Příspěvky uživatele

< návrat zpět

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Očividně nevím co chce? A taky, že ho vůbec neznám? Nahlas jsem zakňučel a stáhl hlavu dolů. Najednou mi bylo úzko a já měl ocas stažený mezi nohama. Zase jsem byl ten malý, odmítnutý vlček, který neměl nikoho, ani lásku, ani kamarády. A očividně jsem nemohl mít víc lásky, protože Sirius mi to ne a ne dovolit. Nevěděl jsem, jestli si mám prostě nechat věci schvalovat od něj, nebo co po mně vlastně chce. Ale bylo mi z toho fakt na nic. “Promiň,“ špitl jsem a raději ho nechal být. Protože to beztak nemělo cenu.
Do toho začal mluvit ještě mladej. Což mi přišlo super, teda až na to, že jsem nevěděl, jestli se smát nebo brečet. “Sileček?“ zamrkal jsem. “Pročpak ale? Můžeš mi klidně říkat Wylan, jestli chceš, ale Sileček je taky fajn. Kde na to jen chodíš, kluku?“ uchechtl jsem se, ale byl jsem z toho celého trochu posmutnělý. I když se mi moc líbilo, když Jesaiahova koule trefila Siriuse dozad. Nebyl jsem si ale jistý, jestli to vezme zrovna… No. Fajn.
Sirius si mezitím kráčel dál. A já si přál, aby se konečně zastavil a dával na mě pozor. Nebo se taky zajímal. Kdyby mi alespoň něco pověděl! Vzdychnul jsem a své přání vyslal v myšlenkách Vlčíškovi. Jestli by mi ho nemohl splnit.
No. A v zápětí se Sirius otočil. A začal na mě… Nás mluvit. “Co ti je?“ zamračil jsem se, protože jsem nevěděl, o co go. Ale přání se mi i tak splnilo. Nervozně jsem švihl ocasem, protože jsem z tohohle celého byl ještě zoufalejší. Sirius mezitím čapl kůru i s vlčetem a já stál, zmatený. Nakonec jsem se poklusem vydal za nimi, než jsem se dostal vedle Siria. “Co se děje? Najednou semnou mluvíš?“ špitl jsem, ale ani jednou jsem na něj nepohlédl. Nedokázal jsem to.

Vyhlídka>>

4. Zazpívej někomu koledu.

Táhl jsem malého vlčka, kterému se mezitím podařilo usnout. Byl… Děsně rozkošný, že jsem to sotva dokázal pobrat. Hrozně se mi líbil. Chtěl jsem si ho nechat. Ale trochu mě trápil Sirius, který ne a ne se s tím smířit. Když jsem se na nově okřídleného společníka podíval, vlastně jsem měl obavy, jestli se z něčeho takového dokážeme společně vyvléknout.
Do toho se Jesaiah probudil, něco si mumlal, ale to jsem já neslyšel, jelikož jsem měl plno vlastních problémů se svým partnerem, který ne a ne pochopit, že ho mám stále rád. Koutkem oka jsem i vypozoroval, že si Jesi ohmatává čumák, ale dostal jsem se k němu až ve chvíli, kdy se ptal, jestli mu sluší čumák. Překvapeně jsem se na něho podíval a pousmál se. “No to víš, že jo, proč by ti neslušel? Máš ho krásný,“ usmál jsem se a jemně do něj drcnul čumákem. Jen tak, aby věděl.
Pak jsem se ale trošku začal nudit, protože cesta byla poměrně zdlouhavá a nijak se moc neposouvala. A pořád mě do toho trápil Sirius.
“Tichá noc, svatá noc,
Jala vlky v blahý klid.
Dvé jen srdcí tu v Betlémě bdí,
Hvězdy při svitu u jeslí dlí,
V nichž malé vlčátko spí,
V nichž malé vlčátko spí.“
Mumlal jsem si, nebo si spíš tiše prozpěvoval. Vlastně to bylo i tématické, protože tady mladej doopravdy spinkal. Tedy ne teď, ale předtím. A byl u toho fakt roztomilý. Doopravdy jsem nechápal, proč si ho Sirius nechce nechat. Copak nemohli být kámoši? Chvilkama to vypadalo, že je Jesi na stejné vlně jako právě okřídlenec… No těžko říct.

