Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mé oči se dívaly na vlčici, která byla opravdu tou Smrtí, ke které někteří chodili dobrovolně. V hlavě jsem si však přehrávala slova a skutky, které se staly, než jsme sem "dojeli", i ty, které se staly chvíli poté. Musela jsem se usmát nad některými poznámkami i nad tím, že některým společníkům se stále nelíbilo, že se vznášíme.
Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych se neztratila v mysli, protože to by mi mohlo být na tomto místě osudné. Všimla jsem si, že Andante na elegantní černou vlčici zírá s úžasem i něhou v očích. Trochu mě bodl osten žárlivosti a z hrdla se mi vydralo zavrčení, které nebylo nějak extra slyšitelné, ale pro mě uspokojivé. Neměla jsem však moc možností s tím udělat něco víc, protože jsem si všimla, že malá lady seskočila Morfeusovi z hlavy a vypadala trochu zmateně. Tak to není dobré.
Horečně se nám omlouvala, že to je špatná vzpomínka, či myšlenka, nebo jak to pojmenovala. Pak mi před očima blesklo světlo, jako by přímo přede mě práskl blesk. Nevěděla jsem co se stalo a jestli to stejné postihlo i ostatní, nicméně se mi to vůbec nelíbilo. Rozvážný hlásek v hlavě mě však nabádal k tomu, abych byla klidná a počkala, až se mi zrak opět vrátí. Párkrát jsem tedy zamrkala a pomalu se přede mnou začal objevovat Sarumenský hvozd, už né tak krásný, jako když jsme přišli, ale více podobný současnému.
Pod námi se pohybovala tatáž černočerná vlčice, jen z její mírumilovnosti a harmonie nezůstalo skoro nic. Teď už mi její jméno k ní více sedělo. Sledovali jsme ji na malé mýtince jak zrovna ničí náš les. Nějak se mi to přestávalo líbit. Zahleděla jsem se na Mlhahuli, která nás sice ujistila, že to je už ono, ale stále se tvářila pochybovačně až zmateně.
Zahleděla jsem se zpátky na mýtinu, kde se Smrt celkem rozjela v ničení. Kácela stromy, keře, ryla do půdy. Jedním slovem pohroma. Všimla jsem si nějakých zářících znaků na zemi. Při podrobném zkoumání jsem si všimla malého otvoru na klíč. Než jsem však stačila něco říci nebo se alespoň dolů ke kruhům přiblížit, začaly kolem tančit blesky, které jakékoliv přiblížení neumožňovaly. Do toho se od Smrti dokola ozývala hádanka, která mi pomalu, ale jistě lezla na nervy, když ji pořád opakovala. Byla jsem ráda, že se vydala někam pryč.
Rozhlédla jsem se po ostatních. "Myslíte, že nám ty blesky mohou ublížit, i když jsme průhlední? Cestou sem jsem procházela stromy a taky mi to nijak neublížilo." Jenže jsem si chtěla zachovat nějakou naději na návrat do svého těla a to by šlo špatně, když by se tu moje tělo vypařilo. Ale chtít, aby tam šel někdo jiný mi nepřišlo správné. Upřela jsem svůj zrak na vydru, ale ta mlčela jako zařezaná. Zůstali jsme v tom sami. "A nešlo by ty blesky ovládnout nějakou magií? Jestli ji tedy tady můžeme používat. Pak by se tam dalo dát klíček a osvobodit někoho, kdo se chce dostat ven. I když, je otázkou jestli by to nebylo horší." Dál jsem nepokračovala, protože jsem se začala rozhlížet jestli tu někde není nějaký zdroj vody. Sice bych toho moc nesvedla, ale aspoň bych odzkoušela, jestli tu magie fungují.

