Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mladý vlk se začal omlouvat jestli mě vyrušil a skoro zacouval zpátky do lesa. Naštěstí se zase zastavil, ale vypadalo to, že mu nejde do hlavy, proč jsem se zdržovala zrovna tady u tůní. "Nevyrušil si mě. Myslím, že pro mé nepříliš rozvinuté schopnosti malá tůň stačí." Usmála jsem se a posadila jsem se.
"Jednou jsem potkala vlčici, která uměla tak dobře s vodou zacházet, že by jí tůňky nestačily. Ale pro moje malé vlny to zatím stačí." Pomalu ale jistě jsem se zamotávala do vysvětlování, protože jsem měla pocit, že o tom mluvím už po druhé. Ale zdálo se, že to nevadí, protože Rannath se posadil a začínal vypadat uvolněně.
Začala jsem přemýšlet o tom, co přesně říkal. Nebo, že by mi nestačila? Měla jsem v těch magiích zmatek a hlavně jsem pořád nevěděla, jak vylepšit tu svoji. Ale už se mi k tomu nechtělo vracet. Možná po čase.
Vzpomněla jsem si na to vytí, které asi opravdu lákalo k jídlu. Nechtěla jsem Rannatha táhnout pryč, když si konečně sedl, ale hlad byl hlad. "Slyšel si také to vytí které se tu před nějakou dobou ozvalo? Nechci si to špatně vykládat, ale přišlo mi, že nás někdo volá na jídlo. Půjdeme to omrknout nebo se ti raději chce jít někam po svých?" Vstala jsem a čekala, jak se rozhodne.

Dívala jsem se do Rannathových zlatavých očí. Naklonila jsem hlavu na stranu. "Předpokládáš správně. Ovládám magii vody." Jakou asi bude mít on? Dědí se magie po rodičích nebo se nějak náhodně vyvine. Přišlo mi, že téma magie se mu velmi líbí. Za to, když jsem se zmínila o sněhu zatvářil se tak nějak, ani nevím k čemu bych to přirovnala.
Pokývala jsem hlavou. "Ano, když se rozpustí v kožichu a hlavně, když tam pak zmrzne, je to nepříjemné." Pak se Rannath nenápadně vrátil k tématu magie. Asi bych měla přiznat, že mi to s magií moc nejde. Přemýšlela jsem, jak mu to vysvětlím, protože jsem na tom s magií nebyla vůbec dobře, na to jak dlouho tu žiju.
"No, jak jsem už říkala, mou magií je voda. Jenže, na to, jak dlouho tu žiju, tak jsem ji docela zanedbávala. Proto jsem se rozhodla, že začnu trénovat, abych dokázala více, než vytvořit malou, nízkou vlnku z vody." Napadlo mě, že bych mu to předvedla, ale ze dvou důvodů se mi do toho moc nechtělo. Ten první byl, že jsem se cítila přeci jen trochu unaveně z předchozího zkoušení a neměla jsem jistotu, že se mi to povede. Druhý důvod byl, že mi to nepřišlo jako něco, s čím bych se zrovna chtěla chlubit.

// Nějak mi to nemyslí dneska. :D

// Jé to je hezký. :) Vám všem také přeji krásné Vánoce a štěstí v novém roce. :)

Rannath. Zajímavé jméno. Mladý vlk se mi líbil. Hlavně proto, že se zdál dobře vychovaný. Optal se mě proč jsem se neschovala do úkrytu. "Abych pravdu řekla, jít do úkrytu mě ani nenapadalo. Zkoušela jsem si tu malé triky s magií a docela mě to vyčerpalo, tak jsem si tu lehla, abych si na chvilku odpočinula." Podívala jsem se na svůj huňatý kožich. "Zima se mi tak snadno ke kůži nedostane, takže chvilku na sněhu ležet můžu." Všimla jsem si, že se Rannath na chvilku zastavil u mé jizvy. Už mě to nepřivádělo do rozpaků a ani si už nepamatuji kdy naposledy ano.
Zdálo se mi, že ze mě má strach nebo něco takového. Nedivila jsem se, ale nenapadalo mě, jak to zlepšit. Chce to čas. Abych nebyla tak potichu, plácla jsem první věc, co mě přišla na mysl. "Máš rád sníh?" Dobře, dobře ty. Aneb jak se dobře seznámit. Dobrý řečník ze mě asi jen tak nebude.

