Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poslouchal a přikývl, než se však stihl doptat na doplňující otázku, tak Sirius už zase mlel a dožadoval se svého. A tak se Wylan rozhodl, že mu tentokrát ustoupí. “Hrozně rád plavu. Mezi sourozenci jsem byl vždycky nejlepší,“ zazubil se, ale tohle bylo asi to poslední, co z něho Sirius dostane. Totiž, sám si to pokazil, tak teď si to pěkně odpyká.
Pomalu už běžel, jen aby tady se Siriusem nemusel mluvit. Zavrtěl hlavou, ale v tu chvíli se mu ten prcek připletl do cesty a Wylan nevěděl kam. Stáhl uši k hlavě a snažil se ho obejít. V tuhle chvíli už toho měl dost a kdyby byl trošku jinačí povahově, jistě by po něm už cvakl zuby. Ale takový Wylan nebyl. Prostě jen s ním nehodlal mluvit. A ty kecy o tom, že by ho neměl vinit? Wylan zavrčel, snad ani nevěděl, že dokáže takový zvuk ze sebe dostat a taky z toho byl dost překvapený. No, očividně Sirius dokázal poměrně rychle a efektivně uhodit ten pravý nerv.
“Nevím, proč chceš, abych k tobě byl hodný, když ty se očividně vůbec nezajímáš o to, co se ti snažím říct nebo naznačit, nech mě bejt,“ zavrtěl hlavou a prostě s sebou plácl na zem o kus dál. A co že byla zima? Bylo mu smutno. To má navrch nad vším tím ostatním. A taky nad Siriusem, ten ať se se jde bodnout, nebo ať si jde ubližovat někomu jinému. Ne Wylanovi, ten už byl smutný moc dlouho na to, aby si něco takového zasloužil víc, ne snad?

Prosinec 1/10| Chiara

Vlastně vůbec nechápal, proč se sem zase vůbec vracel, byla to hloupost, takhle to tu pořád obíhat i když věděl, že sever mu vůbec nedělá dobře. Obzvláště teď když se z nebe chumelilo jako nikdy. Tolik sněhu ještě za svůj poměrně krátký život nezažil, do toho se celý klepal. Upřímně mu teď bylo dost u zadnice, jestli by si měl držet nějaké hloupé odstupy od ostatních, nejraději by se k někomu teď schoval. A sám si cestu z tohohle labyrintu nenajde.
Jak tak bloudil, z ničeho nic zaslechl neznámý hlas. A… Neznámý jazyk. Rychle našpicoval uši a snažil se určit odkud to přicházelo, přitom si připadal, jako kdyby dýchal rampouchy. “Haló? Je tam někdo?“ zvolal. Byl blíž, než si myslel. A už vůbec nečekal, že by ten někdo mohl být dole, ne v jeho výšce. A tak neznámé vlčici šlápnul na ocas. Polekaně zalapal po dechu a sám spadl na zadek. “Ježiši, jsi v pořádku?“ vyhrkl ze sebe tu sekundu co se postavil na nožky a pohlédl na vlčici, která byla dostatečně světlá na to, aby se pomalu ztrácela v hroudě stále padajícího sněhu. Žije vůbec? Jeminkote, co bych dělal? Prosím žij. Dovolil si trošku panikaření a k neznámé vlčici rychle přiskočil a drcnul do ní čumákem, jen… Jen pro jistotu!

//Esíčka přes Zrcadlové hory

Fakt. Myslel to vážně? No každopádně v tu chvíli Wylan začal přemítat nad všemi možnými věcmi co by mu mohl povědět. Rád plave. A… A má rád léto. Taky západy Slunce! A taky ho zavrhli všichni, které kdy měl rád. Ale nakonec se rozhodl, že nic z toho mu neřekne. “Povím ti něco o sobě až ty mi povíš něco o tobě,“ rozhodl, byla to férová výměna. A vlastně mu mohlo být jedno jestli Sirius zalže. Jestli to Wylan pozná, tak mu nic říkat nemusí. A dohoda tím padne.
A taky vůbec nedokázal pochopit, jak mohl být někdo až takhle marnivý. Sirius byl prostě jiná odrůda. “Nojo, když říkáš,“ pokrčil rameny a prostě pokračoval v cestě. Nad otázkou se ale zamyslet musel. “Z nějakých ohledů asi ano, ten zbytek ovlivnit nemůžu,“ řekl prostě, šťastný byl, jak jen mohl být. Líp to nešlo a ani to líp nikdy nepůjde, vlk prostě přemýšlí jinak když je na sklonku života.
“Vůbec nechápu, proč to nedokážeš pochopit, to je to tak těžký?“ zakňučel, “a… A já se nechci zabít, jen prostě umír… To je jedno,“ chtěl přes Siriuse nějak mluvit, nějak ho přehlučet, ale ten hlupák mluvil dál. A bylo to hrozný. Bylo to jako kdyby mu někdo serval maso z těla, a tak se Wylan rozhodl prostě to protrpět. Do očí se mu nahnaly slzy a přidal do kroku. To se mu ty vtipy dělaj dobře, když neví, jaký to je, co? Švihl ocasem a ramenem do něho žďuchl, aby ho od sebe odstrčil. A prostě šel dál. Neodpověděl mu ani na jeden jeho hloupý vtip, protože jediné, co to způsobilo, bylo další trápení. Tak. Teď Wylan zahnul tam, kde si myslel, že by mohl být směr, jak se dostat do Sarumenské smečky. Ovšem, že zahnul na úplně špatnou stranu…

