Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Listopad 2/10 | Odine

Ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, tak klacek nikdy nechtěl tam, kam jsem chtěl já. Už už jsem si chtěl zanadávat celkem ostře, tu se zamnou zjevil hlásek, který jsem už znal. Ale i tak jsem sebou prudce škubnul a upřel pohled na maličkou vlčici. “No ahoj,“ zamrkal jsem, abych zahnal své překvapení. Celý jsem se krčil a rozhodně už jsem díky tomu nenabíral tolik výšky jako při jejich minulém setkání… Jak se to jen… Jmenovala? “Odin? Onide? Odine!“ usmál jsem se a posadil, abych opět nepůsobil jako žádná hrozba. Minule ze mě nebyli ze začátku příliš nadšení. “Co ty tu děláš? Kde máš bratra a otce?“ zeptal jsem se a rozhlédl se všude kolem.
To jsem ale málem zapomněl na to, co mi řekla první. To, čeho jsem se tak polekal. “Zkouším jiné magie než pouhé mluvení v myšlenkách, ale tohle mi moc nejde,“ pokrčil jsem rameny a tlapkou šťouchl do klacku. “A myslím, že na všechno ostatní potřebuji někoho druhého, ale málokdo stojí o to být pokusným králíkem,“ uchechtl jsem se, rozuměl jsem tomu. Sám bych si sotva přál být předmětem nějakého magického bůhvíčeho.

Listopad 1/10 | Odine

Protáhnul jsem se a rozhlédl se po okolí, jezírka poblíž byla i v podzimních měsících mým oblíbeným místem, když jsem chtěl být sám, nebo když jsem si chtěl procvičovat magie. Tušil jsem, že se ve mně ukrývá víc, než jsem si myslel, ale také jsem měl pocit, že to jsou magie, na které úplně nedosáhnu. Jako kdyby se mi s každým nádechem vzdalovaly. A tak jsem se soustředil hlavně na to, co jsem už znal, ale chtěl jsem se zdokonalit.
Když jsem ale chtěl klacek opodál posunout nahoru, posunul se úplně jiným směrem. Nespokojeně jsem mlasknul a sedl si na zadek. "Proč, proč? Proč se hýbeš takhle jetě?" zamračil jsem se a šťouchl do klacku čumákem.

Yggdrasil byl velmi zaujatý. “Opravdu,“ usmál jsem se na něj a lehce do něj drcnul čumákem. Byl to velmi sympatický vlček. Do toho měl ještě doopravdy hezký den z toho, že umím mluvit v myšlenkách. Málem jsem roztál na místě, bylo to to nejroztomilejší, co jsem kdy viděl a poprvé v životě mi bylo líto, že asi nikdy svá vlčata mít nebudu.
“To já, a copak by to bylo za magii, kdybych jí využíval jako pouliční trik?“ odfrkl jsem si, ale mrkl jsem na něj. A tentokrát jsem v myšlenkách promluvil jak k Yggimu, tak k Odine. „Až budete velicí, tak budete mít magii vlastní, třeba tu samou jako já.“ Řekl jsem jim, ale tlama se mi vůbec nehýbala. Byl jsem neskutečně nadšený z toho, že jsem mohl ukázat vlčatům svou magii. “A ano, je jich víc, Odine. Ale to se dozvíš sama. A ohledně vrby… No, kdepak jinde byste bydleli?“ zamrkal jsem překvapeně. Ale najednou se atmostféra změnila.
Cítil jsem, že vlčata z jejich otce nejsou tak nadšená, najednou ztichla a já znervózněl. “Tak to je dobré, říkal jsem si, jak je možné, že by se vlčata sama dostala z jihu až sem,“ uchechtl jsem se a zavrtěl hlavou. Hádal jsem, že by se vlk s kovovou nohou mohl hodit smečce, ale vlčat už tu bylo hodně. I když… Když jsem koukl dolů na Odine a Yggiho, věděl jsem, že z nich budou silní vlci.
Vlk se hodně vyptával. Připadalo mi, že je tohle vyptávání na hraně doopravdového zaujetí a taktiky. Zamračil jsem se. “No… myslím, že se tu oba pohybují po lese,“ pokrčil jsem rameny, “a myslím, že Asgaar je v provozu už několik těch let. Žádná nová smečka, řekl bych, že celkem schopná vrátit případný útok,“ i když jsem si sám myslel, že tolik členů nemáme, nehodlal jsem nás podceňovat. “Severští vlci, jo?“ přikývl jsem a švihl ocasem. “No, každopádně jsem moc rád, že se vám vlčata neztratila. A kdybyste potřebovali smečku, kterou nazývat domovem, myslím, že by vám Asgaarské alfy pomohly,“ usmál jsem se, ale tak nějak jsem čekal, že se možná každou chvílí za mnou vynoří Belial. Musel jsem působit trochu reprezentativněji.

