Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vůbec jsem se necítil úplně fajn. Byl jsem zvyklý na Siriusovu přítomnost a ta teď byla fuč. I když… Byla doopravdy hodná, nevypadala jako někdo, kdo by ho chtěl nutně zakousnout a odtáhnout do nějaké nory a tam ho sníst. “Děkuju,“ pousmál jsem se, na takovou lichotku jsem úplně netušil co říct. Moje jméno v jejím podání neznělo vůbec zle, líbilo se mi jak ho vyslovuje. Stejně tak jako se mi líbilo, když ho vyslovoval Sirius. “Ale že by se někde zapomněl až tak dlouho? Co když se mu doopravdy něco stalo,“ sklopil jsem ouška a snažil se ze sebe setřást tu nervozitu, která mnou cloumala ze strany na stranu. “Od zimy, prošli jsme spolu celou Gallireu a skončili v Asgaarské smečce,“ vysvětlil jsem se a nad tou vzpomínkou se pousmál. Bylo jasné, že vzpomínka na tyhle časy na mě působí hezky. Jako jedna z mála.
Najednou jsem sebou polekaně ucukl, vedle mě se totiž vynořil Sirius. Po prvotním šoku mnou projela vlna nadšení a ocas se mi rozvlál ze strany na stranu. “Já tě hledal! Kde jsi byl?“ zakňučel jsem a čumákem do něho žďuchl, nebyl jsem si vedle něj ani zpola tak nejistý jako z Roweny. Jejíž přítomnost jsem si opětovně uvědomil. A taky to, jaký k ní má Sirius vztah. Obrátil jsem se na ty dva a zklidnil své nadšení z toho, že můj partner skutečně žije.

https://i.ibb.co/1qmppr3/IMG-0554.png

20 bodíků = 40 mušlí

Děkuju za akcičku <3

Pousmál jsem se, byl jsem velmi rád, že si to nebere až moc k srsti. Spíš naopak. A tak jsem jen přikývl a pozoroval ji. Nevypadala Siriusovi podobně, až na její pach a možná i povahu, ale to jsem zatím zjistit nedokázal. Byl jsem celý nesvůj jen z toho, že jsem tu s ní sám.
“Nepředstavili,“ přitakal jsem a zkusil se pomalu narovnat, abych nevypadal tak hrozně. “Já jsem Wylan, těší mě,“ no, těžko říct, zda mě doopravdy setkání s Rowenou těšilo. Ale co se dalo dělat. “Ne, nemá problém… Tedy doufám, závodili jsme do tohohle lesa, já ho předehnal, ale není nikde zamnou, takže se asi ztratil,“ povzdychl jsem si a rezignovaně jsem si sednul, “myslel jsem si, že si ze mě dělá srandu, ale tohle je i na něj moc dlouho,“ postěžoval jsem si a stáhl ouška k hlavě. Byla to jeho sestra, musela ho znát dobře, ne snad? Třeba má… Dlouhodobě zraněnou nohu a ještě do lesa dobíhá?

Rozhlédl jsem se kolem, třeba bych se mohl ještě honem rychle vypařit, ale to už Rowena začala mluvit a jakákoliv naděje na úprk byla tím pádem marná. A vůbec. Neměl jsem silné řeči o tom, že s Rowenou nebudu mít žádný problém? Že to s ní zvládnu, i když na to budu sám? Polkl jsem a věnoval jí jeden malý nervózní úsměv.
Jenže… Ona byla přesvědčivá a já tím pádem zmatenější. “To se… To se omlouvám?“ řekl jsem nejistě a udělal krok dopředu. Byla krásná, načechraná s dlouhým ocáskem. Voněla jako bouřka, les… Až moc mi to připomínalo Siriuse. Přesně tyhle vůně jsem miloval a vůbec… Proč to řeším? Oproti ní jsem nevypadal vůbec tak dobře, pořád jsem byl zadýchaný, měl jsem v srsti větvičky a tlapky jsem měl od bláta. V tomhle jsem se Roweně doopravdy rovnat nemohl. “Já… No já hledám Siriuse, neviděla jsi ho někde kolem?“ rychle k věci a pak můžu vypadnout. Tohle nebude moje chvíle statečnosti. To se odkládá na neurčito.

