Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// No, učení mě ještě neopustilo, budu muset v červnu znovu. :S :D Ale teď aspoň bude třeba víc času. :D
Loterie 1/5

Lynn. Jméno, které mi nic neříkalo. S vlčicí jsme tu stály už dost dlouho a já chtěla mít už tuto záležitost nějak vyřešenou. Jindy by mi nevadilo dovolit jí jít dál, tak proč teď? Její vzhled mě nijak neodpuzoval, naopak ve mně vyvolával spíš soucit. Lynn se navíc přikrčila k zemi, aby ukázala, že není hrozbou. Skoro jsem se nepoznávala, s tím jak jsem dlouho váhala. U Regise mi stačilo, že jen dovedl Islin domů. Ale byla pravda, že úkryt byl plný vlků ze smečky, takže kdyby dělal problémy, byl by rychle zpacifikovaný.
Povzdechla jsem si a udělala krok k vlčici. "Nu dobrá Lynn, myslím že... " Najednou se mi zúžila očka do malých škvírek. Kolečka zapadla do sebe a já věděla, odkud ten pach znám. Bylo to už dávno, ale stará křivda zůstala. A nebyla potrestána. "Jen ještě otázku. Co ti říká jméno Marion?" Dala jsem STYX možnost ukázat aspoň špetku lítosti. I když jsem měla za to, že toho není schopna. Ale hnala bych ji odsud méně drasticky, možná bych ji dala i prostor k relativně bezpečnému odchodu, než na který jsem se teď připravovala. I když dovolovat si na vlčici, která na tom byla evidentně dost bídně... Bylo to dilema.

Loterie 1/5

Stále jsem nevěděla kam vlčici zařadit. Bylo to už hooodně dávno, co jsem její pach zaznamenala. Ale tak to bylo i u Malobora, kterého jsem taky potkala kdysi, když jsem byla ještě tulák. Stejně jsem však nevěděla, proč mě na téhle konkrétní vlčici něco vadilo. Ani jsem nemohla přijít na to co. Pozorně jsem poslouchala, co mi říkala. "Ano, zima je letos dost krutá," začala jsem přizvukovat. Bylo to zbytečné konstatování jasného faktu. A vlčice opravdu vypadala, že potřebuje pomoci. Byla hubená, což ještě podtrhovalo její nejspíš přirozený vzhled. Stejně jsem se neměla moc k tomu, abych se uvolila ji pustit dál, než kde stála. Natož pak do úkrytu.
Věděla jsem, že mám od Maple volnou packu v rozhodování o osudu vlků. A většině jsem byla nápomocná. A i když se vlčice nabídla, že pomůže, stejně mě to nepřesvědčilo. Zatím, mohlo se to taky rychle změnit. Naklonila jsem hlavu na druhou stranu, než ona. Duncan tu opravdu je, i když jsem ho dlouho neviděla. Ale vím, že tu procházel a má toulavé packy. A brácha Wizku tu opravdu je. Ale asi tě nezná, když ty neznáš jeho. Pravda, do nedávna jsem ho pořádně neznala ani já. "Jak se vlastně jmenuješ? Abych věděla, jak na tebe mám volat, kdybych se rozhodla tě sem pustit. Už takhle nás tu je dost, ale třeba se ještě místo najde," řekla jsem neutrálně. Ani svoje jméno jsem neřekla, ale to nevadilo. Já tu byla doma, ona se chtěla na nás přiživit, kdybych to chtěla popsat hnusně. Čekala jsem co z ní vypadne.

// Promiň, promiň, promiň. Víkend a učení a dítko = není čas na všechny.

// Úkryt
// To je dobrá otázka :D Morfeus se rozplynul, ale Darkie a Neyteri by měly být jakože fyzicky dohledatelné. :D I když z Neyteri je socha v úkrytu a z Darkie růže na její hrudi. xD
Loterie 2

