Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Listopad 1/10 | Sirius

Tato situace se začala vymykat kontrole a Wylan byl čím dál úzkostlivější. “To je hezké,“ pousmál se, no, možná by mu to za jakýchkoliv jiných okolností náladu výrazně zlepšilo, ale v tuto chvilku? V tuto chvíli se spíš cítil, jako že to fakt nedá. Bál se. Bál se, že mu je na obtíž, ale jen to nechce nahlas přiznat.
“Ale… Ale,“ zakoktal se, ale než to ze sebe dokázal vysypat, už se mu Sirius zase cpal do bublinky. Ale ne. Ne! Nahlas zakňučel a ustoupil zase o několik kroků zpátky. Siriusův čumák mu poskytl trošku tepla. Možná by si to i patřičně užil, kdyby to nebylo ve stresové situaci uprostřed podzimního severu. “Co… Co to děláš, Siriusi?“ snažil se znít v pohodě, ale vyšlo to z něj mnohem víc zpanikařený, než vlastně zamýšlel. “Na toto nejsem úplně zvyklý, jsem rád, jestli se mě snažíš zahřát, ale co kdybychom prostě jen… Šli na jih?“ poznamenal, doufajíc, že na to Sirius slyší. Snad… Snad chápe, ne? Každopádně, tento malý úkaz nechal Wylana celého naježeného, ale nepůsobil, že by chtěl v blízké době útočit.

<<< Kiërb

Díky bohu, že se od té řeky vzdálil, jeho hlavu zaplavily myšlenky, že co by se stalo, kdyby do vody spadl. Zamračil se a snažil se ten nepříjemný pocit oklepat, hlavně kvůli tomu, že vstoupil do dalšího lesa. Oproti tajze zde nenacházel pichlavé jehličí, ale listí, které bylo krásně zbarvené podzimem. Usmál se a dovolil si rozhlížení po okolí. No, jestli tohle nebylo nádherné, tak nevěděl co.
Zrovna v tu nešťastnou chvilku, kdy zachytil pach neznámého vlka poblíž, jednou tlapkou nešikovně šlápnul do jedné z nor, kterých si nevšiml. To je podruhé za den, kdy se mu něco takového stalo! Hlasitě zakňučel a tentokrát s sebou plácl o zem. Jediné štěstí, že dopadl jakž takž šikovně a maximálně ho tlapka bude jen pořádně bolet. No. Ničemu se snad nevyrovná té potupě, protože když otevřel oči, viděl před sebou cizího vlka.
Kdyby Wylan mohl, jistě by celý zrudnul. Ale ne. Dovolil si odhadnout, co tu takový vlk asi může dělat. Lovit, pomyslel si a stáhl ouška k hlavě. “Jéje, moc se ti omlouvám, jestli jsem tě nějak vyrušil… Já… Já nechtěl,“ rychle ze sebe dostal a poměrně nešikovně se začal sbírat ze země. Což muselo v jeho případě vypadat komicky. Ještě, že jezevec očividně nebyl doma.

<<< Tajga

Tlapky ho zanesli až k místní řece, čím blíž k ní byl, tím více slyšel jak plyne. Mezitím slunce už viselo vysoko na obloze, ale ranní mlha pořád zůstávala. Obzvláště zde, v okolí řeky. Zamračil se a snažil se si dávat co největší pozor na to, kam šlape. Ale očividně si nedával dostatečný pozor, protože se soustředil na podivné zvuky ptáků a jedna tlapka mu sklouzla přímo do řeky.
“Ale no!“ zakňučel a rychle tlapu vytáhl, než se svalí s ní přímo do doopravdy ledové vody. Srdíčko mu bušilo o sto šest a chvilku mu trvalo, než se dostal přes prvotní šok. No. Není v Galirei ani tak dlouho a už se mu podařilo si málem ublížit. Po chvilce se odvážil si stoupnout a tentokrát si už dával pozor, kam šlape. Ale jak to mám překročit? Vždyť řeku asi jen tak neobejdu a ta voda je ledová, tu přeplavat nedokážu, pomyslel si a rozhlédl se kolem.
Kvůli mlze toho moc neviděl, a tak opatrně chodil kolem po břehu, než narazil na velmi nebezpečně vypadající kmeny a několik kamenných pozůstatků, které vedly na druhý břeh. No. Tak… To je teda fakt skvělý. Ale co mu zbývá? Zůstat tady? Nebo zdlouhavě obcházet celou řeku? Ne, díky. Zhluboka se nadechl a opatrně našlápl na začátek kmenu. Drží, ale na jak dlouho. Jedna tlapka po druhé. Tímto způsobem se Wylan brzy dostal na druhý břeh řeky. A je nutno poznamenat, že to bere jako největší úspěch svého života. Příště tu řeku obejde.
Ale teď byl čas se rozloučit s ledovou řekou a vydat se vstříc novému území. Které se Wylanovi bude rozhodně bude líbit víc.
>>> Jezevčí hájek

