Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Fialová nepřestala a nepřestala mluvit. Ne, že by mi to vadilo, alespoň jsem nemusela mluvit já, ale pomalu jsem začínala vzdávat snahu o to, zachytit všechna její slova. Ale snažila jsem se. "Popravdě to bude ještě dobrodružství najít úkryt. Cestu k němu jsem zapomněla." Obratně jsem se vyhnula vyčnívajícímu kořenu a pokračovala dál v cestě.
Také mám hustý kožich. Chvilku jsem rozmýšlela, jestli to řeknu nahlas nebo ne, ale nakonec jsem zůstala z ticha. Nepovažovala jsem to za podstatnou informaci. Při otázce, zda mám partnera, jsem se malinko zarazila. Proč to je pro vlky tak důležité? Derian si však hned sama odpověděla a jelikož to byla správná odpověď, tak jsem mlčela dál.
Zmínila se, že ona partnera měla, ale že ji vyměnil za jinou, ošklivou vlčici a Derian ani nepochopila proč. Soucitně jsem se na ni podívala. "To je mi líto. Až budeš připravená se o to podělit, tak mi to řekneš." Nezažila jsem to, ale muselo to být hrozné.
Najednou se zastavila a dívala se skrz mlhu. Našpicovala jsem uši, zda uslyším, jak se tam někdo baví, ale nikoho jsem neslyšela. Že by ta mlha pohlcovala zvuky. To by byla moc šikovná. Derian byla přesvědčená, že někoho vidí, ale mě se to moc nezdálo. Může klamat. Něco takového mi Morfeus o mlze říkal, takže jsem svým očím prozatím moc nevěřila. Začichala jsem a opravdu jsem cítila nějaké dva vlky celkem blízko nás.
Vlčice stále něco brebtala, ale teď to mělo docela smysl. Sice se mi to ze začátku jevilo trochu jako dětinskost, ale takové plánování se mi začínalo docela líbit. "Můžu jít první, ale ne že mi zmizíš v mlze. Asi bych se jen představila a řekla, že jsme nové členky a že to tu prozkoumáváme. Pokud by chtěli o nás vědět něco víc, tak se doptají a pokud ne, tak půjdeme zase dál, co ty na to?" Zápal Derian do seznamovaní se dal i do mě. Alespoň se seznámím rychleji. Sama bych se tu spíš potulovala a čekala, jestli na mě náhodou někdo nenarazí.
Nemělo smysl dále otálet. Vykročila jsem tedy do mlhy, kde, jak jsem doufala, potkám kamarádské vlky. Prošla jsem hustou mlhou a stanula u dvou vlků. Jeden byl šedý a druhý takový do šeda, hněda nebo černa s bílými fleky? Neuměla jsem jeho barvu pojmenovat. "Ahoj, jmenuji se Wolfganie a jsem tu nová." Pronesla jsem to tichým hlasem, protože jsem se trochu styděla mluvit před cizími vlky, ještě když byly dva. Kdyby byl jen jeden, tak by mi to nevadilo. Nevěděla jsem jestli představovat i mou společnici na cestách, ale přišlo mi, že se dokáže představit sama, takže jsem mlčela a čekala na reakci vlků.

// Pochopila jsem, že Sallaré a Newlin si povídají spolu? Jestli ano, tak snad Vám nebude vadit, když se přidáme. :D Když by to vadilo, tak to upravím a půjdeme jinam. :)
// Tak to tu bude ještě veselo. :D