5. Napiš do postu alespoň 3 hlášky z vánočních filmů
///Kančí remízky přes Travnatý oceán

“Fakt?“ to ho trošku překvapilo, vlastně ani netušil, že ho Wylan zajímá na takové úrovni. Spíš si celou dobu myslel, že jejich kamarádství je spíš… Povrchové. “No to nevím,“ pronesl nakonec a honem rychle se odtáhnul, protože podle toho, jak se k němu Siri občas choval, si nebyl tak jistý, jestli mu chce prozradit všechna svá nejtajnější tajemství. Asi by to i zvládnul, ale po tom, jak se zachoval, když vyslovil svoje přání? Už to tak jednoduché nebylo.
Opět si dal pozor, aby mezi nimi udržoval podobný prostor jako měl i s Rolandem. Sirius ho prostě znervózňoval. A věděl, že on to věděl. “Pochybnosti? Ne, samozřejmě, že ne,“ odpověděl prostě. No, jestli mu tahle odpověď něco užitečného přinesla… Tak dobrý. “Hlavně, že ty jsi se sebou šťastný,“ pokrčil rameny a pokračoval dál.
“Jednomu z nás dvou to přeskočilo v hlavě, a já to nejsem,“ zakňučel a znovu přidal do kroku, ještě tak pro jistotu švihl ocasem, aby si snad dokázal svoje pobouření udržel déle. Dlouho rozčilovat nebudeš, ty smrade! Jo, takhle se na to musí! “Smysl pro humor? Jo, ale tohle mi moc vtipný nepřišlo, nevím, jestli tu další zimu budu a moc se mi nad tím nechce přemýšlet,“ rychle zavrtěl hlavou a snažil se nějak uklidnit.
Po chvilce mu to ale začalo být trošku… Blbý, a tak se na Siriuse otočil, celý shrbený. “Promiň, jen bych byl rád, kdybys zrovna na to vtipy nedělal, jo?“ zamumlal, sotva se mu párkrát podíval do očí a pak to bylo jako kdyby se to znovu vrátilo do pořádku. Alespoň na oko. Protože to, co Wylanovi probíhalo v hlavě, vůbec fajn nebylo. Jediný, co mohl Siriusovi uznat, je že je malej, ale šikovnej. A do slabých míst se umí trefit krásně.

/// Mahtaë (sever) přes Zrcadlové hory

Už to neudělá. Naivní Wylan tomu věřil, a tak jenom pokývl hlavou a nechal to být. Ovšem jeho reakce na jeho přání ho zarazila. Svoje přání považoval za racionální, na rozdíl od toho jeho. “A kdo říká, že mám rýmičku? Vždyť ty o mně nic nevíš,“ tohle se ho trošku i dotklo. Sirius nevěděl, že Wylan už tu za pár let dost pravděpodobně nebude. Ale i tak. Mohl by to brát trošku víc seriózně, nebo alespoň s troškou empatie, ne snad?
Ale rozhodl se, že to pro jejich dobro nechá být, pro tentokrát. Švihl ocasem a zavrtěl hlavou. “Máš i podobnej kožich,“ dodal ještě a s radostí pokračoval v chůzi. Jo, Sirius měl kožich krásný, nebýt těch světlých míst, možná by se doopravdy dal považovat za kance. Ale vzhledem k tomu, že Wylan by se nerad stal večeří nějakého doopravdového prasete, tak trošku přidal do kroku.
Byl to… kompliment? Zamračil se a nevědomky mezi ně dal ještě trošku místa. Nějak moc se mu nelíbilo to, jak se vyjadřuje, protože nevěděl, co by od toho měl čekat. Další zopakování toho, co se dělo u jezera? Ne prosím. “Máš všechno? Já, kdybych byl tebou, tak budu asi pěkně smutnej vlk,“ pokrčil rameny, z toho, co mu Sirius ukázal, vypadal jako velmi… Hodně. Velká povaha, ale copak za tím bylo to stejné? Přišlo mu, že každý něco ukrývá. Jak Roland, tak Litai. A vždycky se mu podařilo podchytit ty slabé momenty, ta slabá místa, která každý někdy ukáže, ať chce nebo ne.
Tohle všechno se ale z Wylana vypařilo ve chvíli, kdy hodil pohled na Siriuse, který sebou začal nekontrolovatelně cukat. A… A jeho oči nevypadaly zrovna fajn. “Siriusi?“ zalapal po dechu a co nejrychleji začal ustupovat. “Nebezpečí?“ byl polekaný. A čím dál víc Sirius mluvil, tím víc měl vlastně na krajíčku a tím víc v panice byl. Ocas měl stáhnutý mezi nohama, uši přibité k hlavě. Tohle celé divadlo bylo pěkně děsivé. Slova se mu zasekla v krku až do momentu, kdy se Sirius začal smát. To už na něj pak jen zíral. Vlastně mu to i pak hodně rychle došlo a tělem mu proběhl vztek. Oklepal ze sebe veškeré napětí, naštvaně frknul a začal pokračovat v cestě. “To nebylo moc vtipný!“ štěknul. Možná by to i byla sranda, kdyby předtím neviděl zlaté prase a nepřál si nebýt sám a nebýt nemocný. Sirius prostě nevěděl kdy přestat a pro někoho, kdo není tak zběhlý v chování ostatních to byl pořádný šok.

