Gallirea - Příspěvky uživatele

//Vrba přes Vrbový les

Yggdrasil se na tenhle výlet stále tvářil dost pochybovačně. Tristan šel už o dost sebevědoměji, takže něco vidět musel. Ale stačilo to na lov? Navíc tu byl stále fakt, že Yggi vždy lovil sám. Naposledy "lovil" ve skupině s matkou a sourozenci když je učila stopovat. Zahnal hořkou nostalgii a raději zaměřil svou pozornost na cestu. A na plán lovu. Jak se loví ve dvou? Bude to muset pořádně promyslet, jinak je to může stát zdraví, ba dokonce život. Moc dobře věděl, že s vysokou zvěří není radno si zahrávat.
Otočil se na Tristana a změřil si ho pohledem. Jaký úkol mu svěří? A bude ho poslouchat? Kolik toho o něm vůbec ví? Co když si nenechá do ničeho kecat a lov zhatí svou tvrdohlavostí? Netřeba si nic nalhávat, tento scénář spíš hrozil u Yggdrasila, ale on má velkou výhodu - vidí. Navíc je vynikajícím lovcem a moc dobře to o sobě ví. Umí Tristan lovit? Už někdy lovil ve více vlcích? Jakou při lovu zastává úlohu? Ačkoliv měl mladý Ital spoustu otázek, všechny si nechával pro sebe. Tak jako většinu toho co se mu honí hlavou.
Konečně zastavil. Do čenichu ho udeřil silný pach zajíců a nějaké té škodné. Lišky, lasičky, možná nějaká srnka? Mládě! Celý se vzpružil, najednou jakoby vyrostl do výšky. Všechny jeho smysly se připravovaly na lov a on cítil, jak se v něm kupí adrenalin. Nejraději by šel rovnou stopovat, ale musí se ujistit, že je i Tristan připravený. Ale... jak? Tázavě se zadíval na svého krátkozrakého společníka. V očích mu jiskřilo, dech se zpomaloval a stával se mělkým a neslyšným. Je čas. Kéž by věděl jak se loví v páru!

210

Vztek pomalu vyprchával z Yggdrasilova těla a nahrazovala ho bezradnost a zmatení. Nechápal co se to teď děje, ani proč Trist zůstal s ním a snášel jeho záchvaty vzteku. To co ho ale zasáhlo nejvíc nebyla tichá přítomnost pevného stromu, ale chápavá slova. Má právo se zlobit. Putta, jasně že má! Ale nečekal tohle rozhřešení od někoho mimo jeho poškozenou mysl. Naposledy ho za jeho vztek otec tvrdě napomenul a donutil ho cítit se zostuzeně a špatně. Přijal to za své a teď měl být... přijat? Tohle teď nebyl schopen zpracovat, pokud vůbec někdy. Stydno mu bylo snad ještě víc než kdyby si znechuceně nad Yggim odfrknul a odešel. Takovou reakci by aspoň čekal, ale tohle? Na to opravdu nebyl připravený.
Stáhl uši a zamračeně hleděl na známého cizince, jakoby ho káral za ta neuvážená slova. Ale spíš to byl jen jeho přirozený výraz. Zamračený, chladný a odtažitý. I když kdesi uvnitř takový vůbec nebyl. To můžu. Jídlo, to byl jeho jazyk lásky. Péče o ty nejzákladnější vlčí potřeby. Jídlo, voda a bezpečí ve dne i během spánku. A přesně to hodlal pro svou sestru i její malé udělat.
Jakoby mlaďochovi Tristan četl myšlenky. Jeho návrh však byl... no... nebudeme si nic nalhávat, moc se na to Yggi netvářil. "Occhio." Poznamenal pochybovačně. "Nevidíte." Jak by mohl lovit když nic nevidí? Vždyť ještě před nedávnem málem spadl ze srázu. Ale tak či onak, na lov se chystal. Ignoroval fakt, že v jeskyni jsou dvě srny. Ačkoliv on i Odine patřili do smečky, necítil se dost komfortně na to, aby bral z jejich zásob. Raději si vše dělá po svém.
"Spetta" Pokynul Tristaovi a nevěnoval pozornost změně jazyka. Předpokládal, že prostě zůstane tam kde je. Nehodlal odejít bez rozloučení, na to byl až příliš paranoidní. Celý život si se sourozenci navzájem mizí ze života bez jediného slova. Nehodlal v téhle absurdní tradici pokračovat. "Sorellina." Oslovil svou sestru něžně a prohrábl jí důvěrně srst na tváři. "Vrátím se." Oznámil jí a krátce při tom pohlédl na tři malé kuličky. Nic neřekl, nedotkl se jich. Ale i přes to je od první chvíle přijal za vlastní.
Vzápětí se vrátil za Tristanem a věnoval mu ještě jeden nanejvýš nedůvěřivý pohled. Chvíli nic neříkal, ať už starší z vlků na svou obranu řekl cokoliv. Pořád si nebyl jistý tím, zda je to dobrý nápad. Ale nakonec svolil. "Andiamo." Pověděl nakonec a rozešel se pryč od úkrytu.

