Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Les

Tahala jsem, seč mi síly stačily. I Maple vypadala docela utahaně, nakonec jsme však prase do ukrytu dotáhly. Doufala jsem, že členové smečky cítili, že táhneme domů úlovek a pokud ne, tak půjdou po pachu nebo cestičce. I tak bychom měli před sněhem ulovit ještě něco. Aspoň srnku nebo tak. Ještě jednou jsem poděkovala Maple a pořádně se najedla. Už to byla nějaká doba, kdy jsem měla plné břicho.
Alfa se pak odebrala do své jeskyně, takže jsem si zalezla do své, betovské. Zachumlala jsem se do kožešin, ale při bližším pohledu jsem zjistila, že by to na jaře chtělo zajistit nějaké nové. Položila jsem si hlavu na tlapky a dívala se chvilku před sebe. Chybělo mi pomazlení s nějakým jiným vlkem. Začala jsem si uvědomovat, že jsem nejspíš připravena k tomu, abych si našla nového partnera. Jestli Teda na to ještě mám. Na nějaké hledání a randění. Samozřejmě, že mi neustále Nokt chyběl. Ale už to bolelo přeci jen méně. Zavřela jsem oči a nechala se unášet do říše snů.

// Uhelný hvozd

Trvalo to dýl, než bych čekala, ale nakonec jsme se domů dostali i s kořistí. Byla jsem na nás pyšná. Když jsme míjeli hranice lesa, cítila jsem, že byly v nedávné době obnovené. A jen tak někým, ale vlčicí, která tudy procházela a nyní byla nejspíš členka smečky. Mít víc síly, tak jsem se pousmála nad propletením osudu, ale teď jsem byla ráda, že se dokážeme dostat do lesa i s prasetem.
Ještě bylo zapotřebí dostat kořist do úkrytu, ale o to jsme se mohly postarat s Maple. Roland vypadal, že si potřebuje zařídit své věci, proto jsem na něj kývla a poděkovala mu za pomoc. Všimla jsem si drobné ranky od klu, ale nevypadal, že by ho to nějak omezovalo, tak jsem to také nechala být. Dojdeme do úkrytu, najim se, prospím se a zkontroluji les. Měla bych se nějak dozvědět více o našich členech a tak. A třeba zjistit, kde běhá Marion. Mrkla jsem na alfu jestli má ještě nějaké síly dojít do úkrytu a vydala jsem se tím směrem.

// Úkryt

Bylo to opravdu větší boj, než s klasickým divočákem. Věděla jsem, že se bude bránit, že bude silnější než ale neuměla jsem si představit, jak moc. Maple se přidala ke kousání do druhé nohy, Roland na nic nečekal a i po zásahu do svého těla, se na naši kořist vrhnuk znovu. Nechtěla jsem to nechat na nich, když jsem to vlastně byla já, kdo vymyslel tenhle lov. Skočila jsem k Maple, když se snažila prase udržet při zemi a nehledě na pár kopanců, jsem ho zavalila taky. Těšila jsem se, až bude konec, protože adrenalin mi pomalu unikal z těla a začínala mě dohánět únava, hlad a žízeň.
Ale prase už mlelo z posledního. Stačil poslední kousanec a bylo to. Jeho dny byly sečteny a my měli vyhlídku na plnější úkryt. Prudce jsem oddechovala a podívala se na oba dva, jestli jsou v pořádku. "Dobrý? Žádný zlomeniny, vnitřní krvácení a tak? " zajímala jsem se hned. "Jsme dobrý tým, " pochválila jsem nás a chtěla se zakousnout, jenže jsem ucítila zvláštní pach. Moje tělo bylo hned v pohotovosti, takže se muselo jednat o nějakého predátora." Možná bychom měli jít hned domů," zašeptala jsem a chopila se úlovku. Nechtěla jsem se prát s někým dalším o jídlo. Neměla jsem na to ani dost energie.

