Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Tak můžeme přejít do úkrytu. :) Jestli nepíšu pozdě :D

Lov se nám opravdu povedl. Morfeus si totiž také přinesl úlovek. Usmála jsem se nad naším úspěchem. Další dobrý lov. Položila jsem vydru na zem a mlsně jsem si oblízla zuby. Když jsem si vyslechla chválu na svou osobu na chvilku mě to potěšilo. Pak jsem si totiž se zpožděním uvědomila, co Morfeus říkal o tomto lese.
Nebezpečný a plný nástrah. To sis měla pamatovat. Mohlo se jednat o štěstí, že jsem nezahučela do nějaké díry a nebo, že jsem si nezasekla tlapku o kořen. Chtěla jsem se začít stydět, ale nakonec převládla hrdost nad dobrý lovem. Ale i tak si musím zapamatovat, že bych neměla běhat tak bez rozmyslu. I, ale možná hlavně za kořistí.
Černý vlk si prohlížel svou vydru, která v porovnání s jeho tělem vypadala jako malý zákusek. Zahleděla jsem se na tu svoji. Tak co bude lepší? Začít hlavou nebo ocasem. Nevěděla jsem, která část je nejlepší, ale přišlo mi, že i když nad tím budu přemýšlet sebevíc, mrtvolka mi to neřekne. A ptát jsem se nechtěla, protože každému chutná něco jiného.
"Taky přeji dobrou chuť." Usmála jsem se a zabořila zuby do břicha vydry. Vychutnávala jsem si dobré měkké maso a zároveň ještě trochu teplou krev. Nad tou dobrotou jsem zavírala oči a trhala maso dál a dál. Ale i tak jsem se snažila chovat jako vlčice, takže jsem si dávala pozor, aby ode mě nelétaly krev a maso do všech směrů.
Po chvilce odtrhávání masa jsem zjistila, že už nemám moc z čeho maso odtrhávat. Tak jsem si dala práci s kostmi a snažila jsem se poctivě okousat poslední zbytky, co na nich ulpěly. Sice nejsem nasycená úplně, ale na nějakou chvíli to bude stačit. Rozhlédla jsem se, co mám udělat s kostmi. Byla jsem zvyklá, že když mám čas, tak je zahrabu, abych po sobě nezanechávala nepořádek. Než jsem se však Morfeuse zeptala, co obvykle s pozůstatky dělají, upravila jsem si tlamu, abych na sobě neměla tolik krve. Lepší by byla voda na umytí, ale i takhle to snad taky stačí.
"Přijde mi, že mě tato vydra zasytila víc, než králík. Ale to je možná tím, že jsem většinou ulovila ty menší. A byla dobrá." Zkoumavě jsem se podívala na hromádku kostí. "Můžu se zeptat, co děláte se zbytky? Jsem totiž zvyklá, že po sobě všechny zbytky zahrabu, abych nedělala nepořádek." Nechtěla jsem totiž začít hrabat, když jsem to neměla dovoleno. A když bych začala sama od sebe, tak mi to přišlo jako narušení teritoria. A o problémy jsem rozhodně nestála.
Zamrazilo mě a měla jsem pocit, jako by mi v kožichu lezla nějaká breberka. Oklepala jsem se a viděla jsem, že mi z těla vypadl brouk, který byl celý bílý. Sklonila jsem k němu hlavu a prohlížela jsem si ho. Jenže v broucích jsem se nevyznala, tak jsem ho neměla kam zařadit. Podívala jsem se na nebe, abych se koukla, odkud mohl spadnout, ale spatřila jsem, že se na nebi blýská. Mohlo dokonce i sněžit, ale to jsem si nebyla jistá. Stromy tu rostly opravdu blízko u sebe. Zachvěla jsem se, když se mi do kožichu zakousl silný, mrazivý vítr.

