Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1. Jaký nejlepší moment jsem s tímto charakterem zažil?
Vzhledem k tomu, že Wylan je na Galli nový, neměl ještě tolik možností získat tolik zážitků. Ale rozhodně ho tvarovala poslední hra se Siriusem, kdy se stihli pohádat, poprat se a pak se dát dohromady :D Wylan tím konečně našel svůj "smysl" a odteď to půjde už jen nahoru (snad)

2. Čeho nejvíce lituji a proč?
Že jsem tolik nerozvinula to, že si myslel, že je nemocný, ale byla to magie. Myslím si, že by se s tím dalo zajímavě hrát

3. Jaké další vylepšení plánuju?
Rousy, copánek, trocha přebarvení c: Původně jsem chtěla i křídla, ale nejsem si vůbec jistá, jestli by mu slušela. S Wylanem ohledně modifikací a přívěsků nemám vůbec žádné tušení (jakýkoliv nápady beru)

4. Koho ještě musím potkat a proč?
Chce poznat Rowenu, protože nedokáže pochopit, proč by se jí měl tak bát (uh oh) a taky Alastora, hlavně kvůli tomu, že to je prostě dvojče jeho bf.

5. Co bych za tento charakter chtěl stihnout do konce roku?
Možná si pod křídla vzít nějaké vlče? Rozvinout vztah se Siriusem. Jo a taky Wylana trošku zocelit, ať to není takovej ustrašenej vlčík

6. Čeho chce můj charakter dosáhnout a proč?
Chce si být jistý sám sebou a doopravdy věřit tomu, že ho někdo může mít rád a neopustit ho

7. Co je jeho hnacím pohonem?
Naděje na to, že život není jenom o utrpení, ale i o nějakém tom štěstí

8. Kdo je v jeho životě důležitý a proč?
Sirius. Oba jsou podobně porouchaní a Wylan je připravený Siriuse alespoň trochu opravit a ukázat mu, že je v pohodě se o někoho někdy opřít

9. Nastal v jeho životě nějaký důležitý zlom?
Rozhodně to, že má nějakou magii a že ji zvládne používat. Prakticky to zbouralo všechno na čem vyrůstal a co znal :D

10. Jaký vliv na něj měla Gallirea?
Zatím skvělý. Nepotkal nikoho vyloženě negativního, kdo by ho nějak traumatizoval, zatím. Je si víc jistý a sám sebou a našel si místo ve světě

11. Co ho nejvíce traumatizovalo?
Mimo Gallireu, ale to, že ho rodina zavrhla jenom kvůli tomu, že byl jiný

12. Kterého vlka vážně nesnáší a proč?
Ještě nikoho!

13. Jak by seřadil smečky dle jeho ochoty se k nim přidat?
1. Asgaar 2. Sarumen 3. Borůvka 4. Mech. 5. Cedr 6. Vrba 7. Buk

Duben 5/10 | Vlče

“Tak jo, tak jsi vyhrála,“ zamračil jsem se a zavrtěl hlavou. Cokoliv, jen aby na mě tohle vlče přestalo štěkat a vrčet. Protože jsem neměl žádné tušení, co s tím dělat. Nemohl jsem se bránit, protože bych ji přepral. A pak bych se musel potýkat s vlastní vinou a zuřivostí matky.
Tomu jsem naprosto věřil. V tuhle chvíli jsem si spíš připadal já jako ten, co by měl volat mamince o pomoc než ona. “No dobře, alespoň se o sebe umíš postarat,“ povzdychl jsem si. Musel jsem přemýšlet nad tím, že já jako malý jsem to měl podobně, až na to, že jsem to nebral jako dobrou věc, jako tady vlče. “Jak se vůbec jmenuješ? Já jsem Wylan,“ zeptal jsem se nakonec, protože mi přišlo blbý, abych si jí v hlavě nazýval vlčetem. I vlčata měla jména.
Nad svým malým vítězstvím v podobě trefy jsem se krátce zaradoval. “No, pověz mi,“ zamumlal jsem a uhýbl jsem se dalšímu výpadu. Na takového malého tvora, který dost pravděpodobně nic moc nezažil bylo tohle vlče až moc chytré. “Připadáš mi jako nějaký dospělý zaseklý ve vlčím těle, takový věci bych od vlčete nečekal,“ přiznal jsem a zastřihal ušima. Hrdě jsem se vyhnul dalšímu z jejich výpadů, musel jsem uznat, že byla rychlá. A že mě tohle bavilo. Už jsem k tomu chtěl něco dodat, ale to mi oběma tlapkama přistála na pravé tlapě a já jsem zakňučel a bez toho, abych chtěl jsem ji odstrčil druhou tlapou a ustoupil dozadu. “Hej! Kdo tě tohle učí?“