// Sarumen

Rozhodnutí o pozicích bylo vyjádřeno velice rychle. Oba dva s tím totiž souhlasili. Nemuseli jsme tedy na nic čekat, jen jsem Maple pokývala hlavou na znamení hodně štěstí a usmála se. Pak už jsem se pomalu přesunovala i s Rolandem na místo, kde bude nejlepší vyskočit a překvapit prase. Nebylo to nějak daleko, ale v tomhle pustém a dost tichém lese byla každá zlomená větvička slyšet jako rána. Našlapovala jsem velice obezřetně a už jen čekala na Maple, až vyběhne. "Já po nohou, ty po krku?" Zašeptala jsem, jelikož bylo důležité si to rozvrhnout. Mohlo se stát, že bychom oba dva šli po nohou nebo krku a akorát bychom zakousli sami sebe. Po odsouhlasení jsem upřela oči na prase, které se s kvičením rozběhlo naším směrem. Maple ho usměrnovala, aby neodbočilo nějak, kam nemá a velice rychle se blížili. Po jejím zvolání "teď" jsem vyskočila a hned se vrhla na zadní nohy, abych zvíře poslala k zemi. Vyšlo mi to až na druhý pokus, ale byla jsem se svou prací spokojená. Jeho pravá zadní noha již byla nepoužitelná, takže nemohl utíkat. Zůstaly mu ovšem zbylé tři a také krátké kly, které byly nebezpečné. Pokud se ovšem Rolandovi povede poslat ho k zemi, byla jsem připravena skočit na prase a zakousnout se do nějaké hlavní tepny. Jednak aby netrpělo zbytečně bolestí a druhak, aby nikdo nepřišel k újmě. Zatím jsem mohla jen vrčet a být připravena uskočit.

Neměla jsem ponětí kdy tu hořelo. Nebo jestli vůbec. Jako jo, bylo jasný, že tu proběhl požár, ale muselo to být tak, tak dávno, že už to padlo v zapomnění. "Já nějak ani nevím. Tenhle les tu takhle existuje už od doby, kdy jsem přišla do Sarumenu. A to už je hooodně dávno." Odpověděla jsem a také po vzoru Maple znovu přiložila čumák k zemi, jestli se neobjevila lepší stopa.
"Abych pravdu řekla, vím že tu takhle doutná a že tu žije prase, které není jako běžný divočák, ale je mu dost podobný. Že si tu domov najdou i jiné druhy, to bych vůbec neřekla," obeznámila jsem je se svými zkušenostmi a byla jsem ráda, že je můžu aspoň s něčím seznámit. Maple nás upozornila na čerstvou stopu, kterou jsem hned zaznamenala taky. "Paráda, vypadá že je blízko. Tohle je silnější zvíře, než byla srnka. Měli by ho tedy sundat dva vlci a jeden nahnat. Kdo si chce vzít na starost nahánění? Já si klidně vezmu na starosti zakousnutí, jestli nevadí, " nabídla jsem jim dříve, než jsme dorazili blíže. Byli jsme totiž na místě, kde bychom se měli rozdělit a připravit na lov.

// Sarumenský hvozd

Hlavou jsem poděkovala Maple. Sama jsem si nevšimla, že by hranice byly zapotřebí nějak osvěžovat, nejspíš na to měla lepší nos. Nebo možná to bylo tím, že jsem už byla myšlenkami u lovu, takže na hranice jsem nepomyslela. "Přesně tak. Nemusíš být vynikající v magii. Je spousta jiných věcí, které se musí dělat bez magie. A ti, co v ní jsou přeborníci, by zase mohli tápat," snažila jsem se Rolanda povzbudit. Zdálo se totiž, že ho trochu trápí, že nám nepomohl s hořícím stromem. Osobně mi to nevadilo, ve dvou jsme to zvládly v pohodě. A přišel na zavolání na lov, takže byl smečce potřebný.
Mezitím jsme dorazili na naše loviště pro tento čas. Zastavila jsem se a pořádně se rozhlédla kolem. Byla to pěkná doba, co jsem tu byla naposledy. Možná, že jsem ho celý ještě ani neprošla. Zvedla jsem čenich do vzduchu a pořádně začichala. Chvilku mi to dalo, ale nakonec jsem přeci jen ucítila závan pachu divočáka. Byl ale celkem daleko. "Asi se trochu projdeme, jestli tedy necítíte někoho blíž," ukázala jsem packou směr, kam jsem chtěla vyrazit a pomalu tam šla. Čichala jsem ale o sto šest, abych případně našla nějakou jinou kořist.

