Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Královehradecký kraj, okres Trutnov :)

Sraz v Praze klidně, stejně tu jsem na kolejích. :D

Přeci mě má paměť nezklamala. Morfeus mi potvrdil, že je to on, jeden z mých kamarádů. Bylo to tak dávno, co jsem ho viděla naposledy. Přestala jsem zadržovat svoji radost a začala vrtět ocáskem. Vypadalo to, že Morfesu měl z našeho setkání stejnou radost, možná dokonce i větší. Usuzovala jsem už z toho, jak vykřikl mé jméno, když si také rozvzpomněl.
Přisedl si blíže, tak jsem si také sedla. "Také tě moc ráda vidím." Zazubila jsem se něho a pokračovala jsem. "Toulala jsem se po okolí, šla jsem bezcílně za svým čenichem. Až jsem narazila na tento zajímavý les."
Když mi pověděl, že mě vítá na území jeho smečky, skoro mi spadala brada. Tak já mám za kamaráda alfu? Wau. "Neyteri? Myslím, že si ji matně vybavuji. Ale už je to strašně dávno, co jsem ji viděla. Hlavně, že jsi šťastný. A máte vlastní smečku. To je prostě báječné. A musím uznat, že jste si vybrali vážně zajímavé místo, tady bych se ztratila i s mapou." Moje poslední poznámka měla být pokus o vtip, protože mi to tu přišlo strašlivě rozlehlé a skoro stejné, ale líbilo se mi to tu. Slova se ze mě hrnula jako vodopád a doufala jsem, že tím Morfeuse nijak nevystraším nebo že ho neunudím. Ale byla to dlouhá doba, co jsem měla možnost mluvit s vlkem. A ještě delší doba, kdy jsem naposledy mluvila s Morfem. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, co všechno se změnilo.
"Musela jsem být pryč opravdu dlouho." Ani jsem si neuvědomila, že jsem svoji myšlenku vyslovila nahlas. " Mám velikou radost, že tě vidím. Dlouho jsem s nikým nemluvila. A že jsem potkala zrovna tebe, kamaráda..." Vděčně jsem na Morfeuse podívala, hlavně proto, že jsem se chtěla ujistit, že před mou salvou slov nikam neutekl. "Ale co je nejdůležitější, vypadáš šťastně a možná i mnohem mohutněji, než když jsme se viděli naposledy. Mohla bych tě taky pustit ke slovu. Jenže nevím na co se zeptat, je toho tolik." Podrbala jsem se za uchem, protože mi to někdy pomohlo s rozhodováním.
Ano, přišla jsem do tohoto hvozdu, že se zeptám, zda by mě nepřijali mezi sebe, ale teď mi ta otázka už nepřipadala tak důležitá. "Je u tebe ještě něco nového? I když novinka jako je vlasní smečka a Neyteri, že je tvá partnerka, to snad ani nic už nepřebije." Možná, že mě ta samota, kdy jsem byla pryč z této země naučila vážit si přátel. Už bych ji nechtěla zažít znovu. A třeba už nebudu muset. Stále jsem se usmívala a po několika dlouhých dnech jsem se cítila vážně šťastně a uvolněně.

