Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Gejzírové pole přes řeku Kiërb

Wylan si sám moc neuvědomoval, jak se jeho vztah se Siriusem pomalu měnil a že se vedle něj cítil vlastně tak nějak fajnově. Bylo to snazší, když mu sdělil, že je těžce nemocný a není si tak jistý, jestli to náhodou není nakažlivé. Vlastně ho i překvapovalo, jak jednoduše se přes to přenesl a možná to bylo tím důvodem, proč se Wylan cítil… Bezpečněji.
“To nevadí, plavat semnou budeš,“ mrkl po něm a trošku nervózně do něho drcnul bokem. Měl by si zvyknout. A… On si chtěl zvyknout. To bylo to zásadní. “Tak to abych zmrzl v nějaké zajímavé póze,“ zasmál se a tentokrát se jen odtáhnul, ale neucuknul, jen se tomu ještě víc zasmál. “Šílenče,“ zavrtěl hlavou a dál pokračoval.
Moc se nezdálo, že by pokračovali jižně. Spíš to bylo jako kdyby se to zhoršovalo a pokračovali na nějaký sever. Ale v dálce viděl… Místo, které tak trošku už znal. Ale ještě ti nebyl tak docela jistý, a tak jen zamrmlal něco a přidal do klusu, ještě tady zmrzne!

//Safírové jezero

// 6. Naplánuj si letní dovolenou

Měl pravdu, i on se mohl vydávat za Vlčíška a bůh ví kdo by mu to sežral. “Když on byl fakt hodně… Vlčíškovitej,“ zamumlal ještě a švihl ocasem. No, prostě uvidí, jak se mu na štědrý den bude dařit, kdyžtak se mu na tu neskutečně velkou horu dojde osobně omluvit.
Tomu, že Sirius věděl, co dělá moc nevěřil. Polovinu času Sirius možná zdánlivě vypadal, že tak nějak tuší, ale nakonec je to zavedlo do pěkné šlamastiky, takže Wylan jen protočil očima a zavrtěl hlavou. No to ti věřím moc. Ale potom se ten malý hlupáček rozhodl ho trefit s tímhle. A Wylan na něj jen civěl s otevřenou tlamou a cítil, jak mu pod tou srstí hoří tváře. Musel vypadat dost zoufale a zaraženě. Protože nějakou dobu z něho nevyšla ani jedna hláska. “C… cože? Teď?“ vykoktal ze sebe a připlácl si uši k hlavě. No, rozhodl se, že to půjde snáz, když to prostě řekne, až bude o něčem mluvit. To Sirius přežije ne? Počkat si na to.
Následovně se vlk pustil do plánování ideální letní dovolené a Wylanovi to umožnilo se trošku uvolnit a naladit se na svojí předešlou notu. Všechno si to hezky zapisoval do takového imaginárního deníčku v hlavě. Jo. Takjo. Zazubil se a začal vrtět ocasem. “No tak to počkej broučku,“ no fuj, tak to slovo z něho vyšlo jako kdyby to ani nebylo jeho slovo. Ale měl pravdu, takhle uprostřed plánování dovolené to bylo mnohem jednodušší. “Tady je vodopád? Tak k němu musíme jít! A přes to velké jezero taky, můžeme si tam taky zaplavat, naučím tě svoje techniky,“ mrkl po něm, ale přemýšlel nad tím víc. Ideální letní dovolená. Plavání, vodopád, Sirius, jídlo, Život. No, jestli jim tohle vyjde? “Nejseš tak špatnej jako když jsem tě potkal poprvý, takže s tebou léto rád strávím!“ vyšlo z něj, ale pak se sám plácl po čumáku. Ajaj. “Tak jsem to nemyslel…“ zamumlal, a pak se rychle rozhodl, že nejlepší bude, když to co nejrychleji zamluví: “a… ty už to tady hodně znáš ne? Kdyžtak léto ani nemusíme trávit na jihu, na severu by mohl být příjemný chlad a ty s tím kožichem na jihu?“ pokrčil rameny. Byl to ochotný obětovat. A Sirius o tom nemluvil vůbec špatně. “A vůbec, ty s tvým kožichem půjdeš ve vodě jak kámen ke dnu,“ zazubil se a položil si hlavu mezi přední tlapky.
Ne! S velkým zakňučením zaprotestoval, ale už se zvedal, protože neměl v jakémkoliv úmyslu se vzdalovat od Siriuse na velkou dálku. Ne tady na severu. “Hurá na jih,“ povzdychl si a do kožichu se mu zase postupně vkrádal chlad. No. Tak snad mu ze srsti zase nevyroste rampouch.

