Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zdravím, zakládám vlákno pro své lístky. :))

Začínám nákupem, ať na to nemusím myslet.

5 lístků za 50 květin (5 x 10)
5 lístků za 100 oblázků (5 x 20)

V inventáři budu mít o 50 květin a 100 oblázků méně. :))

Posty

1. 2. hráč - http://gallirea.cz/index.php?m=topic&id=25672#post-206188
2. 2. hráč - http://gallirea.cz/index.php?p=reka-tenebrae#post-206228

Nakoupeno - 10
Posty - 2
Lístky celkem 12

// Narvinijský les přes Mahar

Pro jednou byla Marion více potichu. Buď ji sebralo to povídání o Noktovi nebo měla nějaké své přemýšlení, do kterého mě nepustila. I tak jsem ji však po očku hlídala a sledovala, jestli je vše v pořádku. Kdybych přišla i o ni... No, tuto možnost jsem si nechtěla připustit. Pak se ovšem ozvala ohledně návštěvy Života, Smrti a Maple. Tedy bylo to v jiném pořadí, ale zmínila se o všech. Usmála jsem se nad jejím pojmenováním, i když v jejím věku zněly trochu infantilně. Jenže taková prostě byla. Nepoukazovala jsem na fakt, že jméno temné a nebezpečné vlčice neřekla jako zdrobnělinu. Nejspíš s ní měla svoje vlastní zkušenosti a ty nebyly úplně dobré.
Alespoň na další poznámku jsem mohla reagovat. "Než dojdeme do lesa, tak musíme stejně přes řeku. Uvidíme jestli bude mít někde nezamrzlý kousek, kde bychom se napily. A když ne, tak než vstoupíme do lesa, můžeme si dát trochu sněhu, " Usmála jsem se, ale v nabírání jsem se zdržela. On totiž sníh s příměsí močálů nebyl úplně lahodný." V lese by snad mohlo být něco k jídlu. A pokud ne, tak můžeme sehnat pár vlků a jít to prozkoumat, " odpověděla jsem na její druhý nedostatek ke spokojenosti. "Nebo půjdu jen já a pár vlků a ty budeš odpočívat. Zatím máš čas si to rozmyslet," dodala jsem vlídně.

// Tenebrae přes Travnatý oceán

// Gejzírová pole

Byla jsem ráda, že jsme opustily to nehostinné místo. Oklepala jsem se a radostně zamířila mezi stromy. Nebyl to náš les, ale bylo příjemné bloudit mezi stromy. Cítila jsem však nutkání běžet zase domů, abych překontrolovala, zda je vše v pořádku. Promluvila s Maple, poznala blíže naše členy, překontrolovala hranice... vypočítávala jsem v mysli a zároveň poslouchala Marion, jak byla z předmětů nadšená. "Vidíš, to by mě nenapadlo zkoumat," řekla jsem pobaveně a přemýšlela, jak zodpovědět její otázku na dědění magií. "Víš, jsou věci kterým nerozumím. A jednou z nich je právě jakou vlčata dostanou magii. Nejspíš to má pod tlapkou Život. Ten pomáhá se získáním takových klasických magií, jako je země, voda, oheň a vzduch. Možná ještě nějaké, ale nechci ti lhát," řekla jsem a snažila se, aby těch informací nebylo tolik najednou, abych Marion nezahltila.
"Nevím jestli se předměty řadí mezi ty klasické nebo zvláštní," zamyslela jsem se nahlas. Zvlášť jsem se vyhýbala slovům obyčejný a neobyčejný, protože žádná magie nebyla obyčejná. "Jedině se zeptat Života. Buď by ti pomohl a nebo tě pošle za svou sestrou," dokončila jsem úvahu vesele. Ovšem veselost mě přešla, když se zeptala, zda se vrátí Kenai domů. Přitulila jsem se k ní a povzdychla si. "To bohužel taky nevím kočičko. Naštěstí máme však jedna druhou," pohladila jsem ji po čele a pokračovala dál. Kdyby mi utekla i ona... Ne, raději nedomýšlet.
"Mě se taky po něm stýská," řekla jsem a po jejím vzoru jsem pohladila prázdný vzduch. "Je s námi pořád. Tady," pohladila jsem jí tlapkou místo blízko srdce a zahnala slzy. Ale přeci jen jedna ukápla, když se mi zabořila do kožichu. "Půjdeme," zopakovala jsem tiše a vydala se směrem k našemu lesu. "Víš Gallirea je místo plné kouzel. Tak proč by neexistovalo kouzlo na to, abychom tátu aspoň na chvilku viděly," řekla jsem povzbudivě. Jen nevím koho přeně jsem se snažila přesvědčit. Jestli jí nebo sebe.