Rozhlížela jsem se kolem sebe na reakci ostatních. Malá vlčice se zdála být šťastná, že se vznášíme. I jiní byli nadšení, ale některým se to nelíbilo. Mezi nimi byl i můj šedý společník, který byl rád, že jsem relativně v pořádku a také se mi nezdálo, že by se na mě nějak zlobil, ale jinak nadšením neskákal. I když, když se ke mně vydal, bylo to trochu neohrabané. Mě se to však líbilo, přišlo mi to roztomilé. Avšak Andante vypadal, jako by přišel o svou hrdost nebo něco takového, takže jsem raději zachovala neutrální výraz a nijak to nekomentovala. Jen jsem pokývala hlavou a odpověděla jsem: "Je dobře, že i ty. A neboj, myslím, že to bude dobrodružství." Usmála jsem se a mrkla na něj. Poté jsem se začala věnovat okolí.
Pruhovaná vlčice zareagovala tak, jak jsem si myslela, takže jsem raději byla už ticho. Jenže brzy se začalo dít něco divného. Mlha, uvelebená na hlavě Nerssie, začala měnit svůj tvar a stalo se z ní zvířátko, které jsem jednou lovila. Přišla se mi pomstít. jen mi to hlavou proběhlo, když tu zvířátko promluvilo. Hlásek byl takový, že nepřipouštěl jakoukoliv diskuzi. Jen jsem měla touhu se smát, jak nepřirozený byl.
Mlha se nám představila jako lady Mlhahule a ujistila nás, že nejsme mrtví. Jenže můžeme být. Tak to abychom udělali všechno pro navrácení se k životu. Ale nedovolila jsem si to lady říci nahlas. Třeba umí číst myšlenky. Dále jsem se však svými myšlenkami nezabývala, protože jsem chtěla pochytit každé slovo, které nám Mlhahule řekne.
Najednou se malé zvířátko začalo pohybovat velmi rychle. Seskočilo z hlavy vlčice, přiběhlo k Newlinovi a předalo mu pár slov. Poté se zastavilo a všechny nás k sobě svolalo. Rozhlédla jsem se po ostatních a připlula blíže. Oznámilo nám, že jsme se ocitli spoustu let v minulosti. Během mrknutí oka se tomu tak opravdu stalo. Všude kolem byla nádherná příroda, žádné bažiny ani nic podobného. Hvozd ztratil na své tajuplnosti a nepřístupnosti, ale získal život v mnoha jiných podobách. Až se mi z toho tajil dech. I barvy se začaly zvýrazňovat.
Malá vydřička skočila do Morfeusovi ledové koruny, která se přenesla do "světa duchů" a zároveň do minulosti s námi. Zvířátko nezahálelo a hned nás seznámilo s prvním úkolem, který máme udělat. Přeběhnout celý les. Samozřejmě nás nezapomněla pořádně vystrašit. Protočila jsem oči a zakřenila jsem se na Andanteho. Dlouho nic a teď je to samé utíkejte, spěchejte a tak. Podívala jsem se na ostatní a kývla jsem jejich směrem. Mohli nebo nemuseli to postřehnout, ale chtěla jsem tím dát najevo, že jako smečka to jistě zvládneme.
Vyskočila jsem do vzduchu a letěla jsem směrem, který nám Mlhahule přikázala. Čím rychleji jsem se snažila běžet, tím více rozmazané bylo okolí a zdálo se mi, že se mění i roční období. Dalo by se na to dívat dlouho, ale tlačil nás čas. Proto jsem vynaložila všechny své síly a hnala jsem se tak rychle, jak jsem nejlépe uměla a krajinu si moc neužívala. Nevím kolik nám to zabralo času, ale brzy jsme dorazili k vlčici, která byla velmi zvláštní. Černá jako jasná noc. nic zákeřného. Zelené oči, drápky a ocas? Tento popis seděl jen na jednu vlčici, o které jsem však jen slyšela, sama jsem ji ještě neviděla. Ale ti, kteří o ní mluvili ji popisovali jako zlou, černou jako noc před bouří, či tak nějak. Tahle vlčice se jí podobá, ale ta radost ze života je úplně v rozporu s tím, co jsem o ní slyšela. Byla jsem zmatená, takže jsem se musela zeptat, doufala jsem, že mi někdo ze skupiny dokáže odpovědět. "Je to..." Slova se mi zadrhla v krku, takže jsem se podívala po společnících a až pak pokračovala. "Smrt?" Trochu jsem doufala, že mi to někdo vymluví, protože jsem přesně nechápala co tu vlastně děláme a na co to koukáme.

// Snad se to dá číst. :D

Když jsem tak stála a pozorovala mlhu, v hlavě mi doznívala slova šedého vlčka. Je možné, aby to byla past? Věřit se mi tomu moc nechtělo, zvlášť když je mlha zdejší kamarádkou a smečkovou magií. Hlavně, je tu s námi Morfeus a tomu by snad mlha neublížila, když je tu alfou. Nebo by toho byla schopná? Trochu mě sžíraly pochybnosti a na klidu mi nepřidával ani můj společník, který se postavil přede mě jako můj živý štít. Dojalo mě to, ale také jsem si říkala, jestli jsem nás oba nedostala do nebezpečí. Jestli se mu něco stane, tak je to jen moje vina. To já přeci chtěla, abychom sem šli.
Kdyby Newlin nemluvil, tak bych si ani nevšimla, že přišel. Jen jsem nevěděla, jestli má tak tichý krok nebo to bylo tím, že jsem byla obalená tichými tóny, které mi proudily do oušek. Ale ani tóny nedokázaly přehlušit jeho otázky. Byly trefné, ale přišlo mi hrubé tak moc narušovat tu melodii.
V hlavě se mi přebíjely názory, že odsud musíme hned odejít s názory, že tu za každých okolností musíme zůstat. Začínala se mi z toho motat hlava, ale najednou se mlha zvedla, něco na Newlina vypustila a zmlkla. To ticho bylo tak nepříjemné, jako by se nějaká má část ztratila. Ani vítr v korunách nezašuměl, žádná větvička nepraskla, jakoby celý les a my s ním zadržely dech.
Rozhlédla jsem se po ostatních, když jsem si všimla, že se pod nimi objevilo nějaké kolečko z Mlhy. Zděšeně jsem se podívala pod sebe a ukázalo se, že pode mnou je také. Zapomněla jsem na ostatní a snažila se vyškubnout a utéct pryč. V hlavě mi jen tepalo past, past, past... Šplhalo mi to po nohou, táhlo se to k mému čumáku, až jsem cítila jen omamnou vůni, stejně lákavou jako byla hudba, která před chvílí ustala. Snažila jsem se bránit, ale nešlo to. Než jsem se vůni poddala, podívala jsem se na Andanteho a v očích se mi zračila věta, že jsem ho měla poslechnout. Pak už jsem jen cítila, jak mě něco nebo někdo zvedá do výšky a vrhl mé tělo zpátky na zem.

