2. Chytej vločky na jazyk
Se slovem ahoj a úsměvem na tváři jsem sledovala, jak Wizku odchází. Její bratr se s ní rozloučil a až tady jsem si všimla, že nebyl tak mladý, za jakého jsem ho považovala. Nejspíš to je tím, že má tolik energie. Něco jako Marion. V duchu jsem si tyhle dva představila spolu a musela jsem se usmát.
Ještě jsem však měla na starosti jednu věc. A to přijmout Jasnavu. Vlček mě prosil, jestli tu může zůstat, jestli to nebude Maple vadit. Trochu jsem vzdala plán, že bych je dva vzala ještě na lov. Teď jídlo máme, pak bych vyrazila třeba později. Snad je to moudré rozhodnutí. Byla jsem ráda, že byla Jasnava tak upřímná. Už to bylo znakem dobrého člena. Na nic si nehrát, nevymýšlet o sobě pohádky, ale říct pravdu. Naklonila jsem hlavu na jednu a vzápětí na druhou stranu. "Věřím, že nebudeš typ vlka, který se jen potřebuje schovat přes zimu ve smečce, aby pak na jaře zase utekl. A pokud budeš chtít, můžu tě něčemu přiučit, co se týče lovu nebo nějakých dalších věcí, když je budu umět," nabídla jsem jí s úsměvem. Dále jsem ji však nechtěla napínat, ani vlčka (kde jsem stále doufala, že nějak pochytím jeho jméno)." Věřím, že to Maple vadit nebude, když se ke smečce přidáš. A jelikož bych řekla, že je teď zaneprázdněná, tak to vezmeme rychleji. Jako beta této smečky, tě v ní vítám Jasnavo, " dodala jsem vesele a zamávala ocasem.
Nechala jsem jim chvilku na zpracování informace a pomalu se otočila kolem své osy. Musela jsem obhlídnout les, zjistit jestli se tu vyskytuje ještě někdo, kdo není členem a jestli je vše ok. Když jsem byla k oběma otočená zády, vyplázla jsem jazyk a nachytala si pár vloček taky, stejně jako před chvílí oni dva. Pak jsem si řekla, že je přeci jedno, když mě uvidí, jak si tu chytám vločky. Že budou mít snad pocit, že tu jsme v uvolněné atmosféře. Tak jsem si poskočila a ještě jich pár nachytala. "Pardon, nějak mě chytila hravá nálada, když začal padat ten sníh. A když už tu máme formality dokončeny, chceš jít ukázat ukrýt nebo si nejprve dáme sněhovou bitvu?" Bylo to trochu nezvyklé, že bych v podstatě s cizinci šla hned metat koule, ale vlastně se to mohlo brát jako utužení vztahů.
Vlčíšek: 4. Obdivuj krásu zimy
Smečka: obdivuj první sníh
Obě vlčice vypadaly mile. Věděly jak se chovat a nevypadaly nepřátelsky. Mladý vlček mě ujistil, že jim o lese řekl jen to nejlepší. Jasnava vypadala, ze ji přesvědčil o kráse kouzlu Sarumenu. Wizku, jak jsem se dozvěděla jeho sestra, nebyla tak přesvědčena. Nedivila jsem se, les nebyl pro každého. Už tu byla spousta vlků, kteří v něm nenašli zalíbení. Vlk, jehož jméno ještě nepadlo, ale nechtěla jsem dělat, že ho neznám, asi taky úplně netušil, že je v mě pravomoci když tak někoho přijmout. Zatím jsem to nechala tak, potřebovala jsem vědět, jestli by se přidala i Wizku. Vypadala totiž lehce nerozhodně, i když pravila opak.
