Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Awww, on byl uražený? Zasmál jsem se tomu, “tak se lovit naučíš! Já ti s tím pomůžu,“ mrkl jsem na něj. A pak budeme lovit spolu a bude to skvělá aktivita na to, jak se sblížit. I když to jsem asi nevěděl, jak na tom Sirius s lovem je. Abych nebyl nepříjemně překvapen.
“U tebe jeden nikdy není,“ povzdychl jsem si a pozoroval, jak se blíží k vodičce. Na to jsem se moc netěšil, ale asi bylo horší zůstat jako blátivá nestvůra. Alespoň jsem k tomu dostal pěkné divadlo, když se musel nejdříve vysoukat z pode mě. Zasmál jsem se a plácl jsem ho před záda, teď tam měl obtisknutou moji tlapku. Hehe. “Fešák,“ ušklíbl jsem se.
Já jsem ho nechal ať se smočí jako první a já jsem následoval hnedka potom, byl jsem opatrnější a dával jsem si pozor na to, aby mi to nikde nepodjelo. Asi jsem si moc neumyl záda, ale počítal jsem, že to se brzy setřese. “Už aby bylo léto,“ zakňučel jsem, když jsem lezl zpátky a pořádně jsem se oklepal. “Ne, že mi utečeš,“ dodal jsem rychle a poklusem jsem se k němu přidal a pak ho předběhl. Mráz mě doháněl velmi rychle a fakt jsem nehodlal ještě onemocnět. “Hejbni kostrou! Nejsi nějak pomalý?“ zasmál jsem se a vykopl zadníma tlapkama.

Asgaarský hvozd >>

“Ne, ty nemáš nárok,“ pronesl jsem a pořádně se na něj zazubil, “a možná, že lovec jsem, ale co si myslíš? Že jsem vlčice v domácnosti, co ti přinese kus flákoty pod nos každý večer?“ zasmál jsem se a ťuknul jsem do něj čumákem. Chtěl jsem mu projevit náklonost co nejvíc se to jen dalo. A pak ještě víc.
“Večeří?“ pozastavil jsem se nad tím a trochu nervozně zamával ocasem. “Ti dám!“ zakňučel jsem a ňafl jsem po něm, jen tak hravě, abych mu neublížil, protože to jsem nikdy nechtěl a nikdy chtít nebudu. Byl to můj plyšák a já si ho nechám.
Červenal jsem se a uši jsem měl pevně připlácnuté k hlavě. “Ukázat?“ zamumlal jsem, netušil jsem, jestli to myslíš vážně a už vůbec jsem netušil v jakou možnost doufám. Ale momentálně jsem se s ním chtěl jenom ňuňat, zavrtat se mu do kožichu a tam zůstat co nejdéle to půjde, bude mi teplo a fajn.
Přesně tak jako mi bylo teď, mohl jsem mu pomalu vlézt pod kožich, kdybych chtěl, tak bych mohl prostě zavřít oči a usnout. Ale už začalo to bláto otravovat i mě. “Jeskyně, to už tě snad nikdy, nikdy nepustím!“ zasmál jsem se, a ještě jednou ho zatahal za ucho, než jsem se zvednul, pořád jsem nad ním ale stál, jen ať se ven vysouká sám, ulehčovat mu to nebudu. A možná to párkrát ještě fláknu tlapou, to se rozmyslím. Asi jsem od něho tu láskyplnou šikanu chytnul.