Jak se tak Wylan rozhlížel kolem sebe, došlo mu, že už dávno není tma. Postupně se rozednívalo a noc přešla v den. Usmál se na Litai a poslouchal to, co mu právě vypráví. Zároveň si v hlavě skládal skládačku. Smečky. Mechová na severozápad (moc zima), Saruménská na jihozápad (to by nemuselo být tak špatné, ačkoliv ten les nezní tak přátelsky), a pak Borůvková a Asgaarská… To, že spolu sousedí a Litai nezmínila žádné spory, které by mezi sebou smečky měli. No, třeba narazí na někoho ze smeček.
“Litai, moc rád jsem tě poznal,“ postavil se po chvíli a o kousek popošel do prostoru. “Ten les plný mechu navštívím co nejdříve budu moct! Teď už ale budu muset jít, tady na severu mi začíná být zima,“ povzdychl si a hlavou pokývl. Cítil se trošku zle, že jí takhle z ničeho nic opouští, ale co se dá dělat? Tady jeho cesta nekončí, tady pouze začíná. “Měj se, snad se ještě brzy uvidíme,“ usmál se a vydal se novým směrem, tím, odkud předtím přišla právě Litai.

>>>Kiërb

Akce byla skvělá, těším se na příští rok

18 bodů = 180 kytek

Samozřejmě, že na Wylana

Děkuju

Říjen 6/10 | Sirius

Co udělal špatně? Proč na něj protáčel oči? Wylan sklopil obě ouška a už už se chystal omluvit, když Sirius zase začal mluvit. Neomlouvej se? No to se ti lehce řekne, teda... "Já tě nechci nějak otravovat..." pokrčil rameny. To doopravdy nechtěl, protože už teď mu přišlo, že ho otravuje teda fakt dost. Přeci proto vlci protáčejí očima, ne snad?
Začínal se cítit čím dál hloupěji, jako kdyby to tady všechno podělal... Jasně, že se mu nový vlk svěřovat nebude, co od toho taky čekal? Vlastně asi vůbec nic. Jen se mu začalo zdát, že tady něco nesedí, jen úplně nedokázal vysvětlit co. Beztak to bylo tou bolestí hlavy.
"No... No... Já... Nevěděl se, že máš zájem mě chránit, ale jsem si jistý, že to nepotřebuji, děkuju, fakt," očička měl otevřená dokořán a pořád ustupovat pryč. Dobře, tak tohle bylo děsivé, ale přesto si připadal, že by za to měl být rád. Vlastně nikdy o něj nikdo nejevil takový zájem. I když tohle by jednoduše mohl považovat za obsesi, s takovými slůvkami si Wylan hrál velmi nerad. Až moc hanlivá na jeho vkus. "Je mi jasné, že jsem tě vyrušil, víš a trošku mě začala bolet hlava... Tak si myslím, že to je třeba tou zimou, nebo... Nebo jsem jen málo pil... Takže bude... No..." a je to tady, začal se zakoktávat a zamotávat do vlastních řečí, "takže si myslím, že bude nejlepší jít na jih, ne?" dostal ze sebe po nějaké chvilce. Nevěděl, jestli to Sirius myslí vážně, každopádně jestli ano, tak by tu možná i rád zůstal... Zemřít v takové zimě? Vždyť to musí hrozně bolet!

