Gallirea - Příspěvky uživatele

Hlásím se 1x

“To je pravda, nechtěl bych, aby jen kvůli zvědavosti ti maličcí přišli o nory,“ rychle přikývl, aby si náhodou Roland nemyslel, že je nějak zasazený vůči zdejším jezevcům. Jejich práci a volbu místa pro život náhodou nepochybně obdivoval. “Třeba nás jen poslouchají z dálky a kroutí hlavama, že jsme pěkný trdla,“ zamyslel se a stejně jako vlk vedle něj, se začal rozhlížet kolem sebe. Zaměřil se hlavně na keře, ale nikde neviděl žádný černobílý kožich, ani necítil žádný zrovna nový pach. I když si myslel, že tahle jezevčina mu v kožichu zůstane ještě pěkně dlouho. “Asi jsou doopravdy chytří, přeci tady nějaký musí být kolem, ne snad?“ řekl a pokrčil rameny.
“Myslíš si, že takové věci se dají získat vlivem magie? Tedy, viděl jsem vlčici, která měla doopravdy zajímavý kožich, neobvyklý, ale ještě jsem neviděl, že by někdo měl ozdoby nebo barevné znaky v kožíšku…“ zamračil se, bylo to těžké tohle všechno takhle rychle vstřebávat. Nerozuměl tomu, možná ho to i trošičku děsilo. “Že se ti třeba z ničeho nic objeví v kožíšku něco podivného? Nedává mi to smysl,“ povzdychl si a poraženě zavrtěl hlavou. Nedalo se. Tolik informací, které se dozvěděl za posledních pár dní a už mu z toho přecházela hlava.
“Ale očividně je magie doopravdická… No, trošku mě to děsí, ale jsem rád, že jsem potkal někoho stejného jako jsem já,“ usmál se, byla to parádní motivace, ještě když Roland byl takový fajnový společník, mluvil, nepřibližoval se moc blízko, pověděl mu spoustu nových věcí… Takových by Wylan chtěl potkávat víc. “To by bylo fajn, jestli ti to nevadí, ale jestli máš namířeno na sever, tak tě nechci nějak zdržovat, jsi doopravdy moc milý,“ zdrženlivě zahoupal ocasem párkrát ze strany na stranu. Nechtěl ho táhnout na jih, jen, aby se ihned po rozloučení zase musel chudák vydat nahoru.
Roland o Sarumenské smečce mluvil tak krásně, Wylan si z toho dokázal představit idealizovanou realitu toho místa. Možná, možná by bylo krásné, kdyby tam mohl bydlet, usadit se. “Tvoje smečka zní jako krásné místo,“ pokývl s úsměvem, “chci se ještě před zimou porozhlédnout a zjistit si něco dalšího o dalších smečkách o kterých jsem tu slyšel, ale tvoje nabídka je štědrá,“ a takových nabídek si Wylan velmi vážil. Nebral je na lehkou váhu. “Budu si ji pamatovat,“ rychle ještě dodal. Že by jeho další zastávka byla Sarumenská smečka? No, jestli nenarazí na něco, co by mu jeho názor velmi rychle změnilo, asi to tak nakonec bude. Teď už věděl, jak tu smečku najít, nebo minimálně co hledat. A i když ho tlačil čas, když se bude dostatečně snažit, najde tu smečku včas.
No! Ještě, aby z toho nebyl celý unešený. Dozvěděl se, že to tady byla celkem raritka. A to, že měl štěstí hned ze začátku? Wau! “Jsi v pořádku?“ všiml si toho, jak Roland ztuhl. Zrovna když hovořil o magiích. No. Zdálo se, že oba mají nějakou velmi nepříjemnou zkušenost z rodného kraje, že? “No, když jsem ještě žil v rodné smečce, žádného vlka, který by byl magický jsem nepotkal, možná jsem prostě jen neměl dostatečné štěstí,“ odvedl konverzaci zpátky na trať a pokrčil rameny, ale tohle byl bludný kruh. Určitě tam někdo s magií byl. Možná, kdyby Wylan věděl, že on je ten magický… No, řekněme, že by mu to vytřelo zrak. “Maple,“ zašeptal si cizí jméno, to si musí zapamatovat, jestli se někdy do Rolandovi smečky přijde podívat, mohl by tak zapůsobit, ne? “Potíže magické povahy? Nemáš tušení, co by tím tvoje alfa mohla myslet? Jako… Že se země začne z ničeho nic otevírat, skály bortit, moře zmizí…“ zamračil se a jen si ty tragédie představoval. Třeba se z ničeho nic prohodí sever s jihem a… A na jihu bude zima jako rampouch!

