Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Aina

Jaro je tu! Teplota vzduchu byla celkem vysoká, sluníčko ohřívalo půdu, i když občas ho zakryly mraky. Sice foukal vítr, ale nepřipadal mi tak ledový.
Chtěla jsem vykřiknout radostí nad teplým počasím, ale nechtěla jsem rušit klid lesa, do kterého jsem zavítala. Takže jsem si jen spokojeně zabručela a povyskočila jsem si. Po tomto projevu radosti jsem se zase rozešla dál. Ale radost zůstala dál.
Zaměřila jsem svůj pohled na okolí. Napadlo mě, jestli jsem sem už někdy nezavítala, ale nemohla jsem si vzpomenout. Na takové krásné místo plné vysokých stromů bych přeci nezapomněla nebo snad ano? Tak či tak, je tu hezky. Rozhodovala jsem se, zda tu nezůstanu o chvilku déle, ale unavená jsem zatím nebyla, hlad jsem neměla, tak bych mohla jít ještě o kousek dál.
Navíc, znervózňovalo mě neustálé šumění ve větvích, i když žádný vítr nefoukal. Zkusila jsem vysledovat, co by se vysoko v korunách mohlo pohybovat, ale ať to byl kdokoliv, uměl se hodně dobře skrývat. Asi to budou veverky, ale co když jsou v tomto lese nějaké zmutované a nebo přímo obří a jen čekají, až si lehnu a usnu. Raději jsem potřásla hlavou, abych z ní dostala myšlenku na zmutované veverky a nenechala jsem pracovat fantazii naplno. Ještě bych se sama přesvědčila, že za každým stromem čeká nějaká metr velká veverka.
Raději jsem lesem prošla dál a užívala si krásný den.

// Východní hvozd přes Východní Galtavar

// Západní Galtavar

Přijde mi, že se svět zbláznil... A to doslova. Do tváře mi zavanul zelený vítr. Nedivila jsem se, už od rána se to tu divnými jevy hemžilo.Celkem jsem se divila, že voda, ke které jsem přišla, měla svojí klasickou barvu.
Bohužel řeka neměla klasickou vůni vody. Byla v ní příměs čehosi, co mě štípalo do čumáku, ale nevěděla jsem jak to pojmenovat. Pozorovala jsem tekoucí řeku a všimla jsem si, že se v ní nic nepohybuje. Ryba, žába, rostlina, nic.
Rozhlédla jsem se po okolí a hledala jsem příčinu. Asi to bude tou sopkou. Sopka se vyjímala v dálce na obzoru. A řeka vypadala, že pramení buď v její blízkosti nebo přímo v sopce. Tak ten pach bude asi síra. Zajímalo mě, jestli je voda i horká. Hrábla jsem do ní tlapkou a zdála se mi jen lehce vlažná. Ale jestli je u sopky teplejší voda, se mi zdála jako nepodstatná informace, protože jsem chtěla prozkoumávat další území.
Neviděla jsem žádný přechod přes řeku, takže jsem měla možnost se vrátit a nebo jít dál a hledat most. Chvilku jsem šla podél břehu a pach síry se stával čím dál víc nesnesitelnější. Vytrvala jsem a potkala jsem kameny, které by se daly považovat za most. Ovšem vypadaly dost kluzce. Začala jsem se pořádně soustředit a skočila jsem na první. Zase soustředění a zase skok. Pomalu jsem doskákala na druhou stranu, naštěstí bez vykoupání se v řece. Oklepala jsem se a vyběhla pryč od této řeky. Pachu síry jsem měla totiž dost a potřebovala jsem čerstvý vzduch.

// Cedrový háj

// Ageronský les

Vyběhla jsem z lesa a byla jsem za ten les ráda. Za dobu, kterou jsem tam strávila se dostavil takový déšť, že i větve brzy nebyly taková dobrá střecha, jak by se mohly zdát. Zatím si však déšť dal na chvilku pauzu, tak jsem nemusela běžet se skloněnou hlavou.
Nevím však jestli to byla výhra, protože půda, do které jsem naběhla byla samé bahno. Raději jsem zvolnila tempo, jednak z toho, že bych si mohla ublížit a za druhé, že bych mohla uklouznout a byla bych špinavější, než jsem byla doposud.
Ještě, že nemám hlad, nechtělo by se mi něco lovit. Na chvilku jsem se zastavila a bezradně jsem se dívala, kam bych mohla jít. Pomalu mě začínalo unavovat se jen tak bezcílně procházet. I když, možná bych si mohla nejprve najít nějakou vodu. Mohla bych třeba trénovat magii.
Začichala jsem a přes pach rozbředlé hlíny jsem ucítila nezřetelný pach vody. Tak třeba tudy. Opatrně jsem vytáhla nohu z bahna a krok po kroku jsem postupovala.

