Gallirea - Příspěvky uživatele

Pousmál jsem se. “To jsem rád,“ nakonec jsem i z takového kamene vymámil úsměv. Moc rád bych její vlčata poznal, třeba přitom poznám i Rowenu samotnou. “To tedy,“ odkývl jsem mu, ale vlastně jsem sám moc netušil, co se vlastně semlelo. Jen jsem věděl, že Sirius Rowenu nenávidí. I když to nevypadalo, že by Rowena zrovna jeho nenávist opětovala. Alespoň jsem měl něco, na co se Siriuse zeptat až se brzy uvidíme zas.
Jeho návrh byl velmi, velmi lákavý. Ale já jsem byl neskutečně nervozní z toho, co tam Ryšavá dělá tak dlouho. Znovu jsem obrátil pohled k vrcholu, ale tam stále žádná změna. Žádný výbuch nebo tak něco, a tak jsem si povzdychnul. “To nezní vůbec špatně,“ poznamenal jsem potichu a udělal jeden krok dopředu. Pořád jsem váhal. Ale možná bych mohl přestat lpět na ostatních, přeci jen smečka by měla být důležitější.
“Víš co, tak já s tebou půjdu, pomůžu ti nalovit, chtěl bych být alespoň něčím smečce užitečný,“ vyhrkl jsem a úsměv mu oplatil, i když už jsem si to mířil za ním.

Tmavé smrčiny >>

Přikývl jsem, ani mi nedošlo, jak mu to musí znít. “No, je to sestra mého partnera, Siriuse, jestli znáš,“ řekl jsem opatrně, protože jsem úplně netoužil po tom, aby po mně případně vyjel, že mám za partnera vlka. Protože mi nepřipadal jako úplně nejtolerantnější typ vlka. “Přijde mi sympatická, jednou jsme se potkali. Ale nevypadá to, že by měla se Siriusem nejlepší vztah, tak to setkání dlouho netrvalo,“ povzdychl jsem si. Každopádně bych se rád Roweně omluvil za jeho chování. Třeba bych to mohl sám nějak napravit.
Pohlédl jsem na vrchol. Doopravdy to nevypadalo, že by se Ryšavá měla brzy vrátit. “Asi máš pravdu,“ přikývl jsem, ale stále jsem se cítil špatně, že bych se měl jen tak z ničeho nic vypařit. Co když se jí něco stalo?
Belial si znovu rychle získal mou pozornost a já pokrčil rameny. “Jestli Sirius není na území smečky, asi se potuluje někde nedaleko. Jinak o nikom dalším nevím,“ řekl jsem mu a ještě jednou si ho přelétl pohledem.

//Oni jen přišli kolem sebe, myslím, že to bylo, když byl Belial s Rowenou a Sirius s Wylanem vcházeli do nory :D

Kdybych tak alespoň dokázal pořádně využívat své magie, rozhodně by mi to ulehčilo práci v mnoha ohledech. Teď jsem se jenom bál jeho soudícího pohledu, kterým mě přejížděl. A když jsem se ujistil, že nejspíš mě nechce zabít, narovnal jsem se, aby na mě nemohl jen tak koukat z vrchu.
Nastražil jsem uši. Rowena, že porodila? “Tak to gratuluji,“ usmál jsem se na něj, “mohl bych se na ta vlčata dojít podívat? Nerad bych Rowenu rušil,“ zeptal jsem se dřív, než jsem se mohl nějak kontrolovat, jestli to je zrovna vhodné. Ale vlastně, proč by nebylo? Jenom jsem se ptal. I když mi tenhle vlk zrovna sympatický nepřišel. “Není, ale nechtěl jsem nechat jen tak někoho umřít na přímém slunci… To snad chápeš, ne?“ povzdychl jsem si a zavrtěl hlavou. “Byl jsem už na cestě zpátky do smečky, nezdržím se už moc dlouho.“ Vlastně jsem uvažoval, jestli to Jenně netrvá příliš dlouho a já se prostě neměl rozejít zpátky do Asgaaru…
Na vlastní popud? Možná je Belial pouze vlkem, který vypadá, že vás chce zabít, ale ve skutečnosti takový není. “Tak tomu rozumím a chápu, já jsem taky rád, že jsem mohl poznat někoho navíc a dozvědět se novinky.“