// Hadí ocas pčes Mahar

Nějak se nám to všechno zamotalo, prodloužilo a najednou nutkání nalézt sklíčko vyšumělo. I ocásky se nám vrátily do původní barvy. Otočila jsem se na novou známou, ale ta vypadala, že brzy odejde. Pokrčila jsem rameny a podívala se na Marion. Nelíbilo se jí tady a abych pravdu řekla, tak mě taky ne. "Taky se mi tady moc nelíbí zlatíčko," řekla jsem jí, i když mi toho řekla spoustu. "Myslím, že sklíčko už hledat nemusíme. Už mi to nepřijde jako potřebný, takže už to nejspíš někdo vyřešil," dodala jsem na vysvětlenou. "Pojď, raději odsud půjdeme pryč. Tohle určitě nebude vhodné místo pro vlky." Otočila jsem se k odchodu a koukla na Night. "Půjdeme někam dál, jestli se chceš přidat, tak klidně můžeš. Jinak se měj měj hezky," napůl jsem se s ní rozloučila a vydala se na cestu pryč.
"No magie předmětů ti dovolí hýbat předměty, měnit jejich vlastnosti a získat z nich vědomosti o tom, co se stalo. Třeba z kamene si přečteš, odkud je, kdo kolem prošel a nebo kdo ho počůral," řekla jsem šibalsky. Pravda však byla, že jsem to znala jen teoreticky, ale nikdy jsem to neviděla naživo. "Jen ji tatínek neměl tak dobře zvládnutou nebo mi ji pořádně neukázal. Nneí moc vlků s touto magií." Nebo jsem jich mnoho nepotkala. Co se týkalo magií jejích bratrů, to bylo horší. Byla jsem špatná matka, když jsem je neznala? "No, u tvých brášků nevím," přiznala jsem smutně. "Cass odešel dřív, než se projevila a Kenai ji nedává najevo. On nedává najevo skoro nic," dodala jsem ještě smutněji, ale pak jsem se oklepala. Marion mi s tím nejspíš nemohla pomoci a nechtěla jsem, aby byla taky smutná. Proto jsem se zase začala usmívat. "Chceš jít domů nebo ještě na nějaký maličký výlet?" zeptala jsem se a vydala se do lesíka, který vypadal, že by mohl být přívětivější než tohle místo.

// Narvinijský les

// Hadí ocas přes Midiam

Překonaly jsme řeku a došly na podivnou planinu. Nikdy jsem tu ještě nebyla, ale to nebylo nic zvláštního. Bylo mi totiž jasné, že jsem neprošla ještě celou Gallireu. Už tohle se však dalo považovat za jede v malý výlet a během zimy se klidně můžu vydat ještě na další. "To ještě uvidíme, jestli vyhrajeme, když to sklíčko doneseme nebo jestli si na nás vymysli něco dalšího. Teď však můžeme soutěžit mezi sebou, pokud ovšem nebude potřeba spolupráce," řekla jsem veselé své dceři a otočila jsem se na Night, která také měla nekalé otázky. A zodpověděla mi ty moje." Zrovna nedávno nás v lese navštívil jeden vlk od Vás. Adiram, jestli ti jeho jméno něco říká," dodala jsem. Pokud jich však bylo tolik jako nás, tak ho třeba ani nepotkala. Jenže u ní se to ještě dalo pochopit, ale i mě? Ostuda, že jsem neznala všechny ze smečky." Ano jsme ze stejné smečky. Sarumenské, " řekla jsem s trochou hrdostí v hlase. Byla jsem na svoji rodinou smečku náležitě pyšná. "Nevím čím přesně to je. Moje hlavní magie je voda a Marion země. Její táta měl jako hlavní magii předměty. Takže kde se vzala země, těžko říct. Asi magicky připutovala," zasmála jsem se, ale když jsem mluvila o Noktovi, zabolelo to. Pocítila jsem smutek, který nechtěl stále odejít.
Zamrkala jsem, abych zahnala slzy a pořádně se rozhlédla po okolí." Tak, co si to tu pro nás nachystali," položila jsem otázku do prostoru a podívala se na obě vlčice, jestli vidí něco víc, než já.