“Já jí klidně nějaké žrádlo donesu! Vždyť ty jí pomalu mučíš,“ řekl jsem, ale nemyslel jsem to zle, očividně si byli s Mýval pěkně podobní. Urazí se, odejdou, ale pak zase přijdou a všechno bude fajn. A nevěděl jsem, jestli je dobrý nápad se mu míchat do „výchovy“ jeho strážce.
Pusu? Předstíral jsem hluboké zamyšlení, i když nad tímhle jsem přemýšlet vůbec nemusel. Ale chtěl jsem mu vrátit ten jeho hloupý humor. “No, to si ještě rozmyslím,“ zazubil jsem se. On se mě ale rozhodl ještě ňafnout, možná mi to tak moc nevadilo, když jsem věděl, že to není znak agrese, ale naopak. “Notak! Pusu ti dám, když semnou nebudeš zacházet jak s hadrem,“ zasmál jsem se. Bylo tak jednoduché zapomenout na vlastní potíže když jsem byl s ním, jako kdyby jen jeho pozornost byla lékem.
Přivřel jsem oči a už jsem byl připravený ho proklínat pohledem. Jak si dovoluje preferovat stromy před ním?! To už je ta největší drzost. Chtěl jsem ho za to ňafnout, ale on si to honem rychle vyžehlil. Víc štěstí než rozumu! “No to si myslím, bych ti dal.“ Pěkně bych ho vytahal za uši.
“A co mi tím chceš říct?“ byl jsem zmatený, styděl jsem se a nebyl jsem si jistý, jestli to vůbec myslí vážně. Věděl jsem takové to včeličky a kytičky nebo bůh ví co, ale nehodlal jsem to nijak zmiňovat, nepochyboval jsem, že by z toho měl dobrý den. A tak jsem ho hodlal nějak zahnat do kouta, nebo se o to alespoň pokusit.
Ha! “To máš za to, že mě pořád koušeš a štípeš,“ podotkl jsem a mrkl po něm. “Ne, že by mi to vadilo,“ pokrčil jsem rameny, doopravdy mi to nevadilo. “No jo, někdo tady snědl vtipnou kaši,“ protočil jsem očima, a nakonec jsem si na něj lehl. Nebyl jsem vůbec těžký, ale i tak jsem byl o kus větší než Sirius. Ale musel jsem ho nějak potrápit. “Pak se musíme dojít ošplouchnout,“ pronesl jsem a zase ho zatahal za ouško.

“Ale notak, nebuď na ni takový,“ zakňučel jsem a sledoval, jak se chudák mývalice řítí zpátky do lesa. Věděl jsem, že Katastrofa teď určitě vítězoslavně hledí dolů a oslavuje svoje vítězství. “Kdybych byl poddaným, tak tobě budu sloužit rád,“ zazubil jsem se, říkal jsem pochybné věci bez toho, abych věděl, že jsou pochybné. A to na tom bylo to hrozné. “Ale notak! Stromy, louky a kameny jsou fajn, ale já jsem lepší,“ zakňoural jsem a otřel se mu obličejem o krk. Měl skvělý smysl pro humor, občas jsem mu nerozuměl, ale nijak mi to nepřekáželo v tom se bavit.
“No a? Smeješ,“ pokrčil jsem rameny, takhle zespoda vypadal možná ještě hezčeji. No každopádně mě hodně rychle vyvedl z míry. A měl ze mě očividně dobrý den. Červenal jsem se a musel jsem odvrátit pohled. “Copak já vím jak to funguje? Nevím!“ rychle jsem zavrtěl hlavou. Doopravdy jsem jen myslel, že půjdeme spát, zachumlaní do srsti toho druhého, jak se sluší a patří! Takové… Nekorektnosti sem nepatří.
Ale očividně to pomohlo dost na to, aby to Siriuse dostalo vedle mě. Najednou vedle mě plácnul a smál se. Polekaně jsem sebou trhl a zadíval se na něj. “Zmetku!“ zavrtěl jsem hlavou a skočil na něj a pořádně jsem ho zatahal za ouško. “To máš za to, dělat si ze mě takovou srandu,“ zasmál jsem se a tlapkou jsem ho co nejopatrněji plácnul přes obličej. Ha! Tady to máš.

