Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Já se spíš divím, že to ve škole stíháš psát. :D

Morfeus vypadal, že nevnímá. Zdálo se, že je na míle daleko. Asi se mu stýská. Po jeho partnerce a vlčatech. A není se čemu divit, když je neviděl strašně dlouho. Na chvilku jsem si přišla jako strašná vlčice, která zdržuje alfu od smečky, partnera od družky a otce od vlčat. Jenže, když jsem se nad tím zamyslela, nikde nebylo ani živáčka. A kdyby je chtěl vidět hned, mohl by mě taky hodit někomu na krk nebo vyhnat. Takže asi budou daleko.
Jenže nakonec se ukázalo, že černý vlk přeci jen poslouchal, co jsem vyprávěla. Buď zvládá více věcí najednou a nebo se mi jen zdálo, že mě neposlouchá. Potřásla jsem hlavou nad svými úvahami. Přeci jen, neměla jsem právo se vrtat v tom, o čem kdo přemýšlí. Mohla jsem se jen domnívat. Na jednu stranu jsem byla ráda, že poslouchal, na tu druhou, no, asi už to nikomu nebudu vyprávět.
Usmála jsem se na něho, když mi řekl, že si určitě najdu toho pravého vlka. Povzdechla jsem si a řekla: "Asi máš pravdu. Někde tam je a čeká." Zahleděla jsem se mezi stromy, jako by se můj vyvolený vlk měl vynořit z mlhy.
Když jsem dovyprávěla naše seznámení s Andantem, Morfeus pokračoval ve svém vyzvídání. Nevadilo mi to do té doby, než se zeptal na to, jestli mezi mnou a Andantem někdy něco bylo. Zrychlil se mi trochu dech. "Nebylo!" Jenže jsem to vyhrkla tak rychle, až se mohlo zdát, že něco mezi námi přeci jen bylo. Zkusila jsem ovládnout svůj dech a trochu roztřesený hlas a říct to znovu. "Nebylo mezi námi nic. Já jen... On je moc hodný a milý vlk. A jeden čas jsem myslela, že by snad něco..." Hlas se mi zadrhával, ale koukla jsem na Morfeuse pevným pohledem. "Ale oproti mě je mladý a já jsem na něj hrdá, skoro jako by to byl můj syn. A nechci si zkazit naše přátelství takovými úvahami či nějakými unáhlenými činy." Kdybych se mohla červenat, jsem si jistá, že jsem rudá jak rak. Ale za svými slovy jsem si stála. Nemohla bych. Pro mě pořád vlče, i když už je dávno dospělý. Možná, že se opravdu trochu chovám, jako bych byla jeho náhradní máma nebo teta.
Naštěstí Morfeus změnil téma. Protože se mě zeptal jestli mám hlad. Díky za vysvobození od otázek na partnery. Letmo jsem se podívala na nebe, i když jsem nevěděla, komu vlastně děkuji. Podívala jsem se na mohutného vlka a usmála se na něj. "Něco bych si zakousla."