Květen 1/10 | Cyril

Vlastně jsem byl poměrně spokojený tvor. Měl jsem partnera, smečku, co jíst, kde se schovat před zimou, bylo to perfektní. A teď už začalo být dostatečné teplo na to, abych se mohl jít vykoupat do nějakého jezera. A upřímně jsem nepočítal s tím, že bych mohl narazit na nějakého cizince. Což se mi ale vyjasnilo hned, co jsem se vydral z houští zrovna v ten moment, co někdo vyštěkl na skupinu nádherně pozpěvujících žab. Naprosto jsem strnul a zase jen zíral jeho směrem.
Pomalu, nohu po noze jsem přešel k jezeru a pozoroval vlka. Proč… Proč jsem to prostě neotočil rovnou? “Jsou ty žáby… Jedovatý? Kousli tě?“ zeptal jsem se, dlouho jsem nemluvil s někým jiným, než byl Sirius a očividně to byla chyba. Teď jsem byl příliš nervózní na to, abych mluvil jako normální vlk.

<< Řeka Mahtae jih přes Rozkvetlé louky

Běžel jsem. A to fakt rychle. Očividně dostatečně rychle na to, abych Siriuse naprosto ztratil. Což mi vůbec nedocházelo, i když jsem nevědomky cítil jeho nepřítomnost a bylo mi divné, že mi nikdo neodpovídá. Chybně jsem to pokládal za taktiku, kdy by mi Sirius při první známce pochyb skočil na záda ze zálohy. A tak jsem se smíchem pokračoval dál.
Běžel jsem a běžel až jsem dorazil do lesíka. Až tam jsem zpomalil abych se vydýchal, smál jsem se a povídal něco o tom, že jsem vyhrál a že je na tohle Sirius moc pomalý. Když jsem se ale otočil, můj partner nebyl nikde k nalezení. Zamračil jsem se a švihl ocasem. “Siriusi?“ zvolal jsem a popošel o kousek dál, snažil jsem se ho zvětřit, ale marně. Chvilku jsem pobíhal kolem do kroužků, občas jsem pronesl něco ve stylu: “tohle není sranda…“ Než jsem se rozhodl pátrat. Musel si ze mě udělat srandu. Musel. A tak jsem poklusem vyrazil lesem, v poněkud nervózní náladě, celý shrbený a napjatý.
A ještě abych nebyl. Protože jsem prošel nějakým keříkem a přímo přede mnou se objevila postava. A já, který to vůbec nečekal, jsem se hrozně lekl. Ucukl jsem a zastavil jsem se ještě ocasem v keři. A zíral jsem. “Rowena?“ vydechl jsem. Ou. Před ní mě Sirius varoval. Ale proč by tu byla? Zrovna jeho sestra? Uprostřed lesa? Jestli tohle byl nějaký (ne)povedený vtip…

<< Asgaarský hvozd přes Medvědí jezírka

Já jsem ho musel dobíhat a tak měěl Sirius jistou výhodu v tom, že si mohl nějakou dobu odpočinout. Ale to netrvalo dlouho, protože jsem za ním pelášil o sto šest. Sotva jsem si dokázal všimnout jezírek, kolem kterých jsem proběhnul, ale když už jsem si to uvědomil, nedokázal jsem se neusmívat. Doopravdy se všechno obracelo k lepšímu. Můj život teď už nebyl tak... Nudný a šedý, ale rozehrával se do těch nejdivočejších barev duhy a já jsem se toho nemohl nabažit.
Zasmál jsem se a poskočil jsem si, když už jsem ho doháněl. "No to určitě," a už jsem za ním běžel co nejrychleji jsem jenom mohl. A nebylo zase tak těžké ho dohnat. I když už mi docházel dech když jsem srovnal tempo s ním. A okolí kolem nás se měnilo, přeběhli jsme i nádhernou rozkvetlou louku a brzy jsme vběhli do nějakého lesíka. "Mám pocit, že vítězím!" zasmál jsem se a běžel dál.

Smrkový les přes Rozkvetlé louky>>

“Ty seš slípka,“ protočil jsem očima, ale na důkaz toho, že mu rozumím jsem do něj přátelsky drcnul. Katastrofa byla moje součást stejně jako Mýval jeho. A mé rozhodnutí si zvířátko nechat se nijak nezměnilo.
“O Smrti jsem ale slyšel už kdovíco, ale o Životu právě nic moc špatného. Prostě se přesvědčím na vlastní tlapky, jo? A obávám se, že to pořekadlo se týká toho doopravdového života. Ne vlka, co nad životem panuje, nebo tak nějak,“ vrtěl jsem hlavou, setkání se Smrtí mi do teď nahánělo husí kůži a celý jsem se z toho klepal.
Já jsem ještě měl dostatek síly na to pozorovat ty vlky. Líbilo se mi, že bych mohl mít novou možnost potkat nové vlky, kteří by případně mohli být mými kamarády. Ale to je dětinská představa, a tak jsem to ze sebe rychle smetl. Ještě k tomu Sirius nevěděl, kdo to je a já jsem se neměl k tomu se mezi ně a Parsifala moc míchat. “Tak už asi brzy budou,“ přikývl jsem a při tom jsem si mohutně zívl. “Já tebe taky,“ usmál jsem se na něj a pak jsem následoval je ho příkladu. Hlavu jsem si položil na tlapky a byl jsem až moc unavený, než aby tenhle proces trval nějak dlouho a za pár minutek jsem byl fuč.

