Příspěvky uživatele

< návrat zpět

334

“Zvykne? Já netoužím po tom, aby vyrůstali v hluku,“ švihl jsem ocasem a snažil se nějak ohlížet na Lornu, zda-li se náhodou chudák neprobrala z toho všeho hluku. Ona se ale jen koulela a funěla a nic jiného z ní nevypadlo. Jen čapla Jessieho ocásek. A Jessi? Ten nám řekl, ať si to vypovídáme jinde. Otřásl jsem se, celý zježený a přikývl. Vrhnul jsem po malém vlčkovi omluvný a utrápený výraz. “Hlavně se už nikam nevydávejte. A jsi chytrý Jessi, doopravdy chytrý a hodný,“ pochválil jsem ho potišku a pak už se jen vrhnul na Siriuse, čapl ho na ucho a táhnul ho na chodbu.
“Pryč. Zachraňoval jsem vlčata, mezitím co ty ses na nás vybodnul,“ pořád jsem frustrovaně šeptal, nechtěl jsem být nahlas. Ale když jsem to tak říkal, vlastně jsem nezněl tak sebejistě jak jsem znít chtěl. “Taky jsem byl u Života. Pak jsem je oba ztratil a jak namydlenej blesk jsem letěl zpátky. Ta lepší otázka by byla – kde jsi byl ty?“ doma v Asgaaru, co? A to mě bolelo.

333 stříbrných stříkaček

“Takový nic moc,“ zopakoval jsem souhlasně, protože to doopravdy nic extra nebylo. Asi bych měl navrhnout alfám, zda-li by neocenili nějaké to zvelebení. Aby to alespoň vypadalo hezčejc. “No… Tak si to vezmi takhle, ve smečce se setká víc rodin zaráz. Není to pak výhodnější, život snadnější? A hlavně máte šanci vyrůstat v bezpečí, beze strachu,“ a takový život bych pro ty dva doopravdy chtěl. I když nebyli moji. A to i když zrovna Lorna vypadala, že by ukousla hlavu kdejakýmu cizákovi, který by ji ohrožoval.
Moc jsem oceňoval to, že se Jesi k Lorně chová tak, jak se k ní choval. Usmíval jsem se a nechal ho, aby spolu prohodili slova bez toho, abych jim lezl do zelí. Ale i tak jsem se posadil opodál a hlídal. Nechtěl jsem, aby sem vtrhnul někdo, a ještě je začal peskovat, že tu nemají co dělat, protože jsou cizí.
“Jesi, co jsi mi chtěl ř…“ načnul jsem po chvilce, jenže klid neměl dlouhého trvání a já se ocitnul tváří v tvář Siriusovi. Byl jsem vykulený jako ryba a už už jsem byl na nohou, taky jsem automaticky stál v obranné pozici a vlastně jsem od ní moc neupustil, když jsem si uvědomil, že to byl Sirius. Byl jsem celý napjatý a švihal ocasem. Sirius vypadal, jako když se vynořil z mnoholetého spánku, všude kolem něj lítal prach a chlupy. A dělal nepořádek. “Buď potichu, Lorna spí,“ prohlásil jsem a tím druhé vlče představil.

