Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Marion se dostala úplně k jinému tématu. Nejspíš jí už hledání nohatého tvora nepřišlo tak důležité. Pravda, okolí kolem nás se změnilo a my se blížily ke konci ostrova. "Řekla bych, že jsme hodně moc daleko," odpověděla jsem jí na její otázku. Když jsem měla v noci šanci vidět kousek oblohy, hvězdy byly poskládané trochu jinak, než jak je vídáme z lesa nebo přilehlých luk.
Došly jsme ke srázu, ze kterého bylo vidět nekonečné moře. Pod námi se rozprostírala pláž, na kterou se dalo sejít kousek od našeho místa.
Společně s Marion jsem se zadívala do modrých hloubek nekonečného moře. Všimla jsem si, jak je někde voda tmavší, někde světlejší. Někde mělo moře barvu temně modrou, skoro až černou a pár metrů dál bylo do zelena. Kdo ví, čím to je? Jestli tím, že tam rostou nějaké vodní rostliny? Nebo tam je hloubka? Tenhle ostrov mi ukázal, jak jsou moje znalosti omezené. Nevěděla jsem však, který vlk by mi mohl pomoci je rozšířit. Třeba se někdo najde. "Ano, je to moc krásné," přitakala jsem na otázku a střídavě sledovala, jak se voda odráží v Marioniných očích a samotnou vodu. "Někde bude mít konec. Můžou tam být ostrůvky, na kterých je jeden strom třeba. Nebo velké ostrovy jako je tenhle. A pokud tam nic není, tak tohle moře končí na druhé straně Gallirey," řekla jsem svůj názor. "Myslím, že by si to nedoplavala. Plavání stojí spoustu sil a když tady ani nevidíme nějaký jiný břeh," odpověděla jsem jí popravdě.
Otázka, jak se dostaneme domů byla dobrá. Nejlepší řešení by bylo najít Mlhahuli a zeptat se jí, jenže problém byl v tom, že mohla být kdekoliv. "Zkusíme jít dolů na pláž, třeba nás tam něco napadne. A když ne, tak se aspoň podíváme na moře zblízka." Vydala jsem se opatrně po cestičce dolů. Na pláži jsem měla znovu písek mezi polštářky, ale nebyla to velká tragédie. V písku jsem si všimla dřevěné sošky, která nápadně připomínala vydru. "No, myslím že tu máme odvoz domů,"řekla jsem a packou ukazovala na nalezený předmět. "Tak co, jedeme domů?" zeptala jsem se na povolení a dotkla se toho. Netušila jsem jestli to dělám dobře, ale najednou mě pohltila mlha a já cítila jak mizím, ale zároveň se někde objevuju.

// Teleport Sarumen

Její nápad byl dobrý. "Taky bych řekla, že tu nežije jen sám,ale bude jich tu víc. Dobrý postřeh, " pochválila jsem dceru a dívala se okolo sebe. Střídala se tu spousta rostlin, květin a stromů. Přímo ráj pro Marion. Podívala jsem se na ni, jak to tu se zájmem prohlíží, prochází a je celá rozkvetlá, jako některé květy. Škoda, že tady nejde vytvořit smečku. Samozřejmě na nás les jen tak nic nemá, ale tohle je opravdu ráj. Tentokrát se to Mlhahuli opravdu povedlo. Doufala jsem, že se sem ještě někdy dostanu i díky svým tlapkám, než jen díky kouzlům.
Marion se mi pokusila popsat onoho tvora. Moje znalosti zde opravdu nebyly nic platné. Tohle by věděl nějaký vlk z džungle. Jenže kde takového najít. "Možná že tady ani zima nebývá. Když je u nás spousta sněhu, tak tady je třeba jen maličko chladno, jako u nás na jaře. Už jsem o takových místech slyšela. Na poušti je taky skoro pořád horko, i když nám mrznou čumáky. Takže jestli to je tady podobné, což bych řekla, že je, když tu roste tolik zeleně a kvete tolik kytiček, že asi ani moc chlupů nepotřebuje. Kdybychom my byli bez chlupů, tak bychom taky museli žít jenom na místech, kde moc sněhu nepadá, " pokusila jsem se jí vysvětlit. Naprosto jsem věřila své dceři, že si všimla, že zvíře nemá moc srsti. Na takové detaily byla mistr. A nebylo na tom nic divného, v poušti také žila zvířata, která moc chlupů neměla. Což dobře zařídila příroda, která ví co dělá. Kdyby je obdařila hustou srstí, tak se na poušti upečou.
Něco se mihlo ve větvích, tak jsem hned zastavila. Nebylo to zase tak velké, ale popisu to odpovídalo. "Podívej," zašeptala jsem a ukázala do korun stromů. Pohybovalo se tam zvíře, dlouhé ruce i nohy a ocas snad ještě delší. "Bylo to podobné, tomu co jsi viděla?" zeptala jsem se a fascinovaně si prohlížela tvora, jak se ladné pohybuje mezi stromy.