// Středozemní pláň přes Esíčka

Marion měla radost z našeho setkání, stejně jako já. Byla jsem moc ráda, že mi zbyla aspoň ona. Cass a Kenai byli kdovíkde, i když druhý syn se tu možná ještě někde potuloval. Doufala jsem, že jsou aspoň v pořádku, když se se mnou nebavili a nedali mi vědět. Mladá vlčice se představila jako Night Sea, ale mohly jsme jí říkat jen jedním jménem. Což bylo pro Marion dobré, protože mívala se jmény občas problém.
Orb nás vyslal na cestu, kterou jsem měla podvědomě v hlavě. Jako kdyby mě vedl nějaký vnitřní kompas. Moje dcerka měla trochu problém s pochopením, co se to kolem nás děje. Sice jsme už byli dál od pláně, ale mohli jsme mluvit za chůze. "Myslím, že si nás ta věc vybrala k tomu, abychom se jí pokusili všichni poskládat. No a většinou jsou takové výstřelky přírody trochu hračičky, takže si z toho asi udělal nějakou soutěž pro nás vlky. Ale naštěstí nemusíme mezi sebou bojovat, soutěž v běhu je ještě docela fajn." Jestli na místě, kam nás to vedlo budeme ještě muset něco dělat, to už jsem netušila. Pak mi došlo, že měla Marion ještě i další otázky. "Sklo je taková křehká, průsvitná věc. Nám je k ničemu, ale on ji asi potřebuje k tomu aby byl celý," řekla jsem zamyšleně svoji verzi. "Schovaný jsou právě proto, aby to byla jako hra. Taková schovka a závod," řekla jsem mile a podívala se na Night, jestli měla taky takové otázky, jen je neřekla nahlas nebo jí to bylo tak nějak jedno a byla ráda, že se něco děje. "Patříš do nějaké smečky nebo si tulák?" zeptala jsem se mladší z vlčic a pokračovala za tím pocite, že tudy jdeme dobře.

Gejzírová pole přes řeku Midiam

Stále jsem očima přejížděla po okolí a odhadovala chování příchozích vlků. Někteří byli hrr na to, aby se podívali, co to je, někteří posílali za sebe jiné vlky. No znáte to, klasická směska osobností. Jedna mladá vlčice si přisedla blízko mě a zřejmě také čekala, co se z toho vyklube. Nebo se tu jen zastavila, aby se mnou prohodila pár slov? No proč ne, známosti se hodí. "Ahoj, jdeš náhodou kolem nebo tě něco přilákalo?" začala jsem konverzaci, ale dál jsem se nedostala. Přes pláň se ke mně totiž nesl hlas mé milované dcerušky. Podívala jsem se směrem, ze kterého vycházel, abych jí mohla vyjít vstříc. Jenže Marion vypadala, že úplně přesně neví, kam za mnou běžet, tak jsem se jen postavila a čekala, až mě najde. Viděla jsem, jak se jí rozsvítila očka, když mě v záplavě vlků nalezla a rozběhla se ke mně.
Zapřela jsem se do země, protože se Marion rozběhla jako přílivová vlna. I tak jsem měla co dělat, abych ustála její vroucí přivítání. Začala jsem mávat ocáskem, ale na její rychlost jsem nestačila. Jako kdyby měla malou vrtulku. "Marion, zlatíčko," zmohla jsem se jen na krátké přivítání, protože jsem byla opusinkovávaná tak moc, že jsem jí její lásku nestačila oplácet. Nakonec se mi Marion přitiskla ke krku, tak jsem měla šanci ji taky pořádně přivítat, obejmout a opusinkovat.
Na více však čas nebyl, protože se s podivnou věcí začalo něco dít. Zadunělo to a ztichlo. Poté ta věc na nás začala mluvit, že máme sehnat nějaká sklíčka. Po udělení úkolu mi tělem proběhlo mravenčení, které končilo u ocasu. Mrkla jsem na sebe, jestli se něco změnilo a ono jo. Všechny špičky ocasů měly nějakou barvu. Můj, Marion a vlčice, která seděla poblíž, měly modrou barvu. Z oné věcičky začaly padat kousky, jako kdyby odpočítávala čas, který máme na přinesení skel. Někteří vlci se už vydali na cestu, takže nebylo na co čekat. Byly jsme v tom společně. "Tak pojdmě," mrkla jsem na obě a tak nějak intuitivně se vydala nějakým směrem. "Jsem Wolfganie a tady moje dcera Marion," prohlásila jsem k vlčici. Doufala jsem, že mi prozradí její jméno.