//Pahorkatina dlouhých uší přes Vrbu

209

Klidná přítomnost Tristana Yggiho na jednu stranu štvala, ale na druhou... potřeboval to. Potřeboval jeho klid, jeho trpělivost. Protože právě teď bojoval seč mohl sám se sebou. Poslouchal vlkův klidný hlas, ale nic neříkal. Hlava odkloněná, výraz v křeči, mírně nakrčený čumák. Bylo jednodušší cítit vztek než smutek a bezmoc. O tolik lehčí... "Putta." Zanadával tiše. "Al diavolo tutto, al diavolo quel maledetto lupo! Cosa diavolo gli passa per la testa, lasciando in pace Odine!" Hlas zpočátku držel při zemi, tichý a zlověstný, ale čím víc mluvil, tedy spíše nadával, tím hlasitější byl. A s posledními slovy skoro až křičel. "Putta!" Dovršil svůj výlev a ztěžka oddechl. Silný přízvuk a nesprávně poskládané věty ho provázely jak ve společném jazyce, tak v jazyce Vrby. Tenhle vlk nedokázal mluvit čistě v žádném z jazyků, což jasně prozrazovalo, že nikdy nikam nepatřil.
Natočil uši k Tristanovi. Jídlo. Pravda, budou mít hlad. Je ve Vrbě vůbec nějaký schopný lovec? Možná Dante, pokud se časem naučil lovit. Pootočil hlavu a vyhledal zlaté oči. Otcovský vzor? To těžko. Cožpak Yggdrasil může být někomu vzor? Sám se toho svého zřekl ve prospěch sourozenců, se kterými strávil tak málo dní, že by se až jeden podivil jejich blízkému vztahu. Kdokoliv jiný by jim byl stejně vzdálen jako cizincům. Ale Yggi ne. Jeho věrnost přesahovala všechny meze. To ale neznamenalo, že věděl jak pomoci s výchovou. On sám žádnou nikdy neměl.
"Cibo." Přitakal nakonec zdráhavě. "Jídlo. To můžu." Opravil se aby mu Tristan rozuměl. Ano, jídlo. To obstarat dokáže. Udělal dva váhavé kroky ke slepému vlku a pokusil se v jeho očích najít záblesk vidění. Něco, co by mu prozradilo, zda vidí tmu, nebo dokáže zaznamenat aspoň nějaký obraz. Třeba tmu v Yggiho tvrdých černých očích. "Rimarrai?" Zeptal se. "Tady." Upřesnil, nevědíc, že mu vlk nejspíš nerozuměl. "Zůstanete tady?" Zopakoval s menší odmlkou, tentokrát společným jazykem.

208

Celý svět se tak zvláštně točil a mladému vlkovi připadalo, že se mu rozskočí hlava. Špatně. Všechno bylo špatně. Dante je kdo ví kde, Odine má vlčata a jejich otec není nikde k dohledání. A Yggdrasil nemohl vůbec nic udělat. Ani své sestře nebyl k ničemu, musela jí pomáhat nějaká cizí vlčice. Vztekle zaštěkal do vzduchoprázdna a hrábl packou do zamrzlé země. Ignoroval bolest zraněné končetiny i ostrý pocit natrhnutého polštářku. Bylo mu to jedno, všechno mu bylo ukradené, teď dokázal vnímat jen jediné - vztek.
Slyšel za sebou rozvážné kroky Tristana. Nejspíš nechtěl, aby ho takto viděl, ale cožpak se tomu dalo zabránit? Proč za ním vlastně pořád leze? Naježený hřbet, oči barvy hluboké propasti a zlověstné klikání v krku - tak tak se držel, aby na něj nevyjel. Sem tam jeho kožichem proběhl elektrický výboj, který si neuvědomoval. Ať už byl věkový rozdíl mezi nimi sebe větší, z Yggdrasila šel bezpochyby strach. Nicméně zkušený vlk snadno prohlédl jeho tvrdou křehkou krustu hněvu. Byl zoufalý. A nešťastný.
Nahněvaně se otočil na svého společníka a jen co otevřel tlamu, zarazil se. Hlas se mu zadrhl v krku. Jestli teď ztratí nad sebou kontrolu, ukáže světu, že se vůbec nepoučil. Že je pořád ten malý vzteklý spratek, kterého otec seřval na dvě doby. Když se díval na vzrostlou figuru slepého vlka, uvědomil si, že jeho autorita na něj má přeci jen nějaký vliv. Nikdy se nikomu nezodpovídal, nikdy nikoho nebral jako svůj vzor, vyjma svého manipulativního otce. Jenže Tristan mu Odina ničím nepřipomínal. Byl klidný, laskavý a trpělivý. A přece jeho vliv se tomu otcovu podobal.
Ublíženě odvrátil hlavu a strčil tlapou do kousku namrzlé hlíny. "Sorella mě volala. Ale teď jsem jí k ničemu." Zabručel trucovitě. I když Tristan nejspíš stále ještě nic neviděl, Yggi se mu neodvažoval podívat do očí. Asi se nejen zlobil, ale taky tak trochu styděl.