Marion nemohla pochopit, že neznám jména těch velkých ptáků. Posmála jsem se na ni. Jako jo, mohla jsem si něco vymyslet, ale co bych to byla za matku. Stejně jsem věděla, že dřív nebo později se mě zeptá na další věc a já si svou reputaci napravím. Pro ni stačilo opravdu málo. Přitulila se ke mně a trochu mi vyrazila dech. I tak jsem jí přitulení oplatila, ale to už jsme se vydaly na menší průzkum.
Moje dcerka si hrála se vším, co viděla. S úsměvem jsem ji sledovala a taky si občas do liány plácla. Přemýšlela jsem, co odpovím na to, že v lese není tolik věcí na hraní, ale to už jsme se dostaly k počítání. Byla jsem už u takových dobrých třiceti kousků, jelikož mě přepadla soutěživá nálada. Marion taky soutěžila, ale moc dlouho ji to nevydrželo. Zničehonic začala poskakovat a ukazovala packou do korun stromů. Okamžitě zapomněla na hru a pokřikovala kolem. "Bohužel neviděla," řekla jsem omluvně, protože to byla pravda. Snažila jsem se očima najít ono zvíře, ale to muselo být už dávno pryč. "Tak ho zkusíme najít?" Řekla jsem a vydala se za pachem. Doufala jsem, že to nebylo nebezpečné zvíře. Jelikož však Marion dělala všechno jiného, jen nebyla potichu, tak bylo dost možné, že onen tvor už je na druhé straně ostrova.

Byla jsem moc ráda, že se tu Marion líbí. Ostatně i mě samotné to tu přišlo naprosto úžasné. Tolik různých pachů, zvuků a barev co musel můj mozek zpracovat... Nedivila jsem se, že se Marion rozkmital ocásek. "Noo, asi nějaký větší pták bych řekla. Ale jeho přesný název nevím," řekla jsem popravdě. Nebyla jsem odborník na takové exotické druhy, více jsem se vyznala ve zvířatech, která jsem potkávala každou chvíli. Rozhodně však byli hlasitější, než ptáci v lesích a na loukách.
Moje dcerka rozhodla, že prostě půjdeme. A tak jsme šly. Pozorovala jsem zelené liány, jak se táhnou a omotávají kolem kmenu stromů, visí jim z větví dolů a po nich se tu a tam prohání ještěrka. Ani jsem se nesnažila na všechno ukazovat packou, protože bych si ji vykroutila a Marion by z toho mohla jít hlava kolem. Místo toho jsem vymyslela něco jako hru. "Schválně, kolik napočítáme těch velkých barevných ptáků. Budeme stát na místě a dívat se kolem dokola. Ale musíme rychle, aby nám neuletěli, " řekla jsem a začala pomalu počítat. "Jedna, dva, tři, čtyři... "