Začínala jsem pomalu usínat, ale stále jsem vnímala okolí. Vločky padající na zem, šumící vítr ve větvích, přiběhnutí nějakého vlka... Vlk? Málem jsem vyskočila, ale počkala jsem. Mohla bych ho vyděsit a ještě by na mě zaútočil. Přivřenýma očima jsem příchozího sledovala. Zdál se mi menší než dospělý vlk, ale to mohlo být tím, že jsem ležela a ještě k tomu docela daleko. Když se dostatečně napil, všiml si mě.
Došel ke mně blíž a já si všimla, že je opravdu nějaký menší. Nesměle mě oslovil. Tak to už se asi nebudu schovávat a dělat, že tu nejsem. Pomalu jsem se postavila na tlapky a přátelsky jsem se usmála. "Ahoj, slyším tě." Prohlížela jsem si mladého vlčka. Byl takový zvláštně vybarvený, neznámý a přesto známý. "Asi bych se měla představit. Jmenuji se Wolfganie a jsem ve vaší smečce nová členka." Neříkal Morfeus, že mají s Neyteri vlčata? Evidentně už vyrostla. "Nechci se moc vyptávat, ale ty jsi potom zdejších alf, že? A jak se jmenuješ, jestli se smím zeptat." Tak moc mi připomínal Andanteho, když jsem ho potkala. Jenže on byl mladší. A já se ani nezeptala Neyteri, jestli tu zůstal. Rychle jsem se z myšlenek vrátila k mladému vlkovi a trochu jsem na něj přátelsky mávla ocasem. V dálce jsem zaslechla vytí, skoro jako volání k večeři. Stočila jsem tím směrem uši. V žaludku mi zakručelo a tak jsem přemýšlela, jestli se tam vypravit hned a nebo počkat na mladého vlka.

Vlčice mi trpělivě odpovídala na mé otázky. Pozorně jsem ji naslouchala, ale stejně jsem se toho moc nového nedozvěděla. Až na jméno vlka, který by mohl pomoci. "Vlk jménem Život? Slyšela jsem jen o Smrti, ale o Životě ne." Třeba ho jednou potkám. Tedy spíš se za ním vydám a poprosím ho o ještě ani nevím co. A také jsem se dozvěděla, že se jí znaky mění podle toho, jakou magii používá nebo že se mohou použít jako malá světýlka do tmy.To je opravdu užitečné.
"Štěstí. Třeba ho jednou budu mít a něco najdu." Usmála jsem se na Neyteri a pokračovala jsem dál. Pečlivě jsem si zapamatovávala cestu, abych vodu příště našla sama. Dorazily jsme k ní celkem rychle. Pozorně jsem si prohlížela vodu, protože mi přišla nějaká popraskaná. Ale zamrzlá není.
Po chvilce jsem si uvědomila, že to je spousta pavučin které jsou namrzlé a vytvářejí dojem popraskání. Podívala jsem se na vlčici, ale ta se tvářila, že nic zvláštního nevidí. Asi jedna z krás lesa. "Děkuji moc, teď už si cestu budu pamatovat." Zamávala jsem ocáskem a hledala kudy se k tůňce lákavé vody dostanu, aniž bych poničila ty krásné pavučiny.
Neyteri se rozloučila a než jsem k ní zvedla hlavu, už na mě volala z dálky, abych byla opatrná. "Ještě jednou moc děkuji a zatím se měj hezky!" Nevěděla jsem jestli mě ještě zaslechla, ale i tak jsem na ni chtěla zavolat odpověď. Tak co teď s tou vodou? Nedalo se nic dělat, jednu pavučinku jsem musela roztrhnout. Snad si pavouci vyrobí další. Ponořila jsem pomalu čumák do vody a začala pít. Jelikož voda byla ledová, začala jsem opatrně, pozvolna, abych si něco neprovedla s krkem. Nechci být nemocná.
Když jsem se dostatečně napila, přemýšlela jsem, co budu dělat dál. Došlo mi, že jsem dlouho netrénovala magii. Zahleděla jsem se na poklidnou hladinu tůňky a ze všech sil jsem se ji snažila donutit se pohnout. Alespoň vlnku. Velmi jsem se soustředila, když tu se začaly vlnky na hladině líně tvořit. Zaradovala jsem se a pokračovala dál ve cvičení. Ovšem už jsem žádných jiných úspěchů nedosáhla a vlny po chvilce začaly ochabovat. Docela mě to vyčerpalo, takže jsem si našla kousek rovné a suché země. Lehla jsem si, dala ocas přes čumák, abych si ohřívala vzduch a zavřela jsem oči.