Chtěla jsem něco prohodit, ale zaujalo mě, jak se její bratr dal do chytání padajících vloček. Podívala jsem se na nebe, odkud se jich začalo sypat víc a víc. Tak zima už je tedy. Tak krásná, doufám že ne příliš krutá. Těším se, až bude sněhová pokrývka na stromech a loukách, jezero zamrzlé... Musela jsem se vrátit k potenciálním členkám, ale v duchu jsem byla u těch bílých plání. Pokývala jsem hlavou, když mladý vlk pronesl moudrou myšlenku. "Souhlasím s tím, že být sama v zimě není jen tak. Ovšem mě nepřísluší přemlouvání. Myslím ale, že kdybych mohla mluvit za naši alfu, tak by řekla, že k nám můžeš na návštěvu kdykoliv. A pokud by se jednalo o stav nouze, nějaký ten maličký kousek jídla by se našel," usmála jsem se na Wizku, abych ji dala najevo, že i když se rozhodne jít dál, u nás má les vždy přístupný. Samozřejmě bych tuhle nabídku, zvlášť před zimou nedělala každému. Bylo to i tím, že tu žil její bratr a rodina se má vídat.
Poté jsem svůj pohled otočila na Jasnavu, ale tak mi oči chvilku poskakovaly po padajících vločkách. Tajně jsem doufala, že až to tu budeme mít hotové, tak si nějakou tu vločku taky chytím. Zatím jsem se mohla jen rozplývat nad jejich dokonalostí a odvahou jít k zemi jako první a udělat důležitý podklad pro jejich další sourozence. "Kdyby si žádala o místo ve smečce, co by si ji nabídla? Máš dobré lovecké schopnosti nebo nějaké jiné? Můžeš to na mě vyzkoušet a až potkáš Maple, bude to hračka. Je opravdu moc hodná, " povzbudila jsem Jasnavu, aby se nebála. Říkala jsem si, že když spolu teď budeme komunikovat takhle na přátelské úrovni, tak nebude mít trému. A když se mi bude líbit tak ji ve smečce přivítám. Věděla jsem, že někteří vlci můžou mít problémy se vyjadřovat před vysoce postavenými členy. Tipovala jsem, že s tím nebude mít problém, ale chtěla jsem taky někoho zase přijmout. Naposledy to byl Roland, který se osvědčil jako dobrý lovec. A malá Gwen, kterou jsem pak už neviděla. Snad je v pořádku. Oklepala jsem si z čumáku pár vloček a rozhlédla se, jestli uvidím nějaké rampouchy. Ale na ty jsem si musela ještě chvilku počkat.
Netrvalo dlouho a všichni tři si všimli mojí přítomnosti. Na jednu stranu jsem byla ráda, protože jsem od lovu s nikým nepromluvila. Na tu druhou to byl dost zvláštní způsob, jak se dostat do konverzace. Místo abych normálně přišla a pozdravila, tak jsem je špehovala. Zdálo se že obě vlčice jsou v pohodě. Jedna mírně bázlivější, ale nad tím jsem se nepozastavovala. Hold každý jsme byli nějaký.
Vyšla jsem zpoza stromů a pomalým krokem se vydala ke trojici. Mávala jsem cestou oháňkou, aby viděli, že jdu s dobrými úmysly. Navíc, jinak zbarvená vlčice (pardon, je moc hodin na luštění barvy, možná písková? :DDDDD) , než my ostatní už na mě taky zamávala ocáskem, když mě zahlédla.
Sedla jsem si tak akorát k nim, ne moc blízko, abych nebyla vlezlá a nepřidělávala nějaké větší trápení té schované. A také ne moc daleko. "Zdravím vás," pozdravila jsem možná až moc obřadně. Jenže když potkám někoho nového na našem území, tak se ve mně spustí styl - jsi v našem lese, já jsem beta, hodná a milá, zároveň i drsná, kdyby si měl špatné úmysly. I kdybych je chtěla pozdravit uvolněněji, už jsem to neuměla. Snažila jsem se proto svoji mluvu trochu uvolnit, abych nezněla tak oficiálně. "Jmenuji se Wolfganie a jen jsem kontrolovala, zda je všechno v pořádku. Neměla jsem v úmyslu vás odposlouchávat nebo něco takového." Vysvětlila jsem jim svoje myšlenkové pochody, aby si nemysleli, že jsem nějaký špion, od toho tu máme jiné vlky, a čekala jsem, jestli se konverzace rozproudí víc. Zatím jsem neměla v plánu říkat své postavení. Všeho dočasu.