Cítila jsem se zvláštně. Už jsem neslyšela podivnou hudbu, necítila jsem zvláštní pach, ale vlastně jsem necítila nic. Otevřela jsem jedno oko a svět se se mnou zatočil. Já letím! Nevěděla jsem jestli se mám smát, plakat, bát se a nebo si to užívat. Bylo to tak neskutečně skutečné. Rozhlédla jsem se okolo sebe a neviděla jsem barvy, jen černou a bílou a ostatní, jak se tu se mnou vznáší. Vypadali stejně překvapeně jako já. Zkusila jsem udělat pohyb a zjistila jsem, že to je skoro stejné, jako běhání po zemi, jen běhám po vzduchu. Páni.
Přestávala jsem se bát a tak jsem připlachtila blíže ke kolektivu. Možná to bylo divné, ale mě se létání líbilo. Jen kdybych měla i svoje tělo. Když jsem naše těla hledala, pořádně jsem je přes hustou kouřovou clonu neviděla. Snažila jsem se najít mlhu, která za tento zmatek mohla a po chvilce jsem ji objevila, jak trůní Nerssie na hlavě, jako nějaká mlžná korunka. "Takže, co teď?" Jiná otázka se nenabízela, tak jsem ji položila jako první. Můj hlas zněl nějak dutě, jako bych to ani nemluvila já.
Podívala jsem se na vlčici, která mívala šedou barvu a každé oko jiné, ale teď jí zůstaly jen jako poznávací znamení pruhy. Měla jsem z ní respekt a trochu strach, ale i přesto jsem se zeptala: "Nešeptá ti nějaké rady, když už ti sedí na hlavě, Nerssie?" Doufala jsem, že se po mě neožene, ale když jsme byli průhlední, tak by mi asi ublížit nemohla.

// Tak když se k tomu nikdo nemá, tak napíšu jako první. :D Ale asi bude v pořadí zmatek. :D A jestli jsem někomu prvenství sebrala, tak to když tak smažu a počkám, až budu na řadě. :D

Ahoj, přidávám se k žádostem. :) Chtěla bych poprosit o druhé herní charakter. Pravdou je, že jsem se kdysi na dlouhou dobu odmlčela, ale Gallirea mi začala chybět. Nyní žádný větší výpadek neočekávám, protože mi toto prostředí přijde jako dobrá relaxace od světa. :)
Chtěla bych zkusit hrát za vlka, který má odlišné vlastnosti, než jsou ty mé, protože já jsem už promítnutá ve Wolfi. :D
Děkuji za přečtení a zvážení. :)

// Úkryt

NĚCO nás vedlo lesem. Chvilku to běželo rovně, chvilku zatáčelo a občas jsem měla pocit, jako by nás to vodilo v kruhu. Podívala jsem se na mého společníka a srovnala jsem s ním krok. Netvářil se tak nadšeně nebo spíš zvědavě jako já, ale těžko říci, co se mu honilo za jeho šedýma očkama.Sice jsem Danteho znala, ale někdy v něm bylo těžké číst. Všechno chce čas.
Běželi jsme mlčky, ale mě to nevadilo. Užívala jsem s, že jsem v blízkosti přítele a brala jsem pronásledování mlhy jako příjemnou rozcvičku. Napadlo mě, že jsem dlouho neviděla ostatní členy. Naposledy, když nás minuli ve vchodu do úkrytu jsme viděli tři z nich, ale to bylo všechno. Vede je také to, co nás? Chce nás to sehnat dohromady nebo jsme s Andantem jediní, kteří tu mlhu vidí?
Začala jsem více věnovat pozornost okolí. Už dlouho nás to totiž vedlo jedním směrem. Snažila jsem se vybavit si, co mi o této části lesa říkali Morfeus s Neyteri. "Víš, nejsem si jistá, ale myslím, že nás to vede do části lesa, kde, pokud se nepletu, je jedovatá voda," prohodila jsem směrem k šedému vlčkovi a čekala na jeho reakci. Bylo dost možné, že jsem si spletla strany. Ale můj vnitřní hlas mi říkal, že to bude ono.
Zpomalila jsem do kroku a nadechla se. Cítila jsem zde už pár pachů. Některé známé, jeden méně a jeden úplně neznámý. Nová známost? Můj čenich mě nezradil, po chvilce jsem totiž uviděla černý kožich s bílými znaky, který patřil Morfeusovi, pak šedý kožich s pruhy, který patřil vlčici, která má každé oko jiné. Další, kdo zde stál byl Sallaré a zdál se stejně jako ostatní uchvácen podivnou a zpěvavou mlhou. Poslední byla vlčice, kterou jsem ještě neviděla, ale přišla mi známá. Všimla jsem si, že na dospělou velikost ji pár centimetrů ještě chybí, takže musela být odrostlejší vlče. Kolik říkal Morfeus, že má potomků? Nemohla jsem si vzpomenout, ale vzhledem k tomu, že mi mladá vlčice připomínala trochu Rannatha, tak asi byla jeho sestrou, tedy dcerou alf.
Podívala jsem se na Andanteho, abych se ujistila, že tam je a pohledem ujistila jeho, že to bude dobré, protože alespoň dva vlky tu zná. Pomalu jsem došla k malé skupince a postavila se k nim. Podívala jsem se směrem, kterým se dívali oni a nenacházela jsem slov. Jen jsem dokázala stát a dívat se, jak mlha tančí nad smrtelnými výpary.