///Esíčka přes Travnatý oceán

VK | 8. Najdi zlaté prase a něco si přej
///Řeka Tenebrae přes travnatý oceán

Teď fakt už netušil, co si o něm myslel. Asi ho rozbil. No. Vypadalo to tak. “Je mi to jasný, ale víš, že mu lhát nemusíš, žejo?“ usmál se na něj a dál to nechal být. Pro příště si to jistě Sirius zapamatuje. Jestli ne… Tak si asi dá větší pozor, aby to nebylo tak znatelné a s tím Wylan mohl jaksi žít. Ale jakmile to vyslovil, v křoví se ozvalo chrochtání a Wylan polekaně uskočil, nevědomky se přibližujíc k Siriusovi. No co? Pud sebezáchovy. Neměl v plánu tady Siriuse nechávat, ale kdyby něco, tak by ho na poslední chvíli dokázal čapnout za zátylek a táhnout co nejdál odsud. Ta představa byla vtipná.
“Cože?“ vydechl překvapeně a zíral s otevřenou tlamou, to se mu jen zdálo, jen sní. Zakňučel a zoubkama se štípnul. Bolelo to. A to zvíře pořád viděl. Bylo zlaté, dokonce by skoro mohl říct, že se i třpytilo. Byl párkrát varován, že tady v tomhle světě se dějí celkem podivné věci. Ale až takové? No to se mu nezdálo. “Přát si něco?“ zamračil se, přát si něco u prasete bylo fakt divné. Ale asi by se měl přestat divit všemu, a tak jen poslouchal co si přeje Sirius. To první bylo pochopitelné, ačkoliv nevěděl, že se k němu chová zle. Ale… Hezkej, chytrej, okouzlující… Doopravdy? Naklonil hlavinku na stranu, ale ptát se může později, měl své přání, tak by ho měl hnedka vyklopit, ptát se Siriuse může kdykoliv. “No… Já bych… Já bych chtěl být zdravý!“ v očkách se mu krátce rozzářilo a samotnou nadějí se mu rozhoupal ocas. “A taky, abych nebyl sám,“ dodal rychle, a to zrovna ve chvilce, kdy se zvíře dokázalo vyhrabat na všechny čtyři a zmizet s hlasitým chrochtáním v porostu.
Ještě chvilku civěl na to místo, kam zvíře zmizelo s otevřenou tlamou. Doopravdy právě spatřil zlaté prase? Takže to taky nebylo jen z pohádek? Z překvapení ho vytrhl až Sirius, jeho poznámky ale moc neocenil, a tak se na něj podíval nejzleji co mohl. Což bylo skoro vůbec, jen se na něj zamračil a švihl ocasem. “No co! Né každej může mít perfektní srst,“ zavrtěl hlavou a udělal pár kroků k tomu keři, aby si ho očichal. Jak by takové prase chutnalo? “Chrochtat neumím, ale ty seš ve vhodný výšce,“ ohlédl se a krátce se zazubil. Měl hodně věcí nad čím přemýšlet a to, jestli je to vhodné zmínit mezi ně nepatřilo.
“Proč si chtěl takové věci? To si nemyslíš, že jsi pohledný, nebo tak něco?“ najednou mu došlo co si všechno přál. Nesedělo mu to s tou personou, kterou mu Sirius ukázal. Copak je tak marnivý? Život je až moc pomíjivý na to, aby si přál něco tak… Nepodstatného, možná to Wylana trošku vnitřně pobouřilo. Byl krásný. Vlastně nikdy nepotkal někoho ošklivého.