207

V jednu chvíli to byl jen Yggi a jeho nejbližší okolí. A Cielo. A hned vzápětí se Stará vrba stala skoro nedýchatelnou z toho, jak se to v ní hemžilo vlky. A přitom přišla jen jedna jediná vlčice. Tu znám. Napadlo ho. To byla ta černá vlčice z dřívějška, zahlédl ji když sem táhl toho zajíce. Nicméně nepotykali si. Yggi jen zmateně střílel pohledem všude kolem a snažil se uklidnit hlavu, která se chystala rozskočit. Bylo to na něj moc stimulů, a to do té míry, že zapomněl zareagovat na Trustanovu gratulaci.
A tak, s velkým zpožděním, na něj nechápavě upřel pohled, kterým se skoro tázal na jeho zdraví. "Che? Vypadlo z něj. "No, per l'amor di Dio." Zavrtěl hlavou s malým zamračením. "Sorella. Odine je má sestra." Vysvětlil a málem, opravdu jen málem, se zasmál. Ale je pravda že koutky mu trochu škubly. Ne protože to držel v sobě, ale protože se vysloveně smát neuměl. Zapomněl jak se to dělá. "Z hladu blázníš, amico." Pronesl s překvapivou lehkostí. Amico? Ah... asi už to tak bude. Procestovali spolu kousek jižní Gallirei, pomohli si navzájem, když to nejvíc potřebovali, a zná jeho drahou sestru. A kus rodiny, ale to je nedůležité. Ano, asi může říct, že je jeho amico. Jak zvláštní přiřadit tohle slovo k živému vlku. Do teď to jen slyšel, ale nic víc. Nikdy nepřemýšlel nad tím, že by někdy měl přítele, a už vůbec že nějakého potřebuje. To si, konec konců, nemyslí ani teď.
Otočil se na Odine, která u sebe měla tu nejpovolanější z nejpovolanějších. Dospělou vlčici. Matku. Členku smečky. Byla vším, čím Yggdrasil nikdy být nemohl. Stáhl podvědomě uši a nakrčil čumák. Žárlil. Bylo to absurdní, ale nevyhnutelné. Jeho milovaná sestřička ho sem sice přivolala, ale konec konců byla to spíš automatická reakce, než že by skutečně jeho přítomnosti musela využít. Mnohem víc teď bude čerpat z přítomnosti a znalostí někoho jiného. Někoho jiného. Naštvaně se otočil a vyšel z vrby ven. Potřeboval se dát do kupy a najít ztrácející se rovnováhu.

1. Les ztracených duší
2. Tětivový potok
3. Rozdrásané údolí
4. Ranský les
5. Kamínková pláž
6. Konec světa
7. Delta
8. Velká houština
9. Lachtaní pláž
10. Úkryt za vodopádem