Čekal jsem a čekal. Nakonec jsem se stočil do klubíčka v té zimě usnul. Přišlo mi, jako kdyby ke mně ten bůh šeptal už z takové dálky, a tak jsem spal celkem poklidně. Probudil jsem se až ráno, teplo mi zrovna nebylo, ale co se dalo dělat. Protáhl jsem se a pak se snažil zjistit, jestli se tu Jenna náhodou nenachomýtla, třeba proběhla nebo tak něco.
Mezitím co jsem měl očka upřená na vzdálený vrchol kopců, někdo na mě začal mluvit. Prudce jsem ucuknul a celý ztuhnul. Viděl jsem šedivého vlka s neskutečně výraznými barvičkami, obzvlášť na ocase. Ale díky tomu jsem ho poznal, viděl jsem ho se Siriusem. A s Rowenou? Byl to on? “Ahoj,“ švihl jsem ocasem, když se vlk přiblížil. Stále jsem mezi námi ale udržovat prostor, nebyl jsem pořád zvyklý na blízkost náhodných vlků, pořád jsem byl nervozní. Belial se brzy představil a vysvětlil mi, co tu pohledává a proč přišel zamnou. “Já jsem Wylan… No, prostě Wylan,“ zatím jsem neměl žádné zásadní důležité tituly.
I když mě ale překvapila zmínka o rodině a vůbec, proč se tak zajímal, kde se nacházím? “Rodiny?“ zamračil jsem se, ale zavrtěl jsem hlavou, “doprovázím sem jednu starší vlčici, kterou jsem našel polomrtvou právě poblíž smečky, říkala něco o tom, že nutně potřebuje za Životem.“ Takhle to asi Ryšavá neříkala, ale to Belial rozhodně nepotřeboval vědět na puntík přesně. “Tohle je tvůj úkol? Máš shánět všechny Asgaarské? Děje se snad něco?“ vyptával jsem se hned. Belial byl hrdě postavený, vypadal tvrdě, a to se mi úplně nepozdávalo. Já oproti němu byl hubený a přikrčený, hlavně jsem doufal, že z toho nebudu mít žádné problémy.

1. Projít tři lesy ve snaze najít houby a pak dojít do Houbového ráje a projevit své nadšení z počtu hub (A4 post) (4 body)
2. Setkat se alespoň se dvěma vlčaty a pokusit se s nimi spřátelit (3 body)
3. Pomocí emocí na sebe vzít emoční stav někoho jiného a pomocí myšlenek zjistit co to způsobuje a nechat se tím unést (snad ještě víc než ten druhý) (2 body)
4. Vejít do Tmavých smrčin, kde se nechá vyděsit Katastrofou (následně se dá na vyděšený úprk a pokusí se najít Siriuse) (1 bod)

Září 3/10 | Sineád

Tady slečna vypadala moc sympaticky a já tomu pořád odmítal věřit, přišla mi to jako pěkná zástěrka pro útok, který rozhodně každou chvilkou nastane. A to já nechtěl. “Ale…“ zamumlal jsem a snažil se tomu uvěřit. Mezitím co to zvířátko nabíralo na zvědavosti, Katastrofa byla stále naštvaná a moc se netvářila na to, že by se měla s tvorečkem kámošit. “Jo! Kdybych byla větší, tak tě sežeru!“ zapískala a já se styděl čím dál víc. Jako kdybych toho neměl málo.
Slečna ale pořád nevypadala jako kdyby se mě chystala zabít, a tak jsem pomalu sebral odvahu a narovnal se a snažil se vypadat trochu víc přátelsky. Ale nebyl jsem si jistý sám sebou. “Doopravdy? Já… No, můj přítel, Sirius, má takového malého mývala, je hrozně podobný tomu tvému mývalovi. Ale tvůj je… Takový… Omlouvám se, ale splácnutý,“ řekl jsem a sledoval její reakci, jestli jsem jí náhodou neurazil společníka.
Sineád – jak jsem se brzy dozvěděl, brebentila, co se jen dalo. Což byla další věc, na kterou jsem nebyl zvyklý, poslední dobou jsem měl štěstí na zapšklé, nebo tiché vlky, o které jsem se musel starat spíš já než oni o mně. “Já jsem Wylan,“ a než jsem stihl pokračovat: “Katastrofa, ale já žádná katastrofa nejsem, to jen on mi tak říká, myší mozek,“ a ačkoliv si nikdy předtím na své jméno nestěžovala… Nehodlal jsem se s ní teď hádat. “No… našla si mě, když jsem se hádal se Siriusem, mám pocit, že na něj nalétla a pak se mě nějak chytla. Co ty a Žužlík?“ A teď jsem doufat že Katastrofa neudělá žádný další průšvih.