Pozorně jsem poslouchala Morfeusovo vysvětlení ohledně mlhy. Byla jsem ráda, že mi to tak hezky řekl, ale přišlo mi, že jsme se o mlze bavili docela už dlouho. Vykračovali jsme svižným krokem a já se začínala více soustředit na svůj dech, než na jeho slova.
Morfeus mi řekl, že je jen na mě, jak dlouho půjdeme. Naštěstí zvolnil tempo, takže jsem za ním nevlála jak praporek a začalo se mi mnohem snáze dýchat. "Tímto tempem můžeme jít klidně ještě dlouho." Vděčně jsem se na něj usmála. Následovala jsem jeho příkladu a také zvedla hlavu. Myslela jsem, že mi ukazuje nějakou zajímavost, ale asi jen kontroloval oblohu. Ať jsem se snažila sebevíc, z oblohy jsem viděla jen malé kousky. Všimla jsem si, že začíná pomaloučku světlat.
Další den? Jak dlouho tu už jsem? Na chvilku jsem se vyděsila, protože jsem si moc nepamatovala, kdy jsem jedla naposledy, ale hlad jsem zatím nepociťovala, takže jsem se touto otázkou dál nezatěžovala. Ještě bych ten hlad dodatečně dostala.
Pak mi velký vlk položil další otázku ohledně výběru partnerů. Sice se týkala toho, jestli se mi nějací vlci líbili, ale i tak se to k tomu vztahovalo.
Podezřele jsem se podívala na jeho výraz. O copak ti jde? Nakonec jsem se na Morfeuse zašklebila taky. Zapátrala jsem v paměti, ale ať jsem přemýšlela sebevíc, nikdo mě nenapadl. "Možná tě zklamu, ale v tomhle nemám štěstí. Na svých toulajících se cestách jsem potkávala většinou vlčice a když už jsem potkala vlka, tak buď jsem si ho moc neprohlížela a nebo mi tak přirostl k srdci, že už ho beru jako někoho z rodiny." Nepřímo jsem tím poukazovala na Andanteho i Morfeuse samotného, ale tak do detailů se mi o tom nechtělo mluvit.
Pohodila jsem hlavou na otázku vzhledu. "Mě ani tak nejde o vzhled. Jako, měl by se mi líbit, ale spíš si myslím, že jde víc o to, co má vlk uvnitř a ne o to, co má povrchu. protože vzhled může někdy klamat." Nevěděla jsem, jak toto téma opustit, tak jsem odpovídala na otázky s přáním, aby co nejdříve Morfeusovi došly.
Pak přišla další otázka, na kterou jsem neodpověděla hned. Nebylo to proto, že bych nechtěla, ale proto, že jsem začala vzpomínat. Když jsem si urovnala myšlenky a vzpomínky a časy dávno minulé, začala jsem pomalu vyprávět. "Našla jsem svět vlků, Silmarion. Byla jsem tam nová a hned jsem narazila na vlče, co vypadalo ztraceně. Brzy jsme se seznámili a já ho začala učit. Tak nějak všemu. Hlavně si vzpomínám, jak jsem Andanteho učila lovit ryby." Usmála jsem se nad tou vzpomínkou. Oči se mi zamlžily, jak jsem se snažila vzpomenout na víc. "Strávili jsme spolu nějaký čas, pak ale přiběhla jeho máma, jméno mi už vypadlo, ale myslím, že začínalo na T. No, odvedla ho pryč a tak jsem se začala toulat i tam. Neměla jsem žádný cíl, ale snažila jsem se zmapovat co největší část, co kdyby tam byli schovaní bratři.
Po nějakém čase jsem Andanteho potkala znovu. Za tu dobu, co jsem ho neviděla, vyrostl a stal se z něho silný a hlavně rozumný vlk. I jako vlče takový byl, ale teď to bylo vidět víc. Nikdy jsem se s vlkem, který by měl podobné chování nesetkala. Toulali jsme se spolu, až jsme narazili na tehdejší Temnou smečku. Ale to už víš. Pak se smečka rozpadla, my se rozdělili a neviděli se. Až tady jsme se potkali." Podívala jsem se na Morfeuse, jestli ho to neuspalo. Nevzpomínala jsem si, že bych kdy někomu vyprávěla nějaký příběh tak dlouho.
"Je to osud? Možná. Každopádně jsem moc ráda, že jsem ho viděla a už se těším, až si popovídáme." Usmála jsem se na Morfeuse. Ty si se ptal.
Když už jsem byla takhle rozpovídaná, tak jsem toho chtěla využít. "Máš nějaké další otázky?"

// Andante, omlouvám se, jestli jsem něco napsala jinak, než bylo. Když uvidíš nesrovnalosti, tak prosím napiš a já to opravím. :D Ale už si to opravdu nepamatuju. Mám špatnou paměť.

// K tomu se ani nebudu vyjadřovat. :D

Mně se líbí všechny, ale hlasuji pro 1. :)

