Příspěvky uživatele

< návrat zpět

FM 3/5 (72) | Srpen 8/10

Copak si vlče kvůli jednomu rozdílu od ostatních nezaslouží alespoň slušné chování? Trochu lásky? Doopravdy byl můj životní úděl pozorovat ostatní v jejich štěstí, mezitím co já, vyvrhel společnosti, jsem mohl jen pozorovat z dálky a žrát zbytky myší? Vždyť jsem byl tak pohublý! Musel jsem cestovat skrze svět, jen abych našel jiný, lepší, kde mě přijmou za svého? Nejvíc mě na tom celém mrzelo, že ať se dělo cokoliv. Stranili se mě zbytečně. A to možná bylo to nejhorší. Zalapal jsem po dechu a z hrdla se mi vydal podivný pazvuk. A pak jsem jen vzlykal dál. “Siriusi…“ zvolal jsem potichu, jen šeptem a pomalu se vydral na nohy. Chtěl jsem si někomu pobrečet, chtěl jsem slyšet, že za to stojím a že si zasloužím dobrý život.

FM 2/5 (71) | Srpen 7/10

Tiskl jsem oči k sobě, jak to jen šlo, klepal jsem se. Když jsem přišel do lesa, chtěl jsem si projít všechno co jsem zažil na Galliree, ale jediné, co jsem dokázal, bylo přemýšlet nad těmi zlými slovy, pohledy a vším, čím po mě ostatní házeli. Zakuckal jsem se a pak se stočil do pevnějšího klubíčka. Tentokrát už mi byla zima. Chtěl jsem spát. Chtěl jsem, aby mě zima odnesla daleko odsud, tak nějak jsem byl připravený. Zima přijde a já tady zůstanu, někdo mě potom najde, zmrzlého na kost, ale už mě nikdo neprobudí. Zmizí semnou i všechny myšlenky, které jsem nikdy nechtěl mít, o které jsem nikdy nežádal ani se nedoprošoval. Chtěl jsem… Být šťastný, proč jsem nemohl dostat to?

FM 1/5 (70) | Srpen 6/10

Ztratil jsem rodinu, jenom kvůli něčemu, za co jsem nemohl. A to jsem ještě netušil, jak by se mohli stavět k tomu, že jsem s vlkem. Sirius pro mě byl perfektní a momentálně představoval jedinou rodinu, kterou jsem na tomhle světě měl. Ukázal mi, co je to milovat a být milován, možná, že mě párkrát doopravdy naštval a občas jsem ho měl chuť kousnout do zadku… Ale… Chtěl mě. A neodehnal mě. Až… Až na tu jednu výjimku. A jeho obličej jsem si dokázal i teď v hlavě vyrýsovat. Kdežto obličeje mých rodičů a sourozenců? Ani jeden jsem si nedokázal vybavit, působily jako šmouhy barev, bez obličeje. Nedokázal jsem si vybavit, jestli měli nějakou barvu očí, která by prozrazovala, že jsou doopravdy stejní jako já. Neviděl jsem vůbec nic.

FM 5/5 (69) | Srpen 5/10

Ale to je přeci těžké, smířit se s takovým málem. S takovou neférovostí života. Vzpomněl jsem si na to, co mi říkala Jenna. O Životu, o bohu. Nevěděl jsem, co si o tom celém myslet. Ale třeba je jenom jeden Život. Který pod sebou má i ten malý, živůtek. Tím pádem jsem na něho byl ale naštvaný. Rozdělil mi ty nejhorší karty, které mohl. Asi už mu žádné jiné, lepší, nezbyly. A mně teď kvůli tomu tekly slzy po tváři. Mně, stočenému v klubíčku uprostřed studeného lesa, podobný tomu, ve kterém jsem vyrůstal ještě na jihu. Celý jsem se napjal a vydral ze sebe vzlyk. Nikdy jsem si předtím nedovolil brečet kvůli tomu, co se stalo. Nikdy mě to nenapadlo a nikdy mi to nepřišlo jako výborné rozhodnutí. Protože jsem za to mohl já. Až teď mi docházelo, že za nic z toho jsem nemohl. Jen to bylo… Hrozně nefér.