// Hadí ocas přes Esíčka

// Borovicová školka

Vyrazila jsem z lesa a doběhla na pláň. Tady jsem nebyla dost dlouhou dobu. I zde byl vidět příchozí podzim, ale ještě něco dalšího. Něco, co tu určitě normálně nebývalo. A jak se zdálo, tak to přitahovalo mnoho vlků. Měla jsem pocit, že vidím jednoho mladého vlčka, který patřil k nám do smečky, ale bavil se s dalšími vlky, tak jsem nechtěla rušit. Raději jsem se dívala na oranžovou věc, která pulzovala energií. Neměla jsem však odvahu vydat se blíž. Viděla jsem, jak se někteří rozhodli na to vrčet a tak, ale to mě nepřišlo jako moudré řešení. Říkala jsem si, že to asi nevnímá, jestli se na to vrčí, štěká, dělá obličeje nebo cokoliv dalšího. Měla bych jít dál? Nebo možná bych mohla chvilku počkat, jestli se z toho nevyloupne nějaká zábava. Sedla jsem si v dostatečné vzdálenosti a sledovala okolní dění a tváře vlků. Ale kromě toho jednoho mi nikdo nebyl povědomý. Buď jsem zapomínala nebo vlci, které jsem znala už odešli. Copak asi dělají moje děti?

// Sarumen přes Kopretinovou louku

Běžela jsem aniž bych se dívala kam běžím. Ale už jsem potřebovala jít aspoň kousek z lesa. Měla jsem sice spoustu věcí k řešení s Maple, ale říkala jsem si, že to počká. Označené hranice byly, nějaké maso jsme v úkrytu měli, takže houby zle. Při značkování jsem si však všimla, že některé stromy byly ožehnuté plamenem. Jelikož však nepršelo, tak to musel být nějaký lokální plamínek nebo ho někdo uhasil. Možná Maple umí oheň i udusit, nejenom založit. Protože stromy nebyly mokré a sežehnutí vypadalo dost čerstvě. Možná že větší záhada byla to, jak se tam ten oheň dostal. Proč by se magie spojily proti nám? Nebo to bylo jen proti lesu? Ale proč? Kdo by nám chtěl ublížit. Či to bylo jen upozornění na nějaké příchozí nebezpečí? No, třeba se to dozvíme časem a nebo to byla jen shoda okolností. Rozhodla jsem se, že až se vrátím, tak se Maple zeptám. Nyní jsem však pokračovala dál.

