Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Smutek mě ovládal, házel semnou jako s hadrovou panenkou a já ne a ne se vymanit. V jednu chvíli se mi dokonce zdálo, jako kdybych slyšel občasné plácání křídel v jeskyni zamnou. Ale… Mohla to být Katastrofa. Bývalo by mě to i uklidnilo, kdyby se předemnou malá, neslyšná sůvka neusadila a nezírala do tmy stejně tak jako já. “Něco tam je," promluvila a nemusela to říkat dvakrát, abych se já rychle nevyhrabal na všechny čtyři a nevysoukal se ze svého malého místečka.
Díky bohu, že jsem tak udělal a že se Katastrofa přiletěla podívat na svého kamaráda zrovna v ten moment. Nebyl jsem zrovna připravený na pohublého, šedivého vlka s děsivýma očima do kterých jsem sotva viděl a na papoucha, který mu seděl na rameni. “Dobrý den,“ popotáhl jsem, mohlo to vypadat, jako kdybych brečel z pohledu na vlka (který vypadal teda víc zdrchaně než já), ale já upřímně z toho zděšení zapomněl, že jsem kvůli něčemu brečel.

Březen 5/10 | Regis

Ale? Čekal jsem, jestli bude pokračovat, ale nepokračoval. Zamrkal jsem do tmy a přemýšlel nad tím, že bych se chtěl asi přiučit jeho řemeslu, protože mi přišlo, že na to, jakou dobu jsem živý, tak toho umím žalostně málo. Možná, že všechno nepříjemné je k něčemu přeci jen dobré. “Ale to nevadí, nemám vám to za zlé,“ pousmál jsem se na něj. Oba jsme se potřebovali trochu uklidnit.
Naklonil jsem hlavinku na stranu a poslouchal. Takže on to zkoušel? Co ho asi muselo pochroumat natolik, aby bolest řešil takovým způsobem? Chtěl jsem se ptát, ale připadalo mi, jako kdyby nachvilku vlk opustil svoje tělo a vytratil se do minulosti. Nevěděl jsem, jestli je vhodné takový klid narušovat, brzy se ale vrátil zpátky a omlouval se mi asi tak, jako já jemu před chvilkou. Znal jsem ty momenty, kdy se vlk vrátí zpátky, vzpomínka ho pohltí stejně jako emoce z té doby.
“A co se vám stalo, že nad tím znovu přemýšlíte?“ odhadnul jsem jemně, opatrně. Nevěděl jsem, jestli mi to říct vůbec chce, ale jestli jo, chtěl jsem ho vyslechnout. Regis. Regis. Regis. “Já jsem Wylan, moc mě těší… Zůstanete… Jestli chcete… Chceš, můžeš tu zůstat,“ odpověděl jsem, ale v tu chvíli vlk, tedy Regis, seděl a nevypadalo to, že by někam chtěl odcházet. A já jsem za to byl rád. Drželo to myšlenky, že až se vrátím do Asgaaru, už možná nebudu mít za kým se vůbec vracet, na uzdě.

Březen 4/10 | Regis

Tak jo. Přikývl jsem a jen tak koukal. Protože jsem úplně nevěděl co se sebou, co s nohama, ocasem, těma parohama… Které cizinec měl taky. Ale bylo mi blbé se hnedka takhle zkraje ptát. Vlastně jsem ani moc netušil, proč jsem tak nervozní, vždyť jsem byl zastáncem toho, že plakat je v pořádku. Ale něco jiného je to prohlašovat a pak si to zažít před někým. No musel jsem ocenit, že uhnul pohledem. O kus jsem se uvolnil a vydechnul, jako kdyby mi to jeho pohled předtím zakazoval.
Jémine. Řekl jsem něco zle? Chvilku jsem se leknul, že jsem vlka ještě nedejbože urazil, ale naštěstí ne. “Jo aha… Já se v nich moc nevyznám, jsem rád, že poznám jedovatou houbu od jedlé,“ řekl jsem i když to s bylinkami moc nesouviselo, ale přišlo mi, že se začínáme alespoň chytat a mluvit o něčem, co dává smysl. Našpicoval jsem uši. Vzpomínal. “Já taky, vlastně… Vlastně jsem na tom úplně stejně, jen já jsem se šel schovat k jezeru a vzpomínat, ve tmě to jde dobře,“ pousmál jsem se, bylo možná i trochu fajn vědět, že na to ani jeden nejsme sám a že takové věci se dějí i druhým. A taky se mi lépe poslouchalo problémům druhých než přemýšlet nad těmi vlastními. Zavrtěl jsem hlavou. “Na to mi bylinky nepomůžou, ale moc vám děkuji. Co by se otupilo by se vrátilo zpátky dvacetkrát horší,“ povzdychl jsem si zase já a posadil se.

