Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trochu jsem uvolnila napjaté svaly. Zaskočila mě odpověď Nerssie na moje představení. Připravená jsem byla skoro na cokoliv, ale ne na takové odbytí. Ale vzala jsem to. Buď nebyla vlčice moc hovorná a nebo chtěla odejít a já ji zdržovala. Nebo jsem se jí zkrátka nelíbila. Koukla jsem na ni a mírným tónem pronesla: "Jen jsem chtěla být zdvořilá."
Jenže tím mi trochu zkazila plán, který zněl, že bych si s ní mohla povídat a tím si ukrátit čekání a zároveň neposlouchat rozhovor mezi vlky. Ale nechtěla jsem se vnucovat, navíc, také mi mluvení s cizími vlky dělalo problém, hlavně když hned na začátku zněli, že se se mnou bavit nechtěli. Jednou jsem nechtěla být tak nedůvěřivá. Potřásla jsem hlavou a přemýšlela jsem, co tedy budu dělat jiného. Nezbývalo mi asi nic jiného, než se někam posadit a tam čekat, až na mě dojde řada. Začala jsem se rozhlížet kolem sebe, abych našla nějaké vhodné místo na čekání.
Kousek od nás byl takový hezký strom, ke kterému bych si mohla sednout. Byla bych dostatečně daleko, že bych neslyšela rozhovor mezi Andantem a Morfeusem, ale zároveň bych byla na očích, takže bych nemusela být považována jako hrozba.
Znovu jsem se podívala na šedou vlčici s pruhy a do jejích zvláštních dvoubarevných očí. "Už tě tedy nebudu zdržovat. Půjdu si sednout tamhle ke stromu." Lehce jsem sklonila hlavu, jako důkaz toho, že jsem ráda, že mě nesežrala a rozešla jsem se k tomu stromu. Řekla jsem jí to, aby si snad nemyslela, že se tady chovám jako doma.
Sedla jsem si pod strom a pořádně jsem si prohlédla Andanteho. Vypadal, že se mu daří, a z toho jsem měla radost. Opravdu velkou radost jsem ale měla z toho, že mě poznal. Ještě chvilku jsem si mladého vlka prohlížela, ale pak už jsem si přišla jako nevychovanec, že ho tak dlouho pozoruji. Tak jsem si začala prohlížet stromy a pařezy, které jsem kolem sebe viděla.
Stále jsem však měla smysly v pohotovosti, kdyby po mě někdo něco chtěl. Nebo by na mě chtěl zaútočit.

Úsměv se mi pomalu vytrácel a místo něho nastoupila ostražitost. Bylo to kvůli vlčici, která mě označila za jídlo a byla připravená ke skoku. Napnula jsem svaly, abych byla připravena se uhnout, ale doufala jsem, že to nebude potřeba. Nespouštěla jsem ji z očí, ale nevěnovala jsem pozornost barvě srsti, či očí. Dávala jsem pozor na její pohyby.
Ale chápala jsem její reakci. Zachovala se jako oddaná členka smečky, což nepochybně i byla. Asi bych měla stejnou reakci. Ne, určitě.
Ozval se Andante, jednak, že mě poznal a také, že o mě vyprávěl. Neměla jsem představu, co by o mě mohl vyprávět, ale udělalo mi to radost. Pak se na mě otočil i Morfeus a zabrzdil šedou vlčici. Byla jsem mu vděčná, ale než jsem stačila něco říct, proplula mi hlavou myšlenka, jestli chvilku nepočkám. Už mě to ani nevyděsilo, jako poprvé. Asi si začínám zvykat.
Nevěděla jsem jestli mu mám odpovědět v myšlenkách, protože jsem tuto magii neovládala, tak jsem ani neměla ponětí jak funguje. Jestli na mě musí být soustředěný, aby mě slyšel nebo jestli jsou myšlenky jako volní ptáci, kteří létají kolem hlavy a kdokoliv, kdo má magii myšlenek, je může chytit.
Kývla jsem tedy hlavou, že jsem rozuměla. Ráda počkám, ale pak bych se také na něco chtěla zeptat. Morfeus se už ale věnoval Dantemu, takže mě asi stejně neslyšel.
Nevěděla jsem, co přesně mám dělat. Nechtěla jsem poslouchat jejich rozhovor, ale zároveň jsem se nechtěla příliš vzdalovat. Mohlo by se to totiž tvářit, jakože si to tady chci zmapovat a k tomu jsem ještě neměla právo. Třeba jednou.. Zhodnotila jsem situaci a zbývalo mi jediné. Zkusit si popovídat s Nerssie.
Pohlédla jsem vlčici do očí a uvědomila si, že má každé oko jinak barevné. Připadala mi tak více tajuplná, ale o to víc nebezpečná. Stále jsem stála s napnutými svaly, kdyby si svůj prvotní úmysl nerozmyslela. Nechtěla jsem, aby si vyložila můj pohled jako výzvu, tak jsem raději začala mluvit. "Ahoj, jmenuji se Wolfganie." Sice jsem jméno vlčice zaslechla, když ji Morfeus brzdil, ale sama se mi nepředstavila, tak mi přišlo moudré ji zatím neoslovovat jménem.