// Děkuji za počkání a omlouvám se, chvilku to trvalo, perný víkend, ale teď jsem jen Vaše. :D :)

Probudila jsem se, ale nějak se mi ještě nechtělo vstávat. Nechala jsem zavřené oči a užívala si tu samotu. Samotu?! Došlo mi, že už necítím teplo vlčího těla, ani váhu hlavy na mých zádech.
Prudce jsem otevřela oči a s hrůzou jsem se rozhlížela kolem sebe, protože se mi nechtělo uvěřit, že by mě Andante bez rozloučení opustil. Naštěstí jsem si ho brzy všimla, jak sedí u vchodu do jeskyně a nabírá energii nového dne. Uvolnila jsem se a položila jsem si hlavu na tlapky. Možná bych ještě spala, ale kdo by si chtěl nechat ujít tak krásný den, který se mi nabízí. Sice jsem ven neviděla, ale pořádně jsem se vyspala, takže jsem měla mírně optimističtější náladu. i jsem si všimla, že v jeskyni není taková zima, jaká tu panovala, když jsme šli spát. Mírné oteplení? Nebo jaro?
Přestala jsem v duchu rozebírat počasí a pořádně jsem se protáhla. Měla jsem i trochu pomačkaný kožich, takže jsem si ho pořádně urovnala. Tlapkou jsem si párkrát promnula oči a radostně jsem se šla přidat k mému společníkovi. Nechtěla jsem ho rušit v jeho rozjímání, takže jsem si sedla vedle něho a pozorovala les. Po chvilce mlčení mi to nedalo a musela jsem něco říct. "Dobré ráno přeji. Doufám, že si dobře vyspal." Otočila jsem se na něho, usmála se a zavrtěla ocáskem. "Chtěla jsem ti poděkovat..." slova se mi zadrhla v krku, takže jsem se na něho jen dívala a doufala jsem, že to pochopí i beze slov, jak jsem mu vděčná za poskytnutí tepla. Abych ale na něho jen hloupě nezírala, položila jsem oháňku na tu jeho, na znamení vděčnosti.
Jelikož se mezi námi rozhostilo ticho, zahleděla jsem se znovu do lesa. Hlavou se mi promítaly představy, co bychom asi mohli dělat nebo, když Andante nebude chtít dále se mnou trávit čas, tak co budu dělat já, když tu jsem zpozorovala nějaký podezřelý pohyb, který se hnal naším směrem.
Nedůvěřivě jsem se na tu věc dívala a když se stále více přibližovala, tak jsem se postavila a výhružně zavrčela. To něco ze mě však strach nemělo a přiletělo to až ke mně. Najedou jsem měla v ouškách nejkrásnější melodii, jakou jsem kdy slyšela. Vše jakoby odplulo někam mimo mé vnímání a já se ztrácela v těch krásných tónech.
Pak to náhle skončilo a ta věc se změnila v mlhu, která se vryla pod zem a vytvářela jakousi cestičku někam do lesa. Čekala tam a když jsem udělala krok k ní, o kousek se posunula, jakoby mě chtěla někam vést. Užasle jsem se zadívala na vlčka, zdali se mu stalo, to co mě a co si o tom myslí. "Asi po nás chce, abychom to sledovali." Popošla jsem dalších pár kroků a cestička se stále neztrácela. Otočila jsem se na Andanteho. "Jdeme?"
Zaplavovala mě vlna vzrušení a adrenalinu. Připadala jsem si jako vlče, které přišlo na novou hračku. Seskočila jsem z římsy a rozběhla jsem se po směru cestičky. Za chvilku jsem zpomalila a nakonec jsem se o kousek vrátila, abych se Dantemu neztratila. Přeci jen by to ode mě bylo nezdvořilé, abych mu tak utekla, když se o mě celou noc staral. Mlha v zemi si to ale nemyslela a když jsem se vrátila, tak se za mnou natahovala a přímo vybízela, ať konečně pokračujeme.

// Sarumenský hvozd

Ještě než si malý vlček uložil, tak se mě zeptal, jestli si nás nevšimli schválně. Musela jsem uznat, že mě tato varianta nenapadla, takže jsem ji chvilku zvažovala. "Nevím..." Dál jsem nevěděla co říci a ani jsem nevěděla, zda mi bylo dobře rozumět s oháňkou přes tlamu.
Očima jsem sledovala Šedookatého, jak si našel místo kousek ode mě a ulehl. Chtěla jsem mu popřát dobrou noc, když tu se na mě pronikavě podíval a něco zakuckal. Zvedlo to ve mně vlnu zvědavosti, ale čekala jsem, co se bude dít dál.
Andante se zvedl na tlapky a váhavě se vydal směrem ke mně. Stále jsem ho nespouštěla z očí, protože jsem si už vůbec nebyla jistá, co se mu tak může prohánět hlavou nebo co má dokonce v plánu. Mladý vlk došel za mě, takže jsem na něho neviděla, ale během chvilky jsem cítila teplo jeho zad na svých. Na malou chvíli jsem ztuhla, protože jsem to nečekala. Jakmile se mi jeho teplo začalo rozlévat tělem, uvědomila jsem si, jaká mi vlastně byla zima a zase jsem se uvolnila. Vnímala jsem jeho dech. Poté mi položil hlavu na záda, možná aby mě ještě více zahřál. Nyní jsem se necítila jako silná vlčice, která by ho měla hlídat. Ne, tento pocit byl jiný, krásný a přitom tak zvláštní.
Zamumlal něco, čemu jsem porozuměla až později, protože jsem se stále snažila přijít, jak pojmenovat ten nový pocit. Po chvilce zašeptal do ticha přání dobré noci. Nechtěla jsem rušit tento okamžik mluvením, ale nebyla jsem ani nezdvořilá. "Dobrou noc," nechala jsem slova doznít a pokračovala, "a děkuji." S tímto jsem se zavrtěla, ale ne moc, abych Andanteho nějak neodradila a postupně jsem se začala propadat do krajiny snů, omámená jeho vůní. Snad se mi nebudou zdát žádné strašidelné sny, abych mu nějak neublížila, kdybych sebou moc házela, byla moje poslední myšlenka před spaním.