206

Přikývl. Jistě že tu je, vždy tu bude. Vždy když ho jeho sourozenci zavolají, nikdy nebude váhat. Otázkou však stále zůstává jak je možné, že zaslechl volání z takové dálky? Bylo to až absurdní, nemohl ho zachytit pomocí sluchu. Nebo že by byl natolik zdatný v ovládání svých smyslů, že slyšel nářek své sestry? Ne... bylo to příliš mnoho území, neexistovala možnost, že by jeho sluch něco tak vzdáleného zachytil. A přece tu byl. Právě včas.
Potvrzení slov jej neuklidnilo, ba naopak. Ale teď nebyl vhodný čas na jeho vzteklé výlevy. Už dávno se naučil ovládat. To však neznamená, že v něm ten starý známý vztek neproudí ve vlnách silnějších než většina vlků kdy pozná. Vášnivá Italská krev v něm proudí stejně jako v ostatních ve Vrbě, ačkoliv na to nevypadá.
V záplavě emocí nezaregistroval Tristana, který se náhled zjevil po jeho boku a vytvořil několik ohnivých koulí kokem Odine. Magie. Tolik vzdálený fenomén, který byl pro něj stejně záhadným, jako pro jeho sestru lákavým. On byl spíš vlk hrubé síly a rychlé akce. Obecně ho magie spíš strašily než že by se k nim chtěl přibližovat. Musel však chtě nechtě uznat, že Tristanův záměr dával magiím trochu té pozitivní aury. Otočil se na něj a mlčel. Nevěděl jak zareagovat. Hlavně proto že nevěděl co slovo "strýček" znamená. Nikdy ho neslyšel, nikdo ho s ním neseznámil. "Strýčku?" Zopakoval nevýrazně a obrátil hlavu zpět k Odine, jakoby jeho sestra měla odpověď na všechno. I na toto neznámé slovo. Má to slovo svůj italský protějšek? Pravděpodobně ano. A... zná ho? Slyšel jej někdy? Smutnou pravdou bylo, že jeho slovní zásoba byla chudá v obou jazycích.
Sorella oponovala, že není sama, s čímž Yggi nemohl než souhlasit. Nikdy nebude sama. Ne dokud Yggdrasil dýchá. Ale jak starší vlk říká, není vlčice. Může zajistit ochranu a přítomnost, ale ne znalosti ohledně vlčat. Naštěstí se nejmladší z nich rozhodl vzít věci do svých tlapek. Pohotový. Napadlo Yggdrasila. Byl to dobrá vlastnost. Ignoroval slovo mamma, neb v něm vyvolávalo nepříjemné vzpomínky. Ale potřebují tu skutečně každou samici, kterou seženou. Hlavně aby dokázaly pomoci.
Učinil pár kroků k východu a posadil se, hledíc na okolí Vrby. Je tu teplo, klid, bezpečí. Přesto byl v pozoru. "Dov'è Dante?" Zeptal se znenadání. Kde je jejich bratr? Jistě by tu chtěl být též, tak proč tu není? Neslyšel volání sestry? Je příliš daleko? Je v pořádku? Znepokojeně se zamračil. Nervozita rostla, nenáviděl pocit že věci nejsou jak mají být. A oni tři mají být pohromadě. Pod kontrolou.

205

Celý Yggdrasilův svět se smrsknul na Odine a její mláďata. Mláďata. Nemohl tomu uvěřit, vždyť sotva dospěla! Ani oči se jí ještě nezměnily, byly stále jantarové. Připomínaly mu dětství. A přece patřily dospělé vlčici, která porodila příliš brzy. Sevřelo se mu hrdlo. "Ovviamente." Odpověděl přidušeně. Pochybovala snad? Ani se nevyptával jak to udělala. Zřejmě je jejich pouto tak silné, že jsou schopní komunikovat i na dálku. Slyšela i ona mě celou dobu? Proč neodpověděla? I když ho zmáhaly pochybnosti, neptal se. Nebyl prostor, nebyl čas a upřímně... netrápilo ho to. Nepotřeboval vědět proč se neozvala dřív, stačí že ho zavolala teď. Když ho potřebuje. A to jej hřálo u srdce.
"Non qui?" Zopakoval zcela neutrálním tvrdým hlasem, ale čenich se mu zkrabatil, jen tak tak potlačil nutkání odhalit tesáky a zavrčet. Tak on tu má vlčata a není tu? Co je to za parchanta? Kdyby se mi tak dostal do spárů- Yggiho myšlenky se ihned stočily k tomu nejhoršímu možnému trestu. Vůbec ho nenapadlo že může být venku na lovu a shánět potravu. A i kdyby, byl by hlupák, jídla je tu dost. A hlupáky u své sestry nehodlal trpět.
Ne, nebude teď po Odine nic žádat, dost bylo otázek. Poodešel kousek stranou, aby sebral zajíce, kterého nedávno přinesl smečce na důkaz smíru, a položil ho k sestře. "Jez." Poručil, i když to nemělo vyznít jako rozkaz. Vlček zkrátka jinak mluvit neuměl. Upíral své černé oči na dvě hlučná klubíčka a nevěděl co by měl v této situaci dělat. Konečně si vzpomněl, že tu nejsou sami, a věnoval pohled také Cielovi, jehož jméno ještě neznal. Nic ale neřekl. Nevěděl co. Ani mu nedošlo že naposled co se viděli, měl Yggi oči žluté jako slunce, nikoliv temné jako noc.
Poté se otočil na Tristana. Kdy se stalo že začal spoléhat na tohoto slepého cizince? Kdy v něm hledal útěchu či dokonce ujištění? Mlčel, a přesto byl výřečný. Chtěl jeho radu, ale nevěděl jak si o ni říct.