// To chápu. :/ Ale s tím časem to je pravda. A když tak koukám, měla jsem tě nechat napsat první. :D

// Omlouvám se. :D Bála jsem se, že budeš první a budu to muset přepisovat já. :D

// Za prvé, omlouvám se, jestli tu udělám nějaký nepořádek v pořadí. :D

Mlha a šero. To bylo první, co jsem viděla, když jsem otevřela oči. Já jsem spala? Přišlo mi to velice podivné. "Morfeu..." Zbytek slov mi zanikl v návalu kašle, protože jsem měla velmi vyprahlé hrdlo.
Zmateně jsem se postavila na nohy a začala se rozhlížet kolem sebe. Bylo nepochybné, že jsem tu takhle ležela již několik dní. Dalo se to poznat i z kupy listí, která ze mě spadla. Že by za to mohl zdejší les? Má takovou moc uspávat na mnoho dní? Začala jsem mít ze zdejšího okolí větší respekt, ale ani tak jsem se nechtěla vzdát svého prvotního plánu, že se zeptám zdejších alfa vlků, zda by mě přijali.
Škoda, že jsme se nějak s Morfem minuli, ráda bych si s ním popovídala více. Posmutněla jsem, ale náhle jsem si vzpomněla, že kolem nás prošla šedá vlčice se zelenými znaky. Tato vzpomínka byla jakoby v oparu, i tak jsem poznala, že to bude Morfeusova družka Neyteri. S větší hrůzou jsem si uvědomila, že jsem jí ani neodpověděla, jestli se to tedy stalo. Jen co jí uvidím, musím se jí omlouvit, ale nejprve se ujistit, že kolem nás opravdu prošla.
Byla jsem moc šťastná, že mě za dobu mé letargie nepostihlo nic zlého. Ani hlad jsem moc neměla, což mě udivilo, ale měla jsem spalující žízeň. Nechtěla jsem se tu moc pohybovat, ale doufala jsem, že snad vadit nebude, když tu najdu nějaké jezírko nebo tůňku, abych osvěžila své tělo a hrdlo. Hned jak najdu vodu, pokusím se najít i Morfeuse a tentokrát nebudu výt. Třeba mě někdo ze členů smečky za ním dovede a nebo za Neyteri.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se pokusila v pachu navlhlé půdy objevit pach vody. Do čenichu mě udeřily pachy spousty neznámých vlků, ale dva byly známé. Jeden je samozřejmě Morfea, ale co ten druhý? Vždyť já ho taky znám.
Stále mě pálila otázka, komu ten pach patří, ale musela jsem se nejprve pokusit najít vodu. I kdybych někoho potkala, nemohla bych mu vysvětlit, co tu dělám. Snažila jsem se vytlačit pachy vlků a soustředila jsem se jen na vodu.
Po chvilce jsem přeci jen našla nějakou tůňku. Byla sice maličká, ale voda se zdála čerstvá. Nejprve jsem zkusila nabrat jen kapičku na špičku jazyka a ochutnala jsem ji. Zdála se mi dobrá, tak jsem zkusila maličký doušek. Po chvilce jsem vodu přímo hltala a cítila jsem, jak mi krásně osvěžuje vyschlý krk. To je slast.
Když jsem se dosytosti napila, začala jsem uvažovat jasněji. Nehodlám se vzdát, ale zase se mi zde nechce čenichat, vypadala bych jako nějaký špion. jenže co se dá dělat, když potřebuju najít alfu a nebo někoho jiného ze smečky.
Rozhodla jsem se, že půjdu do Morfeusově pachové stopě, protože se mi zdála blíž a čerstvější. Kličkovala jsem mezi stromy a starými pařezy a víc mě čím dál více okouzloval. Obešla jsem ještě pár stromů a pak jsem uviděla na tři stojící vlky.
Morfeuse a jednu zvláštní vlčici, která měla na zádech pruhy. I bez těch pruhů, bych z ní měla respekt. A ještě jednoho vlka. To není možné. Já tě, vlku, znám. Zbarvení, pohyby, i hlas, který je tedy trochu dospělejší, než jak si ho pamatuju, ale určitě si ho pamatuju dobře. Andante. Chtěla jsem na něj zavolat, ale rozmyslela jsem si to. Nebylo by to moudré a ani by to nebylo zdvořilé, když právě mluvil s ostatními. Jenže co teď? Nechtěla jsem se tam přiblížit jako nevychovanec, který poslouchá cizí rozhovory. Ale zase jsem nechtěla takhle trčet schovaná za stromem, když jsem ani neměla právo tu takhle pobíhat sama.
Byla jsem na rozpacích, ale nakonec jsem zvolila volbu jít za nimi. Když nic jiného, tak se aspoň rozloučím s Morfeusem a Andanteho pozdravím, až budu utíkat pryč. Narovnala jsem se a vykročila směrem ke skupince s hlavou mírně skloněnou, abych dala najevo, že nerada vyrušuji. "Zdravím, moc se omlouvám, že vyrušuji, ale hledala jsem jednoho ze zdejších alfů." Nevěděla jsem, jestli by bylo nezdvořilé pozdravit Morfeuse hned jménem, nebo by se to mohlo brát jako urážka, tak jsem ho raději nejmenovala. Ale postupně jsem se na všechny přítomné usmála, aby viděli, že nemám zlé úmysly. "Ahoj Andante, ráda tě vidím." Jen jsem to tak zamumlala, abych nebyla považovaná za více drzou, než jsem možná byla.

// Za druhé, jestli to je nevhodné, tak to nějak přepíšu. :D

Královehradecký kraj, okres Trutnov :)