// Středozemní pláň

// Tmavé smrčiny

Zdálo se mi, že Rolanda pronásleduje nějaký duch. Mluvil zdánlivě sám k sobě, ale vždy mluvil na jedno a to stejné místo. Mrzelo mě to, protože z toho měl zřejmě špatnou náladu. Několikrát se nám omluvil, než jsme vyrazili s úlovkem domů. Jelikož jsem měla plnou tlamu, tak jsem se snažila aspoň usmívat kdykoliv na mě stočil zrak. Tiše ho podporovat.
Konečně jsme dorazili do lesa a ihned mi došel jeden z problémů. Kdybych nevěděla, že tu žijeme, tak by nebylo poznat, že se zde nachází smečka. Sakra, je opravdu potřeba označit hranice. Cítila jsem, že Maple je někde v lese s dalším vlkem, takže teď na to neměla čas. Což jsem jí samozřejmě neměla za zlé, měla jsem totiž takové tušení, že už jednu krizi zažehnala. Jenže co teď? Bylo potřeba dotáhnout srnu do úkrytu a označit hranice. Podívala jsem se na Rolanda, ale hned jsem myšlenku na to, že by to tam dotáhl sám, zahnala. Proto jsem se znovu zakousla a táhla ze všech sil směrem k úkrytu. Konečně jsme byli u vchodu do úkrytu a já začala kroutit tlamou, abych se zbavila strnulosti a křeče v tlamě. Když jsem svoji rozcvičku dodělala, podívala jsem se na naše nové členy. "Tak tady máme náš úkryt," mávla jsem tlapkou směrem k úkrytu, kdyby to náhodou nebylo jasné. "Jestli jste unavení, můžete jít dovnitř, pokud ne, tak se můžete vydat na vlastní průzkum lesa. Jen bych tě chtěla Rolande poprosit ještě o pomoc s dotáhnutím úplně dovnitř, ať máme jídlo schované. Já vás pak opustím, musím se postarat o naše hranice, už je potřeba je obnovit," dodala jsem s úsměvem a znovu se vrhla na srnu.
Po uklizení úlovku do vnitra úkrytu jsem se na oba vlídně usmála. "Děkujeme za pomoc. A ty Gwen jsi šikovná mladá dáma. Zatím se mějte hezky a Rolande, doufám, že tě ta magie nebude trápit dlouho," pronesla jsem povzbudivě otočila se do lesa a vydala se k jeho okraji.

ZNAČKOVÁNÍ

Jenže cesta mi přišla dlouhá. Ačkoliv jsem si před lovem dopřála malou svačinku, měa jsem pocit, jako kdybych nejedla strašně dlouhou dobu. Žaludek es mi kroutil prázdnotou a cítila jsem, že jsem chvilku před omldením. Bezva. Začala jsem s pravidelnou značkovací rutinou, jako bylo otírání se o kůru stromů, drápání kůry, okousávání větviček a očůrávání hranic. Jo a taky občasné zahrabání a vyválení se v hlíně, nebyla tak mokrá, takže bych nebyla jako prasátko. Zjistila jsem, že to je taky účinné, pach tam totiž zůstane a já si ušetřím drápky a zuby. Víc mě však zaráželo, kde jsem přišla k prázdnému žaludku.
Plácla jsem se tlapkou do hlavy. Proč jsem si neukousla kousek srnky? Hlavně, že jsme ji táhli takovou dobu. Zakroutila jsem nad sebou hlavou a otřela se o strom. Viděla jsem, jak na něm ulpěl chomáč chlupů. Spokojeně jsem se na něj zazubila a šla dál. Zvedlo mi náladu, že aspoň něco dělám dobře. Ale rozmrzelost z toho, že jsem si neukousla ani kousek masa mě držela dál. To už jsem však byla skoro za polovinou obchůzky, tak jsem se začala těšit na to, že se zase vrátím k úkrytu a kus si ukousnu. Jenže když jsem tak přemýšlela u hrabání v zemi, že jsem dlouho nikde nebyla, začala se mi víc líbit myšlenka toho, že se někam vydám, než že bych zůstávala v lese. Aspoň na chvilku. Věděla jsem totiž, že tenhle hlad, co mě sžíral není jen tak normální, ale zase magický. A nebyla jsem si jistá, jestli by mi jídlo pomohlo nebo bych tím jen plýtvala. Raději počkám až to odezní. Konečně jsem se dostala k místu, kde jsem začala značkovat. Oddechla jsem si, že to šlo docela rychle. "Auuuuuuu," zavyla jsem do hlubin lesa, aby Maple věděla, že jdu na chvilku pryč. Ale že se nehodlám zdržet mimo les dlouho. No aspoň jsem v to doufala, ale tady jeden nikdy neví.