FM 4/5 (68) | Srpen 4/10

Dá se tedy říct, že uvěřil klamu? Stejně tak jako zbytek. To, co řekly stařešiny byl zákon a ani já nepochyboval o jejich slovu. Do té chvíle, než se doopravdy dokázalo, co semnou bylo. To už bylo ale pozdě. Jim do hlavy vštípily, že pokud se ke mně budou přibližovat, tak zemřou, skončí stejně šílení jako já. A tohle mě bolelo i teď, pár let po tom, co se to vůbec stalo. Dlouhá doba na ústraní smečky semnou udělala hodně, teď jsem si přál, abych býval odešel dříve. Možná bych Siriuse našel předtím, než se dopustil těch hrozných věcí, nebo bych ho zachránil před něčím, co se přihodilo jemu. Nebo… Nebo bychom se nikdy nepotkali. Možná… Možná je všechno tak jak to má být.

FM 3/5 (67) | Srpen 3/10

I když otázka byla, jestli mě doopravdy nenáviděli? Nebo to bylo jen to, co jsem si měl myslet? Jako malý jsem byl sociální, rád jsem poskakoval a pral se, byl jsem vlče jako každé jiné. Až do té zlomové chvíle, kdy jsem se prostě rozhodl svěřit. Celý svět se mi v ten den zhroutil. A já doopravdy věřil, že smrt mi klepe na dveře a já tu moc dlouho nebudu, že jsem prokletý a naprosto šílený. Jenže to byla magie. Šikovná věcička, která mi již několikrát zachránila kejhák. Možná by se tenhle princip myšlení dal aplikovat i na jiné věci? Třeba na to, že se mě sourozenci stranili. Merle mě na tom celém bolel nejvíce. Ten pohled. Na něj nikdy nezapomenu. Nechtěl jsem, aby mě nenáviděl. Chtěl jsem, abychom všichni žili spokojeně.

FM 2/5 (66) | Srpen 2/10

Můj odchod z domova byl hrozný. Nad tou myšlenkou jsem se neubránil a po kůži se mi rozlezla husina. Vrtěl jsem hlavou a povzdychl si. Byla to dlouhá cesta a já doufal, že se mi moji bratři jednou vrátí. Třeba vezmu Siriuse a půjdu tam s ním? To byla ale blbost a já nad tím zavrtěl hlavu, myšlenku jsem smetl ze stolu. Nikdy by semnou nešel na jih, nebo jsem si to alespoň myslel. A opustit jsem ho odmítal zase já. Tím pádem přicházela na řadu jiná myšlenka, nápad. Co když sourozenci přijdou sem? Třeba si uvědomí, že jejich chování vůči mně nebylo moc adekvátní a najdou mě. Nebyl jsem si jistý, zda-li to je férový osud a celé mě to naplňovalo úzkostí a strachem. Nebyl jsem si jistý, jestli je chci znovu vidět, třeba mě nenávidí stejně tak jako předtím.

FM 1/5 (65) | Srpen 1/10

Les byl v tyto chladné dny vítaným útočištěm. Bylo to místo, kde jsem se mohl prostě a jednoduše znovu zhluboka nadechnout a přemýšlet nad úplně vším, co se stalo. Chtěl jsem pro sebe mít alespoň pár minutek na nějaké to shrnutí vlastního života. Protože to jsem dlouho nedělal a že se toho stalo dost. Říká se, že by každý měl trávit alespoň chvilku času o samotě, chvilku zpomalit čas, zavřít oči a přemýšlet co se sebou. Co se stalo, co bych mohl udělat líp a co prostě lépe udělat nešlo. A také to pěkné. Už jen nad tou myšlenkou se mi koutky roztáhly do úsměvů. To bude moje oblíbená část dnešního rozjímání. Tolik věcí, a tak málo času, protože než se naděju, budu muset zase zpátky do doopravdového světa.

FM 1/5 (64)