Sraz v Praze klidně, stejně tu jsem na kolejích. :D

Přeci mě má paměť nezklamala. Morfeus mi potvrdil, že je to on, jeden z mých kamarádů. Bylo to tak dávno, co jsem ho viděla naposledy. Přestala jsem zadržovat svoji radost a začala vrtět ocáskem. Vypadalo to, že Morfesu měl z našeho setkání stejnou radost, možná dokonce i větší. Usuzovala jsem už z toho, jak vykřikl mé jméno, když si také rozvzpomněl.
Přisedl si blíže, tak jsem si také sedla. "Také tě moc ráda vidím." Zazubila jsem se něho a pokračovala jsem. "Toulala jsem se po okolí, šla jsem bezcílně za svým čenichem. Až jsem narazila na tento zajímavý les."
Když mi pověděl, že mě vítá na území jeho smečky, skoro mi spadala brada. Tak já mám za kamaráda alfu? Wau. "Neyteri? Myslím, že si ji matně vybavuji. Ale už je to strašně dávno, co jsem ji viděla. Hlavně, že jsi šťastný. A máte vlastní smečku. To je prostě báječné. A musím uznat, že jste si vybrali vážně zajímavé místo, tady bych se ztratila i s mapou." Moje poslední poznámka měla být pokus o vtip, protože mi to tu přišlo strašlivě rozlehlé a skoro stejné, ale líbilo se mi to tu. Slova se ze mě hrnula jako vodopád a doufala jsem, že tím Morfeuse nijak nevystraším nebo že ho neunudím. Ale byla to dlouhá doba, co jsem měla možnost mluvit s vlkem. A ještě delší doba, kdy jsem naposledy mluvila s Morfem. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, co všechno se změnilo.
"Musela jsem být pryč opravdu dlouho." Ani jsem si neuvědomila, že jsem svoji myšlenku vyslovila nahlas. " Mám velikou radost, že tě vidím. Dlouho jsem s nikým nemluvila. A že jsem potkala zrovna tebe, kamaráda..." Vděčně jsem na Morfeuse podívala, hlavně proto, že jsem se chtěla ujistit, že před mou salvou slov nikam neutekl. "Ale co je nejdůležitější, vypadáš šťastně a možná i mnohem mohutněji, než když jsme se viděli naposledy. Mohla bych tě taky pustit ke slovu. Jenže nevím na co se zeptat, je toho tolik." Podrbala jsem se za uchem, protože mi to někdy pomohlo s rozhodováním.
Ano, přišla jsem do tohoto hvozdu, že se zeptám, zda by mě nepřijali mezi sebe, ale teď mi ta otázka už nepřipadala tak důležitá. "Je u tebe ještě něco nového? I když novinka jako je vlasní smečka a Neyteri, že je tvá partnerka, to snad ani nic už nepřebije." Možná, že mě ta samota, kdy jsem byla pryč z této země naučila vážit si přátel. Už bych ji nechtěla zažít znovu. A třeba už nebudu muset. Stále jsem se usmívala a po několika dlouhých dnech jsem se cítila vážně šťastně a uvolněně.