// Teleport osudem Poušť Ararat

Nevolnost z takového nepřirozeného cestování brzy opadla. Ještě jsem se nerozhodla, jestli je to příjemný způsob, ale rozhodně byl nejrychlejší, jaký jsem zatím znala. Tedy nemohla jsem porovnávat s vlky, kteří měli křídla, ale osobně bych tipovala, že tohle je i tak rychlejší. Zamrkala jsem, abych se zbavila bílého světla a nemohla spustit oči z té nádherný, která se kolem mě rozléhala. Bylo to tu tak barevné, příjemné i když by měla být zima a tak jiné. Byla jsem si naprosto jistá, že tady jsem ještě nikdy nebyla, ale na tom nebylo nic zvláštního, protože celou Gallireu jsem neměla prochozenou.
"Tak co holčičko, jak se ti líbí tady?" zeptala jsem se vlídně, protože to byl dost rozdíl oproti poušti s horkým pískem. Cítila jsem, že to tu docela žije, ale všichni ostatní od nás už se dávno vydali po vlastní cestě. Musely jsme toho taky využít, než nás vydra pošle zpátky domů." Kam chceš vyrazit? Najdeme někoho od nás nebo si dáme jen holčičí dobrodružství?" Chtěla jsem nechat rozhodnutí na Marion, ale jestli nebude vědět, tak se vydáme prostě za čumákem a někam dojdeme.

Dovolenou, cože? Nějak jsem si neuměla představit, o čem to oba dva mluví. Tedy vlastně všichni tři, protože se tu zjevil další člen smečky. Jak jsem měla zamotanou hlavu ze všeho možného, nějak se mi jména nechtěla vybavit. Zdálo se však, že nás má pod palcem vydra a tentokrát to nebude žádné drama.
Údajně jsme měli vyjmenovat místo, které bychom brali jako místo pro odpočinek. Mě osobně stačil náš úkryt, ale z toho, co jsem zaslechla se mi vlastně líbily všechny nápady. Květy, louka, sluníčko, ale i místo na koupání, prales a jeskyně... No dobře, to se moc k odpočinku nehodilo, abychom zkoumali jeskyně, ale jestli to někdo bere jako druh odpočinku, tak vlastně proč ne. Podívala jsem se na černobílého vlka, který svou představu řekl opravdu parádně a do detailu. Úplně jsem se tam viděla, jak odpočíváme na pláži, do kožichů se nám opírají teplé sluneční paprsky. Jo, to by se líbilo určitě i Marion. Zdálo se totiž, že výlet na poušť není pro ni úplně to pravé ořechové. Poskakovala a snažila se dostat písek z tlapek. Byla pravda, že jsem také musela několikrát přešlápnout, aby mě packy nepálily. Chtěla jsem ji nějak utěšit, podpořit, že je statečná a zvládá to dobře, ale to se kolem nás zase začal chvět vzduch. A jinak než nějakým horkem. Muselo to znamenat jedině to, že se přemisťujeme jinam. "Neboj zlatíčko, už tě písek nebude tolik rozčilovat. A bude to tam parádní," řekla jsem vesele a nechala se pohltit zábleskem, který přišel po chvilce chvění vzduchu. Zaslechla jsem ještě zvědavý dotaz od rezavého vlčka, kam nás to vlastně vydra přenáší.

// Papouščí ostrov

7. 2. hráč - http://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-206374
10. 2. hráč - http://gallirea.cz/index.php?p=poust-ararat#post-206442
11. 2. hráč - http://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-206475

Dohromady 16 lístků (13 bylo započteno, přidaly se 3 další)

po sem PŘIPOČÍTÁNO

// Teleport ze Sarumenu

Loterie (Hráč 1/1)