Hnala jsem se, jak jsem nejrychleji mohla. Mlha kolem mě skákala a zdálo se, že letí se mnou. Naštěstí se pach který jsem cítila, držel u hranic. Něco se mi však nezdálo. Nebo spíš, já ten pach znala. Ale bylo to před tak dávnou dobou, že jsem nevěděla komu patří. Pořád mě však udivovala mlha, protože takové hmatatelné obavy jsem z ní necítila, ani nepamatuji. Co mi chceš Morfe říct? Vím že tam jsi, jako ochránce lesa. Co se ti na téhle návštěvě nezdá?
Když jsem se blížila, zpomalila jsem do kroku. Hlavně z důvodu, abych nebyla zadýchaná, až se ukážu. Mohla jsem udělat bububu, schovat se do mlhy a "vyskočit" až u vlka. Ale rozehřátá z úkrytu jsem se nechtěla moc dlouho zdržovat venku. Navíc jsem slíbila, že budu zpátky u Marion brzy a teď? Zase někde lítám. Což k funkci bety patřilo. Jen se toho nahromadilo zase hodně najednou. Tak jako vždycky.
Vynořila jsem se poblíž vlka. Zastavila se kousek od něj a zjistila, že to je vlčice. Divná vlčice, takovou jsem ještě neviděla. Na jejím krku byl řetěz, který však musel být nepříjemný pro ni. Jeho hroty jí dloubly do těla pokaždé, když se pohla. Na krku se jí houpaly ještě dva další přívěsky, které vypadaly tak nějak normálně na zdejší poměry. Ale, při každém pohybu za sebou nechávala chuchvalce srsti a peří!?, což mohlo poukazovat na nějakou kožní nemoc. A soudě dle vypadaných chomáčů na zemi, tu pochodovala docela dlouho. Vnitřně jsem se zhrozila, jak s tím může žít a začala ji litovat. Zvenčí jsem možná mlčela o chvilku dýl, než bych normálně byla potichu. Ale prohlídka jejího těla mi zabrala nějaký čas. Celou její postavu totiž dokreslovala deformovaná křídla, takže nejspíš odtud to peří. "Zdravím. Jsi na území Sarumenské smečky, což jsi nejspíš poznala a proto zůstala na kraji, za což ti děkuji. Něco potřebuješ nebo někoho hledáš?" Snažila jsem se znít jako obyčejné, ale to, jak na ni reagovala mlha, mě mátlo. Zkoušela jsem si i vzpomenout, odkud její pach znám, protože na takovou vlčici bych přeci nezapomněla. I kdybych ji znala před těmi deformacemi. Proto jsem byla obezřetná.

// Pardon, pardon. To je tak, když si to nezkontrolujete na telefonu pořádně. :D O:) Tak jsem si ani nic o křídlech nepomyslela. :DDD
Loterie 1

Vento se na mě vůbec nezlobil, za což jsem byla ráda. Bylo hezké mít dalšího syna, kterému se ve smečce líbilo. Uvnitř jeskyně to žilo, všichni si spolu povídali, oheň nás ohříval, zkrátka kdyby nebyla taková krutá zima, bylo by to fajn.
Něco se však pokazilo, a to zrovna u Islin, takové hodné vlčice. Poranila si packy na ledu, ale naštěstí ji potkal Regis, jak vlka pojmenovala. Bylinkář, ranhojič, ten by se u nás ve smečce hodil. Nikoho takového tu asi nemáme. Usmála jsem se vděčně na vlka, který vypadal, že je jednou nohou z jeskyně pryč. "Jste hodní, že jste počkali tady. A moc děkuji, že jsi pomohl Islin domů. Přemýšlím, čím bych se ti odvděčila," otočila jsem se směrem do jeskyně. Věděla jsem, že Marion nebude vadit, když se přidají další vlci. Maple taky ne, protože Regis pomohl Islin. Ale já budu trochu trnout kvůli malým vlčátkům. No kdyby chtěl dělat problémy, tak nás tu je tolik, že by brzy skončil. "Mohu ti nabídnout kousek jídla, ale nebylo by ho moc. Zima ještě bude dlouhá. Ale kousek nám chybět nebude," zazubila jsem se. "Pak ještě můžeš hlouběji do jeskyně, je tam tepleji a nebudeš muset stát na chodbě v průvanu," pokračovala jsem výčtem možností." Pak ještě můžu nabídnout místo ve smečce. Jiné nabídky asi už nemám," řekla jsem prostě a podívala se Islin na ty packy.
Tedy na to, co neměla položené pod sebou." Zkusíme s Maple něco vymyslet. Třeba jí něco napadne, co mě zrovna nenapadá, " řekla jsem starostlivě." Maple je naše alfa a je taky uvnitř jeskyně. Ale je hodná a určitě ti nabídne stejné věci jako já," dodala jsem směrem k Regisovi. Chtěla jsem pomoci Islin dovnitř, když tu jsem si všimla naší mlhy, která se chovala nepokojně. Takhle zvláštně se pohybovat jsem ji dlouho neviděla. Naposledy když sem napochodoval ten šedý vlk a řval na celý les, že zabil Duncana. Že by nějaké nebezpečí? Rychle jsem se otočila k Regisovi a Islin. "Doprovodíš ji prosím dovnitř? Já musím k hranicím," řekla jsem maličko panicky. "Maple o vás řeknu,, vyhrkla jsem ještě a rozběhla se dovnitř. "Maple, mlha se chová divně, jako kdyby přišlo zlo do lesa. Jdu to omrknout, přijdou sem Islin a Regis, vlk který jí pomáhá, protože si zranila packy na sněhu a ledu, " vyhrkla jsem rychle a vyběhla jako vítr do zimy a do lesa.

