První, co vás u Wylana naprosto trkne do čumáku je to, že vypadá, jako kdyby se sám nemohl rozhodnout, jestli se chce bavit a přiblížit, nebo ne. On by totiž velmi rád, ale bojí se, že by někoho mohl nakazit svojí „nemocí“. Zároveň nechce, aby se na něho někdo příliš upínal, protože kdyby ho jeho nemoc doopravdy dohnala, jistě by nikomu nebylo příjemné, že jejich přítel zemřel. Myslí si, že jeho magie je nemoc. Svojí sociální stránku se tedy snaží co nejvíce potlačit.

Mluví potichu, snaží se působit jako co nejmenší hrozba a dává to najevo i svou řečí těla. Působí nervózně, často přešlapuje z tlapky na tlapku, na tváři si drží ustaraný výraz a pořád si kontroluje své prostředí. Velmi snadno se totiž vyleká a takové zašustění listů v pozadí ho dokáže pěkně vyvést z míry. Což často způsobuje, že se nevyspí tak dobře, jak by potřeboval.

Nedostatek spánku ho občas velmi potrápí, jeho srst není tak hustá, jak dříve bývala, a jestli na to něco doplácí víc, je to právě jeho psychický stav. Trpí na úzkosti a svůj stav si ale zhoršuje i vlastními myšlenkami, které se zhoršují v obdobích, kdy toho tolik nenaspí, nebo když se příliš stresuje.

Snaží se o svých problémech nemluvit a preferuje, když může poslouchat a ptát se na životy jiných. Je fajn slyšet, že někdo si život užívá tak moc jak by chtěl on sám. Občas se do takových příběhů dosazuje a představuje si jaký by měl život, kdyby bylo všechno jinak.

Vlastně jeho potíže jsou jeden veliký začarovaný kruh – chtěl by si sice najít přátele a sblížit se s někým, chce najít někoho, kdo by ho měl rád tak moc jako on je, ale nechce, aby od něj chytili jeho „nemoc“. Což ho dělá ještě zoufalejším a osamocenějším, nedokáže z toho najít cestu pryč, byť se snaží, jak se snaží.

Jeho vztah se smrtí je jedna z těch zajímavějších věcích na Wylanovi, život bere jako krátkodobou věc, jelikož je přesvědčen, že on sám brzo odejde do věčných lovišť.

Při bližším poznání (už jen to je veliký úspěch sám o sobě) je poznat, že se jednoduše ztrácí ve svých vlastních myšlenkách a že na kamarády není úplně zvyklý. Omlouvá se za každou maličkost, kterou udělal špatně a snaží se ve všem vyjít vstříc, se vším pomoci, jen aby si svého kamaráda udržel co nejdéle.

Není zvyklý na to se uvolnit před ostatními, jeho důvěra je křehká a snadno se zlomí. Bohužel se viní i za věci, za které on sám nemůže. Kamarádit se s Wylanem není jednoduchá věc a je to hodně práce. To, jestli se to vyplatí, je na každém.
Za tímhle se ovšem skrývá hodný vlk, který by se obětoval za každé kamarádství. Je všímavý a jistě kdyby si uvědomil, že jeho „nemoc“ je spíše darem, využil by ji pro pochopení ostatních. Je hodně dalších věcí, které dělají Wylana Wylanem. Miluje podzimní večery, kde se schovává v listí a pozoruje západ Slunce, rád tráví čas u vody a plaváním… Celkově má radost z těch malých věcí, protože si je až dobře vědom, že život je až děsivě krátký, jeden nikdy neví, kdy skončí.

Wylan se narodil do početné smečky páru delt – Ásleif a Freya, nic zvláštního, vrh čtyř vlčat, všechna v naprostém pořádku. Ani během dospívání se nic zas tak zajímavého nedělo. Učil se klasickým vlčecím dovednostem – jak klást tlapku před tlapku, postupně se i rozeběhnout, používat svoje smysly, prostě takové ty nejzákladnější dovednosti, vše po boku svých milých sourozenců. Lovit se učil s oběma rodiči, kteří vynaložili nemalé úsilí. To se jim vyplatilo, protože ačkoliv to ze začátku byla trdla, která věnovala pozornost spíše zajímavému trsu trávy, před prvním rokem už si každý ulovil alespoň jednu myš.

Wylan si byl od malička nejblíž se svým bráškou Merlem, který mu je i vzhledově nejpodobnější, za jakýmkoliv průšvihem stáli právě oni. Kdykoliv se někde něco dělo, Merle a Wylan byli u toho. A takhle to bylo dlouhou dobu. Byli nerozlučitelní, a to až do chvíle kdy se Wylanovi začala projevovat jeho magie.

