, s jakým se už narodil. V křoví to zašustilo.
"Kdo je tam?" zavrčel do prázdna. Neměl dobrou náladu, bylo to znát.
"Kdo je tam?" Ozvalo se zpět podobnou intonací, ale úplně jiným štěbetavým hlasem.
"Na tohle nemám náladu."
"Na tohle nemám náladu."
"Přestaň mě napodobovat!"
"Přestaň mě napodobovat!"
"Hej mládě, co to vyvádíš? Proč se hádáš s špačkem?" Vykoukla zpoza stromu ryšavá hlava s bílou tlamou. Liška!
"Co bych vyváděl, ten pták mě provokuje." zamračil se Yggi a zvedl hlavu. A vážně, špaček. Seděl na větvi, shlížel dolů a čekal, až na něj vlček zas něco zařve.
"Ten pták z tebe má akorát srandu."
Yggi zahanbeně sklonil hlavu a hrábl pacičkou do měkké hlíny.
"Co tu vůbec děláš? Ještě jsem tě tu neviděla." Zavrtěla ocáskem liška a skřížila Yggdrasilovi cestu. Ten obezřetně zacouval. "A nepokoušej se mi kecat, to já poznám."
Jistě že měl v plánu říct něco jako že je na procházce, nebo jiný nesmysl. Ale po tomhle upozornění se raději rozhodl kápnout božskou. Nerad by si znepřátelil tvora s tlamou plnou ostrých zubů. "Strom mě poslal splnit úkol." Vysvětlil ve zkratce, čímž si vysloužil nechápavý pohled. "Teda... on to asi není obyčejný strom, říkal že se jmenuje Gaia. Že je pramatka přírody nebo co. Prý se tu událo něco špatného, tak nás se sourozenci vyslal napravit škody."
Lišce se naráz rozsvítily oči. "Takže někoho vážně sehnala! Hej! Vstávat lenoši, pojďte sem, musíte něco vidět!" Liška začala tropit pořádný humbuk. Než by drozd třikrát mávl křídly, kde se vzala tu se vzala zvěř snad z celého lesa. Yggdrasil užasle koulel očima a nemohl pochopit, co se to tu teď stalo.
"Nač ten rozruch, co se děje?" Promluvil statný jelen a věnoval Yggdrasilovi intenzivní pohled velkých hnědých očí. "Kdo jsi, mladíku?"
Yggi nasucho polknul a ani se nesnažil dělat velkým. Oproti tomuhle zvířeti nebude velký ani kdyby se na zadní stavěl. "Jmenuji se Yggdrasil. Přicházím na žádost Gaii. Poslala mě sem splnit úkol." odpověděl pravdivě. Jelen se ale netvářil zrovna přesvědčeně.
"A jaký úkol to má být?"
"Někde tady měli princ a princezna postavit bydlení, které ale stíní slunečnicím. Chce, abych to vyřešil."
Jelen vztyčil hlavu a zdálo se, že je... zklamaný? "Naše drahá Gaia stárne. Poslat nám takového drobečka. Co si myslí, že tohle mládě zvládne? Foukne a zdi se zázrakem rozpadnou?" Zvěř vybuchla smíchy. Způsob, jakým to jelen přednesl, byl ponižující a Yggdrasila to dopalovalo.
"Ty nemáš zdání, co všechno dokážu!" štěkl.
"Nech toho mladej, baráky fakt bourat nedokážeš." Vysmál se mu jezevec. Přišel až úplně k němu a zafuněl Yggimu do tváře. "Nech to bejt, neztrácej tu čas."
A s tímhle prohlášením se všichni rozuteklik, Yggi zůstal docela sám. Až na jednoho jediného tvora, který celou situaci tiše pozoroval. Až do teď.
"Nech to bejt." Ozval se špaček. Yggdrasil na něj vztekle zavrčel a bez odpovědi šel dál. "Neztrácej tu čas."
Ignoroval ho. Nehodlal to vzdát, ale všechno ho štvalo. Všechno! Stále nad sebou slyšel šum křídel, ale nehodlal se otáčet. Ani náhodou, ten blbej opeřenec nebude rozhodovat nad tím, co ho štve a co ne! Bude prostě dělat, že tam vůbec není.
Brzy došel na místo, které si nemohl splést s žádným jiným. Přímo před ním se rozprostřel vysoký dřevěný dům s mnoha světnicemi, masivním balkonem a honosnou střechou. Byla by to nádhera, kdyby přímo za ním se nerozprostíralo pole umírajících slunečnic. Yggiho ten pohled znechutil. A tohle má zničit, jo? Tuhle monstrózní zrůdnost? No, nebyl to zrovna optimistický pohled, ale mladý vlček neměl ve zvyku prohrávat. Rozhodl se, že úkol splní, i kdyby mu to mělo trvat věky. Přišel ke stavení, zakousl se do dveří a začal škubat. A škubal a škubal, až dřevo povolilo, popraskalo a začalo se sypat. Kousal jako pominutý, do toho škrábal a trhal. Trvalo to strašnou dobu, ale kousek po kousku dělal do dveří díru.
