Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Líbila se mi myšlenka Sallarého, že mlha žije vlastní životem. Trochu jsem se oklepala zimou, protože jsme přeci jen dost dlouho nehýbali. Zvláštně žíhaný vlk mi potvrdil obavu při spojení dvou mluvících vlků. Zároveň však prohlásil, že Newlin je dobrý vlk i kamarád. "Nechtěla jsem nějak urazit. Věřím, že je dobrým kamarádem." Usmála jsem se a doufala, že to nepochopil jako urážku Newlina. Myslela jsem to jako podotknutí, tak snad to tak i bylo pochopeno.
Prohlížela jsem si Sallarého, ale jen tak, abych nebyla osočena za zírání. Uvědomila jsem si, že má zelené oči a natržené ucho. Zelená barva zračí zemi. Myslím, že ano. A to zranění na uchu? Vypadá, že už je staré. Připomínka z dřívějších dob. Mohla jsem se zabírat jeho vzhledem, protože se ticho mezi námi prohlubovalo. Přemýšlela jsem, jestli se mám zvednout a jít a nebo jestli tu sedět v tichu.
Vypadalo to, že to má vlk podobně jako já s vedením konverzací, ale snažil se vést rozhovor dál. Na otázku, jak dlouho jsem v této zemi jsem naklonila hlavu na stranu. Přemýšlela jsem, o čem se mi chce mluvit a co vynechám. "Noo... U mě to je trochu složitější. Přežívala a toulala jsem se tu docela dlouhou dobu, ale pak jsem nějak překročila hranice a došla neznámo kam, kde nebyl žádný vlk. A asi po roce, možná dvou letech jsem se vrátila zpátky sem. A co ty?"
Chvilku jsem čekala na odpověď, ale pak mě ještě napadla jedna věc, na kterou jsem se chtěla zeptat. "Jestli tě nějak otravuju, tak řekni a já se půjdu seznámit s dalšími vlky." Nechtěla jsem ho totiž zbytečně zdržovat.

// Mám v tom lehce zmatek, ale asi se k nám nikdo nepřidal, že? :D

// Odpovím zítra, vánoční přípravy. :)

Sallaré mi lichotku oplatil. Přišlo mi zvláštní, takhle si vyměňovat lichotky, ale zároveň to bylo i milé. Posadila jsem se a byla jsem ráda, za změnu tématu. "Ze začátku na mě les působil strašidelně, hlavně ta mlha. Ale jak jsem tu čekala na druhou alfu, až se vrátí, tak se mi začal líbit čím dál více." Zazubila jsem se na něho.
Pak mi na mysl přišla další věc. "Všimla jsem si, že Newlin hodně mluví. Spojí se s Derian a bude tu po klidu." Nemyslela jsem to nijak zle, ale podotknout jsem to musela.

// Aneb, když si to první smažete. :D Je to jen pro úkol, příště bude delší.

// Já pro přehled, teď ještě čekám na odpověď Newlina nebo už je to jen váš příběh a já mám jiný se Sallarém, takže můžu psát? :D Sallaré promiň, nevím jak se skloňuje tvé jméno. :D