Březen 3/10 | Regis

Nechtěl mě pokousat, sežrat, ani vyhnat. A já jsem se trošku, ale znatelně uklidnil. Ani ne? Cože? zmateně jsem zamrkal a snažil se pochopit, o čem to mluví, ale pak se opravil a přišlo mi, že je vlastně stejně „šikovný“ se slovy, jako jsem byl já. A možná i to přispělo k mému klidu. “Dobře. Tak já nepůjdu, jo, když tu teda nebydlíte.“ Přikývl se a zaujal svoji pokrčenou a ztuhlou pozici, díky čemuž jsem byl alespoň o kus nižší a nemusel koukat dolů. “Ne… Ne já jsem v pořádku. Tak nějak. Fyzicky nemám nic zlomeného a už mě ani nic nebolí,“ řekl jsem, “a ani mě nic nebolelo.“ Vadilo mi, jak si mě projížděl pohledem, protože jsem si nebyl jistý, jestli hledá zranění, nebo jen soudí můj vzhled. On mě nikdy neviděl, nemohl vědět, že tohle je novinka a že jsem se takhle nenarodil. Ale já z toho nervní byl. “Ty… Vy, sbíráte bylinky takhle v noci?“ zeptal jsem se, ale sám jsem věděl, jak divný to bylo. Jo, určitě. “Ne. Já se vám omlouvám, jen mi není úplně dobře. Myslím tím… Tam nahoře, v hlavě, víte? A no… Já jsem nečekal, že bude někdo poblíž v tuhle dobu, nu.“ Vydechl jsem nakonec a obrátil očka mezi svoje tlapky. Kdo z nás na tom byl hůř?

Březen 2/10 | Regis

Nevšímal jsem si ničeho, možná, že to byla chyba, ale možná že to bylo holé štěstí. Katastrofa varovně zahoukala zrovna v moment, kdy se lesem ozval tichý hlásek. Lekl jsem se tak i tak, potlačil jsem vzlyk, vyvalil očka do tmy a absolutně strnul. Neodpovídal jsem celou dobu, až když se ten vlk vydal mým směrem a ptal se mě, jestli jsem v pořádku. A já, schoulená malá, rohatá a nohatá koule jsem spatřil malého, ušatého a hlavně rohatého vlka. Akorát jeho rohy byly o dost majestátnější než ty moje.
“Jo,“ pípl jsem, očividně jsem v pořádku nebyl. Rychle jsem se ale vydrápal na nožky a tím mezi nás dal celkem podstatný výškový rozdíl. Je maličký… Asi tak jako… rychle jsem ale myšlenky zahnal a popotáhnul. Byl jsem jako malé vlče, které bylo nachytané když kradlo sladkosti. “Pardon… Já… Vy tu bydlíte? Nechtěl jsem vyrušovat, jen-jen jsem se ztrati… No neztratil. Prostě tu jen jsem, ale já klidně půjdu,“ koktal jsem a rozhlížel se kolem sebe, kudyma se co nejrychleji zdejchnu. Doufal jsem, že rohatec není naštvaný, to by bylo asi to poslední, co bych si přál.

Březen 1/10| Regis

Bylo mi zle. Bál jsem se, že budu sám a taky jsem se bál, že mě v tomhle stavu někdo uvidí. Byl jsem jen hromádka parohatého neštěstí, které ulehlo k jezeru a v odrazu pozorovalo hvězdy nad ním. Ani švihat ocasem už jsem nemohl. A tak jsem bezmyšlenkovitě natahoval jazyk na hladinu vody, abych alespoň trochu zaměstnal hlavu, aby bylo všechno v pohodě. Abych už nemusel vnímat tu mokrou srst přímo pod očima a nemusel se bát o to, co semnou bude. Jestli přeci jen není čas zvednout kotvy a vydat se hledat štěstí zase někam jinam. Nejdřív rodina, pak Sirius, potom Jesaiah a kdo ví, jestli se Lorna vrátí?
A nad tou myšlenkou jsem se znepokojeně ošil a zakňučel. “Čím jsem si to zasloužil?“ špitl jsem svému odrazu a prohlížel si svoje růžky. Katastrofa mi houkala nad hlavou, někde v korunách stromů. Vlastně jsem nikdy nebyl sám. Ale i ona mi poslední měsíce připadala tak… Vzdálená.