204

Yggi se hnal jako splašený. Nehleděl na nic, a už vůbec ne na sebe. Nevšímal si Tristanova nechápavého výrazu. Jistě že to nechápe, neví jak silné má pouto se sourozenci. Neví že by se pro ně roztrhal, neví ani že je celý život hledá a oni mu celý život unikají. A neví ani nic o Yggiho neblahém tušení, že je Odine v nebezpečí. To vše Yggdrasil moc dobře věděl, a přece nechal to špatné z něj vyhřeznout na povrch. Místo aby se držel svých zásad a s chladnou hlavou tam Tristana nechal, utrhl se na něj. "Nic nemůže být tak vážně?" Zopakoval Tristanova slova tichým naštvaným hlasem. Vzhledem k tomu, že má opravdu hodně hluboký tichý a zvučný hlas, nikdy nekřičí. Ale jeho vzteklé nitro umělo kousat. "Non capisci." Prohlásil tvrdě. Už už chtěl říct něco, co by vlka zabolelo, ale jeho klidná neústupnost narušila Yggiho vzteklý chaos. Zarazil se, nechápavě sledoval statného vlka, jak se lepí na něj a podpírá ho na jeho zraněné straně. Jejich oči se střetly. Věčná hrubost, tvrdost a hněv v černých očích mladíka zvláčněly a staly se pokornými. Hleděl na něj jako kdysi jako vlče na svého otce. Na svou matku. Na své rodiče, než se z něj stalo... tohle. Než ho matka opustila a otec učinil neživý stroj.
Odvrátil pohled a zpomalil. Následoval Tristanovo vedení a nechal se ukonejšit. Hlava však stále burácela. Odine, už jdu. Pomyslel si, když viděl blížící se Vrbový les. "Jsme tu." Zašeptal a chtě nechtě přidal do kroku. Cítil nervozitu, doufal že všechna ta špatná tušení jsou jen výmysl. Vedl Tristana územím Vrbové smečky až do úkrytu, který mu ukázala Zia Lia. Kdo ví jak věděl kam jít, ale měl pravdu.
Tušení byla správná, vzkaz byl pravdivý, situace byla vážná. Ale nic, opravdu NIC ho nemohlo připravit na to, co viděl. "Sorella..." Oslovil opatrně svou milovanou sestru, která ležela v krvi a k liště se jí tlačily dva plakající uzlíčky. Nyní nebyl schopen vnímat nic než ji. "Volala jsi mě." Odsunul se od Tristana a obešel vyjeveného krémového vlčka. Přistoupil k Odine a sklonil se k ní. Byla dospělá. Drobná, ale přesto vyrostla. Až moc. Velmi důvěrně jí pročísl srst na tváři, tak jak to vždy dělával, ba dokonce dodal malé láskyplné olíznutí. Tolik mu chyběla. Přesto ještě nebyl schopen se oklepat z šoku, který právě prožil. "Dov'è padre?" Zeptal se opatrně, ale se vší vážností.

5) Onemocni nebo se zraň NEBO pomoz zraněnému či nemocnému vlkovi.

//Ohnivé jezero přes Červenou řeku

Yggdrasilův krok byl svižný a tvrdý. Kdyby nebyl tak zaujat cestou a myšlenkami jinde, všiml by si, že otok na převé přední noze lehce povolil, prokrvil se a odhalil palčivou bolest v kloubu. Ignoroval to, šlapal na bolavou packu stejně, jako kdyby s ní vůbec nic nebylo. Naražená žebra mu však dělala větší problém, zabraňovala mu plynule dýchat. Nejspíš si dokonce některé z žeber nalomil, protože bolest byla opravdu hodně ostrá. Snažil se ignorovat vše, co nesouviselo s jeho sestrou. A Tristana. Trhnul hlavou a věnoval svému společníkovi černý pohled. Byl hned vedle něho, ale Yggi si jej vůbec nevšiml. Držel s ním krok a starostlivě na něj hleděl. Yggiho bodlo u srdce. Ten vlk se o něj skutečně strachoval. "Non so." Odpověděl popravdě. Zpětně mu došlo že mu vlk nerozumí. "Nevím." Zopakoval již společným jazykem.

