Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Přímořské pláně

Nohy mě zanesly do míst, které by v létě nabízely mnoho bobulí. Bohužel jsem nikdy pořádně nevynikala v jejich rozeznávání, když je zima, takže jsem jen mohla odhadovat, co tyto keře nabízejí. Navíc byla noc, takže pokud bych se rozhodla keře zkoumat, musela bych jít přímo k nim a po tom jsem nijak netoužila.
Ani unavená jsem nebyla, takže jsem mohla tuto oblast jen projít. Ovšem začínala jsem být hladová, takže než jsem se rozběhla dál, zvedla jsem hlavu a zapojila svůj čich do pátrací akce po potravě.
Do nosu mě udeřil pach zajíců. Musejí tu být někde v těch keřích skryti. Jenže byla noc a mě se moc nechtělo stopovat po tmě. Měsíc krajinu zrovna moc neosvětloval a já ji neznala. Mohla bych skončit někde zamotaná v křoví a jestli je v křoví i trní... Otřásla jsem se tou představou a raději jsem se zaměřila na pach, který jsem nedovedla zařadit.
Co to jen může být za zvíře? Bude asi malého vzrůstu, ale nevím kam ho zařadit. Ani jestli má peří nebo srst.. Raději jsem se z této nebezpečné oblasti vzdálila, co kdyby přeci ten tvor byl nebezpečný.

// Ageronský les

Žádný tvor by neměl být přehnaně zahleděný sám do sebe.

Žil nejmenovaný ježek. Zajímal se o svůj odraz ve studánce a každý den se chodil prohlížet. Lesní zvířata se mu snažila vysvětlit, že takhle se ježci nechovají. On o jejich moudra nestál.
Jednoho dne se u jeho studánky objevila srnka. Ježek ji zahnal, tak se srnka vydala za ostatními zvířátky.
„Pokud máš nějaký nápad, rádi ho přivítáme, ale musíš ho provést sama.“ Tak se srnka vydala za vlkem jménem Meinere. Měl zrovna dobrou náladu a tak ji pomohl. Uplatnil na ježka svůj speciální řečnický um. Ježka se naštěstí povedlo vyléčit z jeho narcismu a dnes je z něho správný ježek.

// Křišťálový lesík

Došla jsem k moři. Opravdové, veliké a rozsáhlé moře. Sice jsem stála na pláži a díky dalšímu přívalu sněhu jsem ho viděla jen občas, ale sílu vody, která z něho sálala, jsem cítila velice intenzivně.
Škoda, že tu asi nic neulovím. Pod packami jsem cítila kromě sněhu i písek. Doufala jsem, že se proti neopře silný vítr, protože jsem tak nějak odhadovala, že bych ta jemná zrnka dostávala z kožichu velmi dlouho.
Kochala jsem se té zvláštní scenérie, kdy do moře padaly sněhové vločky a vyměřovala jsem si směr, kuby půjdu dál.
Šla jsem podél pobřeží a vyhýbala jsem se vlnám, které by mi rády smočily tlapky. Jenže v této zimě by to asi nebyl úplně výborný nápad. Kdyby bylo léto, určitě si skočím do vody a zaplavu si. Začala jsem snít o létě, o koupání a barvách přírody.
Zhluboka jsem se nadechla a dala jsem se do lehkého klusu. Touhle rychlostí se někam rychle dostanu. A snad konečně potkám někoho, s kým bych si mohla popovídat.

// Ostružinová louka - přes západní louky

Probudila jsem se svěží a krásně odpočinutá. Protáhla jsem si tlapky a pomalu jsem si začala protahovat celé tělo. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila jsem že je hluboká noc. Zahleděla jsem se na nebe a chvilku se kochala pohledem na hvězdy, které rozehnal vítr.
Zachvěla jsem se, protože se do mě ten vítr opřel. Raději jsem se dala do pohybu, abych nezmrzla na místě. Vážně by to chtělo nějakou smečku, tam bych se nemusela bát o svůj kožich. Možná..
Zatřásla jsem hlavou a přešla z klusu do mírného sprintu. Potřebovala jsem se zahřát. Rozhlédla jsem se po okolí a zalíbil se mi směr, na který zrovna dopadlo měsíční světlo. Pousmála jsem se a rozběhla jsem se za měsíčním paprskem.

