Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Řeka Mahtaë (sever) přes VVJ

Zazubil se a zavrtěl ocasem, jako kdyby právě vyhrál. “No, asi ses na mě otiskl až moc,“ pokrčil rameny a zprvu se od Siriuse odtáhnul, ale postupně se na něho zase přilepil a nechal ho. Protože čím blíž severu byli, tím větší mu byla zima a Wylan nepochyboval, že bude čím dál hůř. A tak to radši se Siriem nějak přežije, než aby umrzl.
“Třeba mi někdy dáš další lekci, nikdy nevíš,“ mrkl na něj zpátky. Sám na hledání šišky trošku pozapomněl. Takže byl rád, když si na to Sirius vzpomněl sám.
Jeho nápad byl chytrý. A Wylan proti němu neměl žádné námitky, proto přikývl. “Takjo, beztak jsem už dlouho nejedl,“ pokrčil rameny a rozhlédl se kolem, až teď registroval tu velkou spoustu pachů, které náležely prakticky jen pár druhům zvířete. Pár křepelek a bažantů. To zvládnou ulovit, ačkoliv křepelky byly spíš jednohubky, ze kterých se sotva nají jeden, natož oni dva a ještě Smrt. Být smrtí, tak by byl asi pěkně uražený, kdyby mu někdo přinesl tak… Maličkého. “Nejdřív to musíme najít, nějak se v těch paších ztrácím,“

2. Chytej vločky na jazyk

Tak po očku sledoval Siriuse a jak… Se snaží chytat vločky otevřenou tlamou. Byl hloupější, než si myslel. Ale jak ho, tak pozoroval, nepřišel mu takový, jako když ho poprvé potkal. Takže se tentokrát rozhodl přidal do té malé „hry“ a pořádně vypláznout jazyk. Ty vločky příjemně studily na jazyku a mizely mu přímo před očima. Wylan zimy rád neměl, žil jarem a létem. Podzim přinášel až moc myšlenek na zimu, takže to si nepřilepšilo ani svým krásným zbarvení. “Když se přitulíme tak ne,“ odpověděl, pořád s vyplazeným jazykem a ani mu nevěnoval pohled. Ten mu dal až po tom, co se rozhodl, že chytání vloček měl už dost. “Jestli ti to teda dovolím,“ pokrčil rameny. To bude asi záviset na tom, jak se bude Sirius chovat. Momentálně si moc teda nepomáhal.
“Nemám, jak bych mohl? Vždyť nikdo z mojí rodiny magii nemá ani neměl,“ protočil očima a pohled mu opětoval. Není Gallirejský, na to si Sirius bude muset pěkně rychle zvyknout. “Budu hledat pěkně hezkou šišku teda, a ty hledej pěkný kámen,“ přitakal a už se kolem rozhlížel, jestli nenajde pro paní Smrt vhodný dárek. Jaký by takový dárek měl vůbec být? Vždyť to bylo složité! Musí se zalíbit.
Utahoval si. Dobře. Možná se už učí. “Chudáku, zvládneš to? Možná by sis měl lehnout,“ zazubil se a hravě do něho drcnul bokem. To divadlo s bolestí hlavy mu odpustí, jestli to tedy už nikdy nebude opakovat. Jestli ano? Tak to budou mít pěkný problém. “A děkuju za tvoje lekce na to, jak se vypořádat s otravnými vlky,“ mrkl, tak nějak se to v něm vzdouvalo a bojovalo proti tomu, aby vůbec něco takového řekl. Bylo to proti úplně všemu, pro co stál. Fujky.