// Aina

Bellray: Čistá, hrdá a vždy perfektní, to jí však někteří nepřejí.
Nerssie: Zdál se jí zlý sen o poušti, kde nakonec omdlela.
Atimu: Nalezl vstup do lesa, vysvobodil démona, který se stal hodným.
Art: Podíval se do své jeskyně, byla ve velmi hrozném stavu.
Ašlink: Mladá vlčice ucítila nadcházející jaro a rozběhla se napříč Gallireou.

V zemi jménem Gallirea žili odpradávna vlci. Tento příběh však bude zaměřen na dva určité jedince, kteří se neznají, ale osud se rozhodl, že se poznají.
Sluneční paprsky zašimraly vlka na čumáčku. To už je ráno? Mladý Tyrael se s leknutím probudil. Měl totiž dnes v plánu jít na pořádný lov a chtěl vstát se sluníčkem. Oklepal se, protáhl nohy a vyběhl z jeskyně. Tyrael vypadal jako obyčejný vlk. Šedý kožich, lesklé oči, zkrátka takový, o kterého vlčice z lepší společnosti pomalu nezavadí ani pohledem. Proto se chtěl předvést lovem.
Stopoval na svém území zraněného muflona už asi pátý den a nechtěl se vzdát. Ve stopování byl opravdový mistr. Najdu ho, ulovím a pak si ho celého odtáhnu do jeskyně. Budu mít zásoby a pak se můžu začít poohlížet po nějakých vlčicích, když ony se neohlížejí po mně. Byl tak zabraný do svých myšlenek, že málem přehlédl krvavou stopu, která se mu mihla pod nohama. Zastavil a vrátil se ke stopě. Ano, je mufloní a není ještě příliš zaschlá. Někde tu je. Rozběhl se po stopě a brzy opravdu muflona našel.
Jaké však bylo jeho překvapení, a hlavně zklamání, že boj to nebude nijak velký. Muflon už sotva stál na nohou. Z boku mu čouhala zlomená větev a kolem byly potůčky uschlé krve. Musel bojovat a druhý muflon ho asi narazil na strom. Docela kruté. Tyrael tedy šel, ani si nijak nedával pozor, zda ho muflon uslyší, protože mu bylo jasné, že by muflon daleko neutekl. Když Tyrael ukončil muflonovo trápení, pomyslel si, že tohle nikde rozhlašovat nebude, protože by to na něho nevrhlo zrovna dobré světlo
Vytrhl větev z boku muflona a pomalu ho odtahoval do jeskyně. Když už byl skoro u vchodu, zarazily ho otisky stop, které vedly do jeskyně a zase ven. Nechal muflona muflonem a rozběhl se zjistit, kdo se mu byl hrabat v jeskyni. Opatrně se přikradl ke vchodu a podíval se do své jeskyně. Byla ve velmi hrozném stavu. Všude rozházené a rozdupané kosti, jeho pelech rozvrtaný, jako by ho chtěl pár hrabošů přetvořit k obrazu svému.
„Tak to teda ne. Mě nějaký hrabavý démon nebude dělat nepořádek v jeskyni.“ Dotáhl muflona do jeskyně a začal stopovat vetřelce. Jelikož po sobě zanechával velmi nápadné stopy, nebylo to nic těžkého. Vkročil do lesa, rozhodnutý, že vetřelce potrestá.