Vrbu? Překvapeně jsem na malého vlčka zamrkal. “Kolem té jsem procházel,“ oznámil jsem a oblízl si čumák, to tedy musela ta vlčata utíkat hodnou dálku, když pocházejí z takové dálky, co? Zamyšleně jsem se podíval směrem na jih a švihl ocasem. “Ta je ale až na jihu, skoro u moře, je tam taková fajn pláž, ale do vrbového lesa jsem nevkročil,“ pokrčil jsem rameny, ale svoje území asi znali dost dobře.
Yggi se mezitím osmělil. Stejně tak Odine a já se na ně dolů usmíval jako sluníčko. Byl jsem na sebe hrdý. “Asgaarská a ano, velká je,“ přikývl jsem a pak Odine začala vyjmenovávat, kde všude byli. A ačkoliv mě to zajímalo, pomalu jsem netušil, kde mi hlava stojí. Protože oba brebentili každý něco jiného. Hopsavý sliz? Yggdrasile, máš velkou fantazii,“ usmál jsem se, ale vlastně bych se nedivil, kdyby to byla prada. “A ne, bohužel nevím, kde bydlíte. I když… Nebydlíte snad v té Vrbě?“ pohlédl jsem na Yggiho. “A já bydlím tu, správně, se smečkou,“ dovysvětlil jsem a když pak poukázal na moje oči, musel jsem se usmát. A poslal jsem mu malou, neškodnou myšlenku, „až ti někdo bude mluvit v hlavě, má magii myšlenek.“ zazubil jsem se, vlastně jsem mu tím oplatil neomalené chování.
Už už jsem se nadechoval, abych něco ještě dodal, jenže to se zjevil vlastně klasický vlk. Ale s velmi neklasickou nohou. Okamžitě jsem si stoupnul a byl jsem připravený zavýt o pomoc. Protože ta noha se mi nezdála. Byla kovová. Divná. Jenže… On byl jejich otec? Vypadal z toho poměrně zničeně. “Našel… Našel, máte skvělá vlčata, chytrá,“ zubil jsem se a přikývnul. Tak přeci jen Yggiho povídka byla pravdivá. “Rád vás doprovodím, prý hledáte něco jako Vrby? A vůbec, jsem rád, že jste si je tu našel. I když místo by se tu určitě našlo,“ uchechtl jsem se, ale samozřejmě jsem nechtěl znít, jakože jsem mu chtěl přebrat děti. Jen jsem byl nervozní. “Asgaarská smečka, vlastně se divím, že jste o ní nikdy neslyšeli… Je velká,“ zamračil jsem se sám pro sebe. “Odkud to vůbec cestujete?“ naklonil jsem hlavu na stranu a ještě jednou pohledem hodil na vlčata před ním.

