Gallirea - Příspěvky uživatele

FM 2/5 (10)

Katastrofa souhlasně přikývla a zachumlala se šedivému vlkovi do srsti. Byl chlupatý a to se jí nesmírně líbilo, já? Já pro ní byl kost a kůže. Zrádkyně. Ještě jak je vyhlásila? Zavrtěl jsem hlavou. Ze začátku taková nebyla, ale čím dál víc jsem ji poznával, tak tím víc mi docházelo, že ten pták má prořízlý zobák.
Vlkův hlas se měnil, už nebyl tak tvrdý a já se tím pádem přestal tak moc obávat. Pousmál jsem se a dovolil si ještě jeden krok blíž, našpicoval jsem uši a jen tak lehce mával ocasem ze strany na stranu. I když ten pták mi pořád dělal vrásky. “Jednou v letu narazila do vlka, milá, ale nešikovná, prostě katastrofa,“ pousmál jsem se. Katastrofa se mezitím ještě víc zavrtala do srsti Sikua a zapískala na mě. “Papoušek? To tu taky mají?“ očka se mi zablýskala a já se usmíval. Najednou jsem byl nějak moc nadšený. “No… To já většinou mám štěstí na ty dobrá,“ zamrkal jsem a naklonil hlavu na stranu. “Ale já ti nic neudělám, přísahám,“ sklopil jsem hlavu víc k zemi, byl jsem vysoký, ale poměrně hubený, rozhodně jsem nepůsobil jako hrozba, ale kdyby náhodou-.
Nebyl nikde vítaný? “Jakto?“ zeptal jsem se a nevěřícně zavrtěl hlavou. Kdekoliv jsem byl, tam mě přijali jako vlastního. “Já se přidal k Asgaarské smečce, slyšel jsi někdy o ní? Je to tam fajn,“ mohl jsem se smečce odvděčit alespoň tím, že o ní rozšířím povědomí. I když… Nebyl jsem tak schopný se slovy, a tak všechno co ze mě vycházelo znělo… Ne tak přirozeně, jak bych chtěl. “Potřeboval jsem se někam schovat, byla zima… Přijali mě a už jsem si tam pár přátel našel,“ zazubil jsem se na něj. Třeba Sikua nakonec přivedu k nám a pomůžu mu tím. Očividně přátele potřeboval tak jako já.

FM 1/5 (9)

Chápal jsem, co se mi snaží říct řečí těla. Ale tak nějak jsem se pořád bál. Krčil jsem se a neustále přešlapoval z tlapky na tlapku. Zavrtěl jsem hlavou. “Nechci, já jsem tě vyrušil,“ ujasnil jsem a dál pozoroval Katastrofu, jak si to ťapká k šedivému, byl jsem chvilku nervozní, jestli mi jí nesežere, ale ona měla očividně čuch na dobré vlky. “To nevim,“ zakrákala a mávla křídly. Když vzlétla, aby se posadila na záda šedého, bylo jasné, že je to hrozba leteckého prostoru, i takhle letěla křivě. Katastrofa. “Vy jste oba tak zděšený,“ pohoršeně zavrtěla hlavou a já jí věnoval zamračený pohled.
Jenže to už na mě začal Siku mluvit. Cukl jsem sebou, byl jsem až moc soustředěný na pozorování sýčka. “Já jsem Wylan, moc mě těší,“ zamával jsem ocasem, doopravdy jsem nevypadal jako, že bych ho tu chtěl ohrožovat. Jestli někdo někoho ohrožoval, byl to ten pták na jeho zádech, který jen tak civěl kolem. “Ne, nebudu tě vyhánět,“ povrdil jsem ještě jednou a udělal opatrný krok vpřed. “Moc… Moc se omlouvám, ona je.. no… Neví co se sluší a patří,“ sklopil jsem ouška a snažil se Katastrofu pohledem přesvědčit, aby vlka nechala být. Ale ona ne a ne poslouchat.