//Severní Galtavar přes VVJ

“To nezní jako by chtěla bejt vaše kmotra zrovna dobrovolně,“ naklonil hlavu na stranu. To prostě někdo může přijít s vlčaty k nějaké entitě, požádat ji o pomoc a ona vyhoví? To se mu moc nezdálo. Smrt mu připadala jako entita, která by si ty vlčata nechala jako na dezert než na hlídání. “Šiška? Pro Smrt? Ty si asi chceš přivodit infarkt hnedka druhý den, ne?“ zamračil se a už začal přemýšlet, možná by mohli něco vyrobit a to darovat. Nebo… No, nevěděl. Něco uplácat z hlíny, její podobiznu, to Sirius asi bude vědět, jak ta jeho Smrt vypadá, ne?
Byl na sebe náležitě hrdý, když viděl Siriusův překvapený výraz. Zasloužil si to. “Moc ne, přivodilo mi to pěkný úzkosti,“ namítl, sranda musí být oboustranná. “A co ty meleš, žádný ovládání myšlenek nemám,“ to ho zarazilo, ale pořád si stál za svým. “Šedivý oči jsou normální oči, jen ty seš divnej,“ zamumlal, snažil si vybavit, jestli někdo z jeho rodiny měl podobné oči jako on. Ale nikoho si vybavit nedokázal. Každopádně si tvrdě stál za svým, žádnou magii nemá a má jen… Vzácnou barvu očí! “Děkuju pěkně, a vidíš, že to jde? Být milý a ohleduplný? Vím, pro někoho jako jsi ty to musí být nadlidský úkol, ale nějak to zvládnout musíš, ne?“ zavrtěl hlavou a pro jistotu do něj ještě drcnul. “A… A neublížil jsem ti moc?“

Kmotřička? Smrt? Sirius? Podivně to do sebe zapadalo, ale Wylanovi se to pořád vůbec nelíbilo. “Kmotra? A to se stalo jak, prosím tě? To vám prostě požehnala ať nezemřete tak brzo nebo něco takovýho?“ švihl ocasem, kdyby tohle řekl v jeho smečce, tak ho vyženou. Sirius i s jeho sourozenci by byly pěkně špatnými znameními. “A ještě vymysli, co jí teda vezmeme, docela mě zajímá, jaká ta vaše Smrt je a co se jí asi tak líbí,“ třeba Smrti křivdil a byla to poměrně hodná paní a Život byl ten, který tady rozdával božské tresty… Ale dost o tom pochyboval.
To, že Sirius použil magii a že se k tomu takhle přiznal byla pěkná podpásovka. Ale tentokrát, mezitím co si Wylan spojoval tečky v hlavě a znovu ho přepadal vztek, se rozhodl netrucovat. A hned co z něho vypadlo to hloupé – Co? – k němu Wylan přešel a tlapou ho flákl po čumáku a pěkně ošklivě se na něho zadíval. “Takže to jsi byl celou dobu ty, kdo mi způsoboval bolesti v hlavě? Víš, jak mě to děsilo?“ a taky mu to dá pěkně sežrat. A tak se minimálně pokusil mu dát ještě druhou facku. To má Wylan za to, že si někoho pouští blíž k tělu. “A to jsem ti zrovna začal věřit,“ zavrtěl hlavou a naštvaně švihl ocasem ze strany na stranu.
“A vůbec! Není to fér k někomu, kdo magii nemá vůbec!“ zvolal ještě. Přesně tak! Nebylo to fér, a tak by Sirius měl přestat, něco mu ale říkalo, že právě kvůli tomu to udělá ještě. “A jestli chceš, abych s tebou za tou tvojí Smrtí šel, tak to nedělej,“ nějak se nám tu Wylan mění. Ale za každou větou je slyšet ten úzkostlivý záchvěv strachu, možná i úlevy. Jestli Sirius dokáže napáchat takovou paseku, co by dokázal někdo, kdo je silnější? Nebo na něj Sirius používá jen zlomek jeho síly?