// Někdo hra? :D

Neyteri se mi zdála uvolněná a příjemně naladěná. Že by měla ráda zimu? Nebo je taková pořád? To by bylo skvělé. Třeba ji jednou budu brát jako kamarádku, ale zatím je to moje alfa. Chvilku jsem se zastavila u myšlenky, že by měla ráda zimu. Což o to, osobně jsem měla raději vyhřáté kameny. Když jsem si ale představila závěje sněhu, do kterých se dá skákat chytla mě trochu taky hravá nálada.
Vyslechla jsem si něco málo o osobnosti lesa. Rozhlédla jsem se kolem po stromech. "Myslím, že to ještě chvilku potrvá, ale snad si na sebe zvykneme. Nebo spíš, že mě přijme také."
Usmála jsem se, když Neyteri podotkla, že se snad Newlin a Derian unaví mluvením mezi sebou. "Obávám se, aby se ještě více nenabudili." Přehrála jsem si v hlavě, jak by to vypadalo, kdyby za sebe dokončovali věty. Raději jsem se pak té představy vzdala, ještě by se mohla stát.
Šedá vlčice souhlasila, že mi pomůže najít pitnou vodu. Vděčně jsem se na ni podívala. "Moc ti děkuju. Vím, že mě před špatnou vodou varoval Morfeus a možná i ty." Snažila jsem se rozvzpomenout si, ale nějak jsem si to nemohla vybavit. Třeba mi to ani neříkala. Otočila jsem se za Neyteri a srovnala jsem s ní krok. Pitná voda, na severu. Když už mi někdo jednou řekl podstatnou informaci, tak jsem si ji snažila co nejdříve zapamatovat.
Aby nebylo celou dobu ticho, přemýšlela jsem, co bych mohla říci. Pak jsem si všimla krásného zeleného náhrdelníku, který měla Neyteri zavěšený okolo krku. "To je krásný přívěsek. Ladí ti dokonale k očím a i k těm zvláštním znakům, které máš na tlapkách. Jestli to není moc osobní, kde si prosím získala ty klikyháky? A celkově, kde vlci získávají takové krásné předměty. U mnoha vlků jsem si všimla, že mají různě zdobená těla a tak by mě zajímalo, jestli to teda víš, jestli si je něčím zaplatili nebo jestli se u nich jen tak objeví." Tohle mě rozhodně zajímalo a Neyteri vypadala, že už tu bude hodně dlouho a tak třeba zákony nebo pravidla této země už znala. Nebo taky ne. Třeba nás Gallirea může překvapit každý den něčím jiným. Třeba jako brouky nebo pachem něčeho chcíplého. Oklepala jsem se při té vzpomínce a už jsem se jen soustředila na cestu a doufala jsem, že jsem vlčici nějak neurazila.
Nasála jsem vzduch a konečně jsem cítila, že se blížíme k vodě.

// V pohodě. :) Já si to zase tak 2x omylem smazala. :D

Upřímně jsem snažila vyhledat nějakou vodu. Na Danteho jsem chvilku zapomněla, protože mě začala lehce spalovat žízeň. Divné takhle v zimě. měl by to být spíš hlad. Koukala jsem za každý strom, až jsem náhle viděla pohyb.
Nastražila jsem uši a sledovala, kdo nebo co se z pohybu vyloupne. Po chvilce jsem viděla obrys vlčího těla a za chvilku se vyloupl celý vlk. Tedy vlčice a zrovna Neyteri, zdejší alfa. Podívala jsem se na ni a mírně jsem sklonila hlavu v projevení úcty. Dívala jsem se do jejích zelenkavých očí a všimla si, že ji na tváři tančí úsměv a oháňka že se zvesela třepe.
Také jsem se usmála a lehká nervozita, která mě někdy u výše postavených vlků přepadá pomalu mizela. Začala jsem tedy také mírně vrtět ocasem. "Ahoj Neyteri. No z lesa mám zatím dobré pocity, až na jeden, který by se dal označit za zarážející. Buď si se mnou hraje nebo mi schválně schoval pach vody. Začínám mít žízeň a stále vodu nenacházím." Zakroutila jsem hlavou, protože jsem se za sebe styděla, že mě dokáže les tak přechytračit.
Abych se tím nemusela zabývat odpověděla jsem jí na druhou otázku. "Zatím jsem se potkala s dvěma vlky. Jeden se jmenuje Sallaré a přijde jako hodný vlk. A i milý. No a druhého jsem jen tak letmo zahlédla a už pádil s Derian pryč. Myslím, že jsem pochytila jeho jméno, Newlin?" Chvilku jsem přemýšlela jestli jsem si jeho jméno správně zapamatovala. Jo byl to Newlin. Pokývala jsem hlavou. "Ano, Newlin. Když se mě a Derian představil, tak u toho dokázal povědět ještě spoustu jiných věcí. Myslím, že v tomhle si budou s Derian trochu podobní." Trochu jsem se ušklíbla nad představou, jestli nám tu nevyhučí díru do hlavy, ale aspoň nebudu muset tolik mluvit já.
Podívala jsem se na alfu. "Vím, že to není úplně vhodné, ale prosím, mohla by si mi pomoci najít tady poblíž čistou vodu? Mám pocit, že mi vážně někdo něco provedl s čenichem." Říkala jsem to trochu zahanbeně, ale tu vodu jsem tu prostě necítila.