„Sucho, horko, žízeň…“ Už zase. Zase se ocitla na tom strašlivém místě. Do očí jí svítí sluníčko, ale stejně není nic, na co by se dalo koukat. Na jedné straně písek. Na té druhé kaktus, který nenabízí lákavý stín a zase písek. Nikde žádná voda. Raška se plazí ke kaktusu, horký písek jí drásá tlapky a má ho doslova všude. V očích, mezi zuby, v kožichu. Ještě, aby se zvedl vítr, ten tu ještě nebyl. Jen si to ve snu pomyslela a už se na ní hnal prudký poryv větru. „Nééééé!“ Nestačila si skrýt hlavu a nápor vzduchu ji o možnost dýchat bez písku. Z celkového vypětí, horka a nedostatku vody omdlela.
Probudila se do slunečného rána. Instinkt jí velel, aby si skryla hlavu, ale naštěstí se brzy vzpamatovala. Protáhla se a zívla si. „Zase ten strašlivý sen.“ Nejraději by zakřičela, ale to se na dámu jejího postavení neslušelo. I když se o to postavení neprosila. Ráda by žila krásný, klidný život a bez hloupých snů. Ale to ne, její rodiče byli alfa vlci a tak se podle toho musela chovat. Čistá, hrdá a vždy perfektní. Tímto heslem se musela řídit. „Čistá je pochopitelné, přeci nebudu jako prase. Hrdá se musím tvářit, jinak bych dostala výprask. A perfektní? Kéž bych nemusela, ale etiketa si to žádá.“ Někteří jí to však nepřejí. „Klidně to mohou vzít za mě, já se zlobit nebudu.
Raška ucítila ve vzduchu jaro a rozběhla se napříč Gallireou. Jak tak utíkala, narazila na vlka, kterého nikdy neviděla. „Ahoj, jak se jmenuješ?“ Ale vlk si jí nevšímal. Vypadal, že je velmi zabraný do své práce. Ať už byla jakákoliv. Ale raška nebyla zvyklá, že si jí ostatní nevšímají. „Hej!“ Dupla tlapkou vlkovi před čumákem.“
Vlk zvedl hlavu a zašeptal:“ Být tebou tu moc nekřičím. Jsem na stopě démonovi, který mi rozhrabal noru. Jestli se mi nebudeš plést do cesty, tak pojď se mnou.“ To Rašku překvapilo. Cizí vlk jí nabízí, aby šla s ním a ještě k tomu za dobrodružstvím. „Dobrá.“ Přikývla a plížila se s vlkem.
Zanedlouho slyšeli z křoví vycházet podivný zvuk, jakoby se někdo pral. Raška zbystřila a neznámý vlk taky. Zvedli se a jako sehraná dvojka se rozběhli ke křoví každý z jedné strany. Raška chtěla skočit, ale vlk jí to rozmluvil: „Neskákej, může tam být jáma. Raději podlezeme ty větve a podíváme se, zda je to vetřelec, kterého stopuji.“
Podplazili se a to co uviděli, jim vzalo dech. Černý, nějaký savec, dost podobný zajíci, ale tak dvakrát větší, ležel zamotaný ve šlahounech malin a ostružin. Raška se dost vyděsila, ale druhý vlk vypadal pobaveně. „Takhle to dopadá, malý démone, když mi chceš ničit jeskyni. Mám pro tebe nabídku. Ty mi ji uklidíš a vlastně po zbytek života budeš sekat dobrotu nebo tě necháme v těch šlahounech.“ Vlk se měl k odchodu, ale ten obří zajíc začal prosit a škemrat a slibovat, že zlý už rozhodně nebude, že se mu to nevyplácí. Tak mu Raška s vlkem pomohli a vydali se k jeskyni neznámého vlka.
„Mimochodem, myslím, že jsem se nepředstavil. Jsem Tyrael.“ „Raška, těší mě.“ Tyarel vypadal, jako by mu někdo řekl, že jeho jeskyně nejde uklidit. „Děje se něco?“ raška začínala mít obavy o Tyraela. „Ále, to jenom to tvoje vystupování. Myslel jsem, že si normální vlčice, kterou hledám, že bych s ní hledal dobrodružství a tak, ale ty asi budeš z vyšší společnosti a nebudeš se se mnou chtít zahazovat.“
To rašku dopálilo. „hele, už od mala mi naši diktují, jak se mám chovat a všelijaké tyhle nesmysly. Takže víš co, já jsem ta vlčice, kterou hledáš. Pochopila jsem, že máš vlastní jeskyni. Takže jdu našim oznámit, že odcházím za dobrodružstvím.“ Raška se otočila a utekla. Tyrael nevěděl, co si o tom má myslet. Teda, je fakt dobrá, ale jak mě pak najde, vždyť neví, kde bydlím.
S těmito úvahami došli se zajícem až k jeskyni, kde udělal zajíc takový binec. „Pomůžu ti s tím úklidem, aby si věděl.“ Společně jim to šlo velmi rychle, hlavně když zajíce děsila mrtvola muflona. Jeskyně byla ještě v lepším stavu než předtím a zajíc ještě jednou slíbil, že bude hodný a bude se snažit všem pomáhat. Tyrael ho však už neposlouchal, protože musel myslet na slova, co mu řekla Raška. A to, že se vrátí.
Čekal celý den, celou noc a další den. Když už se den chýlil ke konci a sluníčko zapadalo, chtěl vstát a jít Rašku hledat. Protože ho zaujala a chtěl s ní být. Než se však zvedl, přiběhla Raška s myší v tlamě (nic většího se jí cestou nepovedlo ulovit) a prohlásila, že tu s Tyraelem zůstane, pokud občas bude nějaké to dobrodružství.