Vůbec jsem se nehýbal, když mi to malé zvířátko tlapkou poplácalo čumák. Zazubil jsem se, jenže potom Mýval začala utíkat pryč. Zakňučel jsem a trochu se narovnal. “Snad si na mě zvykne,“ trochu mě to mrzelo, že se mě bála. Ale nemohl jsem jí vinit, byl jsem cizí vlk o kus vyšší než Sirius a s ránou přes oko, asi jsem nepůsobil zrovna přátelsky.
Odfrkl jsem si a drcnul do něj ještě víc. “Přesně tak, tebe si nechám,“ mrkl jsem a zatahal ho za ouško. “Budeš alfa, jo?“ nadzdvihl jsem obočí, možná by se na to hodil, ale to si asi musel rozhodnout sám. “Ještě aby ne, jsem tam přece já,“ vtipkoval jsem, najednou jsem se dokázal proměnit z malého, zmateného kluka do někoho, kdo alespoň tuší, co dělá. Bylo to fajn a líbilo se mi to, asi to nebudu schopný přenést do svých jiných interakcí, ale i tak.
“Jakto?“ pokrčil jsem rameny a pozoroval ho. Nutit jsem ho nechtěl, ale zase jsem doufal, že se připojí. I když jsem ho chápal, moje srst vypadala oproti jeho poměrně chudě a neupraveně už tak. “A rád tě pořád mám,“ přetočil jsem se na záda a natahoval k Siriusovi svoje tlapky, jazyk mi visel z tlamy a snažil jsem se ho alespoň trošičku otlapkat. “Co bys chtěl dělat v jeskyni?“ zamyslel jsem se a chvilku se nad tím přemýšlel. “Vyspat se, ne?“ Zamračil jsem se a přetočil jsem se zpátky na břicho. A až pak mi to došlo. Zčervenal jsem a ztuhl. “Snad nemyslíš…“ No… To je nekorektní!

“Mýval?“ natočil jsem hlavu na stranu a pak se otočil na jeho strážce. “Ahoj Mýval!“ zazubil jsem se na ni a natáhl k ní čumák, chtěl jsem zjistit, jestli se my dva budeme přátelit. Doufal jsem, že jo, protože vypadala neskutečně heboučce.
Trošku jsem strnul nad tou jeho dramatickou pauzou, ale díky bohu, že s tím honem brzo přestal. “Notak, nemůžeš mě takhle děsit!“ zavrtěl jsem nad ním hlavou a drcnutí mu opětoval. “Trdlo,“ protočil jsem očima. Už jsem se bál, že mě zase tak jednoduše opustí. Asi by to byl můj konec, asi bych s ním šel, šel bych s ním i na konec světa. “Tulácký život není nic pro mě, takže tady semnou asi budeš muset zůstat,“ usmál jsem se na něj.
Byla takováhle láska? Že jednoho baví jen koukat na toho druhého? Že to nikdy neomrzí? Nestěžoval jsem si, protože jestli tohle bude ten pohled, který budu mít každou noc co budu usínat vedle něj, tak to bude ten nejkrásnější život, který jsem si mohl přát. A zase. Bolest pomalu přestávala a tentokrát se to drželo. “To děláš ty?“ naklonil jsem hlavu na stranu. “A já… Já asi fakt nejsem nemocný, jak jsem si myslel,“ i když jistý jsem si být nemohl. Třeba jsem fakt šílený.
“Co tím myslíš? Válím se v blátě, protože je to fajn a sranda,“ zazubil jsem se a pořádně se převaloval. “Pojď to zkusit, jestli teda nejsi srab,“ možná to byla podpásovka to hrát na jeho ego, ale chtěl jsem to zkusit. Měl se přestat pořád bát, stejně tak jako já. “Smyjeme to a pak se můžeme vrátit do jeskyně, ne?“ navrhl jsem, nehodlal jsem jít spát se špinavým kožíškem.