// Přímořské pláně

Ježčí narcismus

Narodil se a vypadal jako maličkaté klubíčko. Ovšem bez nití. Malý, holý a slepý ježeček. Vyrostl celkem rychle a brzy začal objevovat krásy přírody. Ovšem největší radost a užitek měl z tůněk. V nich se mohl sledovat a obdivovat od svítání až do západu slunce.
Bylo s podivem, že se dožil prvního roku, když se neustále prohlížel. Jenže, hlad je hlad a tak tedy občas svůj odraz opustil, i když mu to bylo proti srsti.
Kam jen šel, ať už to bylo na lov, či za svými známými, každému koho potkal, vyprávěl o sobě, svém krásném čumáčku, lesklých očkách, ale především o jeho měkoučkých chlupech. Samozřejmě, ježci mají bodliny, ale to nikdo našemu ježkovi neřekl. Nikdo z lesních zvířat na to neměl odvahu, protože se naučili ježka buď ignorovat, anebo mu dát za pravdu. Takže žil v klamu, že má nejkrásnější chlupy z celého lesa a dennodenně se sledoval a sledoval.
Nastala doba páření a ostatní ježci započali své rituály. Jen náš ježek, zahleděný nejvíce do sebe a svého odrazu se ničeho takového nezúčastnil. Prohlížel se a prohlížel a čas plynul dál. Jednou k jeho nejoblíbenější tůňce přišla srna, která ježka neznala a nevěděla, že ho nejvíce rozčílí, když mu někdo zčeří odraz. Srna si ježka nevšímala, zabořila čumák do tůňky a pila. Ježka to velice dopálilo. „Když laskavě dovolíš, právě si mi zničila mou krásnou tvář. Podívej se, jak je nyní hranatá. Okamžitě si jdi čeřit vodu jinam.“ Zvolal ježek a vztekle zadupal nožičkama.
Srnka překvapeně zvedla hlavu od tůňky a mile k ježkovi promluvila: „Omlouvám se, ale nevidím, že by si měl tuto vodu podepsanou. Navíc, v lese je spousta tůní, tak proč si nevybereš jinou?“. To ježka rozčílilo ještě více. Nebyl zvyklý, že by mu někdo odmlouval a ještě k tomu nepoužil ve větě nějakou chválu na jeho srst. „Jak si to jen… To nemůže být pravda…“. Ježek supěl a prskal čím dál víc, tak ho srnka nechala být a od tůňky odběhla. Ježka ještě trochu dopalovalo, že se nepodivila nad jeho krásnými tlapkami, či se nezmínila o nádherné části jeho těla. Ale vodu už mu nečeřila, tak proč by ji měl dále řešit.
Srnka zatím v lese burcovala ostatní zvířata, že takovéto chování, by se nemělo tolerovat, ale mělo by se zkusit s ním něco udělat. Měla horlivou a plamennou řeč, ale ostatní obyvatelé lesa se ostýchali. Vystoupil z řady statný jelen a pravil: „Už kolikrát jsme se snažili ježkovi vymluvit, že jeho chování není přípustné. Snažili jsme se mu dokázat, že nemá chlupy, ale že má opravdu bodliny. Jindy jsme s ním nemluvili, ale to byl vzteklejší než jindy. Prostě moc rád o sobě slýchává, jak je úžasný a když mu někdo řekne něco jiného, tak je buď vzteklý, anebo nás nevnímá. Chtělo by mu to udělit pořádnou lekci, ale nám už došly nápady.“. Tu si srnka vzpomněla, že nedávno potkala v lese mohutného vlka, který se jmenoval Meinere. Měl zrovna plný žaludek, takže ji ušetřil a nechal ji běžet.