Chtěla jsem věty udělat barevně, ale nevěděla jsem jak :D tak jsem věty nebo to, co se k nim vztahuje označila tlustě a zbytek jsem nechala beze změny, aby se to nepletlo :D

//Ostružinová louka

Došla jsem do lesa, který byl prošpikovaný pachy. Nejprve jsem si myslela, že jsem vkročila na území nějaké smečky a chtěla jsem se dát na ústup, ale po detailnějším prozkoumání pachů jsem zjistila, že tu smečka dlouho není.
Uvolnila jsem se a začala se rozhlížet po okolí. Mezi větvemi prosvítaly paprsky slunce a vytvářely na zemi podivné mozaiky. Otáčela a nakláněla jsem hlavu nejdřív na jednu pak na druhou stranu, abych zjistila, ze kterého úhlu je ta hra světla a stínů hezčí.
Když jsem se dost vynadívala, začala jsem hledat, zda by se nenašlo místo ke spánku nebo něco k jídlu. Ovšem místo ke spánku jsem tuto oblast zavrhla celkem rychle. Vzhledem k počtu pachů, které se tu mísí, bych nepoznala, že se ke mně někdo chce dostat. Jedině, že bych ho slyšela a na to se spoléhat nemůžu.
S tím jídlem to vypadalo nadějněji, ale že by se mi něco chtělo stopovat se říct nedalo. Nebuď líná, napomenula jsem se. A budu, odpovědělo mi líná já. Uvažovala jsem, jestli se mi vyplatí něco stopovat a rozhodla jsem se, že ano. Trénink mi prospěje.
Snažila jsem se hledat v lesní půdě nějaké stopy, které by mi mohly prozradit, jací tvorové se tu můžou pohybovat. Čím víc jsem se ale soustředila na stopy, tím víc mi unikal pach, který byl celkem silný. Naštěstí jsem si ho uvědomila, než bylo příliš pozdě. Zastavila jsem se a začala lokalizovat odkud se pach line. Bylo to z nedalekého keře. Zbystřila jsem sluch a snažila jsem se dýchat tišeji.
V křoví se schovával zajíc. Buď byl hluchý nebo neopatrný, ale ještě si mě nevšiml. Na nic jsem nečekala a do keře skočila, i za cenu poškrábání. Chvilku mi to přišlo jako zmatený zápas já s křovím, ale vyšla jsem vítězně s mrtvým zajícem v tlamě.
Položila jsem ho na zem a prohlédla si ho. Byl starý a trochu vypelichaný, takže bude mít tužší maso, ale nestěžovala jsem si. Tak proto neutekl. Po tlamě mi stékala čerstvá krev a já se zase cítila být silnější. Maso nebylo tak tuhé, jak jsem se obávala. Brzy se po něm zaprášilo, že jen kosti zůstaly. Vybrala jsem si tu největší a zbytek zahrabala. Možná ze zvyku, možná si pro ně někdy přijdu, to jsem nevěděla.
Utřela jsem tlamu do mechu, který byl všude kolem mě. Bylo mi ho trochu líto, ale při prvním dešti se ta krev smyje. Vzala jsem si svoji trofej v podobě kosti a pokračovala jsem v cestě.