Wylan snad nikdy ještě neviděl takovou podivnou louku, nikde žádný květina, jenom tráva a spousta šišek. “Kdo by sem takhle poskládal šišky, vždyť to nedává smysl…“ Louka byla ale obydlená, to Wylanovi došlo v tu chvíli, kdy viděl koutkem oka proběhnout nějaké malé zvíře. Eh? Hraboš to asi nebyl, to by bylo o dost menší, ale vlastně na tom moc nezáleželo.
Odhodlal se přijít blíž až po pár minutách rozhlížení se, a to co viděl ho doopravdy překvapilo. Obrovská spousta malých zvířátek pobíhajících kolem? Mezi nimi, jak mladí, tak staří, vypadalo to, že hrají nějakou zajímavou hru. “Ukázali byste mi, co tu hrajete, prosím?“ Mumlal, ale svišti nevypadali nijak zaujatí vlkem, který je takhle pozoroval. Lákalo ho to, jejich hra vypadala zábavně, ale ať se snažil, jak se snažil, nebyl blíž k pochopení pravidel. Louka, což zjistil po delším zkoumání, byla těmito malými poli přímo poseta. Ať se koukl kamkoliv, už dokázal vidět ta políčka, kde skákali ti zajímavý tvorečci. Inu… Ukázku, kterou by dokázal pochopit, se mu z nich asi nepodaří dostat.
Tlapky ho po chvilce dovedli k dalšímu políčku, u kterého svišti hráli pořád stejnou hru. Ukázalo se, že používají různě barvy, z čeho byl Wylan celý unešen. Nikdy by si nedokázal představit, že takto maličcí tvorové jsou tak chytří na to, aby dokázali vymyslet tak komplexní hru, že jí ani vlk nedokáže pochopit. To si vlci mysleli, že jsou na tomhle kontinentě ti nejchytřejší, no to asi těžko. Očividně jsou tady páni svišťové ta vyšší vrstva inteligence. Evoluce jim jistě přála.
Aby toho nebylo málo, čumákem se Wylan přiblížil až moc blízko, takže ho jeden ze svišťů kousl do nosu. Ulekaně odskočil pryč a zamračil se. “Evoluce vám možná přála, ale já teda asi ne, nemusíte mě hned hryzat, stačí varovat!“ To je teda! Ani vychování nemají, copak jim udělal něco hrozného? Opovážil se jen podívat blíž! Že by si za to zasloužil kousanec, to mu teda nepřišlo. Očividně už byl čas jít co nejrychleji pryč, nějak se prorvat skrze to křoví a… A pravděpodobně se sem už nevrátit.

///Prosím mušličky, děkuji

Květiny, křišťály, mušličky prosím

2 křišťály, 25 kytek, 20 mušlí

Toto nie je možné! Však ako? Toľko (ne)šťastia môže mať len on. Sotva vkročil niekam inam, niečo zlé sa mu prihodilo. Bolesť hlavy s nejakým Siriusom, u ktorého sa bál, že jej nakazí. Do toho si myslel, že mu upadnú laby z toho aká mu bola zima (stihol prokliať svoj kožich za to, že ani neplní svoju funkciu) a čo teraz? Zima sa blížila, cítil ju vo vetru. A Wylan? Nemal ani úkryt, ani svorku, vlastne ani netušil, či sa vydal správnym smerom k nejakej svorke.
Premýšľal a premýšľal, chodil nejakým lesom, vetvičky mu pod labami praskali a celé okolie pôsobilo veľmi poklidne. Nadýchol sa čerstvého vzduchu a rozhliadol sa. Na čumák mu pristál malý, žltý list. Jeseň. Mal by pohnúť zadkom. Zamračil sa a odfúkl list preč. “Jestli nenájdem nejaké miesto na zimu, tak zo mňa bude maximálne tak kocka ladu,“ len nad tou myšlienkou ho zamrazilo. A tak pridal do kroka.
Netušil čo bude robiť keď si nenájde miesto na zimu. Snažil sa ukludnit tím, že času má veľa. Z kroku sa stal klus a krajina postupne prešla z pekného lesíka do otvoreného prostoru na lúke. Bol večer a musel uznať, že tento pohlaď bol nádherný. To možno áno. Taky ten pohlaď na divočiaka čo sa díval priamo naňho... Také nádherné, nie? Uhm. Utiekaj, Wylan. Wylan rýchlo vzal nohy na ramená hneď po tom, čo prasce urobilo prvý krok. Nepochybne to muselo vypadať komicky, ako rýchlo sa dokázal vzpamatovať z prvotného šoku a najednou bolo jen vidieť hnedého kožuchu ako beží ako o závod, kus za ním divoké prasce. “Nie, nie nie! Nech ma byť! Nech ma! Však tam máš plno hub! Ja som len tak kosť a kúže, nech ma!!!“ snažil sa presvedčiť zviera, ako by mu to k niečomu bolo...
Ale zdálo sa, že zviera ho len chcelo dostáť čo najďalej od svojho zdroja potravy. Wylan sa zrovna smíril s tím, že asi nevyviazne bez zranenia, ešte keď už slyšal to zlovestné chrochtanie hnedka za svojim ocasom. Ale keď sa ohliadol znova, prasce bolo preč. V panike sa ohliadol všade kolem, dýchal ako keby práve prebehol celú Gallireu a musel vypadať ako by doňho trafil blesk z čistého neba. Bol naježený, vyděšený a rychlo sa rozhodol, že tam? Tam už teda nikdy ani jednou labou nevkročí. Dobro. Mizíme odsaď.
Môžete si byť veľmi istí, že Wylan tu noc nespal. Vlastne celú noc strávil tím, že sa snažil vzdialiť od toho miesta. Čo najďalej.

