Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosím drahokamy, mušle, křišťály

Nevěděl jsem, jestli je s tím jménem Parsi spokojený, ale v ten moment jsem se tím nezvládl zaobírat. Protože to už nabízel jinou aktivitu. Znamenalo by to se zase spakovat od těch dvou. A to jsem bral všema tlapama. "Jo! Tak a zpátky, to bude nejlepší, třeba z toho budeme něco mít." Už už jsem se chystal pelášit směrem k úkrytu, tak jsem kousíček od nás spatřil malý, barevný kamínek. “Co to je?“ zašeptal jsem si spíš pro sebe, ťukl jsem do kamínku čumákem, abych ho ukázal i Parsimu. Pak jsem se rozhlédl kolem. Když ho dám na ten pultík, asi tím ničemu neublížím. “Vezmu ho k tomu pultíku, utíkej napřed a já tě doženu!“ navrhl jsem a vzal jsem kamínek mezi zuby. Vrtěl jsem při tom ocasem jako šílený, tohle je přesně to, po čem jsem kdy toužil. Být doopravdy součástí nějakého kolektivu. A tak jsem spokojeně přiklusal k pultíku, položil tam ten kamínek (dával jsem si veliký pozor na to, aby mě ta veverka nekousla), a utíkal jsem zpátky, abych dokázal dohnat Parsiho.

Vzhled:

Vzhled

Tím mi moc Parsifal nepomohl. Jen jsem se na něho zmateně podíval, ale dál jsem se k tomu nevracel. Asi tu byli zvyklí na vlčky, kteří tohle už mají v tlapce.
“Friendzone tým,“ zopakoval jsem a pohlédl na Sionna se Siriusem. Musel jsem se na Siriuse pěkně mračit. “Musíme se ale nějak… Zveličit,“ pronesl jsem a narovnal se, ještě by si z nás dělali srandu. “Neohrožení bojovníci proti friendzone,“ navrhl jsem, už jsem si nás představoval, jak hrdě stojíme na vrcholku útesů a vítr nám čechrá srst. Ne, že by se něco takového mohlo doopravdy stát, ale dodávalo mi to odvahu. “Teď máme hlavně za co bojovat!“ byla to jen chvilka co jsem se do Asgaaru přidal, ale už teď mi přišlo, že mi to vlilo energii do žil. Míň jsem se trápil. Možná mi tahle akce pomůže i se Siriusem…

Chtěl jsem, aby mi to tady Parsifal ukázal. Vlastně jsem se už těšil na chvíle, kdy tenhle les budu znát jako vlastní tlapky. Teď jsem sotva věděl kudy jsme přišli. “Rubínová socha?“ vydechl jsem překvapeně, ale s velkým zájmem. “Děkuji moc, tohle se mi bude hodit,“ usmál jsem se na něj a švihl ocasem. Ačkoliv jsem nechápal, jak dokáží vytvářet fakt úžasné věci jen pomocí magie… Fascinovalo mě to.
“Hlodavec, co mluví,“ zaprotestoval jsem. Nebyl jsem zvyklý na mluvící příšerky. Tahle nás ještě k tomu lákala ke hře. A ještě k tomu se všichni rozhodli připojit. Tak jsem se pěkně zamračil a přikývl. “Takjo,“ potvrdil jsem i svou účast a poslouchal jsem všechno co máme dělat. Možná mi ta chlupatá věc dokonce i předala kus ze své energie a odhodlal jsem se k tomu se uklidnit a začít přemýšlet.
A jak tak zvířátko vysvětlovalo pravidla, pohled jsem upřel na Sionna se Siriusem. A pak na Parsifala. “Jestli to nevyhrajem, tak to od Siriuse uslyším další 2 měsíce, že jsem to projel,“ nad tou představou se mi ježily chlupy, a tak jsem se obrátil na Parsifala. “Spojíme síly, ne?“ Trochu jsem to bral jako samozřejmost. Ale i zápalu (který jsem ani nevěděl, kde se ve mně vzal) jsem chtěl být alespoň trošku slušným.