Seděla jsem a čekala. V hlavě jsem si zatím sestavovala, co místním vlkům, popřípadě rovnou alfům řeknu, pokud tedy zaslechli mé vytí. Ahoj, jsem Wolfganie a ráda bych se k vám připojila... Ne, to by bylo asi špatné, kdybych hned řekla, že se chci přidat ke smečce. Nebo ne? Možná bych měla začít tím, že jim nechci ublížit. Třeba tu jsou vlčata a místní by si mě mohli vyložit jako krvavou útočnici. Mezi mé neuspořádané myšlenky, které se mi v hlavě honily, se vloudila cizí myšlenka. Oznámila mi, že dotyčný bude hned u mě.
Trochu mě z toho zamrazilo, že mi může nějaký vlk promlouvat přímo v hlavě. Napadlo mě, že jsem se právě setkala s magií myšlenek a ještě k tomu na dobré úrovni. Snažila jsem se sedět uvolněně a očima jsem pátrala po vlkovi, který mi myšlenku zaslal.
Najednou se z přítomné mlhy vynořil... vlk. Vůbec jsem nezaslechla, že by se ke mně blížil. A nebyl to jen tak nějaký obyčejný vlk. Přišel mi zatraceně známý. Když promluvil, můj mozek začal pracovat na plné obrátky. Kde já ho už viděla? Určitě jsme se museli někdy potkat.
Došlo mi, že jsem mu neodpověděla na pozdrav ani otázku, ale že si ho s mírně pootevřenou tlamou prohlížím. Lehce jsem se oklepala a vstala, abych moje mlčení alespoň trochu zamaskovala. "Také tě zdravím. Nepřišla jsem sem bojovat nebo dělat nepříjemnosti." Trochu jsem sklonila hlavu a mírně zavrtěla ocasem, abych svá slova potvrdila. Snažila jsem se mluvit vyrovnaně a klidně, ale v hloubi duše jsem cítila trochu strach. "Jmenuji se Wolfganie a..." Zarazila jsem se uprostřed věty, protože mi konečně zapadly všechny informace o vlkovi, který stál naproti mě. Podle tónu hlasu, postavení těla, ale i podle pachu jsem si byla na devadesát devět procent jistá, že proti mě stojí: "Morfeusi? Jsi to ty?" Počáteční strach vystřídala zvědavost. Začala jsem více vrtět ocasem, protože jsem cítila i radost, že se setkávám s někým známým. Měla jsem spoustu otázek, ale ještě jsem čekala, zda mi potvrdí, že je to opravdu on. Kdyby to přeci jen byl cizí vlk, pak by si mohl pomyslet, že nejsem úplně při smyslech.

