Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledoval jsem jak se sem dopravilo i několik dalších, mně samozřejmě nejvíc zajímala Lorna a Jesaiah. Byl jsem rád, že se sem dostala ve zdraví a bez dalších zlomených nohou.
Ale také sledovat jak Lorna dostává jeden z nejdůležitějších úkolů lovu přímo od alfy, nedalo mi a cítil jsem se poměrně hrdý. "To zvládneš perfektně, Lorno," řekl jsem, ale nemyslel jsem si, že by tahle kopa radosti potřebovala ještě nějaké povzbuzení, nabuzená byla ze své výpravy a spánku už dost. A já se tak mohl celkem efektivně věnovat tomu, co bude přicházet mým směrem. A už jsem si nevšímal tolik toho, že se Jesaiah potají vytratil pryč. Přikývl jsem a otočil se na malé vlče, u nějž jsem si nebyl zrovna dvakrát jistý jménem, ale zrovna teď mi přišlo celkem... No, nemístné se ptát a tak jsem se rozhodl, že ten trapas si nechám až po tom, co zařídím, abychom měli i co jíst. "Ano, můžeme," přikývl jsem a obrátil se na vlčata, zrovna v moment, když už tam Jessi nebyl... Asi šel napřed.
"Pojď, půjdeme za nimi, ale budeme se držet o kus dál, budeme skrytí a v moment až vám řeknu, tak na něho skočíme, pozor na kopyta a rohy, můžou ti vypíchnout oči," upozornil jsem se rozešel jsem se za Arcanusem, udržoval jsem si ale dostatečnou dálku, abych měl přehled o dění a Hyetta s Arcanem věděli, kam zvíře nahánět. Lorna nakonec něco ucítila a já jsem se tak instinktivně skrčil a zůstal skrytý v houští, doufal jsem, že to vlče udělá to samé.

Nadělila sis k narozeninám klid a mír v duši :D
Svůj farewell jsem ti řekla ve zprávách, tady ti jen oficiálně přeju všechno nejlepší k narozeninám ještě jednou a hodně štěstí v pouhopouhých kreslířských povinnostech!

//Poznámka pro všechny, abych někoho nezmátla, že Wylan ještě nemá zahraný nový vzhled, takže furt má dlouhý ocas, a žádný cetky, i forgot

Jessie nebyl nemocný. Což bylo dobré. Ale taky si nebyl zrovna jistý tím, jestli tu chce zůstávat nebo ne. Jeho nerozhodnost jsem chápal, ale stresovala mě víc než kdyby řekl definitivní odpověď. Ta naděje mě držela uzdě. “Chtěl bych… Chtěl bych abys tu zůstal, kdyby i Lorna zůstala, mohli bychom být něco jako rod…“ najednou moje slova ale protnul táhlý zvuk nedaleko. Švihl jsem ocasem. “To je… To je Arcanus, měli bychom za ním jít, povíme si to potom, třeba už tam bude i Lorna,“ povzdychl jsem si s malým úsměvem a vydal se za známým hlasem. Měl jsem nad čím přemýšlet. A Jessie nepochybně taky, možná bude dobré, když se rozptýlíme, než se k tomu vrátíme.
Vynořil jsem se za Lornou, která se o nás právě zmiňovala, uchechtl jsem se a mlaskl přímo za ní. “Tady,“ zazubil jsem se na ní a prohlédl si Arcana, dlouho, jsem ho neviděl, ale respekt z něj čišel stále stejný. Celkově se mi zdálo, že svět je takový barvější. Moc mě netrápilo, že Lorna vypadala jako kdyby svedla boj s roštím a už mě ani netrápil tak moc Jessiho možný odchod. Byl jsem rád, že je má vedle sebe teď a tady, skoro jsem z toho slzel. “Dobrý den,“ pronesl jsem s mírným pokývnutím k Arcanovi, ale i Hyettě, kterou jsem viděl poblíž.

