Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Najdi herně něco, čeho se charakter lekne

Ani jsem netušil, jak zábavné může být, po sobě jen bezmyšlenkovitě házet šišky jak se nám zlíbilo. Smál jsem se, chechtal se, a házel zpátky. Nakonec mi přišlo, že Lorna měla víc výhod, než já, byla malá – těžko se mi do ní trefovalo a já byl doopravdy jako velký jelen, který tak nějak ztuhnul jak solný sloup.
“Ale co bych se bál,“ šeptal jsem si sám pro sebe, když jsem nad ní nechal vznášet tu šišku a chechtal jsem se jako správná ježibaba. Nojo, určitě se mi nic nestane, to určitě. A pak jsem dostal doopravdový výbuch smíchu, když jsem viděl, jak absolutně nemá tušení, jak se to stalo. Bylo mi absolutně jedno, že jsem málem dostal šiškou do oka, ten pohled na Lornu byl k nezaplacení.
Bohužel tohle naše hraní ale nemohlo trvat dlouho, trochu mi poskočilo srdce, jak jsem viděl, že se Lorna kácí k zemi. “Lorno!“ rychle jsem se vyhrabal na nohy a přiklusal k ní. Byla v naprostém pořádku, ale i tak jsem si povzdychnul a věnoval jí smutný pohled, bylo mi hrozně líto, že s tímhle musí žít. Ani ta doba, kterou v Asgaaru prožila, nepřinesla žádný posun. “Nojo, hrdinko, ale všechny veverky, už jsi zahnala, to byla pořádná palba,“ pochválil jsem Lornu, snad abych taky odvedl trochu pozornosti zase jinam.
O to jsem se ale postaral ještě líp, v momentě, kdy jsem se podíval jen trochu doprava, zahlídl jsem hlavičku hada, jak jen tak kouká na Lornu. Nadskočil jsem, celý bez sebe strachy a začal na hada štěkat co jsem dokázal. Taky jsem byl pěkně zježený. Ale… Ale jen po chvilce mi došlo, že to byla až podezřele hladká šiška, která koukala z listí a já jsem pomalu štěkat přestal. A raději jsem se k tomu… Nevyjadřoval.

Uspořádej šiškobitvu 2/2

Viděl jsem, jak najednou jako kdyby se její přítomnost vypařila a Lorna se stala prakticky jen schránkou bez známky myšlenek. Byl jsem moc rád, že mě napadla tahle hloupá šišková bitva zrovna v takovou chvíli.
Zazubil jsem se na ní a hravě zavrčel. “No tak to si ta vlčice bude muset zlepšit míření,“ pošťouchl jsem jí, když jedna ze šišek spadla před mě. Pak se Lorna doopravdy do hry ponořila a já následoval jejímu příkladu, utíkal jsem se schovat, trochu jsem si nahrabal a pak zůstal ticho. Čekal jsem, jestli se něco bude dít, ale nic se nedělo. Tak jsem vykouknul a to se ukázalo být jako největší chyba, protože přímo do čumáku mě trefila jedna šiška, kterou jsem nečekal, a tak se Lorně mohl naskytnout pohled, při kterém jsem zmateně zase čumák zastrčil. “I ty jedna!“ smál jsem se a začal svoje šišky házet poměrně slepě. Přitom jsem však ale dbal na to, abych vykukoval, uhýbal jsem se a původně jsem měl v plánu, že budu předstírat, jak moc se mi nejde uhýbat. Bohužel jsem v tento moment přišel na to, že moje výška se spojuje s poměrnou neohrabaností, a tak jsem se častokrát uhnul do další střely.
“No to ti nedaruju Lorno!“ prohlásil jsem a rychle jsem se šel schovat, protože jsem se už nehodlal vzdát a vytvořil jsem si nápad. Když jsem zalezl do nejbližšího křoví, odkud jsem tak nějak viděl na Lornu, donutil jsem jednu z šišek vzlétnout, pomalu jsem ji nadnesl nad ní a pak šišku pustil. A pak jsem se tomu chechtal jako kdybych byl sám pěkně malý vlče.