Zaří 2/10 | Sineád

No, čekal jsem plno chaosu, ale spíš naštvaného, ne-li rozbouřeného. Ale to co jsem dostal byla prakticky opačná situace. Žužlík? Překvapeně jsem zamrkal když jsem běžel. Podivná jména pro všechny strážce, očividně. Mýval, Katastrofa, Žužlík. Svatá trojice. “Není nebezpečná!“ zahulákal jsem, ale i tak jsem měl o dost tišší hlas než ta vlčice, pořádně jsem se jí lekl. Očka jsem měl otevřená dokořán a znovu jsem se začal obávat jejího hněvu. Nechtěl jsem, aby na mě zase byl někdo naštvaný jen kvůli tomu, že Katastrofa má s někým problém a nedokáže se držet na uzdě. Vlastně jsem moc nechápal co se vlastně děje. Myslí si snad, že Katastrofa jde unést toho malého tvorečka?
“Co po mně házíš kameny ty nestydo! Ty! Nevychovanče, mazej pryč! Tady nemáš co dělat! Wylane, ukaž jim!“ zařvala Katastrofa sotva jí minul kámen, to už zase začal hulákat něco ten Žužlík. “Dost! Nech je,“ snažil jsem se a díky bohu se Katastrofa stáhla a přistála mi přímo na hlavě, kde po vlčici a zvířeti ošklivě čuměla. Ještě když šedivá přešla k nám, okamžitě jsem si všiml jejích odznaků, těch oušek a rudých očí. Bál jsem se. Ještě když se takhle usmívala a já nevěděl, jestli to je výhružka.
Stáhl jsem ouška k hlavě a trochu se sklonil a zacouval zpátky. “A…ahoj, jo, je, hrozně se omlouvám, je hrozně náladová a já nevím o si s ní počít, pořád na někoho kráká nesmysly nebo někoho sráží,“ zavrtěl jsem hlavou, díky čemuž jsem dostal klovnutí do hlavy a zahvízdání přímo do ucha.

Září 1/10 | Sineád

Já jsem moc netušil co se sebou, bál jsem se zimy i když jsem měl zázemí a fajn život přímo před sebou. Katastrofa mi rozhodně život… No, zpříjemňovala by bylo až moc těžké slovo, protože většinou jen narážela do ostatních vlků, nebo je všelijak urážela. Pořád jsem si pamatoval, jak vychrlila na Ryšavou, že nemůže chodit, protože je stará…
“Neloudej se! Támhle u jezera někdo je, něco!“ zahoukala a to mě z ničeho nic vytrhlo z představ. Zase jsem mířil k jezeru, protože to bylo moje milé, malé místo odpočinku. Našpicoval jsem uši a následoval Katastrofu, která se katastroficky rychle přibližovala k jezeru, kde jsem ty „cizáky“ uviděl i já. Podivný mýval, co nebyl mýval a vlčice. Vytřeštil jsem na toho tvora oči a zarazil se na kraji, mezitím co Katastrofa hvízdala a očividně se je snažila „zastrašit.“