Duben 4/10 | Vlče

Vlče se přede mnou nafukovalo a vyfukovalo jako balón. Jo, asi jsem pochopil, že je naštvaná. Stáhl jsem uši k hlavě a skrčil se. Bál jsem se malého vlčete? Kdo by se nebál? Kdo ví, co dokáže malé, naštvané stvoření s ostrými zoubky? Já to vědět nechtěl. “Čučení? To nevím, jestli jsem zrovna já vhodný oponent,“ upřímně řečeno, dost pravděpodobně by vyhrála. Protože její zlaté oči mi už teď zíraly přímo do nejtajnějšího kouta mé duše.
“A ty prostě objevuješ svět na vlastní tlapku,“ dovysvětlil jsem si sám. Trochu jsem nechápal, jak to její máma mohla dopustit. Moje by mě dost pravděpodobně čapla a odtáhla hnedka zpátky. Ale taky koukejme, co ze mě vyrostlo, tohle vlče už mělo dvakrát víc odvahy než já.
“Šlap… au! Hej!“ tohle bylo dostatek na to, aby mě to vyprovokovalo k odezvě, okamžitě jsem udělal krok v před, abych jí zašlápl tlapičku. A pak hnedka druhý krok. Snažil jsem se, abych chudáka vlče nezmrzačil. Ale toho se očividně nebála. “Jsi o dost menší než já, nemyslíš, že je to trochu nefér?“ jedna moje tlapa byla pomalu stejně velká jako její obličej! A já jsem se bál, že jí ublížím. Protože pak bych za to nesl zodpovědnost já a nehodlal jsem stanout v tváří tvář mateřskému hněvu, jen kvůli zdivočelému vlčeti.

165

Pořád mě nepřestávalo překvapovat, jak veliký mazel Sirius doopravdy byl. Pořád se ke mně lísal a olizoval mě. Nemohl jsem si na nic stěžovat, po těch letech bez jakékoliv pozornosti jsem byl za tohle více než rád. A on vypadal, že to má stejně. Odhánělo to i ty zlé myšlenky na to, že by nám mohla jeho sestra ublížit. Trochu jsem přemýšlel nad tím, co se sakra stalo, že všichni tři jsou nějakým způsobem… No, pochroumaní. I když jsem Alastora ještě ani neviděl, dovedl jsem si představit, jaké to asi musí být když tě někdo zavrhne a odhodí jako kus hadru. To, že to byl zrovna můj Sirius? No, radši jsem to pustil z hlavy.
Srandu? Pomalu jsem narovnal obě ouška a zakňučel. “Jo?“ pousmál jsem se, načež jsem ho plácl přes čumák. “Tohle se nedělá,“ zakňučel jsem a položil hlavu na jeho tlapky. Cítil jsem se jako malé vlče a takhle mi bylo nejlíp. I když mě Sirius občas svými nepovedenými vtípky štval.
Zamručel jsem, nechtěl jsem nikam jít… Ale byl fakt, že ten čerstvý jarní vzduch jsem cítil už i já. “Znáš nějaké místo?“ různě jsem se přetáčel až jsem skončil na zádech a koukal jsem na Siriuse zespoda. “Jestli jo, tak tam můžem jít, jinak mě odsud budeš muset táhnout.“