// Les

// S dovolením Maple ji přeskakuji :))
Loterie 1/5

Bylo nás tu opravdu požehnaně, takže se tu drželo teplo nejen od plamínků, ale i od našich těl. Mrzelo mě, že jsem tak rychle a skoro neuctivě odbyla představení Jasnavy, a taky, že jsem je opustila. Ale usměrňování Marion bylo takové přednější, protože no... Byla to zkrátka Marion. A ještě k tomu s vlčaty. Pořád mi to hlava nebrala, ale slyšela jsem, jak jim (Marion a Ventovi, na kterého jsem se rozvzpomněla díky vyprávění mé dcery a taky díky jeho pozdravu) to Maple vysvětlila, než jsme úplně přišli do jeskyně. Takže tahle část mě už nečekala a doufala jsem, že se moje dcera k ničemu takovému už nenachomýtne. Pouze s její životní láskou, což tento neznámý vlk evidentně nebyl. No počkej, jak ti zatopím až tě najdu. Takhle blbnout vlčicím hlavy. Co když to nebyla jediná vlčice? Jako já chápu potřebu, ale i tak... Nadávala jsem v hlavě, ale usmívala jsem se, když mi Marion popisovala, jak šli s Ventem na procházku, pak se ztratili, pak ztratili jeden druhého a tak. Dost jsem zpozorněla, když jsem slyšela jméno Adiram. Až tu nebude tak rušno, zkusím to z ní dostat, jestli to je on, kdo je otcem. Rozhodně bych chtěla vidět jeho reakci a taky, jak se k nim postaví. Samozřejmě, že tu budou mít pořádné zázemí, milující tetičky a strýčky a taky babičku. Možná, že jim bude líp bez takovýho ignorantskýho a bezohlednýho nýmanda.
Měla jsem radost, když se Marion zhostila své mateřské role, ale málem mě trefilo, když jednu z princezen málem zalehla. Postupně jsem ten šok rozdýchala a hlavou se otřela o Venta. Chtěla jsem, aby viděl, že ho beru za svého syna. Když Kenai a Cassian jsou fuč. Ale kdyby se vrátili, tak jsou samozřejmě dál mými syny. "Taky tě zdravím Vento. Konečně jsem se k tomu dostala tě pořádně pozdravit," zazubila jsem se na něj. Už se šel seznamovat s Nickem a Jasnavou, která se chudák krčila strachy za Nickem. Nepřišlo mi však, že se bojí Maple. Buď na ní mělo dopad spoustu cizích vlků nebo ta vlčata? Těžko soudit, až tolik jsem ji neznala. Roland se vydal na cestu z jeskyně, ale nerozloučil se naštvaně nebo nechtěně. Jen se asi potřeboval nadýchat čerstvého vzduchu nebo urovnat myšlenky. Chtěla jsem si přilehnout k Marion a začít se vyptávat nebo prostě nějak konverzovat, ale do čenichu mě udeřily další pachy. Venku to musí být teda bída, když jsou všichni v úkrytu. Nejspíš hooodně tuhá zima. První pach jsem poznala. Jednalo se o vlčici, která nevěděla jestli by u nás v lese byla šťastná. Nebo tak nějak, bylo toho na mě dost, takže se mi to mohlo trochu pomíchat. Evidentně tu však šťastná byla, když už voněla i po lese. Ale kdo byl ten druhý vlk s ní, to jsem nepoznala. "Promiň broučku, jdu se podívat, kdo to čeká s Islin u vchodu. Zatím pořádně hlídej svoje malé drobečky, hned se k vám vrátím," zaúkolovala jsem Marion, vlepila ji pořádnou pusu na tvář a šla k nově příchozím.
Už při přístupu jsem si všimla, že s Islin není něco v pořádku. Ale nevypadalo to, že by za to mohl její společník. Spíš jí pomohl sem, teda aspoň jsem v to doufala. "Islin, ráda tě vidím. Co se stalo?" začala jsem hned vyzvídat a až posléze si všimla páru křidélek, která určitě při našem setkání ještě neměla. Ale slušela jí. Hned jsem se otočila i na druhého vlka. "Promiň za moji nevychovanost, zdravím tě v úkrytu Sarumenu. Jsem Wolfganie, zdejší beta. Pokud mohu být tak smělá, ty jsi pomáhal Islin dojít sem?" Nemluvila jsem naštvaně, výhružně nebo tak nějak. Jen zvědavě a trochu opatrně, kdyby se to zvrtlo a z vlka se stal nějaký padouch. Navíc jsem byla trošičku v rozpacích, že se cizinec vydal až sem, ale samozřejmě, pokud pomáhal Islin, neměla jsem nic proti.