// Teď bych měla být aktivnější :))

Na oba jsem se usmála. Roland vypadal trochu překvapeně, snad z toho kolik toho naše magie umí. Nechtěla jsem se mu vrtat do soukromí nebo minulosti abych zjistila, jestli má s magií špatnou zkušenost. Jestli bude chtít, tak se o tom sám někdy rozpovídá.
"To ano. Některé situace si bez magie ani neumím představit. I když už se taky stalo, že magie zmizely. A taky jsme to zvládli," zazubila jsem se a pokývala hlavou na znamení, že dávám Maple za pravdu. Trénink magií byl stejně potřeba jako trénink síly." Tak paráda, tím nám nic nebrání, abychom vyrazili," usmála jsem se a vyrazila na západ." Říkala jsem si, že bychom mohli zkusit prase. Dlouho jsme ho neměli a ve třech bychom nějaký menší kousek zvládnout měli," zhodnotila jsem naše síly a šance a vydala se směrem, který jsem určila. Bylo štěstí že jsme měli takový les vlastně za rohem. Nemuseli jsme táhnout kořist kdoví kudy, kde by nám ji mohl někdo ukrást. Ale za svůj život tady jsem nikoho takového nepotkala. Jenže jak se říká, všechno je jednou poprvé.

// Uhelný hvozd

Naštěstí jsme byli oba v pořádku. Jen lehce otřesení. Maple souhlasila s mým plánem a už ho rovnou vymyslela. Byla paráda mít takhle spřízněnou duši, se kterou jsme se parádně doplňovaly. Roland vypadal trochu nesvůj, ale to jsem přisuzovala tomu blesku. Šok se klidně mohl dostavit i později.
Maple mezitím začala mávat se stromem, cítila jsem příval obrovské energie a magie. Čekala jsem na nějaký pokyn nebo znamení, což přišlo velice brzy. Nechtěla jsem, aby se moje kamarádka dlouho vysilovala, takže jsem na nic nečekala a pustila se do toho. Soustředila jsem se na okolní vlhkost, na vodu pod zemí a teď i nad námi, protože na nás znovu pršelo. Stáli jsme šikovně, takže jsem mohla jen vytvořit vodní clonu před námi a poslat ji na strom. Cítila jsem, jak mi odchází síly, což nebylo divné, dlouho jsem takový úkon nedělala. Ale voda splnila svůj účel. Vyrazila na strom a vmžiku ho porazila. Ozvalo se zapraskání a dunivá rána, jak strom padl na zem. Maličko jsem zavrávorala, ale hned mi bylo líp. "Děkujeme strome, " řekla jsem prostě. Jo bylo to asi navíc, ale cítila jsem tu potřebu. "Ještě jednou ahoj a díky Maple. Až se trochu vydýcháme, budeme moci vyrazit na lov?" řekla jsem stále trochu udýchaně, ale šťastně, že se nikomu nic nestalo a že jsme se sešli aspoň ve třech na lov.

Nemusela jsem čekat dlouho. Byla jsem ráda, že les žije členy, i když jsem měla pocit že minimálně polovinu neznám. Vážně to budu muset napravit. Zakroutila jsem nad sebou v duchu očima, ale navenek jsem se tvářila přátelsky. Přišel za mnou totiž Roland, se kterým jsem už měla tu čest lovit. Poskočila jsem si trochu radostí, protože s ním se lovilo dobře. Kdyby se chtěla přidat i omladina, tak jí můžeme něco naučit. Zasmála jsem se, zase v duchu, sama sobě, že znim jako nějaká stará vlčí babička a konečně jsem se zadívala na Rolanda, který už mě stihl pozdravit a zjišťoval, co se děje. Než jsem však stačila cokoliv říct, ozvala se rána tak hlasitá, že mi rozechvěla všechny kosti v těle. Prvotní reakce byla stáhnout ocas a bát se, což jsem asi na dvě vteřiny udělala. Pak mi došlo, že takhle se beta chovat nemůže, takže jsem se z bojácného postoje rozkročila na bojový postoj.
Naštěstí na nás nikdo neútočil, jak jsem si všimla.stalo se však, že do jednoho z vysokých stromů udeřil blesk. Až teď mi začalo docházet, jaké štěstí jsme měli, že jsme to neschytali my dva. V duchu jsem poděkovala stromu za jeho oběť a hodnotila, jestli je oheň, který se po úderu blesku rozhořel, nebezpečím pro zbytek lesa. "To byla pořádná rána. Jsi v pořádku?" zeptala jsem se a podívala se na Rolanda. Usoudila jsem, že oheň se daleko nedostane. Za sebou jsem uslyšela lomoz, tam jsem se otočila a oháňka se mi rozpohybovala do stran. "Maple, ráda tě vidím, " vykřikla jsem lehce rozechvěle, přeci jen blesk vedle vás neuhodí každý den. Asi mi začínal pomalu docházet ten šok. "Jo to je asi dobrý nápad," řekla jsem a vydala se za ní blíž. Nevěděla jsem jestli mám jako první odpovědět Rolandovi na předchozí otázku a nebo nejprve řešit strom. Asi strom. "Buď bychom ho mohli sfouknout a nebo ho můžu nějakou silnou vodní vlnou shodit a a zem, " řekla jsem a podívala se na ně, jestli mají třeba magii vzduchu tak silnou aby shodila na zem strom. Pokud ne, tak jsem byla připravena na vodní vlnu, která by ho srazila, aby nebyl nebezpečný pro okolí. Sice tu takových stromů bylo více, ale když jsme tomu mohli pomoci, tak proč ne.
Podívala jsem se na nebe, ze kterého už skoro žádné kapky nepadaly. "Počasí se zdá se umoudřilo. Tak jsem si říkala, že bychom mohli vyrazit na lov, až tu dořešíme bleskovou katastrofu," objasnila jsem důvod svého vytí.