To se mohlo stát tak kolem prvního roku života, kdy si Wylan začal uvědomovat, že něco není v pořádku. Cítil se, jako kdyby měl v těle ještě něco dalšího, co tam úplně nepatří, dokázal odhadnout co si jiní myslí, ale nepřišlo mu to jako normální věc. Jako kdyby tam bylo něco dalšího, co mu v jeho hlavě dělá společnost, pomáhá mu takové věci odhadnout. A kdykoliv se rozhlédl kolem sebe, připadal si najednou osamocen, nikdo z ostatních vlků se nezdál být nemocný jako je on. Mezitím co oni žili normálním životem, Wylan se bál o ten svůj, a tak se začal distancovat, aby nikoho nenakazil.

Po nějakou dobu se cítil, jako kdyby žil ve válce s vlastní myslí, nedokázal pochopit, proč takto funguje. Svým způsobem si to sám zhoršoval, protože po nějaké době už to přestalo být o vlivu magie, ale o vlastním psychickém stavu, který dál a dál klesal. Připadal si jako kdyby pozoroval, jak se od něho rodina vzdaluje dál a dál, obzvláště Merle, kterého vždy považoval za svého nejbližšího. Tentokrát se doopravdy ocitl sám uprostřed temnoty, kterou kolem sebe postavil. Neměl náladu na jakékoliv objevování světa, ačkoliv toho vždy namluvil tolik. Neměl náladu na honění se na louce, bál se, že by někomu mohl ublížit. Ale ne. Od té chvíle to už byl jen Wylan proti celému světu.

Jeho rodina to nebrala o moc lépe, přeci jen když se člen vaší rodiny z ničeho nic začne uzavírat do sebe, spustí to ve vás poplašné signály. Ale veškeré snahy o znovu navázání kontaktu s Wylanem byly velmi rychle opuštěny, nejde, aby se snažila jen jedna strana. A tak se stal někým, kdo vždy stál opodál, o kterém si sourozenci povídali a vymýšleli různé teorie a vysvětlení jeho chování. Proč? Kdy? To se za nás tolik stydí?

Takto to Wylan vedl dlouhou dobu, do té doby, než se odhodlal jít se svým „malým“ problémem za radou starších své smečky. Radu starších bral jako naději, že všechno bude v pořádku. Staří vlci jsou totiž moudří, dokážou navést na správnou cestu, a hlavně vědí všechno. To si myslel, alespoň do té chvíle, než jim popsal své myšlenky, magii (smíchanou se svým vlastním psychickým neklidem) popsal jako parazita, se kterým neví, co má dělat. Byla na něm poznat zoufalost, naléhavost, se kterou k trojici přišel. Očekával pomoc, zázračné uzdravení, ale to se nestalo.

Jakákoliv očekávání měl, ani v nejhorší noční můře si nedokázal představit to, co následovalo. Po jeho dlouhém monologu následovalo ticho, které by se dalo krájet na maličké kousíčky. Wylan byl po takovém tichu označen za prokletého a šíleného, „Wylane, máš v hlavě démony...“ A po té jedné větě cítil jak se mu už tak moc popraskaný život rozpadá, jen chvilku po tom, co začal.

Tato novinka se šířila jako divoký oheň, samozřejmě, že jako první se to dozvěděla jeho rodina. Později i celá smečka. Nikdo se na něj už nedíval s lítostí, teď se na něj dívali s nechutí. Nakažený, prokletý, šílený, držte se od něj dál, nebo něco chytíte! Nikdo nechtěl skončit jako Wylan, a také nikdo nechtěl riskovat, že by to od něj chytili, proto se nikdo neodvážil mu nabídnout pomocnou tlapku. Jeho vlastní rodina o něj ztratila zájem, vyjádření starších mezi ně postavilo silnou zeď, přes kterou se už dostat nedalo. Ačkoliv v jejich tvářích občas dokázal spatřit známky lítosti, nyní už byl sám.

Dřív společenský a hravý vlk, později osamocená hromádka neštěstí. Nikdo ho nenutil odejít, ale i tak tušil, že se to jednou beztak stane. Jakékoliv snahy o znovu navázání kontaktu byly rychle odmítnuty, a tak se ocitl v temné díře bez jakékoliv cesty ven. Toužil po někom, kdo by mu dal to, co potřebuje, ale i kdyby někoho takového našel, jeho největší strach by byl to, že jej také nakazí. A doopravdy to poslední, co by si Wylan přál je způsobit někomu dalšímu stejné trápení jaké si zažil on sám.

A tak dospěl k tomu, že nejlepší možností bude smečku opustit. Dát sbohem starému životu a pokusit se začít nový, nebo alespoň dožít svůj život (který považuje za velmi krátký) někde, kde nebude veřejným ohrožením. Smečku opustil kolem svých třetích narozenin a vydal se vstříc nové zemi, kterou ještě nikdy předtím neviděl.