Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla úplně mimo? Jo, bylo to na ní vidět. Ale nebyla dostatečně mimo na to, aby nechápala, co o ní Sirius říká. Zlostně mi zaryla drápy do kožichu, až si pomalu uvědomila, že mě to bolí a se s maličkým písknutím omluvila. “Jen bacha ať ti ten mýval v noci neukousne ucho,“ zasyčela. Nelíbilo se mi, že všichni kolem mě si jdou po krku, protože mi přišlo, že jediný kdo to nakonec celé odskáče nebude nikdo jiný než já. Každopádně všichni drželi zobák hned po tom, co jsem zavrčel. A v ten moment jsem na sebe byl patřičně hrdý.
To řešilo jeden problém, ale neřešilo to, že Sirius vůbec nepochopil to, co jsem mu pověděl. A já jsem se začal červenat. Švihl jsem ocasem a podíval se jinam. Vůbec jsem netušil, nad čím Sirius přemýšlí, kdybych to věděl, tak bych se mu hnedka omluvil. K mému štěstí se k tomu ale brzy dostal sám. “Myslel jsi vůbec něco z toho, co si mi tu řekl vážně?“ zeptal jsem se opatrně, nevěděl jsem, jestli mu to jen nedošlo, nebo si tu ze mě dělal srandu. “Já tě mám rád, ale ne jako… Kamarádsky atak,“ pomalu jsem pokrčil rameny. Katastrofa z mého ramene slétla na zem a přitulila se mi k noze. Utěšovala mě. Alespoň můj strážce umí dávat najevo emoce.
Já jsem zase nedokázal pochopit, proč se Sirius z ničeho nic začal takhle klepat. Vypadal jako malé vlče, které se leklo strašáka. Možná přesně takhle jsem vypadal i já. Katastrofa z toho byla možná zmatenější, než jsem byl já, netušila co se to mezi námi děje. “Já taky ne,“ zavrtěl jsem hlavou. Soustředil jsem se na tu bolest, bylo to… Hrozné. Až najednou zmizela a já vůbec netušil proč. Zadíval jsem se na Siriuse, byl jsem o poznání klidnější, ale pořád jsem si nedokázal úplně říct, proč mi tohle Sirius udělal. Vždyť jsme kamarádi ne? Ne-li víc. “Ale očividně udělal,“ pípl jsem potichoučku a rezignovaně jsem si kydnul na zadek. Byl jsem zmatený i sám ze sebe. “Bylo to, jako kdybys byl posednutý,“ pokrčil jsem rameny. Chtěl jsem utéct. Daleko odsud, daleko od někoho, kdo mi očividně rád ubližoval a pořád si semnou jenom hrál. Já nechtěl být jenom něčí hračka, kterou můžou zruinovat pořád a pořád dokola. Nevěděl jsem, jestli jsem mu tohle věřil. Ale už jsem mu slíbil, že ho neopustím, možná on pro mě neudělá to samé, ale co už. I když s tím jsem ho konfrontovat mohl. “Ty mě tady teďka necháš a budeš předstírat, že mě neznáš, co?“ popotáhl jsem. Vždycky jsem byl ten malý emocionální vlk, který se nechal rozhodit čímkoliv, tohle už bylo prostě moc.