<< Jeskyně

Fajn, tak se o sebe postarej. Siriusovi bylo očividně dost jedno, jak jsem se ohledně tohohle cítil. Nejdřív se ke mně má a potom najednou nejsme ani kamarádi? Povzdychl jsem si, když si ještě k tomu přisedl k Sionnovi. To už jsem ale odcházel. Ani jsem mu neodpověděl, ale uši jsem měl natočené k němu, takže jsem ho ještě slyšel.
Potom už mě ale nezajímalo nic jiného než Parsi. Donutil jsem se nad ničím jiným nepřemýšlet. “Jistě se to vše zase napraví,“ zkusil jsem ho povzbudit, možná bych si měl začít dělat kamarády. “Asi ne vždycky to může být všechno perfektní,“ pokrčil jsem rameny, ani jednoho jsem neznal dostatečně dobře, abych jim tu začal dávat nějaké povzbuzující rady o tom, že on je takový a druhý takový. Trošku to ve mně budilo pocit nejistoty, ale nepochyboval jsem o tom, že se to brzy spraví. “Já asi zrovna nic nepotřebuji, můžeš mi ukázat les!“ to byla zajímavější věc.
“Moc to tu neznám, původně jsem měl namířeno jinam, ale Sirius mě sem dotáhnul, že je to tu prý fajn,“ řekl jsem, stihl jsem to tak akorát, protože jakmile jsem se rozešel za Parsifalem, lesem se rozezněl hlas. Zalapal jsem po dechu a hledal, odkud to jde. “Ono to mluví,“ zašeptal jsem, když jsem viděl nějakou hodně divnou veverku, jak tam sedí a něco mele. Já jsem měl očka vykulená. Když Roland mluvil o tom, že magie zde dokáže divy, nepočítal jsem s tím, že tu začnou mluvit hlodavci uprostřed lesa.

107 - Loterie 12

Dozvídal jsem se zde nové věci. Některé mě až děsily a možná bych si přál, abych je… No. Neslyšel. Lehce jsem pokývl směrem ke dvěma vlkům, které jsem ještě vůbec neznal. Možná bych se i představil, kdyby Parsifal nezamířil ven a neřekl mi, že s ním můžu jít taky. K tomu dodal slova, která mi trošku zarezonovala v hlavě. Sirius a Sionn flirtovali? Aha. Au. Zamračil jsem se na Siriuse. “Tak se teda měj, nebudu tě už vyrušovat,“ řekl jsem potichu, aby to slyšel nejlépe jen Sirius. Byl to jediný kus vzdoru, ke kterému jsem se odhodlal. Pak už jsem se vydal za Parsifalem.
Parsifalova přítomnost mi připadala… Vznešená, jako kdybych vedle něj byl nějaký buran. Vypadal mimo Arcanuse nejrozumněji a asi bylo nejlepší, abych se ho alespoň na chvilku držel. “Moc se omlouvám, jestli jsme vám v úkrytu něco přerušili,“ ouška jsem stáhl k zátylku, cítil jsem se jako spolupachatel. Jako kdyby byla moje vina, že se Sirius rozhodl házet očka na alfu.

Les >>

// Hlásím se

106 - Loterie 5

Zabil Styx. Situace v jeho novém úkrytu se nepochybně zhoršovala. A Wylana to nepřestávalo udivovat. Tohle bylo moc věcí na jeden den. Nejdřív ho Sirius odkopne jako kus hadru a potom vidí a slyší… Tohle. Tentokrát Siriusova otázka zajímala i Wylana, jen neměl dostatečnou odvahu na to, se zeptat.
Pak už jen pozoroval, kam se tohle bude dále vyvíjet. Sionn zabil nějakou Styx, což Arcanus očividně bral jako velmi dobrou věc. Dobře. Tak to je tedy rád, že žádnou Styx v životě nepotká, když dělala vrásky i Asgaarským alfám. Ale očividně z toho nevyvázl úplně nejlépe. A Parsifal je chtěl vzít na lov. Což vlastně Wylanovi úplně nevadilo, lovil rád, ale než dokázal cokoliv říct, Sirius byl rychlejší.
Zprvu Wylan přemýšlel, že prostě jenom přikývne a půjde s tím, co Sirius řekl. Ale tentokrát ho to lehce pobouřilo, očividně dostatečně na to, aby se ozval. “Nemusíš za mě mluvit, už jsem ve smečce, dokážu se o sebe postarat,“ zamumlal, byl z toho celý nervózní. “Parsi, jestli ti tak tedy můžu říkat,“ usmál se na něj a snažil se trošku dát dohromady, “lov by mi nevadil, ale jsi si jistý, že je dobrý nápad teďka někam chodit?“ naklonil hlavu na stranu. Připadal si jako hlupák, jeho vlastní slova mu pod stresem ani moc ten smysl nedávala. Ale rozhodně chtěl Siriusovi ukázat, že už ho nepotřebuje k přežití.