// Úkryt
Značkování
Vylezla jsem z úkrytu do západu slunce. Kožich mi ihned načechral chladný vítr, který byl předzvěstí brzké zimy. Jestlipak ještě stihneme jít na lov? Nebo bych mohla nějakou drobnou kořist donést domů. Třeba zajíce nebo nějakou takovou drobotinu. Protáhla jsem si tělo a vyrazila do lesa. V čumáku mě zalechtaly cizí pachy, které k nám do lesa nepatřily. Ani nepatřily doprovodu Maple v úkrytu. Chtěla jsem se k nim vydat, ale zdrželo mě i něco jiného.
Nebylo to nic jiného, než absence pachů na hranicích lesa. Sice při důkladném očichání se ještě nějaký ten pach najít dal. Jenže, řekněme si upřímně, který vlk takhle podrobně studuje hranice jakéhokoliv lesa, aby se ujistil, že patří nebo nepatří nějaké smečce. Cizí pachy se dal do lesa nepouštěly. Navíc jsem z jejich směru cítila i jednoho našeho člena, s jehož jménem jsem si nebyla jistá. A tak jsem se rozhodla nejprve zapracovat na obnově hranic, než se vydám zkontrolovat situaci. Svoje obvyklé kolečko jsem začala škrábáním kůry. Následovaly další označovací rituály, které jsem se snažila střídat, abych si nesedřela moc srsti nebo neobrousila drápy až na krev. Na jaře se bude hodit drbání o stromy. Cestou jsem kontrolovala hranice i vizuálně, jestli není někde nějaký vyvrácený strom, který by byl nebezpečný, nebo jáma která potřebuje zakopat. Procházela jsem po známých místech a cestou se i napila.
Po dokončené obchůzce jsem zaváhala. Měla bych jít zkontrolovat ty dva pachy? Nebo to nechat na tom, který se jich ujal? Jenže, co když bude potřebovat pomoc? Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat, ale nebudu zasahovat, pokud to nebude vyloženě nutné. Nechala jsem se svým čichem dovést na místo, kde stály dvě vlčice a vlk. Naším členem byl onen vlk, věděla jsem, že ho znám. Jen jméno nechtělo naskočit. Třeba bych se s ním mohla více seznámit. Až skončí. Vypadá to, že se s vlčicemi zná. Nechtěla jsem je rušit nebo přijít s plnou parádou (obklopena mlhou jako velká beta) a dělat rozruch. Ani jsem neslyšela, co si říkají, na to jsem byla daleko. Ale raději jsem je sledovala, co kdyby vlček potřeboval pomoci. Jediné, co by mě teď však mohlo prozradit byl vítr, který jsem ovládat neuměla. Ale vysvětlení jsem měla a nedělala jsem zase tak nic špatného. Prostě jen čekám, až bude příležitost si mladého odchytit a promluvit si s ním. To je celé, co tu dělám. Nemusela jsem se před sebou obhajovat, ale tak nějak jsem si nemohla pomoci. Raději jsem svou mysl zaměřila na přemýšlení o lovu, jestli ještě nějaký podniknout nebo se vydat pro něco na vlastní pěst.
// Nechám na vás, jestli mě zaměříte.
// Pouze projdu do lesa
Probudila jsem se svěží. Spánek mi opravdu pomohl s utříděním myšlenek a novému pohledu na věc. Můj plán byl, že budu více prospěšná našemu lesu. Že se více seznámím s našimi členy, ať vím kdo k nám vůbec patří. Budu pomáhat Maple a celkově dostojim svému postavení bety. A když bude čas a příležitost, tak si odběhnu prozkoumat území, protože jak jsme teď lovili v té spálené zemi, tak jsem si říkala, že by stálo za to ji prozkoumat více. Ať mám dobrý přehled.
No a co se nových vztahů týkalo? Jo, byla jsem připravena poznat někoho nového. Tedy někoho, kdo by mi byl bližší než kamarád. Ale to jsem zatím dost předbíhala.