V prvé řadě jsem myslela, že si mě vlčice ani nevšimla. Měla takový roztěkaný pohled všude a nikde. Popravdě, trochu mě tím děsila. Jestli jsem se neunáhlila. To už se ke mně ale otočila a spustila. Dávala jsem dobrý pozor, abych si z toho, co na mě vychrlila aspoň něco zapamatovala. nebo abych to alespoň pochopila. Páni, tobě ta pusa jede.
Myslím, že za poslední měsíc jsem toho nenamluvila tolik, jako ona za těch pár minut. Pochytila jsem něco na způsob, že můžeme kámošit spolu. Ale nakonec proč ne. Alespoň, že jsem zachytila její jméno. Derian. Neměla jsem čas si ho pořádně zopakovat, abych si ho správně zapamatovala. Derian na mě totiž začala valit novou dávku informací.
"Myslím, že plány máme stejné, seznámit se s dalšími členy smečky." Připadala jsem si jako bych mluvila k hyperaktivnímu vlčeti, i když mi vlčice hrdě hlásila, že už je dávno dospělá. Než jsem stačila pokračovat v odpovídání na její otázky, už si to štrádovala někam do mlhy. Stále se však po mě otáčela, takže jsem ji nenechala dlouho čekat, protože jsem si nebyla jistá, jestli by počkala. Ještě by někam zapadla a bylo by to na mě.
Pečlivě jsem volila cestu, abych někde nezapadla, ale Derian si s tím zjevně nelámala hlavu. "Jestli chceš vědět, jak vypadá úkryt, tak ti ho můžu popsat, ten jsem už viděla, když jsme se běželi s Morfeusem schovat před žížalami. Je to jeskyně a docela dost prostorná. Sice je tam chlad, ale dá se to chvilku vydržet." Přemýšlela jsem, co bych o zdejším úkrytu řekla více, ale nic podstatného jsem si nevybavila. "Ale nevím jestli bych ho našla, musela bych asi dlouho přemýšlet a vybavovat si cestu."
Zamyslela jsem se nad mlhou na kterou jsem si pomalu, ale jistě zvykala. Hlavně už mě neděsila. "Mlha je taková zvláštní. Už mě neděsí tak, jako v den, kdy jsem překročila hranice, ale úplně ji nedůvěřuju. A neboj, zatím nemám v plánu se ti vypařit. Také bych se tu nerada ztratila." Usmála jsem se na vlčici a pokračovala jsem v chůzi.

// Popravdě, takovou hru jsem ještě nezažila. :D Bude sranda, doufám. :D

Nedivila jsem se reakci šedé vlčice na přehnanou aktivitu vlčice fialové. Přijde mi chováním opravdu jako zrovna vyrostlé vlče. Třeba to tak je. Když otočila alfa svou pozornost na mě, trochu jsem se obávala. Neměla jsem však čeho. Moc otázkami mě nezahrnula, takže jsem se konečně uvolnila a snad poprvé se na alfu stydlivě usmála.
"Toulám se sama již dlouho a společnost mi pomalu začala scházet. Myslím, že bych se přes zimu dokázala uživit, ale bylo mi smutno a tak jsem začala hledat smečku." Na chvilku jsem se odmlčela a přemýšlela, jak bych mohla pokračovat dál. "Asi je náhoda, že jsem narazila na smečku, kterou vede můj kamarád. O tom, že je alfou smečky, jsem neměla ani tušení." Další chvilkové odmlčení. Musím říci, že vám to spolu sluší." Nevěděla jsem co dál bych řekla. Někdy jsem byla trochu neobratná se slovy.
Když Neyteri řekla směrem k Morfeusovi, že proti mě nemá výhrady, měla jsem velikou radost. Oplatila jsem jí úsměv, který už nebyl plachý, ale plnohodnotný a začala jsem mávat ocasem. "Také doufám, že si budeme rozumět. Budu se snažit být pro smečku co největším přínosem."
Otočila jsem se k Morfeusovi, který zrovna vysvětloval původ svého ledového šperku. Tak koruna! To je to slovo, které jsem hledala pro pojmenování. Vypadá trochu jako vládce zimy. Počkala jsem, až domluví a dychtivě čekala i na jeho potvrzení. Dlouho neotálel a svým slovem i slovem vlčice nás dvě přivítal do smečky.
Cítila jsem se tak radostně, až jsem si trochu poskočila.Na chvilku jsem se zarazila a podívala jsem se na Neyteri a poté na Morfeuse. "Děkuji." Pak jsem však začala přemýšlet logicky. Tak co první? Les jsme si tak nějak prošli, i když je mi jasné, že skrývá i další zákoutí. Lov? Néé, to je potřeba více vlků. Takže asi by to chtělo se seznámit. Při svém přemýšlení jsem stále vrtěla oháňkou, ale teď jsem pomalu ustávala.
Nasála jsem do plic pořádný doušek vzduchu a zase ho pomalu vydechla. Cítila jsem pachy spousty vlků, ale nevěděla jsem, co dělat dříve. Do této situace jsem se ještě nedostala a byla jsem trochu nesvá z toho, že nevím, co přesně udělat jako první.
Skoro jsem vrhla nešťastný pohled na alfy, ale pak mě napadlo, že můžu začít své seznámení s vlčicí, která je tu stejně nová jako já. Došla jsem k ní, aby mě zaregistrovala a neodpelášila se seznamovat někam jinam. "Ahoj, jmenuji se Wolfganie. Jak se jmenuješ ty?" Žádná lepší věta na úvod mě nenapadla, takže jsem doufala, že se nějak později rozpovídám. A nebo, že to za mě zvládne vlčice ve fialovém kožichu. A jak jsem si ji tak prohlížela, všimla jsem si, že barva jejího kožichu není jedinou zvláštností. Měla totiž na sobě také nějaký šperk. Snad náhrdelník, ale na špatném místě. Přívěsek na zadku? No proč ne, tady je možné snad už opravdu všechno. S milým úsměvem jsem čekala, jestli mi odpoví a nebo jestli si mě ani nevšimne.