"Myslím, že mít mlhu za spojence se velice hodí." Reagovala jsem tak na Morfeusovo krátké vysvětlení o všudypřítomném přírodním úkazu. "Ze začátku jsem z ní měla pocit, že je proti mě, ale teď už ten pocit není tak silný. Buď jsem si zvykla já na ni a nebo ona mě." Neuvědomila jsem si, že jsem svou myšlenku vyslovila nahlas. Byla jsem totiž zahleděná na cestu, abych náhodou nešlápla tam, kam nemám.
Když mi Morfeus popsal rozlehlost lesa, začala jsem fantazírovat. Představila jsem si neúplné obrysy vlků, kteří byli součástí smečky. Tedy Nerssie, vlčice s černými pruhy na zádech a Morfeus, největší z vlků, které jsem zatím potkala, měli v mé představě obrys jasný. Natočila jsem hlavu a své nehmotné vlky jsem nechala vběhnout do lesa. Tím jsem musela dát Morfeusovi za pravdu, že zatím není důvod, aby se vlci ze smečky cítili stísněně.
Opustila jsem svou fantazii a přemýšlela, jestli chci projít celé hranice lesa. "Jestli je opravdu ještě větší, než co jsme doposud viděli, možná asi nemusíme projít celé hranice." Nebyla jsem líná, ale dosavadní ukázka mě přesvědčila víc než dost, že je to rozlehlé místo. Znovu jsem musela žasnout, jaký parádní les si vybrali za své území.
Málem jsem upadla do šoku, když se mě černý vlk zeptal na partnera. Když jsem se vzpamatovala, úsměv jsem mu oplatila. "Zatím jsem neměla to štěstí, abych potkala někoho, kdo by splňoval tyto body. Za prvé, aby mi byl sympatický. Za druhé, aby nikoho neměl ani po nikom jiném netoužil, protože se nepovažuji za vlčici, která by chtěla bránit někomu ve štěstí." Chvilku jsem se nad tím zamyslela. "Když bych opravdu viděla, že se žene do záhuby, tak bych dotyčnému bránila, jinak ne." Ušklíbla jsem se a řekla poslední, pro mě důležitou podmínku. "A aby mě měl rád takovou jaká jsem. Takže ne, nenašla jsem si nikoho."
Sama jsem se podivila, jak jsem se rozpovídala. Nemohla jsem mu však položit stejnou otázku, protože jsem na ni znala odpověď. Konverzování mi nikdy moc nešlo. A tak jsem se jen usmívala a sledovala terén pod nohama.

// Dobrý, pochopila jsem to. :D Ale omlouvám se, když by to moje nedávalo smysl, začínám být nějaká nemocná. :/ :D

Byla jsem ráda, že jsem Morfeusovi prozradila, kam bych se chtěla ve smečce zařadit. Souhlasně jsem přikývla na poznámku, že vlčata rostou jako z vody. Pamatovala jsem si, jak mi utekl čas, když jsem doma vyrůstala.
Morfeus navrhl abychom se prošli. "Jasně." Samozřejmě jsem neměla nic proti, přišlo mi, že sedím už věčnost. Také jsem se protáhla, až mi zakřupalo v kostech a rozešla jsem se za Morfeusem. Následovala jsem jeho mohutnou postavu a prohlížela si okolí. Jen jsem mu nevěnovala takovou pozornost, jakou by si zasloužilo. Stále jsem musela myslet na tu vodu. Čeho jsem si přeci jen všimla, bylo to, že nevidím žádné listí, takže les byl jehličnatý. Na zimu se to hodí. Stále zůstane v lese přítmí a tak i pocit většího bezpečí.
Největší kámen ze srdce mi spadl, když mi černý vlk řekl, že bych špatnou vodu poznala podle barvy a podle chuti. Hned jsem se cítila šťastněji a víc jsem vnímala okolí. Proplétali jsme se mezi stromy na okraji lesa a já si všimla změny teploty ve vzduchu. Čím blíže jsme byli u kraje lesa, tím více zima mi byla.
Jestlipak ta mlha chrání les před zimou. Přemítala jsem, jestli zdejší mlha je tak mocná a nebo jsem si teplotu neuvědomovala. Zima přichází. Začala jsem se těšit na sníh, ale nenechávala jsem se tím příliš unést. Málem jsem totiž přeslechla Morfeusovu otázku, zda mám já nějaké otázky.
Zamyslela jsem se nad tím, co bych měla všechno znát. "Myslím, že by mě zajímal počet členů vaší smečky. Ne, že bych se bála více vlků, ale spíš jestli se sem všichni vejdou." Přeci jen jsem neznala rozlehlost tohoto lesa, tak jsem se bála, aby si tu vlci nešlapali po hlavách. "A vlastně ještě, kam až se rozléhá vaše území?" Pro případ, že bych se mu měla pak vyhnout. Druhou část jsem však už neřekla nahlas.
Na chvilku jsem se odmlčela a přemýšlela jsem, co bych ještě chtěla vědět. Trochu jsem se za to styděla, ale nic mě nenapadalo. S trochu provinilým pohledem jsem pohlédla na Morfeuse. "Víc mě toho nenapadá. Vím, že bych měla mít více otázek, ale asi prostě přijdou až za pochodu." Doufala jsem, že jsem svou nevědomostí moc Morfeuse nenaštvala.Když tak mě třeba poučí, co bych měla ještě chtít vědět.

