Gallirea - Příspěvky uživatele

“Nemel! Nic nerozbiju,“ zahuhlal a švihl ocasem. Málem mu jím sejmul tu jeho hadí nádheru, ale to nevadilo. Hrdě se podíval na svou práci, ale to už si Sirius zase stěžoval. “Nevypadá! Vypadá to jako had, jen… Jen kreativnější než ten tvůj,“ zamrmlal, se svojí prací byl nad míru spokojen. A toho se nikdy nevzdá! Je to prostě jednička, no, co se dá říct? Možná to byl efekt Siriuse, nebo se Wylan začal otrkávat a adaptovat na tenhle svět. Asi to byl jenom efekt Siriuse, ale zázraky se dějí i o Vánocích. Zazubil se na něj a drkl do něj stejně jako on. Bavilo ho to. Takové cestování je… Zábava, překvapivě.
“Nad ránem? Dobře, to asi zvládnu,“ přikývl, neměl tušení, jak daleko to je, ale doufal, že teď už se Sirius neztratí, tentokrát by ho ale na sever jít nenechal. Tady už ale měl tušení, kde by tak mohli být. Podle jeho profesionální analýzy udělali jeden veliký kroužek. “To mi na tebe nějak nesedí,“ protočil očima a zase ho zatahal za ucho. Dobře se šikanuje, když je menší než on. Dosáhne na všechno! “No tak to bys měl pohnout, tobě ty malý nožičky musí kmitat!“ zazubil se a sám přidal do kroku, aby ho alespoň o trošku předehnal. Vůbec nevěděl, proč a jak se tohle děje, ale neměl žádné plány si na to stěžovat. Už byli blízko, cítil to v kostech. A brzy bude mít domov, jídlo, teplou noru a všechno takové. Jen se naučit na zdejší systém smeček… To bude… Zajímavější.

Esíčka přes Hadí ocas >>

18. Uplácej sněžného hada

Wylan si dal pořádný spink. A spalo se mu moc dobře, snad nejlépe od té doby, co opustil domov. Kdo by to čekal, že si na nové kraje zvykne takhle rychle?
Probudila ho až Siriusova slova. Co to plácá? Hlasitě zamručel a tlapkou si přiťápl čumák, snad si myslel, že mu to nějak pomůže. Sirius mluvil a očividně mluvil na něj, to nevěděl, že spinká? Povzdychl si a po pár momentech se začal hrabat ze své milované díry. “Co děláš?“ zeptal se, když ho koutkem oka viděl, protáhl se a zadkem omylem zbortil svoji noru. No, moc pevná očividně nebyla. “To je žížala?“ uchechtl se a přišel k tomu blíž, “had!“ opravil se rychle a šťouchl do toho čumákem. “To by ses divil, to umím taky, líp!“ prohlásil a dal se do práce.
Práce to byla studená, ještě takhle po ránu, ale probudil se s dobrou náladou, a i když jeho pohyby byly pomalé, pořád to byly pohyby. On se rozhodl, že udělá hada z pochybných kuliček, které poskládá za sebe na zem. Opatrně se snažil čumákem postrkovat malou kuličku, dokud se na ní neobalilo víc sněhu a vznikla větší. Na konci už čumák necítil vůbec. Jeho kuličky šly od nejmenší po největší a různě se zatáčely. Při (ne tak) blízkém zkoumání bylo vidět, že se jedná spíš o šišky než o kuličky, ale co už. Vznikl z toho zajímavý had. Sirius rozhodně vedl v realismu. “Mám taky pěknýho hada,“ zavrtěl ocasem a prohlížel si oba hadíky.
“Kam půjdeme dneska? Myslíš, že to stihneme do Asgaaru?“ zeptal se a naklonil hlavu na stranu, culil se na něho jako blázen. Možná že to blázen byl. Co kdo ví? No každopádně opatrně překročil jejich dva výtvory, aby se dostal k Siriusovi. “Proč si mě nevzbudil dřív?“ Toť je ta otázka.

9. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi
<< Východní hvozd přes Hadí ocas

On mu pohled opětoval, avšak ten jeho byl poměrně vítězný. Ještě se na něj tak pěkně ušklíbnul. No kupodivu mu Sirius vyjmenoval samé dobré důvody, proč by se měl přidat do Asgaaru. A možná i měl pravdu. Povzdychl si. Co nabízel Asgaar co neměl Sarumen? Siriuse? Možná jen to měl navrch. A možná právě to stačilo, aby měl Wylan lehčí rozhodování. “Tak já si to promyslím,“ přikývl.
Moment na to se začal ale smát, strčil do něj ještě jednou, ale dál pokračoval už v klidu. “To mám od tebe,“ pokrčil rameny.
Les, do kterého právě vstoupili byl doopravdy nádherný. Možná i hezčí než ten předešlý. “Souhlasím,“ odpověděl bezmyšlenkovitě, hlavu měl pořád stočenou k obloze a prohlížel si to tu. Bylo to doopravdy nádherné. Ale když Sirius mluvil o táboření, možná nebylo k zahození si odpočinout. Myslel si, že už má rozedřené tlapky. Možná i proto se nejdřív na jeho nápad jen zamračil. “To myslíš vážně?“ zavrtěl hlavou, ale to už si Sirius začal hrabat svoji díru. Od něho by Wylan očekával, že bude chtít, aby se nacpali do jedné malé, těsné díry. Ale ono ne. Naklonil hlavinku na stranu, “no krásně se tam vejdeš,“ zasmál se.
O chvilku později Wylan následoval jeho příklad a začal hrabat co nejvíc to šlo. Za jeho zadkem se začala tvořit hromada sněhu a Wylan postupně zmizel pod sníh, stejně jako Sirius předtím. Snažil se uplácat zdi svého domečku tak, aby pořádně držely a nesesypaly se na něho. Beztak se to na něho sesype a on skončí pod sněhovou hromadou. Jeho díra byla podstatně hlubší, přeci jen je to o trošku větší vlček, který potřebuje víc místa.
Wylana překvapilo, že se Sirius vůbec ozval. Ale… Zahřálo ho to u srdíčka. Ještě jednou vykoukl a nakoukl do Siriusovi nory a usmál se. “Dobrou!“ uchechtl se a pak se stočil do maličkého klubíčka do své norky. Ocas přes obličej, aby mu bylo ještě větší teploučko. Nemohl se přestat culit. Byl to skvělý den. Asi jeho nejoblíbenější den, co kdy zažil. Spánek na něj přišel velmi rychle, ale jako kdyby se vůbec nevytrhl z reality, zdálo se mu o jeho prvním sněhu. A taky o hnědavém vlkovi, se zelenýma očkama a specifickým znamením pod levým okem.

4. Obdivuj krásu zimy
<<Narvinijský les přes řeku Midiam

“Spolu? Vždyť spolu nemůžem být furt… A… Můžeme se potkávat,“ pokrčil rameny, stále si tím nebyl tak docela jistý. Že by on měl jít do Asgaarské smečky? No… “Tak mi řekni nějaké důvody a já si to rozmyslím, ale nějaké, které se netýkají jen tebe,“ zamračil se na něj a švihl ocasem. To ho zajímalo nejvíce. Sirius pořád mluvil o tom, že v té smečce byl on, normálně by na to takhle neupozorňoval, ale už si věřil dostatečně moc, aby na to takhle poukázal.
Všiml si, jak Sirius pozoruje okolí. A sám se to mu neubránil. Ještě neměl čas se na to takhle podívat a byla to doopravdová paráda. Sníh na stromech se pěkně třpytil a celé okolí působilo mnohem světleji, než když sníh není. Dodávalo to tomu ten magický nádech. Jediné, co na zimě vhodné nebylo byla ta zatracená zima, která se mu zarývala do kůže a odmítala se pustit. “Je to nádherné,“ vydechl a z tlamy mu utekl malý obláček, který se následně rozplynul. Wylan to fascinovaně pozoroval, než se kouř rozplynul ve větru. Možná se mu na jih nechce tak moc, protože tohle byla doopravdová nádhera. I když se podíval dolů, na své tlapky, začal vnímat, jak mu pod nimi hezky sníh křupe. Když byli oba ticho, bylo to vskutku relaxující.
Podíval se na Siriuse, který se na něj zrovna smál, úsměv mu opětoval a přitiskl se mu na bok. Jen tak. Protože mohl. A taky protože byla zima, rozhodně to bylo jen proto, že mu byla zima. Žádné postranní úmysly neměl. Uchechtl se a hravě mu zatahal za ouško. “To jsem ti musel vrátit,“ pokrčil rameny a dál se snažil zaměřit na jejich cestu zpátky na jih. Možná i do Asgaarské smečky, kdo ví.