332

Polekal jsem se, když jsem pozoroval Jesiho jak se rozeběhl, jeho život se mi trošku odehrál před očima. “Pro pána, šílenec,“ Jenže jsem si trochu měl uvědomit, že už není nejmenší a taky může trochu žít. A o svojí chybě se poučil záhy, když spadnul a rozjel se plnou parou do obr jeskyně. “Jesi, nebolí tě nic?“ šel jsem se okamžitě a starostlivě ptát. Ale nepotřeboval žádnou asistenci a k tomu to nevypadalo, že by ho něco bolelo.
Tak jsem se otočil na Lornu, která ještě před chvilkou mluvila o něčem jiném. Usmál jsem se nad tím. “Doopravdy nikdy?“ zubil jsem se a pak krčil rameny. “A smečka žije spolu, dělíme se o jídlo, spíme v jedné jeskyni, kryjeme si záda. Má to být bezpečné místo. A Asgaar doopravdy bezpečným je,“ vysvětloval jsem dál mezitím co se Lorna šoupala do jeskyně. Měl jsem silné podezření, že mi lhala o bolavé noze a při tom zjištění jsem se raději držel blížko ní, kdyby se cokoliv stalo. “Bojíš se, že bys uklouzla?“ dodal jsem rychle.
Nakonec jsem ale byl nucen nechat Lornu Lornou, když se Jesi vyptával dál. “Tam bydlí alfy a bety, nejvyšší vlci, kteří smečku vedou.“ Sám jsem ale nikdy neměl tu čest tam nakouknout, a tak jsem se v rychlosti rozhlédl a na moment strčil do jeskyně hlavu. Díky bohům tam nikdo nebyl a viděl jsem jen jeskyni porostlou lišejníky a mechem. “Musím přiznat, že jsem od toho čekal asi trochu víc,“ pronesl jsem, když jsem hlavu vytáhnul. Mezitím se Lorna rozhodla, že by ráda spala. “Řeknu ti popravdě, že nevím. Může sem přijít kdokoliv, ale když si najdeš nějaký fajn koutek, tak tě nikdo obtěžovat nebude. A já nebo Jesi budeme vždycky nedaleko. Stačí ti to?“

331

<<Hvozd

Nakonec se mi pomocí snad magických sil podařilo situaci uklidnit. I když Lorna stále nebyla nadšená, Jesi o pár kroků ustoupil, aby se nemusel chudák zapojovat, hlavně že odsud Lorna neutíkala s brekem. Bral jsem to jako skvělé znamení a konečně si dovolil trošku uvolnit. “Kdyby vás o smečce něco zajímalo, nebo se něčeho báli, tak vám všechno vysvětlím. Tady se doopravdy není čeho bát,“ pousmál jsem se a vyhlížel vchod do jeskyně.
Neměl jsem ani chuť z Jesiho něco páčit, ale Lorna to viděla jinak a nad tím jsem se pousmát muset. Vlastně bylo asi dobře, že spolu byli nějakou dobu sami. “Po skoro dvou letech tady mě už máloco překvapí,“ řekl jsem jen tak do vzduchu, nechtěl jsem vyvíjet tlak, ale Lornin zájem se přesunul i na mě. A pak se atmosféra celá tak nějak změnila a já zavrtěl ocasem. Zase bylo všechno v pořádku.
Rozhodl jsem se nechat chvilku ticha, jak jsem nás vedl do Asgaarské jeskyně, zdálo se, že tu jsme zcela sami a tak jsem se alespoň na chvilku mohl věnovat vlčatům než vysvětlování toho, kde jsem je sakra nabral. “Bacha ať neuklouznete,“ řekl jsem a jedno ucho jsem měl konstantně natočené na Lornu s Jesim, kdyby snad někdo uklouznul po kamení. Tahle chodba se mi nikdy nelíbila, a tak jsem byl rád, když jsme přešli do hlavního prostoru, kde jsem si okamžitě sednul a opřel se o zeď s blaženým úsměvem. “Tady se celá smečka shromažďuje, kolikrát je tu daleko víc vlků. Jsou tu i vlčata, možná jen o kousek starší než vy,“ povídal jsem, chtěl jsem, aby si nejdříve zvykli. Co jsem s nimi vůbec měl dělat? Jak se vůbec stará o vlčata? Obzvláště o ta, co se dokáží sama postarat o sebe dost dobře.