Nad otázkou, čím bych mohla být smečce prospěšná, či co přesně bych si představovala, že mám pro smečku udělat, jsem se rozmýšlela již dlouhou chvíli. Nebylo by to tím, že bych to přesně nevěděla, ale nebyla jsem si jistá, zda už nejsou dané pozice obsazené nebo jestli bych se vůbec na mou vysněnou pozici dostala.
I když jsem se narodila alfa páru, neměla jsem moc příležitostí sledovat rodiče v rozhodování ohledně přiřazování funkcí jiným vlkům. Ne, že by mě to nezajímalo, ale nedostala jsem se k tomuto učení.
"Baví mě stopovat. Když se blížím ke kořisti, která je blíž a blíž a pak ji získám. O to víc jsem naštvaná, když mi uteče nebo se ztratí. Ale každý takový neúspěch mě popožene dál ve zdokonalování. Takže stopování a lovení, to mě baví." Pak jsem si ale vzpomněla, jak jsem ráda učila Andanteho. Když jsem s ním mohla sdílet radost z jeho úspěchů. Pousmála jsem se a trochu stydlivě jsem dodala. "A také mě baví učit vlčata něčemu novému. Ale je mi jasné, že k tomu bych se musela jednou, za velmi dlouhou dobu vypracovat a jestli vůbec bych se vypracovala. Asi by byl nerozum svěřit své potomky někomu cizímu."
Pousmála jsem se a pozorně poslouchala Morfeuse, co vypráví o tomto lese. Z představy, že se tu ze začátku nemůže bezhlavě běhat z místa na místo, mě přepadl pocit svázanosti, ale bylo to logické. Zvlášť když tu bylo tolik nástrah. Ale ten pocit docela rychle i odezněl.
Mrštná jsem si přišla dost, jen jsem občas mívala problémy s rychlým rozhodnutím, na kterou stranu se vydat. Další věc k natrénování. Ale nepřišlo mi, že bych na tom byla hodně špatně. "Občas si pletu stranu na kterou mám jít, ale to je většinou z nesoustředěnosti a nebo z ukvapenosti. Samozřejmě se na tom snažím pracovat, aby se mi to stávalo co nejméně. Ale popravdě, už si ani pořádně nevzpomínám, kdy to bylo naposledy." Z čeho se mi ale naježily chlupy byla zmínka, že ne každá tůňka je zde poživatelná.
Nevěděla jsem jestli začít panikařit okamžitě nebo si zjistit nějaké informace. Zkusila jsem začít těmi informacemi a panikařit když tak později. "A myslíš, že kdybych natrefila na tu zkaženou vodu a omylem se z ní napila, bylo by mi třeba jen špatně a nebo jsou tu i takové, které můžou zabít jen po spolknutí pár kapek?" Všechno musím kontrolovat! Mám magii vody a nenapadne mě vyzkoušet, jestli funguje i na odhalování jedu? I když třeba to neumí žádná magie. Ale i tak! Jestli mi bude špatně, tak si za to můžu jen a jen sama. Pořádně jsem si v duchu vynadala. Možná to na mě bylo i znát, že svádím vnitřní boj. Rozhodla jsem se, že se s tím svěřím.
"Měla jsem žízeň, tak jsem šla po čichu a našla tůňku s dobře vypadající a dobře chutnající vodou. Netušila jsem, že tu můžou být i zdraví škodlivé. Nijak mě neděsí představa, že bych musela stopovat čistou a dobrou vodu. Spíš mě teď trochu vyděsilo, že jsem možná měla tu smůlu potkat špatnou." Na chvilku jsem se zarazila a vybavila si chuť té vody. Nic mi na ni nepřišlo divného, ale pochybovala jsem, že by Morfeus ochutnával nepitnou vodu jen proto, aby věděl, jak chutná.
"Ale možná, když ta voda chutnala dobře, tak asi špatná nebyla. Protože si myslím, že špatná voda by na chuť byla poznat. Co myslíš ty? Předpokládám, že si asi žádnou špatnou neochutnal, aby si to mohl porovnat." Trošku nervózně jsem se zasmála, ale snažila jsem se uklidnit, zvlášť proto, že jsem na sobě necítila žádné nežádoucí účinky.