<< Asgaar přes Vyhlídku

Pryč. Všechno se to na mě nahrnulo jako velká voda, pohltila mě a já se sotva potácel, byť sil jsem měl dost. Ani jsem si nestačil všimnout těch změn, co se mi staly, když jsem se prodral křovím. Jako kdybych ztratil ocásek, kožíšek se mi pozměnil a na hlavě se mi objevil malý pár začínajících parůžků, jen zlatá cetka chyběla. Ale já? Já jsem byl ztracený ve vlastních myšlenkách.
Byla tma a já vzhlédl ke hvězdám. Hledal jsem tu hvězdu, podle které jsem věděl, že byl můj milý pojmenován. “Kdepak se asi touláš?“ šeptal jsem a jako hromádka neštěstěstí jsem si našel malý výklenek, do kterého jsem zapadnul a schoulil se. Nohy mi čouhaly ven, moc jsem se nevešel. “Čím jsem si to zasloužil,“ mumlal jsem a přemýšlel. Nad tím, jak jsem se snažil zachránit dvě kouličky neštěstí před smrtí a Sirius si to vzal moc osobně, jakože ho už nechci, že mám radši ty dvě kouličky a raději odešel. Kladl jsem si to za vinu, ale nedokázal jsem se nenávidět za záchranu Jesiho a Lorny. Měl jsem je oba rád, jako svoje vlastní. Ale Jesaiah to tak neviděl. A Lorna? Bolelo mě pomyšlení, že ani ona už se nevrátí. A tak jsem se po dlouhé době nechal a vydral ze sebe dlouhý vzlyk.

Lorna jedla a já jí spokojeně pozoroval. Ačkoliv se mi po páteři přehnal ten nepříjemný pocit chladu, že Jesaiaha jsem vyděsil a on utekl. Byl jsem napjatý, ale na Lornu jsem se jen usmívat a poslouchal ji. Jenže i ona se rozhodla, že zvedne kotvy. Chtěl jsem ji zastavit. “Lorno, nikam nechoď!“ štěkl jsem, vyvalil jsem oči a klusal za ní, jenže to už se propletla mezi křoví a já neměl šanci. Nebo jsem věděl, že je to předem prohraný boj. Na svých nohách bych ji lehce doběhnul, ale když nechtěla… Stáhl jsem uši, ocas mezi nohy a do očí se mi draly slzy. “Jessi, kdepak jsi,“ kníkl jsem, nemohl jsem tu být už ani chvilku. Zavrtěl jsem hlavou a klusem jsem se vydal druhou stranou, než šla Lorna. Pryč. Co nejrychleji pryč.

Zrcadlovky přes Vyhlídku >>

Beleth to zvládla s přehledem. Pousmál jsem se na ni. “Skvělá práce,“ řekl jsem a vstal, tlamu od krve a pod námi bezvládné tělo kamzíka. Pohledem jsem okamžitě vyhledal Lornu, ale zavadil jsem taky o Hyettu, na kterou jsem se usmál a zavrtěl hlavou. Nebyla třeba pomoct. “Lorno, byla jsi skvělá, čumáček máš pozorný, s tím si dobře povedeš,“ pochválil jsem jí a přiblížil se k ní.
Ale ona měla jiné starosti. Zamračil jsem se a na obličeji se mi objevil ustaraný pohled. “Nevím.“ Rozhlížel jsem se kolem, “měl, nemohl jsem ho najít hned od začátku. Myslel jsem si, že běžel napřed, ale není tu.“ A já se okamžitě začal bát, jestli jsem to nezpůsobil já. Rozhlédl jsem se kolem ještě jednou a věnoval pak pohled kamzíkovi u svých nohou. Hlad už jsem neměl. “Najez se,“ řekl jsem krátce a poodešel. “Trochu se bojím, jestli jsem ho nevylekal tím, co jsem mu řekl…“ Nejdřív Sirius, potom Jesaiah? A co dál, Lorna taky?