Pach vyder jsem již měla zaznamenaný. Kdybych na tohoto tvora narazila příště, budu vědět, s kým mám tu čest. Doufala jsem, že ulovíme alespoň jednu. Sice jsem usoudila, že by pro dva vlky byla jedna vydra velice málo, ale na chvilkové zahnání hladu by to stačilo. Alespoň bych ochutnala nové maso.
Morfeus mě poučil o jejich mrštnosti. Prohlédla jsem si stromy. Kývla jsem hlavou na souhlas, že to bude trochu "boj". Ale nevadilo mi to. Našlapovala jsem pomalu za vlkem, abych stejně jako on nenadělala žádný hluk. Jedna prasklá větvička a máme po lovu. Plně jsem se soustředila, abych nenadělala žádný hluk, když se Morfeus zastavil. Stihla jsem zabrzdit včas a když se na mě podíval, pochopila jsem, co mi chce očima sdělit.
Usmála jsem se a přikrčila se k zemi. Černý vlk šel na jednu stranu stromu a tam si lehl. Udělala jsem to samé, jen jsem šla k jinému stromu. Budeme mít lepší šanci. Očima jsem pátrala v trávě přede mnou, když jsem zahlédla pohyb. Letmo jsem se podívala na Morfeuse, jenže on sledoval jinou vydru. Jsou dvě. Máme větší šanci.
Začala jsem promýšlet různé vychytávky a taktiky, jenže neznala jsem kořist tak dokonale. Jediné, co mě napadlo, že se co nejblíže přikradu a zkusím ji překvapit. Čekala jsem, jestli Morfeus dá nějaké znamení, či co, ale jen se zeptal, jestli si každý uloví jednu. Podívala jsem se na něj a přikývla. Kdybych měla magii myšlenek, bylo by ohromně jednodušší sdělit to, co jsem měla na jazyku. Takhle jsem musela věty omezit jen na pár slov, abych vydry nevyplašila. A doufat, že to pochopí.
"Já z jedný, ty z druhý strany." Slova mi plynula z úst jako vítr, takže mě vydry snad neslyšely. "Každý... jednu. Oba, co nejblíž, vyskočit najednou a starat se o svoji?" Ještě jednou jsem se podívala na Morfeuse, jestli souhlasí s mým návrhem a jestli ho slyšel. Trochu jsem se bála, že to znělo jako nařizování, ale snad ne. Vlek nevypadal, že by měl něco proti, takže jsem kývla hlavou dopředu, jako znamení, abychom vyrazili společně. Začala jsem se plížit pomalu dopředu. Jakmile k nám jedna nebo druhá vydra zvedla hlavu, okamžitě jsem se zastavila. Chtěla jsem se dostat co nejblíže, abychom se nemuseli za nimi tolik hnát.
Podívala jsem se Morfeuse a čekala, až bude připraven vyrazit. Kývla jsem hlavou znovu a vyskočila na jednu vydru. Doufala jsem, že se Morfeus zachoval stejně, protože jsem nechtěla vyplašit tu jeho. Jenže, když jsem chňapla to malém tělíčku, záhadně se vyhnulo mým zubům. Kousla jsem tedy do prázdna, ale nechtěla jsem se vzdát. Vyrazila jsem za vydrou, proplétala se mezi stromy a vždy, když se mi zdálo, že jsem jí na dosah a mohla bych jí zakousnout, změnila směr. Potvoro. Všimla jsem si, že vydra mění směr na střídačku. Jednou vlevo jednou vpravo. Tak jsem se jí přizpůsobila a když zase uhnula, tentokrát jsem věděla kam.
Zakousla jsem se jí přímo do zad. Ještě bojovala a snažila se mě kousnout, ale já s ní hodila o strom, abych jí trochu otřásla. Pak jsem rychle přiskočila a ukončila její život. Krev mi stékala po bradě a já měla radost. Chtěla jsem jí hned sníst, ale musela jsem se ovládnout. Vzala jsem její tělíčko do zubů a vracela jsem se po cestičce, kterou jsem sem přiběhla. Došla jsem až na místo, kde náš malý lov začal a hrdě jsem nesla mrtvou vydru v tlamě. Chtěla jsem totiž Morfeusovi ukázat, že lovit umím.

Tak myslím, že už jsme vyčerpali téma já a vlci. Dobrá tedy, zaměříme se na vydry. Podívala jsem se na Morfeuse. Po větě, že se za hravost přírody neděkuje, mi na chvilku přestal věnovat pozornost. Přišlo mi, že vyhlíží ta stvoření. I při druhé větě stále pátral v okolí.
Začala jsem mít podezření, že tu ty vydry asi nejsou, když tu se najednou ze svého úkrytu vyřítilo malé zvířátko. Proběhlo mezi námi a ztratilo se v podrostu. Zmateně jsem se podívala na Morfeuse a ten jen potvrdil, že toto byla ta vydra. Přičichla jsem k zemi, kde proběhla, abych si vštěpila do paměti její vůni. Abych pro příště věděla.
Zkusila jsem si přehrát v hlavě scénu znova. Jen se kolem mě mihla, takže bude hodně hbitá. A mrštná taky, když se odvážila mezi dva stojící vlky. Přimhouřila jsem oči. Začala jsem to brát jako osobní urážku, že jsme se takhle nechali zaskočit a nechňapli po ní. Moment překvapení zabral. Máš štěstí, ale ne na dlouho. Jsme ti na stopě... Nebo aspoň někomu tvého druhu.
Odhodlaně jsem se na vlka podívala. "Jdeme." Nevěděla jsem jestli chodí ve větších skupinách, ale Morfeus zaujal postoj, jakoby čekal, že ještě jedna z křoví vyskočí. Nastražila jsem tedy uši, abych nic nepřeslechla a byla jsem v pohotovosti, připravená skočit po prvním náznaku té malé, rychlé a jak jsem si všimla hnědé potvůrky.
Přitiskla jsem čumák k zemi a začala stopovat vydru. Morfeus šel kousek přede mnou, takže jsem trochu zpomalila, abych do něj nenarazila. Ale měla jsem radost z našeho malého lovu. Dlouho jsem nic nelovila a už mi to chybělo.