Slysela jsem Maple v zadní části jeskyně, ale cítila jsem, že tam není sama. Tento pach jsem neznala nebo mi aspoň nic neříkal. Nechtěla jsem však rušit, Maple jsem si mohla odchytit i jindy. Proto jsem se vydala do lesa, kde jsem doufala, že najdu někoho, s kým se budu moci více poznat. A nebo někoho, koho znám, ale dlouho neviděla. Což byli vlastně skoro všichni.
// Les
// Les
Tahala jsem, seč mi síly stačily. I Maple vypadala docela utahaně, nakonec jsme však prase do ukrytu dotáhly. Doufala jsem, že členové smečky cítili, že táhneme domů úlovek a pokud ne, tak půjdou po pachu nebo cestičce. I tak bychom měli před sněhem ulovit ještě něco. Aspoň srnku nebo tak. Ještě jednou jsem poděkovala Maple a pořádně se najedla. Už to byla nějaká doba, kdy jsem měla plné břicho.
Alfa se pak odebrala do své jeskyně, takže jsem si zalezla do své, betovské. Zachumlala jsem se do kožešin, ale při bližším pohledu jsem zjistila, že by to na jaře chtělo zajistit nějaké nové. Položila jsem si hlavu na tlapky a dívala se chvilku před sebe. Chybělo mi pomazlení s nějakým jiným vlkem. Začala jsem si uvědomovat, že jsem nejspíš připravena k tomu, abych si našla nového partnera. Jestli Teda na to ještě mám. Na nějaké hledání a randění. Samozřejmě, že mi neustále Nokt chyběl. Ale už to bolelo přeci jen méně. Zavřela jsem oči a nechala se unášet do říše snů.
// Uhelný hvozd
Trvalo to dýl, než bych čekala, ale nakonec jsme se domů dostali i s kořistí. Byla jsem na nás pyšná. Když jsme míjeli hranice lesa, cítila jsem, že byly v nedávné době obnovené. A jen tak někým, ale vlčicí, která tudy procházela a nyní byla nejspíš členka smečky. Mít víc síly, tak jsem se pousmála nad propletením osudu, ale teď jsem byla ráda, že se dokážeme dostat do lesa i s prasetem.
Ještě bylo zapotřebí dostat kořist do úkrytu, ale o to jsme se mohly postarat s Maple. Roland vypadal, že si potřebuje zařídit své věci, proto jsem na něj kývla a poděkovala mu za pomoc. Všimla jsem si drobné ranky od klu, ale nevypadal, že by ho to nějak omezovalo, tak jsem to také nechala být. Dojdeme do úkrytu, najim se, prospím se a zkontroluji les. Měla bych se nějak dozvědět více o našich členech a tak. A třeba zjistit, kde běhá Marion. Mrkla jsem na alfu jestli má ještě nějaké síly dojít do úkrytu a vydala jsem se tím směrem.
// Úkryt
Bylo to opravdu větší boj, než s klasickým divočákem. Věděla jsem, že se bude bránit, že bude silnější než ale neuměla jsem si představit, jak moc. Maple se přidala ke kousání do druhé nohy, Roland na nic nečekal a i po zásahu do svého těla, se na naši kořist vrhnuk znovu. Nechtěla jsem to nechat na nich, když jsem to vlastně byla já, kdo vymyslel tenhle lov. Skočila jsem k Maple, když se snažila prase udržet při zemi a nehledě na pár kopanců, jsem ho zavalila taky. Těšila jsem se, až bude konec, protože adrenalin mi pomalu unikal z těla a začínala mě dohánět únava, hlad a žízeň.
Ale prase už mlelo z posledního. Stačil poslední kousanec a bylo to. Jeho dny byly sečteny a my měli vyhlídku na plnější úkryt. Prudce jsem oddechovala a podívala se na oba dva, jestli jsou v pořádku. "Dobrý? Žádný zlomeniny, vnitřní krvácení a tak? " zajímala jsem se hned. "Jsme dobrý tým, " pochválila jsem nás a chtěla se zakousnout, jenže jsem ucítila zvláštní pach. Moje tělo bylo hned v pohotovosti, takže se muselo jednat o nějakého predátora." Možná bychom měli jít hned domů," zašeptala jsem a chopila se úlovku. Nechtěla jsem se prát s někým dalším o jídlo. Neměla jsem na to ani dost energie.