Čekala jsem, co Andante odpoví. Možná jsem mu to neměla říkat, ale zase, bylo by dobré, když ví, do čeho jde a s kým se seznámí. Po očku jsem ho sledovala a nemýlila jsem se. Moc nadšený z toho nebyl. Ale snažila jsem se mu dodávat jistotu a podporu.
Když už jsme tedy byli oba připraveni vkročit dál, prohnal se okolo nás Newlin? Nebyla jsem si jistá, ale podle šedé čmouhy, které jsem si všimla jsem předpokládala, že je to on. Jenže byl jako duchem nepřítomný, jako by se soustředil na něco jiného. Nebo někoho jiného?
Chtěla jsem znovu vykročit do tmy, ale kolem mě prošel Sallaré. Neběž tak ztřeštěně ven jako jeho kamarád, ale také neřekl ani slovo, když nás míjel. Napadlo mě, že si nás možná v té tmě nevšiml. Přeci jen, naše kožíšky nezářily světlými barvami, takže jsem trochu s pozadím splynout mohli. Zdálo se mi, že našlapuje s opatrností, ale netvářil se, že by ho něco bolelo. Možná se mu jeho zranění již zahojila. Podívala jsem se na vlčka, abych zjistila, co si o tom myslí on, když tu se kolem nás prohnala modrofialová čára. Ještě něco povídala, když běžela z jeskyně, ale my jako bychom byli vzduch.
"Tak to by bylo. Nevím, že si nás nevšimli, ale bude tu klid na odpočinek. Nebo dokonce na spánek" Cítila jsem se unaveně, že bych se docela prospala. Zívla jsem, ale snažila jsem se to trochu zamaskovat. Pozvolna jsem došla do jeskyně, která byla určená pro ostatní členy smečky a snažila jsem se najít vhodné místo na spánek. Po chvilce zkoušení povrchu jsem ho našla a ještě jsem si ho trochu udupala. Sice to moc nepomůže, ale pro ten pocit. Stočila jsem se do klubíčka a přehodila oháňku přes tlamu, abych si trochu ohřála vzduch. Z pod huňatého ocasu jsem se podívala na Andanteho, kde si ustele on.

// Omlouvám se, je toho moc do školy, ale teď už by to mělo být lepší. :)

// Sarumenský hvozd

Šli jsme mlčky. Opatrně jsem si vybírala cestu a vždy, když jsem musela obejít nějaký strom, rychle jsem se zase vrátila zpět ke svému společníkovi, jen abych ho neztratila z dohledu. Nerada bych ho zase hledala kdoví jak dlouho. Užívala jsem si jeho tichou společnost a pozorně se dívala, jestli jdeme dobře.
Po delší chvíli ticho Andante prolomil otázkou, zda jsem už v úkrytu byla. Nezazněla v tom výčitka ani nic podobného, ale po zaznění otázky si trochu odfrkl. Přišlo mi to, milé? Roztomilé? Nevěděla jsem, jak popsat pocit, který mi proplul tělem a zase zmizel. "Ano, byla. V den, kdy se z nebe snášely žížaly a jiná podobná havěť." Znechuceně jsem se zašklebila a přemítala jsem, jestli to opravdu byly žížaly. To už je teď asi jedno.
Nasála jsem vzduch do plic a trochu se zarazila. Svůj pach jsem tu už skoro nerozeznávala. Musela jsem se podivit nad vlčkovým dokonalým čichem. To by mohl být výborný stopař. Chtěla jsem Dantemu pomoci a říci mu, kde přesně úkryt je, protože jsme chodili dokola, ale nějak jsem se k tomu nedostala. Mohla bych mu tím znemožnit pátrání. Alespoň jsem se mohla více zaměřit na jeho čenich, jestli je opravdu tak citlivý na jednotlivé vůně, jak se mi zdálo.
A vypadalo to, že mám pravdu. Po chvilce usilovného hledání šedý vlk našel, to co jsme hledali. Ladně přistál na římse, jakési terasy před úkrytem. Skočila jsem za ním a lehce nevypočítala doskok. Málem jsem totiž upadla, ale podařilo se mi mé škobrtnutí zamaskovat, jakože to bylo schválně.
Pokývala jsem hlavou, na jeho slova, že jsme úkryt našli. Zastavila jsem se blízko Andanteho a zadívala jsem se do tmy. Náhle jsem našpicovala ouška dopředu, protože se mi zdálo, že uvnitř někdo mluví. Zatajila jsem dech a poslouchala jsem. Sice jsem slyšela jen nezřetelná slova, jenže za prvé bylo jich hodně a za druhé, hlas který mluvil byl vysoký, takže jsem odhadovala na vlčici. Než jsem svůj závěr vyslovila nahlas, natáhla jsem do čumáku pachy, které zde byli. A nezmýlila jsem se. "Myslím, že uvnitř někdo je. Místnost pro ostatní členy smečky je docela velká, ale nevím, co budeš říkat na toho, kdo tam zrovna je." Chvilku jsem se odmlčela, protože jsem věděla, jak vlček né úplně s láskou mluví, ale pak mi došlo, že stejně většinu rozhovoru svede Derian. "Uvnitř je vlčice, která se jmenuje Derian. Nevím, jestli si s ní měl už tu čest, ale i tak tě chci upozornit na to, že mluví. Pořád. Ale nemyslí to zle, alespoň mi to tak přišlo, i že je hodná, jen za chvilku se ti její slova smotají dohromady. A pak, jestli mě čich neklame, je uvnitř i Sallaré, ten je zase klidnější, trochu míň mluvný, ale také milý. No a třetí, kdo využívá momentálně úkryt je Newlin. Za tu chvilku, co jsem ho viděla, mi došlo, že bude jako Derian, jen je to vlk. A milý." Svou mluvou jsem nikoho nechtěla shodit, jen jsem chtěla Andanteho připravit na možnou slovní přestřelku. Ale i když to jsou hodně mluvící vlci, chovají se jako jedna velká rodina. A to se mi na tomto lese a hlavně na jeho obyvatelích líbí.
"Tak co, připraven jít dál?" Broukla jsem směrem k Andantemu a čekala. Třeba si to ještě rozmyslí. Nevadila mi velká skupina vlků. Jen mi pak přišlo přišlo hloupé, když jsem se v nějaké takové skupině ocitla, když bylo ticho a nikdo nevěděl, co říct. Ale to se s Newlinem a Derian asi nemohlo nikdy stát.