Nechal jsem Jesiho se stáhnout, přeci jen jsem nikoho nehodlal nutit do něčeho co nechtěli a jestli chtěli osobní prostor, taak ho měli mít. I když jsem tak trochu toužil je oba obejmout a zmáčknout. “Tak to jste moc šikovní,“ pochválil jsem je oba, ale jejich slovům moc nevěřil, ohlížet jsem se však přestal, hodlal jsem si to tu pak pro jistotu projít, ale mezi stromy Asgaarského hvozdu bychom měli být více či méně v bezpečí.
Přikývl jsem. Ale můj pohled na Lornině noze chvilku zůstal. Bylo to nic neříkající, doufal jsem, že kdyby něco, tak zamnou Lorna přijde a řekne mi.
Ajaj. Překvapeně jsem zamrkal a švihl ocasem. Sklonil jsem hlavu a tím se snažil situaci co nejrychleji uklidnit. Nevěděl jsem, že to myslela vážně a tak trochu jsem v hlavě panikařil, že se mi zase podařilo říct něco ošklivého. “Tak to se omlouvám Lorno,“ ale jestli bylo něco, co jsem dokázal, tak to bylo uznat svojí chybu a omluvit se. I když jsem měl chuť se schoulit do klubíčka a pořádně si vynadat. “Tak to tím pádem se ale nemáš čeho bát. Dobře? Tebe nedostanou. Já, Jesi a zbytek smečky to nedovolí, to ti slibuju,“ zkusil jsem se jemně pousmát a ustoupil jsem o krok, spíš kvůli svému pocitu nepříjemnosti než kvůli jejich osobnímu prostoru. Bylo to jako stepovat. S vlčaty jsem nikdy nepracoval a nevěděl jsem kam šlapat. I když Sirius a Lorna si byli poměrně podobní.
Další věc co jsem si neuvědomil bylo i to, že jsem špatně dělil pozornost mezi vlčata. Jesi unavený sice nebyl, ale Lorna chtěla do jeskyně. Sice jsem se omluvil Lorně, ale chtěl jsem vylepšit náladu i Jesaiahovi, který vedle nás stál a koukal. “Tak tedy půjdeme do jeskyně jo? A Jesi, předtím, než jsme našli Lornu, tak si mi chtěl povědět o nějakém tvém snu. Pověděl by si mi o něm teď? Cestou sem jsem nad ním přemýšel,“ řekl jsem přímo strakatému vlčeti s drobným úsměvem a nepředstíraným zájmem. Měl jsem na čem pracovat jestli jsem se o ně chtěl postarat, ať už dočasně nebo dlouhodobě. A jak jsem švihl ocasem a rozešel se pomalým krokem směrem k jeskyni, ještě jsem dodal: “a pak vám ukážu ještě jednoho tvora, který by vás mohl zajímat. Ale nejdřív do jeskyně,“ a v hlavě jsem doufal, že je Katastrofa zaujme alespoň trochu. Kdo ví co má ráda dnešní mládež?

Siccumky >>

Jesaiah byl v pořádku. Blaženě jsem se na něj usmál a moje tělo očividně polevilo i ze zbytečků strachu a nervů. Sklonil jsem k němu čumák a drcl do něj. “Šikovní,“ špitl jsem a svůj pohled obrátil na vlčici, která stála na třech nožkách. Očividně se stav její nožičky vůbec nelepšil a dělalo mi to starosti. Jako bych těch starostí neměl příliš.
“Divní vlci? Jací divní vlci?“ zpozorněl jsem a rozhlédl se kolem sebe, “jste si jistí, že vás nepronásledovali?“ zeptal jsem se ještě a švihl ocasem. Byli jsme ale v Asgaaru, tady už by mělo být více či méně bezpečno a přinejhorším by šlo vlčata jednoduše schovat. Z mého přemýšlení mě ale opět vytrhla Lorna. Ryby? Hodil jsem překvapený, ale očividně potěšený pohled jak na Jesiho, tak na Lornu. “Jsem rád, že jste si dokázali poradit i beze mě. Už jen to, že jste se dostali až sem? A vůbec, Lorno, co tvoje nožka? Ta dálka jí asi moc nepomohla.“ Tak nějak jsem odhadoval, že jí polovinu cesty podpíral strakáč, ale nahlas jsem to neřekl.
“Asgaar a krást vlčatům kůže?“ uchechtl jsem se, ale raději jsem okamžitě vrtěl hlavou, aby to nevyznělo tak jak jsem nechtěl. “To víš, že ne. Copak u vás se kůže vlčatům kradly? Tady jsi ale doopravdy v bezpečí. I ty, Jesi. Už vás nic nebude nahánět, nebudete padat z nebíčka ani se muset schovávat pod větvemi,“ shrnul jsem. Tak. A teď jsem jen doufal, že se žádné další dálkové cestování konat nebude. S našim štěstím Gallireu postihne nějaká další pohroma. Ale co teď? Možná jsem měl hledat Jesiho rodiče. A taky jsem měl Lorně najít pomoc s nohou. Na všechno ale dojde. “Chcete si odpočinout?“ zeptal jsem se raději a tím ukončil svou dlouhou smršť otázek.