Marion hezky povídala o Noktovi. Chtěla jsem jí odsouhlasit, že tak je to nejlepší, pamatovat si na zemřelé. Hezky. Taky měla obavu, jestli Maple nezapomněla na tátu. Měla jsem v plánu ji ubezpečit, že na našeho Nokta určitě Maple jen tak nezapomněla. Ale k ničemu z toho jsem se nedostala. Mlha totiž nepřirozeně houstla a houstla. Moje dcera začala trochu panikařit, přitiskla se ke mně a dožadovala se odpovědí. Kéž bych však nějaké měla. "No, přijde mi, jako kdybych nešlapala po našem lese, ale po nějakém mraku," odpověděla jsem jí aspoň na něco. Opravdu to bylo, jako kdyby mi packy mizely někam do prázdna. Jako když jsme se dostali k Mlhahuli do mysli a tam zachraňovali les. Přece by nás znovu netahala do své hlavy? Nebo jo? To mi k vydře, strážkyni lesa moc nepasovalo. Že by něco dělala dvakrát stejné. Marion jsem ani nepřipomínala, jak jsme byli na výletě v imaginárním světě vydry. Měla jsem takové malé tušení, že si to stejně nebude pamatovat.
"Půjdeme dál, jsme dvě, takže se nemusíme nějaké podivné mlhy bát. To by se spíš měla ta mlha bát nás," prohlásila jsem s větší odvahou, než kterou jsem reálně cítila a pokračovala dál. Brzy mě do očí začalo pálit světlo. Pálilo proto, protože ho nic nestínilo. Žádné stromy, ale pralo do nás zapadající slunce. Dobře, zní to divně, ale zkrátka, když čekáte přítmí a dostanete sluneční paprsky? Málokoho by to překvapilo. Když si moje oči přivykly, všimla jsem si, že jsme na poušti a kolem nás se postupně něco formuje. Vážně jako když jsme byli v mysli. Tady byl jen ten rozdíl, že jsem cítila, jak stojím nohama už na pevné zemi a že je to skutečné. Jen to, co se tvořilo kolem mě, to skutečné nebylo. Všimla jsem si však, že se tu vyskytuje pár našch dalších členů, které jsem neměla moc šanci ještě poznat. Skvělá chvíle na poznávání, broukla jsem si v hlavě a dorazila ke skupince, kde jsem našla i vydru. Což už pro mě překvapení nebylo, začala jsem něco tušit už od té husté mlhy. "Zdravíme vás vespolek," usmála jsem se na každého jednotlivě, i na naši ochránkyni. "Může mi prosím někdo nastínit, co se tu kolem nás děje? A proč jsme vlastně tady?" Mávala jsem u mluvení packou okolo sebe, abych dodala otázce na důležitosti. Na všechny jsem se však usmívala, měla jsem dobrou náladu. Nezapomínala jsem ani na Marion, takže jsem byla na ni trochu ochranitelsky natisklá. Někomu by to mohlo přijít zvláštní, že takhle velká a dospělá slečna není samostatná. Ale já ji znala. Věděla jsem, že zůstane víc v klidu, když bude vědět, že jsem tady pro ni.

// Řeka Tenebrae

Usmála jsem se na svou malou princeznu. I když na vlčí poměry bal už dospělou slečnou, navždycky pro mě zůstane tou křehkou květinkou. Byla překvapená, že jí je už tolik. Nahlas jsem se zasmála jejímu překvapení, ale brzy mě smích přešel. Tedy ten hlasitý, usmívala jsem se dál. V duchu jsem však počítala, kolik že mě to vlastně je. A nějak jsem se nemohla dopočítat skutečného věku, protože jsem si pamatovala, jak mě začínaly dohánět neduhy stáří. Pak jsem šla za Životem a cítila jsem se opět mladá a plná síly. "Noo," protáhla jsem po chvíli. "Správně by mi mělo být 13 a půl let. Ale pamatuji se, že jsem jednou byla za Životem a on do mě vliv nějakou novou energii a já se cítila zase na čtyři roky. Takže by mi letos mělo být 14, ale pocitově a taky vzhledově mi je tak o půlku míň," řekla jsem nakonec. Ono totiž plést Marion hlavu složitými výpočty nemělo moc cenu. Takže jsem snad její zvědavost uspokojila a nepopletla jí víc, než skoro sama sebe. To bych byla nerada.
Poté se znovu zeptala na tátu. Měla jsem pocit, že nám chybí oběma stejně, ale když máte někoho, s kým tu bolest prožíváte, tak je to přeci jen snesitelnější. "Tátovi bylo 7 a kousek, když..." zadrhla jsem se a pokračovala trochu chraplavě, "když se za nás odešel bít." Oblízla jsem jí čenich a pokračovala do lesa. Nahlas jsem se zasmála, když zkonstatovala podobu vody. "V lese máme čistější tůňky. Dojdeme k nim a když budou promrzlý, tak nějakou vodu přivolám. Čistou," slíbila jsem jí povzbudivě a překročila hranice. Chtěla jsem zavýt na znamení, že jsme doma, ale přihnala se mlha, která jako by měla něco za lubem. "To je divné," řekla jsem a opatrně šla dál. Na vytí jsem dočista zapomněla. Moc daleko jsem se však nedostala. Po pár krocích jsem cítila, že je něco jinak. Ne špatně nebo dobře, ale jinak.