Až když šedý vlček odvrátil tvář mi došlo, že na něho stále zírám. Za celou dobu jsem se neuhla pohledem. Chudák, hlavně jestli to vnímá jako já. Když už to je dlouho, nevíš jak se zachovat. Ale věděla jsem, že mě poslouchá. Prozrazovala to jeho ouška, které se ke mně občas stočila, letmý úsměv nebo odpověď.
Po chvilce jsem se konečně začala dívat kolem sebe. Byla noc nebo už se schylovalo k novému dni? Nedokázala jsem to přesně určit, protože les přes své husté koruny moc světla nepropouštěl. A kdo ví, jestli se nám tu slunce ukáže. Třeba se počasí chystá na sněhovou bouři. malá část mého já by se bouře zamlouvala, ale větší část se obávala.
Když jsem domluvila, Andante hned na mou otázku zareagoval. Nebo možná čekal, až dokončím všechny ty věty. Mě se pachy zdály úplně cizí, ale jemu se jeden zdál známý. Pozorně jsem čekala, jak bude pokračovat. Ale on nemluvil, jen se postavil a čekal. Zvědavě jsem pozorovala co se bude dít dál, ale nic nepřicházelo. Jen vítr sem zavanul ony pachy. Poté mě Andante ujistil, že se o cizince starají naše alfy a my bychom tam jen překáželi. Zmohla jsem se jen na přikývnutí, protože jsem byla stále trochu v šoku. Ne z toho co vlk vycítil z větru, ale kde se ten vítr vzal, protože mi přišel, že není tak úplně obyčejný. Magie? Bylo by to s podivem, ale přeci jen tu Andante byl déle než já, když jsem na tak dlouho odešla. Mohl dostat novou magii. Časem se zeptám, ale na dnešek bylo otázek asi dost.
Andante navrhl, že bychom se mohli vydat do úkrytu, o kterém slyšel. Usmála jsem se, vstala jsem a oklepala jsem se, abych měla kožíšek hezky načechraný a vydala jsem se za ním. Srovnala jsem s kamarádem krok a vzpomínala, kudy jsme se do úkrytu s Morfeusem hnali. Nebo spíš z něho. Tak jako tak úplně přesně jsem si cestu nepamatovala, ale byla jsem si jistá, že mi něco poradí kudy se dát. Třeba jsem si všimla něčeho neobvyklého a podle toho to najdu. Ale nezoufala jsem, protože jsem věřila, že s Andantem úkryt najdeme.

// Sarumenská skála

Andante začal tím, že mi nemůže slíbit, jestli se mi ještě někdy ukloní nebo ne. Přišlo mi to roztomilé a elegantní, že má tak dobré zvyky nebo spíše způsoby. Nevěděla jsem jak bych na to měla zareagovat, tak jsem jen pokývala hlavou, že to beru. A, že už nebudu dělat vědu z toho jestli se mi ještě ukloní.
Poté jsem si vyslechla odpověď na své otázky. Sice chvilku trvalo, než šedý vlček odpověděl, ale ničemu to nevadilo. Byli jsme najedení a nikdo po nás zatím nic nechtěl. I les se zdál, jakoby se umoudřil a nehnal kolem nás moc mlhy. Ráda jsem slyšela, že se má dobře. Nechtěla jsem mu do jeho odpovědi zasahovat, takže jsem počkala, až domluví a v hlavě jsem si dělala body, na které odpovím nebo se ještě dozeptám.
Když se zmínil o Nerssie, vybavila jsem si zmíněnou vlčici s černými pruhy na zádech. To jo, trochu z ní jde strach. Andatne se rozvzpomněl i na naše dávné putování, když spadl do vody. Po tváři mi přeběhl úsměv, jak jsem si to vybavila. Také se zmínil o tom, že Nerssie zná jeho otce. Matně jsem si vybavovala, jak to v jejich rodině a mezi jeho rodiči bylo. Ale nedařilo se mi z mysli vylovit jména. Ale přišlo mi, že to zrovna není potřeba.
Na chvilku se odmlčel a já byla také stále ticho. Vypadalo to, že se na chvilku ztratil v myšlenkách, soudě podle toho jak se tvářil. A když se někdo takhle ztratí, nemělo by se mu do jeho světa zasahovat, pokud to nebude přímo nutné. Když si urovnal myšlenky, usmál se na mě a také mi položil otázku ohledně mého "zmizení" z Gallirei. Než jsem však stačila odpovědět, dojala mě jeho slova, že se mě vydal hledat. Mě? Na chvilku mi to vzalo hlas, že jsem se dokázala na něho jen dívat s něhou v očích. Jeho věta byla myšlena upřímně, alespoň se to tak zdálo, podle úsměvu, který k ní připojil.
"Ty si se vydal za mnou." zašeptala jsem, ale nebylo to jako položení otázky, či konstatování. Bylo to něco mezi tím. Snažila jsem se rychle vzpamatovat, abych mohla co nejdříve odpovědět. "Já, no... Žádné zajímavé setkání se neudálo, co jsem byla pryč. Nějak jsem se zatoulala ve své minulosti a nedávala pozor na cestu. Nohy mě nesly, až mě donesly do nějaké jeskyně. A po dost dlouhé době mi vlastně došlo, jaká chyba je tak moc lpět na minulosti. Takže jsem se snažila dát do kupy a vrátila jsem se sem. Ani by si nevěřil, jak daleko jsem došla." Vypověděla jsem mu to jedním dechem. Věděla jsem, že mi Andante porozumí. Nebo alespoň vyslechne.
"Pak jsem se toulala po Gallireře a snažila jsem se tě najít, abych zjistila, jestli se máš dobře. Ale nejprve jsem našla tuto smečku, kterou vede Morfeus, můj druhý kamarád, kterého tu mám. Pak jsem viděla, že si tu taky, tak jsem moc doufala, že se Morfeus domluví s Neyteri a přijmou jak tebe, tak mě. A naštěstí se tak stalo." Měla jsem toho na jazyku ještě mnoho, což se mi moc nestávalo, takže se mohlo zdát, že mluvím čím dál rychleji. Snažila jsem se to trochu uklidnit. "A jak si říkal, že jsou zde velice milí, s tím mohu jen souhlasit. Myslím, že to zde je spíše jako rodina než vyloženě smečka a že nás přijmou. Nebo už přijali skoro jako členy rodiny." Usmála jsem se a doufala jsem, že Andante před mou salvou slov neutekl.
Najednou se kolem nás prohnal ledový vítr, který mě donutil stočit si ocásek přes přední tlapky, abych je měla alespoň na chvilku v teple. Teda, sice mě zima nevadí, ale tohle už je celkem dost. Přemýšlela jsem, jestli se někam nepůjdeme schovat, když tu jsem zaregistrovala pach, který jsem v lese ještě necítila. Zhluboka jsem nasála vzduch do plic a pomalu vypouštěla. "Cítíš to? Jde to od hranic, ale nevím jestli to jsou vetřelci nebo členové, které jsme ještě nepotkali." Ještě chvíli jsem porovnávala pachy, ale nemohla jsem určit, jestli u hranic ještě někdo je. Protože jsme na území smečky, bylo pochopitelné, že pach alf tu byl všude.
Ještě jsem se v této situaci neocitla. Nebo jsem si na ni nepamatovala. "Tak co myslíš? Je naší povinností to jít omrknout?" Doufala jsem, že to vlček bude vědět. Nerada bych vyvedla něco, co jsem neměla. Ale na druhou stranu, ráda bych se trochu rozhýbala, začínala být celkem zima.