Listopad 10/10 | Safírové Jezero | Sirius

Ale notak. “No… To asi ne,“ zase, červenal by se, kdyby měl tu možnost, vlastně mu přes srst dost hořely tváře.
Užívání života. Wylan stáhl uši, o tom věděl své. A Sirius vlastně ani netušil, jakou notu právě zahrál. Wylan vlastně ani moc nerozuměl tomu, co po něm chce, nechápal to. Ale dostatečně chápal jeho pointu, teďka už jen vyřešit co tím vlastně myslí. On se o něj ale rozhodl otřít a z Wylana vyšlo tiché zakňučení. Co to dělá? Jeho celým tělem projela elektřina, na takový pocit nikdy nebyl zvyklý. Nikdy ho nezažil. Jeho srdíčko se rychle rozbušelo a on to nedokázal zastavit. Ale… Šeptat by Sirius mohl dál. “Když… Já nevím, co po mně chceš, Siriusi,“ vydechl potichu a jednu tlapku položil na jeho hrudník, trošku se o něj zapřel a přemýšlel. Nevěděl, co s ním. Ale chvilku strávil jen tím, že si ho prohlížel. Vlastně… Vlastně nevypadal vůbec špatně. Spíš naopak. Mezitím Wylan dokázal sebrat trošku kuráže a zase konečně promluvit. “Říkáš mi věci, kterým moc nerozumím,“ nervózně se oblíznul, než se uchechtl a použil proti němu vlastní medicínu: “hlupáčku.“

Listopad 9/10 | Sirius

Už když mu byl rok? No to je teda výkon. Wylan se nad tím pozastavil. Co dělal on, když mu byl rok? No. Pravděpodobně to bylo přesně v tu dobu, kdy se věci začaly obracet k horšímu. V tu dobu to teda byl boj o život.
Zamračil se, když začal cítit protitlak a omylem se mu drápy trošku zaryl do kůže. No. Docela se mu nelíbilo, jak se snažil na něho všelijak šahat a tlapkat. Zlom ale přišel v tom, kdy ucítil jeho jazyk na svojí tváři. V jeden moment se Wylan zatvářil jako citron a v druhém jen polekaně civěl přímo na Siriuse. Jeho obličej byl… Až příliš blízko. “Medvědy? To jsi mi mohl říct hned, ne mě oblizovat!“ poznamenal šeptem a postupně i to tlačení zadníma pominulo a jen tak ležel pod Siriusem.
Ve skutečnosti přemýšlel jak z tohohle ven. A možná by i zvládl zachytit nějaký střípek jeho myšlenky, ale to se dělá těžko, když ani neví, že nějakou magii má. No, v situaci se Siriusem by to bylo hodně užitečné, sebral by se a utekl by odsud. Ale to se nestalo. A taky nevěděl jak z tohohle ven. Cítil jeho dech na svojí srsti a Wylanovi oči nervózně těkaly z jednoho jeho oka na druhé. Snad v životě neviděl takové oči. Ani takovou srst. Bylo to… Zvláštní. Ale přeci jen krásné. “Co to provádíš?“ zeptal se, hlas se mu trošku třepal. “Tě shodím,“ varoval, ale ne, že by měl nějaký doopravdový úmysl ho ze sebe nemilosrdně shodit. To by už udělal dávno.