Duben 3/10 | Vlče

Soutěž v zírání? Měl jsem chuť se tomu zasmát, ale jí to vtipné vůbec nepřipadalo a já nehodlal riskovat, že mě ňafne. “Třeba se to povede příště,“ zkusil jsem, ale pozdě. Byl jsem kopnut dřív, než jsem na to stihl reagovat. Zase jsem o krok ustoupil a tentokrát jsem se narovnal. “Tak promiň! Nechtěl jsem ti překazit soutěž v zírání,“ copak tyhle děcka nemají něco lepšího na práci? Že musí jako zábavu zírat nějakému zvířeti do očí?
“Já jsem se k tobě nepřiplížil, stál jsem opodál a taky to byla prostě náhoda!“ zavrtěl jsem hlavou a poraženě si povzdychl, vlčata byla prostě a jen kopa práce. Proč jsem jí vlastně přesvědčoval? Nemělo to cenu. “To ty mě tady osočuješ z něčeho.“
Vypadala jako nemehlo? Přeměřil jsem si jí pohledem, bylo to vlče… Prostě malé vlče a vlčata z jeho zkušeností byla jenom nemehla. Ale tohle vlče bylo očividně hodně aktivní. “Možná trochu? A vůbec, každý by měl být opatrný, když je u vody, kde vůbec máš mámu? Tátu? Cokoliv? Neměla bys být s nima?“ zkoušel jsem z ní dostat něco co by nebyla urážka, třeba byla pouze ztracená a vyděšená a já jsem jí mohl zkusit pomoct. Jenže vyděšené vlče neříká někomu kryso. “Hele! Abych tě tam nestrčil,“ zamračil jsem se, ale byla to vlastně jen výhružka. Taková koule chlupů, ale jazyk to mělo ostrý jako břitva! Beztak by stačilo jen ťuknout, a ještě by se do té vody zakoulela sama.

Duben 2/10 | Vlče

Vážně na mě teďka zařvalo vlče? Ustoupil jsem dozadu a zamračil se. “O čem to mluvíš? Co jsem ti zkazil?“ koukl jsem za ní, ještě jsem stihl zastihnout vlnky ve vodě. Žába? Had? Nevím co. “Cože?“ stáhl jsem ouška k hlavě a zamračil se, kam se to koukala? Tohle vlče nemělo žádné způsoby a já jsem nevěděl, jak s tím pracovat. Mohl jsem jí packou plácnout, ale na to jsem se až moc… Bál? No, prostě jsem se nehodlal přibližovat. “To já vůbec nejsem, já jsem vlk, kde na to vůbec chodíš? Prostě jsem se bál, jestli jsi v pohodě!“ zavrtěl jsem hlavou a zase jsem sklonil hlavu, snad abych působil jako menší hrozba, protože možná se takhle vlče chová kvůli tomu, že se mě bojí. Nebo… Něco takového. “Bál jsem se, abys nespadla do vody, to je celý, mně se bát nemusíš,“ byla to jako situace s pavoukem. Bál jsem se jí asi víc, než ona mě.

Duben 1/10 | Vlče

Já jsem se prodíral porostem, nevěděl jsem kam to vůbec mířím, jaký je cíl mojí cesty, ale šel jsem dál. Potřeboval jsem chvilku klidu, možná i o samotě a tohle vypadalo jako perfektní místo. Slyšel jsem jen jak si vítr hraje s listím a nějaké ptáky, jak cvrlikají v korunách stromů. Zhluboka jsem se nadechl, ale když jsem udělal další krok a čumákem odstrčil další větev, dostal jsem se k malé tůňce a přede mnou se zjevilo malé vlče.
Chvilku jsem ji jen opatrně pozoroval, byla blízko kraji a taky to bylo první, čeho jsem si všimnul. Opatrně jsem se postavil, stál jsem kus od ní a koukal jsem jí na záda. Na co tak… Upřeně zírala? Byla snad nemocná? Co bych asi tak dělal, kdybych narazil na nemocné vlče, jak bych ho asi tak zachraňoval? “Jsi… V pořádku?“ otázal jsem se a skrčil hlavu dolů, štvalo mě být vysoký, když vlčata byla tak malá, koukat pořád dolů není úplně komfortní…