// Odpovím zítra, nejpozději v sobotu. :)

// Doufám, že v tom neudělám zmatek a mohu odepsat. :) Pokud by to bylo nevhodné, tak to upravím, či smažu a dám později.

Trochu mě překvapilo, že si pamatuje na moji tehdejší sžíravou touhu, ale když v jednom kuse mluvíte o jednom a tom samém, těžko se to zapomíná. Neměla jsem sílu poznamenat, že jsem je nenašla, tak jsem se jenom zatvářila smutně. "Ale pořád jsem se naděje nevzdala."
Když Morfeus zaslechl, že se chci stát členkou, upřímně ho to překvapilo. Před pár měsíci, možná lety, bych byla překvapená taky. Ale nahlas jsem svou myšlenku neřekla, i když jsem se nad ní pousmála.
Poslouchala jsem a přitom sledovala, jak kolem mě prošel v kruhu. "Neposlouchala jsem váš rozhovor. A myslím, že je to ukázka dobrého vedení, když se o důležitých věcech rozhodujete společně." Zamyslela jsem se nad otázkou, co by pro mě znamenal život ve smečce. Bylo mi jasné, že bych ztratila svobodu, ale co se svobodou, když ji nemám s kým sdílet.
Než jsem se zmohla na odpověď, tak mi prozradil, že má potomky. Teď jsem byla zase překvapená já. Dokonce jsem přestala uvažovat nad svou odpovědí. "Vlčata. To je hezké. Určitě jsou vám oběma podobní a zdědili ty nejlepší vlastnosti." Usmála jsem na Morfeuse a hlavně jsem se usmívala nad představou vlčat, protože jsem dlouho žádná neviděla. Malí, chlupatí... Potřásla jsem hlavou, abych se neztratila ve vzpomínkách. Ale i tak mě něžnost kterou jsem pocítila, překvapila.
Morfeus už seděl zase naproti mě a čekal, co mu odpovím na otázky. Nevěděla jsem, co přesně bych měla vědět o smečkovém životě. Nebo na co se zeptat. "Nevím to úplně přesně. Vím, že bych se měla zdržovat na území smečky. Měla bych se všemi smysly a všemi schopnostmi snažit, abych byla co nejvíce prospěšná. A hlavně neděla rozbroje mezi členy. Byla jsem jen ve dvou smečkách. Mé rodné a pak v Temné, ale to se ti Andante možná zmínil. A možná, že jsme tam ani pořádně nebyli přijati." Na chvilku jsem se zamyslela nad tehdejším životem a také tím, že mi možná některé věci trvají dlouho, než se k nim rozhodnu. Ale věděla jsem, že se nesmím zamyslet na moc dlouho, protože jsem měla ještě nějaká ta slova na jazyku. A kdybych byla potichu moc dlouho, mohl by si Morfeus myslet, že jsem skončila.
"No a pak jsem se toulala, dokonce jsem se i ztratila. V myšlenkách i v přírodě. Prošmejdila jsem docela velkou část a znám pár krásných míst, ale už se nechci stranit vlků. Takže v tomto bodu vím, co bych mohla ztratil, ale na druhou stranu i vím, co bych mohla získat." Natočila jsem hlavu na stranu a dívala se na něj zkoumavým pohledem. Doufala jsem, že se Morfeus v mé řeči neztratil. Protože já skoro ano.