“Doufám v to, můj plán je jít na jih a tam si zkusit najít nějaký úkryt,“ zamyslel se. A nebo se přidat do smečky, ale to už nahlas neříkal. Každopádně Rolandova podpora se mu hodila.
Možná, že to malicherné hlouposti jsou. Ale Wylan věděl, že přesně o takových zdánlivě hloupých momentech život je. A proč nevyužít příležitosti, dobré společnosti a do něčeho takového se naplno ponořit, hm? Zamyšleně Rolanda poslouchal a zároveň si představoval spletité chodby v podzemí. Možná je tu také jiná půda? “Třeba to tady jednou opustí a my se budeme moci kouknout sami,“ povzdychl si. Kdyby byl o kus zlejší, tak by jim to tady rozhrabal celé už teď, ale Wylan měl jakýsi respekt pro jejich práci, jestli tam dole ty labyrinty mají? Tak to tedy dobrá práce. “Třeba by rozuměli, ale myslím si, že naše zvuky by si mohli vyložit spíš jako varování než jako pokus o přátelství,“ uchechtl se a zavrtěl hlavou. Mohli jenom hádat. “Třeba, asi by to dávalo smysl. Zajímá mě, jestli třeba působí nějak i na nás?“ třeba Rolanda něco napadne.
“To chápu, potkal jsem jednu vlčici, Litai, která mi řekla o magiích. Dřív jsem si myslel, že to existuje jen v nějakých pohádkách,“ zamračil se, “doufám, že si tady na to také brzy zvyknu. Vlastně se mi to tady zatím moc líbí, jen… Zrovna tady na severu je na mě moc zima,“ a jako by po něm přejela mrazivá vlka, krátce se oklepal.
“Takže si můžeš jít vlastně kam chceš?“ v očích mu trošku zajiskřilo, to pro něj byla novinka. Nebýt připoutaný jen k nejbližšímu okolí smečky, pokud se nepočítají lovy nebo občasné vycházky mimo při prozkoumávání potencionálních lovišť. “Jaká je tvá smečka? Slyšel jsem ještě o dalších třech, ale zatím jsem ze smeček potkal jenom tebe, možná bych se do nějaké chtěl přidat, ale ještě si nejsem úplně jistý kam,“ zamračil se na svoje tlapky. Čtyři smečky. Bůh ví, jestli jich tu není ještě o trošku víc. Wylan obdivoval Rolandovu volnost. A obzvláště to, jak si jí sám chránil a bránil. “A je doopravdy hezké, že se toho nechceš vzdávat,“ usmál se na něj a zastřihal ušima.
Gallirea, země magie. Wylanovi to přišlo až nemožné, aby nějaké místo bylo až tak moc skrz na skrz prolito magií… Ještě nedávno o její existenci ani nevěděl. Jak o existenci magie, tak o existenci Gallirei. Jak vůbec ten název vznikl? “Už se těším, až se dozvím, co to dokáže udělat za věci,“ usmál se a přikývl.
Když se však Roland rozmluvil o tom, že je také nemagický, celým Wylanovým tělem projela vlna zvědavosti. Je to možné? “Doopravdy? Tak to jsem na tom stejně,“ zazubil se a nevědomky začal vrtět ocasem po zemi. “Jestli nějakou magii mám, o čemž dost pochybuji, tak o ní nevím, ale prý je to tady poměrně neobvyklé, že jí někdo nemá,“ zamyslel se, ale toho krásného pocitu, že v tom není sám se zbavit nemohl. “V mém kraji jsem ještě žádného magického vlka nepotkal, takže hádám, že to je taková zdejší specialitka,“ řekl a pokrčil rameny, netušil, každopádně v tom nebyl sám. Tohle byla jeho dětinská jiskřička. “Takže se tu bez magie dá v pohodě obejít? To je úleva.“

Listopad 8/10 | Sirius

“To už máš nějakou samotářskou zimu za sebou?“ zeptal se, třeba jo. Třeba je to vlastně úplný profík a rád se podělí o svoje rady, jak si rozdělit jídlo, tak, aby za tu zimu nepřešel přes duhový most. I když… Na to Sirius moc nevypadal. Ne, že by nevypadal chytře, to vůbec, ale… No. Prostě měl takovou specifickou auru, u které Wylan prostě pochybovat musel.
“No. Asi ne,“ zamumlal jako kdyby Siriuse právě urazil a raději zavřel oči. Nebyl smečkový typ, očividně nemusel svoji matku a neměl rád mechovou smečku. A taky se rád čumáčkoval. Prakticky všechno, co o něm Wylan věděl a asi všechno co o něm vědět potřeboval. Dostatek věcí na to, aby si o něm mohl udělat obrázek. Ale žádné strachy, žádná kritika. Na to je Wylan moc… No.
Nemůže mi nic slíbit? Wylan se raději na něj ještě podíval, aby se ujistil, že to myslí jako vtip. Myslel. Nebo tak minimálně vypadal a on neměl žádný důvod o tom pochybovat. Krásná to věc, ta nevědomost. “To nevadí, já tobě taky ne,“ uchechtl se, vlastně ani nevěděl, jak takové přátelství bude probíhat. Jestli na sebe postupem času zapomenou nebo tak něco.
Jeho reakce Wylana trošku znervóznila, nevěděl, jestli to třeba trošku nepřehnal, ale po tom, čím ho prohnal Sirius? Zasloužil si to. A to na něj Wylan byl ještě hodný. Jeho protiakci ale vůbec předpokládat nedokázal. Zalapal po dechu a s žuchnutím byl převalen na záda. Oči dokořán. A najednou zase cítil ten tah v jeho uchu. Zakňučel a instinktivně Siriuse plácl po tlamě a ostatníma tlapkami se zapřel do Siriuse. Možná by ho i dokázal nadzvednout, kdyby se snažil. “Hej! To není fér, já ti to jen vracel,“ zaprotestoval a frknul na něj, ale sám se nedokázal ubránit smíchu. I když to možná tak úplně nedokázal pochopit, a ještě to tak docela nevstřebal. “Co to děláš?“ zeptal se, když si konečně uvědomil tu situaci. Sirius, stojící nad Wylanem jako nějaký bůh. Překvapeně zamrkal a jen tak jemně ho ještě plácl přímo po čumáčku, než se začal smát na celé kolo. Sirius byl maličký, takový skladný a pěkně roztomilý.