“Toho mývala?“ zazubil jsem se, “jak se vůbec jmenuje?“ na to jsem moc nepřišel. Vždycky tomu tvorečkovi říkal mýval. “A pozor ať se na tebe nevrhne Katastrofa,“ drcnul jsem do něj. Ale svému ptáčkovi jsem věnoval krátký pohled, opovažuj se.
“Fakt? Už ti nevadí ta spolupráce?“ zasmál jsem se, “já bych se totiž nerad stěhoval,“ to je fakt, tady mi bylo fajn. Smečka byla na dobrém místě, kde nebyl ani chlad ani teplo, ostatní vlci se mi zdáli přátelští a vlastně jsem tomu místu neměl co vytknout. I když… Pořád se mi moc nepozdávalo, jak se k sobě měli Sionn a Sirius, no nechtěl jsem se na to ptát, a tak jsem musel doufat, že cokoliv mezi sebou měli, už není a nebude. To by byl až smutně krátký vztah.
Pozoroval jsem co Sirius dělá, došlo mi to až ve chvíli kdy mi začal čistit obličej. Stáhl jsem ouška k hlavě a potichu zakňučel, když mi přejel po oku. Trochu jsem zamával ocasem když mě štípl a přikývl. “Asi jo,“ zamumlal jsem a po chvilce jsem si troufl oko otevřít. Ještě se z toho nedokázalo vzpamatovat tak dobře, ale zdálo se, že bude v pohodě… Možná trochu kalné. Oklepal jsem se a chvilku si zase zvykal na to vidět oběma očima. “Jen to bolí,“ pokrčil jsem rameny a očistil si i ten kousanec od něj. Bylo trošku ironické, že mi to udělal zrovna vlk, do kterého jsem byl zamilovaný.
Povzdychl jsem si a ještě jednou jsem ze sebe setřepal všechnu tu nervozitu a pochybnosti. “Ale dost už tohohle,“ zavrtěl jsem hlavou a zkoušel zkoumat, kde je voda ne tak hluboká. Bylo to tu pěkně bahnité, ale možná i to jsem chtěl. Prostě jsem sebou rezignovaně plácnul do bahna a zazubil se na Siriuse, kterého jsem dost pravděpodobně pocákal.

<< Elisino údolí přes Asgaarský hvozd
Zalapal jsem po dechu, když mi vyjel po tlapce. Možná, ale jen možná mě to znervóznilo, jen na chvilku teda. “Co mi provedeš?“ zazubil jsem se a tlapku stáhl zase tam kam patřila. Zavrtěl jsem nad ním hlavou a na oplátku jsem mu čenich zase olízl. Ha, pozor na mě.
Jít už jen takhle vedle něj mi přišlo skoro nemožné, dva vlci co se rozhodli, že spolu budou a tak prostě byli? Nestěžoval jsem si, ale celé mi to přišlo jako z pohádky. Našel jsem si toho pravého a teď mě prostě jen čeká spokojený život. Alespoň přesně v to jsem doufal. “To je dobře,“ usmál jsem se. Cítil jsem se takhle naprosto v bezpečí. A tak by to mělo být.
Nad námi ještě proletěla Katastrofa, teď jsem mohl pěkně pozorovat její zmatený let a jak sem tam málem narazila do stromu. To jméno jí prostě sedělo. Nakonec se usadila na větev vysoko nad námi a pozorovala nás, nebo spíš jejího největšího nepřítele, který si právě myl tlapičky. “Budeš chtít zůstat v Asgaaru i když už není taková zima?“ zeptal jsem se, byl jsem připravený ho následovat kamkoliv, ale tohle by bylo fajn zjistit. Jak to vůbec měl, co? “Cože? Proč?“ zamračil jsem se, ale pomalu jsem k němu přešel, nalepil jsem se mu na bok a sledoval co semnou teda chce dělat.