<< Zarostlý les

Líbila se mi Lornina odhodlanost, musel jsem se nad tím pousmát. A taky jsem nečekal, že se oba dva tak pustí do Siriuse. Překvapeně jsem nad tím zamrkal, ale… Ale vlastně mi to vůbec nevadilo. “A já si zase nezasloužím vás dva,“ usmál jsem se na černobílého vlčka vedle, který mi přímo rostl před očima. Souhlasil jsem s ním taky ohledně počasí a Asgaar jsem uvítal s velikým nadšením.
Lorně se stihlo udělat zle, taky se mi nějak nezdála a tak jsem jí chudáka nechal. Byla dost rozumná a její rozhodnutí si odpočinout jsem velmi podporoval. “A ty se cítíš jak Jessi, nemocný nejsi snad?“ otočil jsem hlavu dolů na svého… No. To jsem ještě nevěděl. A taky mě to trochu trápilo. Zamračil jsem se a posadil se pod strom. “Jessi. Já se tě musím na něco zeptat.“ zvážněl jsem a na moje poměry jsem působil jako vyrovnaný dospělák. I když jsem se cítil, jako když jdu zrovna na popravu. Nelíbila se mi ta možnost, že by Jesaiah odpověděl tak, jak bych nechtěl, ale hodlal jsem jeho rozhodnutí respektovat, ať už je jakékoliv. “Budeš tu chtít zůstat? Semnou. Nevím, jestli Lorna bude chtít…“ Po dokončení začátku jsem se nervozně podíval mezi svoje přední tlapy, než jsem se přinutil se dívat zase na Jessiho. “Už jsi velký, zanedlouho budeš dospělý a můžeš dělat svoje rozhodnutí. Nechci tě trápit někde, kde nechceš být. I když já bych tě tu měl rád. Totiž… Já tě mám rád. Ale nechci, abys musel brát ohledy na mě. Já jsem byl zase ze svého domova vyštvaný, kdybych měl tu možnost, radši bych si o svém osudu rozhodl sám.“ Dokončil jsem. Chápal jsem, že to přišlo trošku odnikud. Ale tohle mi tlačilo zezadu na mozek už dlouhou dobu.
A mezitím se Lorna rozhodla, že už se cítí dost čile na to, aby šla objevovat sama. Trochu jsem se zamračil a zlehka švihl ocasem. Ale nepřišlo mi to jako něco, čemu bych musel zabraňovat. Sám jsem to tu říkal, musí se rozhodovat sami. A taky jsem si myslel, že tihle dva si toho zažili snad ještě víc, než já za celý svůj život.

“No, asi nikam, ale víšjak,“ zamumlal jsem nejistě, ale takhle mi bylo fajn. Trochu jsem si ulevil i nad tím, že se nehodlá jen tak sebrat a odejít. Kdyby to samé udělal i Jessie, těžko bych to nesl. I když… Jejich volba. Nechtěl jsem je nutit, třeba tu doopravdy jen chvíli pobudou a pak se každý vydá vlastním směrem. “no… No… No to je jedno,“ radši jsem nad tím mávnul tlapkou, než jsem se znemožnil kompletně.
Každopádně Jessieho přítomnost mě moc potěšila, v tenhle moment jsem se cítil jako méně kompetentní „dospělák“ než on. A to ani nebyl dospělý. “Zpomal trochu, ženeš se jak hurikán po tomhle,“ povzdychl jsem si a věnoval Jesaiahovi jeden unavený pohled. “Jsem rád, že můj vnějšek vyobrazuje i můj vnitřek. To bylo děsný,“ vydechl jsem, “ale taky jsem rád, že tě vidím. Co si dělal ty mezitím? Doufám, žes nešel lovit příšery,“ ale očividně ho nic nesežralo a za to jsem byl rád. A hlavně jsem byl rád za to, že sem chodit neplánuje. Díky bohu.
Tlapkou přes obličej jsem dostal při další otázce, hodně dlouhou dobu jsem mlčel. Protože jsme netušil, co na to říct. Jak to vůbec se Siriusem dopadlo? “No…“ hodil jsem po něm nejistý pohled, ale viděl jsem, jak je to i jemu jasné. Nemělo cenu to zapírat a předstírat, jak skvělé to bylo. “Nechtěl mě ani slyšet, vzal si do hlavy, že když jsem našel vás, tak jeho nechci. Je uražený, že jsem tě nenechal zmrznout někde v té vánici když přišla. I když… Beztak jsi to tam pak zvládnul s Lornou sám, ale bál jsem se.“ Povídal jsem, “tvrdohlavě si to nenechal vysvětlit, takže se naštval a utekl od toho. Nechtěl jsem ho nahánět a nechat vás v jeskyni samotný. Ale on se vrátí a pochopí to.“ Ale můj hlas jednoduše prozrazoval, že jsem si tím nebyl jistý ani já sám.