<< Esíčka přes Středozemku

Vběhl jsem do lesa s Katastrofou hned v patách, ignoroval jsem jakýkoliv jiný pach, nezajímal mě Belial, Arcanus a snad ani Sirius, který se zde určitě někdy nedávno pohyboval. "Vlčata, vlčata, honem rychle," blábolil jsem, div jsem se nerozbrečel. To se mohlo dít jen mně, spát tak dlouho, že ztratím i vlče s rozbitou nožkou... Vypadal jsem tak jako jsem se cítil, ještě vlhký kožich, rozklepané svaly a srst ze které semtam trčela větvička. Ale to mi taky bylo fuk. Jediné co mě zajímalo bylo houknutí Katastrofy. "Našla jsem je!" pískla vesele a navedla mě tím správným směrem.
Vynořil jsem se jako divoká voda hnedka u dvojice. Vypadali na první pohled živě, se všemi končetinami a bez jakékoliv větší fyzické újmy navíc. "Pro pána! Já jsem tak rád, že se vám nic nestalo," vyhrkl jsem a dostal ze sebe jeden veliký úlevný povzdech a oba jsem si je prohlédl od hlavy až k patě. "Jak jste to sem zvládli doťapat? Bál jsem se, že do vás uhodil blesk, odnesla voda nebo cokoliv co se teď děje, jste v pořádku?" ale zeptat jsem se musel, protože ačkoliv fyzicky na tom asi byli víceméně fajn. Ve vzduchu jsem mimo svůj stres zrovna pohodovou atmosféru necítil. A jestli se o něčem bavili předtím, rozhodně jsem nebyl v dostatečném rozpoložení to při dramatickém příchodu vnímat.

<< Tmavé smrčiny přes Tenebrae

Běžel jsem seč mi síly stačily. "Běželi tudy, asi. Nejspíš, kam jinam... Ale jak se jim podařilo se nasměrovat na Asgaar, eh?" kladla sovice otázky, na které já rozhodně neměl odpovědi a výjimečně snad ani náladu, měl jsem chuť jí kousnout ať mlčí, byl jsem tak vystresovaný, že mi to ničilo povahu. A tak jsem se rozhodl to raději ponechat bez odpovědi. Mezitím liják a bouře celkově stačila ustat, nic to ale neměnilo na tom, že jsem byl promoklý až na kost a poměrně zoufalý. Ztratil jsem vlčata, která jsem ani nedokázal včas dovést do bezpečí smečky. A jestli se jim něco stalo, v životě jsem si to nehodlal odpustit. Popravdě jsem se proklínal už za běhu. A to mi pořádně docházel dech. No fuj.

Asgaar přes Středozemku >>

Nevěděl jsem co se vlastně děje. Protože jsme se rozhodli všichni jít spát, bylo doopravdy pozdě a v další chvíli jsem se probudil a žádné vlče nikde. Možná, že jsem ze spánku zaslechl nějakou tu zmínku o tom, že se vydají něco prozkoumávat, ale stejně jednoduše jsem si to mohl domyslet a tak jsem to prostě nechal být. No, ale když mi to došlo? Tak už bylo pozdě.
Možná, že jsem to nevěděl, ale vlčata byla dávno pryč a já měl zaděláno na pořádné neštěstí. Totižto jsem se objevil v pořádném slejváku a no... Panika. "L.. Lorna! Jesaiah!" zalapal jsem po dechu a začal se zběsile rozhlížet kolem sebe, déšť zahladil veškerý pach, který by po těch dvou zůstal, nakonec se mi dostalo nějaké té pomoci od Katastrofy, která, celá zmáčená a sotva letící, přiletěla a zatahala mě na ucho, aby mě navigovala správným směrem. Už jsem věděl kam jít. A taky, že jsem se rozeběhl, bouře nebouře.