//Ledová pláň přes Kiërb

14. oOhřej se u genzírů
//Zubatá hora přes Sněžné hory

Cesta dolů hlavně znamenala cestu do teplejší části Gallirei. Díky všem bohům. "No dobře," protočil očima a následoval ho. Až teď ho napadlo... "Co když byl ten Vlčíšek doopravdický a my ho takhle hnusně odbyli?" Zalapal po dechu, protože co když... Co když? A teď už dárky tuplovaně nedostanou.
Vyjekl, když vedle něj vytryskl proud horké vody a jen na to vyděšeně zíral, div se nerozbrečel. Rychle se podíval pod tlapky a díky bohu, že to udělal, protože stál přímo nad dírou v zemi. Rychle přiskočil k Siriusovi a v ten moment se z místa kde stál stal gejzír. Stáhl ouška k hlavě a skrčil se. "No, ale tady to vypadá hodně nebezpečně, jsi si jistý, že nás to tu neuškvaří?" zakňučel a pomalu se snesl dolů vedle Siriuse, a vskutku, když vedle nich vytryskl další gejzír, pokryla ho vlna tepla a cítil, jak ten led z jeho řas rychle mizí. "Mojí přítomnost a taky to, že se od tebe nehnu, protože fakt nechci skončit jako... Jako... No, nevim," zkusil zavtipkovat, ale bylo více než jasné, že i přes vlnu tepla, která ho uklidňovala, byl neskutečně nervózní. "A co bys jako chtěl?" zeptal se a natočil hlavu na stranu. Zajímalo ho, co by totiž někdo jako Sirius mohl chtít za odměnu.
Postupně cítil, jak se mu vracel cit do celého těla a najednou mu bylo docela fajn. Přemýlel nad tím, co bude dělat až tohle skončí. Siriuse asi už nikdy po tomhle neuvidí, že? Nebo o tom minimálně dost pochyboval, jestli si ho jeho kamarád ještě nenajde. "Myslíš, že se ještě potkáme?"

10. Řekni Vlčíškovi, že na něj nevěříš
//Sopka Fëlga’Tarátar přes Sněžné velehory

“No, já bych ti tu radost rád opětoval, ale obávám se, že toho se nedočkáš,“ protočil očima a doopravdy, v plánu to neměl. Pořád měl v plánu hnedka, co se vrátí jít za Rolandem a přidat se do Sarumenské smečky. To ještě nevěděl, co všechno se při tomhle jejich cestování zvrtne. “Já nevím, ale mám takovej pocit, že na Jih se do kopce asi nepůjde,“ zamumlal, proč vycházeli tuhle horu? To mu bylo záhadou, ale Sirius to tu znal lépe, a tak se rozhodl, že ho nechá být a vést. Třeba to je nějaká zkratka!
Wylan, ze kterého pomalu visely rampouchy a klepal se jak osika, málem vyskočil z kůže, když se zdánlivě kus sněhu rozhodl na ně promluvit. S tlamou otevřenou dokořán sledoval výměnu mezi Siriusem a údajným Vlčíškem a jen nad tím nevěřícně vrtěl hlavou. Tak to si z nich dělá blázny, ne?
“Vy… Vy jsme doopravdy Vlčíšek?“ zeptal se opatrně když Sirius zmizel a údajný Vlčíšek zvedl hlavu a zavrtěl ocáskem. Že by konečně někdo. “Ano! Vůbec nerozumím, proč mi to tu nikdo nevěří,“ povzdychl si, ale rychle si náladu spravil a poskočil si, šťastný, že mu konečně někdo věří. To ale nevěděl, že Wylan mu na to takhle jednoduše neskočí. “Já se omlouvám, ale já Vlčíška znám, je v pohádkách a maminka mi vždycky říkala, že se nikdy neukazuje!“ naštvaně si odfknul, “ale já jsem přeci tu! Notak, ty vypadáš, jako někdo, kdo má Vánoce rád, ne snad? Copak to nebyl nikdy tvůj sen? Potkat Vlčíška?“ mrkl na něj a nad tím se Wylan musel zamyslet. “No… Jo. Ale doopravdového, na tebe nevěřím,“ zavrtěl hlavou, “a… a už jsem na takové věci dostatečně veliký!“ prohlásil a otočil se stejně dramaticky, jako to vždycky dělá Sirius a štrádoval si to pryč odsud. Mezitím co si chudák Vlčíšek jen poraženě sednul na zadek. “Šťastné Vánoce, vlci!“ zkusil ještě, ale to už byl Wylan fuč.
“Na tohle nemám,“ zakňučel a pohlédl na Siriuse, řasy už měl obalené ledem a na tlamě mu rostl rampouch. Už aby byli dole. “Pospěš si! A jestli ještě někoho potkáme, tak už s nima nemluvim.“