Na Morfeusovo pobídnutí jsem došla k neznámé vlčici a postavila se vedle ní. Ani teď jsem si jí však moc neprohlížela. Příliš jsem se totiž soustředila na to, co se bude dít dál. Vzpomněla jsem si na Andanteho, kterého odvedla na obchůzku po lese pruhovaná vlčice. Přijdou sem taky?
Morfeus začal proslovem, což mi přišlo zábavné. Asi jsem ho takhle úředního ještě neviděla. Krátce vypověděl šedé vlčici o našem lovu vyder a že ode mě má všechny odpovědi. Hlavou se mi honily různé otázky, na které by se mě mohla druhá alfa zeptat.
Po chvilce mi Morfeus přestal věnovat pozornost a přesunul se s otázkami k druhé uchazečce. Čekala jsem, jaké otázky mi bude klást šedá vlčice. Při bližším prohlédnutí jsem si všimla, že má na nohou zajímavé zelené ornamenty. Líbily se mi, ale nechtěla jsem se ptát kde je získala. Třeba se s nimi narodila a nebo jí je někdo daroval. Nechtěla jsem však na alfu zírat moc dlouho, tak jsem pohled trochu sklopila. Přitom jsem si všimla nějakého pohybu. Otočila jsem se tím směrem a všimla si, že pro mě neznámá vlčice poskakuje kolem Morfeuse jako rozdováděné vlče. Přišlo mi to celkem drzé, ale nebyla jsem tu od toho, abych to hodnotila.
Hledala jsem důvod jejího počínání, když jsem si všimla, že Morfeusovi na hlavě něco září. Bylo to ledové, různě zašpičatěné a opravdu krásné. Páni, nějaký ledový šperk. Hledala jsem slovo, kterým bych tu krásu popsala, ale nevzpomněla jsem si na něj. Ještě chvilku jsem se kochala, ale pak jsem vrátila svou pozornost šedé vlčici a čekala jsem, jaké otázky na mě vychrlí.

// Tak já se budu držet toho, co jsi napsala. :D Děkuji.

// Omlouvám se, že píšu pod tvůj příspěvek, ale níž by si ho možná nikdo nevšiml. Prosím, kdy píšu já? :D Mám v tom zmatek. :D

// Úkryt

Morfeus byl opravdu natěšený až uvidí po dlouhé době partnerku a svá vlčata. Neměla jsem mu to za zlé, ale když se mi snad po desáté ztratil z dohledu, začínal mi pomalu docházet dech. Ještě, že zpomalil, jinak bych se tu ztratila.
V hlavě jsem si přehrávala jeho dvě věty. Měla jsem na to čas, protože pak už nemluvil, jen rychle utíkal. Řeč, řeč... Řeč mám tak nějak připravenou, asi řeknu to, co jsem řekla Morfeusovi. Horší je to s klidem. Myslím, že se nemám čeho bát, ale i tak. Možná za to mohl vlkův neklid, ale dopadala na mě nervozita. To bude dobrý.
Brzy jsme se přihnali k šedé vlčici. Já zůstala kousek dál, abych mohla dopřát jejich setkání prostor. Mezi tím jsem si všimla, že tu stojí ještě jiná vlčice. Pozorně jsem si ji prohlížela, ale nevypadala, že by patřila do smečky.
Dál jsem se ale nemohla vlčici s fialovým kožichem věnovat, protože mi Morfeus pokynul, abych šla blíže. Vyšla jsem pevným krokem, ale s pokorou k druhé alfě. Došla jsem blízko, jak jsem se nejvíce odvážila. "Zdravím." Víc jsem toho neřekla. Zaprvé černý vlk mě už představil, takže představovat se znovu by, podle mého, bylo už moc. A zadruhé nechtěla jsem mluvit bez vyzvání. Mohlo by se to pokládat za neuctivé a já si své šance rozhodně nechtěla pokazit. Pokud se tak už nestalo.