Prosinec 4/10 | Chiara

“To nemůže,“ na její slova přikývl, sežral jí to i s navijákem, protože které zlé zvíře by se chovalo tak elegantně a zranitelně? Jasně, přesně to, které je nejpodlejší, ale o tom Wylan neměl ani potuchu. Třeba se časem naučí, že by neměl věřit úplně každému, ale to ještě…. Hodně dlouhou dobu potrvá. “Ale každý se někdy utne, prostě někdy něco nejde podle plánu, hlavně, že jsme se našli,“ možná jim ta nešťastná událost se šlápnutím na ocas zachránila čumák. Protože by bylo pěkně nešťastné, kdyby tu umrzli k smrti. Asi nebyla dostatečná zima na to, ale potom už by stačil zlý vlk, nebo nějaké divoké zvíře a… No, osamocený vlk, ještě promrzlý až na kost, by neměl sebemenší šanci. “Třeba jestli se to tu nějak zlepší, tak bychom si mohli něco ulovit,“ navrhl a pohlédl na ni, rozhodně by se jí nějaké to jídlo hodilo. Takže doufal, že se počasí vyjasní, co nejdříve. “To ano, hlavně pozor, abyste náhodou neklopýtla, ano?“ řekl, celý strachy bez sebe. No, musí být přece opatrný, když už je tady ten gentleman. A do toho musel uznat, že teplo někoho jiného, bylo asi to nejpříjemnější, co za poslední dobu cítil.
A pocit, který byl hned za tím, byl pocit, že tu zatraceně neumrznou. Úkryt! “Falco?“ zmateně se na ni podíval, zrak jako… “Myslíte ostříž, nebo tak něco?“ naklonil hlavičku. No to si vyjasní jen o chvilku později. Nechal ji, ať se jako první usídlí a hnedka se procpal dovnitř za ní. Šlo mu to těžko a vskutku, místa tu bylo neskutečně málo. Opatrně s sebou plácl na zem a přisunul se k neznámé vlčici. “Alespoň nám nebude vůbec zima,“ vydechl a smotal si svůj ocas kolem tlapek, které byly promrzlé až to bolelo.
Následně se ale otočil na cizinku. “Pročpak mluvíte cizími slovy? Takový jazyk jsem ještě neslyšel. Hádám, že zdejší asi zrovna nebudete, slečno,“ zajímalo ho to. A taky tu spolu nějakou tu dobu zřejmě stráví, takže by se měli trošku poznat. Nebo to tu brzy naplní trapné ticho.

Přikývl, “nějaká skupina starších, co už odsloužili vše co se dalo. A tak jsou ve smečce trošku jako nad alfy,“ pro něj to byla normální, zajetá věc. To že tady ty rady neměli? To bude kulturní šok. “Cože?“ překvapeně zalapal po dechu a naklonil hlavu. “O Životu a Smrti jsme se bavili s Rolandem, upřímně jsem na to moc nevěřil…“ zamračil se, tohle mu přišlo trošku hloupé. “A co kdybychom s tím zašli spíš za Životem? Minimálně ten zní o dost přátelštěji než… Doslovná Smrt,“ z toho mu přeběhl mráz po zádech, ale Smrti se mu zrovna dárek dávat nechtělo. Vždyť to musí být šílenství, ne? “No, nevím, ale jedině, že ty jí taky přineseš nějakej dárek,“ alespoň si musí stanovit vlastní podmínky. “A půjdeš první.“ Když ho to i napadlo, že ano…
To, že mu Sirius vyklopil něco prakticky nepodstatného ho nijak moc netrápilo. Bylo to pořád něco. “A to sis s tou tvojí mámou moc blízkej nebyl co? Když jí říkáš Lennie,“ i z toho minima byl Wylan schopný a ochotný vytěžit něco víc. Možná to bylo magií, možná to bylo vrozenou empatií. Nebo vlastně schopnost se vcítit do situace ostatních. I když ho jeho maminka zradila, vlastně jí to nezazlíval. Minimálně ne dostatečně natolik, aby jí říkal jménem.
Všechno bylo až… Úžasně fajn. Až do chvíle, kdy nebylo a Wylan jako kdyby elektrickým šokem se polekaně odtrhnul a Siriuse nechal být, vyškrábal se na nohy a dal mezi ně pěkný kus místa. Jestli Sirius chtěl, aby se všechno vrátilo tam kde bylo a chtěl zahodit veškeré úspěchy, které s Wylanem měl? Tohle byla cesta. “To…Tobě svítí oči,“ polekaně vydechl a zavrtěl hlavou. Souviselo to? Halucinoval? No každopádně se ho už nikdy nedotkne. Ani náhodou.