Zrcadlovky >>

5. Postav vlkuláka.

Prosinec 6/10

Byl čas se pořádně připravit na zimu. Sbíral jsem různé věci, které by mohly posloužit i jako případná hračka vlčeti, které jsme se Siriusem našli. Vrtěl jsem u toho ocasem a prozpěvoval si nějakou písničku. Byl jsem doopravdy šťastný. S partnerem, vlčetem, smečkou… Co víc bych si měl přát? Měl jsem, co jsem chtěl. Pořádně jsem si zívl a rozhlédl se kolem. Byla to tu celkem nuda.
A tak jsem položil hromádku nasbíraných věcí na zem a začal se chystat. Válel jsem koule po zemi, dokud z nich nebyla alespoň nějaká větší a decentnější. Pak druhou, ale uznal jsem, že kdybych tu kouli zkoušel zubama dostat na tu druhou, tak by se rozpadla. Proto jsem začal koulema formovat jakéhosi dlouhého hada, který se všude všelijak klikatil. Mně se to moc líbilo a byl jsem z toho nadšený. Do svého provizorního hada jsem napíchal větvičky a tím pádem z něho byl takový pseudohad.
Následně jsem ustoupil o pár kroků dál, abych si mohl své dílo pořádně prohlédnout. Líbilo se mi to. A Jesaiahovi by se mohlo líbit také! Proto jsem rychle posbíral svou hromádku a rychle jsem se vydal lesem zpátky do Asgaarského hvozdu, jenže jsem se ve všem tom nadšení trošku ztratil a jelikož jsem si smazal své stopy, tak jsem musel ještě několikrát pobíhat v kolečkách, než se mi podařilo najít tu pravou stopu, která by mě dovedla do mého domova a do mé smečky. Už jsem se těšil, až ty dva ťunti zase uvidím a budu jim moct povyprávět o tom, jak jsem byl zase na chvilku vlčetem a postavil jsem si vlkuláka.

11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným / Popovez někoho na provizorních sáních
<< VVJ

Chudák vlče, které bylo očividně dost zmatené celou naší výměnou. Ale jeho kňourání mi pomalu lámalo srdéčko. “Ale neboj, my tě máme rádi taky. Jsi takový malinký a skladný, víš? Stejně jako Supervlk, taky malej a hezkej. A co je malý a hezký, tak je i roztomilý,“ usmál jsem se a drcl no malého čumáčkem. Chudák už by měl spinkat. “Siriusi, tolik co ty. A já jí mám dost.“ A nedokázal jsem pochopit, co na tom Sirius nechápe.
“Protože nejsi tvoji rodiče, tvoje rodiče ani neoznačuješ pojmama jako máma a táta. Tak si myslím, že by ses asi nechtěl chovat jako oni,“ pokrčil jsem rameny, ale upřímně jsem z toho byl celkem špatný. A tak jsem stáhl ouška a vzal první kus větší kůry co jsem našel.
“Sirius, kterého znám by se takhle nikdy nechoval,“ zamumlal jsem a stáhl vlče z jeho zad, abych ho mohl položit na sáňky. Takhle bych mohl malému alespoň zlepšit den a on mohl spinkat bez obav, že ho někde Supervlk vyklopí. Mezitím já jsem zpomalil, jestli Sirius hodlal chvátat, tak ať si chvátá. Asi chtěl být sám. A to já vlastně i chápal. Ale upřímně jsem pochyboval, že se taky zamyslel nad tím, jak to vidím já. Vždyť mě znal, ne? Věděl, že bych ho nikdy za nic nevyměnil. Ale jestli o tom celém takhle jednoduše dokáže pochybovat, tak očividně nebyla chyba jen v mém přístupu. Ale i v tom, jak malou důvěru ve mně měl. A to bolelo. Bolelo to snad ještě víc, než to, co mi řekl.
Nakonec jsem jen vydechl obláček páry a pořádně zatlačil. “Drž se, vlčku,“ špitl jsem a dál tlačil provizorní saně dál ve stopách okřídlence.

