Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Listopad 8/10 | Odine

“Mohla,“ potvrdil jsem, ale malé vlčici se to vůbec nelíbilo. “No, ale neboj, u zdejších bohů si myslím můžeš i oči změnit, ale to ti poví někdo jiný, ne já,“ pokrčil jsem rameny a usmál se, “a no… Vyrůstal jsem tam, kde to nebylo úplně normální. Nevěděl jsem, že nějakou magii mám,“ krčil jsem rameny.
“Takže vy máte ještě bratra? Ale proč by ho nechal, protože zlobil?“ lekl jsem se, ale očividně tam figurovala i matka, a tak jsem jen doufal, že ta je alespoň trochu normální. Jinak bych seriozně přemýšlel nad únosem. “Neboj se, bude lépe, zachvilku budeš dospělá a budeš si moct dělat co chceš, už nikdy se ho nebudeš muset bát, jo?“

Listopad 7/10 | Odine

“Podle očí, ano, nejspíš… Někteří je mají zlaté i po tom, co vyrostou. Ale vždycky se to nějak projeví, neboj,“ usmál jsem se na ni, “třeba budeš mít ještě krásnější oči než já, nebo ty stejné, kdo ví? Jen tak. Nejspíš. Já na to přišel teprve nedávno, hodně pozdě,“ uchechtl jsem se, protože jsem byl v tomhle ohledu docela pomalý.
“Copak vám provádí? Mně se zdál jako ne tak špatný vlk, ale hádám, že to je jen klam?“ zeptal jsem se opatrně, ale pořád jsem jí zaléval svými vlastními dobrými emocemi. “Lepší?“

Listopad 6/10 | Odine

Tak když si to slečna myslela… Ale já moc přesvědčený nebyl. Pouze jsem nad tím zavrtěl hlavou a nechal to být, jinak bych asi zešílel. Protože jsem se vlastně tady o Odine bál a měl jsem ty tendence jí neustále pokouše chránit, i když nebyla moje. A očividně byla samostatnější než já.
“Ono to uteče rychle, přísahám! A pak si to o to víc užiješ,“ špitl jsem a lehce do ní drknul čumákem. “A to nevím, asi záleží jakou magii máš, kdy ji objevíš a jak moc s ní pak budeš trénovat,“ vysvětlil jsem rychle.
Její vysvětlení mnou zatřáslo a já samozřejmě co nejrychleji přerušil jakoukoliv konexi k té emoci. “Bojíš se ho tak moc?“ špitl jsem a pak v hlavě našel tu nejhezčí vzpomínku. Nechal jsem se pohltit tou šťastnou emocí a pak to přenesl na Odine, snad aby se už nemusela bát a mohla pocítit to, jaké to je být milován a šťastný. Protože jsem nechtěl, aby se tu semnou musela klepat strachy.

Prodáno <3 Pardon za pozdní odpovědi, totálně jsem zapomněla

Panebože. Viděl jsem před sebou ty nejhorší věci z nejhorších a myslel jsem si, že se asi sesypu. “Ještě ne! Hlavně ať nespadne!“ ječel jsem a hlas mi přeskakoval ještě víc než obvykle. Jenže to se na mě ten šílenec začal řítit. “Zpomal!“ vyjekl jsem a snažil se dostat z jeho dráhy, jenže to už bylo pozdě a já jsem se chtě nechtě ocitl v chumlu chlupů. Zakňučel jsem, protože to náraz byl pořádný.
Když se to celé ale zastavilo, co nejrychleji jsem se vymotal ze změti nohou a křídel a postavil se na nohy. Tyčil jsem se nad Siriusem a malým, flekatým vlčetem. “Jsi NORMÁLNÍ?!“ vyštěkl jsem v panice, “kdes to vzal?! A kde se vzalo to vlče?! A proč si do mě vletěl jak šílenej?!“ Kompletně jsem ztratil všechnu svoji kontrolu a raději jsem čapl vlče, položil si ho před sebe a začal ho zkoumat. “Jsi v pořádku? Kde jsi se tu vzal?“ ptal jsem se jako správná, starostlivá matka.