// Borovicová školka přes Kopretinovou louku

// Moc moc se omlouvám, jak se do mě nekope, tak mi to vypadne z hlavy, do toho volno, když je hezky, tak práce venku. :D

Držely jsme srnu za zadní nohy a já doufala, že to nebude dlouho trvat. Začínala mě bolet tlama, což vypadalo, že se děje i u Maple. Naštěstí Roland přiběhl brzy a srnku zbavil jejího trápení. Vypadal jako po velkém boji, jak tam tak stál s krví všude po obličeji a náprsence. Povolila jsem stisk a mrkla na Maple s úsměvem. "Přesně tak, dobrá práce," řekla jsem, ale to už se od nás Roland odporoučel někam pryč. Pokývala jsem hlavou, ani jsem moc nepostřehla, že byl trochu naštvanější. Otočila jsem se na Maple a povzdechla si, kolik toho je potřeba udělat. "No, je toho pořád spousta," potvrdila jsem její slova. Chtěla jsem dodat pár věcí, ale to se k nám už přidal zpátky Roland. "V pohodě, nic se neděje," řekla jsem a mrkla na něj přátelsky. Zdálo se, že potřebuje povzbuzení, protože vypadal opravdu děsivě. Nechtěla jsem jen zase přikyvovat a říkat, jasně a přesně, tak jsem se jen rozhlédla kolem sebe, jako kdybych to tu kontrolovala.
"Půjdeme za Gwen a pak za dalšími povinnostmi, ale vlastně děkujeme za pomoc s lovem," snažila jsem se povzbudit. Doufala jsem, že aspoň trochu zapomene na to, co viděl a co ho tak vyděsilo. Došli jsme za Gwen, kdy jsem Maple pomáhala táhnout úlovek, která jako hodná holka seděla u keře, kde jsme ji nechali. Maple ji pochválila, tak jsem se na ni přátelsky usmála, aby věděla, že na ni budeme hodní v lese a může nám věřit.
Jenže v lese se něco dělo. Maple si toho všimla jako první, tak se tam hned rozběhla. Měla jsem nutkání se za ní hned vydat, protože jsem jí chtěla pomoci. Ale museli jsme dotáhnout srnku do úkrytu. Nebo aspoň do lesa, do úkrytu bych to už dotáhla sama. "Tak se rychle vydáme do lesa taky, ať se odsud dostaneme," snažila jsem se znít tak, že se nic neděje, v duchu jsem se však bála, co se děje.

// Sarumen

Podívala jsem se na Maple a radostně přikývla. "Taky mě trochu mrzí, že se nedostavilo víc vlků. Měli bychom se vydat ještě aspoň na jeden lov, že těmi, kdo před zimou dorazí, " dodala jsem zamyšleně na její poznámku o tom, že se tu neukázalo více vlků.
Teď však byl čas soustředit se na lov. Roland ve správnou chvíli skočil na srnku a zakousl se jí do krku. Trochu ve mně však hrklo, když jsem viděla, jak z ní sletěl na zem. Zase se nabízelo, že bych zastavila a optala se na zranění, ale to bychom mohli lov odpískat rovnou. Držela jsem proto svoji pozici a snažila se skočit srně na nohy, abych ji zpomalila. Byla totiž o krok dva přede mnou a já neměla tu potřebnou sílu, abych ji dohnala a dorazila. Maple také na milisekundu zaostala, ale snažila se to dohnat skokem na zadní nohy. Proto jsem se s ní střídala, skočila ona, skočila jsem já prostě abychom srnku co nejvíce zpomalily a pak ji rychle dorazily. Roland se k nám přidal, koutkem oka jsem ho viděla, jak se znovu blíží ke krku. Maple se povedlo srnu chytit za zadní nohu a nepustit. Srnka komicky poskakovala, ale měla to spočítané. Napnula jsem svaly a vrhla se jí na druhou zadní nohu. Zakousla jsem se a pořádně škubla. Srnka ztratila rovnováhu a padla na zem. To byla příležitost pro Rolanda, aby jí uštědřil závěrečnou ránu. Ještě chvilku vydrž Maple, prosila jsem v duchu svoji kamarádku.