Moje zamyšlení se dostalo do takového stavu klidu, že jsem z toho usnula. Probudila jsem se potřesením hlavy a rozhlednutím kolem sebe. Byla jsem však příliš rozespalá, abych zaměřila zrak na cokoliv. Zatím mi všechno splývalo do jedné velké hroudy. Protáhla jsem se a pořádně si zivla. Jedna noha, druhá, třetí... odříkávala jsem si při protahování každé packy zvlášť.
Nepodívala jsem se nalevo ani na právo a šla dal do lesa. Takže jsem neměla představu, jestli u mě někdo ležel, čekal až se probudím nebo jsem byla sama. Dočista opuštěná. Smutně jsem se pousmála sama pro sebe. Chybělo mi důvěrné obětí, nějaký dotyk jiného vlka, spřízněné duše. "Ach Nokte," povzdechla jsem si hlasitě. Neměla jsem tuto kapitolu zcela uzavřenou. Jak řekla Jenna, nepřestane to bolet nikdy, ale byla potřeba jít dál. Jenže čím víc jsem byla sama, tím víc mě to dožíralo. Ale aspoň s tou samotnou jsem mohla něco udělat." Auuuuu " zavyla jsem hlasitě. Měla jsem v plánu vyrazit na lov, protože hranice se zdály být udržované a já chtěla být nějak užitečná. Teď jsem se dal však už neprocházela, protože pak bych se s případnými dalšími vlky mohla nahaten po celém lese pěkných pár dní.

Nakonec si Maloboro vzpomněl, že jsme se kdysi dávno setkali. Usmála jsem se, protože mi v hlavě pro lesklou něco, že jsme už takoví staří pardi. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli si třeba pamatuje nebo potkal Morfea, Neyteri nebo tak, dlouho jsem o nich nemluvila a chtěla je připomenout. Zároveň ho i upozornit na sochu Neyteri a Darkie u úkrytu, k tomu jsme se však už nedostali.
Byla tu totiž otázka Marion a malého vlčete, které přivedla. Nejdůležitější bylo zjistit jestli ho nepostrádají rodiče nebo zdali patří k vlčím sirotkům. Poslouchala jsem příběh, jak vlče hrabalo díru u potoka, což mi oba předvedli. Pak ho Marion dovedla k nám, slíbila pelech a jídlo a to bylo ve zkratce tak nějak všechno. Hlava mi z toho šla kolem, ale byla jsem vděčná Maloborovi, že dělá jen diváka. Někteří vlci by se do toho začali ještě víc montovat a to by teprve byl zmatek. Z řeči vlčete jsem pochopila, že se jmenuje Vento. Teda asi. "Maple bude v úkrytu, tam kde je ten pelíšek. Doufejme, že tam bude i jídlo, jinak bude první cesta nás dospěláků na lov. Samozřejmě se o jídlo podělíme s tak milou návštěvou," dodala jsem a mile se usmála na mládě. Ale musela jsem se zeptat ještě na jednu věc, jen mě nenapadlo, jak moc taktně se optat. Přeci jen, mohla jsem mu způsobit nějaké trauma, jenže bylo důležité, pro mě, to zjistit." Ještě mi prosím Vento řekni, byl jsi u řeky sám? Nebo s maminkou, tatínkem, sourozenci? Aby se nebáli, kde se touláš," snažila jsem se mluvit v pohodě, jako kdybych se ptala na počasí. Marion mi na tuhle otázku odpovědět nemohla, protože už brala Venta jako člena smečky. Takže jediný kdo mohl odpovědět, byl maličký vlček. Až zjistíme tyto informace, tak pak můžu Marion říct, jak moc dobře se zachovala. Zatím však počkám.
Oba dva se ještě přitočili k vlkovi který to tu jen pozoroval. Moje dcera na něj vyplázla jazyk a Vento se ptal na jeho jméno. Pomalu jsem přešla k Marion a zavrtěla nesouhlasně hlavou, že se tohle nedělá. Oči jsem na krátko přimhouřila, aby pochopila, že se takhle chovat nemá a doufala jsem, že udělá nějaké gesto jako omluvu. Pak jsem se otočila k mláděti. "Ani jeden z nich," podívala jsem se na Malobora, jestli mu nevadí, že ho představím. "To je Maloboro," řekla jsem prostě, bez označení strejda. To už jsem nechala na něm, jestli se tak dopředstaví nebo jen potvrdí, že to se tak jmenuje.