// Kopretinová louka

Do lesa jsem vkročila s mírně optimistickou, dokonce i s veselou náladou. Bylo to po dlouhé době, co jsem se rozhodla k tak důležitému kroku. Tělem mi díky tomu projíždělo chvění, které se mohlo připisovat adrenalinu.
Po pár krocích lesem jsem si však místo adrenalinu musela dávat pozor kam šlapu. Bylo tu mnoho stromů u sebe a mezi nimi se ještě proplétalo křoví. To mi však na dobré náladě nic neubralo. Prohlížela jsem si les s jistou úctou, protože mi bylo jasné, že jsem nyní narušitel, co se jen tak prochází po území smečky.
Zastavila jsem se a zaposlouchala se, zda se ke mně někdo neblíží. To je divné. Ušla jsem celkem velký kus do lesa a nikdo mě ještě nepřiběhl zastavit, či na mě nezaútočil. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale skrz stromy jsem toho moc neviděla. Nemám se ještě otočit a zkusit to jindy? Ne! Nebuď strašpytel, pak by si mohla skončit tak, že by si nezapadala nikam. Když jsem se na sebe dostatečně vykřičela, pokračovala jsem dál.
Snažila jsem se zachytit nějaký pach, který by mě k obyvateli smečky dovedl, ale nepodařilo se mi žádný zachytit. Jeden mi přišel známý, jako bych dotyčného vlka někdy potkala, ale momentálně jsem si pach nedokázala zařadit.
Po chvilkovém bloudění jsem se zastavila a začala přemýšlet. Mám zavýt? Nebo čekat jako ztracené vlče, dokud mě někdo nenajde? Těžké rozhodování. Po chvilkovém váhání jsem zvolila vytí. "Haůůůůůůů." Můj hlas byl pevný a dobře slyšitelný, avšak snažila jsem se do zavytí vložit i to, že nejsem nepřítel a že bych si přála být jen vyslyšena.
Nyní jsem zůstala sedět na místě a čekala jsem, zda to někdo slyšel a jestli za mnou někdo přijde. Nebo jestli zase rychle zmizím.