20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii

Prosinec 5/10

Zajímalo mě, jestli bych v sobě mohl zkusit objevit i nějakou další magii. Nebyl jsem si přesně jistý, jaká magie by to měla být, ale nějakou jsem si chtěl zkusit vymyslet, třeba by to tak mohlo fungovat, ne snad? Že si nějakou magii honem rychle vymyslím a třeba se tam zjeví.
Úplně jsem nevěděl, čím začít, už předtím jsem se pokoušel o to, jestli by mi třeba nestačilo pohnout větvičkou. To se mi ale nedařilo, a tak jsem musel přesedlat na zcela jiné odvětví. Zívl jsem si a protáhl se, v tom mi spadla vločka na špičku čumáku a já si říkal, jestli bych nemohl zkusit vykouzlit právě tohle. Nebo nějakou jinou zimní věc.
A tak jsem se začal snažit. Kouzlil jsem a kouzlil, snažil jsem se ze svého nitra přivolat jakoukoliv zimní věc, ale hlavně vločky, které padaly kolem mě, jak si jen chtěly. Ale nevypadalo to, že by jich nějak přibývalo. A tak jsem z toho byl poměrně zklamaný, doufal jsem, že bych mohl umět ještě něco dalšího, třeba praktičtějšího, než bylo pouhé předávání emocí a myšlenek a občasné hejbnutí větvičkou, ale to jen v dobrém dni.
A tak jsem se trošku zachmouřeně opětovně přesunul zpátky ke svému skromnému lesnímu iglú, tam jsem se natáhnul a přemýšlel. Ještě jsem párkrát zkusil vyčarovat vločky, nebo nějakou lehkou námrazu na své srsti. Ta se ale s padajícím sněhem tvořila sama od sebe, a tak jsem se vůbec ani nemusel snažit. Těžko ale říct, jestli to byla zrovna výhra, protože bych doopravdy chtěl nějakou pořádnou magii!

28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

<< Severní galtavar
To, že na to Sirius ani nezareagoval mi dělalo vrásky a já se začínal obávat, jestli jsem mu doopravdy neublížil. I když otázka byla, jestli bylo vůbec čím. Jessi mezitím i nadále projevoval čím dál větší únavu a já se bál, jestli na něj cesta nebude až příliš nadšená. Nesl jsem ho opatrně, abych ho nerozhoupal až příliš, ale šel jsem rychle, abych doběhl Siriuse.
Něco jsem zahuhlal, což jsem hodně rychle vzdal, jelikož mi nebylo zrovna rozumět. Proto jsem to risknul a vlče položil Siriusovi mezi křídla. “Drž to,“ nařídil jsem a pak jemně strčil čumákem do Siriusovi tváře. “Přestaň se pořád zlobit, vždyť víš jak já tě mám rád, tak proč mi to nevěříš?“ zamračil jsem se a zavrtěl hlavou. “Myslíš, že bych mohl vlče milovat stejně jako miluju tebe?“ znělo to celkem pochybně, ale já mluvil o té romantické, pravé lásce, kterou jsem cítil k Siriusovi. I když on byl zrovna naštvaný a hodně pochmurný. Moc jsem tomu nerozumněl.
“A navíc, já se s těmi křídly smířím, ale bude mi to trvat… Jsou hodně velká. Jak se k tobě budu moct tulit?“ zazoufal jsem si, ale bral jsem to na lehkou váhu. Protože jsem si nemyslel, že by to nějak překáželo. Ale chtěl jsem ho nějak rozesmát, nějak mu vykouzlit úsměv na tváři! Cokoliv, co by ho donutilo se chovat alespoň o poznání lépe. “Pak můžeme provést něco, co bys chtěl. Ty a já. Ale nejdřív se musíme postarat o něj, vždyť ho nemůžeme nechat umrznout. Že ne? To si musíš přiznat i ty sám,“ řekl jsem o poznání vážněji a doufal, že se dostanu skrze tu tvrdou slupku.