// Teleport na Poušť

// Hadí ocas přes Travnatý oceán - Loterie (Hráč 1/1)

Už nás čekalo jen překonat řeku a budeme doma. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Pocítila jsem, že je teplejší než v předchozích dnech. Jakmile jsme opustily močály, nabrala jsem si trochu sněhu do tlamy. Nechtělo se mi čekat až dorazíme k vodě, navíc, jestli mě paměť neklamala, tak voda z Tenebrae nebyla úplně nejchutnější. To už jsem raději chtěla jíst sníh. Marion šla pomaleji a pomaleji, až se zastavila docela. Něco se snažila najít, bolela ji tlapka nebo nevím co tam s nohou prováděla, ale trvalo jí to docela dlouho. Zřejmě to bylo hodně důležité, tak jsem se vrátila zpátky k ní a trpělivě čekala, co nakonec prohlížení packy znamená.
Ukázalo se, že se zřejmě snažila dopočítat toho, kolik jí je let. Usmála jsem se na ni a v duchu začala také počítat. Bylo trochu ošemetné počítat to na zimy, protože jsem se v tomhle označení vždycky ztrácela. Vybídla jsem jí, že budeme pokračovat v cestě a pokusíme se najít brod, kde si moc nenamočíme packy. U toho jsem počítala jako divá. "Budou ti čtyři roky. Takže to znamená, že je tohle tvoje třetí zima," usmála jsem se nakonec. Maličko jsem se u toho zapotila, ale to nemusela vědět.
I Marion si všimla, že se vzduchu oteplil. Jenže jestli už bude jaro? Přišlo mi to docela brzy. Ale tady jeden nikdy neví. "No, přijde mi, že je na jaro ještě docela brzy, ale uvidíme. Třeba se příroda rozhodla letos probudit dřív," dodala jsem s úsměvem a konečně našla místo, kde si moc nenamočíme packy. Podívala jsem se na rychle tekoucí vodu. "Asi si raději naber sníh holčičko. Ta voda nevypadá úplně nejchutněji," řekla jsem jí a vydala se do našeho lesa. Tak moc jsem se tam těšila.

// Sarumen

Zdravím, zakládám vlákno pro své lístky. :))

Začínám nákupem, ať na to nemusím myslet.

5 lístků za 50 květin (5 x 10)
5 lístků za 100 oblázků (5 x 20)

V inventáři budu mít o 50 květin a 100 oblázků méně. :))

Posty

1. 2. hráč - http://gallirea.cz/index.php?m=topic&id=25672#post-206188
2. 2. hráč - http://gallirea.cz/index.php?p=reka-tenebrae#post-206228