Říjen 5/10 | Sirius

Na to se jen zamračil. Pročpak se nechává poučovat nějakým náhodným vlkem, kterého by možná mohl jen zašlápnout? No, musel uznat, že má pravdu.
Vůbec, ale vůbec nepomáhalo to, že se klepal zimou. Dávalo to jeho stavu takové to podtržení, že fakt není v pohodě. “Asi jo. Promiň,“ zamumlal, jistě musel vypadat naprosto hrozně když i Sirius začal… Panikařit? Sakra. Ne. Ale necítil se, že by se nedokázal udržet na nohou, vlastně mu takhle bylo fajn. Ale co se to děje? Možná je to tou zimou? “Nezníš tak,“ pronesl a oklepal se, jako kdyby tím mohl ten nepříjemný pocit v hlavě zahodit pryč.
“To vypadám tak hrozně? Ne, ne, to je v pořádku. Asi bych měl jít pryč. No… Je tu zima a… Nevím,“ prudce se nadechl a nervózně ustoupil zpátky. Rád by řešil, jestli je Sirius v pořádku, ale možná, že bude momentálně lepší, když se Wylan zdejchne. Co nejrychleji. Nebude to ta nejlepší podpora? “Jo, to bude tou zimou, nejsem na ni zvyklý, asi se co nejrychleji vydám na jih,“ rychle ze sebe vysypal. Panikařil. Ano. A to celkem dost.

Říjen 4/10 | Sirus

“Já-já-já… Já se jen podivil, proč nemrzneš, protože mi… Mi nedošlo, že máš asi huňatější srst jak já. Já se tu nenarodil,“ zamračil se a ustoupil ještě o další krůček. Nevěděl, co ten vlk chtěl, myslel, nevěděl vůbec nic. Ale asi se mu úplně nelíbilo, že se až tak moc přiblížil. Litai… Asi neměla tak úplně pravdu.
“Ale to já nechci, to nemusíš,“ znovu ustoupil, ale ve chvíli, co tak udělal tak cítil takovou… Nehezkou bolest. Zamračil se a podíval se přímo na Siriuse. Nechtěl být hysterka, ale zrovna teďka to byla jako rána přes záda. Byla to jeho nemoc? Co když se zaktivovala zrovna když se ho Sirius dotkl? Je možné, že to teď bude mít taky? Ale né. “Uhm… Jak je ti?“ asi ta nejdivnější otázka. Chudák… Co si o něm jen pomyslí? Na tváři měl nervózní výraz a dýchal zrychleně. Ne. Nesmí panikařit! To je jen… Pil málo!

Říjen 3/10 | Sirius

“No… Já vím,“ zamumlal a zavrtěl hlavou nad vlastní hloupostí. No jasně. Ale pořád nechápal jak… No. To bude tím kožichem. Stačilo, když si čumákem projel vlastní kožich, aby mu bylo jasné, že zas tak skvělý ho nemá. Ten vlk. Sirius, se mu zdál čím dál méně. I když se potom vždycky v hlavě okřikl. Je milý. A proč by někdo něco takového předstíral?
Pokývl hlavou a usmál se na něj. Sirius bylo krásné jméno. Ano. Líbilo se mu stejně tak moc jako Litai. Vlci tu měli zatím podobná jména jako v jeho rodných krajích.
Wylan zpozornil, když se Sirius zvedl a ještě víc, když se přiblížil. Instinktivně se pokusil co nejrychleji uhnout, ale v té chvíli se mu už druhý vlk otřel o bok. Wylan se na něj jen polekaně podíval a ucukl pryč. “No… Jo, ale nevím, jestli jsem to myslel zrovna takhle,“ vyhrkl a několikrát překvapeně zamrkal. Ani nešlo o to, že by se ho bůhví, jak moc nechtěl dotknout, jen… Jen ho nechtěl ničím nakazit. I když to teplo potřeboval, raději promrzne až na kost, než aby byl důvodem něčí smrti.