“Tak je trošku zmatenější, to nevadí!“ švihl jsem ocasem, hodlal jsem Katastrofu bránit každým coulem. Do toho ale Sirius znovu začal vrčet a mně se úplně zježila srst. Možná už to značilo zeslabující Amorkovo kouzlo. “Beztak máš blechy v kožichu,“ prohlásila Katastrofa naprosto přesvědčeně. Třeba to něco udělá i se Siriusem! Já jsem z tohohle celého ale začínal být nervózní. Sirius mě tu osočoval, byl zase naštvaný, naši strážci se hádali… Nelíbilo se mi to. “Já se jenom bráním,“ zamračil jsem se a zakňučel. Jo, magie odcházela. “A nechám si jí,“ přikývl jsem, v tom jsem si hodlal stát za svým. Katastrofa už zase začala krákat na Mýval, ale než cokoliv stihla udělat, vydral se mi z hrdla až děsivý zvuk vrčení. Já nikdy moc nevrčel, ale chtěl jsem, aby s tím všichni přestali. Znervózňovalo mě to, nelíbilo se mi, když se mi tu před očima všichni hádali. A fungovalo to, Katastrofa zavřela zobák a pouze Mýval propalovala pohledem. “Ale ty nejseš můj kamarád,“ řekl jsem poměrně zoufale, takhle muselo být jasné, že to nemyslím vůbec zle, spíš naopak. “A vůbec, tebe už si nechávám, jen chci, abys respektoval i Katastrofu. Hold se jí něco nepovedlo, svět se z toho nezboří,“ dodal jsem k tomu.
Najednou jsem se ale vrátil úplně. A s tím i bolest. V očích se mi něco změnilo a já se… Já se bál. Chvilku jsem jen přemýšlel nad tím, co se stalo, ale když jsem se podíval na Siriuse, musel jsem stáhnout ouška k hlavě. Proč se na něj tak sladce usmíval? Copak to neviděl? Bál jsem se. Přál jsem si, aby tomu rozuměl. Aby cítil, co cítím já. A vzhledem k tomu, jak intenzivně jsem si to přál, se můj strach z toho, co by mi mohl udělat dál, přenesl na Siriuse. Já jsem to nevnímal, nevěděl jsem, že mám nějakou magii… A už vůbec ne takovou, co by dokázala tohle. “Jak jako, všechno je fajn?“ zakňučel jsem a pozoroval kousek zaschlé krve, co se mi dostala na čumák. Ublížil mi. Sirius mi ublížil, mohl jsem být slepý, mohl jsem… Bůh ví co. Zrychloval se mi dech a já začínal působit čím dál víc v panice, protože tak to i doslova bylo. Co se mi to sakra dělo? A proč jsem to předtím dokázal jen tak přejít, ale teď jsem se tak bál, že na mě Sirius ty sladké úsměvy jen hraje, ale jakmile bude mít tu možnost tak mi zase skočí po krku?

“A ty po mojem přestaň rafat!“ zamračil jsem se, byl jsem ale rád, že se Katastrofa rozhodla se vrátit. Katastrofa si na mých zádech hlasitě stěžovala na celou tuhle situaci. “Ti dám slepici! Vyklovu ti obě oči!“ to už na mě bylo ale dost a tak jsem dost naštvaně vyštěkl. To by snad mělo alespoň na chvilku stačit.
Akorát, že Sirius v zápalu začal říkat ještě horší věci než předtím. Stáhl jsem ouška k hlavě a zíral jsem na něj. “To že si naštvaný na mojí sovu, neznamená, že si to můžeš jen tak vylejvat na mně,“ frkl jsem a pohodil ocasem, ale jeho omluvu jsem bral. Už jsem neměl dostatek energie na to, abych řešil nekonečné problémy. Prostě jsem si musel zvyknout na to, že přesně takhle je Sirius stavěný. “Aha, takže tak náhodně…“ přikývl jsem a ohlédl se na maličkého ptáčka. Byla krásná, vypadala trošku vypelichaně a šíleně, ale líbila se mi.
“Já si ji nechám! Jestli chceš, aby někam šla, tak ať s ní jde tvůj mýval,“ prohlásil jsem. Ha. A teď to stojí celý na tobě, kamaráde. “Pro mě za mě v tom můžeme pokračovat i s tvým strážcem a i s Katastrofou,“ pokrčil jsem rameny a stejně jako to udělal on, jsem si pěkně kydnul na zadek. Katastrofa mi ze zad sletěla mezi moje přední tlapky a zachumlala se mi do srsti. A bylo rozhodnuto, tohle malé zvířátko si budu bránit. “A vůbec, já chci mít taky nějaký kámoše. A ona je semnou kámoš dobrovolně,“ dodal jsem. Možná, že jsem Katastrofu znal pár minut, ale nic mi nebránilo v tom si jí zamilovat. Bránila ho. Kolik vlků to pro něj udělalo? Žádný. Přesně tak. Ani jeden. A že první zvíře, co mě bránilo byla sova? To nevadí. Asi to něco o vlcích říká.

