Příspěvky uživatele

“Já ti rozkazovat nechci,“ pokrčil jsem rameny. Rozkazování můj záměr fakt nebyl. Ačkoliv mě trošku štvalo, že mi uši kvůli jeho štěkotu jen řinčí. Zavrtěl jsem hlavou a dál už na něho neštěkal. Bylo to taky poprvé, co jsem uslyšel to jeho zvířátko mluvit. Trošku mě to zarazilo, ale měl jsem větší problém, na který se soustředit, a tak jsem se na ni jen usmál a pak jsem se zaculil ještě víc na Siriuse.
Který nevypadal vůbec potěšený mou společností. A to jsem taky nechápal… Totiž jsem si teď říkal, že jsem fakt skvělej. Vždyť by měl být rád, že mu to všechno takhle odpustím, ne? “Já ani nechci být hrdina, já ti chci jen být nablízku, to není zločin, ne snad?“ protočil jsem očima, kdyby nevycenil zuby, možná bych mu oblíznul tlamu. Ale nebyl jsem tak úplně mimo, a tak jsem to radši neudělal. O hlavu jsem přijít nechtěl. Každopádně můj plán fungoval a na to jsem byl hrdý. A tak jsem udělal ještě další zkušební krok.
“Ale…“ zamračil jsem se. Tak to jsem nechápal. “Vždyť ty si Arcanusovi řekl, že mě neznáš. Jestli by si někdo měl stěžovat, tak to jsem já. Já jsem se vlastně zachoval úplně patřičně,“ protočil jsem očima. Tohle mě pořád bolelo, ale vlastně jsem byl ochotný to prostě nechat být. “Jsi moc fajn. A vůbec jsem tomu nerozuměl, protože jsem si tu celou cestu s tebou moc užil! A myslel jsem, že ty taky, ale to neva,“ vadilo mi to. A hodně. Ale ta emoce byla teď tlumená. Měl jsem Siriuse rád. Fakt rád. Měl jsem rád i Parsifala, stejně? Asi jo. Ale to samé jsem cítil i při pohledu na Sionna, kterého jsem prakticky neznal. Asi to fakt bylo jen přátelství. Zamilovaný do všech jsem být nemohl… Asi?

To mě trochu zarazilo. Ale to trvalo jenom chvilku. “Ale notak, tohle neříkej,“ uchechtl jsem se. Dost očividně mi to nijak nepřekáželo, že se mu to nelíbí. “Ale po mně neštěkej!“ a tak jsem jen tak ze srandy po něm zkusil štěknout taky. Třeba to byla nějaká hra, to jsem nevěděl, ale chtěl jsem to zkusit. Přitom jsem ale jen vrtěl ocasem a střihal ušima.
Proč jsem se nemohl podívat na to mývalí zvířátko? Zakňučel jsem a znovu jsem se ho pokusil obejít. “Tak mi jí ukaž! Vždyť jí takhle shodíš, hlupáčku,“ nevědomky jsem proti němu používal jeho vlastní slova. Vlastně jsem ani netušil, proč se tu se Siriusem takhle zdržuju. Normálně bych stáhl ocas mezi nohy a utíkal co nejdál, Sirius mě nemá rád. Ale… Teď mi to ani nevadilo. Vlastně mi přišlo, že je to ten pravý, že je vlastně tak hrozně moc milý a že tohle je jen ta tvrdá schránka, skrze kterou se musím co nejrychleji probojovat.
“Já ale pryč jít nechci, ty sis taky nikdy nedal říct, takže já si taky nedám říct!“ zazubil jsem se a pak jsem vzdal hon za mývalem. Místo toho jsem si stoupl přímo před Siriuse a zkusil udělat krok. Tak jako on to dělal u toho jezera. Chtěl jsem zkusit, jestli taky ustoupí, jestli to taky zvládnu. “A co kdybych ti řekl, že tady chci zůstat s tebou, Siriusi?“ kde se to ve mně sakra bralo?