2. Setkat se alespoň se dvěma vlčaty a pokusit se s nimi spřátelit 2/2

Ve vlčkově tváři jsem viděl zaujetí. Očividně hledali jinou smečku, ale proč? “Hledáte něco jiného?“ Možná, že bych dokázal pomoct, ale nebyl jsem si tím tak docela jistý. Neznal jsem to tu zas tak perfektně. Mrkl jsem, když vlček zase spustil tou jejich řečí, ale nechal jsem ho být, protože to beztak nebylo pro mě a to samé i ta maličká vlčice.
Nakonec se Yggdrasil rozhodl přejít blíž. Já jsem se ani nehnul, ale místo toho jsem se usmál. “Tak tu na něj počkáme spolu, jestli je to dospělý vlk, brzy vás vystopuje,“ zkusil jsem je uklidnit a už jsem se rozhlížel všude kolem, jestli se tu nějaký tatínek, který postrádá dvě děti neobjeví. Pak začala mluvit i Odine povzbudivě jsem přikývnul. “Moc mě těší. Odpočiňte si, naberte síly, kráčíte z daleka?“ ptal jsem se, protože jsem moc netušil jak fungoval takový smalltalk s malými vlčaty.

2. Setkat se alespoň se dvěma vlčaty a pokusit se s nimi spřátelit ½

Ten hošík na mě pořád vrčel, asi se mě bál. A já mu to nehodlal vymlouvat. Povzdychl jsem si a pomalu jsem se posadil, abych působil méně výhružně. “Proč bych ubližoval?“ vrtěl jsem hlavou a nechal ho se vyštěkat, i když mě pořádně znervozňoval a to jsem dal najevo staženýma ušima a nervozním pohozením ocasu. “Otec je na cestě? Tak tu na něho můžete počkat, ale tohle je území smečky, Asgaarské,“ vysvětlil jsem, třeba se jim víc zamlouvá styl info za info?
Druhé vlče mezitím začalo hovořit slůvko jiným jazykem. A ten, jakobych znal. Ale nedokázal jsem si ho úplně uvědomit do situace. “Určitě máte krásná jména, jen bych rád věděl, jak vám mám říkat. Copak se vám líbí, že bych vám říkal vlče jedna a vlče dva?“ zazubil jsem se. “A také byste mi mohli povědět, copak tu děláte?“ protože proč by tu dvě vlčata byla a toulala se bez rodiče v dohledu?

Usmál jsem se na ni. “To zní skvěle,“ uchechtl jsem se a povzbudivě přikyvoval. Takový nápad se mi velmi zamlouval a velmi jsem ho podporoval. A po pár momentech mě do nosu trefil další pach. Pach vlčecí. Zamračil jsem se a zavětřil. “Hyetto, omluvte mne, ale cítim cizí pachy, hnedka budu zpátky. Chci se ujistit, že tobě ani Lalie nic nehrozí,“ a zněl jsem o něco přesvědčeněji, než jsem doopravdy byl. Ale chtěl jsem se alespoň trochu přiblížit Beliealovi.
Opatrně jsem šel lesem, popravdě jsem byl trochu rozklepaný a nevěděl jsem, co mám čekat. Najednou jsem ale viděl dvě vlčata, která vypadala poměrně ztraceně a žádný otec ani matka v dosahu. “Copak tu děláte, ztratili jste se?“ řekl jsem opatrně, když jsem se vynořil z křoví. Pořád jsem byl hubený a vysoký a na vlčata, která byla pořád malá jsem shlížel z nějaké té výšky. A ten jeden na mě začal vrčet. “A já ti neublížím, fakt. Já jsem Wylan a kdo jste vy? Kde máte rodiče?“

Všímal jsem si svých věcí, protože Belial byl výjimečně ticho a na nic moc mi neodpovídal. Což mi nepřekáželo, jenže jsem slyšel to, co mi pověděl. A necítil jsem z toho moc dobrého. Nastražil jsem na něj uši a pozoroval ho. “Myslím si, že se proti tomu bude dát bránit,“ prohlásil jsem, více než sebevědomě. Ale tušil jsem, že o tom asi moc nechce hovořit, a tak jsem ho nechal být a vydal se na lov.