“Mě nikdo nenaučil se bránit,“ přiznal nakonec, to byla jeho pravda, jeho realita. A sám nevěděl jak na to. Možná, že si se Siriusem byli podobnější, než si mysleli. No na tom ale nesešlo. Protože beztak se po tomhle už nikdy neuvidí a… No. Wylan bude sám. Do tý chvíle, než si ho Sirius nebude chtít najít a zase si z něho udělat hlupáčka.
“Hele bacha, nebo ti dám přes zadek,“ zavrtěl hlavou a jen tak cvakl zoubkama, jako kdyby to něco znamenalo a doopravdy mu chtěl vyhrožovat. Nechtěl.
Kamarády? To byla asi nejhloupější věc, co kdy řekl. Wylan se zamračil a zavrtěl hlavou. “Očividně ještě žiju, ale někdy mě to položit může. Co ty víš? A kámoše si z nich teda dělat nebudu, vlastně ani nevím co si pod démony mám představit,“ protočil očima, “u nás ve smečce jsme měli radu starších, tak jsem za nima šel, protože všem pomohli. Nikdy jsem nezažil, až do té chvíle, že by se někomu vysmáli do obličeje a prakticky z něho udělali vyvrhele. Znáš takovej ten pocit? Že sis přihoršil tím, že si o něčem mluvil?“ pokrčil rameny a rychle se zkusil usmát. “Řekni mi taky něco, jsem ti to vyklopil, tak ty vyklop něco pořádnýho taky,“ nakázal mu a zvědavě ho pozoroval.
“Protože ty jinak nedáš,“[/] zavrtěl hlavou, ale tentokrát se neodtáhnul, ví co hrozí a tak asi už nebyl důvod. Možná by si na to měl zvyknout. A tak zkusil jinou taktiku, a to mu udělat víc prostoru, ještě se k němu naklonit. Musel říct, že to bylo jako kdyby hodil kočku do vody. Fakt nepříjemný, ale nakonec plaval. A netopil se. Možná by mohl říct, že to bylo fajn. Potom si ale ten trumbera rozhodl s ním šaškovat, a tak Wylanovi nezbylo nic jiného, než ho uzemnit. “Ne,“ zavrtěl hlavou, a ještě si ho druhou ťapkou přidržoval. “Kouzelný slovíčko prosím.“

Wylan sebou pěkně cuknul, “to jsem neřekl. Jen já se o tom nezmiňuju a už vůbec bych ti do toho nerejpal,“ možná s něm Sirius probudil něco nového. Něco, co se možná naučil od něj. No každopádně naštvaný Sirius byl pěkně děsivý zážitek. “Nenadělám, ale prostě se necejtím fajn, že bych měl hryznout zpátky,“ zavrtěl hlavou. A nad pochvalou jen přikývl hlavou. Beztak to nezopakuje.
“To určitě, já jsem pár let napřed,“ mrkl na něj a vzhlédl. Na čumák mu spadla jedna vločka a hezky zastudila. Takhle to bylo fajn. Vlastně to tu se Siriusem nebylo tak špatný, kdy se zvládli jen bavit. Pořád by byl možná spokojenější, kdyby tu byl s někým, kdo respektuje jeho hranice. I když musel uznat, že by to byla pěkná nuda.
“Já nevím, prý jsem nějak prokletý, nějací démoni v hlavě prý, proto jsem musel odejít,“ pokrčil rameny, říkal to jako kdyby se ho to pomalu ani netýkalo, jako kdyby byl robot a dál se věnoval chytání vloček na čumák. Nikdy o tom nikomu neřekl. “Proto nemám rád, když se mě někdo dotýká, nevím jestli se to dá chytit a radši to nechci riskovat. Taky se ke mně nikdo už pár let nepřibližoval,“ s ohledem na to, jaký citlivka Wylan byl, tohle bylo poměrně mrazivé až na kost. Copak to s ním ani nehne? Asi ne. Zazubil se, když ho Sirius začal šťouchat a připlácl mu čumák tlapou k zemi. “To lechtá.“

19. Zazpívej gallirejskou verzi jakékoliv koledy

“Protože nevím co myslíš vážně, nebo ne. Já tohle nikdy nezažil, nevím co a jak funguje. Jestli mi jen lžeš, děláš si ze mě srandu nebo co… Já to prostě nechápu. A ještě když se strefíš do míst, která jsou citlivá… Co já s tím? Nemůžu za to, že se mi staly hnusný věci a já jsem citlivej,“ zoufale frknul, ale poslouchal. Možná by se něco mohl naučit, i když mu tohle všechno šlo proti srsti. Ale pořád měl jakž takž Siriuse rád, takže to možná nemělo takový dopad? “A nebo bych to prostě mohl nechat bejt, protože proč bych ti to vracel,“ nabídl, ale rychle si uvědomil, že to Sirius asi úplně slyšet nechce. Jenže… Teď to po něm chtěl ozkoušet. No… Uhm? “Jako kdyby tobě slušelo bejt tak hnusnej na všechny kolem,“ pálil nazpátek a všechno se to v něm přelo. Vůbec, ale vůbec se mu to nelíbilo, ještě si připadal, že to akorát přepálil. Hodil po Siriusovi nejistý výraz a stáhl ouška k hlavě.
“Vůbec?“ naklonil hlavu na stranu a trošku si odkašlal, aby měl ten nejhezčí hlásek na světě:

“Neseme vám noviny, poslouchejte,
Z mrazivé krajiny, pozor dejte
Slyšte Vlčíška rychle a pilně,
Slyšte Vlčíška rychle a pilně,
Rozjímejte.