Mahtae>>

16. Dováděj ve sněhu

Prosinec 4/10

Moc jsem netušil, jak krutá zima dokáže být i tady. A to to byl teprve začátek. Ten příjemný začátek, který nikomu ještě moc nevadil. Všichni to brali jako něco krásného a zázračného, s čímž jsem prakticky nemohl nesouhlasit. Ale no… Stále jsem z toho nebyl zrovna nadšený, když se mi do mého jižanského kožíšku dostával chlad a já? Co semnou? Musel jsem se jen tulit k ostatním a doufat, že si mě k sobě nevezmou bohové.
Zívl jsem si a pořádně se protáhnul. Vyšel jsem ven a tak nějak jsem ani netušil, co se bude dít. Mělo se něco dít? Asi ne. Ale teda musel jsem říct, že sněžilo vydatně. Už jsem ochutnal nějaké ty vločky a tím pádem byl čas se asi trochu popoběhnout, jinak na místě zamrznu. “Kam by běžel normální vlk v zimě?“ zamyslel jsem se na absolutně náhodnou otázko a rozeběhl se.
Běžel jsem celkem bez cíle, ale vlastně mě hrozně bavilo si prorážet cestu hlubším a hlubším sněhem, takže jsem nakonec skončil tak, že jsem polovinu sněhu vykopával nahoru, chytal jsem ho do tlamy, různě jsem ho metl ocasem a divoce jsem máchal tlapama. Musel jsem působit jako naprostý šílenec, ale že by mi to nějak vadilo se říct nedalo. Byl jsem tady jen já a nikdo jiný. Nikdo, kdo by mi mohl nějak zavazet, nebo se mi smát. Takhle jsem si mohl dělat co jsem si jen přál, sežrat kus sněhu, udělat si sněhovou kouli, hodit ji do vzduchu a potom ji zkoušet chytat. Přišlo mi, že možností tu bylo doopravdy neomezeně. A najednou moje tělo polilo horko, takže jsem se už ani nemusel obávat toho, že bych umrznul.

Prosinec 3/10
21. Zkus postavit Iglú

Po ozdobení stromečku jsem si říkal, jestli mohl zkusit ještě něco dalšího. Vlastně jsem nikdy nezažil pořádnou zimu a tohle byl trošku způsob, jak si to celé vykompenzovat. Zívl jsem si a rozhlédl se kolem, sněhu bylo kolem už dost, a tak jsem si řekl, že bych si mohl postavit sněhové iglú. Nevěděl jsem, jak se něco takového dělá, ale rozhodl jsem se, že když už, tak pořádně. Jenom nějaký trhan si jen nahrabe sníh na hromadu.
A tak jsem začal uplácávat sníh na zemi, abych si vytvořil takovou pěknou podlahu, na to jsem po obvodu skládal další sníh, který jsem také ušlapával. A tak jsem se pokračoval. Byl to extrémně zdlouhavý proces a několikrát jsem myslel, že raději budu trhanem, ale co se dalo dělat? Zamračil jsem se, když jsem si uvědomil, že sice jdu do výšky, ale nad hlavou budu mít pořád velké nic. Zoufale jsem si schoval čumák pod tlapky a přemýšlel.
Přemýšlecí chvilka mi nezůstala na moc dlouho, než jsem se zvednul a pokračoval v tom, co jsem dělal. Nakonec, když iglú bylo trošku vysoké, dostatečně na to, abych se do něj vešel, jsem si vzal nějaké větve, které jsem vyskládal místo střechy, na ty jsem naházel tunu sněhu a dílo bylo dokonáno. Nakonec jsem měl příbytek, do které ho nefoukalo a bylo v něm překvapivě i poměrně teplo.
Schoulil jsem se do klubíčka, vystrčil čumák ven a koukal do dáli, takhle mi bylo doopravdy fajn. Nic mě nijak netrápilo a byl jsem příjemně unavený z práce, kterou mi tohle dalo. Mohl jsem se tak bezstarostně oddat spánku.

13. Zúčastni se koulovačky

Mezitím, co jsme se já a Sirius kočkovali, tak chudák vlčík vypadal zoufale a unaveněji. Ještě do toho zpíval koledy. “Siriusi! Co to děláš? Vždyť je to jen vlče. Já se o něj chci postarat s tebou, ne bez tebe!“ zavrčel jsem, ale znělo to spíš neskutečně zoufale.
Opatrně jsem se vyškrábal na nohy a pozoroval, jak Sirius mizí. Zamračil jsem se a švihl ocasem. “Neboj, já tě ponesu,“ usmál jsem se na něj a drcl do něj čumákem. “Ale nejdřív musíme něco udělat s tím bručounem, jo?“ usmál jsem se a rychle jsem udělal koule ze sněhu, které jsem pak vrhl po Siriusovi. Doufal jsem, že ho to vyprovokuje ke hře. “Copak budeš naštvaný do konce světa? Na někoho kdo tě má rád?“ zvolal jsem a vrhl po něm další sněhovou kouli.
Pak jsem ale uznal, že se Sirius vzdaluje až příliš. “Kdyby tě to bolelo, tak řekni,“ řekl jsem a opatrně Jessiho vzal za zátylek. Nebyl zrovna nejmenší, ale ještě se to dalo. A ne, že bychom zrovna měli jinou možnost než tuhle. “Dosthaneš vlaštní phelíšek,“ huhlal jsem skrz zuby a vlčecí srst. Už jsem si v hlavě představoval, jak mu udělám nějaké malé místečko v rohu, přímo tam, kde jsem byl já se Siriusem. Ta představa mě naplňovala nadšením, které se těžko potlačovalo a tak mi cesta ubíhala o něco rychleji. I když mě pořád trápil Sirius, který se očividně ne a ne vypořádat se svým osudem. Stále jsem doufal, že se zapojí do hry, ale nebyl jsem si jistý, jestli jsem to s tou koulovačkou akorát nezhoršil… No… To ukáže jen čas.