Únor 4/10 | Kaya

“Líto mi to není, jsem rád, ještě abych si přál, aby mě někdo zabil,“ zavrtěl jsem hlavou a švihl ocasem. “Mám spoustu věcí, pro které žít,“ pronesl jsem, i když to takhle vůbec nebylo. Můj nejbližší kámoš se na mě pěkně vybodl a byl jsem chudák pěkně zmatený v nové smečce, i když jsem si už nějaké kámoše našel.
Další vlk, co mě jen nekonečně přesvědčuje, že mám magii. Ale vlčice k tomu měla jiný přístup než většina ostatních. Naklonil jsem hlavu na stranu a poslouchal ji. “Já ale vůbec nevím, jak to ovládat, ty svojí magii ovládáš jako by nic, já se soustředím, ale přesto nedokážu nic,“ popravdě jsem se moc nesnažil, prakticky jsem si odmítl přiznat, že mě vyhnali kvůli věci, která by mohla mojí bývalé smečce pomoct. “A já nešílím! Zešílím možná jen tak z tebe,“ sykl jsem a pak jsem si uvědomil, že to asi nebyla ta nejlepší věc na světě. Vylít si frustraci na cizí vlčici… A tak jsem stáhl ouška k hlavě, “pardon…“ Řekl jsem, ale vlastně jsem se omlouvat moc nechtěl. Plácala nesmysly.
A o pár sekund později jsem se začal propadat. To byla nejvíc děsivá věc, co jsem zažil. Vyjekl jsem, když jsem sebou plácl o zem. “Ale já jsem myslel jenom ty sošky! Jak jsem to měl vědět, že ovládáš i sníh?“ zamručel jsem a pak jsem začal vší silou kopat kolem sebe, abych se vyhrabal. Nešlo to moc dobře, spíš vůbec. Nepřekvapivě. “Přišel jsem ti jenom dát kompliment, ne tě tu urážet,“ byl jsem zoufalý, upřímně jsem neměl moc jak se bránit. I kdybych měl myšlenky, tak ty mě ze sněhu nedostanou!

Zahojí. No. Asi mi po tom nějakou dobu zůstane ošklivá rána, ale co se s tím dalo dělat? Škoda už byla napáchána. “Určitě,“ přikývl jsem a na chvilku zavřel oči. Chtěl jsem si trochu odpočinout. Což budu muset udělat beztak. Byl jsem tak vyčerpaný. A Siriusova přítomnost mě uklidňovala. I když… Asi se ho budu bát až příště na něco zavrčí.
“Meleš nesmysly mývalice!“ Zařvala Katastrofa zpátky po Mýval. A Mýval nemusela nic říkat dvakrát, protože to už se na ni Katastrofa vrhla. “Dost! Ty jedna Katastrofo, nech jí bejt!“ sykl jsem. Nevědomky jsem tím tak zvíře pojmenoval. A překvapivě na mě zvířátko dalo a usadilo se přímo mezi moje uši. Slyšel jsem ty její malé pobouření zvuky nesouhlasu. Vůbec se jí nelíbili ani jeden. “Nikdo nebude nikoho večeřet, a… A vůbec! Chtěla mě jen chránit, nemůžu se jí jen tak, prostě zbavit,“ zamračil jsem a o krok ustoupil. Skvělý. Sotva jsme si tady vylili srdíčko, už se mezi nás stavěla sova. Zatracená sova, která mimochodem mývalici probodávala zlostným pohledem, mezitím co se kolíbala na mojí hlavě, jako kdyby měla každou chvíli spadnout.
“Nech je bejt a nebudeš muset jít pryč,“ prohlásil jsem nakonec a sůvka jen nesouhlasně zapískala. Ale nechala nás být. Taky se postavila vedle mě na zem a já si ji mohl prohlédnout. Měla velké oči, byla drobounká, ale moc roztomilá. Už teď mi došla bizarnost toho, že tu jsou dvě mluvící zvířata. “Kdes vůbec přišel k tý mývalici?“ zeptal jsem se a věnoval zvířátku milý pohled. Nechtěl jsem si ani z jednoho udělat večeři. Ale za tohle gesto mě Katastrofa klovla do nohy. Očividně se taky nerada dělila o pozornost. A já se zamyslel nad tím, proč bych si ji měl nechávat. Jenže ona mi to vysvětlila sama od sebe: “Já tě budu chránit! Před těma… Jako je on,“ zamávala křídly. Aha. Jasně. Byla jednou tak menší jako Mýval. Ale hlavně, že měla kuráž. Sakra. Pro Siriuse a mě by to byla jednohubka a co jsem viděl z jejího leteckého představení, tak ohrožovala zdejší letecký prostor. “Vůbec… Sirius mi neublíží, takže přestaň, zrovna jsme tu měli docela důležitou konverzaci, než jsi na něj naletěla, Katastrofo.“