Po notné době si dal malou pauzu, aby si odpočinul a vyplival piliny. Zvuk dloubání do dřeva ale neustal. Zaklonil hlavu a uviděl známého špačka, který kloval do okenice a snažil se vydloubnout co se dalo. "Co to tam vyvádíš?" Špaček sklonil hlavu a pohlédl Yggdrasilovi přímo do očí. "Co to tam vyvádíš?"
Překvapený vlček se zvedl a vrátil se zpátky do práce. Opeřence vzal na milost a nechal ho, ať si tam dělá co chce. A i když by to nepřiznal, jeho pomoc v něm zdvihla vlnu podivných pocitů, mezi nimiž byl také vděk a stud. Byl upřímně rád, že ne všichni se na něj vykašlali. Byl rád, že s ním drozd šel.
Dělali spolu dost hluk a nepořádek. Tolik povyku přilákalo postupně zvědavá zvířata, která chtěla vědět, co se to tam děje. Odhodlání a spolupráce mladého vlka a drobného ptáka bylo velkým tématem pro celý les. Brzy se o jejich činnosti dozvěděli úplně všichni a všichni se také u domu sešli.
"Co to dělají?"
"Myslím, že se snaží zničit dům."
"Přeskočilo jim? To je nemožné!"
"A co když ne? Co když to zvládnou?"
"Ve dvou? To těžko!"
Zvěř štěbetala a probírala a mluvila a byla hlučná. Yggdrasil svou pozornost zaměřoval jen na svůj úkol a vše ostatní ignoroval. Byl jako slepý, hluchý a němý zároveň. To trvalo ale jen do chvíle, než si všiml, že kolem něj procházejí zvířata. Nechápavě se rozhlédl a málem mu z toho výjevu spadla brada. Všude kolem se to hemžilo hlodavci, šelmami, kopytníky i ptactvem a všichni se snažili o totéž. Zničit dům. Byl tu i jelen, který ho odsoudil hned na začátku. Nyní nosil hobliny a třísky pryč, aby se dalo k domu dobře dostat. Všiml si, že na něj vlček zírá a přátelsky na něj mrknul.
Úkol to byl nelehký a časově i fyzicky náročný, ale než padla tma, byli se svou prací hotoví. Poslední paprsky jasného odpoledního slunce dopadly na povadlé slunečnice. Nestal se žádný zázrak, neožily hned jako mávnutím kouzelného proutku. Bude to trvat.
"Co ale se vším tím dřevem?" zeptal se Yggi a přešlápl v měkké hmotě z pilin, třísek a prachu.
"Stane se potravou pro hmyzí larvy a drobné obratlovce. Nic jiného se s tím dělat nedá." Odpověděl rozvážně jelen. "Věčná škoda, ale je to jak to je. Bylo to plýtvání od samého začátku. Takové, které ničí životy." Povzdechl si. Yggdrasilovi se ale takhle odpověď nelíbila. Přece se musí dát něco dělat! Zdroj bydlení pro hmyz je sice prima, ale toho šíleného množství je škoda. Zmáhala ho únava, Bylo to hodně práce, musí si trochu odpočinout. Bez okolků se svalil na zem do měkkého a spokojeně vydechl. To byla paráda, jako nejpříjemnější obláček. Jako peřina, jako peříčka. Takový pelech by si nechal líbit. A v tu ho to napadlo.
"Pelech!" zvolal, až se zvířata lekla a odskočila od něj. "Pelech?" Zopakoval jelen zamračeně. "Pelech! Ozval se nadšeně špaček.
"No jistě! Pelech pro mláďata, pro starší zvířata, pro každého, kdo má špatné spaní, nebo je zraněný. Na tomhle se bude spát úžasně! Je to měkoučké, příjemné na dotek a když se to udusá, je to super izolace. Noci jsou ještě hodně chladné. Prostě si každý natahá do své nory, jeskyně, hnízda, nebo jiného pelechu kupu materiálu a může spokojeně spát." Yggi byl ze svého nápadu tak nadšený, že se neubránil spokojenému zamávání ocasem. A zvířatům se ten nápad očividně také zamlouval, protože se odevšad ozývalo souhlasné mumlání.