// Stává se mi něco podobného. Akorát, si za to můžu sama, protože si překliknu nebo vypnu Gallireu. :D

Trochu jsem se otřásla při zvuku svého jména. Ne, že by mi bylo nepříjemné slyšet jeho kratší verzi, ale nikdo mi tak už dlouho neřekl. Bylo to pro mě nezvyklé. Pečlivě jsem poslouchala, co Morfeus vypráví o mladém vlkovi. Na jeho slovech bylo něco pravdivého. Vlastně, skoro všechno byla pravda. Možná a především to s vlčím vnitřním kompasem. "Takhle jsem neuvažovala. Je pravda, že dospěl. A nejspíš toho i hodně zažil." Pomalu jsem se přestávala bránit myšlenkám, zda je tím pravým vlkem Andante. Ale, i kdyby byl, nemohla jsem se tím nechávat rozptylovat. Ještě bych mohla něco pokazit. A to rozhodně nechci.
Polichotilo mě, když o mě Morfeus prohlásil, že jsem chytrá a inteligentní. A ještě k tomu půvabná. Usmála jsem se na něj. Po strašně dlouhé době mi někdo něco takového řekl. Na krátký okamžik jsem se cítila jako hezká vlčice. Byla jsem za to Morfeusovi vděčná. "Děkuji." Víc jsem v tu chvíli neřekla, ale doufala jsem, že Morfeus pochopí, za co všechno mu děkuji.
Šli jsme už docela dlouho, když se mě černý vlk zeptal, zda umím lovit vydry. Nechtěla jsem vypadat neznale, tak jsem se rychle snažila vybavit si, jak vydra vypadá. Jenže, ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, nedokázala jsem si ji vybavit. Nakonec jsem uznala porážku, protože mi hlavně došlo, že jsem zvíře s takovým jménem ještě neviděla.
Morfeus přidal do kroku, takže jsem také zrychlila, aby se mi neztratil. Když se zastavil, zeptal se mě, jestli můžeme jít na lov. Podívala jsem se na něho, ale on mapoval okolí, asi pátral po těch vydrách. "Sice nevím, co to vydra je, ale předpokládám, že nebude velká, když na ni budeme stačit dva. Takže, jsem připravena."
Adrenalin mi začal proudit tělem, když jsem se připravila na stopování a hlavně na lov. Zhluboka jsem se nadechla a nechala se prostoupit vůněmi lesa. Bohužel jsem nevěděla, jaký pach má vydra, takže jsem ho nerozeznala. Ale cítila jsem vodu. Nevěděla jsem, kde přesně je, ale někde tu byla. Že by vydry měly rády vodu? Což může znamenat, že to je dravec. Takže se před ní mít na pozoru. Nebo, že by to nebyla dravá šelma? I tak se mít raději na pozoru.
Doufala jsem, že mi Morfeus alespoň trochu popíše, jak vydra vypadá. Abych věděla, po čem mám vystartovat a taky na jak velkého protivníka se připravit.