Doufám, že seš spokojenej? A proč to na mě tak vyštěknul? Na chvilku jsem se zamračil a raději poodešel od spícího Parsiho. Nechtěl jsem, aby ho tady Sirius probudil. “Já jsem dost spokojenej, no,“ zavrtěl jsem ocasem, celý jsem zářil. Vlastně mi ani nevadilo, že mi tady pán řve do obličeje. Pořád to byl můj kámoš. “Neštěkej po mně, já tě slyšim tak i tak,“ zavrtěl jsem hlavou, “a kdybys na mě nebyl zvědavej, tak už tu nejsi! Takže ti asi za něco stojim,“ uchechtl jsem se.
Pohled mi pak spadl na zvířátko, které se Siriuse drželo zuby nehty. “Jé!“ zalapal jsem po dechu a přešel blíž, bez ohledu na to, že Sirius mi pravděpodobně ukousne hlavu. S tím jsem nijak nepočítal. Nevěřil jsem, že to udělá. Byl to prostě Sirius, no… “To je nejroztomilejší zvířátko, co jsem kdy viděl, kde jsi to vzal?“ zeptal jsem se, jako kdyby nic a na malého mývala jsem se usmál. Na Siriuse možná až moc roztomilé. Ale pořád tak krásné. Ale pořád se mi moc líbilo. To jsem ještě neměl žádné tušení, že se za nějakou dobu přiblíží katastrofa.

Byl jsem naprosto nadšený z našeho nemalého vítězství. Taky jsem se vlastně ničeho nebál, ničeho jsem nelitoval. Byl jsem tak, jaký jsem chtěl i být. “Nevadí, jsi v pořádku?“ zeptal jsem se, nechtěl jsem, aby byl chudák ještě celý polámaný z toho, jak jsem na něho padnul. Ale hodlal jsem ho nechat si odpočinout. Raději jsem si kousek od něj kydnul na zem a prohlížel si okolí. Bylo to tu vždycky tak barevné?
Jeho nabídka zněla moc kouzelně. A do mysli se mi vkradla myšlenka, že přeci možná jenom magický jsem. Jen o tom ještě nevím. I když to asi moc pravděpodobné nebylo. “Chtěl bych,“ přikývl jsem, “tohle bylo fakt něco. Nic takovýho jsem nezažil!“ zavrtěl jsem ocasem, ale když jsem se podíval zpátky na Parsiho, už spal. A tak jsem ho nechal s úsměvem být. Raději jsem se postavil a obrátil se na Siriuse se Sionnem. Vrtěl jsem ocasem jako šílený. Ti dva se mi najednou taky líbili víc. “Siriusi!“ zvolal jsem, “jsem moc rád, že jsme si mohli zahrát, že? Moc vám to šlo,“ byl jsem poblázněný, takhle moc bych nikdy nemluvil. Ještě ne před cizím.

Únor 2/10 | Kaya

Ajéje. Kdybych mohl, tak zblednu. Kvůli mně se celá ta nádherná věc rozpadla. Na mou obranu – nevěděl jsem, že se na magii musí vlk takhle moc soustředit. Překvapeně jsem zamrkal a o krok ustoupil. “Omlouvám se ti,“ pronesl jsem potichu. Netušil jsem, s kým mám tu čest, tahle vlčice mi připadala až moc drsná. Chvilkama jsem si myslel, že mě těma ledovýma věcičkama probodne a nechá mě tu umřít. Možná bych si to zasloužil a možná by mi to urychlilo celý ten proces.
Tajemství? Zabít? Polekal jsem se a chvilku jsem zvažoval, že odsud uteču co nejrychleji to půjde. Vtipkovala? To jsem já nepoznal a nijak mi to s mojí nervozitou nepomáhalo. Když kolem mě vlčice začala chodit, stál jsem tam jako přimražený. Nikdy jsem nevěděl, co mám s takovými vlky dělat. Byli sebejistí a drsní. Já jsem nebyl ani jedno z toho. “Co to je, co to děláš,“ potichu jsem zalapal po dechu, když jsem si všiml, jak se za ní tvoří ty ledové špičky. Nakonec dorazila na své původní místo. Snažil jsem se na to celé přijít. Ale to už proti mně vyrazila ledová plocha a já jsem začal couvat, zároveň jsem nechtěl šlápnout na ty ledové jehly, a tak jsem málem spadnul na zadek. Led se mi obalil kolem předních tlapek a já cítil jejich chlad. Prohnal se mi celým tělem a mně se z toho ježily chlupy na zádech. Naštěstí, jsem se snažil ucuknout a led se okamžitě rozpadl.
Když vlčice znovu promluvila, trhnul jsem sebou. “No… no magie?“ vykoktal jsem ze sebe a rychle jsem se snažil se nějak uklidnit. Nic mi nehrozí. Vlčice mě zabít nechtěla, jen mi ukazovala, co umí. Doufal jsem, že její magie nebyla určená k ubližování, protože já jsem neměl čím se bránit. “Já bych byl rád, kdybys zůstala u těch pěkných sošek,“ zkusil jsem, “vážně jsem tě nechtěl vyrušit… Jen jsem tě v dálce zahlédl a prostě mě to tu zaujalo, to je celé,“ chtěl jsem, aby věděla, že toho doopravdy lituji. Chtěl jsem vidět víc z toho, co umí, ačkoliv jsem chápal, že moje přítomnost nemusí být zrovna… No… Vítána.