Třešňový háj přes Hadí ocas>>

“Nedostaneš!“ zvolal a smál se na celé kolo. Takhle by to bylo, kdyby vyrůstal jinak. Ale on vyrůstal… No… Prostě špatně. Takové věci si musel tedy vynahrazovat později v životě. To už ho ale zase chtěl tahat do Asgaaru. Wylan se zamračil, ale pokračoval za ním. “Proč mě chceš tak moc dostat do Asgaaru?“ zeptal se a pomalu šel kolem měl. Nelíbilo se mu, že by měl jít někam jinam než do Sarumenu, přesně tak jak slíbil Rolandovi. Bylo to jako kdyby se mu znova na tváři objevily známky úzkosti. “Nejsem si úplně jistý, víš? Co když… Co když to není dobrý nápad? Neznám tam nikoho jiného kromě tebe a ty tam ani tak dlouho nejsi…“ zakňučel a stáhl ouška k zátylku. Byl pěkně nervózní a neměl žádné tušení, co by od takového dobrodružství měl čekat. Roland zněl jako moudrý vlk a Sirius tak... Moc nezněl, ani nevypadal.

Východní hvozd přes řeku Midiam>>

Prosinec 6/10 | Chiara

Pokýval hlavou, sněžit věčně nemohlo, ale rozhodně mohlo sněžit pěkně dlouho. Zatím to nijak nevypadalo, že by se mělo počasí nějak vylepšit. “Doufám v tom,“ zamumlal a pohodil ocasem. Mezitím si ještě stihl vlčici prohlédnout, měla zajímavý kožich, který ještě předtím nikdy neviděl. Rozhodně nezapadal mezi jeho standardy, ale pořád byl krásný.
Zvědavě naklonil hlavu na stranu mezitím co ona přemýšlela. To, co z ní vypadlo znělo ale kouzelně a naprosto nádherně. “Hai una faccia da maiale,“ zopakoval po ní, jeho akcent byl znát, ale možná s trochou tréninku by nebyl k zahození. “To rozhodně využiju,“ nejhorší na tom bylo, že to myslel na prosto vážně a Wylan je schopný to někomu říct. Ani si neověřit, co ty slova znamenají. Chudáček.
“To asi ano, to jste musela ujít velkou spoustu kilometrů, ne? Pročpak jste tedy nezůstala ve vaší domovině?“ zajímalo ho to. Zájmem Wylan jen překypoval. Možná ne tím zájmem, který by Chiara hledala, ale bylo to něco. “Taky vás rád poznávám, Chiaro,“ usmál se, už se nechtěl ztrapňovat tím, že by tu na ní opět vytáhl její krásnou větu. To si nechá na potom, na trénink! Jistě tu takových vlků musí být víc, jen se bude muset strefit do správného jazyka. Je jich tu vůbec více? “Tykat si určitě můžeme! I když signor Falco nezní vůbec špatně, nevadí mi být… No, prostě Wylanem,“ pokrčil rameny, položil si hlavu na tlapky a pořád ji koutkem oka pozoroval. Chiara se mu zdála pouze jako zbloudilá vlčice, neměl dostatečné množství zkušeností, aby tak dobrou hru prokouknul. “Už je vám lépe?“