Uspořádej šiškovou bitvu 1/2

<< Asgaar přes Vyhlídku

Krčil jsem rameny. Takové věci mě nikdy nenapadly, nikdy jsem se na nic takového neptal, ale musel jsem uznat, že mě to taky zajímalo. Nedávalo mi to moc smysl, stejně jako Lorně. “To já nevím, ale jehličí neurveš tak lehce jako listí, tak třeba je to kvůli tomu,“ nabídl jsem Lorně možnou odpověď. “Vyzkoušíme to, ale třeba se něco změnilo a začalo to padat, co ty víš,“ pousmál jsem se, protože co když jí zavedu do lesa a najednou všechno jehličí bude opadané? To bych si úplně neodpustil a hanbou se propadl.
Není malá? Podíval jsem se na ní, dolů. Oproti mně malá byla furt. Oproti ostatním už tolik ne, rozhodně ne tak malinká jako když jsme ji s Jessim našli. “No samozřejmě, už si vyrostla,“ přikývl jsem uznale i tak a usmál se na ni. A i její pochvala mě zahřála na srdíčku a já si tak nějak uvědomil, že bych jim asi povolil úplně všechno. “Ale opatrně jo?“ Cestovali jsme v noci a já nebyl úplně nadšený z představy, že by se mi ztratilo černošedé vlče.
“Cože?“ zamrkal jsem při chůzi, “no… Blíží se, zachvilku asi začne padat první sníh, ale větší pokrývky sněhu budou až někdy později. To už budeme dávno zase doma,“ prohlásil jsem a oklepal se nad tou představou, že bych musel opakovat to co se událo minulou zimu. Nebyl jsem úplně stavěný na to přežívat v mínusových teplotách. Pak jsem se ale vrátil k Lorně, přišlo mi, že se na zimu úplně netěšila. A i když mi úplně ještě nedocházelo proč, chtěl jsem ji přeci jen nějak rozveselit. Odběhl jsem si o kousek dál, jako kdybych se jí chtěl schovat. To už jsme byli v tom jehličnatém lesíku. A po chvilce na Lornu letěla malinká borovicová šištička. A pak další. Vykoukl jsem a zazubil se na ní. “Nemysli na zimu, mysli na to, že na tebe útočí přerostlá veverka!“

Zajochy? Naklonil jsem při tom slově hlavu na stranu a přimhouřil na ní očka, když se jentaktak stačila opravit. Měla opravdu ostrý jazyk, i ostré zuby, když k tomu zrovna došlo. “To bude asi Hyetta… A ten alfa, to byl nejspíš Arcanus,“ protože co jsem si pamatoval, Sionn se k vyzrálému věku ještě hodně dlouhou dobu nepřiblíží. I když on je celý šedý, to se to pak horko těžko pozná.
A co následovalo byl slet šťastného pobíhání a blbostí. Asi mi to i chybělo, chovat se jako malé vlče, co se nebojí trošku upustit. “Ani náhodou,“ zazubil jsem se na Lornu a pokračoval v rozhazování listí, nakonec mi ale došel dech a já se zastavil, abych se mohl vydýchat. Mezitím jsem měl dost času na to pozorovat Lornu jak jen tak chňape po listí co padalo z oblohy jako první sníh, kouzlilo mi to úsměv na tváři. Co mě až tak zrovna nerozněžnilo byl její další výstřelek, při kterém se vyděsila něčeho, co lezlo z listí. Málem jsem se udusil na vlastní slině, jak rychle jsem vyskočil do pozoru a přiklusal k ní. “Co se… Co se…“ než jsem ale stačil vykašlat jakoukoliv otázku, oba jsme pochopili, že to je ježek. I tak mě trochu trápilo to, že si Lorna mohla velmi jednoduše něco udělat, proto jsem jí věnoval jeden starostlivý výraz.
Očividně jsem se ale trápil fakt ničím, zvládla to ze sebe jen tak setřást a pídit se po dalších věcech, které jsem zase nestíhal. “Tam se to nemění, více či méně,“ krčil jsem rameny, tušil jsem, že nějaké jehličky padají spolu se šiškami, ale… Jinak asi nic, snad. “Jsi si jistá? Uťapeš to?“ ptal jsem se, ale na tu otázku jsem si odpověděl sám. Za tu krátkou dobu co jsem ji znal jsem pochopil hlavně to, že byla snad rychlejší než já. A to jsem měl jednu výhodu za druhou. “No víš ty co, tak pojď, kus odsud je lesík, kde se na to můžeme podívat,“ přikývnul jsem na konec a pomalým krokem vedl cestu. Ale snažil jsem se přeci jen chodit pomalu, aby si nemyslela, že musí chvátat.