Dárečky nadělí jen těm hodným.
Zlým přinese o trochu míň.
Je zabalil a nadělil,
Je zabalil a nadělil
Náš Vlčíšek.“

Docela překvapivě Wylan nezněl… Ani zdaleka tak špatně, jen se občas zadrhnul. Ale z něho by ten zpěvák klidně být mohl. Zazubil se na Siriuse a začal nekontrolovatelně vrtět ocasem. “No tak co říkáš? Já si myslím, že jsem to zvládl líp!“ mrkl na něj a trošku se přisunul blíž. Mír. A možná i nabídka kamarádství. “Já už nebudu trucovat, ale ty prosím nedělej vtipy ohledně smrti,“ trošku zvážněl, “jsem doopravdy těžce nemocný a vlastně nevím kolik času tu ještě mám. Nerad bych nad tím přemýšlel.“ No… Ten až se dozví, že mu vlastně vůbec nic není…

Prosinec 3/10 | Chiara

“Ale to ne, to se neviňte, slečno, já to klidně vezmu na sebe, to nevadí, hlavně, abyste vy byla v pořádku,“ rychle zavrtěl hlavou, nechtěl, aby se chudinka vlčice takhle vinila za něco, za co nemůže. To ani náhodou. Ani myšlenka o tom, že by to mohla hrát, se mu v hlavě neobjevila, pro něj byla naprosto osamocená a zbloudilá duše, které šlápl na ocas. Tím pádem se jí bude muset pořádně omluvit tak, že ji odvede někam do úkrytu. A to by lhal, kdyby řekl, že si není vědom toho, že tím pomůže i sobě. Byla mu sakra veliká zima a ve dvou se to lépe táhne.
Signore, zvláštní to slovo, neměl tucha, co to znamená. Ale znělo to hezky a čas na řešení takových malicherností bude dost, až si najdou úkryt. “Tak to vám děkuji, asi máte dobrý úsudek,“ nervózně se uchechtnul, nevěděl, co jí na to říct. Vždyť byla tak hodná… A on jí tady kazil den. “No to ne, hledal jsem něco k snědku, když se to sem přihnalo,“ zavrtěl hlavou a snažil se ji nějak podpírat mezitím co ona vstávala. No očividně se k nějakému úkrytu musí dostat co nejrychleji to jen půjde.
“Prosím, opřete se o mě,“ usmál se na ni a přitiskl se k jejímu boku, ten její pohled ho pořádně znervózňoval, dokonce i ten dotyk. Na tohle vůbec nebyl zvyklý, Sirius mu to dělal furt, ale tohle byla cizí vlčice. Připadal si, jako kdyby to celé zažíval od znova. Prostě mu z tohohle nebylo zrovna hej. “Cestou k vám jsem žádnou neviděl, ale pojďte, něco najdeme,“ prohlásil a přidal do kroku. Jen tak opatrně aby se ujistil, že to vlčice zvládne. Zdálo se, že počasí se v nejbližší chvíli nijak neuklidní, když už, tak Wylanovi připadalo, že se to zhoršuje. Nebo prostě mrzne čím dál víc. “Myslím, že něco vidím!“ nadšeně vydechl po chvilce a zamával ocasem. No ne! Nedaleko se začal rýsovat obrys malé díry, kam se asi sotva procpou, ale v tuto chvíli asi moc na výběr neměli. “Rychle, slečno.“