///Uhelný hvozd přes řeku Tenebrae

“To je fajn, že máš takové vztahy se sestrou,“ podotkl a přikývl, do Siriuse by to neřekl. Vlastně… By do něj neřekl velkou spoustu věcí. Ale obzvláště ne toto. Možná se v něm přece jen zmýlil a měl by se pořádně stydět! Není to poprvé co se mu tohle stalo a pořád to nevypadalo, že by se z toho poučil. Každopádně to byl pořád Wylan a byl trošku hloupoučký a souvislosti mu občas nedocházeli tak rychle. “Kdo? Tvůj bratr?“ zeptal se, možná by to sedělo i k jeho výrazu na tváři.
No ale potom z něho vyšlo… “Neříkal jsi, že si se do smečky přidal kvůli svojí sestře? A zůstal si tam, aby ses ujistil, že se o ní dobře postaraj?“ nějak mu jeho předešlá slova nezapadala do těch, co řekl později. Wylan proto jen nervózně švihl ocasem, srovnal krok a zahleděl se před ně. Nějak netoužil po tom se koukat na jeho obličej, ještě ho zase zklame a Wylan nebude vědět co s tím. “Proč mi tak vůbec říkáš? Vždyť tak si kamarádi neříkají ne?“ zmateně zakňučel, připadal si neskutečně zmatený, jako kdyby se musel všechna pravidla slušného a normálního chování přeučovat.
“Šel jsem ze severu s Rolandem, pomohl mi, vyprávěl mi o Sarumenské smečce. Zní to fajn. Hlavně se mi líbilo, že mě do toho nijak netlačil,“ ačkoliv Wylan vůbec nic nenaznačoval, nemuselo to tak zrovna znít. “A nemůžu za to, že ty máš kožich jak medvěd a já kožich jak srna,“ zavrtěl hlavou a přidal do kroku. Nebyl naštvaný, jen nervózní a celý ztuhlý. Kdyby byl trošku odvážnější, přiznal by si, že Sirius je pěkný rejpal a možná by mu i řekl, že tohle mu není vůbec příjemné. Není brouk, nějak mu nesedí jeho příběh a… A rejpe. Moc. Prostě ne.

///Kančí remízky přes Travnatý oceán

Smečka? Nad tím se Wylan musel pousmát. “Takže smečky už nejsou pod tvoji úroveň? Já myslel, že se k žádné přidávat nechceš,“ vlastně tomu moc nerozuměl, proč by tak rychle změnil názor. Přece to nebylo tak dávno co to zmínil. Ačkoliv jak o tom Sirius mluvil, neznělo to tak špatně. Ohlédl se směrem, kterým Roland odešel a kde hádal, že je Sarumenský les. “Snažíš se mě tam nalákat?“ zamumlal, totiž Roland o Sarumenské smečce mluvil jako o volbě, ale Sirius o tom mluvil jako o povinnosti, tak trošku.
To, jak rychle přepnul jeho pozornosti neuniklo, ale kupodivu nad tím jen pokrčil rameny. Očividně ho jeho gesto potěšilo, a tak se Wylan rozhodl, že to bude dělat kdykoliv, kdy se Sirius rozhodne, že si začne zoufat. I když je to tak trošku risk. Pro oba. “Sestru? To muselo být skvělé ne? Já bych moc rád potkal svoje sourozence, ale bohužel nemám tu možnost,“ zmínil, tohle přilákalo jeho pozornost, a tak srovnal krok se Siriusovým. “Nemusíš mi říkat brouku, jmenuju se Wylan,“ řekl opatrně, třeba si fakt jen nezapamatoval jeho jméno, a proto mu říká brouku. Vypadal snad jako brouk? Krovky ani tykadla neměl. Takže ne. Brouk to nebyl. Hold Sirius byl doopravdy prapodivným vlkem a Wylan mu ještě ani zdaleka nerozuměl.
“Co tady vůbec děláš? Neřekl bych, že jsi někdo, kdo by chtěl objevovat zajímavá místa,“ zeptal se a naklonil hlavinku, ovšem když vyšli z toho popelavého středu do hustého porostu, dával si pozor, aby pořádně ztichl. Jestli tu na něj něco skočí, tak to bude asi to poslední, co se mu v životě stane. S Rolandem by možná šanci měl, ale s o kus menším Siriusem? Vlastně si ani nemohl být jistý, zdali by ho tu vlk nenechal.