Zarostlý les přes Hadí ocas >>

Když je to k jídlu, tak jo? Očividně způsob jak se probojovat blíž k téhle malé vlčce bylo přes žaludek, dobré vědět. Každopádně teď jsme měli o dost více problémů. Poslouchal jsem jí a doopravdy se snažil být co nejopatrnější. Ale představa o lovcích kůží… “Neboj, já bych jim tě nikdy nedal.“ Zavrtěl jsem hlavou rozhodně, “já si tě nechám a nedovolim, aby tě byť jen našli… Teda, teda jestli tu chceš dál zůstávat, jo. Já tě nechci nutit,“ žbrblal jsem a povzbudivě do ní trochu žďuchnul. Lorna byla ale tedy trochu racionálnější, i jako vlče. Přikývl jsem. “Kdyžtak utíkej pro pomoc, já to zastavím,“ řekl jsem ještě, ale slábnutí bylo dobrým znamením. Ještě chvilku jsem radši zůstal na místě, ale to už jsem slyšel vzdálený, povědomý hlas.
“Jessie?“ zamračil jsem se a ohlédl se, než jsem ještě jednou zkontroloval, jestli se i tak něco neplíží tmou. Pomalu jsem se narovnal a udělal krok vpřed. Nikde nic. “Je to pryč, jdeme za Jesaiahem,“ oznámil jsem šeptem a vycouval odtud, než bylo dostatečně bezpečné se otočit a jít popředu. Za tu cestu jsem ze sebe musel minimálně 10x setřást nervozitu, “močály už asi ne.“ Poznamenal jsem ještě než se předemnou objevil další černobílý kožich, který se držel na okraji. Za což jsem byl rád. “Promiň, zdrželi jsme se a no… No ale nic nikomu není, trocha prozkoumávání, do močálů ale prosím nikdy sám nechoď… Nebo víš co, radši tam nechoď vůbec,“ oklepal jsem se ještě jednou a pod tlapama uvítal pevnou půdu.

Ahh! Moc moc děkuji za skvělou akci, skvělé úkoly, inktober byl taky hezky vyřešený :> Všechno mě moc bavilo.

Mám 130 bodů:
100b= Magie nemrtvých pro Cyrila
2x 15b= 2* do Ohně pro DANTEHO

Připsáno a děkuji za účast a za chválu :>

Říjen 2/10

Připrav hostinu

Usmyslel jsem si, že by bylo fajn, kdybych to s tím Siriusem nakonec přeci jen nějak urovnal. Jeho nepřítomnost mi prozatím starosti nedělala, jelikož mi bylo jasné, že určitě někde nadává a dělá uraženého, ale zatím vždycky přišel. Nehledě na to, jak moc uražený ve skutečnosti byl. A já jsem za to byl vděčný, byla to jedna z kvalit a taky trochu štěstí v neštěstí.
Proto jsem se rozhodl ho překvapit, první krok bylo něco ulovit, jako první jsme spolu lovili bažanty a já jsem mu to chtěl hezky připomenout. Byla to naše první velká spolupráce! Pousmál jsem se mezitím co jsem se krčil a plížil na kraji lesa, oči přímo uzamknuté na nebohém starém kusu, protože se mi se vší upřímností nechtělo lítat za nějakým mlaďasem, který by mě unavil a já pak neměl energii na nic jiného. Oblízl jsem si čumák a v poslední moment, kdy si mě bažant už všiml, jsem po něm vyjel a jedním perfektně mířeným skousnutím jsem ho usmrtil. To byl můj hlavní chod.
Další věc na kterou jsem málem zapomněl byl předkrm, tam jsem potřeboval trochu pomoci od Katastrofy, která na mě i nadále shlížela z výšin, její úkol byl najít nějakého toho zajíce, tak akorát. Což se jí i podařilo. Začala kolem něj vyvádět, skučet, kejhat a bůh ví co všechno a zmatený, vyděšený a celkem i pohubný zajda se mi vehnal přímo mezi zuby. Nádhera.
Pak už jsem jen s pomocí Katastrofy nachytal pár myší a celé to uspořádal do nádherné, až umělecké kompozice, do které jsem přidal několik nádherně barevných kytiček, nechal to celé orámovat dřevinami až to působilo naprosto kouzelně a romanticky. Byl jsem nadšený. Vyslal jsem k Siriusovi myšlenku, a čekal. Něco mi na tom ale nesedělo, jako kdyby moje magie nedosáhla na to místo, kde on byl. Což... Což bylo divné.
A tak jsem čekal.
. a čekal..
.. a čekal...
... a čekal.
A už se nikdy nedočkal.