Mezitím, co si Morfeus s Andantem povídali, jsem si upravila a vyčistila kožich. Jenže tato práce mi nevydržela věčně, takže jsem začínala být trochu nervózní. Nebylo to z toho, na co jsem se chtěla zeptat, ale z toho, že jsem čekala dlouho a už jsem nevěděla, jak bych se jinak zabavila.
Různě jsem si poposedávala, protahovala se, až se najednou ke mně Morfeus otočil. Nestála jsem tam, kde čekal a tak přišel blíže. Než přišel, tak jsem ještě mrkla na Andanteho. Usmála jsem se na přicházejícího Morfeuse a pomyslela si, tentokrát si tě víc pohlídám. Vstala jsem a zamávala oháňkou.
Nevěděla jsem jestli mám pokračovat v rozhovoru, který jsme zavedli, z mého pohledu, tak strašně dávno a nebo začít znovu. "Ahoj." A dál jsem nevěděla. Mám jít rovnou k věci? Nebo ještě ne?Chvilku jsem bojovala s vlastními myšlenkami, až jsem ze sebe přeci jen něco dostala.
"Pořádně jsem vlastně nezjistila, jak se ti daří. Ale, když tak koukám okolo sebe, tak si myslím, že více než dobře." Vypadalo to, že se mi hlas bude stále třást, ale čím déle jsem mluvila, tím více můj hlas získával na plynulosti.
"Pamatuješ si, jak jsem byla skoro posedlá tím, abych našla své bratry? Tato myšlenka mě zavedla daleko od tohoto kraje, až jsem byla samotná v pustině. A takový pocit osamění už zažít nechci. Vrátila jsem se a toulala se po okolí, až jsem narazila na Váš les a pak na tebe. Jen to, že jsem tě viděla, mi připomnělo, že tu mám přátele. Takže ti chci poděkovat, že i přes tu dlouhou dobu, co jsme se neviděli, si zůstal mým kamarádem." Vděčně jsem se na Morfeuse podívala a pak jsem se mu zadívala do očí a v mých se zračila prosba a odhodlání. "Ale hlavní důvod proč jsem šla na Vaše území byl, že jsem chtěla poprosit, jestli byste mě přijali do smečky."
Tak moc se mi ulevilo, když jsem svoji prosbu řekla nahlas. Hned se mi i volněji dýchalo. Sklopila jsem oči a čekala jsem, co mi Morfeus odpoví.

Trochu jsem uvolnila napjaté svaly. Zaskočila mě odpověď Nerssie na moje představení. Připravená jsem byla skoro na cokoliv, ale ne na takové odbytí. Ale vzala jsem to. Buď nebyla vlčice moc hovorná a nebo chtěla odejít a já ji zdržovala. Nebo jsem se jí zkrátka nelíbila. Koukla jsem na ni a mírným tónem pronesla: "Jen jsem chtěla být zdvořilá."
Jenže tím mi trochu zkazila plán, který zněl, že bych si s ní mohla povídat a tím si ukrátit čekání a zároveň neposlouchat rozhovor mezi vlky. Ale nechtěla jsem se vnucovat, navíc, také mi mluvení s cizími vlky dělalo problém, hlavně když hned na začátku zněli, že se se mnou bavit nechtěli. Jednou jsem nechtěla být tak nedůvěřivá. Potřásla jsem hlavou a přemýšlela jsem, co tedy budu dělat jiného. Nezbývalo mi asi nic jiného, než se někam posadit a tam čekat, až na mě dojde řada. Začala jsem se rozhlížet kolem sebe, abych našla nějaké vhodné místo na čekání.
Kousek od nás byl takový hezký strom, ke kterému bych si mohla sednout. Byla bych dostatečně daleko, že bych neslyšela rozhovor mezi Andantem a Morfeusem, ale zároveň bych byla na očích, takže bych nemusela být považována jako hrozba.
Znovu jsem se podívala na šedou vlčici s pruhy a do jejích zvláštních dvoubarevných očí. "Už tě tedy nebudu zdržovat. Půjdu si sednout tamhle ke stromu." Lehce jsem sklonila hlavu, jako důkaz toho, že jsem ráda, že mě nesežrala a rozešla jsem se k tomu stromu. Řekla jsem jí to, aby si snad nemyslela, že se tady chovám jako doma.
Sedla jsem si pod strom a pořádně jsem si prohlédla Andanteho. Vypadal, že se mu daří, a z toho jsem měla radost. Opravdu velkou radost jsem ale měla z toho, že mě poznal. Ještě chvilku jsem si mladého vlka prohlížela, ale pak už jsem si přišla jako nevychovanec, že ho tak dlouho pozoruji. Tak jsem si začala prohlížet stromy a pařezy, které jsem kolem sebe viděla.
Stále jsem však měla smysly v pohotovosti, kdyby po mě někdo něco chtěl. Nebo by na mě chtěl zaútočit.