Nenadálý klid mě trochu znervózňoval. Tak nějak jsem si na to vysoké pištění zvykla, takže teď když jsem ho neslyšela jsem hledala, kde je chyba. Nasála jsem do plic vzduch a zjistila, že je čerstvý a bez zápachu. Jen s malinkou příměsí dohořívajícího ohně.
"Máš pravdu, asi je to opravdu pryč." Usmála jsem se, protože to počasí mě začínalo trochu štvát. Morfeus se šel podívat ven, aby se přesvědčil, zda je opravdu po všem. Byla jsem ráda, že jsem mu nezpůsobila problémy, když jsem sem přišla s ním. Pečlivě jsem sledovala dohořívající ohníček, aby náhodou něco nepodpálil, ale zdálo se, že by to ani nezvládl.
Po chvilce přiběhl Morfeus a bláznil skoro jako malé vlče. Z jeho slov jsem pochopila, že se někdo vrátil a, že je venku bílo. Moc se mi nezdálo tolik povyku kvůli sněhu, takže jsem přemýšlela, kdo se mohl vrátit. Až když do mě Morfeus začal čenichem strkat, a povykoval, že jdeme za ní, došlo mi, že mluví o své vlčici. Tak tedy jdeme.
Pomalu jsem se zvedla, ale to už vlk skoro mizel u východu, takže jsem zrychlila krok, aby mi nezmizel v labyrintu lesa. Jinak bych se odtud sama nedostala a mohla bych tu velice dlouho bloudit.