// Já jsem momentálně volná. :D

Sallaré mě ujistil, že to nepochopil jako urážku. Oddechla jsem si a úsměv mu oplatila. Nerada bych si udělala nepřátele, hlavně takhle ze začátku. Ani za dlouhou dobu bych nechtěla nepřátele.
Vyslechla jsem si také vlkovo krátké vyprávění, jak dlouho tu je. Nebyl v zemi tak dlouho jako jsem byla já, ale to neznamenalo, že to je jeho mínus. Jak jsem se poučila, tak se za dlouhou dobu pobytu tady nic moc stát nemusí. A za krátkou zase neuvěřitelně moc, takže ve výsledku mohl mít bohatší a dobrodružnější život než jsem zatím zažila. Ale nechtěla jsem vyzvídat, kdyby chtěl, tak by mi to řekl sám. A pro tuto krátkou chvíli poznávání mi stačil fakt, že se Sallaré zdál být hodným, milým a sympatickým vlkem.
Ujistil mě, že ho neobtěžuji, ale když se rozhodnu, tak samozřejmě můžu jít. Ale on, že tu zůstane na místě, dokud se mu nevrátí s kořistí zpět. Vzpomněla jsem si na Andanteho, který se také ucházel o místo ve smečce. Vlastně, odešel s tou zvláštně zbarvenou vlčicí. Nerssie? Asi se tak jmenuje. Ale, jak to s ním dopadlo? Mohla bych se po něm porozhlédnout, třeba ho najdu. A nebo někoho z dalších členů smečky. "Myslím, že je rozumné tu počkat. Pokud se tedy nebudeš zlobit, tak se půjdu podívat dál po lese. Na takový průzkum." Usmála jsem se a pomalu se zvedla. "Zatím se měj a ať se ti brzy zhojí tvé zranění, kvůli kterému nemůžeš na lov." Nevěděla jsem sice jistě, že je zraněný, mohl být také unavený, ale spíš jsem se přikláněla na stranu zranění. Ještě jednou jsem na Sallarého koukla, zavrtěla ocasem na rozloučenou a vydala jsem se do mlhy.
Po chvilce chůze jsem se otočila, ale vlka jsem už neviděla. Zastavila jsem se a zhluboka se nadechla. Cítila jsem různé pachy, jedny silné, druhé slabé, ale v té změti se mi těžko orientovalo. Tak třeba tudy. Vydala jsem se směrem odkud bylo cítit nejvíce pachů a doufala jsem, že cestou k nějakému novému členu smečky najdu nějakou zdravotně nezávadnou vodu.

// Jsem volná na hru, kdyby někdo měl zájem. Můžu to tu když tak upravit. :D

Líbila se mi myšlenka Sallarého, že mlha žije vlastní životem. Trochu jsem se oklepala zimou, protože jsme přeci jen dost dlouho nehýbali. Zvláštně žíhaný vlk mi potvrdil obavu při spojení dvou mluvících vlků. Zároveň však prohlásil, že Newlin je dobrý vlk i kamarád. "Nechtěla jsem nějak urazit. Věřím, že je dobrým kamarádem." Usmála jsem se a doufala, že to nepochopil jako urážku Newlina. Myslela jsem to jako podotknutí, tak snad to tak i bylo pochopeno.
Prohlížela jsem si Sallarého, ale jen tak, abych nebyla osočena za zírání. Uvědomila jsem si, že má zelené oči a natržené ucho. Zelená barva zračí zemi. Myslím, že ano. A to zranění na uchu? Vypadá, že už je staré. Připomínka z dřívějších dob. Mohla jsem se zabírat jeho vzhledem, protože se ticho mezi námi prohlubovalo. Přemýšlela jsem, jestli se mám zvednout a jít a nebo jestli tu sedět v tichu.
Vypadalo to, že to má vlk podobně jako já s vedením konverzací, ale snažil se vést rozhovor dál. Na otázku, jak dlouho jsem v této zemi jsem naklonila hlavu na stranu. Přemýšlela jsem, o čem se mi chce mluvit a co vynechám. "Noo... U mě to je trochu složitější. Přežívala a toulala jsem se tu docela dlouhou dobu, ale pak jsem nějak překročila hranice a došla neznámo kam, kde nebyl žádný vlk. A asi po roce, možná dvou letech jsem se vrátila zpátky sem. A co ty?"
Chvilku jsem čekala na odpověď, ale pak mě ještě napadla jedna věc, na kterou jsem se chtěla zeptat. "Jestli tě nějak otravuju, tak řekni a já se půjdu seznámit s dalšími vlky." Nechtěla jsem ho totiž zbytečně zdržovat.