Úsměv se mi pomalu vytrácel a místo něho nastoupila ostražitost. Bylo to kvůli vlčici, která mě označila za jídlo a byla připravená ke skoku. Napnula jsem svaly, abych byla připravena se uhnout, ale doufala jsem, že to nebude potřeba. Nespouštěla jsem ji z očí, ale nevěnovala jsem pozornost barvě srsti, či očí. Dávala jsem pozor na její pohyby.
Ale chápala jsem její reakci. Zachovala se jako oddaná členka smečky, což nepochybně i byla. Asi bych měla stejnou reakci. Ne, určitě.
Ozval se Andante, jednak, že mě poznal a také, že o mě vyprávěl. Neměla jsem představu, co by o mě mohl vyprávět, ale udělalo mi to radost. Pak se na mě otočil i Morfeus a zabrzdil šedou vlčici. Byla jsem mu vděčná, ale než jsem stačila něco říct, proplula mi hlavou myšlenka, jestli chvilku nepočkám. Už mě to ani nevyděsilo, jako poprvé. Asi si začínám zvykat.
Nevěděla jsem jestli mu mám odpovědět v myšlenkách, protože jsem tuto magii neovládala, tak jsem ani neměla ponětí jak funguje. Jestli na mě musí být soustředěný, aby mě slyšel nebo jestli jsou myšlenky jako volní ptáci, kteří létají kolem hlavy a kdokoliv, kdo má magii myšlenek, je může chytit.
Kývla jsem tedy hlavou, že jsem rozuměla. Ráda počkám, ale pak bych se také na něco chtěla zeptat. Morfeus se už ale věnoval Dantemu, takže mě asi stejně neslyšel.
Nevěděla jsem, co přesně mám dělat. Nechtěla jsem poslouchat jejich rozhovor, ale zároveň jsem se nechtěla příliš vzdalovat. Mohlo by se to totiž tvářit, jakože si to tady chci zmapovat a k tomu jsem ještě neměla právo. Třeba jednou.. Zhodnotila jsem situaci a zbývalo mi jediné. Zkusit si popovídat s Nerssie.
Pohlédla jsem vlčici do očí a uvědomila si, že má každé oko jinak barevné. Připadala mi tak více tajuplná, ale o to víc nebezpečná. Stále jsem stála s napnutými svaly, kdyby si svůj prvotní úmysl nerozmyslela. Nechtěla jsem, aby si vyložila můj pohled jako výzvu, tak jsem raději začala mluvit. "Ahoj, jmenuji se Wolfganie." Sice jsem jméno vlčice zaslechla, když ji Morfeus brzdil, ale sama se mi nepředstavila, tak mi přišlo moudré ji zatím neoslovovat jménem.

// To chápu. :/ Ale s tím časem to je pravda. A když tak koukám, měla jsem tě nechat napsat první. :D

// Omlouvám se. :D Bála jsem se, že budeš první a budu to muset přepisovat já. :D