Seděla jsem a čekala. V hlavě jsem si zatím sestavovala, co místním vlkům, popřípadě rovnou alfům řeknu, pokud tedy zaslechli mé vytí. Ahoj, jsem Wolfganie a ráda bych se k vám připojila... Ne, to by bylo asi špatné, kdybych hned řekla, že se chci přidat ke smečce. Nebo ne? Možná bych měla začít tím, že jim nechci ublížit. Třeba tu jsou vlčata a místní by si mě mohli vyložit jako krvavou útočnici. Mezi mé neuspořádané myšlenky, které se mi v hlavě honily, se vloudila cizí myšlenka. Oznámila mi, že dotyčný bude hned u mě.
Trochu mě z toho zamrazilo, že mi může nějaký vlk promlouvat přímo v hlavě. Napadlo mě, že jsem se právě setkala s magií myšlenek a ještě k tomu na dobré úrovni. Snažila jsem se sedět uvolněně a očima jsem pátrala po vlkovi, který mi myšlenku zaslal.
Najednou se z přítomné mlhy vynořil... vlk. Vůbec jsem nezaslechla, že by se ke mně blížil. A nebyl to jen tak nějaký obyčejný vlk. Přišel mi zatraceně známý. Když promluvil, můj mozek začal pracovat na plné obrátky. Kde já ho už viděla? Určitě jsme se museli někdy potkat.
Došlo mi, že jsem mu neodpověděla na pozdrav ani otázku, ale že si ho s mírně pootevřenou tlamou prohlížím. Lehce jsem se oklepala a vstala, abych moje mlčení alespoň trochu zamaskovala. "Také tě zdravím. Nepřišla jsem sem bojovat nebo dělat nepříjemnosti." Trochu jsem sklonila hlavu a mírně zavrtěla ocasem, abych svá slova potvrdila. Snažila jsem se mluvit vyrovnaně a klidně, ale v hloubi duše jsem cítila trochu strach. "Jmenuji se Wolfganie a..." Zarazila jsem se uprostřed věty, protože mi konečně zapadly všechny informace o vlkovi, který stál naproti mě. Podle tónu hlasu, postavení těla, ale i podle pachu jsem si byla na devadesát devět procent jistá, že proti mě stojí: "Morfeusi? Jsi to ty?" Počáteční strach vystřídala zvědavost. Začala jsem více vrtět ocasem, protože jsem cítila i radost, že se setkávám s někým známým. Měla jsem spoustu otázek, ale ještě jsem čekala, zda mi potvrdí, že je to opravdu on. Kdyby to přeci jen byl cizí vlk, pak by si mohl pomyslet, že nejsem úplně při smyslech.

// Kopretinová louka

Do lesa jsem vkročila s mírně optimistickou, dokonce i s veselou náladou. Bylo to po dlouhé době, co jsem se rozhodla k tak důležitému kroku. Tělem mi díky tomu projíždělo chvění, které se mohlo připisovat adrenalinu.
Po pár krocích lesem jsem si však místo adrenalinu musela dávat pozor kam šlapu. Bylo tu mnoho stromů u sebe a mezi nimi se ještě proplétalo křoví. To mi však na dobré náladě nic neubralo. Prohlížela jsem si les s jistou úctou, protože mi bylo jasné, že jsem nyní narušitel, co se jen tak prochází po území smečky.
Zastavila jsem se a zaposlouchala se, zda se ke mně někdo neblíží. To je divné. Ušla jsem celkem velký kus do lesa a nikdo mě ještě nepřiběhl zastavit, či na mě nezaútočil. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale skrz stromy jsem toho moc neviděla. Nemám se ještě otočit a zkusit to jindy? Ne! Nebuď strašpytel, pak by si mohla skončit tak, že by si nezapadala nikam. Když jsem se na sebe dostatečně vykřičela, pokračovala jsem dál.
Snažila jsem se zachytit nějaký pach, který by mě k obyvateli smečky dovedl, ale nepodařilo se mi žádný zachytit. Jeden mi přišel známý, jako bych dotyčného vlka někdy potkala, ale momentálně jsem si pach nedokázala zařadit.
Po chvilkovém bloudění jsem se zastavila a začala přemýšlet. Mám zavýt? Nebo čekat jako ztracené vlče, dokud mě někdo nenajde? Těžké rozhodování. Po chvilkovém váhání jsem zvolila vytí. "Haůůůůůůů." Můj hlas byl pevný a dobře slyšitelný, avšak snažila jsem se do zavytí vložit i to, že nejsem nepřítel a že bych si přála být jen vyslyšena.
Nyní jsem zůstala sedět na místě a čekala jsem, zda to někdo slyšel a jestli za mnou někdo přijde. Nebo jestli zase rychle zmizím.