„Pokud si s ježkem už nevíte rady, tak by mu mohl pomoci už jedině vlk. Mohl by na něho zaútočit, a buď v ježkovi vyhraje pud sebezáchovy, nebo bude mít Meinere jednohubku.“ Bylo to velmi drastické řešení, ale když nepomohlo ani zakrytí tůněk smrkovými větvemi, protože pod ty se ježek dostal, mohlo pomoci snad už jen tohle.
Jelikož dostala tento nápad srnka, byla pověřena, aby dotyčného vlka našla a poprosila ho o pomoc. Šla lehce a potichounku, ťap, ťap, jedno kopýtko za druhým. Moc se bála, že si ji Meinere dá jako hlavní chod. Naštěstí vlka našla v dobrém rozpoložení a vylíčila mu svůj plán. Meinere chvilku váhal, moc se mu do toho nechtělo, protože znal bodliny zapíchnuté v tlapě nebo čumáku, ale souhlasil. Alespoň z toho může být nějaká sranda, pomyslel si.
Ježka našel překvapivě zase u tůňky. Ležel tak těsně na břehu, že se mu čumáček skoro dotýkal hladiny a natáčel hlavu, aby mu sluníčko nesvítilo příliš do očí a on se mohl nechat unášet svou dokonalostí.
Když se blížil vlk, zdaleka nešel co nejtišeji a nejopatrněji, takže se ježkův odraz začal vlnit. „Ehm, brachu, nechtěl by si jít lehčeji, koukni, co mi děláš s obličejem.“. Ježek nevzhlédl od své dokonalé tváře, protože si myslel, že jde kolem jeden z jeho sousedů. Až když si Meinere stoupl tak, že zakryl ježkovi slunce a byl vidět v odraze, se ježek lekl. Prudce odskočil od jezírka a začal se třást strachy. Byl dost chytrý na to, aby věděl, že se vlka má bát. „Co… co ode mě potřebuješ. Koukni, přenechávám ti celou tůňku pro sebe, já si najdu jinou.“. Chtěl se kvapem odplížit, ale vlk si stoupl vždy tam, kam chtěl ježek běžet.
„Dám ti pár otázek ježku a pokud mi na ně odpovíš správně, možná tě nechám jít.“ Mlsně se olízl, aby dodal svým slovům váhu a začal: „Co máš na těle?“. Ježek se na sebe chtěl ohlédnout, aby se přesvědčil, že má chlupy stále na svém místě, ale nemohl je pořádně zachytit pohledem. „Můžu se jít na sebe podívat, abych se ujistil?“, zeptal se s nadějí v hlase. „Špatná odpověď. Správná je bodliny.“ zavrčel vlk a poposedl si blíž. „Ve které době jsi aktivní. Den nebo noc?“. Ježečkovi se začala třást brada, když odpovídal. „D-d-den, kdy se můžu pozorovat v tůních.“ „Zase špatně, jsi přeci noční tvor a ten u tůní nevysedává. Poslední možnost.“ Meinere byl už u ježečka, pomalu na něj nechával odkapávat sliny a doufal, že odpoví dobře, protože ho nechtěl sežrat. Bylo na něm víc bodlin než masa, kdo by to měl přebírat.
„Braň se.“ Otevřel hubu a předváděl, že ježečka chytí. První, co ježka napadlo, bylo rozplácnout se a smířit se se smrtí, ale pak se v něm ozvalo cosi bojovného a správného. Zatočil se do klubka a vykřikl: „Přes moje bodliny se nedostaneš.“ „Správná odpověď.“ Podotkl Meinere a odešel. S tímto podnikem skončil a nepotřeboval vědět, co bylo dál. Od toho dne se ježeček snažil chovat, jak náleží jeho druhu. Jenom všem vypravoval, že ho zkrotil veliký vlk.