Protočil jsem očima, nojo, vím že se ti to nelíbí, ale už to tak je. Tak se s tím smiř. Ale zkusí to, pro mě. A to se mi sakra líbilo. Namáčkl jsem se na něj ještě vic a nadšeně mu oblízl čumák. "Mně bude bohatě stačit, když to zkusíš," mrkl jsem, to nadšení se mi zase vlilo do krve. A nedokázal jsem se udržet, prostě jsem tam nadšeně přešlapoval z tlapky na tlapku. Chtěl bych se proběhnout a vybít si energii tím, že tu kolem něj budu pobíhat jako šílenec.
"No, to nevíš, jestli se to zahojí," ušklíbl jsem se. Nehodlal jsem mu to odpustit jen tak. Ale zároveň jsem to proti němu nechtěl držet bůh ví jak dlouho. Stalo se? Stalo nezasloužil jsem si to, to je jasné. Ale teď s tím nic neudělám. Srst už se mi lepila krví, ale alespoň už to tolik nepálilo.
Usmíval jsem se na něj. Měl mě rád i jako šílence. On mě neopustí, bude mi po boku když ho budu potřebovat. Byl... perfektní, na míru šitý pro mě. "Když chci, tak můžu bejt pěkně tvrdohlavej," pronesl jsem, "mě už se nezbavíš, Siriusi." to jsem dořekl a přišla Katastrofa.
Zrovna když mi chtěl Sirius něco říct, zrovna to co jsem fakt chtěl slyšet. Ale nechtěl jsem, aby to ta sova schytala od Mývalice. "Nech ho bejt, já nepotřebuju zachránit před ním," zvolal jsem a bez rozmyslu jsem strčil čumák mezi ně. A pak jsem byl překvapený, když jsem vyjekl bolestí, protože mě sova flákla přes tvář. "Hotová katastrofa!" vyštěkl jsem a sova se rychle vzdálila. Myslel jsem si, že odletěla, ale ona jen poodlétla a pak se usadila na mých zádech a zapištěla směrem k Siriusovi a Mýval. "Já... Já nechtěla! Ale viděla jsem, jak tě mučí, ale bála jsem se zakročit! Takže jsem počkala, až to nebude čekat!" řekla a já jsem otočil hlavu na ní. Byla to maličká sova, vypadala trochu pomateně, ale měla očividně dost odvahy. Pohled jsem venoval i Siriusově mývalici. Proč se na nás upnula náhodná zvěř. "Ale nemusela si to řešit takhle! A ještě pozdě," zakňučel jsem a sova se na mých zádech otřepala. "Se omlouvám..." pískla a pak se otočila na Siriuse. "Ale tobě ne. Viděla jsem jak si mu ublížil!"

Po tom co se mi jako malému dělo, mi přišlo snad nemožné, abych byl v životě šťastný. Navždy odstrkovaný, navždy odpad společnosti. To měl být můj život. Nechtěl jsem, abych někoho nakazil. Byl jsem pomatený. Ale jemu to asi nevadilo. Doufal jsem, že všechno co mi řekl, mi řekl jen v afektu, že nic z toho nemyslel vážně.
"Ale možná by ses to mohl odnaučit, já ti s tím pomůžu," řekl jsem mu povzbudivě. Chtěl jsem ho nějak nabudit. Viděl jsem v něm to nejlepší. Viděl jsem někoho, s kým jsem chtěl strávit celý svůj život. V tom dobrém i v tom zlém. I když to bude zřejmě kupa práce. "Ale musíš mě nechat a pustit si mě blíž, dovolíš mi to?" zeptal jsem se opatrně a ťukl jsem mu do čela. Bolelo mě to, když mi začal čistit ránu, potichu jsem kňučel, sle nechal jsem ho. Bylo to gesto, které jsem nikdy nezažil. Jen jsem z dálky pozoroval. "Až se to vyléčí, tak ti to odpustím," asi jsem neměl dost na to, abych to celé smetl ze stolu už teď. To ne. Chtělo to svůj čas. "Když já nevěděl co dělat, já ti ublížit nechtěl, i kdyby to bylo v obraně. Nikdo na mě nikdy nezaútočil, ne fyzicky," sklopil jsem pohled k zemi. "Všichni se mi vždycky jen vyhýbali, nikdo si mě nevšímal, nikdo mě nikdy nechtěl, protože si mysleli, že jsem šílený. A já nechtěl ztratit prvního přítele, kterého jsem si tu našel," vysvětlil jsem. Přišlo mi, že se zase vracím do těch starých dnů, kdy jsem byl jen vlcetem, které si nikdy s nikým nemohlo hrát.
Potom ale začal mluvit o Lennie a Saviorovi. Zprvu jsem tomu moc nerozuměl, než mi to cvaklo. Kdybych mohl, tak jsem celý červený. "Já hlavně chci být s tebou ať se děje cokoliv, ať už jsme cokoliv," pronesl jsem a už už jsem se nadechoval, abych mu k tomu řekl něco pěkného, tak se najednou z ničeho nic z nebe přiřítil nějaký pták. Špatně koordinovaný pták. Letěl trošku křivě, ale cíl měl jasný. Sirius. "Nedej se! Já tě zachránim!" zapiskal a vrhl se přímo na Siriusův obličej. Ani ne pařáty, byl to malý pták a jeho křídla začala pořádně Siria plácat v obličeji. "Hej!" zvolal jsem, protože jsem musel poodstoupit, aby mě pták neflakal. Ale... Chtěl mě zachránit. Takže... Byl asi v pohodě? Každopádně i po tom, co jsem to okřikl, tak to nepřestávalo.

