Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nakonec si Maloboro vzpomněl, že jsme se kdysi dávno setkali. Usmála jsem se, protože mi v hlavě pro lesklou něco, že jsme už takoví staří pardi. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli si třeba pamatuje nebo potkal Morfea, Neyteri nebo tak, dlouho jsem o nich nemluvila a chtěla je připomenout. Zároveň ho i upozornit na sochu Neyteri a Darkie u úkrytu, k tomu jsme se však už nedostali.
Byla tu totiž otázka Marion a malého vlčete, které přivedla. Nejdůležitější bylo zjistit jestli ho nepostrádají rodiče nebo zdali patří k vlčím sirotkům. Poslouchala jsem příběh, jak vlče hrabalo díru u potoka, což mi oba předvedli. Pak ho Marion dovedla k nám, slíbila pelech a jídlo a to bylo ve zkratce tak nějak všechno. Hlava mi z toho šla kolem, ale byla jsem vděčná Maloborovi, že dělá jen diváka. Někteří vlci by se do toho začali ještě víc montovat a to by teprve byl zmatek. Z řeči vlčete jsem pochopila, že se jmenuje Vento. Teda asi. "Maple bude v úkrytu, tam kde je ten pelíšek. Doufejme, že tam bude i jídlo, jinak bude první cesta nás dospěláků na lov. Samozřejmě se o jídlo podělíme s tak milou návštěvou," dodala jsem a mile se usmála na mládě. Ale musela jsem se zeptat ještě na jednu věc, jen mě nenapadlo, jak moc taktně se optat. Přeci jen, mohla jsem mu způsobit nějaké trauma, jenže bylo důležité, pro mě, to zjistit." Ještě mi prosím Vento řekni, byl jsi u řeky sám? Nebo s maminkou, tatínkem, sourozenci? Aby se nebáli, kde se touláš," snažila jsem se mluvit v pohodě, jako kdybych se ptala na počasí. Marion mi na tuhle otázku odpovědět nemohla, protože už brala Venta jako člena smečky. Takže jediný kdo mohl odpovědět, byl maličký vlček. Až zjistíme tyto informace, tak pak můžu Marion říct, jak moc dobře se zachovala. Zatím však počkám.
Oba dva se ještě přitočili k vlkovi který to tu jen pozoroval. Moje dcera na něj vyplázla jazyk a Vento se ptal na jeho jméno. Pomalu jsem přešla k Marion a zavrtěla nesouhlasně hlavou, že se tohle nedělá. Oči jsem na krátko přimhouřila, aby pochopila, že se takhle chovat nemá a doufala jsem, že udělá nějaké gesto jako omluvu. Pak jsem se otočila k mláděti. "Ani jeden z nich," podívala jsem se na Malobora, jestli mu nevadí, že ho představím. "To je Maloboro," řekla jsem prostě, bez označení strejda. To už jsem nechala na něm, jestli se tak dopředstaví nebo jen potvrdí, že to se tak jmenuje.