161

Tvářil se, jako kdybych mu utopil vlče. Protočil jsem nad tím očima a povzdychl si. Nehodlal jsem s tím ale ztrácet čas, protože jsem si za tím stál. A jestli jsem se někdy chtěl změnit, asi jsem se musel naučit si prostě stát za tím svým. Uměl jsem se o sebe postarat a nepotřeboval jsem, aby o tom on pochyboval. Ještě když ho budu mít vedle sebe! To snad nic nehrozí, ne?
“Notak, nemusíš se o mě pořád bát, vždyť tě budu mít blízko, když půjde do zlého, tak prostě odejdeme a nemusíme se s Rowenou bavit,“ zavrtěl jsem hlavou a oblízl mu hlavu, abych ho co nejvíc uklidnil. Jeho přítomnost vedle mě mě moc uklidňovala, byl jsem takhle nejspokojenější, vedle něj.
Zalapal jsem po dechu, když vyjekl, ale myslel jsem si, že všechno to jsou hry a srandičky… Až to hry a srandičky nebyly. Zamračil jsem se a kňukl. “Promiň,“ drcl jsem do něj čumákem a přiblížil se k němu a vnutil jsem svůj čumák pod ten jeho. “Já jsem ti nechtěl ublížit, fakt,“ zakňučel jsem a natiskl jsem se na něho, abych si ho zase vrátil na svou stranu. To snad… To snad nemůže být tak těžké, ne?

3/10 Březen | Shahir

Usmál jsem se na něj, ale pohledem jsem se mu raději vyhýbal, byl jsem z toho celý nesvůj. Vlček se mě ale pak zeptal, jestli tedy nějakou magii ovládám a to si chytilo mou pozornost. Zavrtěl jsem ocasem a přikývl hlavou. “Vím o dvou, tam to asi končí,“ joo, kdybych tak věděl, že se ve mně ukrývají další dvě. “Umím očividně hýbat s věcmi a číst myšlenky,“ zazubil jsem se na něj, asi jsem neměl úplně nahlas říkat, že umím ostatním lézt do hlavy… Ale co už. “Moc mě těší,“ Shahir. To jméno jsem si přeříkával v hlavě, bylo to naprosto nádherné jméno.
“Ještě jednou? No, zkusit to můžu,“ bylo to vyčerpávající, ale na Shahirovi jsem ten zájem viděl, dokonce jsem ho cítil a musel jsem podotknout, že to bylo nakažlivé. A tak jsem ten klacík přisunul tlapkou zase zpátky k sobě a civěl jsem. Ještě jsem nedokázal úplně říct, jestli na to mám dlouho čumět nebo si mám něco myslet. Ale zkusil jsem oboje a klacek vystřelil kus od nás a přistál na zemi opodál. Civěl jsem a oháňkou mával ze strany na stranu. “Woah,“ úplně jsem zapomněl, že tu semnou byl někdo cizí, prostě jsem vyskočil na nohy a šel ten klacek zkoumat. “Mhm! A co umíš ty?“ pronesl jsem a zadíval jsem se mu do očí, “voda?“ Divoký tip, co jiného by mohla znamenat modrá?

2/10 březen | Shahir

Vůbec jsem nezaregistroval nově příchozího a když promluvil, už bylo pozdě a málem jsem zahučel do jezera. Naštěstí jsem to rychle zachránil a pouze připlácl uši k hlavě a nově příchozího jsem pozoroval. A pak můj klacek, který mu přistál před nohama. “Promiň! Já jsem nechtěl, já jsem chtěl jen přijít na to, jakou magii bych mohl mít a… No, hýbl jsem s klackem,“ nervozně jsem švihl ocasem a zadíval se mezi tlapky. Neruší, vlastně mi společnost nevadila, ještě když to nebyl nikdo hnusný a zlý.
Následně jsem si uvědomil, že to pořád může znít, že jsem v „útoku“ na vlčkovu osobnost měl tlapky. A tak jsem zalapal po dechu. “Vůbec jsem nezamýšlel ti nějak podkopnout tlapy, pro pána, to ne,“ vrtěl jsem hlavou, a nakonec jsem vstal, abych se mohl před vlka postavit a prohlédnout si ho. Měl moc pěkný kožíšek, takový jsem tu ještě také neviděl. Byl jsem zvyklý na tmavší barvy, ne na bílé odstíny s kousky šedé. “Já jsem Wylan a ty jsi?“ hlavně nepanikařit a hnedka se představit, nějaké vychování určitě mám.