Nikdy bych si to už nerozmyslel, tímhle jsem si byl tak neskutečně jistý až mi z toho hlava přecházela. “Chceš?“ zalapal jsem po dechu a úsměv se mi roztáhl po celém obličeji, tak nadšený jsem byl, tak šťastný, že se to snad ani nedalo zvládnout. “Nestěžuj si!“ zasmál jsem se a plácl do děj tlapkou. Kéž by to takhle zůstalo navždycky. Snad to tak doopravdy bude. “No a? Vadí ti to? Nepřijde mi,“ jako kdybych tímhle vším získal na drzosti. Ale asi to bylo jen tím, že tohle byla doopravdy velká věc. Měl partnera. A už nebude sám.
“Není,“ zopakoval jsem po něm a bok po boku jsem se s ním rozešel. Měl jsem chuť poskakovat a dělat kraviny, byl jsem celý nabitý energií. “Já už tě nikdy nenechám jít pryč,“ usmál jsem se a čumákem mu projel srst. Voněl tak krásně, jeho přítomnost byla tak uklidňující a já jsem pořád neměl dost. Pochyboval jsem, že někdy vůbec dost mít budu. Siriuse určitě ne.

Medvědí jezírka přes Asgaarský hvozd >>>

Všechno bylo v pořádku. Dokonce jsem slyšel nad námi přeletět Katastrofu, ale pouze se jen přesunula dál od Mýval a nás nerušila. Byl to prostě perfektní moment, který patřil jen nám dvěma. Byl jsem naprosto šťastný. Nejšťastnější vlk na světě. Sirius mě měl rád a já nic víc nepotřeboval. Měl jsem jeho lásku a pozornost, poprvé za život jsem k někomu doopravdy patřil. A když se zeptal, ani jsem nepotřeboval váhat, i když mi chvilku trvalo rozpoznat co mi to řekl. “Jestli chceš… Tak ano,“ řekl jsem a trošku jsem se odtáhnul, abych mu mohl oblíznout čumák. No a trošku jsem se do toho ponořil, a tak se z toho stal takový útok. Nadšeně jsem přešlapoval a Siriusův obličej zaplavoval dalšími a dalšími pusinkami. Zakončil jsem to tím, že jsem se mu o hlavu otřel svojí. Byl jsem jako malé vlče.
“A… Potřeboval bych si omýt obličej, myslíš, že bychom mohli jít k tomu jezeru? Není tak daleko, ne?“ zeptal jsem se, nemyslel jsem ani žádné specifické jezero, možná by stačilo i nějaké jezero, ale rád bych zjistil stav svého oka. A určitě to bude sranda! Jestli teda bude souhlasit s tím, že bychom byli… Doopravdy spolu. Jestli ne, tak by to asi moc příjemné nebylo, ale tou myšlenkou jsem si nenechal kazit náladu. Pořád jsem se k Siriusovi jen tisknul a nadšeně přešlapoval kolem.

Nechce to udělat, ale nemůže mi slíbit, že to neudělá. Trošku jsem se nad tím zarazil, stálo to za ten risk? Že na světě budu zase sám? Prohlédl jsem si Siriuse ještě jednou a pořádně. Jak byl malý, jakou krásnou měl srst, to specifické znaménko pod okem… Chtěl jsem ho mít pro sebe, chtěl jsem vedle něj každou noc být, dokud mi bude stačit dech. A dokud to bude chtít on. Stál mi za ten risk, víc než cokoliv na tomhle světě. “Já už jen chci mít někoho, kdo mě má rád a koho mám rád já,“ řekl jsem nakonec po chvilce ticha. Za něj stojí všechny ty možné trable, kterými si s ním projdu. A já udělám všechno, abych nás udržel nad vodou. “Protože co?“ zeptal jsem se a soustředil se na to, co bude potom pokračovat. A do hlavy mi díky tomu vletěla jeho myšlenka. Miluje mě, usmál jsem se na něj a nevědomky jsem začal lehce vrtět ocasem. Možná, že jsem skutečně nebyl nemocný, jen… Hloupý.
Čekal jsem, co teď Sirius provede. Možná, že mi ukousne čumák, nebo prostě uteče. To on ale neudělal, v jeden moment jsem se hrozně lekl a ucuknul, ale hned na to jsem se o něj opřel. Byl na mně natisknutý a všechen ten strach a bolest ze mě opadla. Konečně jsem se dokázal uvolnit, konečně mi na světě bylo dobře. Zakňučel jsem a čumákem mu projel srst. “Ne, neomlouvej se, prosím, přestaň plakat, notak,“ zašeptal jsem konejšivě a přitiskl si ho ještě blíž. Voněl jako les a můj čumák se v jeho srsti prakticky ztratil, no nevadilo mi to. Bylo to přesně tak jak jsem chtěl. A svůj ocas jsem už zastavit nedokázal, vrtěl jako šílený. “Vždyť já tě mám hrozně rád, není nic co bych ti na tomhle světě neodpustil.“