13. Kouluj se s jiným vlkem

“Mrtvej dědula? No to né! Tomuhle to věřím, Vlčíškovi ne. Ale jemu ano, to… To… Já viděl mlhu a ona pak zmizela! A ty jsi taky zmizel,“ zavrtěl hlavou, pevně si stál za svým názore, protože to nemohlo být možné, aby znal jeho jméno, ještě mu předpověděl budoucnost a pak si zmizel. Jako kdyby ani hmotný nebyl. V životě to neviděl a dost pravděpodobně ani neuvidí. Nebyl si jistý, jestli se tam ještě někdy chtěl vrátit.
Najednou mu ale na tvář přistál studený sníh. Wylan se zamračil a zavrtěl hlavou. “Jak jako jasně?“ nadzdvihl obočí a sotva se Sirius zeptal, Wylan už se napřahoval, že po něm taky hodí sníh. To už byl ale zasypán a celý jeho kožich se ocitl pod bílou přikrývkou. Zasmál se a popoběhl tak, aby byl přímo u jeho obličeje a přední tlapkou mu hodil sníh přímo na čumák, div ho ještě nefláknul. “To máš za to!“ zvolal hlasitě a pak prostě jen pobíhal kolem a snažil se trefit Siriuse špatnými střelami. Moc mu to nešlo, nebyl zrovna talentovaný v tomhle směru. A taky měl zrovna až moc energie.
Smál se na celé kolo jako hlupáček, ale po chvilce ho běhání kolem přestalo bavit, a tak nasadil stejnou taktiku jako Sirius, prostě kopat zadníma nohama a doufat, že ho ten kanón pořádně ohodí. “V životě jsem neměl tolik energie!“ a taky mu bylo jasné, že mu brzy dojde a bude rád, že je rád. Vlastně se tak stalo brzy. Po chvilce jen ztěžka oddychoval, byl připravený pořád někam utéct, jen se musel rozdýchat. Nadšeně vrtěl ocasem ze strany na stranu a stál narovnaný, uši nastražené na Siriuse a pozoroval každý jeho krok.

Květiny, křišťály, mušličky prosím

20 mušlí, 25 květin, 2 křišťály,
Styx

<< Jezevčí plácek přes Jezevčí háj
Wylan se ocitl v dost jiném místě, byl to les, ale tenhle působil a vypadal jinak. Nebyly v něm jezevčí díry. Ztratil jsem se. Pomyslel si zoufale a do očí se mu nahrnuly slzy, byl ztracený, což by ani nebyl takový problém, kdyby se nebál o Siriuse. Nechal ho tam. Prostě ho tam nechal. “Siriusi?“ zalapal po dechu a najednou se celé jeho tělo narovnalo tak jako nikdy. Zběsile začal pobíhat kolem, dokud koutkem oka nezahlédl povědomou srst.
“Siriusi!“ vyjekl jako malá holka a rozeběhl se za ním. Hnedka kontroloval, jestli se mu nic nestalo. “Mě… Mě odchytl nějakej duch! Duch Vánoc prej, řekl mi trošku divný věci, jako kdyby to byl jasnovidec! Seš v pohodě? Tys mě našel!“ vyhrkl a sekundu na to kolem něj nadšeně poskakoval. Bál se. Hrozně moc se bál. Celou dobu byl sám a teď najednou měl být? Ne. To ne. To by byla jeho momentální noční můra.