// Já se spíš divím, že to ve škole stíháš psát. :D

Morfeus vypadal, že nevnímá. Zdálo se, že je na míle daleko. Asi se mu stýská. Po jeho partnerce a vlčatech. A není se čemu divit, když je neviděl strašně dlouho. Na chvilku jsem si přišla jako strašná vlčice, která zdržuje alfu od smečky, partnera od družky a otce od vlčat. Jenže, když jsem se nad tím zamyslela, nikde nebylo ani živáčka. A kdyby je chtěl vidět hned, mohl by mě taky hodit někomu na krk nebo vyhnat. Takže asi budou daleko.
Jenže nakonec se ukázalo, že černý vlk přeci jen poslouchal, co jsem vyprávěla. Buď zvládá více věcí najednou a nebo se mi jen zdálo, že mě neposlouchá. Potřásla jsem hlavou nad svými úvahami. Přeci jen, neměla jsem právo se vrtat v tom, o čem kdo přemýšlí. Mohla jsem se jen domnívat. Na jednu stranu jsem byla ráda, že poslouchal, na tu druhou, no, asi už to nikomu nebudu vyprávět.
Usmála jsem se na něho, když mi řekl, že si určitě najdu toho pravého vlka. Povzdechla jsem si a řekla: "Asi máš pravdu. Někde tam je a čeká." Zahleděla jsem se mezi stromy, jako by se můj vyvolený vlk měl vynořit z mlhy.
Když jsem dovyprávěla naše seznámení s Andantem, Morfeus pokračoval ve svém vyzvídání. Nevadilo mi to do té doby, než se zeptal na to, jestli mezi mnou a Andantem někdy něco bylo. Zrychlil se mi trochu dech. "Nebylo!" Jenže jsem to vyhrkla tak rychle, až se mohlo zdát, že něco mezi námi přeci jen bylo. Zkusila jsem ovládnout svůj dech a trochu roztřesený hlas a říct to znovu. "Nebylo mezi námi nic. Já jen... On je moc hodný a milý vlk. A jeden čas jsem myslela, že by snad něco..." Hlas se mi zadrhával, ale koukla jsem na Morfeuse pevným pohledem. "Ale oproti mě je mladý a já jsem na něj hrdá, skoro jako by to byl můj syn. A nechci si zkazit naše přátelství takovými úvahami či nějakými unáhlenými činy." Kdybych se mohla červenat, jsem si jistá, že jsem rudá jak rak. Ale za svými slovy jsem si stála. Nemohla bych. Pro mě pořád vlče, i když už je dávno dospělý. Možná, že se opravdu trochu chovám, jako bych byla jeho náhradní máma nebo teta.
Naštěstí Morfeus změnil téma. Protože se mě zeptal jestli mám hlad. Díky za vysvobození od otázek na partnery. Letmo jsem se podívala na nebe, i když jsem nevěděla, komu vlastně děkuji. Podívala jsem se na mohutného vlka a usmála se na něj. "Něco bych si zakousla."