// Za prvé, omlouvám se, jestli tu udělám nějaký nepořádek v pořadí. :D

Mlha a šero. To bylo první, co jsem viděla, když jsem otevřela oči. Já jsem spala? Přišlo mi to velice podivné. "Morfeu..." Zbytek slov mi zanikl v návalu kašle, protože jsem měla velmi vyprahlé hrdlo.
Zmateně jsem se postavila na nohy a začala se rozhlížet kolem sebe. Bylo nepochybné, že jsem tu takhle ležela již několik dní. Dalo se to poznat i z kupy listí, která ze mě spadla. Že by za to mohl zdejší les? Má takovou moc uspávat na mnoho dní? Začala jsem mít ze zdejšího okolí větší respekt, ale ani tak jsem se nechtěla vzdát svého prvotního plánu, že se zeptám zdejších alfa vlků, zda by mě přijali.
Škoda, že jsme se nějak s Morfem minuli, ráda bych si s ním popovídala více. Posmutněla jsem, ale náhle jsem si vzpomněla, že kolem nás prošla šedá vlčice se zelenými znaky. Tato vzpomínka byla jakoby v oparu, i tak jsem poznala, že to bude Morfeusova družka Neyteri. S větší hrůzou jsem si uvědomila, že jsem jí ani neodpověděla, jestli se to tedy stalo. Jen co jí uvidím, musím se jí omlouvit, ale nejprve se ujistit, že kolem nás opravdu prošla.
Byla jsem moc šťastná, že mě za dobu mé letargie nepostihlo nic zlého. Ani hlad jsem moc neměla, což mě udivilo, ale měla jsem spalující žízeň. Nechtěla jsem se tu moc pohybovat, ale doufala jsem, že snad vadit nebude, když tu najdu nějaké jezírko nebo tůňku, abych osvěžila své tělo a hrdlo. Hned jak najdu vodu, pokusím se najít i Morfeuse a tentokrát nebudu výt. Třeba mě někdo ze členů smečky za ním dovede a nebo za Neyteri.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se pokusila v pachu navlhlé půdy objevit pach vody. Do čenichu mě udeřily pachy spousty neznámých vlků, ale dva byly známé. Jeden je samozřejmě Morfea, ale co ten druhý? Vždyť já ho taky znám.
Stále mě pálila otázka, komu ten pach patří, ale musela jsem se nejprve pokusit najít vodu. I kdybych někoho potkala, nemohla bych mu vysvětlit, co tu dělám. Snažila jsem se vytlačit pachy vlků a soustředila jsem se jen na vodu.
Po chvilce jsem přeci jen našla nějakou tůňku. Byla sice maličká, ale voda se zdála čerstvá. Nejprve jsem zkusila nabrat jen kapičku na špičku jazyka a ochutnala jsem ji. Zdála se mi dobrá, tak jsem zkusila maličký doušek. Po chvilce jsem vodu přímo hltala a cítila jsem, jak mi krásně osvěžuje vyschlý krk. To je slast.
Když jsem se dosytosti napila, začala jsem uvažovat jasněji. Nehodlám se vzdát, ale zase se mi zde nechce čenichat, vypadala bych jako nějaký špion. jenže co se dá dělat, když potřebuju najít alfu a nebo někoho jiného ze smečky.
Rozhodla jsem se, že půjdu do Morfeusově pachové stopě, protože se mi zdála blíž a čerstvější. Kličkovala jsem mezi stromy a starými pařezy a víc mě čím dál více okouzloval. Obešla jsem ještě pár stromů a pak jsem uviděla na tři stojící vlky.
Morfeuse a jednu zvláštní vlčici, která měla na zádech pruhy. I bez těch pruhů, bych z ní měla respekt. A ještě jednoho vlka. To není možné. Já tě, vlku, znám. Zbarvení, pohyby, i hlas, který je tedy trochu dospělejší, než jak si ho pamatuju, ale určitě si ho pamatuju dobře. Andante. Chtěla jsem na něj zavolat, ale rozmyslela jsem si to. Nebylo by to moudré a ani by to nebylo zdvořilé, když právě mluvil s ostatními. Jenže co teď? Nechtěla jsem se tam přiblížit jako nevychovanec, který poslouchá cizí rozhovory. Ale zase jsem nechtěla takhle trčet schovaná za stromem, když jsem ani neměla právo tu takhle pobíhat sama.
Byla jsem na rozpacích, ale nakonec jsem zvolila volbu jít za nimi. Když nic jiného, tak se aspoň rozloučím s Morfeusem a Andanteho pozdravím, až budu utíkat pryč. Narovnala jsem se a vykročila směrem ke skupince s hlavou mírně skloněnou, abych dala najevo, že nerada vyrušuji. "Zdravím, moc se omlouvám, že vyrušuji, ale hledala jsem jednoho ze zdejších alfů." Nevěděla jsem, jestli by bylo nezdvořilé pozdravit Morfeuse hned jménem, nebo by se to mohlo brát jako urážka, tak jsem ho raději nejmenovala. Ale postupně jsem se na všechny přítomné usmála, aby viděli, že nemám zlé úmysly. "Ahoj Andante, ráda tě vidím." Jen jsem to tak zamumlala, abych nebyla považovaná za více drzou, než jsem možná byla.

// Za druhé, jestli to je nevhodné, tak to nějak přepíšu. :D