Tentokrát jsem spal tvrdě, zdálo se mi o všem možném, že jsem si ani moc nevšimnul, že se Sirius zvednul a já už neměl svůj věrný zdroj tepla. Otevřel jsem oči až když mě oblíznul. “Hej!“ zamumlal jsem ještě rozespale, jenže to už mi něco šeptal a mizel mezi stromy. Chvilku jsem se musel vzpamatovat, vstát, protáhnout se, než mi došlo, co se to právě děje. Utekl? Proč? Kam… Jo aha, to je závod. A už jsem si to pelášil přímo za ním. A díky mým dlouhým nohám jsem ho ještě úplně neztratil. “I ty pacholku!“

Řeka Mahtaë (jih) přes Medvědí jezírka >>

Odměny prosím na Wylana! A moc děkuju za hlasy a gratuluju Wizku <3 deserved

Já jsem se na rozdíl od Siriuse do smečky chtěl přidat vždycky. Byl to můj cíl. Moje alfa a omega všeho. A hodlal jsem se tady udržet zuby nehty, maximálně, že by se přihodilo něco, co by mi hodilo klacky pod nohy. Ale na to to zatím nevypadalo. A měl jsem tu Siriuse.
“Je to kámoš a taky mě brání,“ protočil jsem očima a rozhlížel se kolem. Cítil jsem něco ve větru. Nějaká změna počasí, ale zatím nic, a tak jsem tomu nepřikládal moc váhy. Spíš jsem se uchechtl nad tím, jak se na něj Mýval zamračila. Očividně byla stejně náladová jako její kamarád.
Život je přes poušť? A je milejší? Jasně, určitě byla potřeba nějaká ostražitost, kterou jsem měl ostatně ke všemu, co se jen mihlo kolem… Ale jestli je někdo milejší než Smrt? Bral jsem to všema čtyřma tlapama. “Ále, proč by tě žral? Sežrala tě Smrt? Ne, tak jak by mohl být Život horší než Smrt, ten má dávat, ne brát,“ protočil jsem očima a žďuchnul do něho. “Vymýšlíš si,“ zazubil jsem se a zatahal ho za ouško.
Chtěl jsem jít dál, ale… No, měl pravdu, tady se zůstávalo pěkně. A tak jsem si lehl, nalepený na něj, hlavu jsem si položil na jeho záda a poslouchal. “Kdo to je, znáš je?“ zašeptal jsem, když jsem pochytil cizí hlasy. Nevěděl jsem o čem mluví, ale zajímali mě.

<< Jeskyně

“Bla, bla, bla,“ protočil jsem očima a doslova se vyžíval v jeho dotyku. Nikdy mi nic nepřišlo takhle fajn, takhle… Prostě jsem se cítil v bezpečí. A taky trochu neohroženě, teď jsem byl prostě nedotknutelný a jen díky tomu, že jsem měl Siriuse vedle sebe.
Přikývl jsem a cestu jsem vedl, vyšel jsem z úkrytu ven a udeřilo mě světlo. No, asi bychom měli vycházet častěji než jednou za nějakou dobu. Ale mezitím nám srst mohla pěkně uschnout, takže alespoň, že tak. “Pojďme… Třeba tudy,“ zahuhlal jsem a vydal jsem se nějakým náhodným směrem. Jestli už nikdy nenajdeme cestu zpátky… Tak… Tak se rozbrečím.
“Já si myslím, že by Katastrofa jakýkoliv pokus o útok ohlašovala neskutečným řevem, takže bych se nebál,“ uchechtl jsem se a klusal kupředu. Byl jsem si jistý, že jsem Katastrofu znal i přes tu krátkou dobu, co se mě držela. Patřila ke mně. A já k ní. Dokazovalo to i šustění ve stromech a tiché pískání, které nás pronásledovalo. Byla tu s námi, jen se nijak nenavážela do naší konverzace. Za což jsem jí byl nesmírně vděčný. “Mhm! Když je tu Smrt, tak tu musí být Život, žejo? Něco jsem o něm slyšel, víš o něm něco?“ Zeptal jsem se a drcnul do něj bokem.