<< Poušť

Katastrofa se na Ryšavou rozzlobeně zamračila a zapískla. “A není tvůj úděl chodit, když si vlk? Tobě to taky moc nejde,“ prskla po ní a mně se po tváři rozlil stud. Výstražně jsem po ní chňapl zoubkama, aby si uvědomila, že plácá nesmysly. “Protože se málem nechal zabít divnym vlkem co má u sebe divnýho mývala,“ zahudrovala ještě, než se zase věnovala „přebíráním“ písku, asi se nudila, nebo byla prostě pořád naštvaná.
Díky všem existujícím i neexistujícím bohům, že téma bylo změnené. Protože mě zajímalo víc a taky jsem se nemusel stydět, že s čím to sakra cestuji. Přikyvoval jsem. “Já jsem dlouho nevěděl, co za magii mám, pořád si nejsem jistý co vlastně dokáže,“ řekl jsem, ale pravda byla, že jsem na svojí magii zapomínal častěji, než bych měl. Věděl jsem, že mám i další, se kterými jsem asi přišel, jelikož jsem u žádného boha předtím nebyl. “Jinou magii? A ty si můžeš diktovat, jakou magii chceš? Od Smrti bych nic jiného nečekal,“ oklepal jsem se nad tou vzpomínkou, celé tohle nakupování magií mi přišlo hloupé. Nedají se získat i nějak jinak?
“Jsem tu skoro celý rok, zatím jsem nikoho tak hrozného nepotkal,“ zamumlal jsem, ale pak jsem se zadíval na Ryšavou. “Nejvíc práce si mi dala ty,“ pronesl jsem a zamával ocasem, abych jí ujistil, že to vůbec nemyslím zle. Jen jsem doufal, že už mě nebere jako ošklivého cizáka, který ji vyrušil z… Umírání. Chtěl jsem se ještě doptat na něco kolem Života, ale z výrazu Ryšavé… Jsem usoudil, že to nebude úplně nejmoudřejší nápad, tak jsem raději držel klapačku. Celkově jsem se vedle Ryšavé cítil jako malé, absolutně nezkušené vlče, které má brzy dostat za uši, protože moc mluví.
Přikývl jsem, ale pořád jsem moc nerozuměl tomu nebezpečí, které údajně ten tvor představoval. Pohlédl jsem směrem nahoru, jasně, cítil jsem nějaký klid v duši, který mě trochu nutil jít kupředu, upřímně… Chtěl jsem tam jít, chtěl jsem se seznámit a třeba tam i chvilku zůstat, ale jen maličkou. “Třeba je jen… Nepochopený a není tak zlý,“ pokrčil jsem rameny, když jsem se zase vrátil do přítomného okamžiku.
Pousmál jsem se, očividně už si to nepamatovala tak dobře. A bůh ví jestli o tom chtěla mluvit, další ránu ohnivou jiskrou jsem dostat nechtěl.
Ale kéž bych jí mohl ránu dát já, protočil jsem očima. V jedné sekundě jsem se proměnil v náladového teenagera. “Protože ho máš ráda, proč ne? Někdy smysl života není jenom se rozmnožit, ale prožít ho s někým, koho máš ráda,“ vysvětloval jsem, hold byla starší generace a s tím jsem se hold musel vypořádat. Katastrofa mezitím konečně vzlétla do oblak, držela se těsně nad námi a tentokrát bylo doopravdy poznat, že to není ten nejlepší letec, hrozně kličkovala. “To nevíš, dokud to nezkusíš,“ a takhle jsem mohl rýpat zase já.

Body: 284
Mimika bych si chtěla dát na postavu, kterou ještě nemám, tak jestli by šlo plácnout do inventáře?

Cyril:
Přívěšek (Představu dodám později)
170b > Magie neviditelnosti
Zbývá: 114 b
40 b > 6 křišťálů
Zbývá 74b
70 b > 84 mušlí
Zbývá 4b
4b > 2 drahokamy

Chtěla bych poděkovat za akci. A zběžně jsem si pročítala to, co o ní řekli ostatní a víceméně souhlasím. Za sebe bych chtěla zmínit to, že se odměny měnili hrozně pozdě a ještě k horšímu :D Mezera mezi 65b a 170b mi přijde nevyplněná celkem zbytečně. Jinak musím říct, že týmové úkoly mě bavili a ani mi nevadilo náhodné rozřazení se spoluhráčem.
Když jsem si prolétla zadání VLA z loňských let, narazila jsem i na VLA, kde byly úkoly ve stylu "den bez mobilu". Prostě kde člověk měl plnit něco i v reálném životě. Což bych zrovna v létě brala jako moc fajn spestření a možnost nahrabat bodíky navíc. Chápu, že tohle byla první akce Crowley a vím, že to musí být hrozně těžký, proto to beru s přivřenými očky.
A moc doufám, že se tenhle rok plánuje i kalendář, wink wink

Připsáno
P.S. Kalendář bude!