// Středozemní pláň

Chtěla jsem se rozhlédnout po okolí, protože mi to tu přišlo nezvykle bílé, skoro jakoby napadl sníh. Než jsem ale stačila zaostřit, ozvalo se v mé blízkosti podivné, zuřivé vrčení. Ihned jsem sebou plácla na zem a po čichu jsem hledala to děsivé monstrum, které dokáže vyluzovat takové zvuky.
Při čekání jsem blíže prozkoumala podivný "letní sníh" a zjistila jsem, že se jedná o kopretiny. Bohužel jsem neměla čas, abych si vychutnala pohled na určitě překrásnou louku, která byla vidět dobře i za tmy, protože jsem stále očekávala útok. Jenže místo útoku jsem zase zaslechla jen ten strašlivý zvuk. V tu chvíli mi došlo, že podivné kručení vydává můj hladový žaludek.
Zvedla jsem se ze záplavy kopretin a skoro jsem se rozesmála nahlas. Ehm, snad to nikdo neviděl. Pak mi došlo, že stále hladovím, ale v noci se mi moc lovit nechtělo. Hlavně jsem nevěděla kde. Nasála jsem vzduch do plic a poté ho dlouze vypustila. Cítila jsem označené teritorium, jakoby někde poblíž žila smečka. Smečka? Vlci? Že bych šla zkusit po nějaké době někam zapadnout? A i kdyby mě nepřijali, tak bych se ujistila, že tu pořád žijí vlci.
Vydala jsem se po pachu smečky. Našlapovala jsem opatrně, protože jsem v záplavě květin neviděla, jestli na mě nečíhá nějaká nora. Přece nemůžu přijít bez nějakého daru. Nebo můžu? Ponořená v úvahách, zda bych měla zkusit něco ulovit nebo ne, jsem zaslechla šustit trávu. Strnula jsem v pohybu a poslouchala dál. Někdo se ode mě snažil pomalu odejít.
Skočila jsem po zdroji hluku a byla jsem překvapená, že jsem přistála na zajíci. Zároveň jsem měla radost, že mám pod tlapkami jídlo, že jsem ho málem nechala vyklouznout a utéct. Rychle jsem se naštěstí vzpamatovala a ukončila ušákův život jedním kousnutím.
Hladově jsem z něho rvala kusy masa, až jsem měla skoro celý obličej od krve. Dosyta jsem se najedla a zbytek masa a kostí jsem zahrabala, jen ze zvyklosti.
Poté jsem si dokonale upravila kožich (nebo jsem alespoň doufala, že mi nikde nezůstala krev) a pokračovala jsem po pachu vlků.

// Sarumenský hvozd

// Řeka Midiam

Dopoledne se přehouplo v odpoledne a odpoledne celkem brzy v noc. Pokládala jsem tlapku vedle tlapky a přemýšlela, jestli teď v noci seženu něco k snědku. Že já si na hledání jídla najdu takovou skvělou denní dobu. Pohlédla jsem na nebe. Beru zpět, noční dobu.
Nedávala jsem si pozor na cestu a najednou moje tlapa zahučela do nějaké myší díry. No paráda. Nejen, že je kolem pár keřů a jinak samý prach, ale ještě ty díry nejsou za tmy vidět. Naštěstí se nejednalo o hlubokou část nory, ale i tak mi to trochu znepříjemnilo pátrání. Hrabat se mi nechce, ani bych neviděla, jestli jsem se někam prohrabala. Čekat do rána, jestli najdu nějakého zajíce v křoví a nebo hlodavce přeběhnout přes cestu, taky se mi to nezdá jako ta pravá zábava. Jediné, co zbývá je jít dál a doufat, že narazím na nějaký les. Nebo louku.
Pokračovala jsem dál a snažila jsem se vyhýbat nepříjemným norám. Abych si zkrátila cestu a celkově se i zabavila, snažila jsem se vždy co nejrychleji dostat za další keř. Mohlo to vypadat divně, že se schovávám v křoví, ale aspoň jsem přes tuto pláň prošla rychle.

// Kopretinová louka

//Kaskády

Při následování toku řeky jsem přeskákala pár potůčků a všimla jsem si, jak se barva řeky pozvolna mění. Nikde jsem však nezaznamenala, že by vodu něco kontaminovalo. Zastavila jsem se u dobrého přístupu k vodě, což se u takového kamenitého břehu hledá špatně a zchladila jsem své vyprahlé hrdlo pořádným douškem vody.
Až když jsem se pořádně napila, všimla jsem si, že shluk kamenů, které jsem považovala za podivně malované, mají nohy, tlamy a ocasy. Šla jsem si ta podivná stvoření prohlédnout zblízka.
Vůbec jsem nevěděla, co si o nich mám myslet, protože jsem taková zvířata ještě neviděla. Tělo vypadalo opancéřovaně a hlava s končetinami koukaly ven. Přičichla jsem k hlavě a zvířátko hlavu schovalo do svého úkrytu. Měla jsem hlad, takže jsem si říkala, že bych mohla zkusit jedno ulovit a rozkousat ho.
Jenže jsem si to rozmyslela, když jsem zkusila tlapkou zadrápat na krunýř . Zakroutila jsem tedy hlavou, ještě jednou jsem se napila svěží vody a pokračovala jsem dál, kde jsem čekala, že najdu něco k zakousnutí.