Tak známý. Až teď jsem si uvědomila, jak moc mi můj přítel chyběl. Z jeho úklony jsem byla trochu nesvá, i když v ní bylo hodně úcty. Chtěla jsem k němu přijít a tlapkou ho pozvednout zpátky na nohy. Ale neudělala jsem to. Bylo to jeho přirozeností, takže jsem mu do toho nechtěla zasahovat. Až svou úklonu dokončí, měla bych o poprosit, aby to už nedělal. Vypadá pak elegantněji, ale myslím, že nejsem hodna toho, aby se mi kamarád klaněl.
Podívala jsem se na tmavého vlka, ale ten nic nenamítal, že jsem se k nim přidala. Měl popravdě takový nezúčastněný výraz ve tváři. Zamávala jsem ocáskem, když mi Andante vyšvihl poklonu. "Jsem nesmírně ráda, že tě vidím," mile jsem se na něho usmívala a pokračovala v mluvě, "ale prosím, nemusíš se mi klanět. Trochu mě to uvádí do rozpaků, ale nechci ti nic nakazovat."
Stále jsem se usmívala a vrtěla oháňkou sem a tam. Dante mi přitáhl maso blíže a poté kousek poodešel, abych měla více prostoru k jídlu. Chtěla jsem něco říci, ale z jeho postavení i té mírně skloněné hlavy jsem všechno vyčetla. A slova mi došla. Takže jsem pokývala hlavou na znamení díků a hladově jsem se pustila do masa. Ještě bylo dobré, nezapáchalo a vzhledem k té zimě nebylo ani moc tuhé. Vychutnávala jsem si dobré maso a pečlivě rozkousávala každý kousek.
Andante toho moc nenamluvil, ale to jsem si u něho pamatovala. S postupným polykáním kusů jídla jsem polykala i tu salvu otázek, která mě chvilku spalovala. Vypadá dobře. Mladý, silný vlk. Takže ptát se, jak se má, už asi není úplně opodstatněné. Nezdá se totiž že by strádal. A to bylo dobře. Jedla jsem v tichu, protože ani druhý vlk se neměl k žádnému vyptávání. Skoro jsem na něho i zapomněla. Užívala jsem si tu ničím nerušenou chvíli. Jen sdílení ticha s přítelem. I to je na přátelství krásné. Nemusíte nic říct, stačí vám je to, že jsme tomu druhému blíže.
Přišlo mi, že jsem toho snědla už dost. Chtěla jsem totiž nechat i pro případné další zájemce o maso. Navíc jsem si přišla již mírně syta. Na chvilku mi to zase vydrží. Utřela jsem si tlamu o sníh a prohlédla jsem si nevzhledné zbytky. I když nevzhledné, tak stále poslouží svému účelu. "Děkuji za možnost jídla." Nevěděla jsem, jestli tmavý vlk ulovil zvěř nebo se jen přišel najíst, ale děkovala jsem hlavně proto, že mě neodehnal. Obešla jsem hromadu srsti a došla k Andantemu. Přeci jen jsem na něj nějakou tu otázku měla. Je to už dlouho, co jsme se neviděli.
"Milý Andante, sice se opakuji, ale jsem velmi ráda, že tě vidím. Zdá se mi, že se ti vede dobře, což je skvělé. Ale řekni, jak si se měl. Stalo se ti něco zajímavého za dobu, kterou jsme se neviděli, či jsi někoho zajímavého potkal?" Morfeus měl pravdu. Už se na něho nedívám jako na své adoptované vlče. Ale přeci jen, nechci si pokazit naše přátelství. Jestli si nějakou vlčici našel, budu mu to přát a když ne? No... Tak se předvede osud, co si pro nás přichystal. Sedla jsem si před něho a na "rtech" mi pohrával úsměv, který prozrazoval, že jsem momentálně šťastná. někam patřím a jsou tu i mí dva největší přátelé. A ostatní vypadají taky mile, takže si myslím, že to tu bude prostě dobré.