Zarostlý les přes Vyhlídku>>

Pohrajte si v napadaném listí

A další věc, Lorna i Jessie byli neskutečně dobří v tom nějaké věci prostě bez jakékoliv druhé myšlenky přejít. “To nic, to nevadí. A co jsi zjistila?“ musel jsem se hodně rychle začít učit, že bych je měl asi trošku hlídat. Nebo minimálně vědět, kde tak jsou. Jak jsem měl vědět, jak tohle všechno funguje? Mohl jsem je vůbec považovat za svoje?
Já přemýšlel nad tím a nechal jsem, aby si Lorna přemýšlela nad tím svým. Brzo jsem zjistil i to, že doopravdy věděla, co to je zima a sníh, což… Což hodně ulehčuje. Ale byla chytrá a to jsem nemohl nechat bez povšimnutí. “Přesně tak. Šikovná. A ještě, když není mokro, tak listí parádně křupe,“ pousmál jsem se, určitě si všimla křupajícího listí, ale jen kdyby náhodou…
Schovávat se v listí? “No… Jako vlče jsem moc rád skákal do listí a dělal si z něj hromady,“ řekl jsem a pokrčil rameny, byl jsem z toho takový nejistý, věděl jsem vůbec jak jako se dělá takové „býti vlčetem“? Ale i tak jsem nemohl Lornu někam utéct a tak jsem se urychleně vydal za ní. A než jsem k ní došel, už jsem z ní viděl jen čtyři nožičky bez těla, zasmál jsem se a zamával ocasem, čímž jsem způsobil velký odsun listů z mého bezprostředního okolí, do čehož se zahrnovala i Lorna, která se najednou pod hromádkou listí znovuobjevila. Zazubil jsem se na ní seshora. “Jejda! No… Chce to větší hromadu,“ chechtal jsem se a rozklusal jsem se o kus dál. Bohužel pro mě podzim byl stále v ranné fázi a no… Když jsem se pokusil nacpat se pod nějakou hromadu, vždycky čuměla polovina těla ven. Mně to ale nijak zásadně nevadilo a skončil jsem u toho, že jsem pobíhal kolem a házel listí všude možně – hlavně teda na Lornu, takže jestli se chudák neuhýbala, asi z ní byl lístohulák.