Pokrčil jsem rameny a pohledem vyhledal ptáčka o kterém mluvíme. Ťapkala v písku kousek od nás, ale tak nějak pochopila, že se mluví o ní a tak se postavila vedle mě. “No to já ne…“ “Urazil mě! Tak proč bych mluvila!“ Zakvičela Katastrofa a pohoršeně zamávala křídly. Stále se mě držela, takže asi nebyla tolik uražená, pořád jsem nad tím ale překvapeně zamrkal. “Já se toho nalítám a on mi pořád mizí!“ dodala k tomu, než mě klovla a odhopkala o kousek dál. “Jenom jsem šel skrz… No to nemá cenu,“ snažil jsem se, ale sýček nevypadal, že by o tom dál chtěl diskutovat.
Takže změna tématu byla vítanou změnou. Přemýšlel jsem nad tím, ale jediné co jsem dokázal bylo pokrčit rameny. “Co já vím? Nikdy jsem nedostal příležitost promluvit si s bohem, tak jsem nikdy nepřemýšlel nad tím, co bych chtěl. Vždyť mám všechno co můžu mít,“ byla to až podivně smysluplná věc, co jsem řekl. Vlastně jsem to sám od sebe nečekal. Asi už se můj stav doopravdy zlepšoval, což jsem uvítal s nelíčenou radostí.
Zvedl jsem hlavu a natočil uši k Jenně. “Tak… Tak na to je to dobré!“ zamrkal jsem a přikývl. “Nikdo mi nevysvětlil, k čemu se to používá. Svoje jsem si jen schovával stranou, protože mi přišly hezké,“ teď jsem se cítil poměrně hloupě, že jsem potencionální cenné kamení schovával jako malé vlče, které vidí pěkný klacek. “Žít jde i bez toho, ne?“ Dodal jsem k tomu, co řekla ona, jasně. Asi každý, kdo měl nějakou magii navíc od bohů byl silnější. Ale já jsem své magie od bohů nezískal. Takže to musí jít i nějak jinak.
“Jak můžou být sourozenci tak odlišní?“ ptal jsem se Ryšavé na otázky, jako kdyby byla sama bůh. Protože v mých očích věděla naprosto všechno. Zatím nebylo nic, na co by mi nedala nějakou uspokojivou odpověď. Až na téma jejího jména. To jsem si ale vyřešil sám tím, že jsem si jí sám v hlavě pojmenoval. “Myslím si, že budeme muset jít,“ řekl jsem, protože jsem si nebyl jistý, jestli by nás ten tepelný šok z noci na den nezabil. Což by mohlo i když budeme chodit, jen mi to připadalo jako lepší možnost. “Nebo se můžeme vyspat u Života,“ navrhl jsem, třeba to tam nebude tak zlé.
Neplač? Zamračil jsem se a pohlédl jsem na svoje tlapy. Polekaně jsem obě vytáhl a zamlkle přikývl. Vůbec jsem si neuvědomil, že tam pod tím pískem, kam jsem si zahrabal tlapky, by mohlo něco žít. A tak jsem velmi rád poslechl její varování, mezitím co ona vyprávěla příběh. Tuleň? Zamračil jsem se ještě víc a snažil si takové zvíře představit. “A… Rozuměli jste si? Když jste nebyli vlci?“ řekl jsem a trochu se přisunul blíž. Zajímalo mě úplně všechno.
Až na tuhle odpověď, která mě trochu zarazila. Věděl jsem význam jejích slov, ale nelíbila se mi. Najednou jsem se cítil až moc zranitelný, a tak jsem tuhle její větu raději ignoroval. I když by už bylo podezřelé, abych neodpovídal na celé jedno téma. A tak jsem se raději pořádně z hluboka nadechnul. Byla starší, pro ni nejspíše existovali jiné standardy toho, co je „správné“ a co není. “Rodina,“ odpověděl jsem a švihl ocasem. “Ale myslím, že už jsem zažil vlky, kteří vychovávali vlče. Bylo ztracené, tak jí nahradili rodinu,“ dodal jsem malý příběh, abych neodpovídal jenom jednoslovně. Stalo se to ještě mimo, v mojí vlastní smečce. “Nemám v plánu odcházet, líbí se mi tam… Možná bys tam mohla jít semnou, až půjdeš od Života,“ navrhl jsem a pořádně se protáhl. Byl čas jít.