// Omlouvám se zúčastněnému. :D

// Šakalí pahorkatina

Cesta mi zabrala delší dobu, než jsem čekala. Došla jsem k lesíku a zjistila jsem, že stromy mají větve holé. Jasně, je zima a v zimě listy nerostou. Ale ani holé větve neubraly lesíku jeho krásu. V ranní mlze se jeho větve leskly kapkami rosy, takže vypadaly jako ověšené malými křišťály.
Začala jsem se rozhlížet po nějakém úkrytu. I kdyby to mělo znamenat, že prospím část dne, začínala jsem být více unavená a krátký oddech by se mi hodil. Když jsem se začala pořádně rozhlížet, všimla jsem si, že to tu není zcela bez vlků. Nebo to spíš zaregistroval můj čich. Za všech koutů se ke mně hnaly pachy nejrůznějších vlků.
Nevěděla jsem, kde přesně se nachází, ale doufala jsem, že si najdu nějaký ten úkryt a budu v bezpečí. Začala jsem se nořit více do lesíka a rozhlížela jsem se po bezpečném místě. Objevila jsem jeden keř, který by po pár úpravách mohl sloužit jako místo pro přespání. Úprava spočívala v tom, že jsem vyhrabala spadané listí a vytvořila jsem si takový provizorní úkryt. Za zády jsem měla keř a po stranách vyhrabanou hlínu a listí. Byla jsem na můj malý úkryt pyšná. Kdyby se ke mně někdo chtěl přiblížit, spadne na mě ta hlína, která je na stranách. Teda aspoň doufám.
Lehla jsem si do vzniklé díry a hlavu jsem si položila na tlapky. Pomalu jsem začínala klimbat a zaposlouchala jsem se do rytmického šplouchání říčky. Část těla a smyslů jsem měla ve střehu, abych mohla zažehnat případné nebezpečí. Ten zbytek se mezitím uvolnil a pomalu mě unášel do říše snů.

// Medvědí jezero

Přede mnou přistála na zem další vločka. Takže zima ještě neřekla své poslední slovo. Nebo nám jen posílá vločky na rozloučenou? Rozhlédla jsem se po místě, kde jsem se vyskytla. Nic moc zajímavého jsem však nespatřila.
Kámen, sníh, skoro roztátý sníh a pod sněhem? Sice sněhová pokrývka nebyla vysoká a tu a tam se už prosakovala do půdy. Jenže tohle místo mě nijak neoslovilo, takže jsem necítila nutkání se tu rozhlížet o něco víc, než bylo potřebné. Navíc jsem cítila podezřelý pach, který jsem neuměla k žádnému zvířeti přiřadit. Nebo jsem si možná nevzpomněla na zvíře, kterému tento pach patřil.
Tak jako tak, mohlo by jít o nebezpečné zvíře a myslím, že by nebylo zrovna rozumné se tu vyskytovat příliš dlouho, zvlášť jsem-li tu sama. Cítila jsem, jak na mě pomalu přichází únava, tak mi nepřišlo moudré hledat si místo k přespání někde, kde tomu dvakrát nevěřím.
Rozhlédla jsem se po tomto zvláštním místě a hledala jsem, kterým směrem bych se mohla vydat. Zahlédla jsem lesík, který přímo vybízel k návštěvě a možnému kratšímu zdržení.
Již se brzy dočkám spánku. Poskočila jsem si a opatrně, ale velice rychle jsem se vydala k lesíku.

// Křišťálový lesík

1. jelen
2. iluze
3. opál
4. Borůvková
5. statečný
6. nebezpečný
7. Winter
8. Nebojácnost
9. Grr
10. Jůů

// Řeka Midiam

Proud řeky mě dovedl k jezeru. Vypadalo překrásně. Odrážela se v něm okolní krajina a jelikož se moc nevlnilo, vypadalo to, jako by byl svět vzhůru nohama. Mohla bych se na tento výjev dívat dlouho, ale mé čichové senzory zaznamenaly, že by to tu nemuselo být úplně bezpečné.
Cítila jsem v zádech mrazení, jakoby mě někdo odněkud sledoval, ale ať jsem se rozhlížela pozorně do všech stran, neviděla jsem nikoho. To ale neznamená, že tu nikdo není. Raději se tu nebudu dlouho zdržovat.
Pila jsem sice cestou, ale vody nikdy není dost. Opatrně jsem došla k jezeru a než jsem se sklonila nad hladinou, pořádně jsem se rozhlédla, zda neuvidím okolo nějaký pohyb. Nic podezřelého jsem nezahlédla, tak jsem začal pít. Vlnky od mé tlamy na chvilku rozpohybovaly povrch jezera, takže jsem na chvíli zničila odraz, ale když jsem odstoupila, povrch se za chvilku ustálil a mohla jsem zase obdivovat tu krásu.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Tak, kam teď. Půjdu, třeba tímhle směrem. Nasadila jsem uvolněné tempo a šla jsem doslova za svým čumákem.