// Gejzírové pole přes Sněžné hory

“To možná, ale tohle už odmítám zažít,“ zamumlal a položil si hlavu těsně k Siriusově krku. Odmítal se od něho hnout na milimetr. No každopádně usnul (ne)překvapivě dost rychle a možná několikrát ze spánku kopl do svého kámoše. Nojo, nebude mít pokoj ani když spinká.
Jemu tolik spánku rozhodně nestačilo. Prospal by klidně celou zimu, kdyby ho tenhle… Zmetek otravnej neprobudil. Wylan zděšeně vyjekl a máchl tlapkou do vzduchu. “Co děláš?! Ty ses snad zbláznil,“ vyštěkl a co nejrychleji se sebral na tlapky, aby Siriuse dohnal a mohl mu scvaknout zubama těsně za ocasem. “Nojo! Ale spalo se mi dobře, copak ty bys byl rád, kdybych tě takhle ošklivě vzbudil?“ zahuhlal a srovnal krok. Sotva se vzpamatoval z tohohle šoku, a tak mu ani nedošlo, že jdou dost jasně špatným směrem. Ho zabije. Hodně brzo.

//Zubatá hora přes Sněžné hory

//Jedlový pás přes Sviští hůrky

Tak z tohohle se bude vzpamatovávat ještě hodně dlouho, v hlavě měl pořádný chaos a vlastně se mu vůbec nelíbilo, že by se měl kdykoliv někdy vrátit do toho lesa. Další věc, co mu zrovna moc neseděla, bylo to, že Sirius byl její kmotřenec. Zamračil se a věnoval mu nenápadný pohled, prohlížel si ho. Jediné, co měl s tou zrůdou společné, byly jeho oči. A ty byly krásné. Jinak? Ani povahově už mu moc nepřipadal stejně. Byl jiný, Smrt by se k němu takhle neměla. A vlastně to bylo celkem uklidňující, teď byl s docela jiným vlkem, než s kterým byl na začátku. “Proč bys byl jako ona?“ zeptal se opatrně, jako kdyby mu snad taky chtěl urvat ucho.
Ta chůze do kopce byla asi to hlavní, co ho zahřálo. I když ne moc. Povzdychl si a švihl ocasem, když se před ním Sirius zhroutil na zem. Naklonil hlavu a jen ho chvilku pozoroval, zvažoval jeho nabídku. Před chvílí se k němu ňuňal jak nikdy, ale teď? No… Hádal, že to už bylo jedno. A zima mu byla. Musí to prostě překousnout. A tak si jen nespokojeně něco zamumlal a opatrně si lehnul za něj a zafuněl mu do ucha. “Jestli potkáme ještě něco podobnýho, tak se asi vrátím a do tý sopky skočim,“ zazubil se, protože mu tohle celé dávalo trošku odvahy. Nebyl na to sám. A to bylo to jediné, co mu pomáhalo se přes to jakž takž dostat.