<< VVJ

Měl jsem pocit, že jsem někde ucítil Siriusův pach. A tak jsem utíkal, protože jsem se doopravdy těšil, až ho znovu uvidím. I když jsem ani zdaleka nemohl čekat, co se právě stane. Šťastně jsem si utíkal skrze lesíky a vynořil se u vodní plochy. Kde zrovna letěl pták střemhlav dolů a hnal se k němu nějaký okřídlený vlk. “Nech toho ptáka, co ti udě…“ to ale nebyl pták. To byl Sirius. A tamto nebyl pták.
Celé mé srdíčko mi vyskočilo z hrudi a já vypálil směrem k vodě. “CHYTEJ TO! DĚLEJ, CHYTNI TO!“ ječel jsem jako pomatený, jenže kdo bude chytat Siriuse? Okřídlenou příšeru, která mě možná víc děsila, než mátla. “Siriusi!“ ječel jsem, snad aby si mě všimnul. Skákal jsem do vzduchu, ale k čemu by mi to tak asi bylo, když jsem byl takhle malinký a nemohl jsem létat?

Zrcadlové hory

Moje nálada mě ale znovu přecházela, když jsem stopu ztratil. Očividně jsem nebyl tak skvělým stopařem, za jakého jsem se považoval celý svůj život. Jelikož jsem byl schopný ulovit různou kořist. Povzdychl jsem si a zavrtěl halvou, byl jsem u velké plochy jezera. Měl jsem pocit, jako kdybych na něco zapomínal. Nebylo to nic spojeného se Siriusem ani nic takového. Kdo jiný tedy? Ale to byla věc na někdy jindy. Zavrtěl jsem hlavou a raději přidal do kroku, vyhýbal jsem se území cizí smečky, ale zároveň jsem si uložil, že nějaká se tu poblíž nachází. Jinak jsem chvátal dál.

Severní Galtavar>>

<< Asgaar

Utíkal jsem, a povrch se mi pod tlapkama měnil z jemného mechu a tlejícího listí, které zavánělo zimou, do hrubého povrchu. Stoupal jsem výš, švihal jsem ocasem a znervozněl. Protože jsem si nebyl zrovna jistý, jestli jdu správný směrem a nechtěl jsem se seknout v nějakých horách, ve kterých bych ve svém stavu také nemusel přežít. Ne, že bych byl zrovna neodolný, ale to samé se nedalo říct o mé srsti, která nebyla připravená na zimní podmínky. No! A to byla asi ta chvíle, kdy jsem ucítil nějaký povědomý pach. Sirius. A taky někdo cizí, coto?

VVJ přes Mahtae >>

Cítil jsem tolik vlků v Asgaarském hvozdu, stále jsem ale necítil Siriuse a trochu mě to děsilo. Tak jsem se rozhodl, že se ho vydám hledat. Rozhlédl jsem se kolem, ještě jsem se proběhl kolem nory, než jsem zmizel v houští. Potřeboval jsem rychle najít svého drahého, který ale pořád pořád nikde. A ačkoliv jsem z toho byl poměně špatný, hodlal jsem si ho pořádně podat. Byl jsem v Asgaaru už dlouho a on nikde? Jak si to mohl dovolit! Odfrkl jsem si, pořádně protočil očima a přidal do kroku. To bylo asi poprvé, co jsem cítil nějakou formu hněvu.

Zrcadlové hory přes Vyhlídku>>

Listopad 5/10 | Odine

Nestačil jsem se divit. Vlastně se mi samým překvapení pomalu zastavilo srdéčko! “No prosímtě!“ zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou a prohlédl si ji od hlavy až k patě, jestli je v pořádku. A očividně byla, možná, že jsem se spíš divil tomu, že to nezanechalo žádné vážné šrámy na duši. “Odine, pro boha. Musíš být opatrná, takovým vagabundům se vyhýbat! Štěstí, že neudělal nic horšího.“ Všecko jsem musel hrozně prožívat, nojo.
I tak mě potěšilo, že se jí moje magie líbí. Zavrtěl jsem ocasem. “Zítra?“ smál jsem se, “nene… Dej tomu několik měsíců, budeš vyšší, silnější, změní se ti hlásek dokonce! A pak objevíš svou magii, do té doby můžeš zkoušet cokoliv co tě napadne. Lézt ostatním do myšlenek, nechat růst trávu, hýbat s klackama….“ pokrčil jsem rameny, další návrhy byly přerušeny tím, že jsem si doopravdy chtěl vyzkoušet i svou magii.
To ale nebylo moc příznivé, sotva jsem se napojil na Odininy emoce, musel jsem se rozklepat. Byl to strach, strach z něčeho, rychle jsem se oklepal a stáhl uši. Vlastně ve mně ta emoce přetrvávala a já se bál, i když jsem nevěděl čeho. “Čeho ses tak bála?“ špitl jsem.