Přitakal. Podzimní zrádnost. Líp to Roland popsat nemohl. “No, netěším se na tu zimní zrádnost. Zima a na jezerech led, který se pod tebou může kdykoliv propadnou,“ jen tou myšlenkou mu začal lézt mráz po zádech. Bylo to neuvěřitelné, za chvilku tady bude zima a všichni vlci budou tak akorát přemýšlet, jak se na tu zimu uživit.
“Třeba mají v podzemí vybudovaný i nějaký systém chodeb. Skladují si tam věci na zimu a podobně,“ zamyslel se nad tím a jednou tlapkou dupnul do země, jako by se měla teď celá propadnout a odhalit jejich spletité chodby. Ale nestalo se vůbec nic. Nepřekvapivě. “Ale to se asi nikdy nedozvíme, kéž bychom mohli mluvit s jezevci, třeba bychom si nějakého mohli spřátelit,“ poznamenal.
Wylanovi to přišlo trošku komické, dvě trdla natolik zabraná v jiných věcech, a tak oba zapomněli na základní slušnosti. No, byl rád, že opětovně dokázal zažehnout tu malou jiskřičku jeho nadšení. Byla to tak krásná věc. A také se mu líbilo, jak Roland povídal. Zdálo se, že Wylan je na hlasy citlivý, no, vzpomněl si na Siriuse a hnedka musel zatřepat hlavou. “Třeba pocházejí s nějaké chytré evoluční větve, která si uvědomuje důležitost spolupráce, nebo tak něco,“ řekl a s pohledem na nory naklonil hlavu, “nebo na ně má vliv tohle místo, slyšel jsem, že tady existují magie, tak si říkám, jestli na ně nějaká třeba nepůsobí?“ to byla hezká pointa a za to se musel patřičně pochválit. A jestli tu nějaká magie doopravdy je, tak jestli nějakým způsobem působí i na ně. I když to pochyboval.
“Už rok? Takže ty jsi také z daleka? Jak se ti tu zatím líbí?“ zajímalo ho to, doopravdy. Chtěl vědět jakýkoliv názor a jestli by se třeba neměl přesunout jinam. Odejít a zkusit třeba východ od jeho původní smečky. No zatím nenarážel na žádné zlé vlky. I když zatím jich tedy moc nepotkal. “Patříš do Sarumenské smečky?“ a tohle ho zajímalo ještě víc. “Myslel jsem si, že se smečkový vlci zdržují výhradně jen poblíž smečkového území? Alespoň tak to fungovalo u nás doma,“ ačkoliv jeho bývalý domov bylo poměrně citlivé téma, potřeboval to k něčemu přirovnat. Nevěděl, jak daleko to vlastně Roland má. A ni si nedokázal tak úplně vzpomenout jaký směr mu naznačila Litai. No, musel uznat, že Roland nevypadá, že by mu dálky nějak obzvláště vadili. “A to ten les doutná i když prší? No… Doopravdy to vypadá, že tady se to tou magií jen hemží,“ zamračil se. Cítil se zde trošku… Jako kdyby tu neměl být. Litai řekla, že ještě nikoho nemagického nepotkala. A celé zdejší území působilo jen magicky. Tak jak by sem asi mohl zapadnout? Není tu dlouho a už ví o místech kam doopravdy nechce jít. Doutnající les nezněl tak zle, ale taky jej raději vynechá ze svého návštěvního plánu. A ten hmyz? Ne, děkuji.
“Teď mě tak napadá, máš taky nějakou magii? Vlčice, kterou jsem potkal hned jak jsem přišel mi o zdejším kraji něco málo pověděla, zmínila se taky o tom, že ještě nepotkala nemagického vlka,“ no, na to už se raději posadil. Protože třeba se právě setkal s někým, kdo umí ovládat celé hory jen mávnutím packy. Jestli… Jestli to bylo vůbec možné. Dost o tom pochyboval.