“Přestaň,“ zamumlal jsem mu do srsti. Nechtěl jsem to slyšet. Ne, že by mě to nezajímalo. Ale nechtěl jsem, aby se mě snažil o něčem přesvědčit, když jsem to tak sám necítil. A na pochyby o jeho citech jsem v hlavě už prostor neměl. Nepochyboval jsem o nich. Byli jsme si souzeni. Takhle to prostě mělo být a já jsem takhle byl naprosto spokojený. Byl jsem rád, že se o mě opřel. Cítil jsem se takhle dobře, možná bych tak i dokázal usnout, kdyby mě nepálila polovina obličeje. Nepříjemně to v ráně pulzovalo.
Měl bych odejít. “Ale já nechci,“ pro efekt jsem ještě plácl tlapkou o zem. Nechtěl jsem odejít, řekl jsem mu to asi tak stokrát. A klidně mu to ještě stokrát připomenu, kdyby na to náhodou chtěl zapomenout. Asi bych mu v tenhle moment odpustil i kdyby mě někomu dal jako dárek. Beztak bych se k němu vrátil, Sirius byl přímo pro mě. Byl můj. A už mi ho nikdo nevezme. Ochráním ho, nedovolím nikomu, aby se k němu přiblížil a ještě víc mi ho pomátl. To byl můj slib. Všechno bude fajn.
Povzdychl jsem si. Jeho vysvětlení dávalo smysl, ale pořád mi to nepřišlo adekvátní k tomu, jak moc mě to bolelo. “Tohle už nikdy nedělej, prosím,“ zamumlal jsem a žďuchl do děj. Nikdy jsem nikomu takhle blízko nebyl, ale ani mě to nijak neznervózňovalo, a tak jsem mu ještě začal čistit srst. “Sedíš tu, protože mě máš rád a já mám rád tebe, tak v čem je to tak velká věda? Mně to přijde docela jasný,“ zapřemýšlel jsem se nad tím a usmál jsem se. Mimoděk jsem začal vrtět ocasem. “Ať jsme co jsme, já tady s tebou budu, i kdyby ze mě měli zbýt jenom kosti,“ zazubil jsem se a ťuknul mu čumákem do toho jeho. “Koukni se na mě,“ řekl jsem, “já už tě jen tak neopustím, jo?“

Únor 3/10 | Kaya

Byl jsem rád, že jsem někoho jako ona nepotkal sotva co jsem přišel na Gallireu… Asi bych stáhl ocas mezi nohy a utekl. I když jsem z toho teď taky nebyl znovu nadšený teda. “Ale notak,“ zavrtěl jsem hlavou a švihl ocasem. Nebyl jsem hloupý! Jen jsem se s magií nikdy dřív nesetkal. “Ale do té doby jsou pěkná ozdoba, kratochvíle když nemáš co dělat,“ pokrčil jsem rameny a pozoroval co se soškou zajíce provede. Čekal jsem, že se zase roztříští na milion malých kousků, ale ani po chvilce se tak nestalo.
Tak vyhrožovala mi nebo ne? “Hádám, že kdybys mě chtěla zabít, tak už to uděláš,“ povzdychl jsem si. Nehodlal jsem podceňovat cizí vlky. Obzvláště vlčice. Ty věděli, jak svoji sílu skrýt a pak jí vytasili když to jeden nečekal. “No, já moc tajemství nemám. Nejsem tu moc dlouho,“ zamyslel jsem se. Ale vlčice mu očividně poukazovala na oči. Jasně. To jejich určování magií podle očí. “Já jsem dlouhou dobu žil v tom, že magii nemám, nejsem si jistý, jestli na tom chci něco měnit. Nikdy jsem to nezkoušel, ani nevím jak,“ pokrčil jsem rameny, “prostě si myslím, že je to jen hloupá náhoda, že mám nějakou barvu očí jako nějaký jiný vlk, který tu magii má.“ Tenhle názor jsem zastával. Arcanus mi říkal, ať se soustředím. To se lehce řekne! Ale na co se mám soustředit?
Po chvíli jsem se odhodlal dostatečně na to, abych přešel blíž k něm soškám a prohlédl si je zblízka. Pořád jsem si ale dával pozor na Kayu. “To je… Magie ledu?“ zeptal jsem se, jiný název se pro to nehodil. “Jestli nějakou magii mám, tak doufám, že dokáže něco fakt zajímavého. Možná tohle není doopravdy použitelné, ale vypadá to moc pěkně,“ zavrtěl jsem ocasem a zase se narovnal. Chtěl jsem si udělat dalšího kamaráda. A zkusit to s Kayou mohl, kdyžtak prostě bude doufat, že umí utíkat dostatečně rychle.