// Středozemní pláň

Probudila jsem se s pocitem velkého hladu. Otevřela jsem jedno oko, abych se ujistila, jestli ten pocit je opravdový nebo je pozůstatkem sna. Snažila jsem se rozkoukat, ale kolem jsem viděla jen tmu?
Zmateně jsem otevřela i druhé oko, ale nic se nezměnilo. Pořád kolem mě byla neproniknutelná tma. Čím víc jsem se snažila prokouknout tmou alespoň o kousek dál, než jsem viděla, začala jsem si uvědomovat další věci a pocity.
Hlad byl opravdový a nebyl ze sna, začal mě sužovat žízeň a všude v mém okolí byla teplota taková, že jsem měla pocit, že se brzy ugriluju. První mě napadlo, že bych skočila do vody se ochladit, ale pak jsem si vzpomněla, jaké problémy jsem měla jen s tím, abych se napila. O to vážně nestojím, třeba by mi ta voda udělala do kožichu díry.
Nehodlala jsem nic riskovat a raději jsem sledovala tok řeky, abych se dostala do krajiny, kde bude voda normální a já osvěžím jak své hrdlo, tak své tělo.

// Řeka Midiam

// Východní hvozd
Došla jsem na zvláštní místo. Sluníčko na obloze svítilo a ohřívalo vzduch do příjemných teplot, od vody však stoupal studený vzduch. Došla jsem si tu zvláštní vodu prohlédnout zblízka a zjistila jsem, že skoro celý proud je zastíněn vysokými stromy.
Měla jsem dost velkou žízeň, tak jsem ponořila čumák do vody a začala jsem pít. Ovšem mi nedošlo, že když je v okolí vody vzduch tak studený, tak voda bude přímo ledová. Zjistila jsem to po pár doušcích. Celé hrdlo se mi stáhlo a tlama studila a pak pálila jako bych snědla něco hodně moc pálivého.
Zakroutila jsem hlavou nad svou nerozvážností a zkusila jsem se napít znovu, ale tentokrát pomalu a s rozvahou. Šlo to pomalu, ale tentokrát jsem svoji tlamu nevystavila takovému zápřahu.
Když jsem se napila dosyta, začala jsem hledat místo k přespání. Snad tady půjde spát. Tohle místo se k tomu přímo nabízí. Přeskákala jsem pár kamenů a hledala jsem přírodou vytvořenou jeskyni. Objevila jsem jednu malou, která mi alespoň bude krýt záda a ani do ní tolik od řeky netáhlo. Uvelebila jsem se a téměř okamžitě usnula.

// Cedrový háj

Stála jsem na okraji hvozdu a hleděla jsem do něj. Tudy jsem určitě už jednou šla. Musím chodit nějak záhadně v kruhu. Nejspíš z únavy, která se na mě začínala pomalu podepisovat, jsem si přestala všímat, kam mě nohy nesou a objevila jsem se v lese, kde jsem už jednou byla.
Zavrtěla jsem hlavou a zanadávala jsem si na svoji nepozornost. Ohlédla jsem se na prosluněnou louku, přes kterou jsem propádila velice rychle. Počasí slibovalo krásný jarní den, ale já chtěla najít nějaké bezpečné místo na přespání a to se na louce špatně hledá.
Vešla jsem do lesa, kde mě přikrylo přítmí hvozdu. Zachytila jsem čichem pachy různých vlků, ale už nebyly zřetelné. Nasála jsem více vzduchu do plic a nějakého malého savce k jídlu jsem necítila.
Pátrala jsem po vhodném místě na spaní, ale okolo stromů jsem žádný případný keř na skrytí a nebo prohlubeň neviděla. Postupovala jsem tedy dál a užívala si teplého dne.