Vůbec mě nenapadlo ulovit toho víc, v hlavě jsem měl tolik myšlenek kolem bohů, smrti a co dělá venku takhle stará vlčice na přímém Slunci. I když jsem tomu už rozuměl. Hledala Život. Což… Zní velmi filozoficky. Ale když jsem se na vlčici podíval, tak mi bylo jasné, že v tomhle rozhodně moc filozofie nebude. “Jedovatý?“ překvapeně jsem zamrkal, “teď už snad není…“ Soudě podle toho, kolik ryb v potoce bylo. Ale každopádně mě to vyděsilo natolik, abych prodělal krátkou paniku, že než se někam dostaneme, tak to s námi sekne. Jeduodolné ryby? Nedivil bych se ničemu.
Připadal jsem si, že mi s každým slovem víc vyhrožuje. Nebo těžko říct. Třeba to byla její forma vděku. Tak či tak, mi říkala poměrně podstatné informace. “Tak proč by tam někdo lezl?“ zamračil jsem se a zavrtěl hlavou. Já jsem o tom nevěděl. Velmi rychle jsem se to však dozvěděl, to určitě. Ale že by se tam někdo vracel? O pár vlcích jsem věděl, ale… Proč? Mezitím se ryšavá zase rozhodla mluvit, tentokrát ale pro stromy. Nevěděl jsem, jestli to je jen další sestup do bláznovství, nebo jestli to je zlepšení oproti jejímu rozjímání sama se sebou a nedokončenými větami. “Když je tak hrozný, tak by ti nechtěl pomoct ne snad? Nechal by tě umřít,“ pokrčil jsem rameny. Ale její vyprávění mě i přesto natolik poděsilo, že jsem se rozhodl, že si na Život dám pozor. “Zapomínáš? Já tam budu, abych ti pomohl,“ zazubil jsem se. Písek mi nedělal moc problémů, maximálně, když byl pořádně rozpálený. No na takové počasí jsem byl o poznání lépe stavěný než starší vlčice.
Nečekal jsem, že jí takhle rozpovídám. Bohužel to nebylo moc příjemné. Ani pro jednu stranu. Překvapeně jsem zamrkal a chvilku jen koukal, jak pije. No, rozhodně jsem to nečekal. “Promiň,“ pohodil jsem ocasem, “určitě ti to Život poví, proč tě tu nechal. Třeba tam najdeš i svůj smysl,“ podotkl jsem a pokrčil rameny. Tentokrát jsem to byl já, který byl na moment zamlklý a pouze jsem jen přemýšlel.
“To zní přenádherně,“ vydechl jsem a v očích se mi zalesklo, takový les jsem já ještě neviděl. Ale chtěl bych ho najít. Představoval jsem si ho, mezitím co vlčici zasáhla vlna nostalgie. Možná, že ho zkusím najít, zjistím situaci a pak to přiběhu vlčici říct. Třeba tam pořád nějaká smečka sídlí? Těžko říct. O ničem takovém jsem v životě neslyšel.
A opět žádná reakce. Postupně jsem se smířil s tím, že její jméno se nikdy nedozvím. Pro mě to prostě bude Ryšavá. Sedělo to. A nic jiného jsem neměl. A s vymýšlením speciální přezdívky se mi v tomhle vedru lámat hlavu nechtělo, beztak by to nebylo nic moc pozitivního podle toho, co jsme spolu do této chvíle zažili. Prostě jsem jí jenom následoval dál a na moment zavřel tlamu.

Eukalyptový les přes Meandry>>

FM 1/10 (63)

“Ryba a utopit mě? V moři možná, tady ne,“ zazubil jsem se nad tím, jako kdyby řekla vážně povedený vtip. A taky že prakticky řekla. Dokonce jsem se nad tím zpětně uchechtnul. Protože ta představa, že ryby, které mi tu plavou mezi nohama mě mají topit? No, byla to dost bizarní představa.
Nechal jsem vlčici, ať si na mě kouká jak se jí jen zlíbí. Nevadilo mi to, nepřekáželo mi to. Což byla příjemná změna, dřív bych se klepal strachem a bál se, co si o mě asi tak pomyslí, jaké nemehlo jsem. Teď? Teď může být ráda, že jsem vůbec ulovil tu jednu rybu.
“Můj kamarád a ano, sestru Smrt s tou… S tou jsem měl jedno nemilé setkání,“ zamumlal jsem a raději krátce odvrátil pohled, mezitím co jsem připlácl uši k zátylku. Setkání se Smrtí patřilo k mým nejděsivějším zážitkům vůbec. Přišel jsem jí dát Vánoční dárek a… no, nezabila mě. Což jsem mohl pokládat za veliké štěstí, podle toho, co říkal Sirius. “A proč je to špatná věc? U Života se přeci máš dobře, ne snad?“ moc jsem nechápal tenhle koncept toho, proč by ten podivný bůžek mohl být stejně nebezpečný jako Smrt. Ale nad tou myšlenkou jsem se oklepal. “Co tím myslíš? Nedovolil ti zemřít, a proto ho hledáš?“ naklonil jsem hlavu na stranu. Přesně tohle bylo dobrodružství, které jsem nečekal, ale přesto se očividně stane. A já jsem byl celkem spokojený. I když… Nemá rodinu? “Smečky dokážou nahradit rodinu, já taky už žádnou nemám,“ asi kvůli jinému důvodu, než tady vlčice… ale pořád se to počítalo, ne snad?
A možná, že nebude tak zlá, jak se zdá. Zavrtěl jsem ocasem a poslechl na slovo. Protože jsem hlad měl. Z lítání po celé Gallirei mi vyhládlo. Tentokrát mi rybu netrvalo tak dlouho ulovit. “A… Jak že se jmenuješ ty? Ještě si mi to neřekla,“ zeptal jsem se, když jsem si lehl o kousek dál a jedl o poznání pomaleji než ryšavá. Ale i tak jsem se snažil nijak nezdržovat a postavil se. Rozhlížel se na všechny strany a snažil se uhodnout, kudy asi půjdeme. “No… Já jsem připravený, napadá tě kudy?“ zazubil jsem se.