Listopad 7/10 | Sirius

Překvapeně zamrkal a kdyby mohl, tak by pěkně zčervenal. “Tak jsem to nemyslel, doopravdy. Jen mi to prostě nepřijde jako nejchytřejší možnost. Smečka se o tebe dokáže postarat, když se s tebou stane něco zlého, ale když si v zimě zlomíš nohu, tak tě asi těžko někdo zachrání a přinejhorším budeš něčí obětí,“ snažil se to vysvětlit. Ale vlastně to bylo trošku děsivější, než mělo. No. Ale byla to jeho pravda. A on obětí být nechtěl. Nechtěl, aby si na něm nějací divočáci jen tak pochutnali nebo co. To se raději potáhne na sever do té mechové smečky. Třeba není tak chladná, jak si myslí.
“Ty říkáš svojí mamce jménem?“ naklonil hlavičku na stranu, “takže ty jsi původně z mechové smečky? To je zajímavý. To bych do tebe neřekl,“ měl chuť mu za to jeho čumáčkování se dodat, že to pak hodně věcí vysvětluje. Ale to si raději nechal pro sebe, protože nepočítal, že by se to Siriusovi nějak líbilo. A na riskování vztahů teďka neměl náladu (to nikdy).
Přátelé? Stáhl si ocásek z očí, tak aby na něj viděl. To myslel vážně? Přátelé? Žádného nikdy neměl. A teď najednou… Trošku zamával ocasem, tohle ho potěšilo. Jestli to tedy Sirius myslel vážně. “Jestli mi nebudeš tahat uši a nebudeš mě strkat směrem do jezera, tak rád budu tvůj přítel,“ byl to takový malý pakt, ale pro Wylana to bylo velmi, velmi důležité. Vlastně to byla asi jediná věc, která Siria zachránila od toho, aby si Wylan myslel, že je poněkud vlezlý… Ale jestli to dělal, aby se s ním mohl přátelit? No, tak to taky chápe, přeci on taky nedělá zrovna ten nejlepší první dojem na světě.
Ovšem Sirius měl na ty špatné dojmy fakt štěstí. Wylan se zprudka nadechl a hlava mu vystřelila nahoru. Zíral na svého společníka s přiotevřenou tlamou a zamračil se. Co to mělo znamenat? Zatřásl hlavou, snad aby ze sebe ten šepot dostal. Nikdy by si nepřiznal, že by ho rád požádal, aby to udělal znova. Místo toho si odfrkl a chňapl po Siriusově oušku. Na rozdíl od něj ho jen tak zoubkama nepolechtal, ale pořádně za to ucho zatahal. To máš za to. Ještě podrážděně párkrát bouchl ocáskem o zem a zavrtěl hlavou. I Wylan má své meze a nenechá si líbit úplně všechno. I když toho pak dost lituje. V zápalu momentu ale neměl na litování moc času, a tak se na Siriuse prostě jen mračil, i když se mu na tváři postupně rozlil úsměv. “To máš za to!“

Listopad 6/10 | Sirius

“Vždyť se sotva známe. Já na Gallireu přišel teprve nedávno, chci si spíš najít tu smečku,“ snažit se z tohohle vykousat byl skoro nemožný úkol. Alespoň se mu to tak zdálo. Nedokázal pobrat, jak mu to nemůže připadat divný. “Ale kdyby něco, tak můžeme nějakou noru vykopat,“ povzdychl si, aby si Sirius chudák zase nemyslel, že se Wylan snaží být zlý. Nesnaží. Jen mu tohle celé není příjemné.
“Hloupými? Hádal bych, že ti hloupí vlci se budou zdržovat mimo smečky, obzvláště takhle před zimou,“ poznamenal a snažil se ho odstrčit svým ocasem. Copak nějaká smečka může být hloupá? Podle něj to nešlo. Vždyť to už by ta smečka dávno zanikla, ne snad? “A jak to víš?“ doptal se, vždyť říkal, že smečky nejsou pro něho ne? To by možná vysvětlovalo ten přístup k nim. Nojo. “No, nevím, jak tě najdu, ale zkusit to můžu,“ řekl, ale hned jak viděl jeho upřený pohled, raději se podíval někam jinam. Těžko se mu přiznávalo, že Siriuse pravděpodobně po tomhle setkání už raději vyhledávat nebude. Něco se mu na něm prostě nezdálo. Možná byl prostě… Takový, od přírody. Nebo si něco připepřil. To nedokázal Wylan určit a ani se neodvažoval to vůbec zmínit nahlas. Byla to poměrně troufalá myšlenka a vlastně nevěděl, jestli jí má čím podložit.
“To já taky ne,“ alespoň tohle mají společného, povzdychl si do své srsti a vlastně si myslel, že takhle to bude končit. Sirius si ale nedal pokoj. Tentokrát se ho Wylan ale snažil odignorovat. Ne úplně skvělá možnost, ale… Ale co měl dělat? “Nech mi moje ouško,“ zakňučel a velmi špatně se snažil si uši schovat pod tlapky. “Nelíbí se mi, jak mě taháš za uši,“ postěžoval si. “Tobě by se to taky nelíbilo, kdybych tě za ně tahal, nebo třeba za ocas nebo tlapky,“ zamračil se. Ne, že by to bylo viděl, ale bylo to jen pro jeho dobrý pocit.