// Mýtina přes les
Loterie 1/5

// Jasnava a Nickolas
Cesta do úkrytu probíhala za povídání. Jasnava nám prozradila, že byla na místě, které obývali vážně zvláštní tvorové. Nick byl z jejího výpravění unesený a i mě zajímaly další informace ohledně vzhledu. Vyvolalo mi to vzpomínku na místo, kde bylo teplo a byla tam velká spousta ptáků. Různě barevných a velkých. "To jo, zdejší magie dokáže divy. Také mě s mou dcerou přenesla na místo, kde žijí obří i maličkatí ptáci. A běhalo tam zvíře, které mělo divné packy a ocas. Dokázalo se s nimi držet větví stromů," řekla jsem svůj jeden zážitek a podívala se na Nicka, který taky začal vyprávět. Jenže jeho mysl byla nejspíš stejně rychlá a roztěkaná, jako jeho mluvení. Došlo mi totiž, že měl pro Maple dárek, který někde zůstal.
Uz jsme byli skoro u úkrytu a bylo o poznání chladněji, než když jsme vyrazili. Ale když jsem viděla, jak se Nick tváří, jako kdyby na tom závisel jeho život, musela jsem se zeptat. "Chceš ho jít hledat? Nebo se na to posilníme a půjdeme později? Bude třeba i trochu tepleji," řekla jsem povzbudivě a doufala jsem, že si vybere druhou variantu. Odpočinek a pak až hledání.

// Všichni
Ve vzduchu bylo cítit spálené dřevo a při zaposlouchání se bylo slyšet hlasy z úkrytu." Bezva, bude nám teplo a potkáme další vlky ze smečky," řekla jsem vesele a začichala, jestli poznám o koho jde. Ale kouř z ohně to všechno přehlušil, takže bude překvapení, na koho narazíme. Ještě, než jsme došli ke vchodu, došlo mi, že jsme asi Jasnavě neprozradili nic o naší soše." Došlo mi... V úkrytu máme sochu vlčice. Je to Neyteri, původní zakladatelka smečky v Sarumenu. Po její smrti se v úkrytu objevila socha, jako symbol ochrany. Hmotný symbol, by se dalo říci, " na chvilku jsem se zamyslela, protože nás chránila mlha a Mlhahule, ale také vlastně Neyteri. A Darkie. A Morfeus. "Ta socha má na hrudi rozkvetlou růži, což je zase vzpomínka na dceru Neyteri - Darkii. A aby toho nebylo málo, tak je kolem sochy nejvíce cítit taková aura, která je sice v celém lese, ale tady je nejsilnější. To je zase Morfeuse, prvního alfy. To jenom tak ve zkratce, aby si věděla co tě čeká v úkrytu," zazubila jsem se. Tady jsem totiž ještě nevěděla, CO přesně nás v úkrytu čeká.
Jako první mi byla podezřelá kožešina vyhozená venku. Jako jo, úklid byl potřeba, ale ta kožešina byla cítit po vlčatech? Jako někdo, kdo si tím prošel, bych to měla poznat. Byla to taková směsice pachů, že těžko říct, kdo mohl být krapet nezodpovědný, aby měl v zimě vlčata. No co, hlavu jí neutrhneme. Jako smečka to zvládneme, však jsme tu jako rodina. Pozitivní bylo, že jsem cítila hlavně Maple. A navíc, cítila jsem, že je uvnitř i Marion
Ocásek se mi začal radostně houpat ze strany na stranu.
Přiběhla jsem dovnitř celá veselá. Když jsem však viděla ten výjev před sebou, úsměv mi trochu ztuhl na tváři. Na jedné kožešině byla maličká vlčata. Fakt drobounká, takže se musela narodit nedávno. Bylo štěstí, že tu byl ten oheň (byla jsem za něj ráda, i když z něho mám pořád strach a respekt), jinak by umrzla. U vlčat ležel mladý vlček, opravdu mladý, tentokrát jsem se nezmýlila. Jen jsem rychle nevěděla, jestli znám jeho jméno nebo ne. Ale barevně k nim neladil, takže jeho nebyla. Za ním stál Roland a jelikož se k nim nějak zvlášť neměl, tak jsem se dovtípila, že jeho taky nebudou. Jenže pak tu už byla jen Maple, která by je jen tak ležet (i když byla v péči mladého) nenechala, protože by jí to pud mateřství nedovolil. Takže jedině logické vysvětlení bylo, že ta vlčata byla... Že byla... "Marion?" hlesla jsem jenom. (// tady bych si dovolila vsuvku, není to kárající, smutný, povýšený nebo nějaký negativní hlas :D. Prostě takový lítostivý, kdy vyjadřujete, že jste nemile překvapeni, ale zároveň toho co vás překvapil litujete a snažíte se mu ukázat, že jste s ním jestli se chápeme. :DDD)
Úplně jsem zapomněla na všechny ostatní vlky. Byla tu jen moje dcera, moje chudinka naivní dcera, kterou jsem nepřipfavila na to že těmhle dospělým aktivitám se má vyhnout, aby z toho nebylo takovéhle... Ono to nebylo neštěstí, byla to krásná vlčátka. Uvnitř mě se však rozhořel plamen, který zhasne, až dostanu toho hajzla. Mohl totiž motat hlavu všem nativním vlčicím a ne všechny měly zázemí. Na to jsem teď však nechtěla myslet. Chtěla jsem však Marion trochu popohnat ke starání se o ty malé kuličky. Začínaly se totiž dožadovat jídla a její pozornosti. "Ahoj Maple, promiň, že tě takhle odbydu, ale tohle je Jasnava, přijala jsem ji do smečky. Jasnavo, tohle je naše alfa Maple. " Ano, představení a uvedení hodné bety. Já ale měla oči a hlavu pro Marion. "Koťátko moje. Chyběla jsi mi, " přivinula jsem si ji k sobě a nebylo pochyb o tom, že jsou vlčata její. Byla cítit po nich."Holčičko moje, všechno mi to řekneš? Nebo jako to, co budeš sama chtít mi říct. Ale nejprve se podíváme na ty malé kuličky? Slyšíš jak pláčou? To tě volají, potřebují svoje mlíčko jako ty jsi potřebovala. Tak si k nim lehneme a až budeš chtít, tak mi řekneš kde jsi byla a co se stalo. Ale klidně můžu začít já s tím, co jsem dělala " nabídla jsem jí a pomaličku ji směřovala k vlčátkům. Mluvila jsem klidně, jako na zraněné zvíře, ale uvnitř jsem jen řvala a řvala. Ale spíš na sebe, byla jsem naštvaná na sebe.
Na ostatní jsem jen kývla na pozdrav a hodila na ně pohled a úsměv, který říkal jediné. Děkuji.