Úkol: 3. Získat jeden z levitujících kamínků
Jméno týmu: Neohrožení bojovníci proti friendzone
Členi: Parsifal a Wylan

Nebylo mi zrovna dobře, když už jsem cítil, že Parsifal to moc dlouho nezvládne. Padal jsem a postupně jsem se měnil zase zpátky, což byl dost divný pocit. Celkem jsem si na ten fajnovej ocas zvyknul. To jsem se ale už řítil přímo na Parsiho, byl jsem ve své kůži a předpokládal jsem, že když jsem na něj dopadl, zrovna lehký jsem nebyl. Zahučel jsem, div mi kamínek nevypadnul. Ale díky bohu, že jsem se jím neudusil. “Promiň!“ řekl jsem rychle, když jsem si uvědomil, že pořád ležím na svém společníkovi.
Rychle jsem se skutálel a plácl sebou vedle něj na zem. V tu chvíli se ale něco začalo dít. Celé tělo mě šimralo a chvilku jsem se bál, že to je kvůli té magii. Když jsem se ale zvednul, cítil jsem se jako jiný vlk. “Víš ty co, Parsi?“ začal jsem vrtět ocasem a v očičkách mi zářilo, najednou jsem nás fakt chtěl chválit. Byl jsem na nás tak neskutečně hrdý! “Tohle bylo skvělý!“ zvolal jsem ještě s kamínkem v tlamě. Pak jsem si to ale uvědomil a rychle jsem ho donesl tomu malému zvířátku. Hned jsem se ale přihnal zpátky k Parsimu a nabídl jsem mu, ať se o mě při zvedání opřel. Z ničeho nic jsem se cítil… Jinak. Líp. Nemyslel jsem si o sobě špatné věci. “Ten ocas mi možná trošku chybí, to ti povím. Ale nevím, jak by vypadal s tímhle tělem… No, jako holub jsem asi moc krásně nevypadal,“ zazubil jsem se, "a tobě to taky moc šlo! Nikdy jsem se s takovou magií nesetkal, tohle byla asi ta nejvíc hustá magie, co jsem viděl." Co se to semnou proboha dělo? Mluvil jsem nějak moc nadšeně…

Únor | 1/10 | Kaya

Neměl jsem rád zimu. Ale zároveň jsem chtěl prozkoumávat zdejší krajinu a do jara se mi čekat nechtělo. Protáhl jsem se, nabral jsem trochu váhy od té doby, co jsem byl ve smečce, ale pořád to nebylo ideální. Tak nějak jsem doufal, že se to časem spraví samo. Teď jediné, co jsem mohl udělat, bylo odvést myšlenky jinam. Prozkoumávání na to bylo přímo ideální. A tak jsem klusal krajinou a prohlížel si všechno kolem.
V dálce jsem ale spatřil vlka. A kolem něj velkou spoustu zajímavých věcí. Zapřemýšlel jsem se, co by to mohlo být? Vlčíšek? Ale Vlčíšek asi hnědý nebude a taky je to pouhý mýtus! Zavrtěl jsem hlavou a než jsem si to mohl rozmyslet, zpomalil jsem do kroku a pomalu se k cizinci přibližoval. Cizince jak jsem se brzy dozvěděl. “Ahoj!“ zavolal jsem, když jsem byl blízko, nechtěl jsem zjistit, že je to někdo, kdo mě odsud požene na hony daleko až když bych byl moc blízko. “Jak to děláš?“ vydechl jsem s úžasem. Protože jsem viděl, jak před ní roste nějaká malá ledová věc. Byl jsem z toho mimo, jak to dělala? Na takové věci jsem vůbec nebyl zvyklý a pochyboval jsem, že bych si někdy doopravdy zvyknul. Magie? Dost pravděpodobně. Už jsem se naučil všechno házet na magii. Ale i tak jsem udržoval uctivou vzdálenost, nechtěl jsem ji rušit… “Pardon, jestli ruším,“ dodal jsem ještě rychle a se zájmem si všechny její výtvory prohlížel. Kdybych tak mohl jít blíž…