// Kaskády

// Aina

Jaro je tu! Teplota vzduchu byla celkem vysoká, sluníčko ohřívalo půdu, i když občas ho zakryly mraky. Sice foukal vítr, ale nepřipadal mi tak ledový.
Chtěla jsem vykřiknout radostí nad teplým počasím, ale nechtěla jsem rušit klid lesa, do kterého jsem zavítala. Takže jsem si jen spokojeně zabručela a povyskočila jsem si. Po tomto projevu radosti jsem se zase rozešla dál. Ale radost zůstala dál.
Zaměřila jsem svůj pohled na okolí. Napadlo mě, jestli jsem sem už někdy nezavítala, ale nemohla jsem si vzpomenout. Na takové krásné místo plné vysokých stromů bych přeci nezapomněla nebo snad ano? Tak či tak, je tu hezky. Rozhodovala jsem se, zda tu nezůstanu o chvilku déle, ale unavená jsem zatím nebyla, hlad jsem neměla, tak bych mohla jít ještě o kousek dál.
Navíc, znervózňovalo mě neustálé šumění ve větvích, i když žádný vítr nefoukal. Zkusila jsem vysledovat, co by se vysoko v korunách mohlo pohybovat, ale ať to byl kdokoliv, uměl se hodně dobře skrývat. Asi to budou veverky, ale co když jsou v tomto lese nějaké zmutované a nebo přímo obří a jen čekají, až si lehnu a usnu. Raději jsem potřásla hlavou, abych z ní dostala myšlenku na zmutované veverky a nenechala jsem pracovat fantazii naplno. Ještě bych se sama přesvědčila, že za každým stromem čeká nějaká metr velká veverka.
Raději jsem lesem prošla dál a užívala si krásný den.

// Východní hvozd přes Východní Galtavar

// Západní Galtavar

Přijde mi, že se svět zbláznil... A to doslova. Do tváře mi zavanul zelený vítr. Nedivila jsem se, už od rána se to tu divnými jevy hemžilo.Celkem jsem se divila, že voda, ke které jsem přišla, měla svojí klasickou barvu.
Bohužel řeka neměla klasickou vůni vody. Byla v ní příměs čehosi, co mě štípalo do čumáku, ale nevěděla jsem jak to pojmenovat. Pozorovala jsem tekoucí řeku a všimla jsem si, že se v ní nic nepohybuje. Ryba, žába, rostlina, nic.
Rozhlédla jsem se po okolí a hledala jsem příčinu. Asi to bude tou sopkou. Sopka se vyjímala v dálce na obzoru. A řeka vypadala, že pramení buď v její blízkosti nebo přímo v sopce. Tak ten pach bude asi síra. Zajímalo mě, jestli je voda i horká. Hrábla jsem do ní tlapkou a zdála se mi jen lehce vlažná. Ale jestli je u sopky teplejší voda, se mi zdála jako nepodstatná informace, protože jsem chtěla prozkoumávat další území.
Neviděla jsem žádný přechod přes řeku, takže jsem měla možnost se vrátit a nebo jít dál a hledat most. Chvilku jsem šla podél břehu a pach síry se stával čím dál víc nesnesitelnější. Vytrvala jsem a potkala jsem kameny, které by se daly považovat za most. Ovšem vypadaly dost kluzce. Začala jsem se pořádně soustředit a skočila jsem na první. Zase soustředění a zase skok. Pomalu jsem doskákala na druhou stranu, naštěstí bez vykoupání se v řece. Oklepala jsem se a vyběhla pryč od této řeky. Pachu síry jsem měla totiž dost a potřebovala jsem čerstvý vzduch.

// Cedrový háj

// Ageronský les

Vyběhla jsem z lesa a byla jsem za ten les ráda. Za dobu, kterou jsem tam strávila se dostavil takový déšť, že i větve brzy nebyly taková dobrá střecha, jak by se mohly zdát. Zatím si však déšť dal na chvilku pauzu, tak jsem nemusela běžet se skloněnou hlavou.
Nevím však jestli to byla výhra, protože půda, do které jsem naběhla byla samé bahno. Raději jsem zvolnila tempo, jednak z toho, že bych si mohla ublížit a za druhé, že bych mohla uklouznout a byla bych špinavější, než jsem byla doposud.
Ještě, že nemám hlad, nechtělo by se mi něco lovit. Na chvilku jsem se zastavila a bezradně jsem se dívala, kam bych mohla jít. Pomalu mě začínalo unavovat se jen tak bezcílně procházet. I když, možná bych si mohla nejprve najít nějakou vodu. Mohla bych třeba trénovat magii.
Začichala jsem a přes pach rozbředlé hlíny jsem ucítila nezřetelný pach vody. Tak třeba tudy. Opatrně jsem vytáhla nohu z bahna a krok po kroku jsem postupovala.