VVJ>

Prosinec 2/10
8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Nevěděl jsem, co zde vyvádět. A tak trochu jsem si usmyslel, že by bylo fajn, kdybych nazdobil nějaký ten stromeček zde v lese. Protože mi to tu přišlo trošku… Nudné. Lesovité. Jediné, co zde bylo byla zelená a bílá.
Odfrkl jsem si a dal se do práce. Pracoval jsem poměrně rychle, nejdřív jsem však musel odklidit místo činu. Vybral jsem si poměrně nízký stromeček, ze kterého jsem co nejlépe se dalo oklepal veškerý sníh, který se potom rozletěl na všechny možné strany. Smál jsem se tomu, ale vrtěl jsem nad tím hlavou, protože jsem se pak neměl divit tomu, že mi byla zima, když jsem dělal tohle všechno. “A teď co?“ Zamyslel jsem se a rozhlížel se všude kolem.
Musel jsem posbírat nějaké ty šišky, dokonce jsem vyhrabal i nějaké ty klacíky a listí zpoza sněhu. Nějaké listí jsem napíchal na klacíky a tím vytvořil zajímavé kompozice, které se na stromeček budou hodit. Spokojeně jsem zavrtěl ocasem nad svými výtvory a opatrně je začal skládat na strom. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, jak to udělat tak, aby mi to všechno drželo, ale nakonec jsem ro zvládnul s přehledem. “Drž!“ Mumlal jsem, když jsem zapíchl mezi větvičky šišku, která vypadala, jako kdyby měla každou minutou spadnout na zem.
To se ale nakonec neudálo a já jsem si mohl užít tu krásu, kterou jsem vytvořil a na kterou by mohl být hrdý kdokoliv. Rozplácl jsem se do sněhu, který už byl poměrně vyšlapaný a usmál se sám pro sebe. Měl jsem být na co hrdý a taky, že jsem byl. Málokomu se podaří tak pěkné ozdobení stromečku!

7. Zavzpomínej na svou první zimu

Pozoroval jsem a trpělivě čekal na to, co z vlčete vypadne dál. A vůbec jsem nečekal, že to bude něco tak… Tak roztomilého. “Klidně nám tak můžeš říkat,“ řekl jsem a hodil po Siriusovi vražedný pohled. “Bude! Protože to je vlče, měj trochu pochopení,“ kňukl jsem a pak dál poslouchal to vlče.
Pochází z pouště? “To je… Daleko,“ zamumlal jsem, moc jsem netušil, kde je poušť, ale blízko to asi nebude. Ale nehodlal jsem chudáka Jesiho rozhodit. “A jak si se sem dostal?“ ptal jsem se, protože jsem pořád nevěděl, jak se dostalo do nebe. Tohle celé bylo jako pendlovat pozorností mezi dvěma vlčaty. Připomínalo mi to mojí první zimu a taky jedinou zimu strávenou s rodinou. Musel jsem si dávat pozor, kdo co huláká, abych vůbec něco pochopil. Na jihu nesněžilo často, ale když už sněžilo, tak sněžilo pořádně. I když krátce. Jakpak se asi má Merle? Tak trochu jsem doufal, že také vzpomíná na doby, kdy jsme se bezstarostně proháněli krajinou, utápěli se ve sněhu a po chvíli běželi za maminkou do úkrytu, abychom se zahřáli.
“Ale co bych tě neměl rád!“ zamračil jsem se, protože to bylo ošklivé nařknutí. Vzalo mi to dech na jeho předchozí větu. “Já tě mám rád i s křídly, jen jsem ještě nikdy neviděl okřídleného vlka, vypadáš jako netopýr!“ prohlásil jsem, a možná bych do něj ještě povzbudivě drcnul, ale to už mluvil Jesi. “No… Bydlíme v Asgaarském hvozdu, půjdeš tam s námi?“ zeptal jsem se a snažil jsem se jedno očko držet i na Siriovi.
To se ale změnilo v tu vteřinu, co mi to nejroztomilejší vlčátko na světě objalo nožku. Chvilku jsem jen strnul a zíral dolů. Objal. Mi. Nohu. A já se mohl roztéct. Kdybych umřel v ten moment, zemřel bych šťastný. “Já tě mám taky rád, Coolvlče,“ uchechtl jsem se a pročísl mu srst čumákem. Očividně byl unavený. “Je čas jíÍÍÍÍÍT,“ vyjekl jsem, protože Sirius se rozhodl být drama queen. A mě stáhl s sebou, div jsem Jesiho neodhodil metry do vzduchu, naštěstí jsem to schytal já a plácnul s sebou o zem. “Co děláš?! Vždyť mě nebere! My si bereme jeho!“ snažil jsem se, ale s plnou tlamou sněhu se nekonverzovalo moc dobře.