“Meloun?“ řekl jsem a tlapkou do toho plácnul, bylo to kulaté a krásně zelené. Hodlal jsem to potom ochutnat. “Určitě, já taky děkuju,“ pousmál jsem se a hleděl do dáli, jak tam ten zelený ocas mizí. Zato někdo jiný se očividně vracel. A tyhle dvě jsem viděl taky, jen zběžně a zase se Siriusem. Ale vůbec jsem o nich nic nevěděl. Hnědavá a poloslepá vlčice s malým vlčetem. Pomalu jsem se postavil, abych je přivítal. Upřímně tolik nových tváří mi nedělalo zrovna dvakrát nejlépe. “A… Ahoj,“ odpověděl jsem na její… Zajímavý pozdrav, protože mě vykolejil. Pousmál jsem se nad zmínkou naší hostiny, I když valnou většinu z tohohle byla práce druhého. “S Belialem jsme ulovili kance, nazdobil to tu a nalovili jsme i nějaké maličkosti, se kterými si můžou vlčata hrát,“ řekl jsem, překvapený sám nad sebou, že jsem se ani nezakoktal. Věnoval jsem ještě významný pohled malému vlčeti. Pak jsem ale nechal ať si matka sama vysvětlí vlčeti, co kde je. Očividně na tom s viděním nebyla nejlépe.
Hyetta a Lalie. Usmál jsem se a přikývnul. Vlčice měla jemný hlásek a já z ní nebyl tak nervní. “Moc mě těší, já jsem Wylan. Už to bude jeden celý rok, co tu jsem, zima se blíží,“ řekl jsem a pak hlavu obrátil na vlče, které si užívalo hostiny. Bohužel jsem si ohledně vlčat byl 100x nejistější, a tak jsem se musel zhluboka nadechnout. “Líbí se ti tu?“

“Takže nakonec stará těla magie ovládne,“ přikývl jsem a přemýšlel nad tím dál, dávalo smysl, že těla stárnou a začnou hnít a jediné, co to může zvrátit je nějaká magická moc. Obzvláště u tohohle to smysl dávalo. Jak je to celé možné? To jsem nevěděl.
Belial měl mrazivý tón hlasu, který mnou projížděl jako nějaká ledová šipka. A přikývl jsem, oheň mi přišel nevyzpytatelný. “Myslíš?“ zamrkal jsem na něj a krčil rameny. “Jsou to mocné magie, asi trvá čas je ovládnout,“ povzdychl jsem si spíš sám pro sebe, nebyl jsem hloupý, ale teď jsem se těšil jen na to, až zase uvidím Siriuse.
To co mi ale šlo bylo poslouchat rady a úkoly. A tak jsem dělal, vděčně jsem se na něj usmál, než můj ocas zmizel v porostu lesa. Kosti a peří. Jasné. Tak to budou mít dost z toho prasete. Ale svůj úkol jsem bral naprosto vážně.
Dostal jsem se hluboko do lese, kde bylo málo vlčích stop, a tak zvířata žila v naivní iluzi toho, že jsou v bezpečí. Prohnal jsem se kolem, ještě dál, dokud jsem nezvětřil nějakou tu drobotinu. Nastražil jsem uši a stál, než jsem si všiml nedaleko několik malých zvířátek, jak si pochutnávají na kaštanech. Začal jsem se k nim plížit, než jsem uskutečnil stejnou techniku jako při lovu se Sikuem. Vyběhl jsem a použil magii na to, abych předpověděl to, kam se zvířata rozeběhnou poběží. Okamžitě jsem vyběhnul a jedné myšce přišlápl ocas a druhou rovnou zakousnul, tu první jsem stihl zabít, než mě kousla do tlapky. Pochytal jsem ještě pár nějakých zmatených tvorečků a dohromady jsem nesl čtyři myši za jejich ocásky.
Když jsem se vrátil, Belial připravil parádní hostinu. Zavrtěl jsem ocasem a přidal jsem svůj drobný úlovek na tu hromadu, tak nějak, aby to vypadalo úhledně a já nekazil estetiku. “Je to krásné,“ usmál jsem se a tlapkou plácl do melounu, “co je tohle?“ zeptal jsem se, ale vyhládlo mi a tak jsem si urval kus divočáka, kterého jsem pomohl ulovit a lehl si opodál.