// Středozemní pláň

Chtěla jsem se rozhlédnout po okolí, protože mi to tu přišlo nezvykle bílé, skoro jakoby napadl sníh. Než jsem ale stačila zaostřit, ozvalo se v mé blízkosti podivné, zuřivé vrčení. Ihned jsem sebou plácla na zem a po čichu jsem hledala to děsivé monstrum, které dokáže vyluzovat takové zvuky.
Při čekání jsem blíže prozkoumala podivný "letní sníh" a zjistila jsem, že se jedná o kopretiny. Bohužel jsem neměla čas, abych si vychutnala pohled na určitě překrásnou louku, která byla vidět dobře i za tmy, protože jsem stále očekávala útok. Jenže místo útoku jsem zase zaslechla jen ten strašlivý zvuk. V tu chvíli mi došlo, že podivné kručení vydává můj hladový žaludek.
Zvedla jsem se ze záplavy kopretin a skoro jsem se rozesmála nahlas. Ehm, snad to nikdo neviděl. Pak mi došlo, že stále hladovím, ale v noci se mi moc lovit nechtělo. Hlavně jsem nevěděla kde. Nasála jsem vzduch do plic a poté ho dlouze vypustila. Cítila jsem označené teritorium, jakoby někde poblíž žila smečka. Smečka? Vlci? Že bych šla zkusit po nějaké době někam zapadnout? A i kdyby mě nepřijali, tak bych se ujistila, že tu pořád žijí vlci.
Vydala jsem se po pachu smečky. Našlapovala jsem opatrně, protože jsem v záplavě květin neviděla, jestli na mě nečíhá nějaká nora. Přece nemůžu přijít bez nějakého daru. Nebo můžu? Ponořená v úvahách, zda bych měla zkusit něco ulovit nebo ne, jsem zaslechla šustit trávu. Strnula jsem v pohybu a poslouchala dál. Někdo se ode mě snažil pomalu odejít.
Skočila jsem po zdroji hluku a byla jsem překvapená, že jsem přistála na zajíci. Zároveň jsem měla radost, že mám pod tlapkami jídlo, že jsem ho málem nechala vyklouznout a utéct. Rychle jsem se naštěstí vzpamatovala a ukončila ušákův život jedním kousnutím.
Hladově jsem z něho rvala kusy masa, až jsem měla skoro celý obličej od krve. Dosyta jsem se najedla a zbytek masa a kostí jsem zahrabala, jen ze zvyklosti.
Poté jsem si dokonale upravila kožich (nebo jsem alespoň doufala, že mi nikde nezůstala krev) a pokračovala jsem po pachu vlků.

// Sarumenský hvozd

// Řeka Midiam

Dopoledne se přehouplo v odpoledne a odpoledne celkem brzy v noc. Pokládala jsem tlapku vedle tlapky a přemýšlela, jestli teď v noci seženu něco k snědku. Že já si na hledání jídla najdu takovou skvělou denní dobu. Pohlédla jsem na nebe. Beru zpět, noční dobu.
Nedávala jsem si pozor na cestu a najednou moje tlapa zahučela do nějaké myší díry. No paráda. Nejen, že je kolem pár keřů a jinak samý prach, ale ještě ty díry nejsou za tmy vidět. Naštěstí se nejednalo o hlubokou část nory, ale i tak mi to trochu znepříjemnilo pátrání. Hrabat se mi nechce, ani bych neviděla, jestli jsem se někam prohrabala. Čekat do rána, jestli najdu nějakého zajíce v křoví a nebo hlodavce přeběhnout přes cestu, taky se mi to nezdá jako ta pravá zábava. Jediné, co zbývá je jít dál a doufat, že narazím na nějaký les. Nebo louku.
Pokračovala jsem dál a snažila jsem se vyhýbat nepříjemným norám. Abych si zkrátila cestu a celkově se i zabavila, snažila jsem se vždy co nejrychleji dostat za další keř. Mohlo to vypadat divně, že se schovávám v křoví, ale aspoň jsem přes tuto pláň prošla rychle.

// Kopretinová louka

//Kaskády

Při následování toku řeky jsem přeskákala pár potůčků a všimla jsem si, jak se barva řeky pozvolna mění. Nikde jsem však nezaznamenala, že by vodu něco kontaminovalo. Zastavila jsem se u dobrého přístupu k vodě, což se u takového kamenitého břehu hledá špatně a zchladila jsem své vyprahlé hrdlo pořádným douškem vody.
Až když jsem se pořádně napila, všimla jsem si, že shluk kamenů, které jsem považovala za podivně malované, mají nohy, tlamy a ocasy. Šla jsem si ta podivná stvoření prohlédnout zblízka.
Vůbec jsem nevěděla, co si o nich mám myslet, protože jsem taková zvířata ještě neviděla. Tělo vypadalo opancéřovaně a hlava s končetinami koukaly ven. Přičichla jsem k hlavě a zvířátko hlavu schovalo do svého úkrytu. Měla jsem hlad, takže jsem si říkala, že bych mohla zkusit jedno ulovit a rozkousat ho.
Jenže jsem si to rozmyslela, když jsem zkusila tlapkou zadrápat na krunýř . Zakroutila jsem tedy hlavou, ještě jednou jsem se napila svěží vody a pokračovala jsem dál, kde jsem čekala, že najdu něco k zakousnutí.