// Aina

Bellray: Čistá, hrdá a vždy perfektní, to jí však někteří nepřejí.
Nerssie: Zdál se jí zlý sen o poušti, kde nakonec omdlela.
Atimu: Nalezl vstup do lesa, vysvobodil démona, který se stal hodným.
Art: Podíval se do své jeskyně, byla ve velmi hrozném stavu.
Ašlink: Mladá vlčice ucítila nadcházející jaro a rozběhla se napříč Gallireou.

V zemi jménem Gallirea žili odpradávna vlci. Tento příběh však bude zaměřen na dva určité jedince, kteří se neznají, ale osud se rozhodl, že se poznají.
Sluneční paprsky zašimraly vlka na čumáčku. To už je ráno? Mladý Tyrael se s leknutím probudil. Měl totiž dnes v plánu jít na pořádný lov a chtěl vstát se sluníčkem. Oklepal se, protáhl nohy a vyběhl z jeskyně. Tyrael vypadal jako obyčejný vlk. Šedý kožich, lesklé oči, zkrátka takový, o kterého vlčice z lepší společnosti pomalu nezavadí ani pohledem. Proto se chtěl předvést lovem.
Stopoval na svém území zraněného muflona už asi pátý den a nechtěl se vzdát. Ve stopování byl opravdový mistr. Najdu ho, ulovím a pak si ho celého odtáhnu do jeskyně. Budu mít zásoby a pak se můžu začít poohlížet po nějakých vlčicích, když ony se neohlížejí po mně. Byl tak zabraný do svých myšlenek, že málem přehlédl krvavou stopu, která se mu mihla pod nohama. Zastavil a vrátil se ke stopě. Ano, je mufloní a není ještě příliš zaschlá. Někde tu je. Rozběhl se po stopě a brzy opravdu muflona našel.
Jaké však bylo jeho překvapení, a hlavně zklamání, že boj to nebude nijak velký. Muflon už sotva stál na nohou. Z boku mu čouhala zlomená větev a kolem byly potůčky uschlé krve. Musel bojovat a druhý muflon ho asi narazil na strom. Docela kruté. Tyrael tedy šel, ani si nijak nedával pozor, zda ho muflon uslyší, protože mu bylo jasné, že by muflon daleko neutekl. Když Tyrael ukončil muflonovo trápení, pomyslel si, že tohle nikde rozhlašovat nebude, protože by to na něho nevrhlo zrovna dobré světlo
Vytrhl větev z boku muflona a pomalu ho odtahoval do jeskyně. Když už byl skoro u vchodu, zarazily ho otisky stop, které vedly do jeskyně a zase ven. Nechal muflona muflonem a rozběhl se zjistit, kdo se mu byl hrabat v jeskyni. Opatrně se přikradl ke vchodu a podíval se do své jeskyně. Byla ve velmi hrozném stavu. Všude rozházené a rozdupané kosti, jeho pelech rozvrtaný, jako by ho chtěl pár hrabošů přetvořit k obrazu svému.
„Tak to teda ne. Mě nějaký hrabavý démon nebude dělat nepořádek v jeskyni.“ Dotáhl muflona do jeskyně a začal stopovat vetřelce. Jelikož po sobě zanechával velmi nápadné stopy, nebylo to nic těžkého. Vkročil do lesa, rozhodnutý, že vetřelce potrestá.