Zamračil jsem se na to malé vlče, protože mi přišlo přeci jasné, že se musíme schovat… Ale to vlče nevědělo a tak jsem se jen usmál a trpělive se jal vysvětlování, proč chci věci dělat tak, jak je dělám. “Oni vědí kde jsme, potřebuješ, aby to nevěděla ta zvířata, která nám naženou. Kdybychom prostě stáli před nimi, tak utečou jinam,“ pousmál jsem se a dával si pozor na to, co se děje před ním. “Ne, to je jen dobře, že splývám,“ opravil jsem ji něžně, “ty taky splyneš dobře. Dává ti to výhodu nad těmi barevnými. Třeba Belial – ten se jen tak neschová,“ vysvětloval jsem, až jsem skoro zapomněl na to, že se na nás ženou zvířata, nebo třeba že Jessaiah se vypařil.
“Ten kulhavý, pozoruj ho,“ zašeptal jsem, rychle mi došlo, které zvíře je našim cílem. Přikrčil jsem se hlouběji, když se trojice naháněčů dala do pohybu, oči přilepené na zvířeti a celý jsem se napnul. Doufal jsem, že Beleth udělá to stejné. “Čekej, čekej,“ bál jsem se, že by nedejbože vyskočila brzo a tím pádem bychom se museli spokojit s ještě zdlouhavým uštváváním. Mezitím se pajdavé zvíře ale přibližovalo, kousíček, ještě kousek… “Teď!“ zavelel jsem a vyskočil z roští jako namydlený blesk, zvířeti jsem se prakticky pověsil na záda a donutil ho převést váhu na špatnou nohu a tím ho sejmnout k zemi. Chtěl jsem ale, aby si to Beleth zkusila a zabila ho ona, doufal jsem, že to chápe a pohne si.

Bolo to... Také nijaké bez Siriusa. Povzdychol som si a lehol si na mech, ktorý lemoval úkryt Asgaarské svorky. Dieru, ktorů tam zanechal nedokázala napravit ani Lorna a ktorá sa len prohlbovala cez odchod Jesiho. Chápal som jeho dôvody, ale tu bolesť to napravit nedokázalo.
"Prečo si musel odísť? Čo som ti urobil, čím som si to zaslúžil, že si ma tu nechal samotného? A čo keby Lorna odídě tiež a já tu zomriem sám?" povzdychol som si a natáhol si laby abych si na nich mohol položiť hlavu. "Mohol by som odísť preč. Do inej svorky, možno by sa tam našiel niekto iný. Alebo odísť preč za hranice Gallirei," premýšlal som nahlas, dúfajúc, že ma nikto nepočúvá, nechcel som, aby toto niekto počúl. A ako sa asi má Litai? Premýšlal som nad absolutne všetkým, kým som nedošiel k záveru, že toto nikdy len tak sám nedomyslím. Bol som to ja, ktorý vždy prespremýšlal nad všetkými vecmi až príliš vela. Táto situácia možno ani nepríde a možno budem mat ten zaslúžený život, po ktoróm som sníval už on malého vlčata. Musel som si len troška viac verit. A verit tomu, že raz mi to všetko vyjde. "A možno sa aj Sirius vrátí, vysvetlíme si to a budeme žiť štastne až na veky," povedal som si, ale neveril som jedinému slovu, ktoré mi z úst vyšlo. Na konci dňa mi bolo isté, že já už bych ho zpät nechcel. Opustil ma v momentoch, kedy ja som ho potreboval najviacej. A tým si navždy poškodil moju dôveru, ať chcel nebo nie. Ale já vedel, že Sirius nerobí veci len tak.