///Řeka Tenebrae přes Kopretinovou louku

"Děkujeme, Rolande," usmál se na něj a jen tak zamával ocasem mezitím co sledoval, jak jeho nový kámoš odchází. No. Takže je tu zase sám, zrovna na takovou střelu jako je Sirius. Povzdychl si a otočil se na svého, nového společníka. Co prosím? Ztrátou paměti netrpěl a jejich minulé setkání si pamatoval až moc dobře. Až mu z toho lezl mráz po zádech a on tak nějak netušil proč.
“Nezmrzl, Roland mě zavedl až sem na jih a pověděl mi něco o týhle zemi,“ poznamenal a opět polekaně uskočil od Siriuse, hodně rychle si navykl na to, že má svůj osobní prostor, který nikdo neporušuje. Ani se nemusel cítit zle, protože věděl, že tenhle vlk si to nějak osobně nebral. “Vlastně mám v plánu se jen porozhlédnout kolem a pak zamířit do Sarumenské smečky… Na zimu,“ pokrčil rameny, jenže to už Sirius vytáhl bombu.
“Nejlepšímu příteli?“ zopakoval po něm a překvapeně zastřihal ouškama, no tak to je něco. Jestli se na tomhle dohodli, tak si to nepamatoval. No každopádně si Wylan povzdychnul a pomalými kroky překonal vzdálenost sám, aby do Siriuse povzbudivě šťouchl. “Copak si nemůžu dělat nové kamarády? To mi nepřijde moc fér. Vždyť z tebe taky cítím… No, ne jenom tebe,“ zakňučel, snažil se to zahrát takhle, možná, aby taky zakryl vlastní chybu. I když tam zrovna žádná nebyla.

Dalo se říct, že Wylan dokázal vidět Rolanda jako moudrého vlka. Kdyby s ním strávil více času, jistě by se v tom utvrdil. Měl zajímavé myšlenky… “Jsem rád, že jsi mi toho tolik ukázal. Brzy ze mě bude rozený zeměpisec,“ uchechtl se a pomalu si v hlavě skládal malou mapičku míst, které chce navštívit. Pořád ho nejvíce lákala ten podivný mech, o kterém mluvila Litai. To bude první věc na jeho listě.
“Třeba je to tu prokleté! Nebo tu působí nějaká ta magie. Asi ji hledám už za vším, ale jinak si to nedovedu vysvětlit,“ přikývl a tlapkou škrábl do země. Kdyby to tu nebylo tak smutné a… Poměrně nebezpečné, tak by to bylo ideální místo na přečkání zimy a dost pravděpodobně by se tu hnedka utábořil. Tady by ho ale pravděpodobně něco sežralo.
O chvilku později začal Roland hovořit o tom, že bude muset brzy odejít. Ohlédl se na něj a pousmál se. “Jasně, chápu to, nejspíš se jen podívám k tomu jezeru a vrátím se,“ a doopravdy to jeho plán byl, jenže v tu chvíli jim to přerušil ten malý zmetek. “Siriusi?“ prudce se nadechl a jak to bylo minule, hned po tom, co se na něho začal lepit se Wylan snažil poodejít. “No… Tohle je můj… Kamarád. Kamarád Roland,“ naklonil hlavinku, každopádně momentálně neměl moc důvodů pro Siriusovi odporovat. Jestli po něm něco chce, beztak to moc dlouho nezabere a pak se vydá do Sarumenské smečky. A bude fajn. “Jsme na odchodu? No… Je pravda, že jsme se pomalu loučili…“ bylo to moc rychlé. Kde se tu vůbec vzal? “Rolande, jsem velmi rád, že jsem tě potkal a vlastně si myslím, že se brzy uvidíme,“ Wylan mu věnoval významný pohled. Takový malý příslib, že se vrátí.