// Sarumenský hvozd

// Sarumenský hvozd

Proplétala jsem se za Morfeusem hustým lesem. Ani jsem se nepokoušela zapamatovat si cestu, na to jsme běželi celkem rychle. Pryč od žížal. Jenže to nebylo to jediné, co si pro nás příroda připravila.
Začalo to vysokým, nepřirozeným a absolutně otravným tónem. Nejprve jsem si myslela, že mi začalo zvonit v uších, tak jsem chvilku potřásala hlavou.Jenže to nepomohlo, zvuk nás pronásledoval dál. A aby toho nebylo málo, při jednom nádechu jsem nasála tak úděsný pach, že jsem musela na okamžik zastavit, abych to rozdýchala.
Jenže to mi moc nepomáhalo, takže jsem to musela přetrpět a doběhnout Morfeuse, aby se mi neztratil. "Zkaženější vzduch jsem nedýchala. Docela by mě zajímalo odkud to přichází. Třeba by se s tím dalo něco udělat. Páchne to jak něco dost dlouho se rozkládajícího. Třeba by to šlo zahrabat." Zauvažovala jsem nad tím. Než jsem stihla pokračovat, doběhli jsme k jeskyni. Morfeus mě pobídl, abych šla dál. "Ne, to by musel vlk přijít o čich, aby se k tomu přiblížil a zahrabal to." Potřebovala jsem dokončit svou myšlenku, takže jsem ani nevěděla, jestli mě slyšel.
Vyskočila jsem za ním, ale u vchodu jsem zaváhala. Přeci jen, byl to úkryt pro smečku a já byla stále vetřelec. Jakoby odnikud mi za krkem přistála další žížala nebo co to bylo a já se tedy donutila vejít dovnitř. Kdybych tak uměla zamaskovat svůj pach. Prohlížela jsem si vnitřek jeskyně. Sice toho nebylo moc k vidění, ale i tak se zdálo, že by v případě nutnosti dokázala poskytnout úkryt mnoha vlkům.
Šla jsem pomalu za Morfeusem a dávala si pozor na strop. Sice byl pro mě vysoký, ale neznala jsem to tu. Mohl se tu skrývat nějaký výstupek a já bych se o něj mohla praštit. Velký vlk si vzal kožešinu, která ležela u vchodu do místnosti a lehl si na ni. Od oka jsem odhadla, že by byla pro dva vlky malá. Takže jsem si půjčila jinou, menší, ale zdála se mi nejvhodnější. Táhla jsem ji k Morfeusovi a uvelebila jsem se poblíž, ale v dostatečné vzdálenosti od něj, aby to pro další vlky, kteří by mohli přijít nevypadalo, že se snad k němu lísám.
Ušklíbla jsem se na Morfeusovu poznámku o žížalách. "Doufám, že jsme si takové havěti užili už dost." Až do dneška jsem si ani neuvědomovala, jak je mi nepříjemné být obklopená velkou hordou havěti.
Užasle jsem sledovala, jak k nám pomalu připlouvají větvičky. Jedna za druhou, jakoby je někdo tahal na nějaké nitce přímo před nás. Podívala jsem se na vlka a ten vypadal soustředěný, jakoby ty větvičky k nám přitahoval on. Zkoumavě jsem se podívala na malou kupičku, která se mezitím vytvořila a ta najednou vzplanula. Málem jsem vyskočila z kůže, jak z té na které jsem ležela, tak ze své.
Pak mi došlo, že tady se nemá oheň kam dál šířit a že ho snad Morfeus dokáže dobře hlídat. Trochu jsem se zastyděla za svou reakci. Snažila jsem se uvolnit napnuté svaly, a zadívala jsem se do plamenů. "To je dobře. Ani jsem si neuvědomila, že mi začíná být zima." Když jsem dostatečně uklidnila svůj dech, podívala jsem se na Morfeuse. "Určitě nevadí, že tu jsem?" Sice byl alfa, takže o tom mohl rozhodovat, ale aby to nevadilo jeho družce. "Já, aby si neměl problémy." Skoro jsem si to nechtěla připustit, ale teplo, které k nám stoupalo od ohýnku bylo příjemné.

Všimla jsem si, že vlk snědl i kosti. Asi byl hladovější než já. Sice jsem nebyla úplně sytá, ale prozatím mi vydra stačila. Zavrtěla jsem tedy hlavou, když se mě zeptal, jestli chci ještě lovit. "Zatím mi to stačilo." Na moji otázku ohledně zbytků se Morfeus rozhlédl po okolí a našel díru, kterou vydry vyhrabaly. Odnesl své zbytky a hodil je tam. Když mu ze zbytků těla vydry odpadla tlapka trochu jsem se zašklebila.
Vzala jsem co největší hromádku kostí, ale jelikož jsem toho nechala víc než Morfeus, musela jsem jít třikrát. Trochu jsem se zastyděla, že jsem nechala tolik zbytků, ale třeba poslouží ještě někomu. Chtěla jsem tu díru i zahrabat, ale pak mi došlo, že tím bych nepomohla nikomu. Tak jsem to nechala být.
Divného brouka jsem si už nevšímala, takže jsem se strašně vyděsila, když mi s plesknutím něco přistálo na kožichu. Málem jsem začala jančit a skákat, abych to setřásla, ale necítila jsem žádnou váhu, takže to nemohl být velký útočník. Pomalu jsem se otočila a viděla jsem, že mám na zádech žížalu. Znechuceně jsem ji ze sebe sklepala.
Podívala jsem se na Morfeuse a chtěla položit otázku, jestli se už něco takového stalo. Jenže velký vlk vypadal stejně zmateně jako já. Navrhl, jestli se nepůjdeme schovat. Vděčně jsem se na něho podívala, protože žížaly pršící z nebe mi přišly velmi nechutné. Vydala jsem se za ním a kdybych věděla, kde se úkryt nachází, běžela bych snad napřed.