Byla jsem trochu v rozpacích. Oba vlci vypadali mile, ale byla jsem ve společnosti tolika neznámých a nebyla jsem na to zvyklá. První vlk se představil jako Sallaré. Nebo Sally. Avšak druhý vlk byl tak upovídaný, možná více než Derian, že jsem jeho jméno v záplavě slov skoro nepostřehla.
Tak si Newlin nebo kdo? A kdo je Larry? Když jsem se na jeho dlouhou samomluvu zkusila více soustředit, pomalu mi došlo kdo je kdo. Nejvíce jsem si uvědomila význam jeho slov, když mi přehodil jméno. Přišlo mi to legrační. "Gangwolfu? To je vtipné. " Nevím ale jestli mě zaregistroval, že jsem mu to řekla.
Přemýšlela jsem co bych ještě měla říci. Zdálo se, že Newlin to dokáže za všechny čtyři přítomné vlky. Derian mu také pomohla, ale začínala jsem ztrácet přehled, kdo o kom a o čem mluví. Víly, mlha, jezevec, zuby? Všechno se mi to pletlo dohromady. Svou dlouhou mluvu šedý vlk zakončil, že půjdou s Derian lovit něco pro Sallarého. Tedy, Newlin Derian poprosil a už pádil pryč. Chtěla jsem mu něco říci, ale volat přes celý les se mi nechtělo. Tak jsem se otočila na Derian. "Asi s vámi nepůjdu, když Newlin poprosil jen tebe. Nechci se vnucovat. Trochu jsem se ušklíbla, protože mě to ani tak nějak nevadilo, že se Newlin nezeptal i mě. Asi jsem ho moc nezaujala, když jsem pořád zticha. Ale třeba jednou k sobě najdeme cestu, jak si povídat. Ráda bych totiž vycházela se všemi ve smečce dobře. Nebo alespoň tak, abychom si nešli po krku. Chvilku jsem dumala, proč si chce nechat Sallaré něco ulovit, ale třeba měl nějaké zranění, které nebylo vidět a sám by vydru nedohonil. "Hlavně pozor, jestli budete lovit vydry, jsou dost mrštné."
Zůstala jsem sama se Sallym a mlčela jsem. Abych se alespoň začala trochu socializovat, řekla jsem první neutrální věc, která mě napadla. "Máš hezky vybarvený kožich. Vlčích kožichů jsem viděla už hodně, ale tvůj se mi líbí. Je takový nevšední." Doufala jsem, že to nevezme jako pokus o laškování, ale jen, že jsem chtěla být milá a pochválit mu barvu kožichu. No jo, barva. Na něco takového se mě ptal Newlin ne. Dál jsem zase nevěděla co říct, takže jsem tam jen tak stála a čekala, jestli Sallaré o moji společnost bude stát a nebo mě nechá vlastnímu osudu.

// Doufám, že jsem byla na řadě. :D A lepší kompliment mě nenapadl. :D

Fialová nepřestala a nepřestala mluvit. Ne, že by mi to vadilo, alespoň jsem nemusela mluvit já, ale pomalu jsem začínala vzdávat snahu o to, zachytit všechna její slova. Ale snažila jsem se. "Popravdě to bude ještě dobrodružství najít úkryt. Cestu k němu jsem zapomněla." Obratně jsem se vyhnula vyčnívajícímu kořenu a pokračovala dál v cestě.
Také mám hustý kožich. Chvilku jsem rozmýšlela, jestli to řeknu nahlas nebo ne, ale nakonec jsem zůstala z ticha. Nepovažovala jsem to za podstatnou informaci. Při otázce, zda mám partnera, jsem se malinko zarazila. Proč to je pro vlky tak důležité? Derian si však hned sama odpověděla a jelikož to byla správná odpověď, tak jsem mlčela dál.
Zmínila se, že ona partnera měla, ale že ji vyměnil za jinou, ošklivou vlčici a Derian ani nepochopila proč. Soucitně jsem se na ni podívala. "To je mi líto. Až budeš připravená se o to podělit, tak mi to řekneš." Nezažila jsem to, ale muselo to být hrozné.
Najednou se zastavila a dívala se skrz mlhu. Našpicovala jsem uši, zda uslyším, jak se tam někdo baví, ale nikoho jsem neslyšela. Že by ta mlha pohlcovala zvuky. To by byla moc šikovná. Derian byla přesvědčená, že někoho vidí, ale mě se to moc nezdálo. Může klamat. Něco takového mi Morfeus o mlze říkal, takže jsem svým očím prozatím moc nevěřila. Začichala jsem a opravdu jsem cítila nějaké dva vlky celkem blízko nás.
Vlčice stále něco brebtala, ale teď to mělo docela smysl. Sice se mi to ze začátku jevilo trochu jako dětinskost, ale takové plánování se mi začínalo docela líbit. "Můžu jít první, ale ne že mi zmizíš v mlze. Asi bych se jen představila a řekla, že jsme nové členky a že to tu prozkoumáváme. Pokud by chtěli o nás vědět něco víc, tak se doptají a pokud ne, tak půjdeme zase dál, co ty na to?" Zápal Derian do seznamovaní se dal i do mě. Alespoň se seznámím rychleji. Sama bych se tu spíš potulovala a čekala, jestli na mě náhodou někdo nenarazí.
Nemělo smysl dále otálet. Vykročila jsem tedy do mlhy, kde, jak jsem doufala, potkám kamarádské vlky. Prošla jsem hustou mlhou a stanula u dvou vlků. Jeden byl šedý a druhý takový do šeda, hněda nebo černa s bílými fleky? Neuměla jsem jeho barvu pojmenovat. "Ahoj, jmenuji se Wolfganie a jsem tu nová." Pronesla jsem to tichým hlasem, protože jsem se trochu styděla mluvit před cizími vlky, ještě když byly dva. Kdyby byl jen jeden, tak by mi to nevadilo. Nevěděla jsem jestli představovat i mou společnici na cestách, ale přišlo mi, že se dokáže představit sama, takže jsem mlčela a čekala na reakci vlků.