// Mám v tom lehce zmatek, ale asi se k nám nikdo nepřidal, že? :D

// Odpovím zítra, vánoční přípravy. :)

Sallaré mi lichotku oplatil. Přišlo mi zvláštní, takhle si vyměňovat lichotky, ale zároveň to bylo i milé. Posadila jsem se a byla jsem ráda, za změnu tématu. "Ze začátku na mě les působil strašidelně, hlavně ta mlha. Ale jak jsem tu čekala na druhou alfu, až se vrátí, tak se mi začal líbit čím dál více." Zazubila jsem se na něho.
Pak mi na mysl přišla další věc. "Všimla jsem si, že Newlin hodně mluví. Spojí se s Derian a bude tu po klidu." Nemyslela jsem to nijak zle, ale podotknout jsem to musela.

// Aneb, když si to první smažete. :D Je to jen pro úkol, příště bude delší.

// Já pro přehled, teď ještě čekám na odpověď Newlina nebo už je to jen váš příběh a já mám jiný se Sallarém, takže můžu psát? :D Sallaré promiň, nevím jak se skloňuje tvé jméno. :D

Byla jsem trochu v rozpacích. Oba vlci vypadali mile, ale byla jsem ve společnosti tolika neznámých a nebyla jsem na to zvyklá. První vlk se představil jako Sallaré. Nebo Sally. Avšak druhý vlk byl tak upovídaný, možná více než Derian, že jsem jeho jméno v záplavě slov skoro nepostřehla.
Tak si Newlin nebo kdo? A kdo je Larry? Když jsem se na jeho dlouhou samomluvu zkusila více soustředit, pomalu mi došlo kdo je kdo. Nejvíce jsem si uvědomila význam jeho slov, když mi přehodil jméno. Přišlo mi to legrační. "Gangwolfu? To je vtipné. " Nevím ale jestli mě zaregistroval, že jsem mu to řekla.
Přemýšlela jsem co bych ještě měla říci. Zdálo se, že Newlin to dokáže za všechny čtyři přítomné vlky. Derian mu také pomohla, ale začínala jsem ztrácet přehled, kdo o kom a o čem mluví. Víly, mlha, jezevec, zuby? Všechno se mi to pletlo dohromady. Svou dlouhou mluvu šedý vlk zakončil, že půjdou s Derian lovit něco pro Sallarého. Tedy, Newlin Derian poprosil a už pádil pryč. Chtěla jsem mu něco říci, ale volat přes celý les se mi nechtělo. Tak jsem se otočila na Derian. "Asi s vámi nepůjdu, když Newlin poprosil jen tebe. Nechci se vnucovat. Trochu jsem se ušklíbla, protože mě to ani tak nějak nevadilo, že se Newlin nezeptal i mě. Asi jsem ho moc nezaujala, když jsem pořád zticha. Ale třeba jednou k sobě najdeme cestu, jak si povídat. Ráda bych totiž vycházela se všemi ve smečce dobře. Nebo alespoň tak, abychom si nešli po krku. Chvilku jsem dumala, proč si chce nechat Sallaré něco ulovit, ale třeba měl nějaké zranění, které nebylo vidět a sám by vydru nedohonil. "Hlavně pozor, jestli budete lovit vydry, jsou dost mrštné."
Zůstala jsem sama se Sallym a mlčela jsem. Abych se alespoň začala trochu socializovat, řekla jsem první neutrální věc, která mě napadla. "Máš hezky vybarvený kožich. Vlčích kožichů jsem viděla už hodně, ale tvůj se mi líbí. Je takový nevšední." Doufala jsem, že to nevezme jako pokus o laškování, ale jen, že jsem chtěla být milá a pochválit mu barvu kožichu. No jo, barva. Na něco takového se mě ptal Newlin ne. Dál jsem zase nevěděla co říct, takže jsem tam jen tak stála a čekala, jestli Sallaré o moji společnost bude stát a nebo mě nechá vlastnímu osudu.

// Doufám, že jsem byla na řadě. :D A lepší kompliment mě nenapadl. :D