20. Dej Smrti nějaký dárek, abys v ní vzbudil vánoční náladu

“Děkuju,“ řekl vděčně a byla pravda, že v tu chvíli tak nějak závisel na Siriusově klidu a celkově na jeho přítomnosti. Měl pravdu, dá jí koroptev a rychle odejde, než bude pozdě.
Nechal Siriuse, ať si teda jde, najednou byl tak docela sám a vůbec se necítil bezpečně. Cizí les, hodně blízko doslovné smrti a jeho kamarád – kmotřenec zmíněné smrti byl taky fuč. Moc času o samotě ale neměl, protože po chvilce Sirius rychle vyběhl, div ho nesmetl. “Ježiši! Jsi v pořádku?“ rychle popadl dech a chystal se, že rovnou půjde za Siriusem. No věděl, že kdyby tak učinil, že si z něho bude nejspíš do konce života dělat srandu, a tak se pomalu a váhavě zvedl. “Hlavně na mě počkej!“ zakňučel, švihl ocasem, popadl koroptev a zmizel ve zřícenině.
“Můžete mě vy otrapové už nechat?“ štěkla po něm jen co se objevil ve vchodu a pořádně si rozklepaného vlka prohlédla od hlavy k patě. Wylan opatrně přišel blíž a položil kus zvířete na zem. “No… Já… Já jsem… Já vám přinesl toto, když už… Jsou ty Vánoce,“ vykoktal ze sebe, ale to už se Smrt přiblížila natolik, aby viděl, jak děsivá doopravdy je. Zavrčela mu prakticky hnedka u ucha a Wylan měl co dělat, aby se neotočil a neutekl. “Co kdybych si tu místo toho ptáka, ze kterýho by se ani myš nenažrala, nechala tebe?“ zavrčela a hodně podivně se na něho zazubila. Wylan se zmohl jen na vrtění hlavou. “Já… Já musím za Siriusem,“ oznámil a s ocasem staženým mezi nohama couval, Smrt ale šla s ním a nutila ho ustupovat rychleji. “Zmiz! A jestli tě tady ještě někdy uvidím, tak si piš, že Vánoce nevánoce, chcípneš jak všichni ostatní!“ scvakla mu zuby přímo u ucha, a to už Wylan nevydržel a co nejrychleji se vypařil.
Když opět srovnal krok se Siriusem, byl celý vyklepaný a ocas měl pořád stažený. Chodil vedle něho, div se na něho nelepil jako klíště. A vzhledem k tomu, že nepromluvil ani slůvko, se dalo hezky odhadnout, jaký ten zážitek byl. “Jsem rád, že nejsi jako tvoje kmotra,“ pípl po chvilce a přidal do kroku. Ještě si to rozmyslí a hostina bude ledatak z nich.

//Sopka Fëlga Tarátar přes Sviští hůrky

//Severní Galtavar

“Možná, to si ještě rozmyslím,“ mrkl na něj a dál už se věnoval cestě. To ho překvapovalo, normálně by si myslel, že ho Sirius nechá jen tak napospas ať si tu zimu vyřeší dám. Vlastně teď už by Wylan řekl, že kamarádi jsou. Zajímavé, jak se časy mění, co?
Jak dál ale pokračovali, zmocnil se ho nepříjemný pocit. Vůbec se mu to tady nezdálo a… Nechtěl tu být. Fyzicky ani psychicky, a tak se stáhnul a schoval se za Siriuse. “Nelíbí se mi to tady,“ špitnul a chtě nechtě se mu nalepil na bok. Ano. Dobrovolně. Wylan nebyl jeden z nejstatečnějších, ale nehroutil se ze všeho. No, les na něj působil nebezpečným, a ne zrovna přívětivým dojmem, a tak se rozhodl, že se spíš bude držet někoho, koho smrt asi nejspíš nesežere… Doufal v to teda. “Hlavně ne, že někam utečeš jo? Vždycky budeš tady vedle,“ pro něho to ale neplatilo. Držel si svoji křepelku v tlamě jako kdyby mu šlo o život. “A pak půjdeme rychle pryč, že?“ dobře, takže věděl, že Smrt jeho kamarádka zrovna nebude. Doufal, že příchod k Životu je přívětivější, tam se staví hned, co půjdou pryč.