Prosinec 1/10
12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Objevil jsem se v lesíku nedaleko jezírka, kde jsem poprvé poznal Siriuse. Ta vzpomínka mi byla velmi drahá a já se jí odmítal pouštět. Zavrtěl jsem ocasem a koutky mi povyskočily nahoru. Tenkrát to byl ještě velmi svůdný hoch, který se na mě snažil zapůsobit. A taky že zapůsobil, teďka jsme spolu byli, měli jsme pěkné místo i ve smečce a celkově bylo dobře.
Zívl jsem si lehl si k malému jezírku nebo tůňce, která ještě nestihla zamrznout. “Jak studená asi je?“ uvažoval jsem nahlas a rozhodl se vodu ponořit pod hladinu. Původní plán byl to jen zkusit, ale čím déle jsem nad tím uvažovat, tím více jsem chtěl zjistit, jak dlouho bych to mohl vydržet. Uculil jsem se a držel tlapku ve vodě, co nejdéle to šlo.
Ze začátku to bylo velmi jednoduché, vlastně to jen hrozně studělo. Pak jsem necítil vlastně nic moc, než se to celé začalo přelévat do bolesti. Ta nechtěla moc ustupovat, ale nejednalo se o nic moc hrozného. Jen jsem cítil, jak jsem se dotknul ledu a každý pohyb tlapky mi byl velmi nepříjemný. Kňukl jsem a rychle vytáhl tlapku z vody.
Očividně jsem nebyl zrovna nejsilnějším kusem na této planetě, ale trošku jsem se bál, že by mi ta tlapka mohla upadnout. Vrtěl jsem hlavou a rychle si z tlapky slízal veškerou přebytečnou vodu. Sotva jsem svou nohu ale cítil. Chvilku jsem se vyděsil, že už nikdy nebudu mít svou drahou nohu, ale po pár momentech jsem zase začal cítit, mohl jsem znovu hýbat polštářky na nohou a tím pádem byla krize zažehnána.

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Očkem jsem pozoroval, jak si vlče začalo hlodat špičku ocasu. Ne, že bych to dělal, ale vlastně jsem to i chápal, a tak jsem ho nechal. Brzy jsem mezitím, co se Sirius rozhodl být naštvaný, dostal informaci, že se tohle maličké zvířátko jmenuje… No… Buď Jess, Jesaiah anebo Jessei. “Viděl bych to spíš na Jesaiah,“ dávalo mi to největší smysl. “Tak tedy, já jsem Wylan, tohle je Sirius, Jessi. A kdepak máš rodiče?“ ptal jsem se. Na rozdíl od Siriuse jsem byl velmi milý a jemný.
“Hleděl sis svého? A to mi odpřisáhneš?“ přivřel jsem na něj oči, ale ještě jednou jsem si zblízka prohlédl ty jizvy, abych se ujistil, že neumírá. “A to jsi usoudil podle čeho, prosimtě?“ protočil jsem očima a pak se akorát zamračil. “V pohodě? Právě spadlo z nebes! Co by se mu mohlo stát, kdybys zrovna nebyl kolem?! Byla by z něj placka!“ tentokrát jsem se postavil a zněl jsem jako pěkná hysterka. “Já si na ně eventuelně zvyknu, ale teď musíme vyřešit tady Jessiho!“ zakňučel jsem a jemně drcnul do vlčete.
“Půjdeš s námi? Zavedeme tě k nám domů, tam si pokecáme a najdem tvoje rodiče. Pamatuješ si něco co by nám mohlo pomoct?“ zeptal jsem se, ale to už začal padat sníh a já s myšlenkou, že bych mohl vlčeti i Siriovi zlepšit náladu, jsem vypláznul jazyk a začal chytat sněhové vločky. Vrtěl jsem u toho ocasem. Jejich chuť jsem ohodnotil… Solidních 7 z 10. Nebyl jsem zrovna fanouškem. Ale i tak jsem ve svém chytání pokračoval, protože semtam se z nebes přihnal pořádně velký chuchvalec. Zasmál jsem se a pak se podíval na ty dva, jestli tohle vůbec pomohlo.