Roland se ještě jednou rozloučil s malou Gwen, než jsme vyšli. Doufala jsem, že opravdu zůstane na svém místě, ale vypadala jako rozumná mladá dáma, takže jsem se o ni bála jen maličko. Nový člen smečky mi prozradil, že zastával funkci lovce. Než jsem stihla podotknout, že se nám to hodí, tak to udělala Maple. Znovu jsem pocítila vděčnost, že jsme se takhle vhodně doplňovaly. Usmála jsem se a pokývala hlavou. "Také jsem raději za nahánění, takže se nám to krásně sešlo," šeptla jsem jako potvrzení toho, jak to naše alfa vymyslela. A nechtěla jsem vyděsit stádo, které jsme už měli dost na dohled. Roland zkušeným okem zhodnotil situaci a čumákem ukázal na srnku, která stála opodál stáda. V hlavě jsem už začala vymýšlet, jak a kam poběžíme, jak ji odřízneme od stáda a jak se vyhneme podupání a pokopání.
"Budeme ji držet od stáda a mělo by to vyjít. Půjdu ji po zadních nohách, abych ji zpomalila, kdyby bylo potřeba?" Nabídla jsem ještě pomocnou tlapku. Někdy se to hodilo někdy ne, ale rozhodně jsem tím nechtěla shazovat jeho lovecké dovednosti, které jsem ještě neměla šanci vidět a posoudit. Jen jsem mu to nabídla, kdyby se cítil v koncích nebo kdyby se stalo cokoliv, kde by byla tato pomoc zapotřebí. "Hodně štěstí," popřála jsem také šeptem a vydala se za Maple velkým obloukem kolem stáda.
Zahlédla jsem, jak se Rolandův kožich dostává na místo, kde pro něj bude nejlepší zaútočit. S Maple jsme čekaly na vhodný okamžik k rozběhu. "Je to vzrušující vyrazit si takhle na lov," řekla jsem se zápalem pro nadcházející lov. Měla jsem toho na jazyku mnohem víc, ale nechtěla jsem rušit tu atmosféru lovu. Omrkla jsem situaci a kývla na Maple, že je čas vyrazit. "Lov započal," zašeptala jsem nadšeně a rozběhla jsem se k osamocené srnce. Jak jsem předpokládala, stádo jsme překvapily a rozběhlo se povětšinou na jednu stranu. Pár kusů začalo skákat blíž k nám, ale moje oči hypnotizovaly tu vybranou. Nebyla jsem mladá a pobrkaná, abych se rozběhla za zdánlivě snadnější kořistí. Pak by se totiž nenajedl nikdo a ztratili bychom zbytečně mnoho sil.

Usmála jsem se na Maple. Její slova mě totiž dost zahřála, i když jsem tak nějak tušila, že i to řekne. Ale slyšet je, to bylo přeci jen krásné. Prohodila s nimi pár slov, než se znovu obrátila na mě, aby mi odpověděla na otázku, že Nicos se vydal na průzkum s dalším vlkem. Jeho jméno mi trochu povědomé bylo, ale zase jsem si nedokázala spojit obličej se jménem. Znovu ostuda. Nezapomněla jsem ani na slib Adiramovi, že se optám na jeho sestru, ale zatím to mohlo počkat. Roland i Maple se rovnou otočili na nejmladší členku našeho kroužku a zeptali se, jestli to tu zvládne. Gwen však vypadala docela radostně z toho, že bude mít chvilku pro sebe. Pokývala jsem na ni povzbudivě hlavou. "Přesně, jak říká Maple. Kdyby něco, hodně křič a my přiběhneme." Usmála jsem se na ni ještě jednou a včas se zarazila, protože jsem měla chuť ji pomazlit, jako kdyby byla moje vlče. Ale nebyla, takže jsem se musela držet zpátky.
Maple se rovnou vydala za čumákem po stopě, kde byla cítit naše snad budoucí kořist. Šla jsem vedle ní a otočila jsem se na Rolanda. "V čem se cítíš jistější? V nahánění nebo konečném skolení?" Bylo to důležité, protože jsme byli jen tři, takže jsme museli každý znát přesně svoje místo a svou činnost. A pokud by se cítil jistěji v jednom a my ho určily na to druhé, mohli bychom všichni přijít zbytečně o energii. Mě nevadila ani jedna z pozic při lovu, ale věděla jsem, že existují vlci, kteří preferují jedno nebo druhé. Blížili jsme se k srnám a já si začala cestičku vybírat opatrněji. Očima jsem už mapovala terén a dostávala se do lovícího módu. Adrenalin mi pomalu začínal v těle pracovat.