Celkem mě překvapila Lornina reakce, trochu jsem jen čuměl na to, jak mě poplácala po tlapce a trochu jsem si uvědomil, že v tenhle moment je spíš ona ten dospělák… Ale zase… Zase jsem si trošku připadal, že jí možná i trochu učím empatii, i když ten druhý vypráví úplné hlouposti. Nebo to bylo něco co měla prostě zakódované v sobě. No nechtěl jsem si kazit radost. “Děkuju,“ usmál jsem se na ní a lehce do ní šťouchl čumákem, “nech… Jo, určitě je sežereš, ty bys sežrala všechno, co?“ zasmál jsem se, ale líbila se mi ta mentalita toho.
Radost nás takhle ale hodně rychle přešla. Zprvu, když jsem se zase vytáhl nazpátek, jsem ani nedokázal nic pořádně říct, jen jsem rychle zavrtěl hlavou a snažil se neklepat, což se mi dařilo pěkně. “Jo pardon, neboj, mi… mi to ujelo,“ špitl jsem zpátky, ale hlas se mi trocho trásl. Sklonil jsem se dolů k ní, pozoroval a druhým uchem poslouchal. A zase jsem se musel donutit, abych se nesmál. Alíkátor. “Alíkátor?“ zeptal jsem se, ale bylo mi jasné co myslí a protentokrát jsem jí ani neopravoval. Dělalo to tu celkem děsivou storku o dost méně děsivou. Protože představa aligátorů a jejich ostrých zubu mi dobře nedělala. “Jen jedno ucho? Já zas slyšel o vlcích, kteří jsou poskládaní z různých částí těla ostatních,“ špitl jsem a pozoroval. “Třeba to, co to v té tmě je, je vlk, který je poskládaný. Slyšel jsem o tom někoho mluvit, že někdo někomu ukousl ocas a vyměnil ho za svůj, místo normálního ucha si sehnal vylepšené… A bylo to jako… Jako zombie, víš co to je zombie? O tom mi vyprávěla mamka, prý tě to sežere nebo tak nějak,“ celé moje vyprávění bylo zmatené a nejasné, protože jsem se tak moc soustředil na to, co bylo před námi. “Myslíš, že když se odsud odplížíme, že nás to nechá být?“

Okus podzimní specialitu

Natáhl jsem se, byla to jedna z mála volných chvílí, které jsem měl. Sirius nebyl pořád nikde k nalezení, ale Lorna s Jesim si hráli spolu, nebo minimálně spolu existovali. Od té doby co byl Jesaiah v pubertě jsem si čím dál míň věděl co bych s ním tak asi měl dělat. A tak jsem byl rád, že jsem si našel jednu chvíli pro sebe. A tak jsem se jal prozkoumávat Asgaarský lesík, koukal jsem na ježky, culil se jak hlupák tomu, jak byli schoulení pod listím a já sám jsem jsem musem obdivovat změny na sobě. Cinkrlátka na obličeji mi trochu vadila, ale zaprvé jsem nevěděl, jak bych je sundal (a že jsem se pokoušel) a taky se mi vlastně moc líbily!
Taky se mi zalíbila jedna houba. U většiny jsem si byl vlastně jistý, že jsou jedlé a u téhle jsem si to taky myslel. Proto jsem celkem zvesela čapnul houbu do tlamy a naivně jí začal kouset. Nejdřív byla... Houbovitá, jenže to HODNĚ rychle pominulo a bylo to nahrazeno ošklivou hořkou pachutí, která mi naprosto zkazila chuť. Začal jsem se všelijak šklebit a plivat všude kolem sebe, jako kdybych byl nějaká llama. "Fuj fuj fuj!" zakňučel jsem a kňučení přetrvávalo, jako kdyby mě někdo snad byl. Nechápal jsem vůbec proč se mi tohle dělo, když jsem tu houbu sežral, ale hned potom co jsem jí vyplivnul, tak jsem se zapřísáhnul, že tohle už nikdy žrát nebudu.