Listopad 5/10 | Sirius

Když na Siriuse shlédl, bylo to jako tisíc jehel. To způsobil on? Cítil se jako troska. “Nemyslel,“ zopakoval potichu, ale upřímně, tentokrát měl na kahánku už i on a od těch pravých, upřímných slz moc daleko neměl. Vlastně blíž, než si myslel. “Nezasloužil, vždyť jsi mi vlastně nic nenechal, no… Když mi necháš moje ouško, tak já ti nechám být tvůj čumák,“ zavrtěl ocasem ve slabém pokusu ho povzbudit. Ačkoliv tahle nabídka se mu poměrně zamlouvala také.
“Ty?“ naklonil hlavinku, vlastně ani nedokázal pochopit, jak rychle se přes ten incident Sirius dokázal přenést. Bylo to… Až podezřelé. “Máš snad nějaký úkryt?“ možná, že byl i trošku pomalejší. Ale nikdy nechtěl skákat přímo k tomu „nejhoršímu“ možnému scénáři. “Můj plán je jít na jih, od jedné vlčice jsem slyšel o nějakých smečkách. Prý jsou tu čtyři,“ pokrčil rameny. To, jak blízko mu Sirius byl se mu líbilo ještě méně. Ale v tuhle chvíli byl za to teplo navíc rád. Zahřeje se a hned jak vyjde Slunce, tak půjde dál, ať se to Siriusovi líbí nebo ne. “Fakt? Mně to přijde jako základ. Obzvláště takhle před zimou, když jsi sám, tak se loví složitě…“ zamumlal, “přemýšlel jsem, že bych se podíval do té mechové, ale jak o tom Litai mluvila, tak ta je moc na severu,“ zavrtěl hlavou. “A vlastně o žádné nic moc nevím, jen že existují. Mechová, Sa… Saru… Saremenská? Asgaarská a ještě jedna, myslím. Ta byla po nějakém ovoci,“ zamyslel se. Jak to mohl za tak krátkou dobu zapomenout?!
Už už se mu chystal odpovědět, ale to se Sirius rozhodl ho opět takhle… Zneuctít. Zamračil a s malým zakňučením hlavu odvrátil a zachumlal jí do svého ocasu. “A proč jsi tady sám, tedy?“ zeptal se, přes všechnu tu srst to znělo poměrně tlumeně. “Já jsem byl sám vždycky, ale tak nějak jsem si na to zvykl, teď už mi nepřijde tak přirozený být s někým. Nebýt sám.“

Listopad 4/10 | Sirius

Ale ne. Ne. Ne! Wylanovi ztuhla krev v žilách, když slyšel jak Sirius popotahuje, zároveň se ale nechtěl ani o krok přiblížit k jezeru, ještě by ho tam pošoupnul. A co by on pak dělal? Utonul by. A to riskovat nechtěl. Místo toho přes svojí vlastní vůli jen tak jemně žďuchnul Siriuse mezi uši, dál se nedostal. “Ale notak, já to tak nemyslel,“ zakňučel. Srdíčko mu bušelo jako o závod. Vždyť… Vždyť nic tak hrozného neudělal, ne? To byl Sirius tak citlivý? Na ouško se přece cizím vlkům nesahá, nebo snad ano?
Zdálo se, že Sirius dělá snad všechno pro to, aby ho vyvedl z míry. Celý se zježil, když se o něho menší vlk otřel. Jasně, bylo to pravděpodobně tím, jak málo místa tady měli na jakékoliv manévrování. A tak se snažil na to nereagovat. No, ale byl ztuhlý jako kámen. “No, nemusíš… Já jsem taky nerad sám,“ poznamenal a pokrčil rameny. Teďka se Wylan už bude muset snažit ho nějak nerozzlobit. Dluží mu to. No co, že mu to není příjemné? Tak to prostě je a funguje. Raději ze sebe pak ten ošklivý pocit smyje, než aby žil s pocitem, že Siriusovi pěkně zhoršil den.
Než mu stihl odpovědět, dostal ocasem přes čumák. V tu chvíli ho ani nenapadlo, že by to mohla být jakákoliv odplata. Prostě jen odvrátil obličej a nervózně se vydal za Siriusem. “Já se ti omlouvám, nechtěl jsem tě trefit tak silně,“ zamumlal a tentokrát si udržoval odstup od vlka. Bylo mu z tohohle celého pěkné úzko. A když ho Sirius zavedl za ten kámen, vděčně vedle něho žuchnul. Byl celý rozklepaný. Stočil se do maličkého klubíčka, ocas stočený přes tlapky a vedle hlavičky. Takhle mu bude největší teplo. “Vůbec nevím, jak zvládnu zimu, jestli se nestihnu přesunout na jih,“ poznamenal a koutkem oka pozoroval každý Siriusův krok. Vlastně až teď měl čas si ho pořádně prohlédnout. Měl doopravdy zajímavou srst. Takovou… Složitou. A to znamínko pod jedním okem? No, lze říct, že Siriuse si zapamatuje hodně lehce. Dokonce se už ani nedivil, jak tu zimu tady zvládá, oproti jeho vypelichaném kožichu, on měl krásný, huňatý. “Patříš do nějaké smečky?“