105 – Loterie 3/5

Tentokrát nad Arcanusovým pokusem o vysvětlení jen zavrtěl hlavou. Nad tímhle bude muset přemýšlet sám, ještě by do něho začal rýpat Sirius a to bylo asi to poslední, co zrovna chtěl.
Dobře. Takže tenhle byl Parsifal a ten druhý byl Sionn. Wylan se na oba usmál, hlavně, aby udělal dobrý dojem. “Moc mě těší, já jsem Wylan“ ale upřímně, zdálo se, že na něco takového tu úplně čas není. Tohle celé nepůsobilo jako moc radostné setkání, Sionnův stav očividně Arcanusovi dělal vrásky a Wylan to rozhodně zlehčovat nebude. Starší vědí, co je dobré. “Trochu pomlácení?“ zašeptal, no, trochu pomlácení. To tak.
Málem umřel? Tak to rozhodně nebude jen nějaké pomlácení, ale do toho se Wylan už míchat nebude, ještě přidá palivo do tohohle nově vzniklého zmatku a bůh ví co z toho vznikne. Hodil po Siriusovi pohled, který jasně značil, ať zmlkne. Tohle nebylo úplně místo pro vtípky.
A pořád jen pokračoval. Wylan nevěřícně zavrtěl hlavou. Očividně na Parsifala zkoušel to, co na něj ze začátku. Upřel na něj svůj nesouhlasný pohled, do kterého se míchal smutek. Hned jak bude sám, bude mít o čem přemýšlet. Nebo někam Siria rovnou odtáhnout a vyslechnout ho jako nějaký detektiv.
Nešlo si nevšimnout, že se vzduch kolem oteplil, nedokázal si to nijak vysvětlit, ale co už. Postupně se přestal klepat a když si přešlápnul, rychle se dozvěděl, že tlapky už nemá tak ztuhlé jako předtím. Jako, kdyby tu působila magie. Dál se ale rozhodl, že nemá úplně co přidat a tak jen pozoroval co se v jeskyni děje a pomalu se snažil zorientovat. Parsifal, lovec. Sionn a Arcanus, alfy. A já a Sirius. Všichni se tu znají, Sionn podle Arcanuse málem umřel... Vítej v Asgaarské smečce, Wylane.

104 – Loterie 2/5

<< Asgaarský hvozd

Bylo to hodně zajímavé, jestli nezvyklé, to netušil. Wylanovi to přišlo divné oboje. Ještě když vzal jejich návštěvu Smrti. Očividně ani dárek její srdce nedokázal obměkčit natolik, aby se na ně, byť jen pousmála. Bylo podivné si představit, že Sirius s tím stvořením má něco společného. I když… Teď už tam možná nějakou podobnost viděl.
Nesouhlasně zavrtěl hlavou, “to si doopravdy nemyslím. Vlastně… No… Pocházím ze smečky, kde magie byly jenom pohádky, jak bych mohl něco takového mít a nevědět o tom?“ naklonil hlavu na stranu a nad Siriusem jen zavrtěl hlavou. Neměl pravdu. Nemohl mít pravdu. A i kdyby tu pravdu měl, Wylan by mu nedal to uspokojení, že by to přiznal. “Útržky cizích myšlenek?“ Wylan překvapeně zalapal po dechu a se zájmem ho pozoroval. “Takže umíš číst myšlenky?“ zeptal se a švihl ocasem. Zahloubat se do sebe? No… Tak jestli tady na to bude mít čas? Ale jestli je tu šance, že by měl magii myšlenek, nebude k tomu někoho potřebovat? Pohled mu přistál na Siriusovi, který zrovna začal mluvit. Hochu. Budeš pokusný králík. Odplata za to, co mu provedl předtím. “Takže umíš ovládat magii od vlčete? Tak to asi umíš víc než způsobovat bolesti hlavy, ne?“ to, jestli to Sirius vezme jako, že ho Wylan popichuje, bylo na něm. Tentokrát jeho hlas neprozrazoval žádný úmysl.
Po jejich ne úplně krásném vstoupení do úkrytu a omluvným pohledem (asi poslední, který od Wylana dostane). Se rozhlédl kolem. Trochu mu ztuhla krev v žilách, když viděl dva cizí vlky. Sionn a Parsi? Parsifal. “Ahoj!“ řekl, nevědomky se postavil vedle Siriuse a prohlédl si oba vlky. Co by v takové situaci měl dělat? Arcanusovo co se stalo, bylo rozhodně na místě. “Jste v pořádku?“