// Absolutně v pořádku! Přechody jsem neházela, nebyla jsem si jistá, jestli myslíš můj post nebo tvůj další, takže tohle mi přišlo nejlogičtější, kdyžtak napiš a já přechod dopíšu zpětně <3

FM 1/5 (61
“Mám jí rád, dělá mi společnost vždycky a všude, je fajn, nebýt sám,“ přimhouřil jsem na ní oči. Nepřipadala mi, že by byla zrovna vlk, který miluje společnost. Naopak. Mluvila sama se sebou, často pomateně, podivně se smála, jako kdyby vedla v hlavě velmi vtipné monology nebo představy… Připadala mi jako skoro šílená, ale ještě ne tak docela.
Zamračil jsem se na ní. Vůbec jsem nechápal o čem to mluví, a tak bylo nejlepší to prostě nechat plavat. Spíš jsem ji nechal, ať se porozhlédne po novém území, protože pláň byla už dávno za námi. A nehledě na to, kolikrát se z ničeho nic posadila, pořád jsem s ní neztrácel trpělivost a pokračoval dál.
Tak schválně? “Copak si myslíš, že rybu lovím poprvé?“ zavrtěl jsem ocasem a přešel k vodě, abych se mohl rovnou vrhnout na to, kvůli čemu jsme sem přišli. Kromě vody, samozřejmě. A taky abych jí dokázal, že se mýlí. Pořád jsem jí ale poočku sledoval, jestli se náhodou netopí. K mé radosti začala pít, při mém proslovu si něco zabrblala, ale žila. A vypadala mnohem lépe než na té pláni. Už jen to mě naplnilo radostí. A novou dávkou trpělivosti.
Byl jsem tak soustředěný na vodní hladinu, že mě její smích málem shodil do vody. Vytřeštil jsem na ní oči a zamračil se. “Notak! Bereš si to moc osobně. A vůbec, dohánět nic nemusíš, ale můžeš mít nový zážitky. Očividně ještě žít chceš, když si se dotřepala až sem,“ prohlásil jsem a pomalu zavrtěl hlavou. Ale zmínka o Životu mě zarazila. “Jak to myslíš? Život? Ten bůh?“ najednou mi očka svítila, nebyl jsem tu tak dlouho, abych věděl všechno. Jen jsem věděl, kde se cirka ten bůh nachází, ale nikdy jsem u něj nebyl. “Pomůžu ti se tam dostat! Tušíš kudy?“ zavrtěl jsem ocasem.
Mířila domů. Přikývl jsem a poprvé zkusil čapnout nějakou rybu, kterou jsem ale o kousek minul. “Kde je tvoje doma?“ zeptal jsem se potichu a zkusil svoje štěstí znova. Tentokrát jsem minul o kus. Byl jsem z toho celý nervní, nechtěl jsem se ještě znemožnit… Jenže to už se mi očividně povedlo, jelikož jsem její tón a pohled zachytil téměř okamžitě. Uši jsem stáhl k hlavě a podíval se pryč. “Pardon,“ zamumlal jsem. Působila autoritativně, jenže hned po tom zase začala blouznit a já sotva tušil co si o tom mám myslet.
Povzdychl jsem si a tentokrát se plně soustředil na lov. Měl jsem promáčený obličej a tlapy, tyčil jsem se nad tou vodou jako kdybych byl v tranzu a sledoval jsem každý pohyb pod hladinou vody. Stačí jeden perfektní chňap a ryba nebude mít šanci. Chvíli jsem tam takhle stál, nechal jsem několik ryb proplout, jelikož jsem si jich všiml až příliš pozdě. A pak… Perfektní moment. Rychle jsem ponořil čumák do vody a vynořil se se zápasící rybou v tlamě. Rychle jsem vyšel z vody, kdyby mi náhodou vyklouzla. Ale už v ten moment jsem vlčici věnoval hrdý pohled.
Rybu jsem urychleně položil kousek od ní a poodešel. “Já jsem říkal, že to zvládnu, tak když se najíš, tak můžeme jít hledat ten tvůj Život,“ byl jsem na svůj úlovek a částečný triumf nad starou vlčicí patřičně hrdý.