FM 1/5 (8)

Zjev šedivého vlka rozhodně neodpovídal jeho povaze. Alespoň se tak zdálo, leda že by na mě hrál nějaké divadlo. Polekaně uskočil a já se toho hrozně lekl. Zakňučel jsem a stáhl ouška. Zapomněl jsem, jaký jsem bez Siriuse. Rozhodně ne tak ukecaný a nebojácný. Přikývl jsem na jeho slova a polekaně mrknul. Byl veliký, očividně pohublý, jako jsem býval já jako tulák. I teď jsem nebyl zrovna vykrmený. Pořád jsem měl řidší srst, semtam mi z ní trčel list… Ale klidný život ve smečce se mi zamlouval.
“Já ale… já nepotřebuji, abys odcházel,“ zavrtěl jsem hlavou a o krok zase ustoupil, takhle měli oba místo. Byl jsem z něj stejně vyděšený jako on za mě. Jediná Katastrofa si ho zvědavě přeměřovala a nakonec, když o ní začal mluvit, přelétla blíž k němu, aby si ho mohla prohlédnout zblízka. Přikývl jsem. “A… Ano, jmenuje se Katastrofa… Je to… No, katastrofa,“ pousmál jsem se a udělal krok dopředu. Nerozuměl jsem, jak tento vlk funguje. Byl… Podivný, podobal se mně samotnému. Taky jsem se krčil, bál jsem se, ale chtěl jsem mít nové kamarády. Jenže… Takovému vzhledu se velmi těžce věřilo a já nevěděl co s tím dělat. A tak jsem nechal svou společnici, aby si ho pořádně prohlédla. Valila na něj svá očka a různě natáčela hlavu do stran.

FM 3/5 (7)

<< Hadí ocas

"Kudy mě to vedeš?" zakňučel jsem, když se cesta táhla dál, až to místa, kde jsem se Siriusem dost pravděpodobně byl. Vonělo to krásně, možná to byl jeden z těch důvodů, proč mě sem ten pomatený sýček zavedl. Švihl jsem ocasem a přidal do klusu. Koukal jsem kolem, jestli neuvidím v keři nějaký záblesk černé srsti. Ale teď už mi bylo jasné, že jakákoliv naděje na to, že tu narazím na Rowenu je mizivá. Ztratil jsem se, k tomu mi pomohla Katastrofa. Nic mi neříkala, jen si sedla na nějaký strom a hodně hlasitě zakrákala.
Tak jsem to bral jako pokynutí k odpočinku. Ťapkal jsem si to ke stromu, na kterém moje milá malá přítelkyně seděla, když v tom, těsně před ním, se mi do zorného pole dostal šedivý kožich a... Tak moc jizev. Zalapal jsem po dechu a polekaně ustoupil. "A...Ahoj, já se omlouvám, nechtěl jsem tě rušit," vytřeštil jsem oči a vrhl naštvaný pohled do koruny stromů na Katastrofu, které jako by to brala jako milou věc, slétla dolů a posadila se mi přímo na hlavu. Koukala přitom na ležíciho vlka a ještě jednou hlasitě zakrákala.

FM 2/5 (6)

<< VVJ přes Východní hvozd

Cesta utíkala rychle, až moc rychle, sotva jsem se vzpamatoval, už jsem byl někde jinde. Byl jsem v místě, které se mi vůbec nelíbilo. Zakňučel jsem a opatrně kladl tlapku přes tlapku. Sotva jsem tušil, kde jsem. Možná jsem neměl od Siriuse odcházet vůbec, byl to prostě špatný nápad. Rozhodně to nebylo místo, kde bych Rowenu čekal a tak se můj cíl rychle změnil. Z najití Roweny se stala cesta domů, kde by na mě už mohl čekat Sirius. Jak já toužil zabořit čumák do jeho srsti a omluvit se mu, že ano, chodit sám někam od něho bylo hloupé. Jako bych byl malé děcko, co se o sebe neumí postarat.
Nademnou se ozvalo pomatené krákání, zvedl jsem hlavu a ocitl se tváří zvář s Katastrofou. "Zkus najít cestu zpátky!" zvolal jsem a poklusem jsem následoval její trajektorii. Třeba ten pomatený pták ví kudy kam.

Kančí remízky >>>

FM 1/5 (5) 185

<< Smrkový les přes jižní Galtavar

“Fakt si myslíš, že je tady?“ zašeptal jsem, když jsem se za ním dral. U tohohle jezera už jsem myslím někdy byl, možná to bylo na naší zimní pouti krajinou. Těžko říct. “Hele víšco, zkusím Rowenu najít, podívej se po okolí, pak se sejdeme v noře, jo?“ zazubil jsem se na něj, hravě ho kousl do ucha a pak jsem zmizel. “Roweno!“ křičel jsem na celé kolo a pobíhal po břehu jezera. Neviděl jsem ji. A tak jsem zmizel zase o kus dál. Pořád jsem to tu neznal úplně nejlépe co to šlo, ale… Snad se neztratím, nebo snad jo? I když usmažení Sluncem v tento moment vypadalo pravděpodobněji, bylo teprve ráno, ale už teď nepříjemně píchalo i skrze Wylanovu srst, která na takové počasí byla připravená.