Čekala jsem, jak Maloboro zareaguje. Bylo možné, že si mě on zapamatoval, že třeba bude znát odpověď na to, proč mi je jeho pach povědomý. Mezitím však Marion prohlásila, že se společně vydají někam na výlet. Její rychlost a akčnost však vyústila v to, že utekla dřív, než vůbec stačil zareagovat. Usmála jsem se, ale čekala jsem na jeho odpověď. Byla by nevychovanost jen tak si utéct, když už odešla Marion. V hlavě jsem si tak rovnala plány, co je třeba udělat, že je potřeba jít na lov, okouknout hranice, najít Maple, no byla toho spousta.
Nestihla jsem však udělat ani jednu z těch věcí, popravdě jsem se skoro nestačila ani nikam pohnout. Marion se už vracela. To byla rychlá procházka. Na chvilku jsem se lekla, že se něco stalo, když se tak rychle vrací a huláká na celý les. Snažila jsem se jí prohlédnout, abych ji vizuálně prohlédla, ale nezdálo se, že by byla zraněná. Navíc na tváři ji hrál jakýsi vítězoslavný úsměv, takže to co se stalo nemohlo být nějak zlé. "Co jsi na-" začala jsem pomalu, ale to už jsem viděla poskakující černou kuličku za ní, která se velice rychle a nebezpečně valila našim směrem. Marion mi raději dovysvětlila, že se jedná o vlče. Nezmohla jsem se ani na to, abych ji opravila, že našla KOHO ne CO, ono to nebylo to nejdůležitější, co by se mělo řešit. Prní myšlenka byla, že ho snad někde ukradla, což jsem zaplašila, když jsem si to řekla dohromady. Marion ukradla vlče, to určitě. Teda, její další slova nebyla úplně tím vyvrácením, co jsem čekala. Třeba ho jen potkala, trochu to popletla a vzala ho na výlet, ne s úmyslem ho ukrást. Nebo to je opuštěné vlče?
Malá čmouha přiskotačila až ke mně a vzala to přímo do nohy. Náraz jsem ustála, jen jsem si maličko překročila, abych udržela rovnováhu. Zaslechla jsem, jak cestou vyštěkává moje jméno. Nedokázala jsem zatím odhadnout, jestli to je holka nebo kluk. Hlavní však bylo, že nevypadal smutně nebo ztraceně. Ale to takhle maličká vlčata nevypadají, když jim to dobře podáte. "Zdravím tě mládě," řekla jsem s úsměvem. Chtěla jsem toho vědět víc, ale musela jsem taktně. "Tak kdepak jste se seznámili?" zeptala jsem se. Nechala jsem Marioninu otázku nezodpovězenou. Vlče přece nebylo věc, abychom si je jen tak nechávali.

Pardon, pardon

Marion měla velice dobrou náladu. Hned se dala do povídání a to co říkala... No, vlk nejspíš koukal, jakými všemi dotazy byl zasypán. Většina vlků by nejspíš protočila oči, včetně rodičů. Já však ne. Jen jsem se trochu omluvně na Malobora podívala. Neměla jsem však v plánu mu vysvětlovat, že Marion je zkrátka jiná, taková jednodušší. Zdálo se však, že mu to nevadí. Dokonce se s ní dal velice rychle do řeči. Mírně jsem si oddechla.
Nezapomněla jsem však na jeho první otázku ohledně toho, jestli je vše v pořádku. Nejspíš si všiml mého zaváhání. "Když ke mně vítr donesl tvůj pach, měla jsem pocit, že je mi známý, ale přesto cizí. Nevím jak to přesně popsat, ale je dost možné, že jsme se už kdysi, kdysi dávno cítili, jen se nepotkali," snažila jsem se vysvětlit co se vlastně stalo. Maloboro na mě působil jako upřímný vlk. A jelikož jsem taková byla taky, neměla jsem důvod to nějak měnit nebo se přetvařovat. Byla jsem však zvědavá, jestli to cítil stejně nebobse to opravdu jen zdálo.

Marion prozkoumávala les, tedy místo kolem nás, jestli je opravdu domov. Nebo možná kontrolovala, jestli se něco za naší nepřítomnosti změnilo. Zdálo se však, že příslušná oblast byla v pořádku, protože se zasněně dívala kolem sebe. Usmála jsem se pro sebe a nechala ji chvilku v klidu, tedy bez mluvení, aby si prožité vjemy zpracovala.
Dávala jsem si v hlavě dokupy seznam věcí, které jsem chtěla stihnout udělat. Výlet byl moc fajn, ale musela jsem se vrátit k povinnostem. A zrovna jedna povinnost prošla k nám. Tedy konkrétně vlk, kterého jsem nikdy neviděla, ale on se choval celkem domácky. Asi nový člen, proběhlo mi hlavou a vrátila jsem mu úsměv, který se mu na tváři objevil. Byl slušně vychovaný, sedl si dost daleko takže nenarušoval můj prostor, i když jsem to nějak zvlášť neřešila, pokud to nebylo až moc. Tím, že seděl až tam daleko od nás, se ke mně jeho pach nesl pomaleji. Jakmile jsem ho ucítila, vytanula mi na mysli ztracená vzpomínka. Jen se mihla kolem a zase šla, jako kdyby si rozmyslela směr a cestu. Zmateně jsem zamrkala, ale úsměv jsem měla na tváři dál Co to bylo? Jako kdybych ho znala, ale zároveň neznala. Možná, že jsem ho kdysi, kdysi dávno potkala a jeho pach mi něco připomněl. No taky už tu žiju nějaký ten pátek, takže je dost možné, že jsem se s ním potkala. Vypadá, že je trochu starší. "Taky tě zdravím. Přidala bych i přivítání v lese, ale tipla bych si, že už si přivítaný byl. " Řekla jsem se smíchem, ale pak zase maličko zvážněla. "Jmenuji se Wolfganie a jsem zdejší betou. Tohle je má dcera Marion. A jaké je tvoje ctěné jméno?" Mluvila jsem klidně a vesele. V duchu jsem však doufala, že to nebude vlk podobný Duncanovi. Takový nám stačí jeden.