///Kopretinka přes Liliový palouk

Roland rozhodl, že k jejich malé konverzaci o Životě a Smrti se vyjadřovat dál nebude a Wylan to plně respektoval. Rozuměl, že by to nikam nevedlo a vlastně ani nechápal, proč to předtím tak rozváděl. V jeho mysli to vyvolalo pár nehezkých poznámek k sobě samému. Ale věděl, že i to je v pořádku, jistě na to za malinkou chvilku zapomene a už si na to ani nevzpomene. Doufal. “‘Rád na ně koukáš?“ zazubil se, ale musel uznat, že měl pravdu. Na ostatních šla očka obdivovat, tak jak si zasloužila. No, kdyby mluvil sám o sobě, bude znít dosti pyšně.
Opět se zdálo, že na tom jsou oba hnědí dost podobně. Alespoň co se týče jejich historie (a taky pořádné nemagičnosti). “Ale třeba by nám nikde jinde nebylo tak dobře a osud to takhle prostě vymyslel,“ pokývl s malým pousmáním se. Možná, že všechno je, tak jak má být. No, pořád se mu těžko věřilo, že by mu bylo lépe někde jinde než s rodinou. Ale kdo je on, aby mluvil osudu do věcí, co provádí? Jediné, co může udělat, že zůstat alespoň trošku pozitivní. “Děkuju moc,“ zazubil se. Zatím jeho cesta byla vyrušena jenom jedním vlkem. A to, kdyby ještě tušil, že se neviděli naposledy? No…
Mezitím se okolní krajina měnila z podivně našedlé zelené do… Doslovného popela. “To si dovedu představit! Ještě když máš smečku hned vedle tohohle, těžko se mi věří, že se to tu nikdy nerozhoří,“ zamračil se a čmuch si k zemi. No každopádně to nebyl dobrý nápad, protože to pěkně pálilo, a tak si moment po tom pšíkl. “Máte tu blízko nějaké jezero?“ zeptal se zvědavě, s takovým tempem bude brzo profesionál ve zdejší krajině. Postupně Wylan ale zpozornil. Když se Roland zmínil o zvířatech, které nedokáže identifikovat, najednou jako kdyby náhodou zacítil něco podobného. Také neidentifikovatelného. Pach to byl pěkně starý, ale stále… “Doufám, že to nejsou nějaká nebezpečná magická zvířata,“ šeptl a rozhlédl se kolem. Roland zvědavý, Wylan trošku postrašený. Jak jinak. Ale věřil, že kdyby šlo do úzkých, tak že umí běhat poměrně rychle… A… Taky jsou tu dva. Takže se na sílu přinutil opět uklidnit a šel se mrknout na to, u čeho Roland stál.
“To je… Neskutečný, to tu neprší, aby to uhasil déšť?“ z tohohle byl Wylan trošku pif paf a opět přikročil o trošku blíž, aby do toho mohl zvědavě fouknout. Vyšel z toho velký, černý oblak a trošku to na něj prskalo. Rychle tedy ustoupil a párkrát překvapeně mrkl. No, dobře, možná byl v mnoha ohledech poměrně rozumný, ale v tomhle se dal stále považovat za malé vlče. “No tak to je něco, to je to tu takhle od té doby, co jsi to tu našel?“

//Kiërb přes Tenebrae

“To máš asi pravdu, taky bych to neměl zavrhovat,“ přikývl a zamyslel se nad tím. Možná by mohl začít se zamýšlet nad tím, jak to vidí ostatní. “Třeba je to nějaká zdejší víra a jsou to fakt nějaký entity,“ přikývl. Zároveň byl také rád, že Rolanda jeho kompliment potěšil. Mohl ho považovat za kamaráda? To nevěděl. Vlastně ani netušil, jak se takové věci řeší. Je to automatické, nebo se musí nejdřív zeptat? Tohle nikdy neřešil, a tak se cítil trošku zmateně. “To asi, ale tahle ti hezky ladí ke kožíšku. Nedokážu si tě představit s nějakou fialovou nebo modrou,“ zavrtěl hlavou a zahleděl se na něj, “ale možná zlatá by ti mohla sednout,“ taková tmavší, pěkná, ale samozřejmě, že takhle je to lepší.
Sám si všiml změn v počasí až se mu ježily chlupy na zátylku. Byl rád, že bude moct v budoucnu využít řeky jako vodítka, ale očividně to zatím úplně nepomáhalo. I když ušli pěknou dálku. No, tak teď by fakt nestál o to být na severu. Tam už musí být pěkná chumelenice. “Je, raději bych tam zůstal úplně, ale okolnosti jinak nedovolily,“ vysvětlil a pousmál se, specifikovat to úplně nechtěl. Ale zároveň mu chtěl přiblížit svojí situaci. “Ale zatím jsem nepotkal nikoho, kdo by mi přidělával starosti, ani nic, co by nějak toužilo mě připravit o život, tak jsem rád,“ zazubil se, jako by zahrnoval svojí situaci pod kobereček. Vlastně to tak i bylo. Nechtěl, aby si o něm pak chudák Roland myslel něco špatného, tak to raději kompletně vynechá.
“Vypadáš jako takový medvídek,“ uchechtl se a prohlédl si ho ještě jednou a pořádně, “to musíš spíš trpět přes léto, ne? Ještě když bydlíš prakticky na jihu?“ pohlédl na něj s údivem, když se blížili k místu, které Roland označil jako Sarumenský hvozd. Vlastně to už teď vypadalo jako krásné místečko. No, tak tam by se klidně zabydlel. A vlastně… Nic mu v tom nebrání. A tak se rozhodl, že se jen tak porozhlédne a pak se vrátí.
“Místo bez sněhu mi připadá jako ráj pro někoho, jako jsem já,“ pohodil ocasem a dál pokračoval vedle hnědého vlka. Ovšem už teď se mu do nosu, který byl původně zvyklý pouze na čistý, svěží vzduch, dostalo něco nového, pichlavého a… Rozhodně ne příjemného. “Je to tam bezpečné? Smrdí to až sem,“ poznamenal, ale nezastavoval se. Ostatně byl stejně zvědavý jako Roland, který mu momentálně dodával veškerou kuráž. Jako kdyby od každého, koho potká, vzal kousek jejich vlastnosti a zrcadlil zpátky.