Naarské vršky >>

<< Eukalyptový les přes Savanu

Já jsem si náramně užíval tohle cestování. A jih mi byl domovem dlouho, takže jsem to snášel poměrně dobře. Stále jsem měl dost energie na to, abych semtam očichal nějakou travinu anebo se dlouze zahleděl a pozastavil nad nějakým podivným zvířetem, které jsem nepoznával. Ryšavá byla potichu a já s tím byl v pořádku, upřímně jsem to přiřazoval tomu vedru a nijak osobně jsem si to nebral. Čekal jsem až chytí dech.
“Kde se asi tak vzala,“ zeptal jsem se, ale byla to spíš jenom myšlenka, než aby to bylo něco na co jsem chtěl plnohodnotnou odpověď, nečekal jsem, že by Ryšavá byla dostatečně stará na to, aby věděla i tohle. Ale těžko říct. O původu magie se dalo polemizovat dlouze, ovšem jedno bylo jisté, že magie existovala i jinde. Protože jsem s ní už přišel, třeba byla Gallirea kolébkou magie, jelikož jsem nikdy neviděl magií protkanou krajinu takhle moc.
“Já… Já nic takového nechci,“ řekl jsem, ale přitom jsem si vzpomněl na všechny ty zajímavé kožichy a přívěsky které jsem už viděl. “Ty taky nic speciálního nemáš, moc zrzavých kožichů jsem tedy neviděl, ale to mi nepřijde tak zvláštní,“ pokrčil jsem rameny, když jsem si vlčici ještě jednou prohlédl od paty až k hlavě. “A Katastrofu nemám od nikoho, prostě… Přiletěla. A začala si povídat,“ spěšně jsem dodal, vůbec jsem nechápal, proč by se mě takové zvířátko chtělo chytnout a nechat si mě. Nevěřícně jsem nad tím vrtěl hlavou i dneska. “Nechápu, proč musí bydlet zrovna tady,“ zamumlal jsem k tématu Smrti a oklepal ze sebe husí kůži.
A změnu počasí jsem vnímal i já, překvapivě v poušti v noci byla zima. Čekal jsem však, že budeme dál pokračovat v cestě, ale to se nestalo, Ryšavá si sedla a nevypadala, že by se chtěla v nejbližší době zvednout. Ale jelikož se rozhodla vyprávět příběhy, pokrčil jsem nad tím rameny a udělal to samé. Ocas jsem si stočil pevně k tělu a tlapky jsem si zahrabal pod písek, který byl stále mírně teplý. “Mořskou zvěř?“ vyvalil jsem na ní oči, “a… Ale jak… Takže jste byly ryby na souši?“ ptal jsem se dál. Nedovedl jsem si to úplně představit. A očividně jim ta ne úplně schopná alfa přinášela smůlu. “Proč nebyla alfa ona?“ moje otázky hraničili s otázkami, na které se ptá malé vlče, které ještě nerozumí světu. Ale asi mi to nepřekáželo.
Nakonec jsem se rozhodl, že si lehnu, převrátil jsem se na záda a stejně tak jako Ryšavá jsem začal sledovat noční oblohu. Mrkl jsem, ale když jsem otevřel oči, viděl jsem nádhernou noční show. Potichu jsem zalapal po dechu a pohlédl na Ryšavou, abych se ujistil, že to vidí taky. A viděla, koukala na to stejně tak jako já. “To je magie?“ zeptal jsem se potichu, protože tohle jsem v životě neviděl. Ale byla to naprosto nádherná podívaná. “No… Arcanus už je starší, ale zdá se mi férový a mám ho rád. Myslím, že pro smečku dělá hodně,“ odpověděl jsem, ale pak jsem se měl dostat k Sionnovi. “A Sionn. No… Není mi tak sympatický,“ pokrčil jsem rameny a zase se převrátil na břicho. “Dlouho jsem v žádné smečce nebyl, takže jsem rád, že mám kde složit hlavu přes zimu.“