Duben 7/10 | Vlče

Pořád se na mě nějak ošklivě dívala a já jsem z toho měl sto chutí se schovat a už nikdy nevykouknout. Do toho na mě začala štěkat nějaký věci. Tak… Jmenovala se Vlče, nebo ne? “No tak… Tak jak se sakra jmenuješ, když ne Vlče?“ zamračil jsem se, ale byl jsem z toho zoufalý. Nedokázal jsem to pochopit, nevěděl jsem, jestli teda jen vtipkuje, nebo o co se snaží. “Ti vymyslím nějaký jméno a budu ti tak říkat,“ varoval jsem a švihl jsem ocasem. To jsem ještě nevěděl, že vůbec nemám ponětí, jak bych vlčeti mohl říkat.
Padavka? “A já na tebe jednou šlápl a jednou flákl tlapkou, jsme vyrovnaný,“ rozhodl jsem se, že si za tímhle budu stát. Nechtěl jsem prostě být poražený vlčetem, co nezná nic jako pokoru. Jen se vychvalovala, štěkala a dupala. Byla všechna vlčata taková?
Vlastně jsem z toho všeho byl celý nesvůj. Ale žádné téma se netýkalo… No vyloženě mě a toho kým jsem byl. Až do teď. Co ona o tom ví? Zamračil jsem se a udělal krok dopředu. “Přesně tak, jsem kluk. A ty seš vlče, tak co ty mě budeš soudit?“ zavrtěl jsem hlavou, “já si budu mít rád koho chci, hlavně že mám někoho rád a ten někdo má rád mě. To, jestli máš ráda holku nebo kluka, tak to je tvoje věc a v tom by se ti nikdo rýpat neměl. Jestli jo, tak si zaslouží pořádnýho dupance na nohu,“ pronesl jsem a abych to podtrhl tak jsem jí lehce dupnul na nohu, nebo se o to alespoň pokusil. Siriuse a to, co jsme mezi sebou měli, jsem si hodlal bránit. I když… No, asi to nebyl světový výkon si bránit vztah před vlčetem, co na něj skoro nedosáhne, ale…

169

Usmíval se. Byl s tím v pohodě. Zazubil jsem se na něj a pokrčil rameny. “Tak to nedělej,“ uchechtl jsem se a zavřel oči. Tohle jsem si přímo užíval a vyžíval se v tom. Nic lepšího na světě neexistovalo než tenhle moment. Protože jsem konečně na vlastní kůži poznal, co to je láska a co všechno dokáže. Takhle jsem se cítil naprosto změněný, i když tady byl ten fakt, že hnedka co budu s někým jiným, tak se to nejspíš zase vrátí zpátky do pořádku.
Poslouchal jsem ho, znal to tu víc než já, a to jsem respektoval. Ragarské pohoří a Mechový lesík? Sever. Tam se mi už nechtělo. A vůbec, to, že to je hnedka vedle Smrti, tak to se mi vůbec nelíbí. Oklepal jsem se jenom z té myšlenky, že bych tu věc musel potkat ještě jednou. “Víš co? Na severu to znáš, ale neznáš to na jihu!“ prohlásil jsem a vyskočil na nohy. “Pojď, půjdem na jih,“ zazubil jsem se a strčil do něj, jen pro to, abych rychle zmizel z nory, takhle nebude mít jinou možnost než mě následovat.

Asgaarský hvozd>>>

Duben 6/10 | Vlče

Skoro dospělá? Jo no tak to určitě, pořád mi připadala neskutečně maličká, ale radost jsem jí kazit vůbec nechtěl, a tak jsem se jen usmál. Proč ne. “Vlče? Před chvílí si říkala, že jsi skoro dospělá…“ zamračil jsem se, až pak mi to docvaklo. Copak se tohle vlče jmenovalo Vlče? No, tak to už jsem chápal, proč je tu tak samotinká uprostřed ničeho. Její máti jí asi moc v lásce neměla, když jí dala takové jméno. “Nebo… To se jmenuješ Vlče?“ zeptal jsem se o něco opatrněji. Vlče, co se jmenovalo Vlče. Co bude dělat až to vlče nebude?
“Nepodceňuju, prostě jsi moc rychlá a já jsem moc veliký na to, abych se ti vyrovnal,“ zakňučel jsem a pořád si ji prohlížel, kdyby se náhodou rozhodla po něm zase vyjet. Tentokrát už bych asi utíkal pryč. “No, není špatná, ale asi by sis na to měla najít lepšího protivníka,“ co by dělala, kdybych byl někdo zlý? Někdo, kdo by jí chtěl ublížit? To už by se z takové rány tlapou asi už moc nevzpamatovala. A rozhodně tady nebyla a nekousala se na zadku. “Holku?“ překvapeně jsem zamrkal a po chvilce zavrtěl hlavou. “Mám kluka, proč? Copak ty někoho máš?“