Esíčka přes Tenebrae >>

Oblízl jsem si čumák a zahladil tak jakékoliv zbylé stopy po krvi, zbytek už zaschnul a s tím i můj „strach“ z malého vlčete. Byl jsem rád, že Jesi už nešel dál, znervoznovalo mě to asi skoro stejně jako tady vlčí slečnu. “Věřím ti to, neboj se, nenecháme tě hladovět,“ ačkoliv jsem si po tom, co jsem viděl její fyzický stav spíš uvědomil, že jí co nejdřív musíme dostat do smečky. Ostatně stejně tak jako Jessiho. Loudal jsem se až moc dlouho.
Prohlédl jsem si malé vlče pomalu, opatrně a s něhou. Měla zraněnou tlapku, ale nedovolil jsem si jí prohlédnout z blízka. “Ublížila sis?“ tak proto schovaná na takovém místě. “Neboj, už sama nejsi, určitě je to pro tebe tak těžké. Ale nejsi sama a nikdo ti už neublíží, vymyslela sis tu schovku doopravdy skvěle,“ usmál jsem se povzbudivě. Chtěl jsem si nějakým způsobem získat její důvěru, tomu pomáhal i Jessi.
Můžeme jí pomoct? Věnoval jsem krátký pohled druhému vlčeti a pak zase jí a přikývl jsem. “Mám návrh. Můžeme tě vzít s námi do smečky, dostaneš najíst a budeš se moct zahřát a taky se ti někdo podívá na tlapku, co se bude dít pak si rozhodneš sama. Nerad bych tě tady nechával, pořád je zima přeci,“ vrtěl jsem hlavou a starostí se ošil. Lorna usmál jsem se a nehýbal se, abych Lornu náhodou nevylekal v její misi se k nám přiblížit. Sirius asi nadšený nebude, ale já jsem nemohl být šťastnější.

Malému vlčeti se podařilo mě odehnat a Jessie? Ten se neohroženě dral kupředu a najednou přeskočil z malého vlčete na docela velkého dospěláka. Trochu to mnou hnulo, a to jsem ani nevěděl jakým způsobem. Sledoval jsem jejich konverzaci a celé to využil pro to, abych se trochu zklidnil. Byl jsem dospělý vlk a tohle byla dvě vlčata, možná bych se tak měl začít chovat. Nehledě na to, jak moc mi toho vlčete bylo líto a jak moc jsem tím byl ovlivněný.
“Jessi, opatrně, dej jí trochu prostoru,“ špitl jsem z ničeho nic, když jsem viděl, jak je chudák namáčknutá na kořeny a doufal, že Jessi neskončí tak jako já, možná ještě hůř. Opatrně, a hlavně pomalu jsem si lehnul, horko těžko bych z téhle pozice někomu ubližoval, a hlavně jsem se nad nikým netyčil jako stožář. “Takže jsi tu sama?“ zeptal jsem se opatrně, ale celé mě to zabolelo u srdíčka. “Ale neboj, teď jsme tu my. Oba jsme něco nebo někoho ztratily, já už taky nemám svoji rodinu nikde poblíž. Ale sama nezůstaneš, přísahám,“ hlas se mi pořád trochu klepal, hold jsem byl nervní vlk, ale moje pointa zůstávala. “Jak se jmenuješ? Určitě máš krásné jméno,“ usmál jsem se a zastříhal ouškama. A nehledě na to, jak moc to vypadalo, že už jsem v pohodě, vevnitř jsem sváděl celý boj. Byl jsem nervózní z vlčete, to jsem to dotáhnul.