“No jasně že je! To se ti tu snažím říct,“ zamračil jsem se na něj, to už jsem v sobě tak jednoduše neudržel. To to nedokázal pochopit? Šlo mi o to, aby se mi tu s něčím svěřil, protože jsem tohle chtěl nějak posunout. Chtěl jsem to přivést na další level. Tak.
“Prostě to přestaň říkat, protože ti to s ničím nepomůže, já tě neopustím,“ usmál jsem se na něj a znovu jsem se k němu přiblížil. Krůček po krůčku. Poslouchal jsem ho a tělem mi přejela vlna chladu. Opustil svého bratra. Přemýšlel jsem nad tím nějakou chvilku, jen jsem stál a prohlížel jsem si ho. Klepal se tam jako ratlík a k tomu brečel. Mě z obličeje a krku tekla krev a lepila mi srst. Pěkná dvojka. Ale i tak. Sedl jsem si vedle něj a pomalu, opatrně jsem se o něj opřel a schoval si hlavu do jeho srsti. “Ale já o tebe stojím, líbíš se mi víc, když to jsi opravdu ty,“ pokrčil jsem ramenem. Alastor. Bylo mi ho líto, rozhodně bych chápal, kdyby to Siriusovi nikdy neodpustil. I když jsem nevěděl všechno. “A to s tím bratrem… Je ti to líto, ne? Udělal by si to znovu?“ zeptal jsem se a trochu se odtáhl, abych se na něho mohl podívat. “Nemusíš hledat důvody, proč bych měl odejít, ještě když to ani nechceš,“ naklonil jsem hlavu na stranu.
“Proč jsi vůbec Arcanusovi řekl, že se neznáme?“ zeptal jsem se ještě, dokud jsem nad tím přemýšlel. Bylo mi dobře vedle něho. I když mě mohl zmrzačit na celý život. Ještě jsem ani sám nevěděl, jaký dopad to na mě bude mít. Doufal jsem, že naprosto žádný. To už by byla čirá katastrofa. A jistě mi brzy dojde všechno, co se tu stalo. Ale teď jsem ohledně toho držel tlamu a opřel se o něj. Doufal jsem, že se po mně neožene zubama. Tentokrát bych mu to asi úplně neodpustil.

Brečel. A najednou mě píchlo u srdce ještě víc. Nechtěl jsem, aby trpěl. I když si to zasloužil. “Siriusi…“ zakňučel jsem, ale byla pravda, že svých potíží jsem v tu chvíli měl dost. Nevěděl jsem, jak moc mě kousnul, nebo jak moc mě škrábl do obličeje.
“Ale já nejsem krutej, já nevím, co na tom nechápeš, já prostě nemám dost na to, abych byl krutej,“ namítl jsem, to mi šlo proti srsti. “A já nechci abys to po mně chtěl, jasný?“ švihl jsem ocasem. Já jsem ho nedokázal nenávidět, nedokázal jsem ho od sebe odstrčit, protože mi byl nejbližší ze všech Gallirejských vlků. Ještě když brečel. Nedokázal jsem ho opustit, ale nedokázal jsem se k němu ani přiblížit. Nechtěl jsem, aby mi někdo ubližoval, i když jsem nechtěl odejít. “Ale notak,“ hlas se mi zjemnil. Chtěl jsem ho nějak povzbudit.
Když se ke mně ale začal přibližovat, instinktivně jsem před ním ucuknul. Švihl jsem ocasem a stáhl uši k hlavě. “Ale já nepůjdu pryč, Siriusi,“ zamumlal jsem a nechal jsem ho, aby mi jazykem přejel po ráně. Zakňučel jsem, bolelo to a pěkně to pálilo. “Proč mi to pořád vnucuješ? Kdybych chtěl zmizet, tak už zmizím. Byl bych rád, kdybys mě přestal přesvědčovat o něčem, co dělat nechci a co ty sám nechceš,“ řekl jsem co nejopatrněji co to šlo a natáhl jsem krk, abych do něho mohl žďuchnout čumákem. “Siriusi, nech mě ti být nablízku, prosím,“ pousmál jsem se. Možná kdybych měl dostatek sebelásky a taky kdybych nebyl popletený, tak už jsem na kilometry daleko. Utekl bych. Přesně tak jako to chtěl. Ale já jsem se od něho nemohl odtrhnout. Byl tak nějak nakažlivý.