Proč na to nic neříkal? Proč byl tak dlouho ticho? Do hlavy se mi vkrádaly pochyby, zas a znova. Rychle jsem ze sebe ten stres oklepal a snažil jsem se zaměřit na to co se tady v ten moment děje. Když už začal mluvit, trošku to ze mě opadlo. Neodejde a nevysměje se mi. Nadechl jsem se a pak pomalu vydechl, bylo mi špatně a už jsem se potřeboval trošku prospat. “Já tě miluju, Siriusi,“ špitl jsem to, jako kdybych se těch slov bál. A taky, že jsem se jich bál. “Ale vždycky, když jsem někoho měl až moc rád, tak mě nakonec odkopli a jestli semnou chceš něco mít, tak mi to musíš slíbit, že se na mě nevykašleš,“ řekl jsem, celé mé tělo bylo napjaté jako struna. Nikdy jsem nikomu něco takového neřekl, pro mě to byla velká věc.
To, jak vzlykal mě bolelo. Brečel jsem jako blbec spíš už jen kvůli tomu, že on plakal taky. “Můžeš začít tak, že se tím přestaneš ohánět,“ pokrčil jsem rameny. Snažil jsem se mluvit co nejjemněji, co nejopatrněji. V životě jsem mu nechtěl nijak ublížit, chtěl jsem ho chránit, chtěl jsem ho mít blízko sebe a nikdy ho nepustit.
A nehodlal jsem se vzdávat. Znovu jsem udělal krok dopředu. “Prosím… Přestaň přede mnou pořád utíkat,“ zakňučel jsem, byl jsem skrčený a tím pádem prakticky stejně vysoký jako Sirius. Trošku jsem kulhal a koukal jsem na něj jen jedním okem, to druhé jsem měl slepené krví. Asi jsem nevypadal moc romanticky, ale už jsem chtěl překonat tu vzdálenost, kterou jsme mezi sebou měli.