ze středozemní pláně
FM 1 z 5 . 61

"Ani náhodou," zavrtěl jsem hlavou, Katastrofa moc rozumu sice nepobrala, ale nelíbilo se mi jak se k ní vlčice chová. Naštěstí měla dostatek rozumu na to, aby uskakovala, když ne letěla. "Jmenuje se Katastrofa a troufám si říct, že svému jménu dostává," zamrmlal jsem zase já a vyhnul se tím odpovědi. Protože tahle mi přišla naprosto adekvátní a dostatečná. Sýček naprosto postrádal pud sebezáchovy a z toho co jsem viděl, mi připadalo, že to bere jako hru, mezitím co ryšavá to bere jako lov na snídani.
Ale zdálo se, že mé snahy se vyplácejí, natočila na mě ucho a pak se ještě tak zlověstně, nehezky zasmála. Až se mi z toho zježily chlupy na zádech a já tu nervozitu musel oklepat. "A bude to lepší snídaně, bez zbytečného peří," dodal jsem k tomu a zazubil se. A její poslední výpad naštěstí dopadl stejně nešťastně jako ty předtím. Takže všechno bylo OK.
Už už jsem se rozhodl, že se vydám na cestu, začala vlčice něco mumlat. Věděl jsem, že staří vlci jsou trošku mentálně někde jinde, i když mi to přišlo neslušné něco takového říct... Ale že až tak? "Co jsem pochopil?" Zeptal jsem se opatrně. Jestli jsem si to myslel správně, šlo o mě.
Viděl jsem i její skeptický pohled, následovaný naprosto podivným pazvukem, který mi div nemrazil krev v žilách. Pravda byla, že jsem z vlčice byl celý nesvůj pořád. I když jsem se jí snažil pomoct. Ted to vzdát by bylo prachsprosté srabáctví. A já jsem se snažil dokázat sám sobě, že srab rozhodně nejsem. Přibližovala se ke mně. Počkal jsem, protože to vypadalo, že mi chce něco říct. A taky že ano. To co měla na srdci se mi ale zrovna nelíbilo a tak jsem jen švihl ocasem. "Chytím. Když ne, tak to zkusím znova, můj strážce není náhradní chod." Pronesl jsem a snažil se zastavit tu husí kůži, která se mi vyrojila na kůži, když se na mě usmívala takhle zblízka.
Nakonec se ale ukázalo, že vlčice umí mluvit tak jako každý normální vlk. Že umí vést konverzace. A tahle měla dobrou pointu. Pokrčil jsem rameny, mezitím co jsem šel, a pořádně jsem si promýšlel co vlastně chci říct. "Nevěřím, ale copak bych tě mohl nechat zemřít na slunci? To mi přijde jako velmi krutý způsob, jak opustit tenhle svět. Dokázala ses postavit na nohy, myslím si, že tvůj čas ještě nepřišel." Zavrtěl jsem hlavou, "mířil jsem do Asgaaru než jsem tě našel. Ten zvuk praskajících větviček se tou krajinou pronášel jako hrom." Jen tak lehce jsem se tomu zasmál. Ale nechtěl jsem ji pohoršit. Spíš jen zkusit, jaká je. "Vůbec, co si tam dělala ty? Kolem je plno lesů, přes které jít na letní procházku bez rizika. Míříš do své smečky?" Zeptal jsem se, ale žádný specifický pach jsem z ní necítil. Rozhodně ne ten Asgaarský.
Netrvalo ale dlouho a já jsem našel to co jsem hledal. Zurčící potok, který měl nádhernou průhlednou vodu a smetám se ve vodě mihla ryba. Zazubil jsem se. "A jinak, říkají mi Wylan," představil jsem se s lehkou úklonou, která se k takové dámě rozhodně hodila. Měl jsem ke starším doopravdový respekt, i když jsem se nejspíš mohl představit již dříve. "Opatrně, at nedostaneš z té studené vody šok," to byl ale doopravdový důvod proč se bát. Z vody už bych ji asi vytáhnout nedokázal. Sám jsem ihned hltal studenou vodu, jako kdybych několik týdnů nepil. Bylo to všechno co jsem chtěl. První část výpravy byla za námi.