Leden 5/10 | Satori

Chápal jsem její nechuť k rohům, já se cítil, jakože mi i slušely. Ale na té drobné postavě, kterou měla ona, by jí byli spíše ke vzteku. A očividně už se přestala obávat nějakého ztracení nebo zapomnění, prostě jen klebetila a klebetila. "Tak to se jednou podívám, na ten váš zázračný lesík, Satori," ale dneska jsem to v plánu neměl, chtěl jsem jít zase honem domů! "A já tomu v Asgaaru nevelím, velí tomu Arcanus a Sionn," otec a syn, ale nepřišlo mi podstatné to dodávat. A to, že Sionn byl v mé nelibosti jsem také nezmiňoval. I když mi to přišlo poměrně humorné, vzhledem k tomu, že ten důvod, proč jsem ho rád neměl, mě nakonec opustil taky. Naštvání, které se plížilo po mé srsti, jsem rychle oklepal. Ale překvapení z toho, jak rychle se Torka vzpamatovala, oklepala a prostě jen odešla, jsem jen tak rychle oklepat nemohl. Cože? Zamračil jsem se, naklonil hlavu na stranu a až po chvilce jsem dodal: "Tak... Tak asi ahoj?" načež mi nezbylo nic jiného, než se otočit na patách a vydat se zpátky domů do Asgaaru.

Leden 4/10 | Satori
Trochu mě zaráželo, že se doopravdy jen tak pustila toho, že je ztracená. Trochu mi to smrdělo a nelíbilo se mi to. Přivřel jsem nad tím ale oči. I kdyby ano, tak to bylo vlče a bylo jistější dělat to co jsem dělal, než riskovat, že na mě nic nezkouší a pak by tu sama akorát umřela zimou. “Rohy mám nedávno, narostly mi a pak jsem našel ty ozdůbky.“ Našla je Katastrofa, ale to nebylo něco, co bych vlčeti chtěl zrovna teď nějak zdlouhavě objasňovat.
“A jsem z Asgaarské smečky, bydlíme, jak jsem říkal, v támhletom lese,“ pohodil jsem hlavou tam, odkud jsem přišel. “Kdyby ses někdy zatoulala, tak přijď, někdo ti snad pomůže,“ to snad tam bylo zas a opět hlavně pro Beliala u kterého jsem si nebyl jistý, jestli by vlčici zrovna uvítal s otevřenou náručí.

Leden 3/10 | Satori

Satori. Princezna. Jo, jasné. “Tak to mě moc těší vaše výsosti,“ usmál jsem se, byl jsem jí mohl trochu pomoct od těch chmurných myšlenek. Zdálo se, že její jméno a to co jsem měl na obličeji jí zaměstnalo dostatečně. A já jsem jen odpovídal a hledal cestu za ní, což jsem doufal, že nevydrží tak dlouho a v jeden moment se rozpomene a já se budu moci vydat zase zpátky do teplé nory a čekat, kdy se Lorna vrátí z nějakých sebevražedných dobrodružství. Na to, že to byla slečna s jen třema funkčníma nohama, byla dost aktivní. “Líbí se mi. Vídím je ve svém zorném poli, ale ne tak moc na to, aby mi nějak překáželi víš? A s těmi rohy dokážu dobře bránit sebe i svou smečku.“ vysvětlil jsem, i když na obranu tu byl Belial. Bez jakýchkoliv pochybností, možná jsem si jen trochu přilepšil. Ale jen možná.

Leden 2/10 | Satori

Chudák malá. Vypadala poměrně zdrchaně a já nevěděl, jak jí pomoct. Mohl jsem jí zavést do lesa, ale přišlo mi, že voní pachem nějaké smečky a nechtěl jsem riskovat, že mě uvidí Arcanus nebo nedejbože Belial a vyhodí mě i s tím vlčetem. Povzdychl jsem si a přešel blíž, povzbudivě jsem do ní trknul čumákem, aby se na mě alespoň očkem podívala. “Jsem ze smečky opodál, jmenuju se Wylan a pojď zkusíme jít alespoň kousek po tvých stopách, jestli si nerozpomeneš. Kdyžtak najdeme nějaký úkryt, toho se neboj,“ řekl jsem, snad co nejvíc povzbudivě co to jen šlo a přišlo mi, že to na vlče i trochu zafungovalo.
“Jak se jmenuješ ty?“ ptal jsem se mezitím co jsem už šel po jejích stopách. Přišlo mi zajímavé, jak malá vlčata byla. Samozřejmě v porovnání s takovým vytáhlým vlkem jako jsem byl já byla doopravdy malinkatá, ale stačilo mi porovnat naše tlapy, abych si vzpomněl i na Lornítko a Jessiho. Jak malincí oba byli. I když Lorna rostla jako z vody, nemohl jsem se zbavit té vzpomínky malého, umouleného vlčete pod stromem, které mě hryzlo do čumáku. Pravděpodobně mi po tom incidentu zůstala nějaká malá jizva, tu já jsem ale neviděl.