// Západní Galtavar

// Přímořské pláně

Nohy mě zanesly do míst, které by v létě nabízely mnoho bobulí. Bohužel jsem nikdy pořádně nevynikala v jejich rozeznávání, když je zima, takže jsem jen mohla odhadovat, co tyto keře nabízejí. Navíc byla noc, takže pokud bych se rozhodla keře zkoumat, musela bych jít přímo k nim a po tom jsem nijak netoužila.
Ani unavená jsem nebyla, takže jsem mohla tuto oblast jen projít. Ovšem začínala jsem být hladová, takže než jsem se rozběhla dál, zvedla jsem hlavu a zapojila svůj čich do pátrací akce po potravě.
Do nosu mě udeřil pach zajíců. Musejí tu být někde v těch keřích skryti. Jenže byla noc a mě se moc nechtělo stopovat po tmě. Měsíc krajinu zrovna moc neosvětloval a já ji neznala. Mohla bych skončit někde zamotaná v křoví a jestli je v křoví i trní... Otřásla jsem se tou představou a raději jsem se zaměřila na pach, který jsem nedovedla zařadit.
Co to jen může být za zvíře? Bude asi malého vzrůstu, ale nevím kam ho zařadit. Ani jestli má peří nebo srst.. Raději jsem se z této nebezpečné oblasti vzdálila, co kdyby přeci ten tvor byl nebezpečný.

// Ageronský les

Žádný tvor by neměl být přehnaně zahleděný sám do sebe.

Žil nejmenovaný ježek. Zajímal se o svůj odraz ve studánce a každý den se chodil prohlížet. Lesní zvířata se mu snažila vysvětlit, že takhle se ježci nechovají. On o jejich moudra nestál.
Jednoho dne se u jeho studánky objevila srnka. Ježek ji zahnal, tak se srnka vydala za ostatními zvířátky.
„Pokud máš nějaký nápad, rádi ho přivítáme, ale musíš ho provést sama.“ Tak se srnka vydala za vlkem jménem Meinere. Měl zrovna dobrou náladu a tak ji pomohl. Uplatnil na ježka svůj speciální řečnický um. Ježka se naštěstí povedlo vyléčit z jeho narcismu a dnes je z něho správný ježek.

// Křišťálový lesík

Došla jsem k moři. Opravdové, veliké a rozsáhlé moře. Sice jsem stála na pláži a díky dalšímu přívalu sněhu jsem ho viděla jen občas, ale sílu vody, která z něho sálala, jsem cítila velice intenzivně.
Škoda, že tu asi nic neulovím. Pod packami jsem cítila kromě sněhu i písek. Doufala jsem, že se proti neopře silný vítr, protože jsem tak nějak odhadovala, že bych ta jemná zrnka dostávala z kožichu velmi dlouho.
Kochala jsem se té zvláštní scenérie, kdy do moře padaly sněhové vločky a vyměřovala jsem si směr, kuby půjdu dál.
Šla jsem podél pobřeží a vyhýbala jsem se vlnám, které by mi rády smočily tlapky. Jenže v této zimě by to asi nebyl úplně výborný nápad. Kdyby bylo léto, určitě si skočím do vody a zaplavu si. Začala jsem snít o létě, o koupání a barvách přírody.
Zhluboka jsem se nadechla a dala jsem se do lehkého klusu. Touhle rychlostí se někam rychle dostanu. A snad konečně potkám někoho, s kým bych si mohla popovídat.

// Ostružinová louka - přes západní louky

Probudila jsem se svěží a krásně odpočinutá. Protáhla jsem si tlapky a pomalu jsem si začala protahovat celé tělo. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila jsem že je hluboká noc. Zahleděla jsem se na nebe a chvilku se kochala pohledem na hvězdy, které rozehnal vítr.
Zachvěla jsem se, protože se do mě ten vítr opřel. Raději jsem se dala do pohybu, abych nezmrzla na místě. Vážně by to chtělo nějakou smečku, tam bych se nemusela bát o svůj kožich. Možná..
Zatřásla jsem hlavou a přešla z klusu do mírného sprintu. Potřebovala jsem se zahřát. Rozhlédla jsem se po okolí a zalíbil se mi směr, na který zrovna dopadlo měsíční světlo. Pousmála jsem se a rozběhla jsem se za měsíčním paprskem.