Yggdrasil měl pocit dobře vykonané práce. Měl dojem, že úkol splnil jak nejlépe se dalo a když odcházel, hřálo ho na hrudi. Se všemi se střídmě rozloučil, žádné velké loučení se nekonalo, Yggi na tohle opravdu nebyl. Ale když míjel známé stromy, naposledy se ohlédl, aby mu zrak spočinul na malém opeřenci, který mu byl opět v patách. Vlk přikývl a chvíli mlčel. Dívali se na sebe a probíhala mezi nimi tichá konverzace, o které věděli jen oni dva. Vlk se ale musí vrátit k sourozencům a ohlásit Gaie splnění svého úkolu. "Hodně štěstí." Promluvil Yggi nakonec.
"Hodně štěstí." Odpověděl špaček trochu smutným, ale vřelým tónem. S tím se Yggi otočil a pokračoval v cestě. Poslední, co zaslechl, byl šum ptačích křídel.

Yggi tiše zavrčel, když přišla zmínka o madre. Nechtěl o ní slyšet. Nechtěl slyšet o nikom, kdo by se jí jakkoliv týkal. Ale je pravda, že kdysi zmiňovala, že má bratra. Takže Alfredo, jo? Yggdrasil rozvážně přikývl. "Takže Alfredo. Je taky tak prostořeký a přidrzlý jako zia?" ušklíbl se. Měl vůči nim jisté předsudky, které se od setkání se ziou Liou dost prohloubily. Ale pořád nechápal, proč by se měl bát o nějakého spratka. Změnil pohled na věc až ve chvíli, kdy fratello zmínil, že je jedním z nás. Zatvářil se napřed poněkud pochybovačně, ale nakonec přikývl. "Capisco." odpověděl nakonec, ale stejně se po tom prckovi trochu ošklivě ohlédl. Taková malá slabá třasořitka. Akorát problém navíc. Ale nechystal se bratra nijak opravovat ani mu nic vymlouvat.
Navíc teď měli lepší věci na práci, a to konkrétně nafrněný strom a pěkně drzé veverky, které se smály jeho logickému oznámení, že jsou vlci. Nakrčil čumák, neměl rád jejich výsměšnou pozornost. Odine fratella uklidňovala, zatímco Yggi soutěžil se stromem kdo dřív mrkne. Tyhle sentimentální věci nebyly jeho parketa, ale to by sourozenci měli vědět. Při nejmenším sorella ano. Zabíjet? Nechce nás zabít? Jo, to asi ne. Tak co od nich chce? Odine a Dante mu neohroženě odpověděli, že oni rozhodně šampioni jsou. Mladý vlček se zdráhal, věnoval té Gaie ještě jeden navýsost zlý pohled, než se rozhodl taky odpovědět. "Jsme silní a neohrožení. Ale jestli chystáš nějakou levárnu..." nechal větu nedokončenou a přestal se výhružně hrbit a ježit. Místo toho se vytáhl a ukázal tak svou výšku, jednu tlapu položil blíž k sorelle, druhou k fratellovi. Bylo jasné, co tím myslí. Jestli jim zkřivíš jediný chlup na těle, přijdu na to, jak tě zapálit a zničit.

Dante se cpal kupředu a tlačil své sourozence za sebe. Yggdrasil zpoza něj vykukoval a tyčil se, jako kdyby tím snad strom chtěl zaplašit a odradit od nekalostí. Divný, stromy přece nemrkají! Byl by dost panikařil, kdyby fretello nezmínil toho skrčka a nějaké úplně neznámé jméno. "Syn koho že? Co je strýc? A proč bys ho hledal?" překvapeně se na bratra otáčel a snažil se držet hlas tichý. Byl ale dost emočně nestabilní v tuto chvíli. Cítil toho příliš na to, že většinou necítil skoro nic. Bylo to prostě náročné, co na to říct. Po emoční stránce Yggdrasil vyspět nestihl, pokud k tomu vůbec někdy dojde.
Bratr vyhrkl své jméno přímo před tím bájným tvorem a Yggimu se zježily chlupy za krkem. "co to děláš?" syknul na bratra a loupnul okem po stvoření. Ani za mák mu nehodlal říct své jméno. Nevěděl, proč se mu to tak příčí, ale prostě nechtěl, aby ho znal. K čemu mu vůbec jejich jména budou? "Jsme vlci, to je docela poznat." Pronesl uštěpačně místo odpovědi, kterou strom nejspíš chtěl. Inu, on se stromu taky ptal na to co je zač, ne jak se jmenuje. Přišlo by mu to jako adekvátní výměna, kdyby se nad tím skutečně zamýšlel a hodlal smlouvat.