Použij v postu slova: krev, pavučina, netopýr, úplněk. = 1 bod

Nevěděl jsem, jestli jsem prostě jenom… Stárnul nebo co se to dělo, ale pokaždé, co jsem vlčata dohnal, okamžitě se rozletí jako netopýři do všech stran. Asi to bylo nějaké vlčecí kouzlo, přeci jen už jsem poznal, že se jim v dávce energie ani zdaleka nevyrovnám. Asi… Asi jsem fakt stárnul. “Občas se prostě musíš naučit nudit se,“ pronesl jsem jako pořádný páprda, ale když jsem se ohlédl, tak Lorna byla pryč a vlastně i Jessi. Překvapeně jsem zamrkal a stáhnul uši. “Kde jsou?“ špitl jsem si, ale byl jsem tak trochu jako zachycený v pavučině, nevěděl jsem moc kam jít a tak jsem nakonec jen zpomaleně pochodoval ze strany na stranu a přemýšlel, zda-li se mám vydat za nimi, když mi zase utečou.
A v mém pomateném přemýšlení, pochodování a bůh ví co, jsem si vůbec nevšiml přítomnosti Lorny. Ani jsem jí nečekal, že by se vracela a už vůbec ne takhle rychle. Tělem mi projel studený pot a můj prvotní instinkt byl ztuhnout, v malou chvíli jsem tam stál, vykulené oči, jako tvrdý Y. Pak jsem cítil tu bolest, nadskočil, vyjekl polekáním a tou štiplavou bolestí a jestli se Lorna nepustila, asi se trochu proletěla. Zážitková jízda.
Zprudka jsem se otočil, očka stále vyjevená a se vší upřímností, kdybych neslyšel Lornin hlas, asi bych se ohnal. Takhle jsem jen zmateně mrkal na tu malou vlčici s pokřivenou nožkou, jak vrtí oháňkou a hrdě se culí nad svým vítězstvím. “Pro pána Lorno, víc si mě vyděsit nemohla, co?“ trošku mi přeskočil hlas, tak jsem si odkašlal a celé to ze sebe setřásl, krev jsem žádnou neviděl. Takže asi dobrý.
A taky mě na vlčatech fascinovalo, jak rychle se dokázaly přesunou od jednoho tématu ke druhému, já se ani nestíhal vzpamatovat z vyděšení od malého vlčete a Lorna už mluvila o mrtvých stromech. Chvilku jsem se na ní díval, než jsem pochopil oč se jedná. Moje první tendence byla, že bych jí mohl povyprávět nějaký děsivý příběh o mrtvolách a jak úplněk magicky působí na listnaté stromy, tak moc, že padají a stromy umírají. Od čehož jsem díky bohu upustil. Nebyl jsem zrovna… Strašidelně působící vlk… Ne na takové příběhy. “No… No oni neumírají, oni se ukládají k spánku. Teď to listí postupně všechno změní barvu, spadne k zemi a v zimě, až bude sníh, tak bude spát.“ nedocházelo mi, že když neznala podzim, pravděpodobně neznala ani zimu a sníh. “Ale v napadaném listí se dobře schovává,“ pronesl jsem věcně.

Bro pullnul mistra Hanuše, Září 4/10 | Nickolas cage

Nojo, kdyby Wylan znal pojem „fashion show“ tak přesně tak by popsal to, co se tu před ním dělo. Zkoumání růžků nemělo dlouhého trvání a já se tak smířil s tím, že holt to bude záhada, která se bude muset vyřešit někdy jindy. A to bylo v pořádku, nešlo to jinak. Mezitím jsem se alespoň mohl trochu sebrat, nadechnout se a vydechnout a trochu se uvolnit. Celou dobu tady před ním stát a čumět jako tele na nový vrata by nebylo moc pohodlé a hádal jsem, že ani Nickolas by si to moc neužíval.
“Jé, tak to děkuji. Ale to si myslím, že by slušelo i tobě. Trochu flíčků za ty proužky na zádech atak,“ pousmál jsem se a navrhl mu alternativní look. I když mě trochu mrzelo, že jsem to měl potvrzené od profesionála, že modrá nebyla nic pro mě. Achjo. “A na co jsi se tak intenzivně prohlížel, mi pověz?“
Nick to vzal se vší vážností. Nevěděl jsem, jestli to je dobře nebo špatně. Ale beztak to zpochybnil a já neměl moc sebedůvěry v sám sebe a ve svojí rasu na to, abych mu odporoval. Ty růžky se mi na hlavě objevily pár dní zpátky, pochyby byly na místě. “To teda. Tak asi jsem vždycky měl být jelenem, bylo mi to souzeno,“ povzdychl jsem si. Ale taky mě zamrzelo, že když už jsem měl parohy, tak jsem je měl tak malinké. “No, tak třeba mi dorostou, co ty víš? Pak už budu jelen. A to mi třeba narostou i ta kopyta! I když…. Myslíš, že ze mě bude jednou doopravdy jelen? Ještě měsíc zpátky, jsem byl vlk,“ tímhle tempem bych měl už v období sněhu skákat přes kmeny stromů a utíkat před lovci.

