Příspěvky uživatele

Litai. To je moc hezké jméno, pomyslel si a naklonil hlavu na stranu. Ať se snažil, jak se snažil, Litai doopravdy jako hrozbu brát nemohl. Jen on si bude muset dát pozor, aby na ni čirou náhodou něco nepřenesl, že?
Jak poslouchal její vyprávění, ohlédl se kolem sebe a zapřemýšlel se. Gallirea, slyšel o tom někdy? Celý svůj dosavadní život prožil jen ve své smečce a mimo ni se dostal teprve nedávno, od té doby šel pořád na západ. Jedno slovo mu ale utkvělo v hlavě. “Magie? O tom jsem slyšel jen z pohádek pro vlčata, to tady doopravdy je?“ vyhrkl, totiž v pohádkách ta magie byla výhrada těch nejbožštějších vlků, kteří dokázali svou mocí odehnat bouřkové mraky a v zimě přinášeli teplo. “A myslím, že jsem o Galliree doopravdy nikdy předtím neslyšel, ale jsem rád, že jsem narazil zrovna na tebe, bych tu asi dlouho bloudil a ani nevěděl kde to jsem,“ a to je pravda. Jak by se na něj asi dívali ostatní, třeba nějaké smečky, kdyby za nimi přišel a ani nevěděl kde to je?
“Cítím tu zimu, to určitě,“ pokývl, “doufám, že v jižní části bude větší teplo, obávám se, že tenhle rok bude zima drsná… jen pokrčil rameny a zaujatě si prohlížel Litaino zbarvení. Takové ještě neviděl. A jestli bude zdejší svět stejně zajímavý jako její kožíšek, tak se určitě má na co těšit. “A zdejší obyvatelé… Jsou hodní? Asi je to hloupá otázka, ale určitě si jich potkala hodně,“ zeptal se a konečně si dovolil se trošičku uvolnit a posadit se. Mezi nimi stále udržoval místo, co kdyby? Každý musí být připraven hodit nohy na ramena.

Postupně se rozednívalo a čím déle Wylan chodil, tím víc obrysů dokázal rozeznat. Takové věci mu přišly magické. Malý problém, ale nastal, když koutkem oka zahlédl obrys, který se hýbal směrem k němu. Wylan ustoupil, nastražil uši a mentálně už se připravoval na útěk. Byl to vlk. Ale tohle je nové území a netušil, jestli se s ním zrovna každý bude chtít kamarádit.
K jeho vlastnímu překvapení se vlčice, která byla očividně o kus starší než on, chtěla… Bavit? Tak jo. “Ahoj!“ pousmál se zpátky a nervózně zavrtěl ocasem. Chvilku jen tak koukal na zajímavě zbarvenou vlčici, než si uvědomil, že by taky mohl říct něco víc. Zdála se, že s ním má zájem o to se bavit, tak proč ne? “Uhm, já jsem Wylan… Zrovna jsem přišel, jakože, přišel jsem z dálky, a tak nějak nevím kde jsem,“ snažil se působit co nejmileji a taky udržovat oční kontakt, což se mu moc nedařilo a sem tam uhnul a zadíval se na svoje tlapičky. Třeba se nad ním starší vlčice slituje a něco mu o okolí poví?

/// Minulost

Wylan cestoval skoro celou noc po prospaném dni. Tlapky ho bolely a už věděl, že za chvíli bude muset zastavit a odpočinout si. Ušel dálku, to se mu rozhodně musí nechat. Postupně přecházel z plání do lesa, který jen a jen houstl, až našlapoval na měkký mech a ve větru cítil chladný vzduch z hor.
Moc toho v té tmě neviděl a občas to působilo děsivě, viděl jen obrysy a občas se vylekal, že je tam něco, co na něho upřeně kouká. Možná tam je nějaké jiné zvíře, ale zatím se k němu žádné nepřiblížilo dostatečně blízko na to, aby jej spolehlivě rozeznal. A v tomhle má najít nějaké místo na odpočinek? Možná si zase raději počká na první paprsky slunce.
Cítil se hloupě, odešel ze smečky už nějakou dobu předtím, ale teď mu došlo, jakou nevýhodu má. V zimě bude sám a cítil, že jsou před ním krušné měsíce. Povzdychl si a až teď se pozastavil, porozhlédl se kolem sebe a až pak se koukl nahoru, všechno pod mrakem, nic, co by mu vedlo cestu. Možná měla rada starších pravdu a je doopravdy prokletý, protože zatím nepoznal nic, co by dokazovalo opak. Bude rád, když tuhle zimu přežije. Jak to má vůbec udělat? Sám na vlastní pěst přes zimu nikdy ještě nebyl, i když ve smečce byl jako duch, pořád dostával příděly a pořád měl noru ve které mohl spát. Další měsíce budou jistě zajímavé.