“Jsi nějaký zvědavý,“ usmál jsem se, bohužel jsem se mu ale nemohl nyní teď tak věnovat, když se dělo tolik věcí. “Povíš mi to pak, mysli na to,“ špitl jsem rychle, protože o moment později jsem řešil malé vlčátko. Další malé vlčátko. Stále jsem ale byl opatrný, aby se Jesi zas tak moc nepřibližoval, nestál jsem o to, aby mu mladá slečna nějak ublížila.
A tak nějak jsem doufal, že to všechno půjde hladce. Ono však ale nešlo. Mladá vlčka po mně okamžitě vyjela a chňapla mě do čumáku, nestihl jsem se uhnout a nosem mi projela ostrá bolest. Vlčecí zoubky bolely víc než ty normální. Potichu jsem zakňučel a v panice ostře trhnul hlavou, než jsem ustoupil o krok. Mezitím co se mi adrenalin vléval do žil a já zpracovával co se právě stalo a jestli je to vlče agresivní, tak jsem poslouchal, co mi vlastně říká. A je dobře, že jsem to udělal. Očividně se bála. A kdo by se nebál, kdyby se nad ním tyčil vysoký a hlavně dospělý vlk. “Já… Já nechci tvojí kůži, já ti chci pomoct, doopravdy,“ řekl jsem a celé to podtrhl tím, že jsem ještě o pár kroků ustoupil a tím dal vlastně větší prostor Jesimu. Bylo to jako kdybych já byl pomalu vyděšenější z celé situace než ona. “Nemusíš se nás bát, kdepak máš rodiče? Ztratila ses? Můžu je zkusit najít, jestli bys chtěla.“ Nabízel jsem, byl jsem celkem zoufalý. Jesaiah spadnul z nebes a tam bylo jasné, že jsme ho ani já ani Sirius sežrat nechtěli. Tohle doopravdy vypadalo spíš jako přepadení.

<< Naarské vršky přes Prstovky

Spousta mechu? Chvilku jsem nic neodpovídal, protože jsem se nad tím zamyslel. “První vlk, kterého jsem tu potkal mi řekl, že je tu místo se svítícím mechem,“ řekl jsem po chvíli mlčení. “A Sirius mi řekl o smečce, která se jmenuje Mechová, tam by mohlo být fakt hodně mechu. Pročpak? Chceš polštářky pod hlavičku? Myslím, že v noře bude mechu dost,“ a jestli ne, byl jsem velmi odhodlaný mu přání splnit a přinést mu kolik mechu jen bude chtít.
Mezitím jsem zpomalil, když jsme přecházely podivné hory, které jsem už viděl a pořád se mi vůbec nelíbily. Šel jsem vůbec dobře? “Je to krásné místo. Je to prostě les, ale já si myslím, že tu krásu tam dělají vlci. Jsou tam vlčata v podobném věku jako ty, tak třeba si tam rovnou najdeš přátele,“ usmál jsem se a moje nejistota mezitím nabyla jako mráček. Protože sněhu sice bylo méně, ale taky jsem byl v naprosto neznámém lese. Respektive jsem počítal s tím divným, hustým hvozdem. Byl na druhé straně? “Asi jsem to vzal špatnou cestou,“ špitl jsem a trochu změnil směr.
Štěstí, že jsem to udělal. Prodíral jsem se lesem a dával si veliký pozor na vlče, které jsem tahal s sebou. Málem bych si nevšiml té šedavé kuličky pod větvěmi, kdybych neslyšel hlas. Prudce jsem se zastavil a ztuhnul. Chvilku jsem si myslel, že je tam schovaný nějaký predátor. Ale predátor nemluví jako vlk. “Drž se zamnou,“ dal jsem Jesimu instrukce a rozklusal se směrem k větvím, které skrývaly… Vlče? Vlče, které něco nechtělo. Co? To jsem nevěděl.
“Ahoj,“ oznámil jsem svoji přítomnost opatrně a skrčil se, abych nahlédl pod větve. “Jsi v pořádku?“ přeci jen bych nechtěl naštvat rodiče vlčete, kdyby tu nějací byli. Ale jaký nezodpovědný darebák by nechal svoje vlče mrznout pod větvemi? A vůbec jsem žádné dospěláky necítil.