Hvězdy září v září 3/10 | Hvězda Nickolas

Pan vlk se ke mně přiblížil na vzdálenost, která mně osobně nebyla zrovna příjemná, ale byl jsem Wylan a tak jsem s tím samozřejmě nic nedělal a dál se tvářil zmateně a možná trochu vyděšeně. Ve zkratce – jako vyoraná myš. “A…asi jo?“ kníkl jsem a stáhl ouška. Ovšem jeho zájem o tom, jak mi drží rohy na čele jsem sdílel a tak jsem sklopil hlavu, aby mi lépe viděl mezi rohy. “Já vlastně ani netuším, koukněte se, prostě… Prostě se mi tam objevily,“ byl jsem z toho prostě stejně zmatený a fascinovaný jako modrásek.
A modrásek taky lítal ze strany na stranu a já ho nestíhal. To mě taky nervovalo. Bylo to jako pozorovat Lornu a Jesaiaha jak lítaj všude kolem, ti dva ale byli vlčata. “Jo… dobrý oči, to já mám no,“ přikyvoval jsem nejistě, “moc se mi líbí, takový kožíšek bych si taky přál. Ale já si myslím, že ta modrá by mi neslušela tak hezky jako vám,“ trochu jsem si nad tím povzdychnul. Kdybych znal takové pojmy, rozhodně bych vlka stojícího přede mnou nazval divou. Ale bohužel. “Nickolas…“ zopakoval jsem si sám pro sebe a chvilku tam jen stál jako ťulpas, než mi došlo, že bych se taky mohl představit. Tak jsem jen rychle zavrtěl hlavou a dokončil to: “ehh, já jsem Wylan. Wylan z Asgaaru a vlk. Jsem vlk.“

Září 2/10 | Nickolas

Byl jsem překvapený, že se na mě vlk sotva podíval a už hudroval něco o upraveném kožíšku. Chtěl jsem přikývnout a uznat jeho pravdu, to by se ale na mě nemohl podívat, protože ani nedokončil větu, už na mě zíral jako kdyby viděl jelena nebo něco takovýho. Čuměl jsem něj celý vyjukaný a zmatený, z hrdla se mi chvilku nevydralo ani slůvko a já pomalu pokrčil rameny.
“No… Já taky s jelenem nikdy nemluvil…“ řekl jsem zprvu a až po chvilce mi došlo, že ten předemnou se jelenovi vůbec nepodobal a že plácám blbosti. “No tedy, já jelen nejsem, to jsem chtěl říct. Já… No… Nejsem vlastník kopyt ani nežeru trávu… Většinou teda,“ vykoktal jsem ze sebe, spíš to znělo jako kdybych si nebyl tak úplně jistý o svojí živočišné příslušnosti.
“Ale, ale máte pravdu! Váš kožíšek je vskutku nádherný, ta důslednost je znát,“ chválil jsem ho raději, protože to bylo alespoň jedno téma u kterého jsem si byl jistý a nebyl jsem zmatený jako lesní včela.

Všechno ostatní byl slet událostí. Ale hlavně, že to skončilo dobře. Trol byl poražen Belialem a já se mohl cítit hrdě, že jsem konečně k něčemu taky přispěl. Zazubil jsem se na Beliala, protože ať jsem chtěl nebo ne, záleželo mi na tom co si myslí. Taky jsem si ale uvědomil a neunikl mi ten fakt, že Jess se jen tak vypařil. “Jessi?“ mračil jsem se a rozhlížel se všude kolem. Achjo. Ale bylo třeba, abych jim trochu vyjasnil situaci se Siriusem. I když sám jsem netušil na čem stojíme.
“Skvělá práce, Beliale,“ pousmál jsem se na vlka, švihl ocasem a zmizel v porostu hnedka za flekáčkem. “Notak, kam tak spěcháš?“ vydechl jsem, ale trochu jsem tušil. Dokud jsem Lornu na vlastní oči neviděl, s králíkem v tlamičce, tak jsem pořádně nevydechnul. “To jste byli na lovu mezitím co já jsem byl pryč?“ zamrkal jsem na oba překvapeně, když/jestli si Jess taky všimnul Lorny, ale dost očividně jsem byl potěšený. A jestli Lorna neměla problémy s lovem i přes svou poraněnou nožičku? Tak paráda!