//Stará Vrba

//Tenebrae přes Plamínek

Tristan neváhal ani minutu. Yggiho to upřímně překvapilo, stejně jako to, jak vnímavý byl vůči subtilním projevům jeho emocí. Četl ho s překvapivou precizností, byl stejně vnímavý jako Yggi. Možná ještě víc. To bude velkou výhodou ve snaze komunikovat s někým jako je Yggdrasil. Přikývl a ihned se rozešel směrem, kterým tušil Vrbu. Nečekal na Tristana, teď nemohl. Musel se přesvědčit o tom, že ten hlas skutečně patřil Odine. Nevěděl to, nemohl to vědět a ani si nic nenamlouval, věděl že je to dost možná jen výplod jeho fantazie. Ale nehodlal to riskovat. Pro své sourozence by šel až na konec světa a bude následovat jakýkoliv náznak jejich přítomnosti. Co kdyby to nebyl jen přelud a ona ho doopravdy potřebuje? Temné oči upíral na obzor a šel jistým krokem podél vody. Nepodíval se do odrazu, na to neměl čas. Takže nemá ani ponětí, že se barva jeho očí změnila.

//Roherský potok přes Červenou řeku

Bolest ustupovala a nahradila ji ztuhlost. Šok a otok způsobily, že se bolest odebrala kamsi do pozadí a dovolila Yggdrasilovi se svobodně hýbat. Ztuhle, s omezením, ale nepřekáželo mu to. Místo toho poslušně čekal až se Tristan vyhrabe ze sněhu. Ten z něj padal v cuckách jako nános, byl mokrý a těžký. Hnědý vlk ale vypadal v pořádku. Potlučeně, ale neprojevoval žádné známky zranění. Fajn, nebude ho muset nést ani podpírat.
Najednou Yggimu přišlo, že se Trist chová... zvláštně. Rychle mrkal, motal se a vypadal zaraženě. V tu se na mladého vlčka zadíval, jasně, ostře, přítomně. Jeho pohled byl intenzivní, jakoby mu koukal přímo do duše. Vyvolalo to v Yggim divnou směsicí pocitů, mezi nimiž dominovaly pochybnosti. Má se cítit ohrožen? Co je to za pohled? Vysvětlení na sebe naštěstí nenechalo dlouho čekat. On ho... vidí? Ohromeně sledoval vlka jak se k němu přibližuje s čistou radostí. Malinko stáhl uši a zaklonil se vzad. Bylo mu nepříjemně, nevěděl jak se má chovat. "B-bene?" Odpověděl, ale znělo to spíš jako otázka.
Vlkova pozornost však ihned znova sklouzla k jeho stavu. Důrazně přikývl. "Si." Odpověděl znova, tentokrát důrazněji a s přesvědčením. Ještě netušil, že je to lež. Kdo vyhrál? "Myslím že Vy." Odpověděl bez delšího přemýšlení. Vzhledem k tomu, že se kutálel a viděl při tom leda houby, nemohl to vědět s jistotou, ale dávalo by to smysl. Však se mu kus za půlkou trasy rozpadly sáně.
Už už se uklidňoval a začal se chovat... při nejmenším neutrálně, když už ne normálně, avšak jejich milou přátelskou chvilku přerušila šokující událost. Yggi? Kde jsi? Potřebuji tě u sebe. Jsem... ve Vrbě.
Yggdrasil zalapal po dechu, hruď se mu stáhla a vzadu v hlavě se rozsvítila červená kontrolka. Světloučké žluté oči potemněly. Doslova. Jejich arva se změnila v temnou černou, jako samotný vesmír. Odine. Co se to stalo? Byla to skutečně jeho sestra? Ale... jak je to možné? "Devo andare a casa." Zašeptal. "Vrba... musím do Vrby, hned." Řekl Tristanovi s velmi vážným výrazem, takovým, který dává na vědomí, že to nesnese odkladu.