// Sarumen
Rozhodnutí o pozicích bylo vyjádřeno velice rychle. Oba dva s tím totiž souhlasili. Nemuseli jsme tedy na nic čekat, jen jsem Maple pokývala hlavou na znamení hodně štěstí a usmála se. Pak už jsem se pomalu přesunovala i s Rolandem na místo, kde bude nejlepší vyskočit a překvapit prase. Nebylo to nějak daleko, ale v tomhle pustém a dost tichém lese byla každá zlomená větvička slyšet jako rána. Našlapovala jsem velice obezřetně a už jen čekala na Maple, až vyběhne. "Já po nohou, ty po krku?" Zašeptala jsem, jelikož bylo důležité si to rozvrhnout. Mohlo se stát, že bychom oba dva šli po nohou nebo krku a akorát bychom zakousli sami sebe. Po odsouhlasení jsem upřela oči na prase, které se s kvičením rozběhlo naším směrem. Maple ho usměrnovala, aby neodbočilo nějak, kam nemá a velice rychle se blížili. Po jejím zvolání "teď" jsem vyskočila a hned se vrhla na zadní nohy, abych zvíře poslala k zemi. Vyšlo mi to až na druhý pokus, ale byla jsem se svou prací spokojená. Jeho pravá zadní noha již byla nepoužitelná, takže nemohl utíkat. Zůstaly mu ovšem zbylé tři a také krátké kly, které byly nebezpečné. Pokud se ovšem Rolandovi povede poslat ho k zemi, byla jsem připravena skočit na prase a zakousnout se do nějaké hlavní tepny. Jednak aby netrpělo zbytečně bolestí a druhak, aby nikdo nepřišel k újmě. Zatím jsem mohla jen vrčet a být připravena uskočit.
Neměla jsem ponětí kdy tu hořelo. Nebo jestli vůbec. Jako jo, bylo jasný, že tu proběhl požár, ale muselo to být tak, tak dávno, že už to padlo v zapomnění. "Já nějak ani nevím. Tenhle les tu takhle existuje už od doby, kdy jsem přišla do Sarumenu. A to už je hooodně dávno." Odpověděla jsem a také po vzoru Maple znovu přiložila čumák k zemi, jestli se neobjevila lepší stopa.
"Abych pravdu řekla, vím že tu takhle doutná a že tu žije prase, které není jako běžný divočák, ale je mu dost podobný. Že si tu domov najdou i jiné druhy, to bych vůbec neřekla," obeznámila jsem je se svými zkušenostmi a byla jsem ráda, že je můžu aspoň s něčím seznámit. Maple nás upozornila na čerstvou stopu, kterou jsem hned zaznamenala taky. "Paráda, vypadá že je blízko. Tohle je silnější zvíře, než byla srnka. Měli by ho tedy sundat dva vlci a jeden nahnat. Kdo si chce vzít na starost nahánění? Já si klidně vezmu na starosti zakousnutí, jestli nevadí, " nabídla jsem jim dříve, než jsme dorazili blíže. Byli jsme totiž na místě, kde bychom se měli rozdělit a připravit na lov.
// Sarumenský hvozd
Hlavou jsem poděkovala Maple. Sama jsem si nevšimla, že by hranice byly zapotřebí nějak osvěžovat, nejspíš na to měla lepší nos. Nebo možná to bylo tím, že jsem už byla myšlenkami u lovu, takže na hranice jsem nepomyslela. "Přesně tak. Nemusíš být vynikající v magii. Je spousta jiných věcí, které se musí dělat bez magie. A ti, co v ní jsou přeborníci, by zase mohli tápat," snažila jsem se Rolanda povzbudit. Zdálo se totiž, že ho trochu trápí, že nám nepomohl s hořícím stromem. Osobně mi to nevadilo, ve dvou jsme to zvládly v pohodě. A přišel na zavolání na lov, takže byl smečce potřebný.