// Teleport Papouščí ostrov

Onen zvláštní pocit přemisťování se mě držel docela dlouho. Nevěděla jsem, jestli se tomu dá nějak pomoci, zlepšit nevolnost, která se mě pomalu zmocňovala nebo prostě jen tiše čekat a trpět. Ani jsem nechtěla pomyslet na to, jak se cítila Marion. Doufala jsem, že se upnul no to, že jdeme domů a víc to na ní doléhat nebude.
Už na ostrově bylo vidět, že se jí ten výlet začíná zajídat. Bylo čím dál náročnější jí vymýšlet rozptylování a program. Tam poprvé jsem viděla takové to vlčecí období, kdy jsou děti znuděné a všechno je podle nich špatně. Něco jako opožděná puberta, pousmála jsem se v duchu. Tohle rozebírání povahy mé dcery mi pomáhalo nehodit šavli z přenosu, jelikož jsem už dávno měla všechny čtyři packy na naší lesní půdě. Nechtěla jsem si však vůbec stěžovat na její povahu, vůbec ne! Byla to úžasně jemná, křehká a vnímavá vlčí osůbka, že každý, kdo neměl špatné úmysly, ji musel mít rád. Nebo aspoň mít tendenci ji ochraňovat.
Když se mi konečně hlava přestala motat, oči si přivykly na naše mlhavé okolí a packy se zdály stabilní, otočila jsem se na Marion. "Řekla bych, že jsme doma. Vidíš to stejně?" Dala jsem jí prostor na odpověď, aby si sama zmapovala okolí a pokračovala jsem dál. "Zašla bych se napít, podívat do úkrytu, jestli máme dostatek zásob nebo si udělat aspoň přehled, chvilku si odpočinout a pak se rozhodneme co dál?" navrhla jsem postup a otočila se směrem k lesu. "Auuuuu," zavyla jsem, abych dala najevo, že jsme doma.

Marion se dostala úplně k jinému tématu. Nejspíš jí už hledání nohatého tvora nepřišlo tak důležité. Pravda, okolí kolem nás se změnilo a my se blížily ke konci ostrova. "Řekla bych, že jsme hodně moc daleko," odpověděla jsem jí na její otázku. Když jsem měla v noci šanci vidět kousek oblohy, hvězdy byly poskládané trochu jinak, než jak je vídáme z lesa nebo přilehlých luk.
Došly jsme ke srázu, ze kterého bylo vidět nekonečné moře. Pod námi se rozprostírala pláž, na kterou se dalo sejít kousek od našeho místa.
Společně s Marion jsem se zadívala do modrých hloubek nekonečného moře. Všimla jsem si, jak je někde voda tmavší, někde světlejší. Někde mělo moře barvu temně modrou, skoro až černou a pár metrů dál bylo do zelena. Kdo ví, čím to je? Jestli tím, že tam rostou nějaké vodní rostliny? Nebo tam je hloubka? Tenhle ostrov mi ukázal, jak jsou moje znalosti omezené. Nevěděla jsem však, který vlk by mi mohl pomoci je rozšířit. Třeba se někdo najde. "Ano, je to moc krásné," přitakala jsem na otázku a střídavě sledovala, jak se voda odráží v Marioniných očích a samotnou vodu. "Někde bude mít konec. Můžou tam být ostrůvky, na kterých je jeden strom třeba. Nebo velké ostrovy jako je tenhle. A pokud tam nic není, tak tohle moře končí na druhé straně Gallirey," řekla jsem svůj názor. "Myslím, že by si to nedoplavala. Plavání stojí spoustu sil a když tady ani nevidíme nějaký jiný břeh," odpověděla jsem jí popravdě.
Otázka, jak se dostaneme domů byla dobrá. Nejlepší řešení by bylo najít Mlhahuli a zeptat se jí, jenže problém byl v tom, že mohla být kdekoliv. "Zkusíme jít dolů na pláž, třeba nás tam něco napadne. A když ne, tak se aspoň podíváme na moře zblízka." Vydala jsem se opatrně po cestičce dolů. Na pláži jsem měla znovu písek mezi polštářky, ale nebyla to velká tragédie. V písku jsem si všimla dřevěné sošky, která nápadně připomínala vydru. "No, myslím že tu máme odvoz domů,"řekla jsem a packou ukazovala na nalezený předmět. "Tak co, jedeme domů?" zeptala jsem se na povolení a dotkla se toho. Netušila jsem jestli to dělám dobře, ale najednou mě pohltila mlha a já cítila jak mizím, ale zároveň se někde objevuju.