//Italský trojlístek Yggi, Dante, Odine

Radostné vítání nebralo konce. Yggdrasil byl radostí bez sebe, ale prozrazovaly to na něj jen jiskřící oči a pumpující ocas. Byl tak v šoku a zahlcený emocemi, že ani nedokázal moc mluvit. Chtěl by říct Dantemu i Odine spoustu věcí. Že u chyběli, že už se mu nemají vzdalovat z dohledu, že madre je zrádkyně, že padre se sice stará, ale není na něj spoleh, že by si měli věřit navzájem jen oni tři a nikdo jiný... ale neunikla ani hláska. Nic. Jen dychtivý pohled a drtivá snaha si je držet u sebe. Bratr se hned začal vrtět a utíkat jim. Yggdrasil nespokojeně zavrčel, ne temně ani naštvaně, spíš na znak nesouhlasu. Navíc cosi mlel o pohybujícím se stromě. "Fratello, ta zima ti nedělá dobře. Už blouzníš." poznamenal Yggi a připojil se k Dantemu při pozorování statné vrby. "Vidíš? Je to jen..." Zarazil se. Ten strom... mrknul. "...vento."[/b] dokončil větu a zůstal stát s otevřenou tlamou. Ne, to teda nebyl jen vento. Všude jinde sice řádila bouřka, ale tady bylo takřka bezvětří, takže opravdu nehrozilo, aby vento zahýbal stromem tak, aby ho donutil mrknout. Nasucho polknul a pokusil se zatlačit oba sourozence dál od té... věci. "Attenti! Nechoďte k němu." přikázal jim a podezřívavě si strom prohlížel. Je to nějaký další místní bůh? Ale já myslel, že bohové jsou v podobě vlků a ne... dřevin. Pomyslel si Yggi. Jeho pozornost, stejně jako pozornost jeho sourozenců, upoutalo vlče. A fratello vypadal, že ho zná. Nechápavě si prcka měřil zdánlivě nepřátelským pohledem. "Co jsi zač?"

Únor 9/10

Nadšeně se vydal cestou dál, ale cítil, jak ho bolí za krkem. Byl to teda pořádný tríček, takový už opakovat nechce. Měl ale klid jenom malou chvíli. Cítil, jak mu na čenichu cosi přistálo a zalechtalo ho. No to ne, další?! A... a další! Na těle mu sedalo víc a víc steroidových okřídlených pavouků a viděl, jak si dobrovolně shazují křídla. Krve by se v něm nedořezalo. "Jděte ode mě pryyyč!" zaječel v panice a rozeběhl se. Nesnažil se je setřást, byl příliš zaneprázdněný urputným tryskem, který měl jediný důvod - dostat se co nejrychleji z lesa ven. Trvalo to déle, než chtěl, ale nakonec vylítnul ven a k jeho radosti a překvapení se před ním objevilo jezírko. Rychle do něj skočil a pořádně se v něm vymáchal. Spokojeně sledoval pavoučky, jak mu kloužou ze srsti. Škoda že ještě neví, že pijavice jsou ještě mnohem protivnější než klošové.

Únor 8/10

Nechápal, co to má být za potvoru. Udělal pět koleček, čtyřikrát se oklepal, třikrát vyskočil, dvakrát válel sudy a jednou vystřihl ukázkový kotrmelec. Nic. Potvora se stále drží. Kouknu na ni a... kruci ono to už nemá křídla! "Aha! Tak takhle na tebe, ještě pár tríčků a rozpadneš se!" zvolal škodolibě a sebevědomě se rozeběhl lesem. Šíleně se u toho kroutil, skákal, narážel do stromů, otíral se o ně a válel se po zemi. Zadýchaně zvrátil hlavu, aby nešťastně zjistil, že tam ta svině pořád je. "No tak to teda ne!" Naštval se. Pořádně se naštval a jak se naštval, udělal pěkně prudký pohyb a dosáhl si tak zubama na nedosáhnutelné místo na zádech. Mrchu malou rozdrtil v tlamě. "A máš to." Pochvaloval si, i když si málem zlomil vaz.