// Oh, jak se Wolfi stydí, že to musela vysvětlit Maple. A navíc pozdě.

Loterie 1/5

Sice jsem byla vzhůru o chvilku dřív, než se ke mně začaly probourávat tlapky jednoho z dvojice vlků, ale i tak jsem byla ráda, že do mě vlastně drcnuly. Měla jsem aspoň jistotu, že moje tělo ještě není na takovém bodu, že by vypovídalo službu. A pak jsem uslyšela i Nickův hlas, jak nás nabádá, abychom vylezly ven a opovážily se zmrznout. Vyskočila jsem jako kdyby mě bodla včela, protože mi konečně došlo, že mi je fakt velká zima. A jak se takové zimy zbavit? Rychlým pohybem. Pravda, nešlo to tak jednoduše a rychle, jak bych chtěla, takže místo rychlých pohybů jsem vypadala jako zpomalená želva. Brzy se mi však končetiny a celé tělo znovu dostávalo do oběhu, takže moje pohyby byly ladnější a připomínala jsem víc vlka.
"No, asi jsem tam byla déle než je zdrávo. Ještě, že si nás probudil," usmála jsem se na Nicka. I Jasnava vypadala, že je trochu zmrzlá. Doufala jsem, že z tohoto dobrodružství nebude nikdo nemocný. Škoda, že nemáme oheň. Ale v úkrytu by mohlo být tepleji. " Nepůjdeme se na chvilku ohřát do úkrytu? Můžeme kouknout, jestli tam není něco k jídlu a trochu ohřát kožíšek, pokud tam bude oheň. Když ne, tak se aspoň zachumláme do kožešin a dáme si to jídlo, " navrhla jsem vesele a už se vydala přímo za čumákem. A aspoň Jasnavě ukážeme, kde je úkryt." Tak to jsi dlouho dělala průzkum po Gallireře. Něco zajímavého si viděla?" Obrátila jsem se na Jasnavu, v pokračování toho jak dlouho tu byla. "Nebo ty, Nicku? Viděl si nějakou zajímavost? Ještě jsem to tu neprošla celé a to už tu jsem nějaký ten rok. Tak mě zajímá, co bych ještě mohla navštívit," mluvila jsem k oběma a v hlavě si chystala místa, která stála za návštěvu.

// Úkryt přes les

Ahojky, posílám plnění úkolů. :))

1 https://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd#post-213391

2. https://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd#post-212865

Stromeček jsem sice zdobila, ale taky nemám řádky a ještě jsem to zapomněla označit. :D
Tak aspoň takhle. :)

Uznáno a připsáno. Post jsi označený měla, řádků sice pár chybělo, ale i tobě putuje 5 květinek :) Příště ale bacha :DD

Ahojky.
V prvé řadě moc děkuji za akci, úkoly byly povedené, odměny parádní. :) Těším se na další akce.