„Sucho, horko, žízeň…“ Už zase. Zase se ocitla na tom strašlivém místě. Do očí jí svítí sluníčko, ale stejně není nic, na co by se dalo koukat. Na jedné straně písek. Na té druhé kaktus, který nenabízí lákavý stín a zase písek. Nikde žádná voda. Raška se plazí ke kaktusu, horký písek jí drásá tlapky a má ho doslova všude. V očích, mezi zuby, v kožichu. Ještě, aby se zvedl vítr, ten tu ještě nebyl. Jen si to ve snu pomyslela a už se na ní hnal prudký poryv větru. „Nééééé!“ Nestačila si skrýt hlavu a nápor vzduchu ji o možnost dýchat bez písku. Z celkového vypětí, horka a nedostatku vody omdlela.
Probudila se do slunečného rána. Instinkt jí velel, aby si skryla hlavu, ale naštěstí se brzy vzpamatovala. Protáhla se a zívla si. „Zase ten strašlivý sen.“ Nejraději by zakřičela, ale to se na dámu jejího postavení neslušelo. I když se o to postavení neprosila. Ráda by žila krásný, klidný život a bez hloupých snů. Ale to ne, její rodiče byli alfa vlci a tak se podle toho musela chovat. Čistá, hrdá a vždy perfektní. Tímto heslem se musela řídit. „Čistá je pochopitelné, přeci nebudu jako prase. Hrdá se musím tvářit, jinak bych dostala výprask. A perfektní? Kéž bych nemusela, ale etiketa si to žádá.“ Někteří jí to však nepřejí. „Klidně to mohou vzít za mě, já se zlobit nebudu.
Raška ucítila ve vzduchu jaro a rozběhla se napříč Gallireou. Jak tak utíkala, narazila na vlka, kterého nikdy neviděla. „Ahoj, jak se jmenuješ?“ Ale vlk si jí nevšímal. Vypadal, že je velmi zabraný do své práce. Ať už byla jakákoliv. Ale raška nebyla zvyklá, že si jí ostatní nevšímají. „Hej!“ Dupla tlapkou vlkovi před čumákem.“
Vlk zvedl hlavu a zašeptal:“ Být tebou tu moc nekřičím. Jsem na stopě démonovi, který mi rozhrabal noru. Jestli se mi nebudeš plést do cesty, tak pojď se mnou.“ To Rašku překvapilo. Cizí vlk jí nabízí, aby šla s ním a ještě k tomu za dobrodružstvím. „Dobrá.“ Přikývla a plížila se s vlkem.
Zanedlouho slyšeli z křoví vycházet podivný zvuk, jakoby se někdo pral. Raška zbystřila a neznámý vlk taky. Zvedli se a jako sehraná dvojka se rozběhli ke křoví každý z jedné strany. Raška chtěla skočit, ale vlk jí to rozmluvil: „Neskákej, může tam být jáma. Raději podlezeme ty větve a podíváme se, zda je to vetřelec, kterého stopuji.“
Podplazili se a to co uviděli, jim vzalo dech. Černý, nějaký savec, dost podobný zajíci, ale tak dvakrát větší, ležel zamotaný ve šlahounech malin a ostružin. Raška se dost vyděsila, ale druhý vlk vypadal pobaveně. „Takhle to dopadá, malý démone, když mi chceš ničit jeskyni. Mám pro tebe nabídku. Ty mi ji uklidíš a vlastně po zbytek života budeš sekat dobrotu nebo tě necháme v těch šlahounech.“ Vlk se měl k odchodu, ale ten obří zajíc začal prosit a škemrat a slibovat, že zlý už rozhodně nebude, že se mu to nevyplácí. Tak mu Raška s vlkem pomohli a vydali se k jeskyni neznámého vlka.
„Mimochodem, myslím, že jsem se nepředstavil. Jsem Tyrael.“ „Raška, těší mě.“ Tyarel vypadal, jako by mu někdo řekl, že jeho jeskyně nejde uklidit. „Děje se něco?“ raška začínala mít obavy o Tyraela. „Ále, to jenom to tvoje vystupování. Myslel jsem, že si normální vlčice, kterou hledám, že bych s ní hledal dobrodružství a tak, ale ty asi budeš z vyšší společnosti a nebudeš se se mnou chtít zahazovat.“
To rašku dopálilo. „hele, už od mala mi naši diktují, jak se mám chovat a všelijaké tyhle nesmysly. Takže víš co, já jsem ta vlčice, kterou hledáš. Pochopila jsem, že máš vlastní jeskyni. Takže jdu našim oznámit, že odcházím za dobrodružstvím.“ Raška se otočila a utekla. Tyrael nevěděl, co si o tom má myslet. Teda, je fakt dobrá, ale jak mě pak najde, vždyť neví, kde bydlím.
S těmito úvahami došli se zajícem až k jeskyni, kde udělal zajíc takový binec. „Pomůžu ti s tím úklidem, aby si věděl.“ Společně jim to šlo velmi rychle, hlavně když zajíce děsila mrtvola muflona. Jeskyně byla ještě v lepším stavu než předtím a zajíc ještě jednou slíbil, že bude hodný a bude se snažit všem pomáhat. Tyrael ho však už neposlouchal, protože musel myslet na slova, co mu řekla Raška. A to, že se vrátí.
Čekal celý den, celou noc a další den. Když už se den chýlil ke konci a sluníčko zapadalo, chtěl vstát a jít Rašku hledat. Protože ho zaujala a chtěl s ní být. Než se však zvedl, přiběhla Raška s myší v tlamě (nic většího se jí cestou nepovedlo ulovit) a prohlásila, že tu s Tyraelem zůstane, pokud občas bude nějaké to dobrodružství.