// Teleport Sarumen

Její nápad byl dobrý. "Taky bych řekla, že tu nežije jen sám,ale bude jich tu víc. Dobrý postřeh, " pochválila jsem dceru a dívala se okolo sebe. Střídala se tu spousta rostlin, květin a stromů. Přímo ráj pro Marion. Podívala jsem se na ni, jak to tu se zájmem prohlíží, prochází a je celá rozkvetlá, jako některé květy. Škoda, že tady nejde vytvořit smečku. Samozřejmě na nás les jen tak nic nemá, ale tohle je opravdu ráj. Tentokrát se to Mlhahuli opravdu povedlo. Doufala jsem, že se sem ještě někdy dostanu i díky svým tlapkám, než jen díky kouzlům.
Marion se mi pokusila popsat onoho tvora. Moje znalosti zde opravdu nebyly nic platné. Tohle by věděl nějaký vlk z džungle. Jenže kde takového najít. "Možná že tady ani zima nebývá. Když je u nás spousta sněhu, tak tady je třeba jen maličko chladno, jako u nás na jaře. Už jsem o takových místech slyšela. Na poušti je taky skoro pořád horko, i když nám mrznou čumáky. Takže jestli to je tady podobné, což bych řekla, že je, když tu roste tolik zeleně a kvete tolik kytiček, že asi ani moc chlupů nepotřebuje. Kdybychom my byli bez chlupů, tak bychom taky museli žít jenom na místech, kde moc sněhu nepadá, " pokusila jsem se jí vysvětlit. Naprosto jsem věřila své dceři, že si všimla, že zvíře nemá moc srsti. Na takové detaily byla mistr. A nebylo na tom nic divného, v poušti také žila zvířata, která moc chlupů neměla. Což dobře zařídila příroda, která ví co dělá. Kdyby je obdařila hustou srstí, tak se na poušti upečou.
Něco se mihlo ve větvích, tak jsem hned zastavila. Nebylo to zase tak velké, ale popisu to odpovídalo. "Podívej," zašeptala jsem a ukázala do korun stromů. Pohybovalo se tam zvíře, dlouhé ruce i nohy a ocas snad ještě delší. "Bylo to podobné, tomu co jsi viděla?" zeptala jsem se a fascinovaně si prohlížela tvora, jak se ladné pohybuje mezi stromy.

Marion nemohla pochopit, že neznám jména těch velkých ptáků. Posmála jsem se na ni. Jako jo, mohla jsem si něco vymyslet, ale co bych to byla za matku. Stejně jsem věděla, že dřív nebo později se mě zeptá na další věc a já si svou reputaci napravím. Pro ni stačilo opravdu málo. Přitulila se ke mně a trochu mi vyrazila dech. I tak jsem jí přitulení oplatila, ale to už jsme se vydaly na menší průzkum.
Moje dcerka si hrála se vším, co viděla. S úsměvem jsem ji sledovala a taky si občas do liány plácla. Přemýšlela jsem, co odpovím na to, že v lese není tolik věcí na hraní, ale to už jsme se dostaly k počítání. Byla jsem už u takových dobrých třiceti kousků, jelikož mě přepadla soutěživá nálada. Marion taky soutěžila, ale moc dlouho ji to nevydrželo. Zničehonic začala poskakovat a ukazovala packou do korun stromů. Okamžitě zapomněla na hru a pokřikovala kolem. "Bohužel neviděla," řekla jsem omluvně, protože to byla pravda. Snažila jsem se očima najít ono zvíře, ale to muselo být už dávno pryč. "Tak ho zkusíme najít?" Řekla jsem a vydala se za pachem. Doufala jsem, že to nebylo nebezpečné zvíře. Jelikož však Marion dělala všechno jiného, jen nebyla potichu, tak bylo dost možné, že onen tvor už je na druhé straně ostrova.