Čekala jsem, jak Maloboro zareaguje. Bylo možné, že si mě on zapamatoval, že třeba bude znát odpověď na to, proč mi je jeho pach povědomý. Mezitím však Marion prohlásila, že se společně vydají někam na výlet. Její rychlost a akčnost však vyústila v to, že utekla dřív, než vůbec stačil zareagovat. Usmála jsem se, ale čekala jsem na jeho odpověď. Byla by nevychovanost jen tak si utéct, když už odešla Marion. V hlavě jsem si tak rovnala plány, co je třeba udělat, že je potřeba jít na lov, okouknout hranice, najít Maple, no byla toho spousta.
Nestihla jsem však udělat ani jednu z těch věcí, popravdě jsem se skoro nestačila ani nikam pohnout. Marion se už vracela. To byla rychlá procházka. Na chvilku jsem se lekla, že se něco stalo, když se tak rychle vrací a huláká na celý les. Snažila jsem se jí prohlédnout, abych ji vizuálně prohlédla, ale nezdálo se, že by byla zraněná. Navíc na tváři ji hrál jakýsi vítězoslavný úsměv, takže to co se stalo nemohlo být nějak zlé. "Co jsi na-" začala jsem pomalu, ale to už jsem viděla poskakující černou kuličku za ní, která se velice rychle a nebezpečně valila našim směrem. Marion mi raději dovysvětlila, že se jedná o vlče. Nezmohla jsem se ani na to, abych ji opravila, že našla KOHO ne CO, ono to nebylo to nejdůležitější, co by se mělo řešit. Prní myšlenka byla, že ho snad někde ukradla, což jsem zaplašila, když jsem si to řekla dohromady. Marion ukradla vlče, to určitě. Teda, její další slova nebyla úplně tím vyvrácením, co jsem čekala. Třeba ho jen potkala, trochu to popletla a vzala ho na výlet, ne s úmyslem ho ukrást. Nebo to je opuštěné vlče?
Malá čmouha přiskotačila až ke mně a vzala to přímo do nohy. Náraz jsem ustála, jen jsem si maličko překročila, abych udržela rovnováhu. Zaslechla jsem, jak cestou vyštěkává moje jméno. Nedokázala jsem zatím odhadnout, jestli to je holka nebo kluk. Hlavní však bylo, že nevypadal smutně nebo ztraceně. Ale to takhle maličká vlčata nevypadají, když jim to dobře podáte. "Zdravím tě mládě," řekla jsem s úsměvem. Chtěla jsem toho vědět víc, ale musela jsem taktně. "Tak kdepak jste se seznámili?" zeptala jsem se. Nechala jsem Marioninu otázku nezodpovězenou. Vlče přece nebylo věc, abychom si je jen tak nechávali.

Pardon, pardon

Marion měla velice dobrou náladu. Hned se dala do povídání a to co říkala... No, vlk nejspíš koukal, jakými všemi dotazy byl zasypán. Většina vlků by nejspíš protočila oči, včetně rodičů. Já však ne. Jen jsem se trochu omluvně na Malobora podívala. Neměla jsem však v plánu mu vysvětlovat, že Marion je zkrátka jiná, taková jednodušší. Zdálo se však, že mu to nevadí. Dokonce se s ní dal velice rychle do řeči. Mírně jsem si oddechla.
Nezapomněla jsem však na jeho první otázku ohledně toho, jestli je vše v pořádku. Nejspíš si všiml mého zaváhání. "Když ke mně vítr donesl tvůj pach, měla jsem pocit, že je mi známý, ale přesto cizí. Nevím jak to přesně popsat, ale je dost možné, že jsme se už kdysi, kdysi dávno cítili, jen se nepotkali," snažila jsem se vysvětlit co se vlastně stalo. Maloboro na mě působil jako upřímný vlk. A jelikož jsem taková byla taky, neměla jsem důvod to nějak měnit nebo se přetvařovat. Byla jsem však zvědavá, jestli to cítil stejně nebobse to opravdu jen zdálo.