Nestál o to. Nehledě na to, jak moc jsem tomu nevěřil, jsem ho nemohl prostě tlačit. Když jsem to zkoušel, nevyšlo ro vůbec tak jak mělo. Byl jsem zmatený, měl jsem v hlavě spoustu pocitů a žádný z nich nespolupracoval s tím druhým. Bál jsem se, ale zároveň jsem se od Siriuse nedokázal odvrátit, utéct. Proč bych to dělal? Až na tuhle drobnost byl perfektní.
Ovšem i tak se mi ulevilo, když se ni podařilo ho ze sebe shodit, najednou jsem se mohl krásně nadechnout. Myslel jsem si, že to je všechno. Ale nebylo. Obličejem mi přejela neskutečná bolest. Vyjekl jsem jako malé vlče a co nejrychleji jsem uskočil dál. Bolelo to. Hrozně moc. Držel jsem jedno oko pevně zavřené a bolestí jsem kňučel. "Já ti ubližovat nebudu a je mi jedno co mi uděláš, klidně mě kousej dál i když si to nezasloužím. Já k tobě krutý nebudu," prohlásil jsem i když se mi do otevřeného oka nahrnula kupa slz. Rezignovaně jsem si sedl na zem a pozoroval jak mi kapka krve stéká na špičku nosu. To bylo ... Neskutečně děsivé. "Čím jsem ti tak ublížil?" zamumlal jsem. Můj popletený mozek se to celé snažil pochopit, ale i tak mu to moc nešlo. Raději jsem se zaměřil na Siriuse, kdyby se náhodou znovu rozhodl na mě zaútočit. Tentokrát už bych se asi bránil.

Já jsem doopravdy nerozuměl, čím jsem si vysloužil takové chování. V mojí hlavě jsem nic hrozného neprovedl, tak proč se na mě tak Sirius zlobil? Přišlo mi to nefér, já jsem mu nic neprovedl. To on by se měl omlouvat mně! Možná jsem ho v tenhle moment měl fakt moc rád, ale… “Tak… tak klidně nemusíme, ale já tě pořád klidně vyslechnu,“ možná bych se takhle choval i předtím, kdybych nebyl takový… Srab. Vždycky se omlouvat, stáhnout ocas mezi nohy a nechat se vést. Tahle změna byla vítána. “Ale ty pro mě něco jsi! Nevím, čím to je, ale… Proč to prostě nezkusíš a něco mi neřekneš? Třeba se ti doopravdy uleví, ani nebudeš muset uznávat, že jsem měl pravdu, o to mi ani nejde,“ snažil jsem se dál. Tohle moje snažení očividně nemělo přestat nikdy v žádné blízké době.
Mohl jsem ho skopnout, asi by to nebylo tak těžké. Mohl jsem natáhnout přední nohy a jednoduše mu je vecpat do obličeje. Měl jsem tolik obranných taktik, ale pořád jsem nic nedělal. Protože tohle mi přišlo jenom jako Siriusův moment pomatenosti. Za chvilku se probere a všechno bude tak jak by mělo. Na jeho větu jsem odpověď nedokázal vyhrabat. Byl jsem zmatený. A snažil jsem se přijít alespoň se nějakou kloudnou odpovědí. “Ale tak… Teď jsi jiný, máš možnost být jiný, tak proč to nevyužít?“ naklonil jsem hlavu na stranu. Mohl být jiný vlk s jiným charakterem, což se týkalo i mě. Mohli jsme proti tomu nějak bojovat, spolu! Sirius mi totiž přišel jako moje spřízněná duše, ačkoliv mi bylo jasné, že spřízněné duše si asi nejdou po krku.
Stalo se to, co jsem nečekal. “Siriusi,“ zalapal jsem po dechu a začal se bránit až příliš pozdě. Tělem mi projela bolest a já reflexivně zaryl Siriusovi drápy do břicha a zoufale jsem zakňučel a snažil se ho ze sebe shodit. “Přestaň!“ zavrčel jsem, nikdy jsem se s nikým neporval. A nechtěl jsem se servat se Siriusem!