//Ohnivé jezero přes Plamínek

Dej si s někým závod na sáňkách

Nebylo ve zvykem aby se Yggdrasil choval takto rozpustile. Že by poslední záchvěvy vlčecích let? Ať je to jak chce, Tristan byl překvapivě skvělým podporujícím médiem, které v něm rozdmýchalo jeho někdejší bezstarostné já. Máchl párkrát ocasem a kývl hlavou. Nic neřekl, rovnou se jal hledat něco, na čem by mohl Tristanovi konkurovat. Zrak mu padl na dutou kládu, mokrou a vyžranou od termitů a podobné havěti. Nic vábného, ale pro závod postačí.
Chytil kládu do zubů a odtáhl ji na kopec. Naštěstí to nebyl kdoví jak obří kopec, jen takový kopeček, spíš strmý než vysoký. A tak se ani moc nezadýchal, dychtivý byl ze zcela jiného důvodu. Nedůvěřivě naskočil na dutý kus stromu a váhavě na něm přešlápl. Snad tu cestu vydrží. Hnědý vlk na něj houknul a Yggi přitakal, jak jinak než svým němým jazykem. Zaťal drápy do dřeva, na tři se odstrčil a už fičeli.
Zdálo se mu to, nebo předtím jeli mnohem rychleji? Možná jen tentokrát očekával co se bude dít, tak mu to nepřišlo tak rychlé ani strašidelné. Chlupy mu vály ve větru, stejně jako odchlípnutý kousíček pysků. Pěkně to větralo. Byl Tristanovi velmi vyrovnaným soupeřem, a bylo by to tak zůstalo, ba co víc, možná by byl býval vyhrál, kdyby se kláda pod nim nezačala drolit a sypat. "Merda!" Zaklel nevybíravě, zjevně tuhle nadávku pochytil od zii Lii. A byla vskutku na místě, neboť dřevo Yggdrasilovu váhu jednoduše neuneslo.
Stačil jeden malý hrbolek, a už letěl střemhlav bez svého závodního prostředku. Naštěstí už byli skoro dole, udělal několik přemetů, párkrát se odrazil od země a zbytek doválel. Možná byl první, možná prohrál. Ale i kdyby zvítězil, za jakou cenu. Bolel ho celý vlk, motala se šiška a potlučená místa pulzovala. Yggi však nebyl z těch, co by dávali najevo bolest či nepohodlí. A tak se jen zvedl, ignorujíc ostrou bolest pod žebry, tiše zavrčel vzteky, úplně jako když byl malý, a potlačil jakékoliv další projevy toho, že se zranil.
O kousek dál zaslechl pobavený, ale zároveň starostlivý hlas Tristana. Yggiho bodlo u srdce. Proč ho vůbec zajímá stav nějakého cizince? Přijal však jeho společnost jako nezpochybnitelnou a nevysvětlitelnou událost, a tak poslušně odpověděl. "Si." Znělo prostě.

Zahraj si s druhým vlkem nějaký vlčí zimní sport* - bobování

Tréning. Běh na dlouhou trať. Ani v dospělosti nebude mít jistotu že svou magii ovládne. To byly vyhlídky, které měl očekávat. Pln zklamání tedy jen přikývl a nechal tuhle informaci po sobě sklouznout jako kapičky ranní rosy. Ale na zmínku o božstvu už zareagovat přímo musel. Zaškaredil se jako bouřková obloha z hrdla se mu vydralo něco jako hluboký praskot. Hned potlačil všechny nenávistné projevy a jen přikývl. "Smrt." Vypustil z tlamy, a i když dělal co mohl, stejně byla slyšet suchost a nevole v hlase. "Ona... je zákeřná. Sorella mi kvůli ní zmizela přímo před očima." Ani sám nevěděl proč mu to tu vykládá. Možná jen potřeboval zaprskat a hodit někomu na plece svůj žal a zoufalství a hlavně podrážděnost, která se v něm kumuluje snad celé věky.
Potlačil však vše, co nebylo adekvátní sdílet. Už zase. Jako vždy. Ať už byl kýmkoliv, naučil se klidu a rozvahy. Ale pořád byl mladý, někde ve skrytu duše hravý a nerozvážný. A tak nedopatřením při, Tristanem vyvolané, hře si nevšiml, že Trist couvá přímo ke svahu, u kterého se válely zbytky poškozených stromů. A jako na potvoru na jeden z nich šlápl. Než stačil nějak zareagoval, už se mu svěřenec vzdaloval nebezpečnou rychlostí směrem do neznáma.
Zděšeně se rozeběhl za ním. Ani ho nenapadlo skočit na nějaký kus kůry nebo něčeho, co by bylo stejně rychlé, jako ujíždějící vlk. "TRISTANE!" Zahulákal nestabilním hlubokým hlasem, ve kterém se promítly snad všechny emoce co mohly. Ten pacholek se tlemí, zatímco Yggi umírá hrůzou. Co když se mu něco stane?! Běžel jako o závod, vítr mu byl chabým soupeřem. Kde vyvinul takovou rychlost, těžko říct. Však byl z vrhu nejpomalejší, spíš obr a tank než rychlý. Nikdy v běhu Danteho neporazil a upřímně kdyby Odine opravdu chtěla, tak se nevyrovná ani jí. Ale teď tady běžel jako splašený hurikán z kopce dolů, aby dohnal vlka, kterému přislíbil pomoc. A co víc, zvítězil nad hmotou a časem, a dokázal ho dohnat a svalit se k němu na kus hladkého dřeva.
"Sei impazzito?!" Ohradil se na něj udýchaně, sotva popadal dech. "Mohlo se vám něco stát!" Vyčetl mu, ale pak mu došlo že nebezpečí stále trvá. A Tristan se pořád směje.
Čelil čisté hrůze a zíral na nenormálně dlouhou trasu, která se jim otevírala. Ta výška, ta rychlost, ten vítr, mrazivý vzduch, štipkání na čumáku, vlající srst... to je... ona je to... zábava? Vyjeveně zíral před sebe, tiskl se na Tristana, aby někdo z nich nevypadl, a sám sebe přistihl, že kdyby to šlo, klidně by si to dal ještě jednou. Nesmál se jako Tristan, nebláznil ani nešílel, ale adrenalin v něm proudil a srdce se rozpínalo a chtělo víc. Takhle se necítil... jak dlouho? Naposledy když utíkali před jelenem. Bože to je doba, to je ještě madre neopustila. Byl to hořkosladký okamžik, který bylo těžké zpracovat. "Haaaaa." Prudce nahlas vydechl aby popustil trochu tenzi a uvolnil si ztuhlé panty. A pak... náraz.
Dole pod kopcem do něčeho narazili a vyklopili se ven. Yggdrasil se vyškrábal ze sněhu, našel rychle Tristana, kterého doslova vyhrabal z kupičky, kterou nárazem vytvořili. "Ancora." Prohlásil urputně. "Ještě jednou." Dodal již společným jazykem a hleděl Tristanovi snad až do duše.