Marion prozkoumávala les, tedy místo kolem nás, jestli je opravdu domov. Nebo možná kontrolovala, jestli se něco za naší nepřítomnosti změnilo. Zdálo se však, že příslušná oblast byla v pořádku, protože se zasněně dívala kolem sebe. Usmála jsem se pro sebe a nechala ji chvilku v klidu, tedy bez mluvení, aby si prožité vjemy zpracovala.
Dávala jsem si v hlavě dokupy seznam věcí, které jsem chtěla stihnout udělat. Výlet byl moc fajn, ale musela jsem se vrátit k povinnostem. A zrovna jedna povinnost prošla k nám. Tedy konkrétně vlk, kterého jsem nikdy neviděla, ale on se choval celkem domácky. Asi nový člen, proběhlo mi hlavou a vrátila jsem mu úsměv, který se mu na tváři objevil. Byl slušně vychovaný, sedl si dost daleko takže nenarušoval můj prostor, i když jsem to nějak zvlášť neřešila, pokud to nebylo až moc. Tím, že seděl až tam daleko od nás, se ke mně jeho pach nesl pomaleji. Jakmile jsem ho ucítila, vytanula mi na mysli ztracená vzpomínka. Jen se mihla kolem a zase šla, jako kdyby si rozmyslela směr a cestu. Zmateně jsem zamrkala, ale úsměv jsem měla na tváři dál Co to bylo? Jako kdybych ho znala, ale zároveň neznala. Možná, že jsem ho kdysi, kdysi dávno potkala a jeho pach mi něco připomněl. No taky už tu žiju nějaký ten pátek, takže je dost možné, že jsem se s ním potkala. Vypadá, že je trochu starší. "Taky tě zdravím. Přidala bych i přivítání v lese, ale tipla bych si, že už si přivítaný byl. " Řekla jsem se smíchem, ale pak zase maličko zvážněla. "Jmenuji se Wolfganie a jsem zdejší betou. Tohle je má dcera Marion. A jaké je tvoje ctěné jméno?" Mluvila jsem klidně a vesele. V duchu jsem však doufala, že to nebude vlk podobný Duncanovi. Takový nám stačí jeden.

// Teleport Papouščí ostrov

Onen zvláštní pocit přemisťování se mě držel docela dlouho. Nevěděla jsem, jestli se tomu dá nějak pomoci, zlepšit nevolnost, která se mě pomalu zmocňovala nebo prostě jen tiše čekat a trpět. Ani jsem nechtěla pomyslet na to, jak se cítila Marion. Doufala jsem, že se upnul no to, že jdeme domů a víc to na ní doléhat nebude.
Už na ostrově bylo vidět, že se jí ten výlet začíná zajídat. Bylo čím dál náročnější jí vymýšlet rozptylování a program. Tam poprvé jsem viděla takové to vlčecí období, kdy jsou děti znuděné a všechno je podle nich špatně. Něco jako opožděná puberta, pousmála jsem se v duchu. Tohle rozebírání povahy mé dcery mi pomáhalo nehodit šavli z přenosu, jelikož jsem už dávno měla všechny čtyři packy na naší lesní půdě. Nechtěla jsem si však vůbec stěžovat na její povahu, vůbec ne! Byla to úžasně jemná, křehká a vnímavá vlčí osůbka, že každý, kdo neměl špatné úmysly, ji musel mít rád. Nebo aspoň mít tendenci ji ochraňovat.
Když se mi konečně hlava přestala motat, oči si přivykly na naše mlhavé okolí a packy se zdály stabilní, otočila jsem se na Marion. "Řekla bych, že jsme doma. Vidíš to stejně?" Dala jsem jí prostor na odpověď, aby si sama zmapovala okolí a pokračovala jsem dál. "Zašla bych se napít, podívat do úkrytu, jestli máme dostatek zásob nebo si udělat aspoň přehled, chvilku si odpočinout a pak se rozhodneme co dál?" navrhla jsem postup a otočila se směrem k lesu. "Auuuuu," zavyla jsem, abych dala najevo, že jsme doma.