Pozorně jsem poslouchala Morfeusovo vysvětlení ohledně mlhy. Byla jsem ráda, že mi to tak hezky řekl, ale přišlo mi, že jsme se o mlze bavili docela už dlouho. Vykračovali jsme svižným krokem a já se začínala více soustředit na svůj dech, než na jeho slova.
Morfeus mi řekl, že je jen na mě, jak dlouho půjdeme. Naštěstí zvolnil tempo, takže jsem za ním nevlála jak praporek a začalo se mi mnohem snáze dýchat. "Tímto tempem můžeme jít klidně ještě dlouho." Vděčně jsem se na něj usmála. Následovala jsem jeho příkladu a také zvedla hlavu. Myslela jsem, že mi ukazuje nějakou zajímavost, ale asi jen kontroloval oblohu. Ať jsem se snažila sebevíc, z oblohy jsem viděla jen malé kousky. Všimla jsem si, že začíná pomaloučku světlat.
Další den? Jak dlouho tu už jsem? Na chvilku jsem se vyděsila, protože jsem si moc nepamatovala, kdy jsem jedla naposledy, ale hlad jsem zatím nepociťovala, takže jsem se touto otázkou dál nezatěžovala. Ještě bych ten hlad dodatečně dostala.
Pak mi velký vlk položil další otázku ohledně výběru partnerů. Sice se týkala toho, jestli se mi nějací vlci líbili, ale i tak se to k tomu vztahovalo.
Podezřele jsem se podívala na jeho výraz. O copak ti jde? Nakonec jsem se na Morfeuse zašklebila taky. Zapátrala jsem v paměti, ale ať jsem přemýšlela sebevíc, nikdo mě nenapadl. "Možná tě zklamu, ale v tomhle nemám štěstí. Na svých toulajících se cestách jsem potkávala většinou vlčice a když už jsem potkala vlka, tak buď jsem si ho moc neprohlížela a nebo mi tak přirostl k srdci, že už ho beru jako někoho z rodiny." Nepřímo jsem tím poukazovala na Andanteho i Morfeuse samotného, ale tak do detailů se mi o tom nechtělo mluvit.
Pohodila jsem hlavou na otázku vzhledu. "Mě ani tak nejde o vzhled. Jako, měl by se mi líbit, ale spíš si myslím, že jde víc o to, co má vlk uvnitř a ne o to, co má povrchu. protože vzhled může někdy klamat." Nevěděla jsem, jak toto téma opustit, tak jsem odpovídala na otázky s přáním, aby co nejdříve Morfeusovi došly.
Pak přišla další otázka, na kterou jsem neodpověděla hned. Nebylo to proto, že bych nechtěla, ale proto, že jsem začala vzpomínat. Když jsem si urovnala myšlenky a vzpomínky a časy dávno minulé, začala jsem pomalu vyprávět. "Našla jsem svět vlků, Silmarion. Byla jsem tam nová a hned jsem narazila na vlče, co vypadalo ztraceně. Brzy jsme se seznámili a já ho začala učit. Tak nějak všemu. Hlavně si vzpomínám, jak jsem Andanteho učila lovit ryby." Usmála jsem se nad tou vzpomínkou. Oči se mi zamlžily, jak jsem se snažila vzpomenout na víc. "Strávili jsme spolu nějaký čas, pak ale přiběhla jeho máma, jméno mi už vypadlo, ale myslím, že začínalo na T. No, odvedla ho pryč a tak jsem se začala toulat i tam. Neměla jsem žádný cíl, ale snažila jsem se zmapovat co největší část, co kdyby tam byli schovaní bratři.
Po nějakém čase jsem Andanteho potkala znovu. Za tu dobu, co jsem ho neviděla, vyrostl a stal se z něho silný a hlavně rozumný vlk. I jako vlče takový byl, ale teď to bylo vidět víc. Nikdy jsem se s vlkem, který by měl podobné chování nesetkala. Toulali jsme se spolu, až jsme narazili na tehdejší Temnou smečku. Ale to už víš. Pak se smečka rozpadla, my se rozdělili a neviděli se. Až tady jsme se potkali." Podívala jsem se na Morfeuse, jestli ho to neuspalo. Nevzpomínala jsem si, že bych kdy někomu vyprávěla nějaký příběh tak dlouho.
"Je to osud? Možná. Každopádně jsem moc ráda, že jsem ho viděla a už se těším, až si popovídáme." Usmála jsem se na Morfeuse. Ty si se ptal.
Když už jsem byla takhle rozpovídaná, tak jsem toho chtěla využít. "Máš nějaké další otázky?"

// Andante, omlouvám se, jestli jsem něco napsala jinak, než bylo. Když uvidíš nesrovnalosti, tak prosím napiš a já to opravím. :D Ale už si to opravdu nepamatuju. Mám špatnou paměť.

// K tomu se ani nebudu vyjadřovat. :D

Mně se líbí všechny, ale hlasuji pro 1. :)

"Myslím, že mít mlhu za spojence se velice hodí." Reagovala jsem tak na Morfeusovo krátké vysvětlení o všudypřítomném přírodním úkazu. "Ze začátku jsem z ní měla pocit, že je proti mě, ale teď už ten pocit není tak silný. Buď jsem si zvykla já na ni a nebo ona mě." Neuvědomila jsem si, že jsem svou myšlenku vyslovila nahlas. Byla jsem totiž zahleděná na cestu, abych náhodou nešlápla tam, kam nemám.
Když mi Morfeus popsal rozlehlost lesa, začala jsem fantazírovat. Představila jsem si neúplné obrysy vlků, kteří byli součástí smečky. Tedy Nerssie, vlčice s černými pruhy na zádech a Morfeus, největší z vlků, které jsem zatím potkala, měli v mé představě obrys jasný. Natočila jsem hlavu a své nehmotné vlky jsem nechala vběhnout do lesa. Tím jsem musela dát Morfeusovi za pravdu, že zatím není důvod, aby se vlci ze smečky cítili stísněně.
Opustila jsem svou fantazii a přemýšlela, jestli chci projít celé hranice lesa. "Jestli je opravdu ještě větší, než co jsme doposud viděli, možná asi nemusíme projít celé hranice." Nebyla jsem líná, ale dosavadní ukázka mě přesvědčila víc než dost, že je to rozlehlé místo. Znovu jsem musela žasnout, jaký parádní les si vybrali za své území.
Málem jsem upadla do šoku, když se mě černý vlk zeptal na partnera. Když jsem se vzpamatovala, úsměv jsem mu oplatila. "Zatím jsem neměla to štěstí, abych potkala někoho, kdo by splňoval tyto body. Za prvé, aby mi byl sympatický. Za druhé, aby nikoho neměl ani po nikom jiném netoužil, protože se nepovažuji za vlčici, která by chtěla bránit někomu ve štěstí." Chvilku jsem se nad tím zamyslela. "Když bych opravdu viděla, že se žene do záhuby, tak bych dotyčnému bránila, jinak ne." Ušklíbla jsem se a řekla poslední, pro mě důležitou podmínku. "A aby mě měl rád takovou jaká jsem. Takže ne, nenašla jsem si nikoho."
Sama jsem se podivila, jak jsem se rozpovídala. Nemohla jsem mu však položit stejnou otázku, protože jsem na ni znala odpověď. Konverzování mi nikdy moc nešlo. A tak jsem se jen usmívala a sledovala terén pod nohama.