Nesníží se na jejich úroveň… Chápal jsem to. A nemusí se rozhodovat teď, času bude ještě dost! Ale rozhodně jsem ho nechtěl přesvědčovat. Já jsem se tomu, co řekl zasmál. No… Nebyl jsem zrovna svalnatý a nějaký vlk by rozhodně představoval nebezpečí. “Neboj, budu volat někoho povolanějšího, třeba tebe,“ usmál jsem se. Vlastně, když jsem se snažil, kámošení se šlo celkem snadno. Asi jsem v tom nebyl zrovna nejlepší, ale s trochou tréninku jde všechno.
Kdybych mohl, tak bych zblednul. To, co mi Parsifal právě řekl neznělo vůbec přesvědčivě. Ale neznělo to smrtelně, a tak jsem jen přikývnul a rozhodl se počkat, co semnou teda udělá. Stál jsem tam a najednou jsem cítil, jak se zmenšuji a měním. Byl to bezpochyby ten nejpodivnější pocit, co jsem kdy zažil. Najednou Parsi opět promluvil a já jsem se podíval na svoje tělo. Pěkně vypelichaný holub, ale s tím se dalo pracovat. “Lítat asi… No,“ zkusil jsem zamávat křídly. Neletěl jsem. Pochopitelně, nebyl jsem pták, abych věděl, jak se lítá! A ještě mi k tomu narostl veverčí ocas, kterého jsem se neskutečně lekl a vypískl jsem. “Doufám, že to půjde zpátky!“ zavrtěl jsem hlavou a udělal krok dopředu, ke stromu.
Moje taktika byla jasná, vylézt na strom pomocí křídel a drápů na nohách, dostat se dostatečně vysoko a pak plachtit dolů. “Asi mám strach z výšek,“ zamumlal jsem, jen tak mimochodem, mezitím co jsem máchal křídly, a ne moc rychle se sápal po kůře stromu nahoru. V jednu chvíli jsem byl dostatečně sebejistý na to, abych trochu popoletěl. Pak jsem se vyhoupl na nějakou větev a díky bohu, že mi Parsi přičaroval i ten ocas, moc mi pomohl. A takhle jsem se vysápal až do úctyhodné výšky. Moje jediná chyba byla, že jsem se podíval dolů, trochu se semnou svět zatočil, pak jsem se ale zase soustředil na kamínek.
“Chytej mě!“ zavolal jsem dolů a po chvilce sbírání odvahy jsem skočil, chvilku jsem máchal křídly, než jsem je nechal otevřené a prostě jsem plachtil. Zatáčel jsem hlavně pomocí ocasu. Letěl jsem k zemi, ale o trochu rychleji, než jsem předpokládal, a tak jsem málem kamínek nestihl vzít. Čapnul jsem ho do tlamy a pak jsem se snažil co nejopatrněji snášet k zemi. Ale očividně jsem nebyl nejlehčí, protože jsem pochyboval, že takhle rychle k zemi holubi padaj. A tak jsem doufal, že Parsifal tam na mě dole bude čekat.

“A jsi si jistý, že oni to vidí stejně jako ty?“ zeptal jsem se, Sirius nevypadal jako někdo, kdo by nás takhle ušetřil, jen kvůli fairplay. Ale nesnažil jsem se ho nějak přesvědčit. Za normálních okolností bych měl názor naprosto stejný. “No… Já si nejsem úplně jistý,“ zamyslel jsem se, ale následoval jsem ho bez zaváhání. “Takové věci řeší všichni, co jsou součástí smečky?“ zeptal jsem se, netušil jsem, jak to ve smečkách pořádně funguje. Prostě jsem byl zmatený jako lesní včelka.
Parsiho ale zarazilo něco jiného. Zamračil jsem se a pohled jsem stočil k místu, které mi ukazoval. Byl tam kamínek. Zalapal jsem po dechu a zase jsem zavrtěl ocasem. “Jak ho ale dostaneme dolů?“ zeptal jsem se. Ale to už měl Parsifal nápad. A jak jsem ho tak poslouchal, tím víc nemožné mi to přišlo. Už jsem se tak nějak smířil s tím, že magie tu jsou prostě normální věc. Ale netušil jsem, jestli tohle je zrovna ten nejlepší nápad. Ale létat? Zkusit si vzlétnout? “Zkusit to můžeme! Ale… Ale musíš mi slíbit, že kdybych padal, tak mě zkusíš nějak zachránit,“ jasně, že jsem mu věřil, ale chtěl jsem to slyšet. Že mě nenechá jen tak žuchnout. Něco takového bych ale čekal spíš od Siria než od Parsiho. “A zkoušel si to někdy?“ Další podstatná otázka, na kterou jsem se možná měl zeptat jako první.