// Úkryt

// Tak můžeme přejít do úkrytu. :) Jestli nepíšu pozdě :D

Lov se nám opravdu povedl. Morfeus si totiž také přinesl úlovek. Usmála jsem se nad naším úspěchem. Další dobrý lov. Položila jsem vydru na zem a mlsně jsem si oblízla zuby. Když jsem si vyslechla chválu na svou osobu na chvilku mě to potěšilo. Pak jsem si totiž se zpožděním uvědomila, co Morfeus říkal o tomto lese.
Nebezpečný a plný nástrah. To sis měla pamatovat. Mohlo se jednat o štěstí, že jsem nezahučela do nějaké díry a nebo, že jsem si nezasekla tlapku o kořen. Chtěla jsem se začít stydět, ale nakonec převládla hrdost nad dobrý lovem. Ale i tak si musím zapamatovat, že bych neměla běhat tak bez rozmyslu. I, ale možná hlavně za kořistí.
Černý vlk si prohlížel svou vydru, která v porovnání s jeho tělem vypadala jako malý zákusek. Zahleděla jsem se na tu svoji. Tak co bude lepší? Začít hlavou nebo ocasem. Nevěděla jsem, která část je nejlepší, ale přišlo mi, že i když nad tím budu přemýšlet sebevíc, mrtvolka mi to neřekne. A ptát jsem se nechtěla, protože každému chutná něco jiného.
"Taky přeji dobrou chuť." Usmála jsem se a zabořila zuby do břicha vydry. Vychutnávala jsem si dobré měkké maso a zároveň ještě trochu teplou krev. Nad tou dobrotou jsem zavírala oči a trhala maso dál a dál. Ale i tak jsem se snažila chovat jako vlčice, takže jsem si dávala pozor, aby ode mě nelétaly krev a maso do všech směrů.
Po chvilce odtrhávání masa jsem zjistila, že už nemám moc z čeho maso odtrhávat. Tak jsem si dala práci s kostmi a snažila jsem se poctivě okousat poslední zbytky, co na nich ulpěly. Sice nejsem nasycená úplně, ale na nějakou chvíli to bude stačit. Rozhlédla jsem se, co mám udělat s kostmi. Byla jsem zvyklá, že když mám čas, tak je zahrabu, abych po sobě nezanechávala nepořádek. Než jsem se však Morfeuse zeptala, co obvykle s pozůstatky dělají, upravila jsem si tlamu, abych na sobě neměla tolik krve. Lepší by byla voda na umytí, ale i takhle to snad taky stačí.
"Přijde mi, že mě tato vydra zasytila víc, než králík. Ale to je možná tím, že jsem většinou ulovila ty menší. A byla dobrá." Zkoumavě jsem se podívala na hromádku kostí. "Můžu se zeptat, co děláte se zbytky? Jsem totiž zvyklá, že po sobě všechny zbytky zahrabu, abych nedělala nepořádek." Nechtěla jsem totiž začít hrabat, když jsem to neměla dovoleno. A když bych začala sama od sebe, tak mi to přišlo jako narušení teritoria. A o problémy jsem rozhodně nestála.
Zamrazilo mě a měla jsem pocit, jako by mi v kožichu lezla nějaká breberka. Oklepala jsem se a viděla jsem, že mi z těla vypadl brouk, který byl celý bílý. Sklonila jsem k němu hlavu a prohlížela jsem si ho. Jenže v broucích jsem se nevyznala, tak jsem ho neměla kam zařadit. Podívala jsem se na nebe, abych se koukla, odkud mohl spadnout, ale spatřila jsem, že se na nebi blýská. Mohlo dokonce i sněžit, ale to jsem si nebyla jistá. Stromy tu rostly opravdu blízko u sebe. Zachvěla jsem se, když se mi do kožichu zakousl silný, mrazivý vítr.