“Nechováš se tak,“ švihl jsem ocasem a skrčil se, neměl jsem rád, když po mně někdo řve. I když to samé mohl očividně říct Sirius. Nechápal jsem, jak se můžeme znát takhle dobře, ale přesto si tak moc ubližovat. Z tohohle jsem byl už unavený, nejraději bych se schoulil do klubíčka vedle něho. Ale bál jsem se, že to nepůjde, že tenhle den skončí tak, že se s ním už nikdy neuvidím.
On mě to ale nutil říct. Ouška jsem měl přitisknutá k hlavě, byl jsem definice vyděšeného tvora zahnaného do kouta. Zakňučel jsem a odvrátil pohled, bál jsem se mu to říct, protože jsem nedokázal předvídat co bude následovat potom. Kdybych býval věděl, že tohle celé mohlo být mnohem jednodušší, kdybych se naučil používat svojí magii. “Chtěl bych být víc, než kamarádi…“ kladl jsem na slovo „víc“ velký důraz, aby to z toho dokázal pochopit. “Ale kdybych se na tebe s něčím obrátil, neutekl bys? Nenechal by si mě někde? Už mám dost toho, abych někomu začal věřit a on mě pak odstrčil jako kus hadru,“ řekl jsem a znovu se na Siriuse podíval, tohle byla vážná věc a já jsem jí tak hodlal řešit. Tím, že se budu pořád bát ničeho nedosáhnu, někdy prostě musím udělat, nebo říct věc, která je riskantní. Protože některé věci ztratit nechci. “Já pro tebe nechci být jen kus hadru, Siriusi. A jestli ti to řeknu, tak chci vědět, že se mi jenom nevysměješ do obličeje a neodejdeš, já ti chci taky věřit,“ nevím, kde se to ve mně bralo, ale očividně adrenalin dělá divy. Musel jsem to udělat. Musel.
Bolest opětovně povolila a já jsem se mohl soustředit na možná ještě horší věci. Opětovně to, jak jsem se bál. Ale tentokrát jsem se nebál, že mi zase ublíží fyzicky, ale slovy. Sirius měl v tlapkách takovou moc, že mi z toho bylo špatně, jedno slůvko a celý můj svět se rozpadne. “Musíš mě mít co nejdál od těla jen kvůli tomu, že to děláš sám,“ bránil jsem se a hned co se postavil do té pozice jsem se automaticky zvedl a ustoupil. Musel jsem jen doufat, že se Katastrofa zase nezblázní. “A napadlo tě někdy, že jak si to pořád a pořád a pořád dokola říkáš, jak hrozný si, tak z toho děláš pravdu, aniž bys takový byl? Tak máš špatný rodiče, nemáš je rád, vyrůstal si nanic. Já taky, ale nebudu si to vylívat na tobě, protože pro tebe chci být co nejlepší, copak tomu nerozumíš?“ možná už jsem plácal nesmysly, ale nevěděl jsem, co jiného na to říct. “Tak mě nechej ti pomoct,“ natočil jsem hlavu na stranu. Vědět tak co si myslí… A možná… Z ničeho nic jsem se zkusil soustředit, zkusit to a otestovat, jestli mi ostatní lhali. Nelhali. A já dokázal pochytit to, co si v tu chvíli Sirius myslel. Trochu mě to vytrhlo z reality, byl jsem z toho celý nesvůj a překvapený, ale to muselo počkat. “A já nechci odejít, nechci,“ zkusil jsem potichu a udělal krok k němu. “Notak, Siriusi…“

Zamračil jsem se. Vždyť já na něj vůbec nekřičel! Pochyboval jsem, že by to něčemu pomohlo. Vůbec mi nerozuměl, vůbec nechápal, co jsem se mu tady snažil říct. Nedokázal si v té své malé kebulce spojit tečky. A já jsem ze sebe nedokázal dostat to, co bych mu chtěl říct. Protože co když pak odejde? Co když se mi vysměje do obličeje? Možná bych se tomu ani neměl divit. Ani dvakrát nezamrkal, když mi málem vydloubl oko. “Můžeš přestat být pořád uražený? Já jsem ti nikdy nic neudělal!“ zakňučel jsem a zoufale zavrtěl hlavou, “snažím se ti tady vyznat, ale hold mi to nejde, tak to prostě je. Jako kdybys ty na tom byl emočně líp.“ Slova ze mě lítala jako po másle. Všechno jsem to na něj pěkně vyhrknul, abych to nemohl rozmyslet.
Bylo mi z toho do breku. Vlastně už jsem brečel, jenže se mi v hrdle začal tvořit takový ten hnusný knedlík. Očka mě pálila slzami. Zavrtěl jsem hlavou. “Pořád si to byl ty,“ na tohle jsem neměl. Já mohl jen doufat, že to nezjizví.
Poslechl jsem si ho. A pomalu jsem k němu zvedl hlavu. Přemýšlel jsem nad tím, ale k žádnému obřímu závěru jsem nedocházel. “Tak… Tak proč se chováš jako kdybys mě chtěl mít co nejdál od těla?“ švihl jsem ocasem. “Proč jsi na mě pořád tak naštvaný, ale zároveň si mě chceš držet blízko?“ zoufale jsem zakňučel a čumák sklopil k zemi. Bylo by tak příjemné, kdybych se na něj mohl nalepit, uklidnit se a jen se soustředit na jeho přítomnost, to ale nešlo. Nic jsem z toho nechápal, ale chtěl jsem, aby mi to vysvětlil. Kéž bych si mohl přečíst jeho myšlenky, vědět co se mu v té jeho hlavě děje. Třeba bych to mohl zkusit… Třeba, kdybych se snažil dostatečně, mohl bych to dokázat. To ale jen za předpokladu, že mi Arcanus a Sirius nelhali. Od Siriuse by to nebylo poprvé.