// Sarumen

Jak jsem si myslela, přidali se ke mně na cestu za Maple. Roland z toho vypadal nadšenější, než Gwen. Jestli byla unavená, tak jsem to chápala. Mohla chtít klid, vše si sama prozkoumat, ale místo toho jsem je táhla kdovíkam za kdovíkým. Muselo toho být na malou vlčici až moc najednou, ještě do toho jsem jim hlavu naplnila hromadou informací. Na konci mých informací se ani nezmohli na nějakou další otázku. Nebo mě to tak připadalo, možná prostě oněměli úžasem. Ale spíš jsem se přikláněla k tomu, že jsem je zahltila. "Celá tahle země je zvláštní. Potkáte tady mnoho a mnoho normálním věcí, ale pak potkáte jednu podivnou a ta zastíní všechny normální," snažila jsem se tomu dodat nějakou formu. Jenže vyprávět jim, co všechno jsme tu už zažili, to by bylo na mnoho večerů. V zimě k táboráku se to třeba hodí. Gwen se zdála být zasněná nebo zadumaná, ale zaslechla jsem, jak jí vypadala otázka na to, že můžu ptáčka ovládat a používat. Sice jsem se tím nechlubila, ale když dávala pozor a zeptala se, bylo by neslušné nechat její otázku bez odpovědi. I když vypadala, že je myšlenkami jinde. "Ano, díky magii se moje duše dostane do jeho tělíčka a já s ním mohu létat, kam se mi zachce. Vidím jeho očima a jsem zkrátka jím," zazubila jsem se. To, že je pak pro mě těžké a náročné se zase vrátit, to jsem dodávat nechtěla. Přišlo mi, že by se pak ztratilo kouzlo a tajemství.
Zastavila jsem se a začichala ve vzduchu, abych poznala, kde asi tak může Maple stát. Čich mi velice brzy prozradil její polohu, tak jsme se rozešli tím směrem. "Brzy budeme u alfy. Je hodná a spravedlivá. Jak jsem už řekla, jmenuje se Maple a... Táhle zrovna stojí," dodala jsem s úsměvem a trochu napnula krok. "Zdravím Maple," řekla jsem vesele a zamávala oháňkou. Otočila jsem se na své společníky a dala se do vysvětlování situace. "Toto jsou Roland a Gwen. Přišli poprosit o místo ve smečce a já jim ho nabídla. Budou s námi na moji zodpovědnost, nevadí?" Byla jsem si téměř na sto procent jistá, že jí to vadit nebude. Ale i tak jsem jí to musela oznámit hned, aby mezi námi nebylo žádné tajemství. Pak jsme totiž mohly fungovat jako rodinná smečka. "Slyšela jsem, že jsi volala a Nicos se za tebou vydal." Pořádně jsem se podívala okolo sebe. "Jak ale koukám, tak se vydal zase na cestu. Když už tu však jsme, tak bychom mohli něco ulovit?" Nechtěla jsem dlouho otálet, na lov jsem se těšila. Ještě jsme museli poprosit Gwen, jestli se chvilku vydrží dívat, aby se nikam nezatoulala a rovnou se i přiučila. A pokud se poštěstí, tak se rovnou i najedla.