Mezitím jsme dorazili na naše loviště pro tento čas. Zastavila jsem se a pořádně se rozhlédla kolem. Byla to pěkná doba, co jsem tu byla naposledy. Možná, že jsem ho celý ještě ani neprošla. Zvedla jsem čenich do vzduchu a pořádně začichala. Chvilku mi to dalo, ale nakonec jsem přeci jen ucítila závan pachu divočáka. Byl ale celkem daleko. "Asi se trochu projdeme, jestli tedy necítíte někoho blíž," ukázala jsem packou směr, kam jsem chtěla vyrazit a pomalu tam šla. Čichala jsem ale o sto šest, abych případně našla nějakou jinou kořist.
// Teď bych měla být aktivnější :))
Na oba jsem se usmála. Roland vypadal trochu překvapeně, snad z toho kolik toho naše magie umí. Nechtěla jsem se mu vrtat do soukromí nebo minulosti abych zjistila, jestli má s magií špatnou zkušenost. Jestli bude chtít, tak se o tom sám někdy rozpovídá.
"To ano. Některé situace si bez magie ani neumím představit. I když už se taky stalo, že magie zmizely. A taky jsme to zvládli," zazubila jsem se a pokývala hlavou na znamení, že dávám Maple za pravdu. Trénink magií byl stejně potřeba jako trénink síly." Tak paráda, tím nám nic nebrání, abychom vyrazili," usmála jsem se a vyrazila na západ." Říkala jsem si, že bychom mohli zkusit prase. Dlouho jsme ho neměli a ve třech bychom nějaký menší kousek zvládnout měli," zhodnotila jsem naše síly a šance a vydala se směrem, který jsem určila. Bylo štěstí že jsme měli takový les vlastně za rohem. Nemuseli jsme táhnout kořist kdoví kudy, kde by nám ji mohl někdo ukrást. Ale za svůj život tady jsem nikoho takového nepotkala. Jenže jak se říká, všechno je jednou poprvé.
// Uhelný hvozd
Naštěstí jsme byli oba v pořádku. Jen lehce otřesení. Maple souhlasila s mým plánem a už ho rovnou vymyslela. Byla paráda mít takhle spřízněnou duši, se kterou jsme se parádně doplňovaly. Roland vypadal trochu nesvůj, ale to jsem přisuzovala tomu blesku. Šok se klidně mohl dostavit i později.
Maple mezitím začala mávat se stromem, cítila jsem příval obrovské energie a magie. Čekala jsem na nějaký pokyn nebo znamení, což přišlo velice brzy. Nechtěla jsem, aby se moje kamarádka dlouho vysilovala, takže jsem na nic nečekala a pustila se do toho. Soustředila jsem se na okolní vlhkost, na vodu pod zemí a teď i nad námi, protože na nás znovu pršelo. Stáli jsme šikovně, takže jsem mohla jen vytvořit vodní clonu před námi a poslat ji na strom. Cítila jsem, jak mi odchází síly, což nebylo divné, dlouho jsem takový úkon nedělala. Ale voda splnila svůj účel. Vyrazila na strom a vmžiku ho porazila. Ozvalo se zapraskání a dunivá rána, jak strom padl na zem. Maličko jsem zavrávorala, ale hned mi bylo líp. "Děkujeme strome, " řekla jsem prostě. Jo bylo to asi navíc, ale cítila jsem tu potřebu. "Ještě jednou ahoj a díky Maple. Až se trochu vydýcháme, budeme moci vyrazit na lov?" řekla jsem stále trochu udýchaně, ale šťastně, že se nikomu nic nestalo a že jsme se sešli aspoň ve třech na lov.