// Pochopila jsem, že Sallaré a Newlin si povídají spolu? Jestli ano, tak snad Vám nebude vadit, když se přidáme. :D Když by to vadilo, tak to upravím a půjdeme jinam. :)
// Tak to tu bude ještě veselo. :D

V prvé řadě jsem myslela, že si mě vlčice ani nevšimla. Měla takový roztěkaný pohled všude a nikde. Popravdě, trochu mě tím děsila. Jestli jsem se neunáhlila. To už se ke mně ale otočila a spustila. Dávala jsem dobrý pozor, abych si z toho, co na mě vychrlila aspoň něco zapamatovala. nebo abych to alespoň pochopila. Páni, tobě ta pusa jede.
Myslím, že za poslední měsíc jsem toho nenamluvila tolik, jako ona za těch pár minut. Pochytila jsem něco na způsob, že můžeme kámošit spolu. Ale nakonec proč ne. Alespoň, že jsem zachytila její jméno. Derian. Neměla jsem čas si ho pořádně zopakovat, abych si ho správně zapamatovala. Derian na mě totiž začala valit novou dávku informací.
"Myslím, že plány máme stejné, seznámit se s dalšími členy smečky." Připadala jsem si jako bych mluvila k hyperaktivnímu vlčeti, i když mi vlčice hrdě hlásila, že už je dávno dospělá. Než jsem stačila pokračovat v odpovídání na její otázky, už si to štrádovala někam do mlhy. Stále se však po mě otáčela, takže jsem ji nenechala dlouho čekat, protože jsem si nebyla jistá, jestli by počkala. Ještě by někam zapadla a bylo by to na mě.
Pečlivě jsem volila cestu, abych někde nezapadla, ale Derian si s tím zjevně nelámala hlavu. "Jestli chceš vědět, jak vypadá úkryt, tak ti ho můžu popsat, ten jsem už viděla, když jsme se běželi s Morfeusem schovat před žížalami. Je to jeskyně a docela dost prostorná. Sice je tam chlad, ale dá se to chvilku vydržet." Přemýšlela jsem, co bych o zdejším úkrytu řekla více, ale nic podstatného jsem si nevybavila. "Ale nevím jestli bych ho našla, musela bych asi dlouho přemýšlet a vybavovat si cestu."
Zamyslela jsem se nad mlhou na kterou jsem si pomalu, ale jistě zvykala. Hlavně už mě neděsila. "Mlha je taková zvláštní. Už mě neděsí tak, jako v den, kdy jsem překročila hranice, ale úplně ji nedůvěřuju. A neboj, zatím nemám v plánu se ti vypařit. Také bych se tu nerada ztratila." Usmála jsem se na vlčici a pokračovala jsem v chůzi.