Pověz někomu příběh za účelem ho vyděsit 2/2

“Spoléhám na to,“ přikývl jsem, protože se mi zdálo, že je na to v momentálním rozpoložení vhodným kandidátem, i tak mi teda na ramenou ležela ta tíha toho, že kdyby se cokoliv dělo, tak budu muset zakročit a ne jen zdrhat. Maximálně, že bych Lornu čapnul a zdrhal. Taky mi to prolétlo hlavou. “Zkusíme,“ ale fakt jsem doufal, že žádnej blátošlap nebude.
“Viděl, ale nechtěla mě, vzala si takhle mýho kámoše a zavedla ho k vodě. Viděl jsem to jen z dálky, ale nic jsem s tím nemohl dělat. A… A jasně že umře, ale tak… Tak třeba ne,“ zakoktal jsem, protože mě zarazilo s jakým přesvědčením to řekla. “Ale i tak. Když někde uvidíš světélko v dáli, tak radši utíkej na druhou stranu, nikdy nevíš. A ryby maj krátký život,“ dodal jsem k tomu, abych si přeci jen trochu zachránil reputaci.
Pak jsem nás ale nechal se ponořit do atmosféry, která mě se vší upřímností děsila snad tak moc jako Lornu. A její přítomnost velmi blízko mě uklidňovala stejně tak. “Tak tu třeba není,“ špitl jsem a dál opatrně pokračoval. Ale nečekal jsem, že doopravdy něco potkáme. Už už jsem se nadechoval, abych řekl ty osvobozující slova, že jdeme zpátky, tak Lorna promluvila a praskla větvička. Já samozřejmě zpanikařil a udělal jeden špatný krok a celá noha mi s vyjeknutím spadla do močálu. Naštěstí to nebylo nic, z čeho bych se rychle nevyhrabal a stáhl jsem se k Lorně. “Myslíš, že to je blátošlap?“ zeptal jsem se, stejně strnulý jako Lorna. Jen… Jen tak třikrát větší než ona. Křupání pokračovalo, ale nepřišlo mi, že by se blížilo k nám.
Rychle jsem ze sebe setřásl veškerou nervozitu. “To bude zvíře,“ ujistil jsem nás oba nakonec, měl jsem pocit, že ještě chvíle téhle strašidelné zkušenosti a oba bychom začli šílet.

Pověz někomu příběh za účelem ho vyděsit ½

<< Zarostlý les přes Hadí ocas
“Takjo, tak to jsem rád, že budu mít takovou ochranu,“ přikyvoval jsem horlivě a naslouchal jejím radám o přežití v močálech. Zrádný kořeny mě z toho teda trápily nejméně, ale v rámci zachování téhle zděšené fasády jsem i nadále přikyvovala mručel v souhlasu.
Samozřejmě, že jsem šel co nejpomaleji, abych jí nedejbože uhnal. Neměl jsem to moc za potřebí a měl jsem jí na to dostatečně rád. “Jasný, tak kdyžtak mu zlámeme všechny klacky, to pak nebude dostatečně hmotný na to, aby nás sežral,“ špitl jsem, mezitím co se nám půda pod nohama měnila na podivně blátitou a kolem se začala rozlévat podivná mlha, kterou jsem ve zdejších močálech vůbec neměl rád. “Já ti taky povím příběh, ale vůbec není strašidelný!“ řekl jsem na úvod, ale už jsem přemýšlel, jak ho udělat strašidelným.
“Já jsem taky dřív potkal něco, jako je ten blátošlap. Byla to taková podivná světelkující mlha, něco jako bludičky, znáš je? Když se vlk nehýbal, ani nedýchal, tak ho ta mlha neviděla. Ale jakmile se pohnul, tak ho obklopila a začala ho stahovat do vody. Nebo nevím, jestli ho stahovala, možná těm vlkům tak moc popletla hlavu, tam skočili sami.“ Říkal jsem mezitím, co jsem vyměnil naše pozice tak, abych šel před Lornou a mohl kontrolovat kde je pevná půda a kde ne. “Ale nemyslím si, že umřeli, myslím, že se z nich staly ryby,“ krčil jsem rameny, protože jsem si uvědomil, že smrt je na tohle až moc drastická.
Nakonec jsem se zastavil uprostřed močálu, přikrčil se a rozlížel se všude kolem. “Vidíš blátošlapa?“ špitnul jsem.