// Přímořské pláně

Ježčí narcismus

Narodil se a vypadal jako maličkaté klubíčko. Ovšem bez nití. Malý, holý a slepý ježeček. Vyrostl celkem rychle a brzy začal objevovat krásy přírody. Ovšem největší radost a užitek měl z tůněk. V nich se mohl sledovat a obdivovat od svítání až do západu slunce.
Bylo s podivem, že se dožil prvního roku, když se neustále prohlížel. Jenže, hlad je hlad a tak tedy občas svůj odraz opustil, i když mu to bylo proti srsti.
Kam jen šel, ať už to bylo na lov, či za svými známými, každému koho potkal, vyprávěl o sobě, svém krásném čumáčku, lesklých očkách, ale především o jeho měkoučkých chlupech. Samozřejmě, ježci mají bodliny, ale to nikdo našemu ježkovi neřekl. Nikdo z lesních zvířat na to neměl odvahu, protože se naučili ježka buď ignorovat, anebo mu dát za pravdu. Takže žil v klamu, že má nejkrásnější chlupy z celého lesa a dennodenně se sledoval a sledoval.
Nastala doba páření a ostatní ježci započali své rituály. Jen náš ježek, zahleděný nejvíce do sebe a svého odrazu se ničeho takového nezúčastnil. Prohlížel se a prohlížel a čas plynul dál. Jednou k jeho nejoblíbenější tůňce přišla srna, která ježka neznala a nevěděla, že ho nejvíce rozčílí, když mu někdo zčeří odraz. Srna si ježka nevšímala, zabořila čumák do tůňky a pila. Ježka to velice dopálilo. „Když laskavě dovolíš, právě si mi zničila mou krásnou tvář. Podívej se, jak je nyní hranatá. Okamžitě si jdi čeřit vodu jinam.“ Zvolal ježek a vztekle zadupal nožičkama.
Srnka překvapeně zvedla hlavu od tůňky a mile k ježkovi promluvila: „Omlouvám se, ale nevidím, že by si měl tuto vodu podepsanou. Navíc, v lese je spousta tůní, tak proč si nevybereš jinou?“. To ježka rozčílilo ještě více. Nebyl zvyklý, že by mu někdo odmlouval a ještě k tomu nepoužil ve větě nějakou chválu na jeho srst. „Jak si to jen… To nemůže být pravda…“. Ježek supěl a prskal čím dál víc, tak ho srnka nechala být a od tůňky odběhla. Ježka ještě trochu dopalovalo, že se nepodivila nad jeho krásnými tlapkami, či se nezmínila o nádherné části jeho těla. Ale vodu už mu nečeřila, tak proč by ji měl dále řešit.
Srnka zatím v lese burcovala ostatní zvířata, že takovéto chování, by se nemělo tolerovat, ale mělo by se zkusit s ním něco udělat. Měla horlivou a plamennou řeč, ale ostatní obyvatelé lesa se ostýchali. Vystoupil z řady statný jelen a pravil: „Už kolikrát jsme se snažili ježkovi vymluvit, že jeho chování není přípustné. Snažili jsme se mu dokázat, že nemá chlupy, ale že má opravdu bodliny. Jindy jsme s ním nemluvili, ale to byl vzteklejší než jindy. Prostě moc rád o sobě slýchává, jak je úžasný a když mu někdo řekne něco jiného, tak je buď vzteklý, anebo nás nevnímá. Chtělo by mu to udělit pořádnou lekci, ale nám už došly nápady.“. Tu si srnka vzpomněla, že nedávno potkala v lese mohutného vlka, který se jmenoval Meinere. Měl zrovna plný žaludek, takže ji ušetřil a nechal ji běžet.