Mám 1x stříbrný ticket prosím speciální magii, ještě si nejsem jistá co a na koho (ozvu se Skyl, jestli nevadí )

Děkuju moc za akcičku, budu se těšit příště!

Taky jsem ti to nahodila do inventáře u Wylana, až si budeš psát o magii, připomeň se, že to máš v inventu u Wylana, ať to máš zdarma :)

Úkol: 2. Závod do smečkového úkrytu
Jméno týmu: Neohrožení bojovníci proti friendzone
Členi: Parsifal a Wylan

<< Úkryt

Mně o výhru zas tak tolik nešlo, ale i přes to jsem se snažil přidat, když mě Parsifal opět předehnal. Cestou jsem se také prodíral keříky, které mi úplně nepomohly. Já, jako pořádné nemehlo jsem málem šel čumákem přímo do sněhu. Ale stihl jsem to pěkně ubrzdit, a tak veverčáka čekala další sprška sněhu. Parsi se na mě už usmíval a já jsem si nemohl pomoct a opětoval jsem mu to. “A já tobě k prvnímu! Když si proskakoval nad těmi kmeny, vypadal si trochu jako laňka!“ zavrtěl jsem ocasem a v očičkách se mi jen zářilo.
Zasmál jsem se. Zněl tak honosně a jediné, co jsem mohl udělat, bylo mu dát malou poklonu a pokývnout hlavou. “Ovšem, bude mi ctí!“ pronesl jsem a zase odcupital ke kamínku. Chvilku jsem si ho prohlížel, než jsem ho vzal mezi zoubky a dal ho na pultík k veverce. A pak jsem šupajdil zpátky k Parsimu.
“Teď bych si dal nějakou pauzu,“ zamyslel jsem se a pohlédl na ty dva. I oni už se vrhli na úkoly a já jsem přemýšlel, co provést dál. “Jestli také poběží ten závod, mohli bychom na ně nastražit nějakou tu past,“ pokrčil jsem rameny a všechnu svou pozornost zase vrátil Parsimu. Protože jen pohled na Siriuse mi nedělal moc dobře. A já jsem chtěl být šťastný, což jsem v přítomnosti světlého vlka byl. A na tom jsem nechtěl nic měnit. “Nebo nějaká odpočinkovější aktivita, kdo ví, kdy ten závod začnou…“ To už jsem ale chtěl nechat na něm.

113

<< Les

Já jsem do úkrytu vletěl trošku neohrabaně, jediné, co mi trošku hrálo do karet bylo to, že jsem uklouznul a ustál to. Viděl jsem také, jak se předemnou Parsifal skoro vysekal a rozhodl jsem se, že to se mi stát nemůže. A tak jsem se jen usmál, vyplázl jazyk a u druhé stěny jsem zpomalil a zaryl drápy do země. Nepodjel jsem a díky tomu jsem alespoň na chvilku byl před Parsifalem. Tuhle výhodu jsem si chtěl udržet co nejdéle to půjde, i když to dost pravděpodobně nebude na moc dlouho. Parsifal byl rychlý a obratný. Já jsem byl také poměrně rychlý, ale byl jsem tak trochu nemehlo.
Vyrazil jsem s větrem o závod a z úkrytu jsem se vydrápal co nejrychleji jsem mohl. Pomalu mi to všechno cvakalo v hlavě. Doběhneme k té veverce a pak se někde kolem nás objeví pěkný kamínek, který veverčákovi dáme. Já a Parsifal jsme byli tým. Ta myšlenka mě zaplnila radostí, a tak jsem přidal ještě víc.

Les>>

Wylan chce zažít ovlivnění svých pocitů / nové přátelství
Cyril chce zažít něco drsného