“Je to tak,“ přitakal a usmál se, i když si to plně neuvědomoval, to, jak se vlk zachoval mu pomohlo se necítit tak trapně. Nesmál se mu, a ještě ho povzbudil. No, u nikoho si nebyl takhle rychle jistý, že mu od něj nehrozí žádné nebezpečí, spíš naopak. “Mám štěstí v neštěstí, předtím, než jsem přišel sem, jsem odcházel od řeky a málem jsem tam sklouznul, takovou mlhu jsem ještě nikdy neviděl,“ zavrtěl hlavou a povzdychl si. Pořád se mu do hlavy loudila ta myšlenka, co by se stalo, kdyby tam náhodou doopravdy sklouzl. Plaval rád, ale v ledové vodě se plavalo jen jedním způsobem, ke dnu. Pokývl hlavou, jezevci si dost pravděpodobně teď sháněli potravu, v tom měl vlk nepochybně pravdu. A jestli tu někde v okolí jsou, nejspíš jen počkají až se tihle dva vytratí. Za riskování života jim to nejspíš vůbec nestojí.
Má pravdu, jezevčích nor je tu doopravdy moc, pomyslel si když vlk vyprávěl. Nejprve se rozhlédl kolem sebe, pak jeho pohled přistál právě na cizinci. Měl v sobě takovou tu jiskru, kterou Wylan často vídal u mladých. Ne, že by Wylan chtěl vlka urazit, nebo ho špatně odhadnout, ale jistě byl starší než on. Proto ho to možná trošku překvapilo. Tak to musí být fakt spokojený, usmál se nad tím, nic nebylo hezčí než vidět doopravdový zájem. I když šlo o tak malichernou věcičku jako jsou jezevčí nory uprostřed lesíka. Zaujatě ho nechal domluvit a pokývl hlavou. “Třeba mezi sebou mají nějaké složité vztahy, jako my máme smečky, možná mají také nějaké postavení,“ navrhl a naklonil hlavu na stranu. Mezitím se ale jiskra z vlka vytratila, a i Wylan byl nucen se zaměřit na novou věc. “Jé! Já na to taky zapomněl, moc mě těší, Rolande, já jsem Wylan,“ zavrtěl ocasem, jak mohl na něco takhle důležitého zapomenout? No, to je hrůza!
Wylan ale nechtěl, aby se Roland svého nadšení vzdal jen tak jednoduše. “Možná máš pravdu a je to nějaký jiný druh. Zajímalo by mě, jestli tedy fungují jako jeden celek,“ zamyslel se a rozhlédl se kolem. Některé nory byly dál, některé zase blíž… Byl to chaos. “A proč si vybrali zrovna tenhle lesík? Tedy, jsem na Galliree nový, a tak to tu neznám, ty už jsi tu asi déle, že? Znáš třeba nějaké podobné místo?“ zeptal se. Líbilo se mu, že se od každého nového vlka může dozvědět něco málo o zdejším prostředí. Od Litai získal znalosti o smečkách a jejich poloze a od Rolanda, který ve Wylanových očích mimochodem vypadal jako rozený cestovatel, by možná mohl získat nějaké další, zajímavé informace. A také nemohl popírat to, že mu po takové době chybělo si s někým takhle povídat.