1/10 březen| Shahirek

Takže… Čistě teoreticky, když vím, že mám magii myšlenek, možná bych mohl zkusit nějakou další, ne? Jestli nějakou další vůbec mám. Sedl jsem si na zadek u jezera a přemýšlel jsem. Uměl jsem… Zvednout vítr? Zkusil jsem to, soustředil jsem se, ale nic. Vytvořit tsunami? Zahleděl jsem se na hladinu vody, soustředil jsem se a představoval jsem si ty největší vlny co kdy kdo viděl, ale nic. Poraženě jsem plácl tlapkou o vodní hladinu, ale pak jsem dostával další nápady. Viděl jsem tolik magií! Někteří jich měli i víc, copak jen já budu mít jednu a tu samotnou? Zkusil jsem nechat vyrůst kytky, zapálit zem, ale očividně nic z toho nefungovalo. Nic se nedělo.
“Vždycky jsem chtěl umět hýbat s věcma,“ zašeptal jsem a z čiré zoufalosti jsem se soustředil na klacík, který ležel opodál. Jenže… Ono se to pohlo! Zalapal jsem po dechu a nešikovně ucouvl, ocas jsem si celý smočil ve vodě, ale to mi bylo v ten moment jedno. Magie! Jiná než mluvení v myšlenkách! Možná, že to bylo naprosto jiným směrem, než jsem zamýšlel, ale… Ale stejně!

157

“Zkusit to můžu,“ co mi taky jiného zbývalo? Nic moc, co? No, takže Roweně zkusím nějakým způsobem odolat a třeba budem kámoši. Pak mi bude stačit už jen ten… Alastor? Alastor. “Já tě mám rád taky, ale víš, ne vždycky tam budeš, abys mě mohl chránit a já vlče nejsem, umím na sebe dát pozor,“ i když se to občas mohlo zdát pochybně a moc mi v tom zrovna věřit nemusel. Dokázal jsem se postavit na svoje nohy a trochu se zapřít. Vždyť jsem to už jednou udělal! Přímo jemu.
Mluvení na něm? Proti tomu jsem nic moc zrovna neměl. I když mi už teď přišlo blbé, na ně jen čumět a nic neříkat. “Možná, ale nic ti neslibuju,“ pokrčil jsem rameny a drcnutí mu láskyplně opětoval. “Neublíží mi,“ a tím jsem si byl poměrně jistý, vždyť už jsem nebyl ten samý vlk, kterým jsem byl, když jsem sem dorazil, ne? Nebo to bylo jen tím, že jsem dlouhou dobu trávil se Siriusem. Nebo v jeho přítomnosti… Horší to bude, až ho poblíž mít nebudu.
“Nemash pravo ši chtechovat,“ zahuhlal jsem a držel jsem. Nehodlal jsem se jen tak vzdát! Smál jsem se mu, nerozuměl jsem mu ani jedno slovíčko, ale i tak se mi do hlavy dostaly jeho myšlenky. Pořád to pro mě bylo něco naprosto nového a nezvyklého. Pozastavil jsem se nad tím. “A za to můžeš jedině ty! A já taky myslel jenom mazlení,“ pověděl jsem mu v myšlenkách, bylo to tak… Přirozené, cítil jsem se unavenější než předtím, ale… Jak jsem o něčem tak silném nemohl mít ani ponětí? Z myšlenek (haha) mě vytrhl Sirius, který se rozhodl o protiútoku. Rychle jsem se odtáhl a omylem ho tlapkou majzl. “Hej! To nebylo zapotřebí! Šmejde!“ zakvílel jsem a zamračil jsem se na něj, ale ocas mě prozrazoval, protože jsem s ním mával ze strany na stranu.