<< Jezevčí hájek
15. Jdi k jezevci a promluv si s duchem Vánoc

Siriusovo ego ho moc už nepřekvapovalo, a tak jenom zavrtěl hlavou. Každopádně jezevec byl jeho momentálním největším zájmem. Zaujal ho tak moc, že si sotva všiml zmínky o Asgaaru, ale zapsal si za uši, že na to se musí zeptat. Asi ho přeslechl, nebo si myslel, že jejich cesta má stejný cíl.
Jezevec ho postupně zavedl až na malou mýtinku, ještě jednou po něm hodil nevraživý pohled za to šlápnutí a Wylan omluvně sklonil hlavu. Když ji ale zvedl, objevil se na úplně jiném místě. Nádherná louka, která byla definicí klidu a míru. Ovšem Wylan se nezabránil panice. “Siriusi?“ zalapal po dechu a rozhlédl se kolem sebe. Nebyl tu. Jako by se po jeho kámošovi voda vypařila.
“Neměj strach, Wylane,“ Wylan málem vyletěl z duše a vyskočil. Před ním stála… Stála? Byla to mlha, Wylan věděl, že to je vlk, ale jako vlk to rozhodně nevypadalo. Ale aura té podivné mlhy byla až krásně uklidňující, a tak se Wylan poměrně rychle uklidnil. “K..Kdo jste? Co jste?“ zeptal se, zašeptal to, jako kdyby na svou otázku ani odpověď nechtěl. “Duch Vánoc, přeci!“ zasmál se vlk a začal se kolem něj procházet, pomalu nabíral podobu doopravdového vlka. Wylan jen překvapeně zamrkal. “Tomu já nevěřím, potkal jsem už Vlčíška a teď ducha Vánoc?“ zamračil se a nervózně pohodil ocasem. “Já vím, těžce se tomu věří. A já to nechám na tobě, jen byl ti chtěl osobně popřát mnoho štěstí, zdá se, že ho brzy najdeš,“ mrkl po něm a posadil se. Wylan se jen zasmál. Tohle je bizár. Ale věřil tomu, doopravdy tomu věřil. “Já… Já tedy děkuji, ale musím za Siriusem!“ najednou si uvědomil, že ho tam nechal samotného, pohledem ho už hledal, ale bylo jasné, že tlapky ho už táhnou pryč. “Dobrá tedy. Pozdravuj ho a hlavně, hlavně si užit svátky. Dobrá? Měj se krásně,“ pronesl duch a než se Wylan stihl rozloučit, mlha se naklonila k němu, jako kdyby se dotkla jeho nosu a pomalu se rozplynula s větrem.
Wylan ještě chvíli nevěřícně zíral, než vzal nohy na ramena utíkal pryč. “Siriusi?“ zvolal, tenhle zážitek s duchem Vánoc zpracuje jen po tom, co bude mít vedle sebe Siriuse. Do té doby? Nedá ani ránu. “Siriusi! Kde jsi?“ zavyl a nervózně pobíhal kolem. Já nechtěl! Já ho ztratil! Vždyť já nevím, jestli se mu náhodou něco nestalo?!

Narvinijský les přes Jezevčí háj >>

1. Vyruš přezimující zvíře
//Řeka Kiërb

Toho si ale všimnul. Zamračil se, ale dál se tomu nevěnoval. Možná by se měl snažit a dát mezi ně místo, moc ale netušil, proč ta změna? Vždyť se na něho furt jen lísal a nic jiného prakticky nedělal, najednou se ale ježil. To mu tak vadila ta změna v jeho povaze?
Spokojený. Byl spokojený? “Jo, jsem spokojený,“ zazubil se, jo, bylo mu tepleji, jeho hlavu mu neběhala o sto šest a najednou se všechno zdálo… Lepší. “A co ty? Jseš spokojený?“ zeptal se, myslel to trošku jako vtip, ale ta otázka pořád visela ve vzduchu. Zajímalo ho to, byl spokojený, tady s ním? Třeba by i kápl božskou, jestli mu vadí to, že se na něho furt lísá.
“No jo, to určitě, způsobil si mi bolesti hlavy, to jsem myslel, že už si pro mě jde moje nemoc. Vyděsil si mě, pak sis semnou hrál jak s hračkou, což doufám, že teď už neděláš,“ zasmál se tomu, ale věnoval mu krátký, milisekundový pohled, který… Byl vážný, nervózní. Doufal, že má pravdu s tím, že si ho už nehraje. “Já jsem zatím spokojený, doufám, že v Sarumenu budou stejní,“ mrkl po něm.
Ale chudák si nedával pozor pod tlapky, bylo vlastně otázkou času, než se to stane. Omylem šlápnul do nějakého toho houští a najednou se z toho místa ozval… Podivný zvuk, který se podobal zakňučení, ale rozhodně to nepatřilo vlkovi. Byl to jezevec, jak se o chvilku později dozvěděl, vylezl z houští a ohnal se po něm zoubky. Wylan jen tak tak stihl uskočit. “Moc se vám omlouvám!“ zamumlal se sklonil hlavu, jezevec se na něho ještě chvilku naštvaně koukal, než jen frkl, otočil se a šel pryč. Wylan si myslel, že to je všechno, ale zvíře se ohlédlo přímo na něj a… Wylan věděl, že za ním má jít. A tak šel. “Moc se omlouvám, pane jezevče, já fakt nechtěl!“ Zakňučel a poslušně ťapkal, jako kdyby chvilkově na Siriuse zapomněl úplně.