FM 1/5 | 60

Vůbec jsem nečekal, že by se takhle stará vlčice snažila bránit. Obzvláště ne, když jediné, o co jsem se snažil, bylo jí pomoci. Proto když z její srsti létaly jiskry a několik mě plesklo do čumáku, polekaně jsem uskočil a oči jsem měl otevřené dokořán. “Hej!“ ale spíš, než jako výhružka to znělo tlumeně a… Zoufale. Pomalu jsem ani netušil, co se stalo, ale věděl jsem, že za to mohla ona. “Já se ti ale snažím pomoc. Nebudeš hezčí, budeš… No prostě nebudeš,“ nechtěl jsem jí tady vyprávět tragické scénáře o tom, jak se její konec blíží s další minutou na přímém sluníčku. Ale poslechl jsem jí a držel se od vlčice dál. Ještě když se na mě tak zle podívala, pod jejím pohledem jsem stáhl uši a odvrátil pohled, dokud se nepodívala jinam.
No bohužel pro všechny přítomné, se pohled vlčice obrátil na Katastrofu. Zamračil jsem se. “To kuře tvoje večeře nebude,“ oznámil jsem jí, naštěstí nevypadala zrovna ve stavu, kdy by byla schopná Katastrofu nahánět a sežrat. To mi potvrdilo, když si zas a znova povídala pro sebe. “Něco ti seženu, když půjdeš semnou,“ třeba tohle je způsob, jakým jí nalákat? Možná ano, protože ryšavá vlčice začala pomalu vstávat. Nechal jsem jí. “Tulení asi nebude nutné,“ zamrmlal jsem, ale i teď jsem jí nechal ať si nahání Katastrofu. Která jí moc nenechala přibližovat se. A když jsem si myslel, že je v nebezpečí, tak jsem před ní skočil.
Zamračil jsem se na ní, smála se mi jako poblázněná, což možná doopravdy byla, a tak jsem jí to hnedka odpustil. “Hlídá mě z ptačí perspektivy, magii, která by mi dovolovala mít další pár očí nemám,“ odsekl jsem, ale hned na to jsem stáhl uši. Nechtěl jsem být nezdvořilejší, než jsem už tak byl. “Dáma půjde semnou, posadí se k vodě a já něco ulovím, tohle kuře zůstane celé,“ rozhodl jsem a za svým názorem si patřičně stál.
Dalším mým krokem bylo postrkování, další. A místo dalších jisker vlčice chytla moje ucho. Štíplo to, ale spíš jsem byl jenom pobouřený tím, že… Snažil jsem se jí tu pomoct! A ona mě štípala jiskrami do čumáku, žužlala mi ucho a snažila se mi sežrat strážce! “Vidím! Ale nemůžeš tu stát jako kůl v plotě,“ zahuhlal jsem a sledoval, jak si vlčice počíná. Až se mi dostalo takového malého vítězství, které mi zlepšilo náladu. Zavrtěl jsem ocasem, když se na mě zrzavá bezradně podívala. Celý jsem najednou jásal. I když jsem to na pohled nedal tolik znát. “Při cestě sem jsem viděl potok, ve kterém by mohlo být plno ryb. Najdeme nějaký strom, který nám poskytne stín. A já ulovím rybu,“ přikyvoval jsem. V hlavě se mi rodil plán, ale co bude po něm? To jsem nevěděl. Třeba mi to vlčice sama poví, kam by se ráda vydala, nebo co tu zatraceně dělá. “Pomůžu ti, ale musíš mi trošku věřit,“ řekl jsem o dost mírněji a rozešel jsem se zpátky odkud jsem přišel, ale s malou změnou v trase.