<< Esíčka

Teorie? Zamyšleně jsem se na Beliala podíval a přikyvoval mezitím co jsem vymýšlel nějakou tu odpověď. “Třeba velmi mocnými, kterým ta magická síla vlezla na mozek tak moc, že se považují za něco víc,“ navrhl jsem, protože mě to dokonce i bavilo, vymýšlet různé teorie o věcech tak nedosažitelných… “Myslíš, že by Arcanus mohl být pseudobůh Asgaarského hvozdu?“ našpicoval jsem uši a rozhlédl se po lese, který se před námi otevíral. Představa obřího Arcanuse, který brání zdejší les byla nádherná, ale i děsivá.
“Tohle nezní tak nevyzpytatelně jako oheň,“ poznamenal jsem, “škoda, že nic takového zatím nemám,“ krčil jsem rameny, ale vlastně mi to nijak nepřekáželo, byl jsem spokojený sám se sebou tak, jak jsem byl.
A celé mi to připadalo jako takové zjišťování o tom, kdo jsem a co umím, každopádně jsem mohl jen doufat, že na Beliala dělám dojem dobrý. Také jsem divočáka pustil do trávy, a ještě jsem ho uhnul, aby se dalo hezky procházet. Myslel jsem, že tady to končí, ale očividně moc ne. “S jídlem se ale snad nehraje, ne?“ uchechtl jsem se, ale nic jsem očividně nenamítal, protože jsem zase dál šel poslušně za Belialem. Byl jsem takový ocásek. A také jsem moc netušil, s čím takovým by si nějaké vlče chtělo hrát.

<< Kančí remízky

“Znáš snad nějaký případ, kde se to zvrtlo?“ tentokrát jsem byla já ten, kdo zpochybňoval slova jiného. Protože jsem ještě nezažil, aby se magie obrátila proti vlastnímu pánovi a ublížila mu. Proč by se to tedy mělo zvrtnout?
“Rád se o ně postarám,“ švihl jsem ocasem a usmál se. Protože jsem měl vlčata moc rád. To, že jsem si úplně neuvědomoval to, že s nimi nemám moc žádné zkušenosti, byla věc naprosto druhá. “A přijde mi velmi zodpovědný,“ dodal jsem k tomu, protože mi přišlo, že Belial si vlky řadil na ty, kteří jsou k ničemu a na ty, kteří k něčemu jsou. Do které z těch kast jsem patřil já jsem zatím moc netušil.
A jak už bylo zvykem, na mou otázku jsem dostal odpověď. “Co jiného dokážeš ještě s touhle magií?“ zeptal jsem se táhl dál, i když už mě bolelo celé tělo. Jenže pak přišla řeka. A sotva jsem se nadechnul k tomu, že co s tímhle uděláme. Už se zvíře neslo vzduchem a já udiveně civěl. Oh. Přešel jsem stejný most hnedka za Belialem, nechtěl jsem se náhodou ztrapnit. “Dá se to tak říct,“ řekl jsem a oblízl si čumák. “Umím mluvit v myšlenkách a vnukávat je ostatním,“ poslal jsem mu, mezitím co jsem chňapal po noze prasete, abych tahal dál. “Občas dokážu pohnout klackem, nebo se mi stává, že pochytím emoci jiného,“ dodal jsem. Ale jinak jsem asi moc schopný nebyl…