Bol deň a len čo Wylan vystrčil čumák zo svojho úkrytu tak mu naň pristala maličká snehová vločka. Pekne to studilo a Wylan len zmatene kukal ako mu mizí pred očima, než sa mu radostne rozhýbal chvost. “Prvý sneh?“ vydýchol a už už bol na nohách. Ako malé šteňa vybehol von a rozhliadol sa kolem, muselo teprve začať, pretože kolem seba vidiel len malú pokrievku cez ktorú poriaď prekukovali zelené rastliny.
Pamätoval si na ty dobré časy keď bol stále malé vĺča a tešil sa, keď konečne uvidí to, o čom mu a jeho bratom vypráveli rodičia. Čo je ten kúzelný prášok? Ako, že sa tak lahce roztečie? Nedávalo mu to žiaden absolútny smysol! A keď ten čas skutočne prišiel a napadol prvý sneh v jeho živote... No, byľa to mágia! Predstavte si, že jste malé vĺča, ktoré ani raz za život nespatrilo sneh. A boom, prebudíte sa a pred vchodom do nory sa objavila obria studená zeď, ktorá sa sype len čo do nej strčíte čumakom! No však mama ju v pohode prebehla, ale čo mali robiť maličkí ako oni? Skočiť? To urobil Francis a zmizol. Zožralo mi to brata! pomyslel si v tu chvíľu. Keď ho od tamtaď otec vylovil, bol celý bílý a klepal sa.
Nakoniec ich rodičia donútili odísť z nory a trošku preskúmavať zimnú krajinu. Bolo to fascinujúce. A Wylan by rozhodne súhlasil, že to nikdy neprestalo byť stejne magické. Predsa zimných obdobiach nezažil toľko. A pohlaď na pokryté stromy, ten klid na duši, keď jediné čo slyšíte jsou vaše kroky a kroky zvierat vo vašom okolí je predsa k nezaplatení. A čo že vás po chvíli začnú páliť laby? To k tomu patrí. Lenže v krajine, zo ktorej Wylan pochádza, nikdy sneh nevydržal moc dlho. A tak si ho nikdy neužil tak veľa, ani jeho kožuch na takéto počasí nebol moc dobrý. No. Ale čo ho zastaví? Rýma? Nachladenie? No to určite.

“A snad to přežiju,“ no to, kdyby věděl, že hnedka po tom bude mít to štěstí potkat ještě jednu nesmrtelnou entitu? Asi by si doopravdy lehnul a už se nezvedl, protože tohle bylo na chudáka, který nedávno přišel fakt moc.
Povzdychl si a zatřepal hlavou, “nech mi ouško!“ zahuhlal a pomalu se postavil na nohy. “Tak u sopky bychom si mohli dát pauzu, už jsem na nohách moc dlouho,“ zamračil se a pomalu se rozešel směrem do lesa. No, jenže vlastně neměl tušení, kam jde, ale šel pořád za nosem. Takhle shrbený a zamračený působil jako pořádný bručoun i když od toho byl neskutečně daleko. “Potom musíme co nejrychleji zase zpátky na jih, nemám to na severu rád, je tu zima, vlhko, hodně sněhu a… Nelíbí se mi to tu,“ zamumlal a ohlédl se na Siriuse. Odkdy se k němu chová jako ke kamarádovi? Sám si sotva všimnul té změny v jeho vlastním chování. Trošku ho to znervózňovalo… Možná by se neměl tak moc kamarádíčkovat s někým, o kom vlastně nic moc netuší. No… Řekl Siriusovi víc, než by chtěl a tak se zapřísáhl, že mu nic víc nepoví, dokud Sirius neřekne něco sám.

//Jedlový pás

Vlastně tak nějak tušil, že Sirius z jeho poznámky není nijak zrovna nadšený. Ale vlastně… Patřilo mu to, po tom, co mu způsobil zástavu tím, že se rozhodl, že je to skvělý nápad mu způsobit bolesti hlavy? Nevěděl to. Ale Wylan byl v panice dost očividně. A tak jenom frknul a švihl ocasem a dál si všímal svého.
“Jo aha. Copak já vím, jak fungují nesmrtelný entity? Já nikdy žádnou nepotkal, před pár dny jsem ani neměl tucha, že něco takovýho existuje. Tohle znám maximálně tak z pohádek a vyprávění rodičů,“ zavrtěl hlavou a už si představoval, jak Smrt vysává energii z rozpůleného tělíčka. No. Tak ta je asi sežere už jen za to, jak to vypadá. Nebyl to příliš lákavý pohled, a tak raději odvrátil hlavu a přivřel oči.
To do té chvíle, než se ho Sirius rozhodl opět navštívit. Tentokrát zavrčel, ale neznělo to nějak výhružně, prostě jen hrozně otráveně. Rezignoval. “Proč si nemůžu dát chvilku odpočinku? Jsem přecpaný a… Je mi zima a jestli se nemýlím, tak právě míříme na ještě horší sever,“ zavrtěl hlavou, srst se mu jenom zježila, když se jí Sirius dotknul. “Co to děláš?“ vydechl a hlava mu vystřelila nahoru a pohledem propaloval Siriuse.