Ronherský potok >>

FM 1/5 (59)

Slyšel jsem jí. Tak polovičně, protože zaprvé mumlala a za druhé, to jak se převalila na bok mi málem zastavilo srdce. Nebyl jsem zrovna připravený na to vidět před sebou zemřít vlčici. I když věk měla očividně úctyhodný. Povídala si pro sebe, neustále něco, co mi nedávalo úplně největší smysl. Prohlédl jsem si jí ještě jednou, kost a kůže. V hlavě jsem si udělal mentální seznam všeho, co bude třeba provést, dostat jí k vodě nebo do stínu, jídlo a pak zbytek.
Smích starší vlčice mi ale zmrazil krev v žilách, stáhl jsem uši a strčil do ní čumákem. “Proto se ti snažím pomoct vstát, opři se o mě a vstaň, musíš pryč ze Slunce, nebo z tebe doopravdy bude ugrilovaná vlčice,“ zakňučel jsem a snažil se jí nějak přinutit, aby mě poslechla. Hlavou mi proběhla myšlenka toho, že co když nebude chtít? Co bych pak dělal potom? Stačil bych zaběhnout pro pomoc? Hvozd nebyl zas tak daleko, aby se to nedalo uběhnout a kdybych se snažil, jistě bych někoho našel. No, nechtěl jsem to riskovat. S tím, jaké nesmysly vlčice povídala, tak se hrálo o každou sekundu.
Alespoň se na mě už dívala. Já se díval zpátky a čekal, co z ní vypadne tentokrát. Zamračil jsem se a zavrtěl hlavou. “Asi ne dostatečně dlouho, musím tě alespoň dostat do stínu, pak můžu zaběhnout pro pomoc,“ povzdychl jsem si a nervozně přešlápl. Už už jsem si myslel, že jsem se dočkal nějakého pokroku – ne. Vlčice se jen převrátila na druhý bok a koukala na Katastrofu, která se k ní ještě přibližovala. Zalapal jsem po dechu a skočil před ní. Sýčí slečna hlasitě zapískala v protest. “To není jídlo, to je strážce,“ vysvětlil jsem rychle a pak jediný nápad, co jsem dostal byl takový, že jsem do ní začal šťouchat čumákem co nejvíc to šlo. Musel jsem jí nějakým způsobem vyprovokovat k tomu, aby se postavila. “Nemůžeš tu ležet povalená v křoví uprostřed louky, to je hotová sebevražda, notak.“ Zněl jsem zoufale. No, co by jeden neudělal pro záchranu zbloudilé duše, co vám chce sežrat strážce?

FM 1/5 (58)

Jediné, co mi zbývalo bylo se vydat směrem Asgaar. Čapnout Siriuse a vzít ho k Velkému jezeru. No očividně pro mě měli bohové jiné plány, jelikož jsem v dálce slyšel křupání uschlých větviček. Zastříhal jsem ušima a nechal Katastrofu, aby se porozhlédla. Sám jsem ale na nic nečekal a vydal se za zdrojem. Bylo vedro. A to i na mě. Nezáleželo z jak moc jižních krajin jsem pocházel.
Švihl jsem ocasem, když jsem slyšel hlas a přidal do kroku. Byl jsem nervozní, když se přede mnou začala rýsovat ryšavá vlčice, která očividně měla nejlepší léta za sebou. Tohle vedro jí nemohlo dělat dobře. Srdce mi přeskočilo a já se rozeběhl. “Stalo se ti něco?“ zvolal jsem ještě z dálky. Ke starším jsem choval tu největší úctu. Má smečka se o svou stařešinu starala nadmíru dobře, ale stav téhle vlčice pro mě byl nepopsatelný, ne-li nepředstavitelný. Rychle jsem se snažil vymyslet co bych mohl udělat. To jediné, co mě napadalo a také to, co bylo nejurgentnější – dostat ji pryč z přímého Slunce. “Musíš vstát, dostanu tě k vodě, ale sám to nezvládnu,“ vrtěl jsem hlavou. Tady nebyl zrovna čas na nějaké pochybnosti a zdráhání se. Možná, že bych jí mohl dovést do Asgaarského lesa? Pomohl by jí Arcanus?
Pokusil jsem se vlčici nějakým způsobem podepřít, nabídnout jí svoje tělo jako případnou oporu. Totiž, ani by mě nenapadlo, že by jí mohla odmítnout, nebo po mě vyjet zuby. V mojí hlavě jsem viděl jen neúprosné Slunce, které nás oba spalovalo. Jen kolik bylo mně a kolik zrzavé vlčici?