Zaří 1/10 | Nickolas

Prodíral jsem se porostem, ty cetky na obličeji a rohy se mi neustále zašmodrchávaly do různých porostů a bůh ví čeho všeho. Pořád jsem si na to nevznikl, Katastrofě se to ale moc moc líbilo a tak jsem se rozhodl, že si to nechám… A s těma rohama a krátkým ocáskem jsem horko těžko mohl něco udělat. Spíš jsem si říkal, kam mi zbytek ocasu uletěl. Jednou jsem se prostě probudil a ocas nikde.
Chtěl jsem se stavit k jezeru, alespoň naposledy, než bude zima a já budu raději hezky v jeskyni v teple. K mému překvapení jsem ale nebyl sám, pozoroval jsem nádherně zbarveného chundeláčka, jak naklání hlavinku sem a tam sem a tam a prohlíží se ve vodní hladině. “Co to tam tak zkoumáte?“ zeptal jsem se potichu a vylezl ze své „skrýše.“

“Skvěle,“ prohodil jsem rychle k Jesimu, byl jsem rád, že Lorna je daleko odsud a nic jí neublíží. Ale Sirius… “Ne, nevyřešil, ale nebudu se za ním hnát přes půl země, když mám tady vás,“ a na moje poměry to znělo definitivně. Asi bych to i rozvedl, že jestli se Sirius hodlá krčit někde v rohu, tak ať se krčí, nemohl jsem ho neustále někde hlídat a lítat po všech čertech a napravovat věci, které si on překroutil. Očividně stejně tak si věci překrucovala i Rowena, která po mně házela nepříjemné pohledy, které jsem jí opětoval pouhým zmatením.
To ale nebyl zrovna momentální problém, potěšením mi byla existence Beliala, který k nám velmi brzy promluvil v myšlenkách. A vzhlede k tomu, že to jsem si snad nikdy nezažil na vlastní kůži, projela mnou husina. I tak jsem ale rychle přikývnul a odběhl o kousek dál, abych mohl začít používat magii. Nojo, jenže Rowena… “Roweno co blbneš,“ zavrtěl jsem hlavou ve stejnou chvíli co se nad tím podivoval i Jesaiah. Ale jo. Rowena asi tušila co dělá a já nečekal ani jednu další chvíli, sotva jsem věděl, že něco takového dokážu, ale stačil jen nápad a podařilo se mi opodál z hlíny vytvořit podstatně velký kámen, který jsem na trolla mrštil pomocí jiných magií. Čekal jsem ale na ten moment, kdy Rowena bude v přímém nebezpečí, abych tu bestii neodrazoval až příliš brzo.
A pochopitelně z toho ta velká věc nebyla zrovna nadšená, adrenalin mi proudil v žilách a samozřejmě, že jsem se bál. Ale ani to mě nezastavilo od toho, abych na trola štěkal, vrčel a snažil se jeho pozornost zase odvrátit od Roweny. A… Počkat. “To vlče! Necourej se mu pod nohama!“ zalapal jsem po dechu, když jsem viděl, jak vlče staré asi tak jako Jesaiah pobíhá kolem Trola. Pro pána.