Pach vyder jsem již měla zaznamenaný. Kdybych na tohoto tvora narazila příště, budu vědět, s kým mám tu čest. Doufala jsem, že ulovíme alespoň jednu. Sice jsem usoudila, že by pro dva vlky byla jedna vydra velice málo, ale na chvilkové zahnání hladu by to stačilo. Alespoň bych ochutnala nové maso.
Morfeus mě poučil o jejich mrštnosti. Prohlédla jsem si stromy. Kývla jsem hlavou na souhlas, že to bude trochu "boj". Ale nevadilo mi to. Našlapovala jsem pomalu za vlkem, abych stejně jako on nenadělala žádný hluk. Jedna prasklá větvička a máme po lovu. Plně jsem se soustředila, abych nenadělala žádný hluk, když se Morfeus zastavil. Stihla jsem zabrzdit včas a když se na mě podíval, pochopila jsem, co mi chce očima sdělit.
Usmála jsem se a přikrčila se k zemi. Černý vlk šel na jednu stranu stromu a tam si lehl. Udělala jsem to samé, jen jsem šla k jinému stromu. Budeme mít lepší šanci. Očima jsem pátrala v trávě přede mnou, když jsem zahlédla pohyb. Letmo jsem se podívala na Morfeuse, jenže on sledoval jinou vydru. Jsou dvě. Máme větší šanci.
Začala jsem promýšlet různé vychytávky a taktiky, jenže neznala jsem kořist tak dokonale. Jediné, co mě napadlo, že se co nejblíže přikradu a zkusím ji překvapit. Čekala jsem, jestli Morfeus dá nějaké znamení, či co, ale jen se zeptal, jestli si každý uloví jednu. Podívala jsem se na něj a přikývla. Kdybych měla magii myšlenek, bylo by ohromně jednodušší sdělit to, co jsem měla na jazyku. Takhle jsem musela věty omezit jen na pár slov, abych vydry nevyplašila. A doufat, že to pochopí.
"Já z jedný, ty z druhý strany." Slova mi plynula z úst jako vítr, takže mě vydry snad neslyšely. "Každý... jednu. Oba, co nejblíž, vyskočit najednou a starat se o svoji?" Ještě jednou jsem se podívala na Morfeuse, jestli souhlasí s mým návrhem a jestli ho slyšel. Trochu jsem se bála, že to znělo jako nařizování, ale snad ne. Vlek nevypadal, že by měl něco proti, takže jsem kývla hlavou dopředu, jako znamení, abychom vyrazili společně. Začala jsem se plížit pomalu dopředu. Jakmile k nám jedna nebo druhá vydra zvedla hlavu, okamžitě jsem se zastavila. Chtěla jsem se dostat co nejblíže, abychom se nemuseli za nimi tolik hnát.
Podívala jsem se Morfeuse a čekala, až bude připraven vyrazit. Kývla jsem hlavou znovu a vyskočila na jednu vydru. Doufala jsem, že se Morfeus zachoval stejně, protože jsem nechtěla vyplašit tu jeho. Jenže, když jsem chňapla to malém tělíčku, záhadně se vyhnulo mým zubům. Kousla jsem tedy do prázdna, ale nechtěla jsem se vzdát. Vyrazila jsem za vydrou, proplétala se mezi stromy a vždy, když se mi zdálo, že jsem jí na dosah a mohla bych jí zakousnout, změnila směr. Potvoro. Všimla jsem si, že vydra mění směr na střídačku. Jednou vlevo jednou vpravo. Tak jsem se jí přizpůsobila a když zase uhnula, tentokrát jsem věděla kam.
Zakousla jsem se jí přímo do zad. Ještě bojovala a snažila se mě kousnout, ale já s ní hodila o strom, abych jí trochu otřásla. Pak jsem rychle přiskočila a ukončila její život. Krev mi stékala po bradě a já měla radost. Chtěla jsem jí hned sníst, ale musela jsem se ovládnout. Vzala jsem její tělíčko do zubů a vracela jsem se po cestičce, kterou jsem sem přiběhla. Došla jsem až na místo, kde náš malý lov začal a hrdě jsem nesla mrtvou vydru v tlamě. Chtěla jsem totiž Morfeusovi ukázat, že lovit umím.