///Uhelný hvozd přes Liliový palouk

Nikdy mu nebyla taková zima a jestli, tak si jí doopravdy nepamatoval. Noc právě začínala a Wylan teprve před chvílí našel dostatečně vhodný úkryt na přečkání dnešní noci. No, bude to boj, ale rozhodně nic, co by nezvládl, povzdychl si a zkroutil se do malého klubíčka. Netrvalo dlouho, než to spánek přemohl a on upadl do snu.
Najednou se zjevil zpátky doma, všude kolem něj byly ty povědomé stromy, pach jeho rodiny a všechno, co k domovu patří. Nadechl se, pěkně zhluboka, a ještě chvíli se jen rozhlížel. Nehledě na to, že odešel už nějakou tu dobu zpátky, se cítil překvapivě klidný. Něco takového se mu nedělo často, většinou byl tím, kdo se pořád strachoval, teď ale? Nic. Naprostý klid, a to i když v dálce uviděl své sourozence. Nadšeně se rozeběhl k nim. “No to není možné, ahoj!“ nikdo se na něj ale nepodíval, ať se snažil, jak se snažil. Nikdo o něj ani očkem nezavadil.
Ne, ne, ne! Naklonil hlavu na stranu a jeho očka znovu dostala tu utrápenou jiskru. Najednou se to celé vrátilo. Neklid v duši. Nepohoda. Nadšení se proměnilo v teror a vzpomínky se mu vracely tak rychle, jako kdyby se protrhla bobří hráz. Nikdy by nečekal, jak rychle se příjemný moment dokáže zvrátit, a to ani neví proč. Nevědomost. Netušil, proč na něho znovu obrátili záda, proč se s ním nikdo nebaví, cožpak udělal něco tak ošklivého, čím by si to zasloužil?
Naivní to vlk, když si myslel, že by ho jeho rodina mohla přijmou zpět. Nezbylo po jeho rodině nic, nic kromě rozbitého srdíčka na milion kousků a teď je to jako kdyby znovu prožíval ten strach a teror, když odcházel, sám uprostřed nepoznané divočiny. Nadechl se a snažil se zůstat co nejvíce klidný, co to jen šlo. Nešlo to, zhoršovalo se to, srdce mu pulzovalo se on se začal cítit jako kdyby propadal do propasti, temnota ho objímala a zvala blíž k sobě, jako starého známého.
Nicota se v něm prohlubovala až do momentu, kdy se s trhnutím probudil, ale všechny emoce v něm zůstaly. Normálně by po ošklivém snu stačilo, aby myslel na něco, co má rád, ale tentokrát ani to nepomáhalo. Nepěkný sen ho dostal tak moc, že se postavil a zkontroloval svoje okolí. Nacházel se pořád na kraji jeskyně, kde předtím také usnul. Něco mu ale říkalo, že po tomhle už usnout nebude chtít, a tak se posadil, zírajíc do tmy, dumajíc nad tím, co ztratil. No a jediné, co cítil byl nekonečný smutek a jedna jediná slzička na jeho tváři.