Nakoupeno - 10
Posty - 2
Lístky celkem 12

// Narvinijský les přes Mahar

Pro jednou byla Marion více potichu. Buď ji sebralo to povídání o Noktovi nebo měla nějaké své přemýšlení, do kterého mě nepustila. I tak jsem ji však po očku hlídala a sledovala, jestli je vše v pořádku. Kdybych přišla i o ni... No, tuto možnost jsem si nechtěla připustit. Pak se ovšem ozvala ohledně návštěvy Života, Smrti a Maple. Tedy bylo to v jiném pořadí, ale zmínila se o všech. Usmála jsem se nad jejím pojmenováním, i když v jejím věku zněly trochu infantilně. Jenže taková prostě byla. Nepoukazovala jsem na fakt, že jméno temné a nebezpečné vlčice neřekla jako zdrobnělinu. Nejspíš s ní měla svoje vlastní zkušenosti a ty nebyly úplně dobré.
Alespoň na další poznámku jsem mohla reagovat. "Než dojdeme do lesa, tak musíme stejně přes řeku. Uvidíme jestli bude mít někde nezamrzlý kousek, kde bychom se napily. A když ne, tak než vstoupíme do lesa, můžeme si dát trochu sněhu, " Usmála jsem se, ale v nabírání jsem se zdržela. On totiž sníh s příměsí močálů nebyl úplně lahodný." V lese by snad mohlo být něco k jídlu. A pokud ne, tak můžeme sehnat pár vlků a jít to prozkoumat, " odpověděla jsem na její druhý nedostatek ke spokojenosti. "Nebo půjdu jen já a pár vlků a ty budeš odpočívat. Zatím máš čas si to rozmyslet," dodala jsem vlídně.

// Tenebrae přes Travnatý oceán

// Gejzírová pole

Byla jsem ráda, že jsme opustily to nehostinné místo. Oklepala jsem se a radostně zamířila mezi stromy. Nebyl to náš les, ale bylo příjemné bloudit mezi stromy. Cítila jsem však nutkání běžet zase domů, abych překontrolovala, zda je vše v pořádku. Promluvila s Maple, poznala blíže naše členy, překontrolovala hranice... vypočítávala jsem v mysli a zároveň poslouchala Marion, jak byla z předmětů nadšená. "Vidíš, to by mě nenapadlo zkoumat," řekla jsem pobaveně a přemýšlela, jak zodpovědět její otázku na dědění magií. "Víš, jsou věci kterým nerozumím. A jednou z nich je právě jakou vlčata dostanou magii. Nejspíš to má pod tlapkou Život. Ten pomáhá se získáním takových klasických magií, jako je země, voda, oheň a vzduch. Možná ještě nějaké, ale nechci ti lhát," řekla jsem a snažila se, aby těch informací nebylo tolik najednou, abych Marion nezahltila.
"Nevím jestli se předměty řadí mezi ty klasické nebo zvláštní," zamyslela jsem se nahlas. Zvlášť jsem se vyhýbala slovům obyčejný a neobyčejný, protože žádná magie nebyla obyčejná. "Jedině se zeptat Života. Buď by ti pomohl a nebo tě pošle za svou sestrou," dokončila jsem úvahu vesele. Ovšem veselost mě přešla, když se zeptala, zda se vrátí Kenai domů. Přitulila jsem se k ní a povzdychla si. "To bohužel taky nevím kočičko. Naštěstí máme však jedna druhou," pohladila jsem ji po čele a pokračovala dál. Kdyby mi utekla i ona... Ne, raději nedomýšlet.
"Mě se taky po něm stýská," řekla jsem a po jejím vzoru jsem pohladila prázdný vzduch. "Je s námi pořád. Tady," pohladila jsem jí tlapkou místo blízko srdce a zahnala slzy. Ale přeci jen jedna ukápla, když se mi zabořila do kožichu. "Půjdeme," zopakovala jsem tiše a vydala se směrem k našemu lesu. "Víš Gallirea je místo plné kouzel. Tak proč by neexistovalo kouzlo na to, abychom tátu aspoň na chvilku viděly," řekla jsem povzbudivě. Jen nevím koho přeně jsem se snažila přesvědčit. Jestli jí nebo sebe.