// Dobrý, pochopila jsem to. :D Ale omlouvám se, když by to moje nedávalo smysl, začínám být nějaká nemocná. :/ :D

Byla jsem ráda, že jsem Morfeusovi prozradila, kam bych se chtěla ve smečce zařadit. Souhlasně jsem přikývla na poznámku, že vlčata rostou jako z vody. Pamatovala jsem si, jak mi utekl čas, když jsem doma vyrůstala.
Morfeus navrhl abychom se prošli. "Jasně." Samozřejmě jsem neměla nic proti, přišlo mi, že sedím už věčnost. Také jsem se protáhla, až mi zakřupalo v kostech a rozešla jsem se za Morfeusem. Následovala jsem jeho mohutnou postavu a prohlížela si okolí. Jen jsem mu nevěnovala takovou pozornost, jakou by si zasloužilo. Stále jsem musela myslet na tu vodu. Čeho jsem si přeci jen všimla, bylo to, že nevidím žádné listí, takže les byl jehličnatý. Na zimu se to hodí. Stále zůstane v lese přítmí a tak i pocit většího bezpečí.
Největší kámen ze srdce mi spadl, když mi černý vlk řekl, že bych špatnou vodu poznala podle barvy a podle chuti. Hned jsem se cítila šťastněji a víc jsem vnímala okolí. Proplétali jsme se mezi stromy na okraji lesa a já si všimla změny teploty ve vzduchu. Čím blíže jsme byli u kraje lesa, tím více zima mi byla.
Jestlipak ta mlha chrání les před zimou. Přemítala jsem, jestli zdejší mlha je tak mocná a nebo jsem si teplotu neuvědomovala. Zima přichází. Začala jsem se těšit na sníh, ale nenechávala jsem se tím příliš unést. Málem jsem totiž přeslechla Morfeusovu otázku, zda mám já nějaké otázky.
Zamyslela jsem se nad tím, co bych měla všechno znát. "Myslím, že by mě zajímal počet členů vaší smečky. Ne, že bych se bála více vlků, ale spíš jestli se sem všichni vejdou." Přeci jen jsem neznala rozlehlost tohoto lesa, tak jsem se bála, aby si tu vlci nešlapali po hlavách. "A vlastně ještě, kam až se rozléhá vaše území?" Pro případ, že bych se mu měla pak vyhnout. Druhou část jsem však už neřekla nahlas.
Na chvilku jsem se odmlčela a přemýšlela jsem, co bych ještě chtěla vědět. Trochu jsem se za to styděla, ale nic mě nenapadalo. S trochu provinilým pohledem jsem pohlédla na Morfeuse. "Víc mě toho nenapadá. Vím, že bych měla mít více otázek, ale asi prostě přijdou až za pochodu." Doufala jsem, že jsem svou nevědomostí moc Morfeuse nenaštvala.Když tak mě třeba poučí, co bych měla ještě chtít vědět.