18. Setkej se s někým, koho máš rád a promluv si

Vlče neustále pískalo a vypískávalo. Vlastně jen neustále všelijak hučelo a já nevěděl co s tím. “Ono se to rozbilo,“ zamumlal jsem a vlastně jsem pořád ignoroval Siria. “Ale notak, neplakej, proč pláčeš?“ zakňučel jsem a drcl do vlčete čumákem. Jenže to už ho Sirius přesunul a začal mluvit.
Zamrkal jsem a vyslechl si ho. Celé mě to vlastně fascinovalo, ale co to mělo být?! “Napadli? Jak jako napadli? A co Parsifal? Proč by tě napadal Parsifal? Že ty jsi mu něco provedl!“ zamračil jsem se, ale s obavami v obličeji jsem si prohlížel jizvy na svém milém, bál jsem se a bylo to na mně vidět. “A smečku si nezakládáme, ani pořádně nevím kdo ten Crowley je!“ zavrtěl jsem hlavou, “ne, my vezmeme tohle vlče do Asgaaru a uvidíme co dál,“ mezitím co Sirius vedl monology, já pořád zkoušel být racionální. I když jsem byl na pokraji zhroucení. A vlastně jsem byl neskutečně naštvaný na Parsifala, že jsem se z toho mračil. “A Belial není vůbec zlý! S tím jsem se potkal já, i s Hyettou a Lalie. Belial mi poveděl pár důležitých věcí a lovil semnou, nic zlého. Já mezitím co ty jsi se transformoval, pomáhal staré vlčici neumřít! A vůbec! Proč by si chtěl taková křídla? Vždyť je to velký a všude to překáží,“ zakňučel jsem, protože mě velikost křídel upřímně děsila. Asi ne ta reakce, po které Sirius toužil.
A ještě byl naštvaný a zlý na to vlče. “No tak to ne,“ zamračil jsem se a chňapl vlče za zátylkem, abych si ho přitáhl k sobě. “Ale říct bys nám to mohl. A ne, neumžel. Žije. A ty taky. Žijete až moc, řekl bych,“ mumlal jsem, a ještě jednou si skepticky prohlédl celého siriuse, který očividně prošel celou osobní proměnou. “Jak se jmenuješ vlčku, je ti něco?“

Listopad 9/10 | Odine

“Určitě je budeš mít krásné, nevíš jaké je budeš mít, tak ještě nezoufej,“ pokáral jsem ji, ale jenom velmi lehce a spíš jsem se bál, aby si to nevzala příliš osobně. “No… Ne, nevidím bíle, vidím barevně, asi tak jako ty,“ usmál jsem se, “no… já nevím. Odine, ptáš se mě na věci, na které úplně neumím odpovídat,“ zamrkal jsem a švihl ocasem. “Určitě, jsi zvědavá, ty to budeš vědět brzy,“ dodal jsem jí ještě nějakou tu sebedůvěru a naději, že to bude vědět dřív než ostatní. I když jsem trošku pochyboval.
Dante. Další jméno, které jsem si mohl přidat na list vlčat, která znám. “Nikdy jsem neslyšel o tom, že by si rodiče takhle rozdělili vlčata,“ zamumlal jsem, “ještě když Dante nezlobí a vy kor ne,“ zavrtěl jsem hlavou, ale očividně jí zmínka Danteho těšila a tak jsem si udržoval šťastný hlásek. “Nevím, kdy vyrosteš, ale budeš moct od otce pryč, protože to už na něm nebudeš záviset aby tě krmil, aby tě bránil, nic,“ řekl jsem a usmíval se. “Pak to bude všechno lepší, jen to vydrž.“