<< Asgaarský hvozd

Když na mě zaječel ať zmlknu, tak jsem zmlknul. Protože mě to překvapilo. Zaraženě jsem se pozastavil, než jsem s ním zase srovnal krok. Co jsem mu provedl tak zlého, že byl tak… Tak naštvaný? “Ale ty mi nic nedlužíš, já bych jen chtěl, aby si věděl, že se mi můžeš svěřit. Protože jsme… no. Kamarádi, nebo nemusíme být kamarádi. Ale já tě prostě mám rád,“ zkusil jsem ještě jednou, zahleděl jsem se na něj, třeba se na mě podívá. Pořád jsem vrtěl ocasem, byl jsem šťastný, ale vlastně hrozně zoufalý. Celé se to ve mně bilo. “Hele, já ti lhát vůbec nemám zapotřebí,“ odfrkl jsem si, ale vůbec jsem se nezlobil… Možná trošku. “A vůbec, kdybych ti tu chtěl lhát a chtěl bych se tě zbavit, tak za tebou nejdu,“ řekl jsem a na to jsem byl velmi hrdý! Protože mi to přišlo jako neprůstřelná vesta. A on mi byl tak blízko, cítil jsem jeho teplo a najednou mi bylo dobře. Takhle to má být.
Až mě z toho vytrhl můj pád na zem. Tohle se mi ještě nikdy nestalo a i přes Amorkovu magii se do mě prodral jeden krátký, ale zato velmi ostrý osten strachu. Bál jsem se Siriuse. Rychle jsem oddychoval, i když se do mě Amorkova magie vlila zpátky. Tlapky jsem měl pokrčené až na zadní, které jsem instinktivně zarýval Siriusovi do břicha, musel jsem být pěkně skrčený, jelikož Sirius nebyl zrovna veliký. Nadechl jsem se, abych mu něco odpověděl na jeho otázku. Mísilo se to ve mně, měl jsem uši připláclé na hlavě, oči se mi třpytily strachem, ale zároveň jako kdybych s tím chtěl bojovat. Něco ve mně nevěřilo, že by mi doopravdy ublížil. “Ale já tě nechtěl naštvat, Siriusi,“ zkusil jsem, třeba to něčemu pomůže. A horší už to snad být ani nemůže.

Proč na mě tak kulil oči, copak to nechápe? Fakt se mi zamlouval. Vlastně byl ideální. Říká si co chce, stojí si za svým názorem… Možná se mi i líbilo to jak vrčel. Mohl by být můj ochránce! I když jsem byl vyšší, většina mojí výšky se skládala z noh. On ale musel být mrštný a možná i silný, ne? Alespoň to jsem si představoval, podle toho, jak tu na mě cení zoubky.
Asi bych i udělal další krok, kdyby se prostě nesebral a nezačal jít pryč. Překvapeně jsem zamrkal očima, i ten jeho ocas mě kompletně pomátl. Cože? Chtěl abych ho následoval? No tak to já teda jdu! “Ale ty ses nikdy nezamyslel nad tím, co mi děláš,“ pohodil jsem ocasem, “mohl si mi to vysvětlit, já bych si tě klidně rád poslechnul, víš?“ usmál jsem se na něj, ale všechno co mi tu řekl, se mi vrylo do paměti. To mě bude pěkně bolet až trochu vystřízlivím. “A já musím říct, že já toho na tobě pořád vidím dost,“ zazubil jsem se a nalepil jsem se mu na bok. “Vlastně si celkem fajn, když se po mně zrovna neoháníš zubama nebo se náhodně rozhodneš, že semnou už nechceš kámošit,“ protočil jsem očima. Ale ani já jsem se kámošit nechtěl. To bylo moc málo. Proč jsem nikoho neměl? Já někoho chtěl mít. A tak jsem se rozhodl, že bych to mohl zkusit se Siriusem. Tímhle bručounem. “Já si právě myslím, že kdybych tu nebyl, tak ti bude mnohem hůř,“ pronesl jsem přesvědčeně a dál ťapkal s ním.

Elisino údolí >>