///Jezevčí hájek

Roland měl vždycky něco zajímavého co říct nebo dodat. A bylo to něco, co na něm Wylan obdivoval. Takový chtěl být i on. No, třeba, když na tom pořádně zapracuje, tak se to i vydaří. “To mi dává větší smysl, třeba si z nás dělají jenom srandu. A pak se jen smějí naší hlouposti, že si doopravdy myslíme, že představují život a smrt,“ nad tím se musel zamyslet. Otázka víry, no samozřejmě. Možná tu byly skupinky vlků, které tyto vlky uznávali, ale Wylanovi to moc smysl nedávalo. Proč věřit v něco, co může být podvrh? Vždyť I on by se mohl vydávat za smrt, ne? “Jednou se za nimi rozhodně stavím, tedy, jestli je najdu,“ zazubil se a švihl ocasem. “Máš pěkná očka,“ a tak si na moment Roland s Wylanem prohlíželi oči navzájem, “těch by byla škoda.“ Dodal ještě rychle, než si zase začal všímat toho svého. Možná začal mluvit až příliš, dlouho se nehlídal a možná to bylo špatně. Ačkoliv Roland nevypadal, že by ho něco z toho, co dělal, trápilo.
Usmál se na něj a zastřihal ušima. Praktický tím smazal veškeré Wylanovi obavy. “V tom máš rozhodně pravdu,“ přikývl a jen tak z impulzu si poskočil. Zatraceně. No. Tak z tohohle bude žít další měsíc, i když to prakticky nic neznamenalo. “Děkuju ti, já se taky budu těšit,“ prakticky neměl žádný důvod proč do Sarumenu nejít. Takže teď se chvilku bude držet Rolanda, pak si projde okolí a vrátí se. Respektive, zkusí najít tu smečku, nebo Rolanda. “Takže tahle řeka vede k jihu? To se mi bude hodit do budoucna, kdybych někdy chtěl jít i na jih,“ zopakoval po něm a přikývl. No dobře.
Nad jeho otázkou se musel zamyslet. “Jo,“ přikývl a pohlédl na něj. “Nikdy jsem ani nevyšel z rodný smečky, než jsem se rozhodl odejít. Ty jsi asi druhý vlk, kterého jsem potkal od té doby,“ řekl, “bylo tam fajn. Vlastně ani moc sněhu v zimě tam nebylo, takže hádám, jestli tu jsou zimy kruté, že budu rád, že jsem rád,“ dodal, načež dlouze pohlédl na Rolanda. “Tebe bych ale hádal jako někoho ze severu.“

//Kopretinová louka přes Tenebrae

Wylan se zasmál s Rolandem, Roland se mu líbil, měl trefné poznámky a zdál se trošku jako takový velký vševěd. Vlastně, tak mu připadal každý, co měl nějaké ponětí o světě na Gallirei. Třeba to Wylana za nějakou dobu přejde, ale momentálně? Momentálně tady bylo všechno nové a všechno tak… Speciální. Jako kdyby se poprvé nadechnul. “Jo, já bych se taky neukázal, neriskoval bych svůj život, jen, abych se do svého domečku dostal rychleji,“ na jeho tváři se rozlil úsměv a jen tak pokrčil rameny.
“Tak, když už má někdo neobvyklý kožich, může se to přenést na děcka, tak třeba je to takový koloběh a místní tu tak nějak už tu magii mají v krvi,“ zamyslel se nad tím a hrábl tlapkou do země. Magie. Bylo to téma, které mu pořád tak úplně nelezlo do hlavinky. “Život a Smrt?“ no tak to už byl bizár, ne? “Vždyť to jsou řády přírody samotné ne? Že by tu existovalo i jejich zhmotnění?“ tak to už mu do hlavy nelezlo už vůbec. Aby se tolik moci zhmotnilo? Ale možná by se něčemu takovému neměl divit, po tom, co od Rolanda slyšel. “No, já bych si svá očka asi rád ponechal, přijde mi to jako taková… No… Památka po rodičích,“ zamračil se, ale sám si nebyl úplně tak jistý, jestli někdo z rodiny měl stejná očka jako on…
No. A jestli tedy chtěl Wylan cestovat, očividně si našel perfektního průvodce zdejším krajinou. Minimálně na to Roland vypadal. “No, rozhodně nejsi,“ kdyby chudák Wylan věděl, že možná za pár měsíců zjistí, že i on má magii… No, švihlo by to s ním. “Tak to jsem rád, dlouho jsem neměl žádnou společnost na cestách, bude fajn mít někoho, alespoň na kousek cesty,“ řekl a usmál se. Alespoň si bude jistý, že nezabloudí hlouběji na sever. To už by taky nemusel zvládnout zdráv. “Já o ní popřemýšlím, ale myslím, že se u vás objevím,“ mrkl, nepřišel by, jen kdyby nakonec zjistil, že by mu bylo lépe jinde. Ale už teď na něj ona Saruménská smečka působila až příliš sympaticky. Nojo, Rolandův efekt.
Wylan trošku znervózněl, když viděl, že taková témata nejsou druhému moc příjemná. Ale byl rád, že se přes to jen dokázali přenést. A tak pokývl hlavou a stejně jako on, se tomu už dál nevěnoval. “To máš pravdu, takové věci jsou teror i bez magie,“ povzdychl si. To byla ovšem pravda. “Ano ano,“ usmál se a trošku nemotorně se postavil na nohy, srovnal svůj krok s tím Rolandovým a vykročil vstříc novému území. “Jestli míříme k té řece, doufám, že tentokrát tam doopravdy nespadnu, byla ledová.“

>>> Kiërb