Asgaar>>

S tím jsem musel souhlasit. A vůbec jsem nechtěl vypadat, jako že svou vlastní alfu urážím. Zavrtěl jsem hlavou. “Je to dar, že je pořád tak zdravý, jsem za to moc rád,“ a na jeho návrh jsem přikývl. Dávalo mi to smysl a vlastně… Proč bych něco takového doopravdy dělat nemohl? Mohla by to být zábava a cenná zkušenost do budoucna.
Belial byl jako studna nápadů, nechápal jsem kde to bere, ale byl jsem rád, že mi je říká. Pozorně jsem špicoval uši jeho směrem a přikyvoval. “Já se chci zavděčit, dostal jsem úkryt na zimu a jídlo, za to jsem rád,“ přikývl jsem. Pak se Belial začal zas a znovu vyptávat. A nějak mi to nevadilo a nepřekáželo, ještě aby mi to něčím smrdělo. Já se ptal na všechno a on pořád odpovídal. Tohle jsem mu prakticky dlužil. “Znám Sionna, ale víc se znám s Parsifalem. Přijde mi jako fajn vlk, férový. Dokázal mě při smečkovém úkolu proměnit v holuba, hádám, že umí víc užitečných věcí,“ švihl jsem ocasem, ale o Sionnovi jsem se moc bavit nechtěl. Nabaloval mi kluka.
Málem mě to prase odkoplo, ale díky bohu, to už se přihnal Belial. A to velmi pohotově. Pak začala působit jeho magie. Vyvalil jsem oči a rychle uskočil pryč od prasete. Najednou se dělo spoustu věcí. Prase bylo uvězněné a strom nad námi začal hořet. Už jenom to, že Belial uměl vyvolat blesk mě zaráželo, ne-li děsilo. Rychle jsem hodil vylekaný pohled po Belialovi a nervozně si olízl pysky. “Děkuji,“ přikývl jsem a pak opatrně přešel ke kanci, který byl pěkně osmahlý. Čapl jsem ho za druhou nohu a táhl společně s Belialem. “Co to je za magii, to vyvolávání blesků?“ zahuhlal jsem, fascinovalo mě to.

Esíčka >>

<< Travnatý oceán

Jenom rok? Trochu jsem se nad tím podivil, který bůh by zůstával jen pouhý rok? Ale co už. Třeba bylo Kontinuum trochu na styl potulného obchodníka, který na nějakou dobu zůstal a pak zase šel dál. Přikývl jsem, aby Belial věděl, že jsem ho slyšel, ale sám jsem k tomu už neměl co říct. “Kašpaři,“ to asi ano. Přišlo mi to teda trošku přehnané, protože nás mohli sesmahnout klidně teď a tady.
A tohle jsem tak nějak čekal, přesto mě to ale překvapilo. Protože cokoliv, co Belial řekl, znělo mému emotivnímu duchu jako urážka. Nikdy jsem si nemohl být jistý, co jak myslí, a tak jsem trochu nervozně švihl ocasem. “No… A máme ve smečce nějakého staršího vlka, který by potřeboval pomoc?“ zamyslel jsem se a pak se narovnal s tím, co mě napadlo, “Arcanus?“ střihl jsem uchem, ale pak mi došlo, že to je zatracená alfa, a tak jsem se raději trochu stáhl.
Na druhou stranu, Belial mi přišel naprosto férový a všechno mi podával jenom jako fakta. Obzvláště u tohohle. “Dobře, ale pořád je trochu mám,“ uchechtl jsem se a trochu zase přemýšlel nad tím, čím bych mohl být smečce prospěšný. No. To se uvidí. “Tak jsem rád, že se mám případně na koho obrátit, Sirius mi nepřijde moc znalý ohledně smeček a co v nich dělat,“ pokrčil jsem rameny.
Raději jsem se ale věnoval tomu, co jsem měl dělat. Dostal jsem pokyn a tím jsem se hodlal řídit. Hodil jsem po Belialovi pohled a taky jsem si zrekapituloval to, co jsem dělal při lovu zajíce, ještě když jsem byl se Sikuem. Tohle byl kanec, ale hádal jsem, že magie bude fungovat stejně. Švihl jsem ocasem a plížil se, oči zafixované na jedno ze zvířat. Plížil jsem se do poslední chvíle, kdy prase zvedlo rypák a zvětřilo mě. A taky že se zvířata rychle rozeběhla pryč. Já ale neváhal ani sekundu a vyletěl jsem kupředu. Scvakl jsem zuby těsně za ocasem zvířete. Sakra. Ale nevzdával jsem to. Zvíře se mě snažilo setřást mezi stromy, ale já vždy věděl kam zahne a zahnul jsem s ním. Díky tomu, jsem brzy překonal vzdálenost mezi námi a zvíře smetl na zem a snažil jsem se ho přidržet co nejdýl to jen šlo.