Tak myslím, že už jsme vyčerpali téma já a vlci. Dobrá tedy, zaměříme se na vydry. Podívala jsem se na Morfeuse. Po větě, že se za hravost přírody neděkuje, mi na chvilku přestal věnovat pozornost. Přišlo mi, že vyhlíží ta stvoření. I při druhé větě stále pátral v okolí.
Začala jsem mít podezření, že tu ty vydry asi nejsou, když tu se najednou ze svého úkrytu vyřítilo malé zvířátko. Proběhlo mezi námi a ztratilo se v podrostu. Zmateně jsem se podívala na Morfeuse a ten jen potvrdil, že toto byla ta vydra. Přičichla jsem k zemi, kde proběhla, abych si vštěpila do paměti její vůni. Abych pro příště věděla.
Zkusila jsem si přehrát v hlavě scénu znova. Jen se kolem mě mihla, takže bude hodně hbitá. A mrštná taky, když se odvážila mezi dva stojící vlky. Přimhouřila jsem oči. Začala jsem to brát jako osobní urážku, že jsme se takhle nechali zaskočit a nechňapli po ní. Moment překvapení zabral. Máš štěstí, ale ne na dlouho. Jsme ti na stopě... Nebo aspoň někomu tvého druhu.
Odhodlaně jsem se na vlka podívala. "Jdeme." Nevěděla jsem jestli chodí ve větších skupinách, ale Morfeus zaujal postoj, jakoby čekal, že ještě jedna z křoví vyskočí. Nastražila jsem tedy uši, abych nic nepřeslechla a byla jsem v pohotovosti, připravená skočit po prvním náznaku té malé, rychlé a jak jsem si všimla hnědé potvůrky.
Přitiskla jsem čumák k zemi a začala stopovat vydru. Morfeus šel kousek přede mnou, takže jsem trochu zpomalila, abych do něj nenarazila. Ale měla jsem radost z našeho malého lovu. Dlouho jsem nic nelovila a už mi to chybělo.

// Stává se mi něco podobného. Akorát, si za to můžu sama, protože si překliknu nebo vypnu Gallireu. :D

Trochu jsem se otřásla při zvuku svého jména. Ne, že by mi bylo nepříjemné slyšet jeho kratší verzi, ale nikdo mi tak už dlouho neřekl. Bylo to pro mě nezvyklé. Pečlivě jsem poslouchala, co Morfeus vypráví o mladém vlkovi. Na jeho slovech bylo něco pravdivého. Vlastně, skoro všechno byla pravda. Možná a především to s vlčím vnitřním kompasem. "Takhle jsem neuvažovala. Je pravda, že dospěl. A nejspíš toho i hodně zažil." Pomalu jsem se přestávala bránit myšlenkám, zda je tím pravým vlkem Andante. Ale, i kdyby byl, nemohla jsem se tím nechávat rozptylovat. Ještě bych mohla něco pokazit. A to rozhodně nechci.
Polichotilo mě, když o mě Morfeus prohlásil, že jsem chytrá a inteligentní. A ještě k tomu půvabná. Usmála jsem se na něj. Po strašně dlouhé době mi někdo něco takového řekl. Na krátký okamžik jsem se cítila jako hezká vlčice. Byla jsem za to Morfeusovi vděčná. "Děkuji." Víc jsem v tu chvíli neřekla, ale doufala jsem, že Morfeus pochopí, za co všechno mu děkuji.
Šli jsme už docela dlouho, když se mě černý vlk zeptal, zda umím lovit vydry. Nechtěla jsem vypadat neznale, tak jsem se rychle snažila vybavit si, jak vydra vypadá. Jenže, ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, nedokázala jsem si ji vybavit. Nakonec jsem uznala porážku, protože mi hlavně došlo, že jsem zvíře s takovým jménem ještě neviděla.
Morfeus přidal do kroku, takže jsem také zrychlila, aby se mi neztratil. Když se zastavil, zeptal se mě, jestli můžeme jít na lov. Podívala jsem se na něho, ale on mapoval okolí, asi pátral po těch vydrách. "Sice nevím, co to vydra je, ale předpokládám, že nebude velká, když na ni budeme stačit dva. Takže, jsem připravena."
Adrenalin mi začal proudit tělem, když jsem se připravila na stopování a hlavně na lov. Zhluboka jsem se nadechla a nechala se prostoupit vůněmi lesa. Bohužel jsem nevěděla, jaký pach má vydra, takže jsem ho nerozeznala. Ale cítila jsem vodu. Nevěděla jsem, kde přesně je, ale někde tu byla. Že by vydry měly rády vodu? Což může znamenat, že to je dravec. Takže se před ní mít na pozoru. Nebo, že by to nebyla dravá šelma? I tak se mít raději na pozoru.
Doufala jsem, že mi Morfeus alespoň trochu popíše, jak vydra vypadá. Abych věděla, po čem mám vystartovat a taky na jak velkého protivníka se připravit.