Dočista jsem zapomněl, že vlče nemá stejnou kapacitu energie jako já, dospělý vlk, který na tom s vytrvalostí byl docela někde jinde. “Tak dobře,“ přikývl jsem a vlastně vůbec dlouho netrvalo, než jsem viděl, jak Jesaiah potichu oddychuje. Chvilku jsem hlídal, jestli kolem nás není nějaké nebezpečí, ale s tím, že jsme pořád byli v dosahu Života, tak jsem se cítil relativně v bezpečí. S úlevou jsem si oddechnul a obtočil se kolem Jesiho a chvilku mi trvalo, než jsem usnul taky.
Druhý den jsem se probudil velmi brzy, opatrně jsem se protáhnul abych nebudil Jesiho a pak mi zůstávalo… Čekat. Pozoroval jsem Slunce, než jsem vedle sebe cítil pohyb. “Dobré ránko,“ špitl jsem a usmál se na něj. “Myslím, že už nebude tolik sněhu, bude se ti chodit snáž. Nebo v to alespoň doufám. A v Asgaaru pak můžeš prozkoumávat, jak je libo. Tak jdeme,“ řekl jsem, abych ho na cestu alespoň trochu namotivoval a vydal se směrem… U kterého jsem upřímně jen doufal, že je správný.

Tmavé smrčiny přes Prstové hory >>

<< Vrchol

Moc mě překvapilo, že by semnou chtěl zůstat. Zahřálo mě to na srdíčku, ale zároveň jsem se cítil, jako kdybych někomu kradl jejich vlče. Jak by se to asi líbilo mně, kdyby mi někdo ukradnul syna? Ale zároveň jsem se nemohl prostě sbalit a odejít na cestu, které by takhle malé vlče nemuselo asi ani zvládnout. Také bůh ví, jak dlouho letěl s tím ptákem. A možná to bylo sobecké rozhodnutí, ale prostě jsem se rozhodl, že si ho nechám na dobu neurčitou. Postarám se o něj i kdyby Siriuse mělo klepnout. “To jsem moc rád, Jesi.“ Špitl jsem a ťukl do něj čumákem.
Bohužel i takový výšlap byl pro vlče těžký. Sám jsem měl ale problémy s výšlapem, no větší problém byl pořád Sirius. “Už jsi veliký, líbí se mi, jak přemýšlíš. Ale nevím, jestli zrovna Siriovi něco vysvětlíme,“ povzdychl jsem si, ale sám jsem se přistihl, jak očkem koukám po okolí stejně jako vlče. Kterému jsem věnoval smutný pohled, kdykoliv se únavou usadil, nebo si postěžoval.
Pak bylo setkání se Životem. Nechal jsem Jesiho ať sám mluví a když se na mě podíval, přikyvoval jsem s úsměvem ať pokračuje dál. Život byl hodný, že mu všechno vysvětlil, že mu daroval sílu. Nevěděl jsem, jak to teda dělá, ale třeba se to brzy projeví.

Po odchodu a o dost lehčím sestupu z vrcholu jsem se na moment zastavil. Nadechl se a snažil se zahnat ten prázdný pocit z toho, že už nejsem v té hřejivé přítomnosti Života. “Jessi, než si popovídáme o Životu, co kdybych tě teď svezl na zádech? Abys nebyl tak uťapkaný, vím, jak je tahle cesta těžká,“ nabídl jsem, byl jsem připravený nést nějakou tu váhu, protože vlče už nebylo tak drobounké. Cesta do Asgaaru bude ale trochu náročnější i přes to, že počasí se pomalu zlepšovalo.