// Popravdě, takovou hru jsem ještě nezažila. :D Bude sranda, doufám. :D

Nedivila jsem se reakci šedé vlčice na přehnanou aktivitu vlčice fialové. Přijde mi chováním opravdu jako zrovna vyrostlé vlče. Třeba to tak je. Když otočila alfa svou pozornost na mě, trochu jsem se obávala. Neměla jsem však čeho. Moc otázkami mě nezahrnula, takže jsem se konečně uvolnila a snad poprvé se na alfu stydlivě usmála.
"Toulám se sama již dlouho a společnost mi pomalu začala scházet. Myslím, že bych se přes zimu dokázala uživit, ale bylo mi smutno a tak jsem začala hledat smečku." Na chvilku jsem se odmlčela a přemýšlela, jak bych mohla pokračovat dál. "Asi je náhoda, že jsem narazila na smečku, kterou vede můj kamarád. O tom, že je alfou smečky, jsem neměla ani tušení." Další chvilkové odmlčení. Musím říci, že vám to spolu sluší." Nevěděla jsem co dál bych řekla. Někdy jsem byla trochu neobratná se slovy.
Když Neyteri řekla směrem k Morfeusovi, že proti mě nemá výhrady, měla jsem velikou radost. Oplatila jsem jí úsměv, který už nebyl plachý, ale plnohodnotný a začala jsem mávat ocasem. "Také doufám, že si budeme rozumět. Budu se snažit být pro smečku co největším přínosem."
Otočila jsem se k Morfeusovi, který zrovna vysvětloval původ svého ledového šperku. Tak koruna! To je to slovo, které jsem hledala pro pojmenování. Vypadá trochu jako vládce zimy. Počkala jsem, až domluví a dychtivě čekala i na jeho potvrzení. Dlouho neotálel a svým slovem i slovem vlčice nás dvě přivítal do smečky.
Cítila jsem se tak radostně, až jsem si trochu poskočila.Na chvilku jsem se zarazila a podívala jsem se na Neyteri a poté na Morfeuse. "Děkuji." Pak jsem však začala přemýšlet logicky. Tak co první? Les jsme si tak nějak prošli, i když je mi jasné, že skrývá i další zákoutí. Lov? Néé, to je potřeba více vlků. Takže asi by to chtělo se seznámit. Při svém přemýšlení jsem stále vrtěla oháňkou, ale teď jsem pomalu ustávala.
Nasála jsem do plic pořádný doušek vzduchu a zase ho pomalu vydechla. Cítila jsem pachy spousty vlků, ale nevěděla jsem, co dělat dříve. Do této situace jsem se ještě nedostala a byla jsem trochu nesvá z toho, že nevím, co přesně udělat jako první.
Skoro jsem vrhla nešťastný pohled na alfy, ale pak mě napadlo, že můžu začít své seznámení s vlčicí, která je tu stejně nová jako já. Došla jsem k ní, aby mě zaregistrovala a neodpelášila se seznamovat někam jinam. "Ahoj, jmenuji se Wolfganie. Jak se jmenuješ ty?" Žádná lepší věta na úvod mě nenapadla, takže jsem doufala, že se nějak později rozpovídám. A nebo, že to za mě zvládne vlčice ve fialovém kožichu. A jak jsem si ji tak prohlížela, všimla jsem si, že barva jejího kožichu není jedinou zvláštností. Měla totiž na sobě také nějaký šperk. Snad náhrdelník, ale na špatném místě. Přívěsek na zadku? No proč ne, tady je možné snad už opravdu všechno. S milým úsměvem jsem čekala, jestli mi odpoví a nebo jestli si mě ani nevšimne.

Na Morfeusovo pobídnutí jsem došla k neznámé vlčici a postavila se vedle ní. Ani teď jsem si jí však moc neprohlížela. Příliš jsem se totiž soustředila na to, co se bude dít dál. Vzpomněla jsem si na Andanteho, kterého odvedla na obchůzku po lese pruhovaná vlčice. Přijdou sem taky?
Morfeus začal proslovem, což mi přišlo zábavné. Asi jsem ho takhle úředního ještě neviděla. Krátce vypověděl šedé vlčici o našem lovu vyder a že ode mě má všechny odpovědi. Hlavou se mi honily různé otázky, na které by se mě mohla druhá alfa zeptat.
Po chvilce mi Morfeus přestal věnovat pozornost a přesunul se s otázkami k druhé uchazečce. Čekala jsem, jaké otázky mi bude klást šedá vlčice. Při bližším prohlédnutí jsem si všimla, že má na nohou zajímavé zelené ornamenty. Líbily se mi, ale nechtěla jsem se ptát kde je získala. Třeba se s nimi narodila a nebo jí je někdo daroval. Nechtěla jsem však na alfu zírat moc dlouho, tak jsem pohled trochu sklopila. Přitom jsem si všimla nějakého pohybu. Otočila jsem se tím směrem a všimla si, že pro mě neznámá vlčice poskakuje kolem Morfeuse jako rozdováděné vlče. Přišlo mi to celkem drzé, ale nebyla jsem tu od toho, abych to hodnotila.
Hledala jsem důvod jejího počínání, když jsem si všimla, že Morfeusovi na hlavě něco září. Bylo to ledové, různě zašpičatěné a opravdu krásné. Páni, nějaký ledový šperk. Hledala jsem slovo, kterým bych tu krásu popsala, ale nevzpomněla jsem si na něj. Ještě chvilku jsem se kochala, ale pak jsem vrátila svou pozornost šedé vlčici a čekala jsem, jaké otázky na mě vychrlí.

// Tak já se budu držet toho, co jsi napsala. :D Děkuji.