Wylan mu úsměv opětoval, očividně Arcanus neměl žádné tušení, co tohle pro něj znamená. Konečně bude mít místo, kde žít. “Moc si toho vážím,“ přikývl a svoji radost musel potlačit, aby jim tady nezačal skákat až k nebesům.
Neváhal a ihned se vydal stejným směrem, co Arcanus. Už se těšil, až si trochu ohřeje promrzlé tlapky, které byly sedřené, div ne do krve. “Snad si to tu zapamatuju,“ vydechl a snažil se zkoumat i okolí. V zimě tady asi zrovna záchytný bod nenajde, a tak musel doufal, že do úkrytu bude ze začátku chodit někdo s ním… Ještě se tu ztratí v roští.
Magie? Wylan se usmál, ale zavrtěl hlavou. “Já magii neovládám, to už bych o tom asi měl nějaké tušení ne?“ pokrčil rameny, ale tentokrát mu neuniklo, že Arcanus má naprosto stejné oči, co on. To bylo poprvé, co se mu do hlavy vloudila nejistota. Ovládal magii? Jistě, že ne. Jak by mohl? “Sirius ale umí pěkně rozbolet hlavu svou magií,“ frkl a švihl ocasem, teď už si z toho srandu dělat mohl, ale předtím myslel, že to je jeho konec. “Jak jste vůbec přišli na to, že máte magii?“ zeptal se, možná by ho to mohlo někam posunout. Potřeboval se přesvědčit, že nic takového, jako magie v jeho krvi nekoluje. Povzdychl si a vešel hned za Siriusem. Tentokrát mu to poměrně nepěkně podjelo, hlavně, že ho Arcanus varoval, že? Ale stihl se zachytit drápy a jen drkl do hnědého vlka před ním.

Úkryt >>

“Nerozmyslel!“ rychle vyhrkl a zavrtěl hlavou, kdyby mohl, celý by v tu chvíli zčervenal. Možná by se měl znovu naučit, jak se slušně chovat. “Dobře! Já si myslím, že sem budu chodit častěji, rád bych se později seznámil i se zbytkem smečky,“ usmál se na Arcanuse, od téhle chvíle byl Wylan připravený Asgaar bránit co mu budou síly stačit. Do hlavy se mu ale postupně vkrádala i jiná myšlenka. Měl by Arcanusovi říct o tom, že je nemocný? Asi by měl. Ale momentálně měl už dost toho, že se k němu všichni chovali jinak. Vrhl pohled i na Siria. Nepochybně ho to odradilo taky. Lhář, prachsprostý lhář, nic jiného.
Tuhle změnu tématu Wylan velmi ocenil. “Moc rád,“ zase se usmál, “máme za sebou hrozně dlouhou cestu a já si snad ani nepamatuju, kdy naposledy jsem spal nebo byl v nějaké pořádné noře,“ švihl ocasem a snažil se ze sebe setřást ten ošklivý pocit zrady. Na tohle není čas ani prostor. Mimo to se mu do hlavy vkradl střípek něčeho, co si mohl vyložit jenom jako vinu. Netrvalo dlouho a bylo to pryč, ale chtě nechtě se nad tím na chvilku pozastavil, omylem se přitom mračil na Siriuse, než si to uvědomil, oklepal si kožich a zhluboka se nadechnul.
Siriusovo rozkazování na Wylana ale očividně přestávalo fungovat. Wylan naklonil hlavu na stranu a otočil se na Arcanuse. Wylan byl vždycky spíš ovečka, co následovala příkazy. Ale nebude následovat někoho, kdo se o něj ani nezajímá, kdo nehledí na to, že mu pořádně ublížil. Tohle byl jediný způsob, kterým Wylan dokázal naznačit, ba přímo ukázat, že si už nenechá skákat po hlavě. Ne když už má místo, kde být.