Příspěvky uživatele

Probudil mě hlad. Kručelo mi v žaludku tak silně, že to muselo být slyšet po celé pláni. Vylezla jsem tedy ze svého úkrytu a protáhla si zdřevěnělé packy. Rozhlédla jsem se a v dálce jsem zahlédla veliká zvířata, která vypadal, že prochází. Že by to byl los?
Žaludek se zase hlásil o slovo, ale na tahle velká zvířata jsem si sama netroufla. Kdyby nás bylo víc, tak by se to asi dalo, ale takhle by to byl holý nerozum. Otočila jsem se tedy od lákavě vyhlížejících a ještě lákavěji vonících losů a zapátrala čichem, zda neobjevím něco jiného.
Brzy jsem ucítila vodu. Voda mi pomůže uhasit žízeň. Voda ale i slibuje rybu. Moc se mi nezdála představa, že bych se cachtala v ledové vodě, ale hlad je hlad. Ještě jednou jsem se smutně podívala na velká zvířata a pak jsem se vydala za pachem vody.

//Velké vlčí jezero

//Svět venku

Levá, pravá, levá, pravá... Sledovala jsem pohyb svých předních tlapek a o ničem jiném nepřemýšlela.
Na chvilku jsem se zastavila a podívala se do dálky. Všude bylo bílo, měsíc osvětloval velkou pláň a sníh se mi zdál neporušený. Opravdu jsem zpět? Tolik jsem se toho obávala a najednou jsem tu. Ale vlastně není čeho se bát. Mrskla jsem ocasem a trochu se oklepala, protože se do mě začala trochu zakousávat zima, jak jsem zastavila. Myšlenky se mi v hlavě rodily a zase mizely, ale já se jimi už nechtěla dál zabývat.
Rozhodla si se. Tak už to přestaň řešit a jdi dál. Ušklíbla jsem se, protože jak jsem se znala, tak to jen tak řešit nepřestanu. Zavětřila jsem a ucítila pach vlků. Žádný známý pach jsem nezaznamenala, ale ani jsem to nečekala.
Horší bylo, že jsem zde necítila ani pach jídla. Tak to budu muset jít dál. Zvedla jsem hlavu vzhůru a podle tmy jsem usoudila, že by bylo moudřejší si najít nejprve nějaké místečko na spaní a teprve po spánku se začít zajímat, kdy bych mohla sehnat jídlo. Rozhlédla jsem se po planině a nespokojeně jsem si odfrkla. Tak kde já přespím?
Jelikož se mi už nechtělo nikam jít, napadla mě jedna lest, kterou jsme dřív používali doma. Našla jsem si místo, které se mi zdálo jako okraj pláně a zkontrolovala jsem oblohu. Snad nebude sněžit, jinak mě to tady zasype.
Začala jsem si vyhrabávat díru do sněhu. Nejprve to šlo ztuha, ale čím hlouběji jsem se dostala, tím líp to šlo. Vytvořila jsem si trochu mělkou, ale útulnou noru, ve které se bude držet teplo, až do rána. Zkontrolovala jsem, jestli na mě nespadne strop a nezasype se mi vchod a zalezla jsem dovnitř. Uvelebila jsem se, dala si oháňku přes čumák, abych dýchala teplejší vzduch a pomalu se mi začala klížit očka. Usnula jsem s poslední myšlenkou ano, jsem zpět. Zítra se tu porozhlédnu a pořádně to tu prozkoumám.