Nad otázkou, čím bych mohla být smečce prospěšná, či co přesně bych si představovala, že mám pro smečku udělat, jsem se rozmýšlela již dlouhou chvíli. Nebylo by to tím, že bych to přesně nevěděla, ale nebyla jsem si jistá, zda už nejsou dané pozice obsazené nebo jestli bych se vůbec na mou vysněnou pozici dostala.
I když jsem se narodila alfa páru, neměla jsem moc příležitostí sledovat rodiče v rozhodování ohledně přiřazování funkcí jiným vlkům. Ne, že by mě to nezajímalo, ale nedostala jsem se k tomuto učení.
"Baví mě stopovat. Když se blížím ke kořisti, která je blíž a blíž a pak ji získám. O to víc jsem naštvaná, když mi uteče nebo se ztratí. Ale každý takový neúspěch mě popožene dál ve zdokonalování. Takže stopování a lovení, to mě baví." Pak jsem si ale vzpomněla, jak jsem ráda učila Andanteho. Když jsem s ním mohla sdílet radost z jeho úspěchů. Pousmála jsem se a trochu stydlivě jsem dodala. "A také mě baví učit vlčata něčemu novému. Ale je mi jasné, že k tomu bych se musela jednou, za velmi dlouhou dobu vypracovat a jestli vůbec bych se vypracovala. Asi by byl nerozum svěřit své potomky někomu cizímu."
Pousmála jsem se a pozorně poslouchala Morfeuse, co vypráví o tomto lese. Z představy, že se tu ze začátku nemůže bezhlavě běhat z místa na místo, mě přepadl pocit svázanosti, ale bylo to logické. Zvlášť když tu bylo tolik nástrah. Ale ten pocit docela rychle i odezněl.
Mrštná jsem si přišla dost, jen jsem občas mívala problémy s rychlým rozhodnutím, na kterou stranu se vydat. Další věc k natrénování. Ale nepřišlo mi, že bych na tom byla hodně špatně. "Občas si pletu stranu na kterou mám jít, ale to je většinou z nesoustředěnosti a nebo z ukvapenosti. Samozřejmě se na tom snažím pracovat, aby se mi to stávalo co nejméně. Ale popravdě, už si ani pořádně nevzpomínám, kdy to bylo naposledy." Z čeho se mi ale naježily chlupy byla zmínka, že ne každá tůňka je zde poživatelná.
Nevěděla jsem jestli začít panikařit okamžitě nebo si zjistit nějaké informace. Zkusila jsem začít těmi informacemi a panikařit když tak později. "A myslíš, že kdybych natrefila na tu zkaženou vodu a omylem se z ní napila, bylo by mi třeba jen špatně a nebo jsou tu i takové, které můžou zabít jen po spolknutí pár kapek?" Všechno musím kontrolovat! Mám magii vody a nenapadne mě vyzkoušet, jestli funguje i na odhalování jedu? I když třeba to neumí žádná magie. Ale i tak! Jestli mi bude špatně, tak si za to můžu jen a jen sama. Pořádně jsem si v duchu vynadala. Možná to na mě bylo i znát, že svádím vnitřní boj. Rozhodla jsem se, že se s tím svěřím.
"Měla jsem žízeň, tak jsem šla po čichu a našla tůňku s dobře vypadající a dobře chutnající vodou. Netušila jsem, že tu můžou být i zdraví škodlivé. Nijak mě neděsí představa, že bych musela stopovat čistou a dobrou vodu. Spíš mě teď trochu vyděsilo, že jsem možná měla tu smůlu potkat špatnou." Na chvilku jsem se zarazila a vybavila si chuť té vody. Nic mi na ni nepřišlo divného, ale pochybovala jsem, že by Morfeus ochutnával nepitnou vodu jen proto, aby věděl, jak chutná.
"Ale možná, když ta voda chutnala dobře, tak asi špatná nebyla. Protože si myslím, že špatná voda by na chuť byla poznat. Co myslíš ty? Předpokládám, že si asi žádnou špatnou neochutnal, aby si to mohl porovnat." Trošku nervózně jsem se zasmála, ale snažila jsem se uklidnit, zvlášť proto, že jsem na sobě necítila žádné nežádoucí účinky.

// Odpovím zítra, nejpozději v sobotu. :)

// Doufám, že v tom neudělám zmatek a mohu odepsat. :) Pokud by to bylo nevhodné, tak to upravím, či smažu a dám později.