<< Ronherský potok přes Meandry

Pramenil někde… Jinde? Zamračil jsem se a zaujatě zamával ocasem. “Někde jinde? Ale jak… Magie! Jestli jsem se něco naučil, tak je to to, že za každou podivnou věcí stojí právě ona,“ přikyvoval jsem sám sobě hlavou. Ale nedokázal jsem si představit, jak taková změna mohla probíhat. Proč by se bohové pozastavovali nad malým potokem? Každopádně tohle místo mi nevadilo, vonělo to tu po různých bylinách, a i když jsem si musel několikrát pšíknout, pokračoval jsem dál. To, že tu bylo vedro mi nějak moc nepřekáželo.
Zamrkal jsem na ní. Chvilku jsme byly oba jenom hrozně zmatení, než mi došlo o čem to mluví. “No… Kdokoliv, proč by se tam někdo vracel znovu,“ upřesnil jsem, očividně jí už nezbývalo tolik sil, což jsem i viděl na tom jejím pochodu. Snažil jsem se držet blízko, ale nijak extrémně, aby se náhodou nerozhodla mě pokousat. “Najdeme je, jen se musíme vymotat skrz tenhle les,“ zamumlal jsem a dál pomalým tempem pokračoval.
Tak nějak jsem si uvědomil, že Ryšavá očividně ignoruje to, co se jí nelíbí. Ale fajn. Proč ne. Poslouchal jsem její vyprávění a snažil se si představit, jak to tehdá muselo vypadat. Snad nádherně. “Zní to krásně,“ přikývl jsem a uchechtl se nad poznámkou ohledně lenivého medvěda. “Všechno jste museli dělat vy?“ dodal jsem k tomu. Chtěl jsem, aby povídala. Byla starší, rozhodně měla příběhů na vyprávění spousty, ne?

Poušť přes Savanu>>

FM 5/5 (74) | Srpen 10/10

A tak, i když se mi to jevilo jako nemožné jsem se nechal unést spánkem. Naprosto vyděšený z toho, co se mi bude zdát. I když to nebylo tak zlé. Můj sen udělal přesně to, co jsem měl v plánu předtím. Zrekapitulovat si úplně všechno. Moje první setkání s Litai, mluvila o nějakých svítících meších. Stále jsem velmi toužil po tom, abych se tam podíval. Roland… Sirius. Ach. První setkání s ním bylo něco nezapomenutelného, tedy v tom špatném slova smyslu. A i ve snu jsem přemýšlel nad tím, jestli mě jen nevodí za nos a doopravdy není takový, jaký jsem ho poznal napoprvé. Ale i přesto bych ho chtěl. I přesto bych ho chtěl co nejblíž to jen šlo. Chtěl jsem jeho drzost a chtěl jsem jeho lásku. Protože to bylo přesně to, co mi v životě chybělo.

FM 4/5 (73) | Srpen 9/10

Najednou jsem byl ale celý slabý, byl večer a podzim přicházel. Už to bude rok od mého příchodu sem. Rok od té doby, kdy se můj život obrátil naruby v tom nejlepším slova smyslu. Zprudka jsem se nadechl a vykročil vpřed. “Siriusi, kde jsi, prosím,“ snažil jsem se soustředit dostatečně, abych to poslal jako myšlenku. Ale byl moc daleko a já až příliš mentálně i fyzicky slabý a otřesený na to, abych jí doopravdy vyslal na cestu. Jediné, co jsem dokázal bylo se dostat k okraji lesa a tam se zase, bezvládně svalit. Byl jsem sám. Samotný na kraji lesa. Najdou mě tu? Ne, najdu se sám, zvednu se. Jenom jsem si nachvilku chtěl odpočinou. Zapomenout na všechno zlé.