// Manipulace povolena od Takki.

Malý vlček se už opravdu uvolnil. Poznala jsem to podle jeho úsměvu, kdy mi přál, abych se zdokonalila ve svém umu. Úsměv jsem mu oplatila. "Děkuji." Čekala jsem, co mi odpoví na otázku ohledně jídla a vytí. Vysvětlil mi, že už své jídlo měl. Přišlo mi trochu hloupé, tak narychlo odejít, ale Rannath vypadal, že se mu chvilka samoty bude i hodit. Nebo to je jen můj dojem.
"Tak to jdu omrknout. Děkuji za příjemně strávený čas. Doufám, že se v takto velkém lese zase brzy potkáme. Třeba budeš mít už objevenou magii." Snažila jsem se to říci povzbudivě. "Zatím se měj." Zamávala jsem ocáskem na pozdrav a zamířila mezi stromy.
Snažila jsem se vzpomenout si, odkud jsem to vytí zaslechla. Sice to už chvilka byla, ale nemělo by mi dělat problém to najít. Chvilku jsem běžela, ale pak mi to přišlo jako hloupost. Mohla bych tu běhat týden a nemusela bych to najít. Tak jsem se zastavila a zhluboka se nadechla. Vítr mi přinesl slabý pach krve. V naději, že to bude to jídlo, na které jsem se těšila jsem se rozběhla za tím pachem. Snad jsem si to špatně nevyložila, snad tam ještě něco zbylo. Moje mysl se zaplavila těmito úvahami, ale já nezpomalila a běžela jsem dál.
Přeskočila jsem pár kořenů, potkala nějaké tůňky, ale u těch jsem se ani nezastavila. pach jídla sílil a můj hlad také. Prokličkovala jsem mezi pár stromy a zastavila se. Nechtěla jsem tam totiž vběhnout jako šílená, protože mě tu ještě tolik neznají a mohli by si to vyložit jako útok. Ale když jsem se pořádně zadívala nemohla jsem uvěřit svým očím. U mrtvoly nějakého zvířete, zřejmě srny, ale to už jsem s jistotou tvrdit nemohla stáli dva vlci.
Jeden měl takovou maskovací barvu, dobře se mohl ztratit mezi stíny, ale měl bílé tlapky a ty by ho prozradily. I na tu dálku jsem si všimla, že má modré oči, jako hladina tůňky a jizvu přes oko. Jistě na tom nebylo nic úžasného, ale trochu mě zahřálo u srdce, že nejsem jediný vlk s takovým cejchem. Vlastně Morfeus jí má taky. Jsme smečka s jizvami.
Ale pro mě byl důležitější druhý vlk, který se také krmil. Bílý límec kolem krku, šedavé zbarvení celého těla a šedé hloubavé oči, které jakoby měly svou vlastní moudrost. Sice jsem mu viděla jen záda, ale přesně jsem si svého kamaráda pamatovala. Andante.
Jenže jsem k nim nemohla jen tak přihopsat, takže jsem si dala záležet na ladné, avšak trochu podřízené chůzi, protože jsem nevěděla, jak vysoko jsou oba postavení. Sice ho přijali asi společně se mnou a Derian, ale může mít rovnou vyšší post. Nebo ne? Zaplašila jsem však tyto myšlenky a soustředila jsem se na tu mrtvolu. To mi totiž pomáhalo k tomu, abych nezačala mávat ocasem tak, že bych vytvořila vír. Ale trochu jsem s ním přeci jen mávala. "Zdravím vás. Mohu se připojit?" Nějak jsem se na víc nezmohla, protože mi hlavou vířila spousta otázek na mého kamaráda. A nechtěla jsem být velmi nezdvořilá, takže jsem se musela věnovat i druhému vlkovi, který tu byl určitě dlouho. "Jmenuji se Wolfganie." Dodala jsem, aby věděl, jak mě oslovit, kdyby náhodou byl zbytek jídla určený pro někoho jiného.

// Rannath to je v pohodě, aspoň jsem měla čas a šanci se po vánocích sebrat a znovu se dostat do psaní. :)
// Doufám, že tam jídlo ještě zůstalo a Nate a Andante tam jsou jediní, ale co jsem tak četla, tak asi jo. :D

// Gratuluji. :) A děkuji za odměnu. :D Ještě chvilku a budu to moci jít všechno utratit, hurá. :D

18 mušliček
42 oblázků
6 křišťálů
15 opálů
15 safírů
15 ametystů
64 kytek (jakékoliv)
1* do obratnosti prosím :)

--------------

Na sraz jsem chtěla, ale 18.2. je jeden ze dvou víkendů, které opravdu nemůžu. :( Tak snad to dopadne jindy, ale pokud by šla alespoň získat ta placka. :D

--------------

Akce byla parádní a pokud jich bude více, tak se opravdu těším. :)