Phantasia
magie od Smrti bez hvězd - Příkaz
vymaxování 1 vlastnosti - taktika lovu
Vlčecí pitíčko
2 hvězdičky do vlastností - vytrvalost

Ciri
magie od Smrti bez hvězd - halucinace
Vlčecí pitíčko

Awarak
Vlčecí pitíčko
vymaxování 1 vlastnosti - síla
magie od Smrti bez hvězd - elektřina
10 křišťálů
30 drahokamů

Wolfganie
50 % sleva na speciální magii
30 drahokamů
50 % sleva na modifikace
magie od Smrti bez hvězd - počasí
vymaxování 1 vlastnosti - vytrvalost
vymaxování 1 magie - počasí
Vlčecí pitíčko

Děkuji

Přidáno.

9. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi

// Vsuvka, abych stihla ještě nějaký úkol. :))

Se svým výtvorem jsem byla spokojená. Ale i na mě začala přicházet únava. A trochu hlad. A žízeň. Se žízní se naštěstí dalo něco udělat hned, takže jsem si hodila pár sněhových placek do tlamy (no placek, prostě takový chumel, co jsem nabrala tlamou), a i když mi trochu zmrzl mozek, tak jsem žízeň zahnala. S hladem jsem se rozhodla, že udělám něco později, třeba, že si vyrazím na maličký výlet, abych nelovila nic v lese. Pak by nám tam totiž nebydlela ani noha a bylo by po srandě. Takhle jsme měli taková zadní vrátka pro případ, že by byla zima natolik krutá, že by nikde nebylo ani živáčka.
S tou únavou mě však inspiroval Nick. Ve vzpomínkách jsem viděla, že jsme kdysi, jako vlčata, hrabala takové tunely a bunkry, ale nikdy jsem v nich nespala. Ale jak jsem tak pozorovala černobílého vlka, jak spokojeně podřimuje, říkala jsem si, že tam nebude asi nějak velká zima. A tak jsem to chtěla zkusit taky. Opatrně jsem si začala budovat noru, kterou jsem se snažila vyztužit, aby mi nespadla na hlavu nebo aby se mi nezhroutil vchod. Kdyby něco, tak tu jsou Jasnava a Nick, tak by mě když tak vyhrabali. Byla pravda, že sama bych do toho asi nešla. Tedy pokud by nebyla jiná možnost. Když jsem byla se svou stavbou spokojena, mrkla jsem ještě na Jasnavu. "Na chvilku si taky schrupnu. Snad nevadí, " dodala jsem ještě a zalezla si do díry. Sice by jeskyně byla asi lepší, ale tohle pro přespání a na nabrání nových sil stačilo. Jako za mladých tuláckých let, hehe. Vážně jsem byla ráda, že nejsem tulák. Zavřela jsem oči a brzy pravidelně oddychovala.

18. Uplácej sněžného hada

Byly to hezké chvíle. Jen jsem maličko přeslechla návrh Nicka, že bychom se mohli všichni sejít u ozdobného stromu a zazpívat si všichni. Jasnava se totiž ke zpívání přidala taky, jen s jinou koledou. Na oba jsem se usmívala, ale sama jsem žádnou nepřidala. Neměla jsem totiž tolik sebejistoty, že mám hezký hlas.
Moje návrhy se však uchytily. Vlčice již začala hromadit sníh a vlk se k ní přidal. "Můžeme zkusit uplácat spoustu soch. Třeba vydru, pak několik Nicků, když tu máme krásný živý model a třeba nás ještě něco napadne," zachechtala jsem se a přidala se k hrabání sněhu na hromadu. Jenže hlava černobílého vlka se schovala do haldy sněhu a dlouho se neukázala. Zvědavě jsem přišla blíž k jeho vyhrabané skrýši, jestli to je nějaká další hra, ale nebyla. Nick spokojeně chrupal. Vycouvala jsem ven a potichu došla k Jasnavě. "Nicka ty sněhové radovánky asi trochu unavily. Tak zatím můžeme zkusit postavit tu vydru." Nabídla jsem a začala packami tvarovat tělo vydry. Šlo to těžko, protože vydry byly taková drobná, útlá zvířátka, s dlouhými čumáčky. Pracovaly jsme rychle a svižně." Jak dlouho už chodíš po Galliree? " zapředla jsem komunikaci a dodělala poslední detaily na vydře. Sice to jako vydra z mého pohledu moc nevypadalo, ale to nevadí, i snaha se cení.
Než mi Jasnava odpověděla, chtěla jsem zkusit uplácat ještě něco jednoduchého, co by se třeba podobalo předloze. Vlk mi přišel dost těžký, ale taková ještěrka nebo HAD. To by asi šlo. Nahrnula jsem sníh na kupičku a z toho vymodelovala hlavu. Pokračovala jsem tělem, které se různě vlnilo a klikatilo, zkrátka jak to takový had umí. Pak jsem mu tělo pokreslila drápkem pár klikyháky, a doladila špičku ocasu, aby to byl had se vším všudy.