<< Tmavé smrčiny

Přikývl jsem a trochu pod tou srstí zblednul. Se Smrtí jsem moc kámoš nebyl, pěkně mi prohnala před Vánoci kožich a já doufal, že tam už nikdy nebudu muset. “Kontinuum?“ našpicoval jsem uši, protože… O tom jsem ještě neslyšel. I když to už byl asi úplně fuk, když už tu nebylo. “Nechceš se prostě moc dostat na jejich zlou stranu. Já nevím, co si o nich myslím, chtěl jsem se dojít za Životem podívat sám, ale vlastně jsem se toho trochu zaleknul,“ pokrčil jsem rameny. “Za ty roky musí mít té měny nasbírané tolik, že by mohli úplně cokoliv.“ Dodal jsem k tomu. Belialovy myšlenky mi upřímně přišly velmi chytré a rozumné, proto jsem k nim přikyvoval.
Uchechtl jsem se. S tím jsem se také dokázal tak nějak ztotožnit. I když mi bylo jasné, kdo by ten potenciální vodící vlk byl. “To bys musel nejprve najít toho, kdo by se takové práce ujmul.“ To, že bych to rád vzal klidně já, jsem už raději vynechal, už teď jsem si nebyl úplně jistý Belialovým názorem na mě. A o to víc, když z něj vypadlo tamto. Chvilku jsem se na něj jen díval a snažil se vyčíst mu z tváře, jestli to myslel zle. Ale nevypadalo to tak. “No… Já nikdy předtím v žádné smečce moc nebyl, nevím, co dělat než prostě pomáhat ostatním, účastnit se lovů, a tak nějak dělat co mi kdo říká,“ stáhl jsem uši k zátylku a raději se pohledem Belialovi vyhnul. “Nechci být budiž k ničemu,“ zavrtěl jsem hlavou. To ne.
“V létě? A už máš pozici?“ věnoval jsem mu zvědavý pohled, ale cítil jsem se trochu provinile, že vlastně nejsem v ničem tak dobrý. To jsem ale viděl to, co Belial a okamžitě jsem se přikrčil co nejblíž zemi a prasata pohledem přímo hypnotizoval. “Jasně,“ špitl jsem a následoval Beliala. Já zase lovec byl, jen jsem se bál, že všechno hrozně pokazím. “Jestli ho nechytím, zkusím ho prohnat po okolí, snad se unaví.“ Dodal jsem a čekal na pokyn, že je ready.

Kančí remízky >>

<< Naarské vršky

“Nerad nechávám všechno jen na nich,“ řekl jsem, ale nedokázal jsem úplně přejít ten tón, kterým pronesl poslední slovo. Zkoumavě jsem se na něho podíval. “Nemáš k nim úplně vřelý vztah?“ optal jsem se, ale nehodlal jsem ho nutit se vyjádřit. A nad jeho otázkou jsem pokrčil rameny. Protože jsem sám moc netušil, co tam Ryšavá vyváděla. “Asi byla pomatená vedrem, hádám, že jí to stouplo do hlavy.“ Vysvětlovalo by to i to, jak si pořád sama pro sebe něco huhňala, i když to už byl spíš znak stáří než pomatenosti.
A když jsem se rozešel, uslyšel jsem daleko nad námi zapískání Katastrofy, která se nás rozhodla následovat. A byl jsem za to rád. Nejspíš i ona, jelikož už se nemusela bát o to, že jí Ryšavá uloví ke svačince. “Rád pomůžu, lov mi celkem jde,“ přikývl jsem a prostě ho následoval tam, kam chtěl. Neznal jsem nejlepší místa na lov.
Jak dlouho… Rozhlédl jsem se kolem sebe, už znovu přišel podzim, to bylo cirka kdy jsem přišel do těchto krajin. “Do Asgaaru jsem se přidal v zimě, takže skoro rok,“ odtušil jsem. Zima už byla za rohem, skoro rok. “A co ty? Ty tam nejsi tak dlouho, že?“ Dodal jsem a ťapkal dá.

Travnatý oceán>>