Byla jsem moc ráda, že se tu Marion líbí. Ostatně i mě samotné to tu přišlo naprosto úžasné. Tolik různých pachů, zvuků a barev co musel můj mozek zpracovat... Nedivila jsem se, že se Marion rozkmital ocásek. "Noo, asi nějaký větší pták bych řekla. Ale jeho přesný název nevím," řekla jsem popravdě. Nebyla jsem odborník na takové exotické druhy, více jsem se vyznala ve zvířatech, která jsem potkávala každou chvíli. Rozhodně však byli hlasitější, než ptáci v lesích a na loukách.
Moje dcerka rozhodla, že prostě půjdeme. A tak jsme šly. Pozorovala jsem zelené liány, jak se táhnou a omotávají kolem kmenu stromů, visí jim z větví dolů a po nich se tu a tam prohání ještěrka. Ani jsem se nesnažila na všechno ukazovat packou, protože bych si ji vykroutila a Marion by z toho mohla jít hlava kolem. Místo toho jsem vymyslela něco jako hru. "Schválně, kolik napočítáme těch velkých barevných ptáků. Budeme stát na místě a dívat se kolem dokola. Ale musíme rychle, aby nám neuletěli, " řekla jsem a začala pomalu počítat. "Jedna, dva, tři, čtyři... "

// Teleport osudem Poušť Ararat

Nevolnost z takového nepřirozeného cestování brzy opadla. Ještě jsem se nerozhodla, jestli je to příjemný způsob, ale rozhodně byl nejrychlejší, jaký jsem zatím znala. Tedy nemohla jsem porovnávat s vlky, kteří měli křídla, ale osobně bych tipovala, že tohle je i tak rychlejší. Zamrkala jsem, abych se zbavila bílého světla a nemohla spustit oči z té nádherný, která se kolem mě rozléhala. Bylo to tu tak barevné, příjemné i když by měla být zima a tak jiné. Byla jsem si naprosto jistá, že tady jsem ještě nikdy nebyla, ale na tom nebylo nic zvláštního, protože celou Gallireu jsem neměla prochozenou.
"Tak co holčičko, jak se ti líbí tady?" zeptala jsem se vlídně, protože to byl dost rozdíl oproti poušti s horkým pískem. Cítila jsem, že to tu docela žije, ale všichni ostatní od nás už se dávno vydali po vlastní cestě. Musely jsme toho taky využít, než nás vydra pošle zpátky domů." Kam chceš vyrazit? Najdeme někoho od nás nebo si dáme jen holčičí dobrodružství?" Chtěla jsem nechat rozhodnutí na Marion, ale jestli nebude vědět, tak se vydáme prostě za čumákem a někam dojdeme.

Dovolenou, cože? Nějak jsem si neuměla představit, o čem to oba dva mluví. Tedy vlastně všichni tři, protože se tu zjevil další člen smečky. Jak jsem měla zamotanou hlavu ze všeho možného, nějak se mi jména nechtěla vybavit. Zdálo se však, že nás má pod palcem vydra a tentokrát to nebude žádné drama.
Údajně jsme měli vyjmenovat místo, které bychom brali jako místo pro odpočinek. Mě osobně stačil náš úkryt, ale z toho, co jsem zaslechla se mi vlastně líbily všechny nápady. Květy, louka, sluníčko, ale i místo na koupání, prales a jeskyně... No dobře, to se moc k odpočinku nehodilo, abychom zkoumali jeskyně, ale jestli to někdo bere jako druh odpočinku, tak vlastně proč ne. Podívala jsem se na černobílého vlka, který svou představu řekl opravdu parádně a do detailu. Úplně jsem se tam viděla, jak odpočíváme na pláži, do kožichů se nám opírají teplé sluneční paprsky. Jo, to by se líbilo určitě i Marion. Zdálo se totiž, že výlet na poušť není pro ni úplně to pravé ořechové. Poskakovala a snažila se dostat písek z tlapek. Byla pravda, že jsem také musela několikrát přešlápnout, aby mě packy nepálily. Chtěla jsem ji nějak utěšit, podpořit, že je statečná a zvládá to dobře, ale to se kolem nás zase začal chvět vzduch. A jinak než nějakým horkem. Muselo to znamenat jedině to, že se přemisťujeme jinam. "Neboj zlatíčko, už tě písek nebude tolik rozčilovat. A bude to tam parádní," řekla jsem vesele a nechala se pohltit zábleskem, který přišel po chvilce chvění vzduchu. Zaslechla jsem ještě zvědavý dotaz od rezavého vlčka, kam nás to vlastně vydra přenáší.