Líbilo se mi, že je to nových magií Yggdrasil tak nadšený. “Nepochybuji, že z tebe jednou bude velký čaroděj,“ usmál jsem se na něj, ale i na Odine, která byla poměrně tichá.
Očividně na ně aura otce nepůsobila nijak úžasně a já jsem to začal pochycovat. “Dávejte si na ně pozor, je tu hodně nebezpečí,“ zavrtěl jsem hlavou a stáhl se. “Yggdrasile, Odine, moc mě těšilo,“ sklonil jsem k nim hlavu jako přikývnutí a zároveň i rozloučení. I když jsem je znal jen chvilku, vlastně mi budou chybět. Švihl jsem ocasem a udělal krok zpátky. “Zatím,“ rozloučil jsem se zachvilku bylo vidět jen můj ocas, jak mizí v křoví. I když jsem bedlivě pozoroval každý pohyb, který by případně mohl ohrožovat můj domov.

5 drahokamů na snowy peaks
10 drahokamů na fire crumbled
Vše z Wylana

První minivárka, potřebuju HLAVNĚ mušle na Wylana, zvládnu ale i křišťály popř. Popřemýšlím i nad něčím jiným if the offer is good enough :D

1. Grandpa



2. Lava :D - Prodáno Ivarovi

Listopad 4/10 | Odine

Zamračil jsem se, nestačil jsem se divit. Proč by někdo házel nevinné vlče do jezera? “To tě vytáhl? Nebo snad umíš plavat? Protože máš velké štěstí, že ses z toho vymotala, Odine!“ oddychl jsem si, jako kdybych tam snad byl místo ní a byl nucen plavat po tom, co mě někdo šupnul do jezera. Ale také jsem byl velmi potěšený tím, že jsem byl vítanou společností. I když laťka nebyl zrovna vysoko, podle toho, co jsem slyšel.
“To s klackem? Takjo,“ přikývl jsem a ačkoliv už jsem byl čím dál unavenější z používání magie, soustředil jsem se na větvičku co měla Odine u sebe. Větvička se pohnula o kousek doleva a pak o celkem větší kus zase zpátky. Nebylo to nic přeborného, ale i já jsem z toho byl hodně nadšený. “Chceš být pokusný králík, říkáš?“ zamyslel jsem se nad něčím, co bychom mohli zkusit. Ale to už na mě chrlila otázky, na které odpověď nemám. “To já nevím, tak pomyslně jsem si sáhnul do nitra a no… Jako kdyby tam něco bylo. A když jsem se s tím spojil, dokázal jsem přečíst myšlenky, ty jsi ale ještě velmi malá.“ A doufal jsem, že jí to neurazí.
“A teď k pokusnému králíku. Zkus si vzpomenout na nějakou vzpomínku, která v tobě vyvolává nějakou emoci. Šťastnou, ale i smutnou. Zkusím si od tebe tu emoci vzít, ale jen jí, nebudu vědět co to je za vzpomínku. Dobře? Potom to zkusím obráceně, dát svou emoci na tebe, může být?“ naklonil jsem hlavu na stranu a čekal na souhlas.

Listopad 3/10 | Odine

Ačkoliv jsem si byl celkem jistý, že jsem se vlčatům představoval, nedával jsem to Odine za vinu. Byla ještě docela maličká, a i když odvážná, pořád jenom vlče. “Jmenuji se Wylan,“ představil jsem se ještě jednou a narovnal se. Možná bych se měl přestat tolik krčit, bolely z toho záda. “Obřího otrapu?“ uchechtl jsem se, ale alespoň jsem si mohl pořádně oddychnout, když jsem věděl, že tu Odine není sama a má svou rodinku někde poblíž. “A jsem rád, že mě považuješ za lepší společnost,“ usmál jsem se, doopravdy mě to zahřálo u srdíčka.
Tak trochu jsem pozapomínal, že jako vlče nejspíš žádnou magii ovládat nemůže. Alespoň zatím. Očka měla pořád zlatá, stejně tak jako Yggi a tak jsem došel k závěru, že takhle to prostě je. “Ano, je jich víc. Umím číst myšlenky, sem tam hýbnout s klackem a občas se i napojit na emoce někoho jiného.“ Vysvětloval jsem urychleně a pak se zasmál. Vlčata. Měl jsem je tak rád. “Ne, ne. Že si na někom nebo na něčem vyzkoušíš co umíš. Třeba tenhle klacek je můj pokusný králík, dá se říct. Zkouším si na něm, co všechno umím.“