Nemusela jsem čekat dlouho. Byla jsem ráda, že les žije členy, i když jsem měla pocit že minimálně polovinu neznám. Vážně to budu muset napravit. Zakroutila jsem nad sebou v duchu očima, ale navenek jsem se tvářila přátelsky. Přišel za mnou totiž Roland, se kterým jsem už měla tu čest lovit. Poskočila jsem si trochu radostí, protože s ním se lovilo dobře. Kdyby se chtěla přidat i omladina, tak jí můžeme něco naučit. Zasmála jsem se, zase v duchu, sama sobě, že znim jako nějaká stará vlčí babička a konečně jsem se zadívala na Rolanda, který už mě stihl pozdravit a zjišťoval, co se děje. Než jsem však stačila cokoliv říct, ozvala se rána tak hlasitá, že mi rozechvěla všechny kosti v těle. Prvotní reakce byla stáhnout ocas a bát se, což jsem asi na dvě vteřiny udělala. Pak mi došlo, že takhle se beta chovat nemůže, takže jsem se z bojácného postoje rozkročila na bojový postoj.
Naštěstí na nás nikdo neútočil, jak jsem si všimla.stalo se však, že do jednoho z vysokých stromů udeřil blesk. Až teď mi začalo docházet, jaké štěstí jsme měli, že jsme to neschytali my dva. V duchu jsem poděkovala stromu za jeho oběť a hodnotila, jestli je oheň, který se po úderu blesku rozhořel, nebezpečím pro zbytek lesa. "To byla pořádná rána. Jsi v pořádku?" zeptala jsem se a podívala se na Rolanda. Usoudila jsem, že oheň se daleko nedostane. Za sebou jsem uslyšela lomoz, tam jsem se otočila a oháňka se mi rozpohybovala do stran. "Maple, ráda tě vidím, " vykřikla jsem lehce rozechvěle, přeci jen blesk vedle vás neuhodí každý den. Asi mi začínal pomalu docházet ten šok. "Jo to je asi dobrý nápad," řekla jsem a vydala se za ní blíž. Nevěděla jsem jestli mám jako první odpovědět Rolandovi na předchozí otázku a nebo nejprve řešit strom. Asi strom. "Buď bychom ho mohli sfouknout a nebo ho můžu nějakou silnou vodní vlnou shodit a a zem, " řekla jsem a podívala se na ně, jestli mají třeba magii vzduchu tak silnou aby shodila na zem strom. Pokud ne, tak jsem byla připravena na vodní vlnu, která by ho srazila, aby nebyl nebezpečný pro okolí. Sice tu takových stromů bylo více, ale když jsme tomu mohli pomoci, tak proč ne.
Podívala jsem se na nebe, ze kterého už skoro žádné kapky nepadaly. "Počasí se zdá se umoudřilo. Tak jsem si říkala, že bychom mohli vyrazit na lov, až tu dořešíme bleskovou katastrofu," objasnila jsem důvod svého vytí.
Moje zamyšlení se dostalo do takového stavu klidu, že jsem z toho usnula. Probudila jsem se potřesením hlavy a rozhlednutím kolem sebe. Byla jsem však příliš rozespalá, abych zaměřila zrak na cokoliv. Zatím mi všechno splývalo do jedné velké hroudy. Protáhla jsem se a pořádně si zivla. Jedna noha, druhá, třetí... odříkávala jsem si při protahování každé packy zvlášť.
Nepodívala jsem se nalevo ani na právo a šla dal do lesa. Takže jsem neměla představu, jestli u mě někdo ležel, čekal až se probudím nebo jsem byla sama. Dočista opuštěná. Smutně jsem se pousmála sama pro sebe. Chybělo mi důvěrné obětí, nějaký dotyk jiného vlka, spřízněné duše. "Ach Nokte," povzdechla jsem si hlasitě. Neměla jsem tuto kapitolu zcela uzavřenou. Jak řekla Jenna, nepřestane to bolet nikdy, ale byla potřeba jít dál. Jenže čím víc jsem byla sama, tím víc mě to dožíralo. Ale aspoň s tou samotnou jsem mohla něco udělat." Auuuuu " zavyla jsem hlasitě. Měla jsem v plánu vyrazit na lov, protože hranice se zdály být udržované a já chtěla být nějak užitečná. Teď jsem se dal však už neprocházela, protože pak bych se s případnými dalšími vlky mohla nahaten po celém lese pěkných pár dní.