// Omlouvám se, že píšu pod tvůj příspěvek, ale níž by si ho možná nikdo nevšiml. Prosím, kdy píšu já? :D Mám v tom zmatek. :D

// Úkryt

Morfeus byl opravdu natěšený až uvidí po dlouhé době partnerku a svá vlčata. Neměla jsem mu to za zlé, ale když se mi snad po desáté ztratil z dohledu, začínal mi pomalu docházet dech. Ještě, že zpomalil, jinak bych se tu ztratila.
V hlavě jsem si přehrávala jeho dvě věty. Měla jsem na to čas, protože pak už nemluvil, jen rychle utíkal. Řeč, řeč... Řeč mám tak nějak připravenou, asi řeknu to, co jsem řekla Morfeusovi. Horší je to s klidem. Myslím, že se nemám čeho bát, ale i tak. Možná za to mohl vlkův neklid, ale dopadala na mě nervozita. To bude dobrý.
Brzy jsme se přihnali k šedé vlčici. Já zůstala kousek dál, abych mohla dopřát jejich setkání prostor. Mezi tím jsem si všimla, že tu stojí ještě jiná vlčice. Pozorně jsem si ji prohlížela, ale nevypadala, že by patřila do smečky.
Dál jsem se ale nemohla vlčici s fialovým kožichem věnovat, protože mi Morfeus pokynul, abych šla blíže. Vyšla jsem pevným krokem, ale s pokorou k druhé alfě. Došla jsem blízko, jak jsem se nejvíce odvážila. "Zdravím." Víc jsem toho neřekla. Zaprvé černý vlk mě už představil, takže představovat se znovu by, podle mého, bylo už moc. A zadruhé nechtěla jsem mluvit bez vyzvání. Mohlo by se to pokládat za neuctivé a já si své šance rozhodně nechtěla pokazit. Pokud se tak už nestalo.

Nenadálý klid mě trochu znervózňoval. Tak nějak jsem si na to vysoké pištění zvykla, takže teď když jsem ho neslyšela jsem hledala, kde je chyba. Nasála jsem do plic vzduch a zjistila, že je čerstvý a bez zápachu. Jen s malinkou příměsí dohořívajícího ohně.
"Máš pravdu, asi je to opravdu pryč." Usmála jsem se, protože to počasí mě začínalo trochu štvát. Morfeus se šel podívat ven, aby se přesvědčil, zda je opravdu po všem. Byla jsem ráda, že jsem mu nezpůsobila problémy, když jsem sem přišla s ním. Pečlivě jsem sledovala dohořívající ohníček, aby náhodou něco nepodpálil, ale zdálo se, že by to ani nezvládl.
Po chvilce přiběhl Morfeus a bláznil skoro jako malé vlče. Z jeho slov jsem pochopila, že se někdo vrátil a, že je venku bílo. Moc se mi nezdálo tolik povyku kvůli sněhu, takže jsem přemýšlela, kdo se mohl vrátit. Až když do mě Morfeus začal čenichem strkat, a povykoval, že jdeme za ní, došlo mi, že mluví o své vlčici. Tak tedy jdeme.
Pomalu jsem se zvedla, ale to už vlk skoro mizel u východu, takže jsem zrychlila krok, aby mi nezmizel v labyrintu lesa. Jinak bych se odtud sama nedostala a mohla bych tu velice dlouho bloudit.