// Šakalí pahorkatina

// Východní hvozd

Oteplilo se, o tom nebylo sporu. Sníh se pomalu rozpouštěl, z velkých nasypaných hromad ho už zbývalo pomálu. Asi už přichází jaro. Pokus si s námi příroda ještě nepohraje. Pohlédla jsem na nebe, které by mělo být plné hvězd, ale místo nich jsem viděla pouze temná mračna.
Zhluboka jsem se nadechla a ucítila jsem pachy vlků, kteří tu byli zrovna nedávno. Ale cítila jsem i vodu. Chvilku jsem se zaposlouchala a uvědomila jsem si, že ten zvuk, který jsem už brala jako samozřejmost byla tekoucí voda.
Stála jsem na vyšší skále, tak jsem začala hledat přístupovou cestu k vodě, abych se pořádně napila.Postupovala jsem pomalu, protože jsem nevěděla, jestli jsou kameny mokré od řeky nebo ne. Konečně jsem se dostala k řece natolik blízko, abych se pořádně napila. Doufám, že je zdravotně nezávadná.
Zkusila jsem pár hltů a chvilku jsem čekala. Nestalo se nic, jen mi zabrněl jazyk od toho, jak byla řeka studená. Napila jsem se tedy pořádně, protože jsem vlastně ani nevěděla, kam jdu a mohlo by se stát, že voda poblíž nebude.
Opatrně jsem vylezla z koryta řeky a postupovala jsem po proudu. Zvuk vody mě ukolébával, ale spát se mi ještě nechtělo. Navíc mi přišlo riskantní usnout u vody. Přijde velká vlna a smete mě. Navíc, nemusela bych slyšet, kdyby se ke mně někdo blížil. A tak jsem postupovala dál, dál a dál.

// Medvědí jezero

Teda chtěla jsem napsat, že jdu k Řece Midiam. Špatně jsem se podívala na mapu. :D

// Řeka Midiam

// Neprobádaný les

Zaznamenala jsem ve vzduchu trochu oteplení. Moc se mi to nezamlouvalo, protože můj krásný kožich začínal vypadat, jako bych si schválně lehla do bahna. Snažila jsem se tedy našlapovat pomalu a opatrně, ale i tak mi mokrý sníh odletoval od tlapek.
Podívala jsem se na nebe, ale jediné co jsem viděla byla potemnělá obloha. Slunce mi tedy nepomůže, abych zjistila jestli jdu na západ nebo východ. V určování světových stran jsem nikdy nevynikala.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ententýky dva špalíky, tak půjdu třeba tudy. Zahihňala jsem se a vybrala si náhodný směr. Ne, že bych si to chtěla přiznat, ale ta samota mi začíná pomalu, ale jistě zastírat smysly a rozumné uvažování. Pokusila jsem se tedy nasadit normální výraz, pro případ, že bych někoho potkala a vyrazila jsem opatrným krokem, abych neměla břicho ještě více špinavé.