// Hadí ocas pčes Mahar

Nějak se nám to všechno zamotalo, prodloužilo a najednou nutkání nalézt sklíčko vyšumělo. I ocásky se nám vrátily do původní barvy. Otočila jsem se na novou známou, ale ta vypadala, že brzy odejde. Pokrčila jsem rameny a podívala se na Marion. Nelíbilo se jí tady a abych pravdu řekla, tak mě taky ne. "Taky se mi tady moc nelíbí zlatíčko," řekla jsem jí, i když mi toho řekla spoustu. "Myslím, že sklíčko už hledat nemusíme. Už mi to nepřijde jako potřebný, takže už to nejspíš někdo vyřešil," dodala jsem na vysvětlenou. "Pojď, raději odsud půjdeme pryč. Tohle určitě nebude vhodné místo pro vlky." Otočila jsem se k odchodu a koukla na Night. "Půjdeme někam dál, jestli se chceš přidat, tak klidně můžeš. Jinak se měj měj hezky," napůl jsem se s ní rozloučila a vydala se na cestu pryč.
"No magie předmětů ti dovolí hýbat předměty, měnit jejich vlastnosti a získat z nich vědomosti o tom, co se stalo. Třeba z kamene si přečteš, odkud je, kdo kolem prošel a nebo kdo ho počůral," řekla jsem šibalsky. Pravda však byla, že jsem to znala jen teoreticky, ale nikdy jsem to neviděla naživo. "Jen ji tatínek neměl tak dobře zvládnutou nebo mi ji pořádně neukázal. Nneí moc vlků s touto magií." Nebo jsem jich mnoho nepotkala. Co se týkalo magií jejích bratrů, to bylo horší. Byla jsem špatná matka, když jsem je neznala? "No, u tvých brášků nevím," přiznala jsem smutně. "Cass odešel dřív, než se projevila a Kenai ji nedává najevo. On nedává najevo skoro nic," dodala jsem ještě smutněji, ale pak jsem se oklepala. Marion mi s tím nejspíš nemohla pomoci a nechtěla jsem, aby byla taky smutná. Proto jsem se zase začala usmívat. "Chceš jít domů nebo ještě na nějaký maličký výlet?" zeptala jsem se a vydala se do lesíka, který vypadal, že by mohl být přívětivější než tohle místo.

// Narvinijský les

// Hadí ocas přes Midiam

Překonaly jsme řeku a došly na podivnou planinu. Nikdy jsem tu ještě nebyla, ale to nebylo nic zvláštního. Bylo mi totiž jasné, že jsem neprošla ještě celou Gallireu. Už tohle se však dalo považovat za jede v malý výlet a během zimy se klidně můžu vydat ještě na další. "To ještě uvidíme, jestli vyhrajeme, když to sklíčko doneseme nebo jestli si na nás vymysli něco dalšího. Teď však můžeme soutěžit mezi sebou, pokud ovšem nebude potřeba spolupráce," řekla jsem veselé své dceři a otočila jsem se na Night, která také měla nekalé otázky. A zodpověděla mi ty moje." Zrovna nedávno nás v lese navštívil jeden vlk od Vás. Adiram, jestli ti jeho jméno něco říká," dodala jsem. Pokud jich však bylo tolik jako nás, tak ho třeba ani nepotkala. Jenže u ní se to ještě dalo pochopit, ale i mě? Ostuda, že jsem neznala všechny ze smečky." Ano jsme ze stejné smečky. Sarumenské, " řekla jsem s trochou hrdostí v hlase. Byla jsem na svoji rodinou smečku náležitě pyšná. "Nevím čím přesně to je. Moje hlavní magie je voda a Marion země. Její táta měl jako hlavní magii předměty. Takže kde se vzala země, těžko říct. Asi magicky připutovala," zasmála jsem se, ale když jsem mluvila o Noktovi, zabolelo to. Pocítila jsem smutek, který nechtěl stále odejít.
Zamrkala jsem, abych zahnala slzy a pořádně se rozhlédla po okolí." Tak, co si to tu pro nás nachystali," položila jsem otázku do prostoru a podívala se na obě vlčice, jestli vidí něco víc, než já.