11. Blbni ve sněhu

Byla to krása. Jasnava přidala k sněhovým kuličkám a rampouchům zelený břečťan nebo nějakou takovou rostlinu, která naše dílo dokonale podtrhla. I já jsem ucítila vnitřní radost, stejnou jako když jsem byla malé vlčátko. A to už bylo hodně let. Nechtěla jsem rušit nastalou atmosféru, do které tak hezky Nick zpíval, takže jsem potichu seděla a kývala se do rytmu. Když skončil, přidala jsem se k jeho zavytí.
A měla jsem v sobě tak rozvernou náladu, že jsem se nějak musela vyventilovat. Skočila jsem do kupy sněhu a tam se celá zavrtala, že mi byla vidět jen ouška. Pak jsem se smíchem vyskočila a hopsala jako zajíc. Zkoušela jsem i válet sudy, ale to moc nešlo. Na to by byl potřeba tvrdší sníh. Přemýšlela jsem, co bych ještě mohla provést. Foukala jsem do sněhu, aby odletoval, ale můj dech stačil jen na rozpuštění sněhu a trošku toho odletu. Mnohem větší efekt by to mělo s magii vzduchu a navíc to nebyla taková zábava. Nakonec jsem popadla do pacek sníh a rozhodila ho všude kolem. Se smíchem jsem se vrátila ke svým dvěma smečkovníkům. "Pardon, nějak mě to všechno dostalo, že jsem si musela poskočit a dostat ze sebe tu energii. A abych se vrátila ke tvé otázce," mrkla jsem na Jasnavu, "dalo by se říci, že je to ochranný duch. Snad ji někdy potkáš," dodala jsem s úsměvem, když neměla štěstí potkat jejich v jejím rodném lese. Byla jsem ráda, že se mi svěřila, že i oni měli takového pomocníka v lese. Věděla jsem, že nejsme jediní, kteří ho mají. Někdo by mohl být z takového zjištění zklamaný, ale já byla ráda. "Když nám to tak hezky jde, nepostavíme něco? Nějaký bunkr na přespání nebo nějakou sněhovou sochu?" Tak moc jsem chtěla v tom sněhu blbnout, tak moc.

//Sarumen

23. Ozdob strom

Nicku, Nicku, Nicku... Jméno vlčka se mi v hlavě odráželo jako ozvěna. Konečně jsem totiž zjistila, jak se černobílý vlk jmenuje. Nebo aspoň jakým jménem ho mohu nazývat. A celé pravé jméno? Na to si počkám. Nebo se zeptám Maple, hehe. Nikc byl celý natěšený ohledně zdobení. Popravdě jsem si nedovedl moc dobře představit, jak chce strom zdobit. Proto jsem šla trochu pomaleji, abych viděla, jak to má vymyšlené. "Tak tohle je naše mýtina. V létě se tu občas dá potkat Lady Mlhahule. To je mlžná vydra, strážkyně lesa. Vlastně se dá popsat jako zvířecí forma pro naši lesní mlhu," dodala jsem na vysvětlenou. Nečekala jsem, že by to Jasnava přijala jako prostý fakt. Kolikrát vlk může potkat mlžný opar, který umí mluvit, nezávisle se hýbat a ještě vypadá jako vydra? A který vás dokáže hodit do různých situací, které ani nechcete. Uvnitř jsem se uchechtla, ale navenek jsem vypadala klidně.
A nyní i mírně překvapeně, jak to Nick vymyslel s tím zdobením. "To je dobrý nápad. Škoda, že neovládám magii vzduchu, abych mohla pověsit pár kuliček na větve. I když," zacukala jsem čumáčkem a tajuplně se usmála. Nešla jsem zkoušet magii, kterou jsem asi měla, ale byla mi cizí. Měla bych si udělat výlet do svého nitra. Uměla jsem však využít vodu a co jiného je sníh, než zmrzá voda? Nebo třeba rampouchy. Úplně přesně jsem věděla, co udělám. Začala jsem se soustředit a povolala svoji magii vody. Představovala jsem si, jak beru okolní vlhkost a sníh a tvořím z toho malé i větší rampouchy, které jsem nechávala vznikat na větvích stromu. Brzy byl celý ověšený a když do toho maličko foukl vítr, rampouchy se krásně rozezněly. Sedla jsem si, protože mě trochu došly síly, ale nebylo to tak zlé, co by pár minut v klidu nespravilo.

// Omlouvám se, víkend, povinnosti, migréna...