„Pokud si s ježkem už nevíte rady, tak by mu mohl pomoci už jedině vlk. Mohl by na něho zaútočit, a buď v ježkovi vyhraje pud sebezáchovy, nebo bude mít Meinere jednohubku.“ Bylo to velmi drastické řešení, ale když nepomohlo ani zakrytí tůněk smrkovými větvemi, protože pod ty se ježek dostal, mohlo pomoci snad už jen tohle.
Jelikož dostala tento nápad srnka, byla pověřena, aby dotyčného vlka našla a poprosila ho o pomoc. Šla lehce a potichounku, ťap, ťap, jedno kopýtko za druhým. Moc se bála, že si ji Meinere dá jako hlavní chod. Naštěstí vlka našla v dobrém rozpoložení a vylíčila mu svůj plán. Meinere chvilku váhal, moc se mu do toho nechtělo, protože znal bodliny zapíchnuté v tlapě nebo čumáku, ale souhlasil. Alespoň z toho může být nějaká sranda, pomyslel si.
Ježka našel překvapivě zase u tůňky. Ležel tak těsně na břehu, že se mu čumáček skoro dotýkal hladiny a natáčel hlavu, aby mu sluníčko nesvítilo příliš do očí a on se mohl nechat unášet svou dokonalostí.
Když se blížil vlk, zdaleka nešel co nejtišeji a nejopatrněji, takže se ježkův odraz začal vlnit. „Ehm, brachu, nechtěl by si jít lehčeji, koukni, co mi děláš s obličejem.“. Ježek nevzhlédl od své dokonalé tváře, protože si myslel, že jde kolem jeden z jeho sousedů. Až když si Meinere stoupl tak, že zakryl ježkovi slunce a byl vidět v odraze, se ježek lekl. Prudce odskočil od jezírka a začal se třást strachy. Byl dost chytrý na to, aby věděl, že se vlka má bát. „Co… co ode mě potřebuješ. Koukni, přenechávám ti celou tůňku pro sebe, já si najdu jinou.“. Chtěl se kvapem odplížit, ale vlk si stoupl vždy tam, kam chtěl ježek běžet.
„Dám ti pár otázek ježku a pokud mi na ně odpovíš správně, možná tě nechám jít.“ Mlsně se olízl, aby dodal svým slovům váhu a začal: „Co máš na těle?“. Ježek se na sebe chtěl ohlédnout, aby se přesvědčil, že má chlupy stále na svém místě, ale nemohl je pořádně zachytit pohledem. „Můžu se jít na sebe podívat, abych se ujistil?“, zeptal se s nadějí v hlase. „Špatná odpověď. Správná je bodliny.“ zavrčel vlk a poposedl si blíž. „Ve které době jsi aktivní. Den nebo noc?“. Ježečkovi se začala třást brada, když odpovídal. „D-d-den, kdy se můžu pozorovat v tůních.“ „Zase špatně, jsi přeci noční tvor a ten u tůní nevysedává. Poslední možnost.“ Meinere byl už u ježečka, pomalu na něj nechával odkapávat sliny a doufal, že odpoví dobře, protože ho nechtěl sežrat. Bylo na něm víc bodlin než masa, kdo by to měl přebírat.
„Braň se.“ Otevřel hubu a předváděl, že ježečka chytí. První, co ježka napadlo, bylo rozplácnout se a smířit se se smrtí, ale pak se v něm ozvalo cosi bojovného a správného. Zatočil se do klubka a vykřikl: „Přes moje bodliny se nedostaneš.“ „Správná odpověď.“ Podotkl Meinere a odešel. S tímto podnikem skončil a nepotřeboval vědět, co bylo dál. Od toho dne se ježeček snažil chovat, jak náleží jeho druhu. Jenom všem vypravoval, že ho zkrotil veliký vlk.