<< Hadí ocas přes Východní hvozd

FM 2/5 (4)

Červenec 2/10 | Regis

Stál jsem tam jako kůl v plotě. Katastrofa se mi mezitím dostala na záda a jako by se nechumelilo, tak jen koukala kolem sebe a sem tam potichu zaskřehotala. “Já… Já se omlouvám,“ zakňučel jsem, připlácl ouška k hlavě a o krok ustoupil. “Netušil jsem, že tu někdo je, doopravdy,“ rychle jsem vrtěl hlavou a rychlým pohybem zad Katastrofu pro jistotu odehnal do koruny stromů.
Nevěděl jsem co s tím, byl jsem z toho celý v rozpacích a do toho jsem viděl, jak jsou kolem poházené různé květiny. “Já ti s tím pomůžu!“ navrhl jsem, celý skrčený, ale zkusil jsem zavrtět ocasem. Pomůže to? Nevěděl jsem. Ale udělal jsem krok vpřed, jen tak na zkoušku, jestli mě cizinec nesežere. Bylo mi to doopravdy líto, netušil jsem, že je Katastrofa taková... No... Katastrofa. Proč bych totiž pochyboval o leteckých dovednostech zvířete, které létá celý svůj život? Nedávalo mi to úplně smysl. Ale když jsem tak pozoroval toho vlčka (který měl mimochodem moc pěknou věc na sobě), tak jsem se sám sobě zapřísáhl, že Katastrofu při takových toulkách nespustím z očí.

FM 1/5 (3)

A on se tomu ještě smál. Zamračil jsem se a zavrtěl hlavou. “Nevím, co jste si udělali, ale nemusíš k ní být tak hrubý, ani jednomu z nás nic neudělala, třeba se změnila? Co ty víš?“ nevěřícně jsem zavrtěl hlavou, jenže to už se mi Sirius zase motal do mého osobního prostoru. A ačkoliv by mi to normálně tak moc nevadilo, teďka jsem z toho byl celý… Bylo toho na mě moc. Zakňučel jsem a poodstoupil. “Slibuješ?“ přivřel jsem oči a zkoumavě si Siriuse prohlížel. “Protože jestli ne, tak se jí dojdu omluvit za tebe klidně sám,“ což při tom, jak mu předtím očividně vadila představa, že bych byl s Rowenou někde sám… By byl vhodný trest.
Jenže to jak se choval, a to jak mluvil o tom všem, jako kdyby na tom ani nezáleželo… Bylo mi to hodně proti srsti. Chvilku jsem tam jen tak stál a civěl na místo, kam Sirius zmizel. A chvilku jsem zvažoval, že se prostě otočím, zmizím a půjdu si vlastní cestou. Ale to jsem nakonec neudělal a vydal jsem se za ním. Byl jsem potichu, zpracovával jsem to, co se právě stalo, a ačkoliv já jsem nebyl viníkem, hrdlo se mi úzkostlivě svíralo. Najdu Rowenu, hned jak budu moct.

VVJ přes Jižní Galtavar >>>

FM 2/5
Červenec 1/10 | Regis

Jestli jsem něco miloval, taky to byly ty vyhřáté letní dny. Konečně mi nebyla zima a vánek mě nerozklepal. Byl to ideální čas na to lépe poznat Katastrofu. Jedna z prvních věcí, co jsem na malé sýčí slečně poznal, byla ta nemožnost dělat… Skoro vše. Letěla? Letěla křivě, sem tam do něčeho narazila, ale zatím se to obešlo bez zranění.
“Leť pomalu!“ zakňučel jsem, když jsem zpomalil, abych jí mohl lépe pozorovat. A taky abych se vyhnul včelám, kterých přede mnou bylo dost, stejně jako květin, které opylovali. Nakonec jsem se zastavil, abych květiny mohl zkoumat. A byl to právě ten moment, kdy Katastrofa způsobila katastrofu, když snížila svou trajektorii letu skoro k zemi, ale nikoliv rychlost. A bum bác, pták narazil. Naštěstí pro ni – do měkkého, naneštěstí pro cizího – narazil do něj pták, který k tomu někde hlasitě zaskřehotal, než se snažil sebrat a nešikovně odťapat pryč.
Wylan, který slyšel až zaskřehotání, neváhal a rychle běžel tam odkud to slyšel. “Katastrofo! Haló? Kde jsi?“ panikařil jsem a to až do chvíle, kdy se přede mnou objevil cizí vlk. O ou.