Popovídej si s někým o mlze a chladném počasí

“Ale tak… Tak třeba lesošlap,“ navrhl jsem a zamyšleně se rozhlížel všude kolem. Tušil jsem, kudy se dostanu do močálů, nebyly vůbec daleko. Taky jsem ale musel přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdyby tam nedejbože Lorna zahučela. Byl to risk, ale taky to mohla být zábava pro nás oba.
“Půjdeme se jen podívat, snad se nebojíš, potřebuju, aby ho někdo zahnal až se objeví! To já nedokážu, vždyť sama vidíš, jak se klepu,“ vrtěl jsem hlavou, ale celkem rozhodně jsem se postavil. “Nebudu mít strach, ne když tam budeš taky! Schováme se do ranní mlhy,“ ještě byla stále tma, ale už jsem viděl první červánky a příslib nového dne. “Nemyslím si, že by se na nás chystal nějaký velký vichr, ale přeci jen zrovna teplo není. Kdyby ti byla zima, tak řekni,“ dodal jsem k tomu, “ať už počasím, nebo strachem,“ mrkl jsem a pomalu vstal a rozešel se směrem k močálům.
Byl jsem na sebe celkem pyšný, hádal jsem, že vůbec nevěřila tomu, že bych to vzal celé tak vážně a doopravdy se rozhodl jít hledat její příšeru. I tak jsem měl srdíčko celé rozbušené, protože mezi námi – dospělý jsem mohl být jak jsem chtěl, ale zrovna velkou odvahu jsem taky neměl. “V močálech bude po ránu mlha, co když se tam bude taky schovávat? Myslíš, že když po něm budeme házet klacky, že ho to zažene?“

Mahar přes Hadí ocas >>

Musel jsem si udělat mentální poznámku, že jí musím pak vysvětlit, jak jsem to udělal. V tenhle moment jsem jí hlavně nechal v tom, že se rooozhodně nebála a taky jsem si to chtěl ještě nechat pod trochou roušky tajemna.
Taky jsem se soustředil na to, abych poslouchal její příběh, zalapal po dechu v ten pravý moment a dodal k tomu trochu nervozního mávání ocasem. “Blátošlap?“ vydechl jsem a odkašlal si, abych zakryl úsměv, který hrozil, že mi to celé pokazí. Představa Blátošlapa ale doopravdy děsivá byla. “Co když je ten blátošlap tady kolem nás? Třeba je i nějaký blátošlap, co má rád lesy místo močálů,“ šeptal jsem, abych k tomu dodal nějakou tu děsivou auru a natáhl k ní čumák, aby mě lépe slyšela. “Lorno, mám nápad, chceš se jít podívat na nějakýho blátošlapa? Můžeme ho zkusit najít, nedaleko je močál,“ nabídl jsem a ani jsem si nedovolil odhadovat její potenciální odpověď, tady jsem nevěděl vůbec. Byla dostatečně statečná na to, aby šla, ale taky mi přišlo, že tímhle vyděsila víc sebe, než mě.

Ujišťovala mě, že jí nic není. Až moc rychle na to, abych jí to věřil. Ale nechtěl jsem, i když mi to bylo trochu proti srsti, naléhat a utěšovat ji, když o to asi nestála. No, ale moje vyvádění bylo fakt něco, co by odvedlo pozornost i mrtvého od umírání. Naštěstí, díky bohu, to Lorna přebrala úplně jinak a já z toho vyvázl jako mazaný. “J…Jo, jo, škoda. Ale! Ale skočilas mi na to trošku,“ mrkl jsem po ní nejistě, hodil ještě pár pohledů tomu místu a pak se honem rychle přesunul na to, o čem chtěla mluvit ona.
A strašidelný příběh byl doopravdy něco co mě zajímalo. Lehl jsem si naproti ní a pozorně poslouchal. Vyprávěla barvitě a… Dramaticky. Až po tom, co jsem viděl její pohled, který v tom mém hledal nějakou známku vyděšení, jsem se co nejrychleji opravil a nasadil ten nejvyděšenější pohled, který jsem uměl. “Ale né, co to bylo?“ kníkl jsem, “a Lorno… Co když to přijde sem, sežrat nás?“ přidal jsem k tomu a čekal co řekne dál.