156

Uvítal jsem, když se ke mně zase přiblížil… Bylo to fajn ho mít takhle nablízku, problém bude, až mi nablízku zase nebude. Ona není on… Jasně, to jsem věděl i bez toho, aby mi to řekl, ale museli si být podobní, ne snad? “Oh… No, ale teď už vím, že to jak ses choval fajn nebylo, budu to vědět,“ nehodlal jsem padnout do pasti někomu jinému, ale třeba kdybych se snažil dostatečně, taky bych se mohl Roweně dostat pod kůži a zkámošit se s ní, ne? “Věřit jí nebudu, neboj, proč se o mě tak bojíš? Vždyť já si ublížit nenechám,“ i když se to tak občas zdát mohlo, teda vlastně hodně často. No dobře, ublížit si nechávám, ale není to mým záměrem!
“Dokázal jsem si poradit s tebou, dokážu si poradit i s Rowenou… A vůbec, kdo je ten, co tam je s ní? Má zajímavý kožich! Barevný,“ i když jsem tady už viděl vícero barevnějších kožichů, tenhle naprosto vystupoval z řady. V přírodě jsem ho nejspíš nikdy neviděl. “Situaci? O čem to mluvíš?“ zalapal jsem po dechu a plácl ho přes záda. “Hej! Já se chtěl mazlit,“ zasmál jsem se a otevřel jsem tlamu abych mu tím mohl zavřít tu jeho. Proč? Protože jsem prostě chtěl, heč. Na výběr nemáš.

155

<< Asgaarský hvozd

“Pořád si maličký,“ mlaskl jsem a zazubil se na něj. Dalo se říct, že jsme byli trochu jako Mýval a on. Akorát, že v téhle situaci byl on Mýval. Malý a drzý. Já jsem na rozdíl od něho moc zadýchaný nebyl. Vlastně jsem se cítil naprosto v pořádku! Tak v pořádku, až nakonec nebylo.
Zamračil jsem se a naklonil hlavu na stranu. “Proč?“ nějak mi to nedávalo smysl, jestli jsem s někým ve smečce, tak bych se s nimi seznámit měl, ne? Stál jsem tam jako kůl v plotě a zmateně na Siriuse koukal, mezitím co ze mě ještě odkapávala voda. “To byla tvoje sestra?“ zalapal jsem po dechu a krátce zamával ocasem. Chtěl jsem být nadšený z toho, že jsem poznal člena jeho rodiny… Ale… On z toho očividně nadšen moc nebyl. “Jestli jste si podobní povahově, tak to si myslím, že zvládnu s přehledem ne?“ zkusil jsem a pomalu se k němu přiblížil, abych se kolem něho mohl obtočit, začínala mi být zima. “A jestli mě nesežere, tak si myslím, že by to nemuselo být tak zlé, ne? Co jste si s Rowenou udělali?“ povzdychl jsem si a začal jsem mu čistit krk, jen abych měl co dělat mezitím co jsem ho poslouchal místo toho abych si hryzal drápky.

<< Medvědí jezírka

“Hele, nic jinýho ti nezbývá,“ zasmál jsem se tomu. Hodlal jsem ho to naučit i kdyby mě to mělo stát život… Což možná i bude. Prostě lovení pro mě byla základní dovednost, kdo to neuměl? Předurčen k záhubě, bohužel. “Říkáš ty,“ ale bohužel jsem musel uznat, že v tom má pravdu. Kouzelnej doopravdy byl. Dokázal mě okouzlit a já jsem teďka byl zamilovaný až po uši. Kdo ví jak dlouho tyhle růžové brýle vydrží, než se začneme štvát… Ale nad tím jsem odmítal přemýšlet, dokud je to dobré, ničeho jiného bych se držet neměl.
“Nepočkám,“ zazubil jsem se, běžel jsem a běžel

(//Rowena a Belial)

Cizí pachy jsem cítil až odsud, trochu jsem zpomalil, abych šel blízko Siriuse, protože ty dvě tváře jsem vůbec neznal. “Ahoj,“ řekl jsem a pousmál jsem se na ně. Vůbec jsem netušil kdo jsou, možná bych se i zastavil a trochu si s nimi pokecal… Ale Sirius z toho nevypadal moc nadšeně a tak jsem ho následoval.

(//Konec hlášení)

“Blablabla, prostě ti jen nestačí nožičky,“ protočil jsem očima, když jsem zase přidal. A prakticky vletěl zpátky do jeskyně.

Siccumské jeskyně>>