// Ježčí nížina

// Velké vlčí jezero

Nevěnovala jsem pozornost okolí, takže jsem si všimla, že jsem vstoupila do lesa, až když se jsem pod tlapkami necítila tolik sněhu. Sice tu byl, ale ne v takovém množství a tu a tam byla spadlá větev.
Napřímila jsem se a zhluboka se nadechla. Vlčí pachu tu byl, ale ať tudy procházel kdokoliv, bylo to už hodně dávno. Zaměřila jsem tedy svůj čichový radar na nějaké jídlo, které bych mohla ulovit a konečně se najíst. Pak mi i ta zima bude připadat lepší. A možná bych mohla najít nějakého jiného vlka, abych se ujistila, že mi ještě slouží hlas.
Najednou jsem ucítila ve vzduchu pach nějakého menšího savce. Začichala jsem víc a vydala se potichu po pachové stopě. Pach mě dovedl k noře, která byla šikovně skryta proti cizím zrakům. Mému čumáku však neunikneš.
Ušklíbla jsem se a potichu se přikrádala k noře. Těsně u ní jsem se zastavila a našpicovala uši, Uvnitř nory bylo slyšet oddechování. Nejspíš zajíc. Kdybych ho vystrašila a pak šikovně chytla, nemusela bych ho honit po lese.
Doufala jsem, že mi můj plán vyjde. Přiblížila jsem se k noře tak, abych mohla vybíhajícího zajíce chytit za krk a ulovit ho. Zadupala jsem a připravila se. Zajíc vyběhl a já mu místo krku chňapla po noze. Bránil se, cukal sebou a chtěl se vymanit z mého sevření, ale jelikož jsem měla hlad, tak jsem mu nohu trochu víc skousla, abych mi neutekl. Pustila jsem ho a chtěla ho hned zabít. On však měl ještě nějakou energii v sobě a i s jednou pošramocenou nohou celkem rychle nabíral na rychlosti.
Tak to teda ne. Vyrazila jsem za ním a po chvilkovém kličkování jsem ho dohnala a už jediným skousnutím ho připravila o život. Nijak jsem se v zabíjení nevyžívala, ale měla jsem radost za trochu jídla (zajíc totiž mnoho masa neměl). Ale z nouzového hladu mě dostal.
Snědla jsem ho, kosti dohladka okousala a to, co zbylo jsem zahrabala do sněhu. Aby to tu nevypadalo jako po velkém boji. Byl to jen zajíc. Ještě jsem si čumák otřela do sněhu, abych nevypadala neupraveně.
Už mi ta zima nepřipadala tak špatná a svět by zase o maličko hezčí, Ještě s chutí krve na jazyku jsem se vydala do dalších neznámých krajů.

// Východní hvozd

// Západní Galtavar

Opřel se do mě silný vítr a zavál mi do očí sněhové vločky. Překvapeně jsem je sklepala z hlavy, protože jsem zapomněla, jak můžou studit na čumáku. Zachvěla jsem se zimou, což mi přišlo trochu divné, protože dříve mi zima nevadila, když mě příroda vybavila takový krásným huňatým kožíškem. Asi šla teplota hodně dolů. Jinak bych se tu tak neklepala.
Zamířila jsem k jezeru, ale nějak jsem ho přes záplavu vloček neviděla. Takže jsem směr jen odhadovala a doufala, že ho brzy najdu. Najednou se mi smekla noha a já málem letěla na čumák. Zázrakem jsem vyrovnala stabilitu a chvíli jsem se zmateně dívala, proč ta zem tak klouže. Najednou mi došlo něco, co bych přirozeně měla znát, ale nějak jsem to opomněla.
Já se tu klepu zimou a očekávám, že jezero mrazy nepoznamenají? Zasmála jsem se své naivitě, když tu mě zakručelo v břiše hlady. Smích mě okamžitě přešel. Chvíli jsem se dívala na jezero, i jsem zkoušela do něho zahrabat packou, ale bohužel, bylo zmrzlé a tvrdé jako kámen.
Takže ryba k jídlu padla. Asi si vážně budu muset zkusit něco ulovit. Nebyla jsem z toho nadšená, ale lepší zkusit něco ulovit, než abych zemřela hlady. Snědla jsem trochu sněhu, protože jsem měla žízeň a sníh byla jediná volba, která se mi nabízela. Dala jsem se do rychlejšího klusu, abych se trochu zahřála a vydala jsem se neznámým směrem a doufala, že tam bude jídlo.

// Neprobádaný les