// Papouščí ostrov

7. 2. hráč - http://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-206374
10. 2. hráč - http://gallirea.cz/index.php?p=poust-ararat#post-206442
11. 2. hráč - http://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-206475

Dohromady 16 lístků (13 bylo započteno, přidaly se 3 další)

po sem PŘIPOČÍTÁNO

// Teleport ze Sarumenu

Loterie (Hráč 1/1)

Marion hezky povídala o Noktovi. Chtěla jsem jí odsouhlasit, že tak je to nejlepší, pamatovat si na zemřelé. Hezky. Taky měla obavu, jestli Maple nezapomněla na tátu. Měla jsem v plánu ji ubezpečit, že na našeho Nokta určitě Maple jen tak nezapomněla. Ale k ničemu z toho jsem se nedostala. Mlha totiž nepřirozeně houstla a houstla. Moje dcera začala trochu panikařit, přitiskla se ke mně a dožadovala se odpovědí. Kéž bych však nějaké měla. "No, přijde mi, jako kdybych nešlapala po našem lese, ale po nějakém mraku," odpověděla jsem jí aspoň na něco. Opravdu to bylo, jako kdyby mi packy mizely někam do prázdna. Jako když jsme se dostali k Mlhahuli do mysli a tam zachraňovali les. Přece by nás znovu netahala do své hlavy? Nebo jo? To mi k vydře, strážkyni lesa moc nepasovalo. Že by něco dělala dvakrát stejné. Marion jsem ani nepřipomínala, jak jsme byli na výletě v imaginárním světě vydry. Měla jsem takové malé tušení, že si to stejně nebude pamatovat.
"Půjdeme dál, jsme dvě, takže se nemusíme nějaké podivné mlhy bát. To by se spíš měla ta mlha bát nás," prohlásila jsem s větší odvahou, než kterou jsem reálně cítila a pokračovala dál. Brzy mě do očí začalo pálit světlo. Pálilo proto, protože ho nic nestínilo. Žádné stromy, ale pralo do nás zapadající slunce. Dobře, zní to divně, ale zkrátka, když čekáte přítmí a dostanete sluneční paprsky? Málokoho by to překvapilo. Když si moje oči přivykly, všimla jsem si, že jsme na poušti a kolem nás se postupně něco formuje. Vážně jako když jsme byli v mysli. Tady byl jen ten rozdíl, že jsem cítila, jak stojím nohama už na pevné zemi a že je to skutečné. Jen to, co se tvořilo kolem mě, to skutečné nebylo. Všimla jsem si však, že se tu vyskytuje pár našch dalších členů, které jsem neměla moc šanci ještě poznat. Skvělá chvíle na poznávání, broukla jsem si v hlavě a dorazila ke skupince, kde jsem našla i vydru. Což už pro mě překvapení nebylo, začala jsem něco tušit už od té husté mlhy. "Zdravíme vás vespolek," usmála jsem se na každého jednotlivě, i na naši ochránkyni. "Může mi prosím někdo nastínit, co se tu kolem nás děje? A proč jsme vlastně tady?" Mávala jsem u mluvení packou okolo sebe, abych dodala otázce na důležitosti. Na všechny jsem se však usmívala, měla jsem dobrou náladu. Nezapomínala jsem ani na Marion, takže jsem byla na ni trochu ochranitelsky natisklá. Někomu by to mohlo přijít zvláštní, že takhle velká a dospělá slečna není samostatná. Ale já ji znala. Věděla jsem, že zůstane víc v klidu, když bude vědět, že jsem tady pro ni.