// Omlouvám se zúčastněnému. :D

// Šakalí pahorkatina

Cesta mi zabrala delší dobu, než jsem čekala. Došla jsem k lesíku a zjistila jsem, že stromy mají větve holé. Jasně, je zima a v zimě listy nerostou. Ale ani holé větve neubraly lesíku jeho krásu. V ranní mlze se jeho větve leskly kapkami rosy, takže vypadaly jako ověšené malými křišťály.
Začala jsem se rozhlížet po nějakém úkrytu. I kdyby to mělo znamenat, že prospím část dne, začínala jsem být více unavená a krátký oddech by se mi hodil. Když jsem se začala pořádně rozhlížet, všimla jsem si, že to tu není zcela bez vlků. Nebo to spíš zaregistroval můj čich. Za všech koutů se ke mně hnaly pachy nejrůznějších vlků.
Nevěděla jsem, kde přesně se nachází, ale doufala jsem, že si najdu nějaký ten úkryt a budu v bezpečí. Začala jsem se nořit více do lesíka a rozhlížela jsem se po bezpečném místě. Objevila jsem jeden keř, který by po pár úpravách mohl sloužit jako místo pro přespání. Úprava spočívala v tom, že jsem vyhrabala spadané listí a vytvořila jsem si takový provizorní úkryt. Za zády jsem měla keř a po stranách vyhrabanou hlínu a listí. Byla jsem na můj malý úkryt pyšná. Kdyby se ke mně někdo chtěl přiblížit, spadne na mě ta hlína, která je na stranách. Teda aspoň doufám.
Lehla jsem si do vzniklé díry a hlavu jsem si položila na tlapky. Pomalu jsem začínala klimbat a zaposlouchala jsem se do rytmického šplouchání říčky. Část těla a smyslů jsem měla ve střehu, abych mohla zažehnat případné nebezpečí. Ten zbytek se mezitím uvolnil a pomalu mě unášel do říše snů.

// Medvědí jezero

Přede mnou přistála na zem další vločka. Takže zima ještě neřekla své poslední slovo. Nebo nám jen posílá vločky na rozloučenou? Rozhlédla jsem se po místě, kde jsem se vyskytla. Nic moc zajímavého jsem však nespatřila.
Kámen, sníh, skoro roztátý sníh a pod sněhem? Sice sněhová pokrývka nebyla vysoká a tu a tam se už prosakovala do půdy. Jenže tohle místo mě nijak neoslovilo, takže jsem necítila nutkání se tu rozhlížet o něco víc, než bylo potřebné. Navíc jsem cítila podezřelý pach, který jsem neuměla k žádnému zvířeti přiřadit. Nebo jsem si možná nevzpomněla na zvíře, kterému tento pach patřil.
Tak jako tak, mohlo by jít o nebezpečné zvíře a myslím, že by nebylo zrovna rozumné se tu vyskytovat příliš dlouho, zvlášť jsem-li tu sama. Cítila jsem, jak na mě pomalu přichází únava, tak mi nepřišlo moudré hledat si místo k přespání někde, kde tomu dvakrát nevěřím.
Rozhlédla jsem se po tomto zvláštním místě a hledala jsem, kterým směrem bych se mohla vydat. Zahlédla jsem lesík, který přímo vybízel k návštěvě a možnému kratšímu zdržení.
Již se brzy dočkám spánku. Poskočila jsem si a opatrně, ale velice rychle jsem se vydala k lesíku.

// Křišťálový lesík

1. jelen
2. iluze
3. opál
4. Borůvková
5. statečný
6. nebezpečný
7. Winter
8. Nebojácnost
9. Grr
10. Jůů

// Řeka Midiam

Proud řeky mě dovedl k jezeru. Vypadalo překrásně. Odrážela se v něm okolní krajina a jelikož se moc nevlnilo, vypadalo to, jako by byl svět vzhůru nohama. Mohla bych se na tento výjev dívat dlouho, ale mé čichové senzory zaznamenaly, že by to tu nemuselo být úplně bezpečné.
Cítila jsem v zádech mrazení, jakoby mě někdo odněkud sledoval, ale ať jsem se rozhlížela pozorně do všech stran, neviděla jsem nikoho. To ale neznamená, že tu nikdo není. Raději se tu nebudu dlouho zdržovat.
Pila jsem sice cestou, ale vody nikdy není dost. Opatrně jsem došla k jezeru a než jsem se sklonila nad hladinou, pořádně jsem se rozhlédla, zda neuvidím okolo nějaký pohyb. Nic podezřelého jsem nezahlédla, tak jsem začal pít. Vlnky od mé tlamy na chvilku rozpohybovaly povrch jezera, takže jsem na chvíli zničila odraz, ale když jsem odstoupila, povrch se za chvilku ustálil a mohla jsem zase obdivovat tu krásu.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Tak, kam teď. Půjdu, třeba tímhle směrem. Nasadila jsem uvolněné tempo a šla jsem doslova za svým čumákem.

// Šakalí pahorkatina