// Středozemní pláň

Probudila jsem se s pocitem velkého hladu. Otevřela jsem jedno oko, abych se ujistila, jestli ten pocit je opravdový nebo je pozůstatkem sna. Snažila jsem se rozkoukat, ale kolem jsem viděla jen tmu?
Zmateně jsem otevřela i druhé oko, ale nic se nezměnilo. Pořád kolem mě byla neproniknutelná tma. Čím víc jsem se snažila prokouknout tmou alespoň o kousek dál, než jsem viděla, začala jsem si uvědomovat další věci a pocity.
Hlad byl opravdový a nebyl ze sna, začal mě sužovat žízeň a všude v mém okolí byla teplota taková, že jsem měla pocit, že se brzy ugriluju. První mě napadlo, že bych skočila do vody se ochladit, ale pak jsem si vzpomněla, jaké problémy jsem měla jen s tím, abych se napila. O to vážně nestojím, třeba by mi ta voda udělala do kožichu díry.
Nehodlala jsem nic riskovat a raději jsem sledovala tok řeky, abych se dostala do krajiny, kde bude voda normální a já osvěžím jak své hrdlo, tak své tělo.

// Řeka Midiam

// Východní hvozd
Došla jsem na zvláštní místo. Sluníčko na obloze svítilo a ohřívalo vzduch do příjemných teplot, od vody však stoupal studený vzduch. Došla jsem si tu zvláštní vodu prohlédnout zblízka a zjistila jsem, že skoro celý proud je zastíněn vysokými stromy.
Měla jsem dost velkou žízeň, tak jsem ponořila čumák do vody a začala jsem pít. Ovšem mi nedošlo, že když je v okolí vody vzduch tak studený, tak voda bude přímo ledová. Zjistila jsem to po pár doušcích. Celé hrdlo se mi stáhlo a tlama studila a pak pálila jako bych snědla něco hodně moc pálivého.
Zakroutila jsem hlavou nad svou nerozvážností a zkusila jsem se napít znovu, ale tentokrát pomalu a s rozvahou. Šlo to pomalu, ale tentokrát jsem svoji tlamu nevystavila takovému zápřahu.
Když jsem se napila dosyta, začala jsem hledat místo k přespání. Snad tady půjde spát. Tohle místo se k tomu přímo nabízí. Přeskákala jsem pár kamenů a hledala jsem přírodou vytvořenou jeskyni. Objevila jsem jednu malou, která mi alespoň bude krýt záda a ani do ní tolik od řeky netáhlo. Uvelebila jsem se a téměř okamžitě usnula.

// Cedrový háj

Stála jsem na okraji hvozdu a hleděla jsem do něj. Tudy jsem určitě už jednou šla. Musím chodit nějak záhadně v kruhu. Nejspíš z únavy, která se na mě začínala pomalu podepisovat, jsem si přestala všímat, kam mě nohy nesou a objevila jsem se v lese, kde jsem už jednou byla.
Zavrtěla jsem hlavou a zanadávala jsem si na svoji nepozornost. Ohlédla jsem se na prosluněnou louku, přes kterou jsem propádila velice rychle. Počasí slibovalo krásný jarní den, ale já chtěla najít nějaké bezpečné místo na přespání a to se na louce špatně hledá.
Vešla jsem do lesa, kde mě přikrylo přítmí hvozdu. Zachytila jsem čichem pachy různých vlků, ale už nebyly zřetelné. Nasála jsem více vzduchu do plic a nějakého malého savce k jídlu jsem necítila.
Pátrala jsem po vhodném místě na spaní, ale okolo stromů jsem žádný případný keř na skrytí a nebo prohlubeň neviděla. Postupovala jsem tedy dál a užívala si teplého dne.

// Kaskády