VAK 17. Vytvořit obraz ve sněhu
SÚ 1. Vyválej s dalším členem ve sněhu vlčí andílky


Sněhová bitva byla v plném proudu. Tedy do chvíle, než jsem na černobílého vlka shodila sníh z větví. Bylo toho tolik, že zmizel až po uši. Se smíchem jsem se podívala na Jasnavu, která dala průchod svým emocím a poskakovala. Pak jsem jí trochu svou poznámkou rozesmutnila, což jsem nechtěla. Konečně jsem pochopila její poznámku, že nemá moc přehled o tom, jak to ve smečkách chodí. Trochu jsem se uklidnila, ale nemluvila jsem vážně. Jenom tak věcně, že jí s tím pomůžeme. "To nevadí. Aspoň to budeš mít jako novou zkušenost a věřím, že i dobrou. Na jaře můžeme trénovat lov a teď v zimě se dá trénovat stopování. Třeba," snažila jsem se jí povzbudit a usmála se na ni.
S užíváním zimy jsem souhlasila. A jelikož se k nám náš spolubojovník stále nevracel (až jsem začínala mít trochu strach, jestli se z hromady dokáže sám vyhrabat nebo jestli se neurazil) lehla jsem si na záda do prašanu. Můj cíl byl, že bych mohla vytvořit nějakého a dílka, samozřejmě s vlčím vzhledem. Když jsem se zvedla, vypadalo to všelijak, jen ne jako andílek. "No, tohle moc jako andílek nevypadá co? Moje představa teda je, že by tam měl být můj otisk a pak třeba packou domalovat svatozář a křídla? " Mrkla jsem na Jasnavu, abych se ujistila, že má o vlčích andělech podobné představy. Zkusila jsem sebou plácnout do sněhu znovu a znovu a doufala, že se ke mně nová členka přidá, protože jinak bych se cítila trochu trapně.
Nakonec se jakýsi vhodný tvar podařil a já packou domalovala požadované detaily. To už se k nám přidal i černobílý vlk a něco v tlamce nesl. Byla to jakási kytička, kterou dal Jasnavě za ucho, aby byla hezkým dárkem pro Maple. To bylo jistě ještě v návaznosti na konverzaci předtím. "Takhle se budeš určitě alfě Maple líbit. Dobrý nápad, " zazubila jsem se a tím i potvrdila, že je Maple naše alfa, jelikož jsem to předtím trochu zapomněla dodat. Chtěla jsem vymyslet, co by se mohlo dělat, ale vlk to už vymyslel za nás. "Noo na mýtině je jen jeden strom, " začala jsem, ale to už byl na půl cesty pryč. "Tak na jdeme na mýtinu, aspoň se podíváš hlouběji do lesa," řekla jsem a klusala za vlčkem. Vážně bych měla odposlechnout to jeho jméno.

// Mýtina

13. Kouluj se s jiným vlkem

Oba dva měli radost z přijetí Jasnavy do smečky. Černobílý vlk možná i větší. Věřila jsem Jasnavě a když měla radost z toho, že ji můžu něčemu přiučit, tak jsem si byla více než jistá s tím, že do smečky patřit chtěla.
Vánoční nálada se ke mně dostávala pomalu, ale jak mě chytila, nedalo se jí utéct. Bylo vsak vidět, že naše nová členka byla poněkud nesvá z toho, že by po mně měla hodit sníh. Raději ho hodila po vlkovi, který to nečekal, protože už plánoval, že musíme vzít Jasnavu na mýtinu. Za jiných okolností bych ho poprosila, jestli by se toho ujal, ale teď ne. Teď se koulovalo. Zatímco jsem si chystala svoje sněhové kuličky, ti dva si jich pár vyměnili. Pak (konečně) jedna trefila i mě. Udělalo mi to takovou radost, že jsem si poskočila. "Hahá a teď vám ukážu," zakřičela jsem vesele a začala házet koule sněhu kolem sebe. Zkrátka jak se na důstojnou betu sluší a patří. Jenže vlk se schoval za stromy a tam se muselo trochu víc mířit. Takže jsem přestala jako malé vlče kolem sebe házet sněhem a konečně tomu dodala i tu eleganci. Jenže být schovaný za stromem, to byla dobrá taktika. Když jsem mrkla na větve nad ním, viděla jsem, že jsou také obalené sněhem. Prašanem, takže když mu spadne na hlavu, tak mu to neublíží. Kdyby to byl těžký sníh, jako na jaře, tak bych to neudělala. Ale teď? Teď to bylo něco jiného. Vší silou jsem hodila sněhovou kouli do změti větví a... Povedlo se, velká část sněhu napadala přímo na něj. "Zásah," vykřikla jsem a stále se culila na všechny strany. "Já vím, že tohle asi není to, co by se očekávalo od výš postavených členů smečky. Ale my tu jsme převážně jako jedna velká rodina. A kdy se ti poštěstí takhle si zablbnout ve sněhu," řekla jsem směrem k Jasnavě, než se vlček vyhrabal ze sněhu.