Listopad 3/10 | Sirius

Bylo to hrozné. Takhle dokázal přímo vidět každý koutek Siriusových očí. To, jakou měli barvu, kde byli tmavší a kde světlejší. Dokonalý mučící nástroj pro někoho, kdo dlouho nezažil žádný hezký dotek. Ne, že by to nenáviděl. To vůbec, kdyby bylo po něm, tak se mazlí s každým, kdo bude dostatečně přátelský. Ale Sirius? On byl přátelský až moc.
Druhý důvod byla jeho nemoc. Polekaně ucukl a nervózní úsměv se mu zkřivil do bolestného. Nebolelo to hrozně, ale panikařil. “Asi ano,“ zakňučel a snažil se to z hlavy vytřást. Dost, dost! Do toho se mu Sirius začal cpát ještě blíž, to malé poskočení mu málem vytrhlo srdíčko z těla. Prudce se nadechl a udělal krok zpátky. Znovu ale cítil tu ledovou vodu, a tak opět vykročil vstříc Siriusovi. “Nech moje ouško,“ zoufale se zamračil a bezmyšlenkovitě Siriuse plácl tlapou po čumáku. A omlouvat se tentokrát nebude.
“To je moc milé, ale pořád si myslím, že tady leda tak umrznu, ještě se zhorším… Nakazím tě… A… A… A co pak?“ vykoktal ze sebe a snažil se přijít na způsob jak z téhle šlamastiky. Udělal krok vpřed, třeba bude stejná technika fungovat i na Siriuse? Vlastní medicína? Ale těžko říct. “Zůstanu tu, ale jen když se přesuneme kus odsud,“ vzdal se a hlavou pokynul k velkému jezeru. Šla od něj zima. A na Wylanovi už bylo vidět, jak se klepal. Byla mu neskutečná zima. “Proč vůbec tak trváš, abych s tebou zůstal, Siriusi?“

Listopad 2/10 | Sirius

Ale notak. Zakňučel, stáhl ouška a zacouval. Zadní tlapka mu ale brzo sjela po břehu, a tak udělal krok dopředu, aby se od nebezpečí vzdálil. Což se ukázalo jako menší zlo, ale stále zlo. Narazil do Siriuse, jenže v teď už neměl kam by uhýbal. Wylan, pěkně prosím, se čumáčkovat moc nechtěl. Vlastně ani nevěděl, co po něm Sirius chce. Každopádně, cizince si k sobě blízko moc pouštět nechtěl a Sirius nebyl výjimka. Možná, že byl jen doopravdy hodný, ale… Ale i tohle bylo moc, ne?
“Promiň… Ale třeba… Třeba je to fakt tou zimou,“ sklopil hlavu, byl celý ztuhlý a naježený a do toho se cítil jako prvotřídní hlupák a podrazák. “Do té doby ale umrznu,“ zamračil se. Tentokrát nebyl daleko od pravdy. “Vždyť mě ani vůbec neznáš… A já… Já tebe, co když mi ukousneš ucho uprostřed noci?“ rychle ze sebe vysypal svoje obavy, než si uvědomil, co vlastně řekl a kdyby mohl, celý by zbledl. “Ne, že bych tě chtěl nějak podezírat, to vůbec ne… Ale neznáme se vůbec dlouho, rozumíš mi?“ zavrtěl hlavou a chvilkami měl chuť do té ledové vody skočit. Taková blízkost mu nebyla vůbec příjemná na první setkání.

Díky všem svatým, že vlk nevypadal jako nepřátelský. Naopak. Vypadal jako fajn vlk, takový ten typ, který vás nesežere, když se svalíte na zem přímo před ním. “Jen jsem si vůbec nedával pozor pod tlapky, dneska se mi to stalo podruhé,“ zakňučel a koukl se pod nohy, jestli jsou teda všechny tlapky v naprostém pořádku. A hle, zdálo se, že ano. Oddychl si a zkusil na ni došlápnout. “Asi ano, jen trošku pobolívá, ale nemyslím si, že by to bylo něco vážného,“ minimálně v to doufá, je to to poslední, co by si před přicházející zimou mohl dovolit. Jak by lovil? Vždyť nemá smečku, nemá nikoho, kdo by se o něj mohl postarat. No, přeci si pro něj smrt brzo přijde, teď by to bylo jen o kus dřív.
Když se dostatečně ujistil, že to není nic vážného, stejně jako hnědý vlk si ho začal prohlížet. Měl krásný kožich. A to jak barevně, tak i kvalitou. No. To samé se nedalo říct o jeho. Ale mohl být rád, že nějaký ten kožich vůbec má. Stejně jako on trošku rozpohyboval svůj ocas, ačkoliv mu postupně došlo, jak trapná situace to byla, a tak radši přestal. “Doufám, že mi tu teď nepůjdou jezevci po nohách,“ zprudka se nadechnul a raději odstoupil dál od nory, kdyby přeci jen nějaký ten černobílý čumák vykoukl. “Trošku jsem se bál, že se je snažíš ulovit,“ přiznal po chvilce, “ten pád je musel pořádně vylekat, tak jsem nechtěl, abys byl naštvaný,“ řekl. Vždyť mluvil jako úzkostlivá paninka, ještě na chudáka někoho, koho vlastně vůbec nezná. Nojo. Celý Wylan.