Chtěla jsem věty udělat barevně, ale nevěděla jsem jak :D tak jsem věty nebo to, co se k nim vztahuje označila tlustě a zbytek jsem nechala beze změny, aby se to nepletlo :D

//Ostružinová louka

Došla jsem do lesa, který byl prošpikovaný pachy. Nejprve jsem si myslela, že jsem vkročila na území nějaké smečky a chtěla jsem se dát na ústup, ale po detailnějším prozkoumání pachů jsem zjistila, že tu smečka dlouho není.
Uvolnila jsem se a začala se rozhlížet po okolí. Mezi větvemi prosvítaly paprsky slunce a vytvářely na zemi podivné mozaiky. Otáčela a nakláněla jsem hlavu nejdřív na jednu pak na druhou stranu, abych zjistila, ze kterého úhlu je ta hra světla a stínů hezčí.
Když jsem se dost vynadívala, začala jsem hledat, zda by se nenašlo místo ke spánku nebo něco k jídlu. Ovšem místo ke spánku jsem tuto oblast zavrhla celkem rychle. Vzhledem k počtu pachů, které se tu mísí, bych nepoznala, že se ke mně někdo chce dostat. Jedině, že bych ho slyšela a na to se spoléhat nemůžu.
S tím jídlem to vypadalo nadějněji, ale že by se mi něco chtělo stopovat se říct nedalo. Nebuď líná, napomenula jsem se. A budu, odpovědělo mi líná já. Uvažovala jsem, jestli se mi vyplatí něco stopovat a rozhodla jsem se, že ano. Trénink mi prospěje.
Snažila jsem se hledat v lesní půdě nějaké stopy, které by mi mohly prozradit, jací tvorové se tu můžou pohybovat. Čím víc jsem se ale soustředila na stopy, tím víc mi unikal pach, který byl celkem silný. Naštěstí jsem si ho uvědomila, než bylo příliš pozdě. Zastavila jsem se a začala lokalizovat odkud se pach line. Bylo to z nedalekého keře. Zbystřila jsem sluch a snažila jsem se dýchat tišeji.
V křoví se schovával zajíc. Buď byl hluchý nebo neopatrný, ale ještě si mě nevšiml. Na nic jsem nečekala a do keře skočila, i za cenu poškrábání. Chvilku mi to přišlo jako zmatený zápas já s křovím, ale vyšla jsem vítězně s mrtvým zajícem v tlamě.
Položila jsem ho na zem a prohlédla si ho. Byl starý a trochu vypelichaný, takže bude mít tužší maso, ale nestěžovala jsem si. Tak proto neutekl. Po tlamě mi stékala čerstvá krev a já se zase cítila být silnější. Maso nebylo tak tuhé, jak jsem se obávala. Brzy se po něm zaprášilo, že jen kosti zůstaly. Vybrala jsem si tu největší a zbytek zahrabala. Možná ze zvyku, možná si pro ně někdy přijdu, to jsem nevěděla.
Utřela jsem tlamu do mechu, který byl všude kolem mě. Bylo mi ho trochu líto, ale při prvním dešti se ta krev smyje. Vzala jsem si svoji trofej v podobě kosti a pokračovala jsem v cestě.

// Západní Galtavar