// Sarumenský hvozd

// Sarumenský hvozd

Proplétala jsem se za Morfeusem hustým lesem. Ani jsem se nepokoušela zapamatovat si cestu, na to jsme běželi celkem rychle. Pryč od žížal. Jenže to nebylo to jediné, co si pro nás příroda připravila.
Začalo to vysokým, nepřirozeným a absolutně otravným tónem. Nejprve jsem si myslela, že mi začalo zvonit v uších, tak jsem chvilku potřásala hlavou.Jenže to nepomohlo, zvuk nás pronásledoval dál. A aby toho nebylo málo, při jednom nádechu jsem nasála tak úděsný pach, že jsem musela na okamžik zastavit, abych to rozdýchala.
Jenže to mi moc nepomáhalo, takže jsem to musela přetrpět a doběhnout Morfeuse, aby se mi neztratil. "Zkaženější vzduch jsem nedýchala. Docela by mě zajímalo odkud to přichází. Třeba by se s tím dalo něco udělat. Páchne to jak něco dost dlouho se rozkládajícího. Třeba by to šlo zahrabat." Zauvažovala jsem nad tím. Než jsem stihla pokračovat, doběhli jsme k jeskyni. Morfeus mě pobídl, abych šla dál. "Ne, to by musel vlk přijít o čich, aby se k tomu přiblížil a zahrabal to." Potřebovala jsem dokončit svou myšlenku, takže jsem ani nevěděla, jestli mě slyšel.
Vyskočila jsem za ním, ale u vchodu jsem zaváhala. Přeci jen, byl to úkryt pro smečku a já byla stále vetřelec. Jakoby odnikud mi za krkem přistála další žížala nebo co to bylo a já se tedy donutila vejít dovnitř. Kdybych tak uměla zamaskovat svůj pach. Prohlížela jsem si vnitřek jeskyně. Sice toho nebylo moc k vidění, ale i tak se zdálo, že by v případě nutnosti dokázala poskytnout úkryt mnoha vlkům.
Šla jsem pomalu za Morfeusem a dávala si pozor na strop. Sice byl pro mě vysoký, ale neznala jsem to tu. Mohl se tu skrývat nějaký výstupek a já bych se o něj mohla praštit. Velký vlk si vzal kožešinu, která ležela u vchodu do místnosti a lehl si na ni. Od oka jsem odhadla, že by byla pro dva vlky malá. Takže jsem si půjčila jinou, menší, ale zdála se mi nejvhodnější. Táhla jsem ji k Morfeusovi a uvelebila jsem se poblíž, ale v dostatečné vzdálenosti od něj, aby to pro další vlky, kteří by mohli přijít nevypadalo, že se snad k němu lísám.
Ušklíbla jsem se na Morfeusovu poznámku o žížalách. "Doufám, že jsme si takové havěti užili už dost." Až do dneška jsem si ani neuvědomovala, jak je mi nepříjemné být obklopená velkou hordou havěti.
Užasle jsem sledovala, jak k nám pomalu připlouvají větvičky. Jedna za druhou, jakoby je někdo tahal na nějaké nitce přímo před nás. Podívala jsem se na vlka a ten vypadal soustředěný, jakoby ty větvičky k nám přitahoval on. Zkoumavě jsem se podívala na malou kupičku, která se mezitím vytvořila a ta najednou vzplanula. Málem jsem vyskočila z kůže, jak z té na které jsem ležela, tak ze své.
Pak mi došlo, že tady se nemá oheň kam dál šířit a že ho snad Morfeus dokáže dobře hlídat. Trochu jsem se zastyděla za svou reakci. Snažila jsem se uvolnit napnuté svaly, a zadívala jsem se do plamenů. "To je dobře. Ani jsem si neuvědomila, že mi začíná být zima." Když jsem dostatečně uklidnila svůj dech, podívala jsem se na Morfeuse. "Určitě nevadí, že tu jsem?" Sice byl alfa, takže o tom mohl rozhodovat, ale aby to nevadilo jeho družce. "Já, aby si neměl problémy." Skoro jsem si to nechtěla připustit, ale teplo, které k nám stoupalo od ohýnku bylo příjemné.

Všimla jsem si, že vlk snědl i kosti. Asi byl hladovější než já. Sice jsem nebyla úplně sytá, ale prozatím mi vydra stačila. Zavrtěla jsem tedy hlavou, když se mě zeptal, jestli chci ještě lovit. "Zatím mi to stačilo." Na moji otázku ohledně zbytků se Morfeus rozhlédl po okolí a našel díru, kterou vydry vyhrabaly. Odnesl své zbytky a hodil je tam. Když mu ze zbytků těla vydry odpadla tlapka trochu jsem se zašklebila.
Vzala jsem co největší hromádku kostí, ale jelikož jsem toho nechala víc než Morfeus, musela jsem jít třikrát. Trochu jsem se zastyděla, že jsem nechala tolik zbytků, ale třeba poslouží ještě někomu. Chtěla jsem tu díru i zahrabat, ale pak mi došlo, že tím bych nepomohla nikomu. Tak jsem to nechala být.
Divného brouka jsem si už nevšímala, takže jsem se strašně vyděsila, když mi s plesknutím něco přistálo na kožichu. Málem jsem začala jančit a skákat, abych to setřásla, ale necítila jsem žádnou váhu, takže to nemohl být velký útočník. Pomalu jsem se otočila a viděla jsem, že mám na zádech žížalu. Znechuceně jsem ji ze sebe sklepala.
Podívala jsem se na Morfeuse a chtěla položit otázku, jestli se už něco takového stalo. Jenže velký vlk vypadal stejně zmateně jako já. Navrhl, jestli se nepůjdeme schovat. Vděčně jsem se na něho podívala, protože žížaly pršící z nebe mi přišly velmi nechutné. Vydala jsem se za ním a kdybych věděla, kde se úkryt nachází, běžela bych snad napřed.

// Úkryt