Na to neodpovídal. Občas vtipné byly, ale ten jeho poslední byl daleko od vtipného. Možná by nad Siriusem Wylan měl i nějaké to slitování, kdyby věděl, jak přemýšlí. Ale to neví, a do té chvíle, než se mu vlk nesvěří, Wylan si prostě bude myslet to svoje. Do toho byl ještě celý emočně rozházený a tentokrát se cítil v plném právu. A jak tak pozoroval okolní porost, slyšel šum vody někde v pozadí, přemýšlel nad tím, jestli by se prostě neměl sebrat a odejít odsud, nechtěl být na Vánoce sám, ale zatím se zdálo, že zlaté prasátko mu moc štěstí nepřinese. Obzvláště jestli bude Sirius pořád takový.
Wylan sebou pěkně cuknul, když ucítil, jak si Sirius lehl, ale hned se zase uklidnil, když mezi nimi cítil prostor. Hned se zdál trošku uvolněnější. “No? Tak mi nějaký pověz,“ pobídl ho a a lehce otočil hlavu tak, aby ho mohl koutkem očka pozoroval. Sirius jako takový se mu před očima měnil v docela jiného vlka. Najednou.
“Můžu, když budu chtít a ty mě nezastavíš,“ frknul si a přivřel očka, protože tak nějak si myslel, že Sirius nic dělat nebude. Mýlil se. Hodně. Protože ten blázen mu tu doopravdy začal zpívat. Zamračil se a poslouchal. Znělo to hrozně, ale to se dalo zvládnout. Myšlenka se počítá, ne snad? A ještě dostal personalizovanou verzi koledy. Wylan se na něho díval jako na blázna, ale postupně mu výraz roztál na malý úsměv a nechápavé naklonění hlavy.
Když konečně přestal, vlastně mu to i chybělo. Neměl tušení, že Sirius ze sebe dokázal dostat i takovou věc. “Zpěvák z tebe asi nebude,“ zazubil se a opět si položil hlavu, ale naštvaný už tak docela nebyl, jen ho ještě chtěl protáhnout blátem. “A nehledě na to, já znám lepší koledu, to by ses divil!“ oznámil mu a provokativně švihl ocasem tak, aby jím švihl i Siriuse. To má za to. Ale i tak musel uznat, že mu to náladu zlepšilo efektivně.

Ten překvapený výraz na jeho obličeji to celé ještě podtrhnul. No jo. Wylan byl hrozný vlk a vlastně si tu nemoc zasloužil a… A všechno prostě. “Nezajímáš, protože to bys mě nechal být a nedělal bys ošklivý a nevtipný vtipy,“ švihl ocasem a zabušil s ním o zem. Byl dostatečně odhodlaný na to, aby tu ještě nějakou tu chvilku zůstal. Minimálně dostatečnou dobu, aby se z něj stal rampouch, protože se mu už nikdy nechtělo zvedat. Tady prostě skončí.
Hned po tom, co se ho Sirius dotknul, tak si čumák schoval mezi tlapky a zavrtěl hlavou. “Ne,“ zaprotestoval, ale ta žádost… Ho odzbrojila. Ale jenom trošičku, pořád nechtěl vstávat. “Ale já nechci, proč ty vždycky musíš dostat všechno co chceš, ale já ne?“ zakňučel a zvedl hlavu jen pro to, aby mu věnoval jeden krátký, ale významný pohled a zase ji schoval. Byla to pravda, vlastně nic co Wylan říkal, nemyslel nijak útočně, všechno bylo tak nevinné, ani si neuvědomoval, že ostatní si to přeberou jinak. Ovšem to, že Siriusovi vyhověl pomalu ve všem, co si vlk zamanul byla v jeho očích pravda. Však kvůli tomu i začal přehodnocovat jeho plány na zimu, vydal se s ním na tuhle cestu, ale teď nechtěl nic jiného, než utéct za Rolandem a schovat se mezi ten hezky vypadající les, mezi ty přátelské vlky a… Cítit se fajn. “A rýma mi je fuk.“