Uspořádej s někým dalším koulovačku *

Ano, už byl zase v klidu. To by nebylo neobvyklé, spíše ho překvapovalo že ho uklidnil cizinec... teda Tristan. Vlastně ho to vnitřně dost rozhazovalo, cítil se teď tak zranitelně. Jako by jeho vyrovnanost závisela na někom dalším, nejen na něm samotném. A to nebylo příjemné. Ale čím víc k němu Tristan promlouval, tím lépe se cítil. Byl plachý jako laň, nechtěl nikoho k sobě pouštět, ale jeho malé štěněčí já, to nebohé vlčátko, které nikdy nedostalo dost lásky, něhy ani pozornosti, přímo křičelo v touze po tom se celý o slepého vlka opřít. Natisknout se na něj jako raněné zvíře, otázkami mu vykecat díru do hlavy, a nechat svůj život v jeho tlapách. Absurdní. Jednoduše absurdní, trapné, nereálné a hlavně nerozumné. Potřebuje jen své dva sourozence. Nikoho jiného.
Obrnil se tvrdou krustou tvrdohlavosti a rigidity, které mu dovolovaly dělat si věci po svém a na nikoho se nespoléhat. Ale... dozvědět se něco o magii chtěl, to tedy ano. A Trist, jak se zdálo, o ní mohl něco vědět. A v jeho podání zněla... skvěle. Yggdrasilovo srdce se naplnilo po okraj hrdostí. Kéž by tu byli Odine a Dante. Pomyslel si s hořkou pachutí osamělosti. Na malý moment zatoužil, aby ho teď viděli i rodiče. Madre by nejspíš nic neřekla, a o její názor beztak nikdy moc nestál. Ale padre... byl by hrdý? Dostalo by se mu od něj uznání? Určitě by mu řekl o magii mnohem víc, Yggi moc dobře ví, jak mocný jeho otec je. Ale on tu není. Nikdo tu není. Jenom Tristan. Ze všech vlků, na které by mohl pomyslet, tu byl někdo zcela cizí, koho zná chvíli. Ale upřímně... s nikým ve svém životě nebyl dost dlouho na to, aby o nich mluvil jako o někom, koho zná celý život. Byla by to lež. Celý život je sám. Jen on sám a nikdo jiný. A najednou sám nebyl.
"Jak se krotí magie?" A opravdu hodně doufá, že se krotí snadno a ideálně hned. Hned! Jestli je ta magie tak skvělá, jak se jeví, chce ji okamžitě ovládnout. Najednou mizení nebyla tak špatná věc! A skoro se až nadchnul, když Trist zmínil, že se bojí, zda mu znovu nezmizí. Yggi se pěkně vytáhl, snad aby působil dost mocně na to, aby byl hoden vlastnit takovou magii, a chystal se zkusit nějaký další trik - i když netušil jak. Místo toho však dostal sněhovou koulí přímo do obličeje. Zaraženě zíral na hnědého slepého vlka, který před chvílí sotva šel, jak ho vyzývá... ke hře? Bodlo ho u srdce. Naposledy jsme se koulovali s Odine. Napadlo ho. Ale kromě stesku se v něm vzedmula i zcela odlišná emoce. Nadšení. Ačkoliv tvář se ani nehnula, tělo ano.
Dlouze jen zíral, stál jako majestátní socha z mramoru, stoický a elegantní ve vší své vlčecí dlouhonohosti. A jako blesk z čistého nebe se prudce přikrčil a packama udeřil do sněhu, který se rozletěl všude kolem. Hravá pozice nebyl jen jakýsi nepatrný záchvěv, kdepak. Chytil se Tristanovy hra a hrábl pořádně do bílé přikrývky, kterou mrsknul před sebe.