Mýval se začala pakovat a s ní odletěla i Katastrofa. I když té se moc nechtělo. Každopádně jsem cítil její pohled odněkud z korun stromů. Nepřítomnost mého strážce mě i přes tu krátkou dobu, co jsem jí měl, nijak nepotěšila. Zase jsme to byli jen já a on. A já z toho byl nervní. Takže pokud se Sirius nerozhodne na mě znovu zaútočit, nebo si svého strážce nepřivolám… Mám hold smůlu.
Vůbec jsem nerozuměl tomu, jak mě Sirius mohl zase takhle odbývat. Jako kdyby mu na tom vůbec nezáleželo. Na mě mu nezáleželo. Seděl jsem tam před ním nehezky skrčený a napjatý. Jestli jsem se klepal, tak to bylo stresem, ne strachem. “Vždyť to se ti tu celou dobu snažím říct!“ řekl jsem ještě zoufaleji. Mohl jsem mu to říct na plnou hubu, ale nebyl jsem si jistý, jestli jsem zrovna na to připravený. A jestli to, co k němu cítím je opravdové. “Já. Tě. Mám. Rád.“ řekl jsem mu znova a pěkně pomalu, aby si každé jedno slovo uvědomil. Aby si to po mně mohl zopakovat a aby mu došlo, co tím asi myslím.
Nevěděl proč… Stejně tak jako já jsem nevěděl, jak jsem mohl být tak odvážný. Ovšem odvážnost a agrese jsou dvě naprosto odlišné věci. Pomalu jsem pokrčil rameny a pohled odvrátil k zemi. “A mění to něco?“ zeptal jsem se. Pořád mi ublížil, pořád jsem se ho bál. Pořád jsem nevěděl, co od něj mám čekat. A jediné, čeho se mi dostalo, bylo… No, ničeho. Byl tak… Odtažitý, jako kdyby tu situaci snad ani nevnímal tak jako jí vnímám já. V jednu chvíli působil zoufale, ale v druhé jako naprosto srovnaný vlk.
Potichu jsem zakňučel. Nevěděl, co mi na to má říct a já si to převzal jako odpověď. To mi stačilo. “Tak běž, já ti slíbil, že to neudělám, takže to neudělám. Budeš to muset udělat sám,“ prohlásil jsem, ale hlas se mi v polovině zlomil. Byl jsem jako nějaká emocionální vlčice, která se nedokáže hlídat. Fuj. Hrůza. Cítil jsem se naprosto ztracený. I přesto jsem mu to dělal jednodušší, odhadovat co mi ten druhý chce říct… Asi to nebyla moje nejsilnější stránka, ale myslel jsem si, že tohle jsem uhádl naprosto přesně. Nechce mě, ale prostě mi to nechce říct na plnou tlamu. To co semnou bude po tom co nejspíš odejde jsem ale vědět nechtěl, asi se tu někde schoulím do klubíčka a budu doufat, že mě spolkne voda.