Prosinec 2/10 | Chiara

Wylan raději stáhl ouška k hlavě. Ale neodpustil si úlevou vydechnout. Jo, žila. A to dost, očividně. I když vlčice chvilku vypadala, že mu utrhne hlavu. “Moc se ti omlouvám, já nechtěl, jen jsem přes tu… Tu chumelenici neviděl před tlapky a… a nečekal jsem, že tu budeš takhle ležet,“ vykoktal ze sebe, ale to už cizinka spustila vlastní řečičky a postupně si Wylana motala kolem tlapky. Fungovalo to až moc dobře. Do toho tam zamíchala ten jazyk, kterému Wylan nerozuměl a byl čím dál zmatenější.
“Moc se omlouvám, slečno,“ alespoň by se mohl přizpůsobit jejímu způsobu řeči, cítil se doopravdy hrozně. “Ne, to ne, já hrubián nejsem! To vám přísahám, co kdybychom si našli nějaký úkryt? Já tady dočista mrznu a nedovedu si představit, že vy jste na tom lépe,“ navrhl a rozhlédl se kolem. Vždyť tu musí někde být nějaký kámen nebo co, ne? “Dokážete se postavit? Musíte být celá prochladlá,“ zeptal se, pozorujíc tu jedinou slzičku, která jí padla z očka a docela to s ním hrklo. Hold, Wylan byl naivní odrůda vlka, která úplně netušila, že vlci dovedou předstírat. Skočil na to jednou, skočil na to i podruhé. Prostě neměl důvod mrznoucí cizince nevěřit, vždyť byla tak samotná… A ležela ve sněhu, musela být tak slabá!

Poslouchal a přikývl, než se však stihl doptat na doplňující otázku, tak Sirius už zase mlel a dožadoval se svého. A tak se Wylan rozhodl, že mu tentokrát ustoupí. “Hrozně rád plavu. Mezi sourozenci jsem byl vždycky nejlepší,“ zazubil se, ale tohle bylo asi to poslední, co z něho Sirius dostane. Totiž, sám si to pokazil, tak teď si to pěkně odpyká.
Pomalu už běžel, jen aby tady se Siriusem nemusel mluvit. Zavrtěl hlavou, ale v tu chvíli se mu ten prcek připletl do cesty a Wylan nevěděl kam. Stáhl uši k hlavě a snažil se ho obejít. V tuhle chvíli už toho měl dost a kdyby byl trošku jinačí povahově, jistě by po něm už cvakl zuby. Ale takový Wylan nebyl. Prostě jen s ním nehodlal mluvit. A ty kecy o tom, že by ho neměl vinit? Wylan zavrčel, snad ani nevěděl, že dokáže takový zvuk ze sebe dostat a taky z toho byl dost překvapený. No, očividně Sirius dokázal poměrně rychle a efektivně uhodit ten pravý nerv.
“Nevím, proč chceš, abych k tobě byl hodný, když ty se očividně vůbec nezajímáš o to, co se ti snažím říct nebo naznačit, nech mě bejt,“ zavrtěl hlavou a prostě s sebou plácl na zem o kus dál. A co že byla zima? Bylo mu smutno. To má navrch nad vším tím ostatním. A taky nad Siriusem, ten ať se se jde bodnout, nebo ať si jde ubližovat někomu jinému. Ne Wylanovi, ten už byl smutný moc dlouho na to, aby si něco takového zasloužil víc, ne snad?

Prosinec 1/10| Chiara

Vlastně vůbec nechápal, proč se sem zase vůbec vracel, byla to hloupost, takhle to tu pořád obíhat i když věděl, že sever mu vůbec nedělá dobře. Obzvláště teď když se z nebe chumelilo jako nikdy. Tolik sněhu ještě za svůj poměrně krátký život nezažil, do toho se celý klepal. Upřímně mu teď bylo dost u zadnice, jestli by si měl držet nějaké hloupé odstupy od ostatních, nejraději by se k někomu teď schoval. A sám si cestu z tohohle labyrintu nenajde.
Jak tak bloudil, z ničeho nic zaslechl neznámý hlas. A… Neznámý jazyk. Rychle našpicoval uši a snažil se určit odkud to přicházelo, přitom si připadal, jako kdyby dýchal rampouchy. “Haló? Je tam někdo?“ zvolal. Byl blíž, než si myslel. A už vůbec nečekal, že by ten někdo mohl být dole, ne v jeho výšce. A tak neznámé vlčici šlápnul na ocas. Polekaně zalapal po dechu a sám spadl na zadek. “Ježiši, jsi v pořádku?“ vyhrkl ze sebe tu sekundu co se postavil na nožky a pohlédl na vlčici, která byla dostatečně světlá na to, aby se pomalu ztrácela v hroudě stále padajícího sněhu. Žije vůbec? Jeminkote, co bych dělal? Prosím žij. Dovolil si trošku panikaření a k neznámé vlčici rychle přiskočil a drcnul do ní čumákem, jen… Jen pro jistotu!