//Jezevčí plácek

//Safírové jezero přes Ledovou pláň

“Moc švanda to teda nebyla!“ protočil očima a strčil do něho ramenem. Nevědomky se držel vedle něho a zatím si toho nevšimnul. Překvapovalo ho, jak rychle se věci měnily. “Je tepleji,“ řekl polohlasem, ta změna už začala být lehce citelná a překvapovalo ho, jak se postupně klepal méně a méně.
Ale začala být nuda, to už ale přicházeli k místu, kde to znal. “Počkej! Tady to to znám, když půjdeme tudy, tak dojdeme k místu, kde je fakt mraky jezevčích nor!“ zazubil se a trošku přidal do kroku. “Tam jsem se potkal s Rolandem poprvé, mimo Litai, Rolanda a tebe jsem tu nikoho ještě nepotkal,“ pokrčil rameny a zapřemýšlel se znovu nad Sarumenskou smečkou. Těšil se tam. Ale připadal si, jako kdyby ho něco táhlo úplně jinam. Zajímavý… A pořád si nebyl jistý proč.

//Jezevčí hájek

24. Projeď se na kře

“Jo, měl! Ale nějak moc ti to nejde,“ zazubil se, a ještě jednou do něho drcnul čumákem. Nevěděl, proč mu s ním začalo být tak fajn, ani proč najednou chtěl, aby mu byl blíž. Prostě… Prostě to tak bylo a Wylan nad tím nechtěl moc přemýšlet, ještě by si to celé rozmyslel.
Rychle vyjekl, když cítil, jak se mu Siriusovi tlapy zabodly do těla a on se sklouznul po ledu o kus dál. Ale ani on na tom nebyl zrovna nejlépe a zůstal na kusu ledu, který se také brzo odpojil a on byl najednou na velkém kusu ledové kry. Byl jako zmražený, i když na něj Sirius volal. “Já nevím,“ zakňučel a opatrně se snažil postavit se na nohy. Moc mu to nešlo a jednou mu tlapka sklouzla do vody. Popadl dech a co nejopatrněji se snažil postavit. Voda byla ledová. Zaryl drápy do ledu, aby se přestal hýbat, ale to vůbec nezabránilo ostatním krám, aby do jeho kry nestydatě narážely. A tím způsobem se Wylan odrážel jako nějaký míček. “Jak se z toho dostanu?“ vyštěknul, zrovna když se jeho kra začala rotovat kolem dokola, než do ní drcnul pořádný kus a prakticky to Wylana vymrštilo dopředu. Byla to pomalá jízda, ale pořád to byla jízda na kusu ledu a Wylan nemohl být zoufalejší. A proto se impulzivně rozhodnul skočit, když se blížili ke kraji.
Pěkně se rozplácnul na zemi, ale upřímně… Všechno lepší než to, co si právě zažil. Ani netušil, jak se Sirius ocitnul na pevnině, ale už si to štrádil pryč. “Nemůžeš na mě počkat?“ zamračil se a ouška stáhl k zátylku, než se rychle rozklusal za Siriusem. “Tohle je důkaz, že já na sever nepatřím, ještě se tady zmrzačím, je mi zima na… Všechno. Hlavně na tlapičky a přijde mi, že se mě tady všechno snaží zabít,“ postěžoval si jako malý vlček a ještě trošku přidal.