Trochu mě překvapilo, že si pamatuje na moji tehdejší sžíravou touhu, ale když v jednom kuse mluvíte o jednom a tom samém, těžko se to zapomíná. Neměla jsem sílu poznamenat, že jsem je nenašla, tak jsem se jenom zatvářila smutně. "Ale pořád jsem se naděje nevzdala."
Když Morfeus zaslechl, že se chci stát členkou, upřímně ho to překvapilo. Před pár měsíci, možná lety, bych byla překvapená taky. Ale nahlas jsem svou myšlenku neřekla, i když jsem se nad ní pousmála.
Poslouchala jsem a přitom sledovala, jak kolem mě prošel v kruhu. "Neposlouchala jsem váš rozhovor. A myslím, že je to ukázka dobrého vedení, když se o důležitých věcech rozhodujete společně." Zamyslela jsem se nad otázkou, co by pro mě znamenal život ve smečce. Bylo mi jasné, že bych ztratila svobodu, ale co se svobodou, když ji nemám s kým sdílet.
Než jsem se zmohla na odpověď, tak mi prozradil, že má potomky. Teď jsem byla zase překvapená já. Dokonce jsem přestala uvažovat nad svou odpovědí. "Vlčata. To je hezké. Určitě jsou vám oběma podobní a zdědili ty nejlepší vlastnosti." Usmála jsem na Morfeuse a hlavně jsem se usmívala nad představou vlčat, protože jsem dlouho žádná neviděla. Malí, chlupatí... Potřásla jsem hlavou, abych se neztratila ve vzpomínkách. Ale i tak mě něžnost kterou jsem pocítila, překvapila.
Morfeus už seděl zase naproti mě a čekal, co mu odpovím na otázky. Nevěděla jsem, co přesně bych měla vědět o smečkovém životě. Nebo na co se zeptat. "Nevím to úplně přesně. Vím, že bych se měla zdržovat na území smečky. Měla bych se všemi smysly a všemi schopnostmi snažit, abych byla co nejvíce prospěšná. A hlavně neděla rozbroje mezi členy. Byla jsem jen ve dvou smečkách. Mé rodné a pak v Temné, ale to se ti Andante možná zmínil. A možná, že jsme tam ani pořádně nebyli přijati." Na chvilku jsem se zamyslela nad tehdejším životem a také tím, že mi možná některé věci trvají dlouho, než se k nim rozhodnu. Ale věděla jsem, že se nesmím zamyslet na moc dlouho, protože jsem měla ještě nějaká ta slova na jazyku. A kdybych byla potichu moc dlouho, mohl by si Morfeus myslet, že jsem skončila.
"No a pak jsem se toulala, dokonce jsem se i ztratila. V myšlenkách i v přírodě. Prošmejdila jsem docela velkou část a znám pár krásných míst, ale už se nechci stranit vlků. Takže v tomto bodu vím, co bych mohla ztratil, ale na druhou stranu i vím, co bych mohla získat." Natočila jsem hlavu na stranu a dívala se na něj zkoumavým pohledem. Doufala jsem, že se Morfeus v mé řeči neztratil. Protože já skoro ano.

Mezitím, co si Morfeus s Andantem povídali, jsem si upravila a vyčistila kožich. Jenže tato práce mi nevydržela věčně, takže jsem začínala být trochu nervózní. Nebylo to z toho, na co jsem se chtěla zeptat, ale z toho, že jsem čekala dlouho a už jsem nevěděla, jak bych se jinak zabavila.
Různě jsem si poposedávala, protahovala se, až se najednou ke mně Morfeus otočil. Nestála jsem tam, kde čekal a tak přišel blíže. Než přišel, tak jsem ještě mrkla na Andanteho. Usmála jsem se na přicházejícího Morfeuse a pomyslela si, tentokrát si tě víc pohlídám. Vstala jsem a zamávala oháňkou.
Nevěděla jsem jestli mám pokračovat v rozhovoru, který jsme zavedli, z mého pohledu, tak strašně dávno a nebo začít znovu. "Ahoj." A dál jsem nevěděla. Mám jít rovnou k věci? Nebo ještě ne?Chvilku jsem bojovala s vlastními myšlenkami, až jsem ze sebe přeci jen něco dostala.
"Pořádně jsem vlastně nezjistila, jak se ti daří. Ale, když tak koukám okolo sebe, tak si myslím, že více než dobře." Vypadalo to, že se mi hlas bude stále třást, ale čím déle jsem mluvila, tím více můj hlas získával na plynulosti.
"Pamatuješ si, jak jsem byla skoro posedlá tím, abych našla své bratry? Tato myšlenka mě zavedla daleko od tohoto kraje, až jsem byla samotná v pustině. A takový pocit osamění už zažít nechci. Vrátila jsem se a toulala se po okolí, až jsem narazila na Váš les a pak na tebe. Jen to, že jsem tě viděla, mi připomnělo, že tu mám přátele. Takže ti chci poděkovat, že i přes tu dlouhou dobu, co jsme se neviděli, si zůstal mým kamarádem." Vděčně jsem se na Morfeuse podívala a pak jsem se mu zadívala do očí a v mých se zračila prosba a odhodlání. "Ale hlavní důvod proč jsem šla na Vaše území byl, že jsem chtěla poprosit, jestli byste mě přijali do smečky."
Tak moc se mi ulevilo, když jsem svoji prosbu řekla nahlas. Hned se mi i volněji dýchalo. Sklopila jsem oči a čekala jsem, co mi Morfeus odpoví.