Říjen 2/10 | Sirius

Usmál se a zavrtěl ocasem. No! Tak přeci měla Litai pravdu. Ačkoliv na tomhle se mu něco nezdálo, ale nedokázal úplně říct co. No každopádně se zdál být milý. “No… Já vlastně nevím, kde jsem, přišel jsem z tajgy, a tak nějak netuším kam pokračovat…“ třeba to byl zdejší… Ukazatel cest? Nevěděl, třeba tady něco takového doopravdy vedou. A pochyboval, že by se ho chtěl tenhle vlk zbavit tak rychle. To už by mu dávno dal najevo ne?
“A… Já jsem Wylan,“ rychle se představil a přešlápl z tlapky na tlapku, “jakto, že vůbec nemrzneš?“ podivil se, Litai mluvila i o magiích, třeba ovládá nějakou, která ho zahřívá. Co on věděl? Třeba to tady byl úplný standard. Každopádně, jestli měl nějakou takovou magii, tak by jí taky chtěl, protože tady rozhodně moc dlouho zůstat nebude moct, ještě se promění na nějakého vlka z ledu!

Říjen 1/10 | Sirius

Fuj. Moc sever. Moc zima. Tam kam Wylan došel vlastně dojít nechtěl. Jen ho zajímalo, co se tu tak může nacházet. A bylo mu hned jasné, že na severu se ocitne leda tak omylem. Nebo až mu naroste pořádný kožich. Teďka to fakt dobrý nápad nebyl.
Nohy mu tuhly jak chodil a už nutně potřeboval nějaké rozptýlení. Nějak si popoběhnout… To je nápad! Ale když se rozhlédl kolem, kousek od něj viděl nějakého vlka. Menší než on. O pěkný kus. No, tak to asi běhat nebude, to by bylo jaksi trapné. “Ahoj!“ vykřikl až moc nahlas a přiťapkal blíže. Možná, že očekával někoho tak fajn jako byla Litai. Říkala, že většina vlků zde je milých, ne? A vůbec taky nerozuměl tomu, že dokázal sedět na místě. Co to je za hloupost? To mu není zima? Wylan měl totiž pocit, že mu mrzla i krev v žilách.

Jen se pousmál, doopravdy nechtěl být hrubý… A tak byl rád, že nic takového neprovedl. “Tak to jsem rád, já jsem si jen říkal, jestli to ostatní mají stejně,“ pokrčil rameny. Takže možná každý někdy opustí svojí drahou smečku, aby se mohl posunout dál? No… Těžko říct co by udělal on, kdyby měl tu možnost. Asi by zůstal. Ale těžko se mluvilo o něčem, co nepřipadalo v úvahu.
“Mechová, Saruménská, Borůvková a Asgaarská…“ zopakoval po ní a trochu si s těmi jmény pohrál na jazyku. Která mu zněla nejhezčeji? “Mechová zní krásně,“ zazubil se a v očkách se mu trošku zatřpytilo. Když znal jména smeček, nepřipadaly mu tak nedosažitelné. Přeci jen udělá lepší dojem, když bude rovnou vědět o jakou smečku se jedná, ne? Saruménská a Asgaarská zněli tak… Vznešeně. Ano. To bylo to slovo. Pod Borůvkovou si ani nevěděl co si představit. Vybavila se mu jen ta nasládlá pachuť. A mechová? “Zní to jako taková útulná smečka, tam bych se možná vydal rád,“ popsal. “Moc děkuji, Litai, takové věci se vyplatí vědět.“
Dostal nápad, že by si mohl udělat takový malý mentální list míst, které by mohl za svůj život na Galiree navštívit. A jaká místa by byla ta nejlepší než ty, které vyvolají vzpomínky na ty hodné vlky, kteří mu s něčím pomohli? Litai si určitě zapamatuje. “Doopravdy? Taková místa u nás nemáme, nebo jsem o nich nikdy neslyšel,“ podotkl a rozhlédl se kolem. Už se prakticky rozednělo. Obrysy nabraly barev, stejně jako obloha.
“Chtěl jsem se někde zabydlet na noc, ale asi to přesunu na nějakou jinou dobu, chtěl bych se ještě posunout,“ zamyslel se nahlas a pak svůj pohled opět upřel na Litai. “Kam vůbec cestuješ ty, Litai? Nebo se taky jen tak… Couráš okolím?“