//Řeka Kiërb přes Ledovou pláň

“Hrozně moc,“ zazubil se. Zmetek byl. A nějak mu to nevadilo. Měl rád za kámoše zmetka.
Nevšiml si toho, jak rychle se odtáhl, protože ho v tu chvíli zrovna zajímalo něco jiného. Jemu ten dotyk nechal jen pěkný pocit. Pěkný pocit, kterého si ale moc nevšímal. Zatím. Možná si to všimne později, ale momentálně to nepatřilo mezi jeho hlavní problémy.
“Jo! To jsem,“ prohlásil a hodil po něm ošklivý pohled. Sám se ale začal smát na celé kolo. Nevěděl, proč se takhle se Siriusem chová, netušil, proč mu je to takhle příjemný. A proč by chtěl, aby to tak bylo dál. To, že by se měli rozdělit a jít si vlastní cestou se Wylanovi už nelíbilo tak moc jako na začátku.
No, a vlastní cestou si teď rozhodně nepůjdou. “Co?“ zamračil se a zvedl hlavu, to už bylo až moc pozdě a Wylan se rozplácl přímo na Siriuse. “Ježiši!“ vyštěkl a rozplácl se přímo na Siriuse. Bolelo to, ale nemohl se přestat smál. Bylo to vtipný! Zavrtěl hlavou a koukl se na svojí situaci, propletené nohy a jeho hlava na Siriusově hrudníku. Takhle slyšel ten zrychlený dech a tep moc dobře. A na chvilku se soustředil jen na to, než z toho rychle vypadnul a nemotorně se snažil odtáhnout. No, moc to nešlo. “Ses mi mohl vyhnout, když seš takovej mistr,“ protočil očima a zatlačil tlapou na Siriusovu hruď, aby se od něho mohl nějakým způsobem odrazit.

3. Jdi bruslit
//Ledová pláň

Postupně se mu před očima objevovalo jezero, kde poprvé potkal Siriuse. Nevědomky se nad tím usmál. “Ukážeš mi cestu kamkoliv potřebuju?“ zazubil se na něj, když mu došlo, o čem mluví. Byl jeden z prvních vlků, které tady potkal. Tohle by nikdy nezapomněl. “Seš zmetek víš to?“ uchechtl se, když si vzpomněl na ty malé bolesti hlavy. A bylo mu líto, že on mu nic z toho asi nikdy nevrátí.
Z tohohle myšlenkového pochodu ho vytrhlo drcnutí do boku. A najednou Sirius už pelášil pryč. Chvilku ho jen pozoroval na kraji jezera a zmateně přemítal, o co jde. Tohle byla hra, kterou viděl hrát malá vlčata. Jednou se zapojil, než to šlo z kopce a možná ho překvapovalo, že to s ním chce hrát… Dospělý vlk. Nervózně si přešlápl z tlapky na tlapku a zavrtěl hlavou. To už se ale Sirius začal ztrapňovat a Wylan vyprskl smíchy.
A to byl asi jediný důvod, proč Wylan o poznání pomaleji stoupl na ledovou plochu, led byl… Krásný, trošku skrytý pod popraškem sněhu. Nemohl se přestat smát. “Vidím!“ zavrtěl hlavou a zarazil drápky do ledu, aby se nehýbal. Chvilku jen pozoroval Siriuse a jak se mu daří. Všímal si toho, jak se pohybuje, jak zvedá tlapky… Vypadal vtipně, tuleň! Nebo sob na ledě, možná trošku elegantnější. Najednou se ale začal točit a Wylan začal panikařit, že do něj narazí. On to ale vychytal a byl… Blízko. Chvilku na něj jen zíral, než se škodolibě usmál a dotkl se svým čumákem jeho čumáku. “Máš ji, hlupáčku.“
Začal se nahlas smát a zadníma nohama se odrazil, skončil ale přímo na břiše s hlasitým zakňučením, jeho cesta po ledě trvala ještě nějakou chvilku, do toho se ještě krásně zatočil. “Nesměj se mi! Jasný?“ varoval ho a už se rychle stavěl na nohy, dobře, tak on vypadal jako hodně neelegantní sob. Vyprskl smíchy, když se mu začalo dít přesně to co Siriusovi a nohy se mu začali rozjíždět. “Notaaak!“ zamračil se a zkoušel dělat to co Sirius. A povedlo se mu to, postupně se mu začalo dařit. Odrazit se jednou a trošku se svést a pak to samé, ale druhá strana. Jediné, co mu dělalo potíže byla koordinace všech čtyř nohou. A jak tak civěl na nohy, vůbec si neuvědomoval, že se řítí přímo na Siriuse, trošku jako neřízená střela. Očividně mu bruslení nešlo tak dobře jako Siriusovi, který se do toho dostal podstatně rychleji. Ale bruslil! Snaha se počítá, ne?