Únor 7/10

Bohatý srpen, žně a horko. Jen část z tohohle výčtu měl Yggdrasil doopravdy rád. Fratello si možná horkého letního slunce mohl užívat dosyta, Yggi však jeho nadšení nesdílel. Bylo mu horko k zalknutí. Naštěstí se zrovna nacházel v lese, takže to nebylo tak strašné, ale horký vzduch mu pálil plíce. Musel ale uznat, že takhle v teplu všechno vonělo hodně lákavě. Vše cítil stokrát, ne! Tisíckrát silněji! Aspoň tohle. Ale teda ti komáři mu jdou na nervy. Pijou mu krev - do slova i obrazně. Naštvaně se oháněl, neboť cítil, jak na něj sedá kdejaká havěť. Naštvaně přimhouřil oči a věnoval hnusný pohled něčemu malému s křídly. Vypadalo to jako malý pavouk na steroidech. A drželo se ho to jako klíště!

Únor 6/10

Ráno krásně svítilo sluníčko, cvrlikali ptáčci a malý Yggdrasil se vydal na krátkou pouť. Nechal za sebou oba sourozence a otce, a vydal se prohlížet si místní okolí. Bylo krásně, byl chladný podzim a Yggdrasilovi bylo opravdu příjemně. Tohle počasí měl rád, hustá srst začínala mít pořádné vrstvy, tak si mohl užít studených kaluží a mokrých listů aniž by mu bylo chladno. Chlupy žádný vítr nepustily skrz. Jednou poposkočil, podruhé, potřetí a rozstříkl poměrně hlubokou louži. Nebyl typicky hlučným vlčetem, takže se nerozesmál na celé kolo, jen se tak spokojeně usmál. Úsměv však nedošel k očím. Cítil tahání ztuhlých mimických svalů, nic příjemného. Výrazy nebyly jeho silná stránka.

Únor 5/10

Yggdrasil byl zase jednou sám. Na to, že je ještě malý, byl sám víc než s někým. Nejdéle byl se svou sestrou Odine, ale i tu teď ztratil. Byl z toho hodně špatný, nevěděl co se sebou. A tak si krátil chvíle procházkou lesem. Sledoval cestu, otíral se o stromy, chytal pachy. Nebylo tu vesměs nic zajímavého, jen pár zajíců a ptactvo. Ale i to Yggimu stačilo na nějaké to odpoutání pozornosti. Potřeboval to jako sůl, život opravdu těžce nesl, a i když mu to za žití stálo, stejně měl pořád pokleslou forii. Na tváři kamenný výraz, v srdci díru a na hrudi tlak. Možná se mu chtělo brečet, možná má hlad, kdo ví. Už se sám v sobě nevyznal. Ale když ne on, tak kdo jiný? Sestra? Bratr? Otec? Matka? Tiše zavrčel. Teď na ni nechce myslet.

//Ranský les

Příšera šla kousek za ním a malý Yggi ztratil obezřetnost. Roweniny ocasy ho chránily před vším možným i nemožným a rázem se mu šlo o mnoho lépe. Tím spíš, že mu přišlo, že se významně oteplilo. To už přichází jaro? Ne že by si stěžoval, ale nebylo ještě moc brzo? Je to sice jeho první zima, ale měl dojem, že všechna roční období mají být stejná, tedy stejně dlouhá. Asi? Nebo má zimu nějakou výjimku? Zeptal by se otce, ale ten je někde fuč. Rowena možná bude vědět. Otočil se na prázdné místo mezi stromy. "Roweno?" Nikde nikdo. Nebyla tam. Ztratila se v závěji? Ale jak to? Kdy se to stalo? A proč proboha zase ztratil další... bytost, která se k němu chovala nějak hezky. Začínal si myslet, že je snad prokletý.
Rozhodl se jít dál. aSníh zmizel, žádná chumelenice, žádný krutý mráz. Zato spousta stromů, příjemný vzduch a banda vlků stojící na jednom místě. Co to má být? Zvědavě popošel blíže a všiml si, že všichni zírají na divně se pohybující vrbu. Má se strom tak strašně hýbat? Jeho očka sjela ze stromu níž a zastavila se u bandy vlčat, mezi kterými byly dvě známé tváře. "Fratello! Sorella!" zaječel a rozeběhl se k nim. Že by se bohové smilovali a dovolili vlčatům se znovu setkal? Shodil svou tvrdou nepropustnou masku a rozjařeně oba povalil. Jednak protože nestihl zastavit, druhak protože je už nechtěl nechat nikdy nikam odejít. Válel se po nich a chtělo se mu strašně brečet. Bohužel oči měl suché stejně, jako byla suchá jeho unavená duše.