FM 1/5
Celou tuhle výměnu jsem pozorně poslouchal. To jak se k sobě chovají… Nebo spíš jak mile se Rowena chová k Siriusovi a Sirius jí to oplácí… No, nehezky. Ačkoliv mohla být Rowena všelijaká, nepřipadala mi zlá. A ještě když se na ně takhle podívala a ptala se jich, jestli jsou spolu? Usmál jsem se na ní a odkýval to. Jenže Sirius pokračoval.
“Siriusi…“ zamumlal jsem, a ještě jednou do něj šťouchl. Pozdě. Pozoroval jsem Rowenu a jak všechno tohle snáší, očividně dost špatně. Protože začala plakat. “Roweno, on to tak nemyslel,“ udělal jsem krok vpřed, jenže to už byla vlčice dávno pryč. Chvilku jsem to všechno jen zpracovával a pak se naštvaně otočil na Siriuse, udělal jsem krok vpřed a plácnul ho tlapkou přes čumák. “Vždyť mně ani tobě nic neprovedla, jen si povídala! Tos nemusel,“ zamračil jsem se na něj a o švihl ocasem, než jsem vrhl pohled tomu místu, kam zmizela. Nechtěl jsem jí pronásledovat, a tak jsem tady zůstal. Rozhodl jsem se, že pak Rowenu vyhledám a popovídám si s ní o samotě. Třeba se toho dozvím o kapku víc.

“To asi ano… Snad ano,“ zakňoural jsem. Jenže to už se Sirius objevil vedle mě. A všechno bylo zase fajn. Zabořil jsem mu čumák do srsti a nadechl se, takhle voněl podobně jako Rowena, ale jak to bylo možné? Rozhodně jsem si nevšiml, že bych jako malý voněl jako moji sourozenci. Divný.
“To určitě,“ uchechtl jsem se a pak jen pozoroval, jak se objímají. Ze Siriusova proslovu jsem čekal, že se spíš poperou a já nebudu vědět co s tím. Ale… Nevypadalo to zrovna tak. Vypadali jako normální sourozenci, kteří se mají prostě a jednoduše rádi. Tak jak bych to chtěl já mít s těmi svými. Nechal jsem je, ať si to vypovídají nebo co a posadil se přímo vedle Siriuse, natisknutý přímo na něj.
A pak jsem jen poslouchal, ačkoliv to, co vypadlo ze Siriuse mě upřímně zarazilo. Věnoval jsem mu překvapený pohled a obočí mi vyletělo k čelu. Takhle se vítají sourozenci. Kníkl jsem a drcl no něj čumákem, snad jako napomenutí, že takhle se přece nechová. Nebo snad jo? Jak jsem to já měl vědět? “No… Viděl… Ale do toho nám nic není, ne?“ ouška jsem opět připlácl k hlavě a nervózně je oba pozoroval.

Přihlašuji: Wylan, Cyril
Hlasím do týmové výzvy: Wylan ano, Cyril ne

Vůbec jsem se necítil úplně fajn. Byl jsem zvyklý na Siriusovu přítomnost a ta teď byla fuč. I když… Byla doopravdy hodná, nevypadala jako někdo, kdo by ho chtěl nutně zakousnout a odtáhnout do nějaké nory a tam ho sníst. “Děkuju,“ pousmál jsem se, na takovou lichotku jsem úplně netušil co říct. Moje jméno v jejím podání neznělo vůbec zle, líbilo se mi jak ho vyslovuje. Stejně tak jako se mi líbilo, když ho vyslovoval Sirius. “Ale že by se někde zapomněl až tak dlouho? Co když se mu doopravdy něco stalo,“ sklopil jsem ouška a snažil se ze sebe setřást tu nervozitu, která mnou cloumala ze strany na stranu. “Od zimy, prošli jsme spolu celou Gallireu a skončili v Asgaarské smečce,“ vysvětlil jsem se a nad tou vzpomínkou se pousmál. Bylo jasné, že vzpomínka na tyhle časy na mě působí hezky. Jako jedna z mála.
Najednou jsem sebou polekaně ucukl, vedle mě se totiž vynořil Sirius. Po prvotním šoku mnou projela vlna nadšení a ocas se mi rozvlál ze strany na stranu. “Já tě hledal! Kde jsi byl?“ zakňučel jsem a čumákem do něho žďuchl, nebyl jsem si vedle něj ani zpola tak nejistý jako z Roweny. Jejíž přítomnost jsem si opětovně uvědomil. A taky to, jaký k ní má Sirius vztah. Obrátil jsem se na ty dva a zklidnil své nadšení z toho, že můj partner skutečně žije.