Siccumky >>

Hledal jsem Siriuse kde buď, ale po tom, co jsem málem zapadl do rokle… No, snadno se mi nepřiznávalo, že jsem to musel vzdát. Zakňučel jsem, švihl ocasem a stáhl se zpátky do hlubin asgaaru. Musel jsem najít vlčata a třeba jim situaci objasnit.
V tom se mi ale zatnuly svaly, slyšel jsem nějaký povyk, našpicoval jsem uši a instinktivně jsem se pustil do kroku. A tam magická bytost na dvou nohách s obřím klackem, kolem sebe samá spoušť před ním Rowena a za jejími zády Jesaiah. “Roweno! Nechoď k tomu blízko,“ vyštěkl jsem poplašeně a okamžitě se přidal k Jesaiahovi. Nevěděl jsem, jestli jsem to náhodou nepoplašil. Ale pro veškerou jistotu jsem se rozhodl, že budu připravený použít co to jen jde. “Jesi, kde je Lorna, je v pořádku?“ ptal jsem se okamžitě.

334

“Zvykne? Já netoužím po tom, aby vyrůstali v hluku,“ švihl jsem ocasem a snažil se nějak ohlížet na Lornu, zda-li se náhodou chudák neprobrala z toho všeho hluku. Ona se ale jen koulela a funěla a nic jiného z ní nevypadlo. Jen čapla Jessieho ocásek. A Jessi? Ten nám řekl, ať si to vypovídáme jinde. Otřásl jsem se, celý zježený a přikývl. Vrhnul jsem po malém vlčkovi omluvný a utrápený výraz. “Hlavně se už nikam nevydávejte. A jsi chytrý Jessi, doopravdy chytrý a hodný,“ pochválil jsem ho potišku a pak už se jen vrhnul na Siriuse, čapl ho na ucho a táhnul ho na chodbu.
“Pryč. Zachraňoval jsem vlčata, mezitím co ty ses na nás vybodnul,“ pořád jsem frustrovaně šeptal, nechtěl jsem být nahlas. Ale když jsem to tak říkal, vlastně jsem nezněl tak sebejistě jak jsem znít chtěl. “Taky jsem byl u Života. Pak jsem je oba ztratil a jak namydlenej blesk jsem letěl zpátky. Ta lepší otázka by byla – kde jsi byl ty?“ doma v Asgaaru, co? A to mě bolelo.

333 stříbrných stříkaček

“Takový nic moc,“ zopakoval jsem souhlasně, protože to doopravdy nic extra nebylo. Asi bych měl navrhnout alfám, zda-li by neocenili nějaké to zvelebení. Aby to alespoň vypadalo hezčejc. “No… Tak si to vezmi takhle, ve smečce se setká víc rodin zaráz. Není to pak výhodnější, život snadnější? A hlavně máte šanci vyrůstat v bezpečí, beze strachu,“ a takový život bych pro ty dva doopravdy chtěl. I když nebyli moji. A to i když zrovna Lorna vypadala, že by ukousla hlavu kdejakýmu cizákovi, který by ji ohrožoval.
Moc jsem oceňoval to, že se Jesi k Lorně chová tak, jak se k ní choval. Usmíval jsem se a nechal ho, aby spolu prohodili slova bez toho, abych jim lezl do zelí. Ale i tak jsem se posadil opodál a hlídal. Nechtěl jsem, aby sem vtrhnul někdo, a ještě je začal peskovat, že tu nemají co dělat, protože jsou cizí.
“Jesi, co jsi mi chtěl ř…“ načnul jsem po chvilce, jenže klid neměl dlouhého trvání a já se ocitnul tváří v tvář Siriusovi. Byl jsem vykulený jako ryba a už už jsem byl na nohou, taky jsem automaticky stál v obranné pozici a vlastně jsem od ní moc neupustil, když jsem si uvědomil, že to byl Sirius. Byl jsem celý napjatý a švihal ocasem. Sirius vypadal, jako když se vynořil z mnoholetého spánku, všude kolem něj lítal prach a chlupy. A dělal nepořádek. “Buď potichu, Lorna spí,“ prohlásil jsem a tím druhé vlče představil.