22. Připrav si vánoční hostinu

“Jo,“ přikývl, teď, když už znal Siriusovi podlé triky, věděl, že doopravdy smutný není. I když mu občas blikla kontrolka v hlavě, že by se nejspíš měl omluvit. Ale jelikož to vypadalo, že Sirius moc žádné omluvy nevyžadoval… No, tak to tím pádem nemusel nic.
“To neuděláš,“ mrkl na něj, než se nad ním slitoval. No nečekal, že ho lovení takhle malých ptáků dodělá až na takové úrovni. To snad ani nešlo, ne? Wylan se sotva zadýchal! “Jde to vidět,“ pokrčil rameny, protože to byl prostý fakt. Šlo to vidět, ne že by chtěl nějak Siriuse soudit… Ale… Nad jeho pohledy pouze naklonil hlavinku na stranu. Neměl by mu náhodou děkovat, že mu pomáhá? Mohl jednoduše křepelku připlácnout tlapkou a usmrtit ji sám. Křepelka by neměla být práce pro dva. Ale to nahlas neříkal. Ještě by mu tím chudákovi ublížil.
“Myslíš si, že Smrt se z toho nají?“ zeptal se, protože tohle zatím vypadalo, že Smrt bude ještě uražená, že co za jednohubku jí přinesli. Vlastně si ji představoval jako obří vlčici, která bude dosahovat nebes.
Něco si jen zamrmlal pod nosem a vzal si zbytek bažanta, jestli Sirius nechtěl ten větší kus, tak Wylan, který už nějakou dobu žil jen z myšek a občasného králíka, tím doopravdy nepohrdne. Po vzoru Siriuse vytrhal veškeré peří, a to dal na úhlednou hromádku. Rychle mrtvé zvíře ještě přelízl jazykem, ale tam veškerá příprava končila. “Jojo, dobrou chuť,“ řekl rychle a pustil se do jídla. Hladověl. A tak hltal možná rychleji, než by chtěl. No, jedno bylo jasné, kdyby se k němu teď někdo přiblížil, asi by neodešel na všech čtyřech.
Když dojedl, cítil se… Neskutečně těžce. “To jsem přehnal,“ zamumlal a zvedl se, jen aby sebou plácnul o kus dál na více kryté místo u stromu. Jestli si Sirius myslí, že po tomhle bude chodit za nějakou jeho kmotřičkou? Tak to určitě. Možná později. Teďka ale odpočíváme.

“To určitě,“ zazubil se, ale nepochyboval o tom, že si pro něj Sirius doopravdy něco připraví. Jediné, v co mohl Wylan doufat, bylo, že na to zapomene.
“To ti tak věřím, určitě přede mnou něco schováváš,“ odfrkl si a protočil očima. Sám tomu ale nevěřil, neměl důvod Siriusovi nevěřit! V posledních pár chvílích, co spolu strávili mu nepřišlo, že by mu v čemkoliv lhal…
Čekal, že by to bylo mnohem horší, kdyby si jich ten bažant všimnul, to by ho tu naháněli a bůh ví, jestli by je ten šílený pták pořádně nepokloval. Ale teď tu stál trošku jako vítěz a byl na sebe patřičně hrdý. Čapl bažanta a odnesl ho o kousek dál k jednomu stromu tak, aby ho tu nemuseli hledat jako ťunťové. “Tady to najdem,“ dodal ještě a pak už zase následoval Siriuse jako jeho věrný ocásek.
Vlastně měl Siriuse za vynikajícího stopaře, což se prokázalo stejně moc jako se to neprokázalo, protože šeptal… Spíš křičel. A tak když křepelka vyběhla a dala se na útěk přímo pod Siriusem, neměl Wylan moc co s tím udělat. A tak tam jenom stál jako kůl v plotě a sledoval tu podívanou. Koutky mu teda pořádně cukaly. “Moc ti to nejde,“ zazubil se, když ubohého ptáčka konečně chytil, no tohle byla další podívaná. Zazubil se, a ještě chvilku ho nechal, aby ho ten pták potrápil. Než se rozhodl, že bude pro zvíře milosrdnější, když jeho trápení ukončí co nejrychleji, a tak jediné co bylo slyšet bylo křupání kostí a další nehybné tělíčko mezi Wylanovými zuby, které odnesl na jejich skromnou hromadu. “Možná bys při lovu neměl mluvit,“ navrhl, když ptáčka položil a významně pohlédl na Siriuse. Dobře. Možná Wylan právě našel něco, v čem bude v budoucnu excelovat. Usmál se, a ještě si oblízl tlamu.