// Řeka Tenebrae

Usmála jsem se na svou malou princeznu. I když na vlčí poměry bal už dospělou slečnou, navždycky pro mě zůstane tou křehkou květinkou. Byla překvapená, že jí je už tolik. Nahlas jsem se zasmála jejímu překvapení, ale brzy mě smích přešel. Tedy ten hlasitý, usmívala jsem se dál. V duchu jsem však počítala, kolik že mě to vlastně je. A nějak jsem se nemohla dopočítat skutečného věku, protože jsem si pamatovala, jak mě začínaly dohánět neduhy stáří. Pak jsem šla za Životem a cítila jsem se opět mladá a plná síly. "Noo," protáhla jsem po chvíli. "Správně by mi mělo být 13 a půl let. Ale pamatuji se, že jsem jednou byla za Životem a on do mě vliv nějakou novou energii a já se cítila zase na čtyři roky. Takže by mi letos mělo být 14, ale pocitově a taky vzhledově mi je tak o půlku míň," řekla jsem nakonec. Ono totiž plést Marion hlavu složitými výpočty nemělo moc cenu. Takže jsem snad její zvědavost uspokojila a nepopletla jí víc, než skoro sama sebe. To bych byla nerada.
Poté se znovu zeptala na tátu. Měla jsem pocit, že nám chybí oběma stejně, ale když máte někoho, s kým tu bolest prožíváte, tak je to přeci jen snesitelnější. "Tátovi bylo 7 a kousek, když..." zadrhla jsem se a pokračovala trochu chraplavě, "když se za nás odešel bít." Oblízla jsem jí čenich a pokračovala do lesa. Nahlas jsem se zasmála, když zkonstatovala podobu vody. "V lese máme čistější tůňky. Dojdeme k nim a když budou promrzlý, tak nějakou vodu přivolám. Čistou," slíbila jsem jí povzbudivě a překročila hranice. Chtěla jsem zavýt na znamení, že jsme doma, ale přihnala se mlha, která jako by měla něco za lubem. "To je divné," řekla jsem a opatrně šla dál. Na vytí jsem dočista zapomněla. Moc daleko jsem se však nedostala. Po pár krocích jsem cítila, že je něco jinak. Ne špatně nebo dobře, ale jinak.

// Teleport na Poušť

// Hadí ocas přes Travnatý oceán - Loterie (Hráč 1/1)

Už nás čekalo jen překonat řeku a budeme doma. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Pocítila jsem, že je teplejší než v předchozích dnech. Jakmile jsme opustily močály, nabrala jsem si trochu sněhu do tlamy. Nechtělo se mi čekat až dorazíme k vodě, navíc, jestli mě paměť neklamala, tak voda z Tenebrae nebyla úplně nejchutnější. To už jsem raději chtěla jíst sníh. Marion šla pomaleji a pomaleji, až se zastavila docela. Něco se snažila najít, bolela ji tlapka nebo nevím co tam s nohou prováděla, ale trvalo jí to docela dlouho. Zřejmě to bylo hodně důležité, tak jsem se vrátila zpátky k ní a trpělivě čekala, co nakonec prohlížení packy znamená.
Ukázalo se, že se zřejmě snažila dopočítat toho, kolik jí je let. Usmála jsem se na ni a v duchu začala také počítat. Bylo trochu ošemetné počítat to na zimy, protože jsem se v tomhle označení vždycky ztrácela. Vybídla jsem jí, že budeme pokračovat v cestě a pokusíme se najít brod, kde si moc nenamočíme packy. U toho jsem počítala jako divá. "Budou ti čtyři roky. Takže to znamená, že je tohle tvoje třetí zima," usmála jsem se nakonec. Maličko jsem se u toho zapotila, ale to nemusela vědět.
I Marion si všimla, že se vzduchu oteplil. Jenže jestli už bude jaro? Přišlo mi to docela brzy. Ale tady jeden nikdy neví. "No, přijde mi, že je na jaro ještě docela brzy, ale uvidíme. Třeba se příroda rozhodla letos probudit dřív," dodala jsem s úsměvem a konečně našla místo, kde si moc nenamočíme packy. Podívala jsem se na rychle tekoucí vodu. "Asi si raději naber sníh holčičko. Ta voda nevypadá úplně nejchutněji," řekla jsem jí a vydala se do našeho lesa. Tak moc jsem se tam těšila.

// Sarumen