Prosinec 5/10 | Chiara

Přikývl, tady se o skutečném štěstí skutečně mluvit dalo. Další důkaz toho, že smečky jsou prostě… Nejlepší věc. Což pořád nevysvětlovalo, proč v žádné nebyl. Ale teď šlo hlavně o přežití. To, že je hloupý a není schopný se někam přitetelit? To se bude řešit později. Protože tady slečně, které ani nevěděl, jak by jí měl říkat, pěkně drkotaly zuby. To slyšel poměrně dobře. A byl to takový ten první varovný signál, že jestli nepohnou, budou mít co dělat, aby se odsud vůbec dostali. “To jistě, ale budeme muset doufat, že se to přežene rychle, protože jestli by se to zhoršovalo a trvalo to déle než den… z takové představy se mu stavěla srst na zátylku. “Samozřejmě, že bych vás chytil,“ přikývl co nejrychleji to jen šlo, aby neměla žádné pochyby. Nakonec by ze země musel sbírat i sebe, ale zkusit to mohl. “Rozumím, ale nic jiného mě nenapadá, beztak ten váš falco zní mnohem lépe,“ usmál se a pokrčil rameny. Byla to pravda. A jestli mu tak teďka bude říkat a zasypávat ho lichotkami? Prakticky už jí ležel u nohou. Doslova.
“Tak to je ovšem krásné! Povězte mi ještě něco ve vašem rodném jazyce, moc mě to zajímá,“ naslouchal trpělivě a s velkým, upřímným zájmem. “Ano, přivandrovalec. Ale neovládám jiný jazyk, asi pocházím moc blízko Gallirei na to, abych měl nějakou divoce odlišnou kulturu jako vy…,“ vysvětlil, zrovna teď by se mu hodilo, kdyby znal její jméno. Ale zrovna s ní netušil, zda se to sluší. No zkusit to může. “Smím se vás zeptat na vaše jméno? Já se jmenuji Wylan, ale klidně mi dál říkejte… Signore, nebo jak,“ párkrát zavrtěl ocasem, achjo. Wylan. Proč musel být tak přívětivý ke každému? A tak slepý.

Co mu za to dá? A proč se na něj takhle díval? “No… Svojí přízeň, nic jinýho nemám,“ pokrčil rameny. Kdyby tušil, co má Sirius na mysli, rozhodně by se k němu takhle hezky nelísal. Vůbec. Po ničem takovém netoužil, vlastně jen ta představa by mu byla trošku… Ew. Nepěkná. Jeho mysl byla zkrátka neposkvrněná, čistá jako lilie a pochyboval, že by to cokoliv mohlo změnit. A už vůbec ne Sirius. A samozřejmě, že nic neslyšel. Jen si všiml, že na něj kouká, jako kdyby mu zabil rodinu. “Co to děláš, proč na mě tak zíráš? Je ti dobře?“ naklonil hlavu na stranu, “nad čím přemýšlíš?“ jasně, že mu bylo jasné, že se mu v té jeho hlavě něco odehrává. Co? To netušil. Ale bylo mu to naprosto jasné. To ještě ale netušil, že to je začátek něčeho většího.
“Jo,“ přikývl, a to i na jeho další poznámku. Sám lovil jenom párkrát a vždycky to bylo při smečkovém lovu, u kterého se čirou náhodou nachomýtl. Jinak mu to zatím moc nešlo. Ale bažanta snad zvládne, ne? A tak následoval Siriuse. Netušil, jak tak dobře slyší, ale vůbec mu to nevadilo, a tak když dostal signál, jen nervózně přikývl a vydal se oklikou k tomu místu, kde pomalu i on začal slyšet šustění listí. Obešel zvíře nebo zvířata tak, aby při případném úprku šel přímo na Siriuse. Strategie byla Wylanova silná stránka.
Ale vlastně se to celé odehrálo poměrně rychle, jakmile bažanta spatřil, rychle po něm skočil a s malým zavrčením se tomu vrhnul po krku. Smrt byla rychlá a kovová pachuť mu zůstala na jazyku. Měl hlad. Zatracenej. To ze sebe oklepal a pustil zvíře na zem, pořád nad ním stál. Musel vypadat trošku děsivě, s krví na čumáku. Ještě když se na Siriuse tak blbě zazubil. “Dobrý?“