Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Andante začal tím, že mi nemůže slíbit, jestli se mi ještě někdy ukloní nebo ne. Přišlo mi to roztomilé a elegantní, že má tak dobré zvyky nebo spíše způsoby. Nevěděla jsem jak bych na to měla zareagovat, tak jsem jen pokývala hlavou, že to beru. A, že už nebudu dělat vědu z toho jestli se mi ještě ukloní.
Poté jsem si vyslechla odpověď na své otázky. Sice chvilku trvalo, než šedý vlček odpověděl, ale ničemu to nevadilo. Byli jsme najedení a nikdo po nás zatím nic nechtěl. I les se zdál, jakoby se umoudřil a nehnal kolem nás moc mlhy. Ráda jsem slyšela, že se má dobře. Nechtěla jsem mu do jeho odpovědi zasahovat, takže jsem počkala, až domluví a v hlavě jsem si dělala body, na které odpovím nebo se ještě dozeptám.
Když se zmínil o Nerssie, vybavila jsem si zmíněnou vlčici s černými pruhy na zádech. To jo, trochu z ní jde strach. Andatne se rozvzpomněl i na naše dávné putování, když spadl do vody. Po tváři mi přeběhl úsměv, jak jsem si to vybavila. Také se zmínil o tom, že Nerssie zná jeho otce. Matně jsem si vybavovala, jak to v jejich rodině a mezi jeho rodiči bylo. Ale nedařilo se mi z mysli vylovit jména. Ale přišlo mi, že to zrovna není potřeba.
Na chvilku se odmlčel a já byla také stále ticho. Vypadalo to, že se na chvilku ztratil v myšlenkách, soudě podle toho jak se tvářil. A když se někdo takhle ztratí, nemělo by se mu do jeho světa zasahovat, pokud to nebude přímo nutné. Když si urovnal myšlenky, usmál se na mě a také mi položil otázku ohledně mého "zmizení" z Gallirei. Než jsem však stačila odpovědět, dojala mě jeho slova, že se mě vydal hledat. Mě? Na chvilku mi to vzalo hlas, že jsem se dokázala na něho jen dívat s něhou v očích. Jeho věta byla myšlena upřímně, alespoň se to tak zdálo, podle úsměvu, který k ní připojil.
"Ty si se vydal za mnou." zašeptala jsem, ale nebylo to jako položení otázky, či konstatování. Bylo to něco mezi tím. Snažila jsem se rychle vzpamatovat, abych mohla co nejdříve odpovědět. "Já, no... Žádné zajímavé setkání se neudálo, co jsem byla pryč. Nějak jsem se zatoulala ve své minulosti a nedávala pozor na cestu. Nohy mě nesly, až mě donesly do nějaké jeskyně. A po dost dlouhé době mi vlastně došlo, jaká chyba je tak moc lpět na minulosti. Takže jsem se snažila dát do kupy a vrátila jsem se sem. Ani by si nevěřil, jak daleko jsem došla." Vypověděla jsem mu to jedním dechem. Věděla jsem, že mi Andante porozumí. Nebo alespoň vyslechne.
"Pak jsem se toulala po Gallireře a snažila jsem se tě najít, abych zjistila, jestli se máš dobře. Ale nejprve jsem našla tuto smečku, kterou vede Morfeus, můj druhý kamarád, kterého tu mám. Pak jsem viděla, že si tu taky, tak jsem moc doufala, že se Morfeus domluví s Neyteri a přijmou jak tebe, tak mě. A naštěstí se tak stalo." Měla jsem toho na jazyku ještě mnoho, což se mi moc nestávalo, takže se mohlo zdát, že mluvím čím dál rychleji. Snažila jsem se to trochu uklidnit. "A jak si říkal, že jsou zde velice milí, s tím mohu jen souhlasit. Myslím, že to zde je spíše jako rodina než vyloženě smečka a že nás přijmou. Nebo už přijali skoro jako členy rodiny." Usmála jsem se a doufala jsem, že Andante před mou salvou slov neutekl.
Najednou se kolem nás prohnal ledový vítr, který mě donutil stočit si ocásek přes přední tlapky, abych je měla alespoň na chvilku v teple. Teda, sice mě zima nevadí, ale tohle už je celkem dost. Přemýšlela jsem, jestli se někam nepůjdeme schovat, když tu jsem zaregistrovala pach, který jsem v lese ještě necítila. Zhluboka jsem nasála vzduch do plic a pomalu vypouštěla. "Cítíš to? Jde to od hranic, ale nevím jestli to jsou vetřelci nebo členové, které jsme ještě nepotkali." Ještě chvíli jsem porovnávala pachy, ale nemohla jsem určit, jestli u hranic ještě někdo je. Protože jsme na území smečky, bylo pochopitelné, že pach alf tu byl všude.
Ještě jsem se v této situaci neocitla. Nebo jsem si na ni nepamatovala. "Tak co myslíš? Je naší povinností to jít omrknout?" Doufala jsem, že to vlček bude vědět. Nerada bych vyvedla něco, co jsem neměla. Ale na druhou stranu, ráda bych se trochu rozhýbala, začínala být celkem zima.

Tak známý. Až teď jsem si uvědomila, jak moc mi můj přítel chyběl. Z jeho úklony jsem byla trochu nesvá, i když v ní bylo hodně úcty. Chtěla jsem k němu přijít a tlapkou ho pozvednout zpátky na nohy. Ale neudělala jsem to. Bylo to jeho přirozeností, takže jsem mu do toho nechtěla zasahovat. Až svou úklonu dokončí, měla bych o poprosit, aby to už nedělal. Vypadá pak elegantněji, ale myslím, že nejsem hodna toho, aby se mi kamarád klaněl.
Podívala jsem se na tmavého vlka, ale ten nic nenamítal, že jsem se k nim přidala. Měl popravdě takový nezúčastněný výraz ve tváři. Zamávala jsem ocáskem, když mi Andante vyšvihl poklonu. "Jsem nesmírně ráda, že tě vidím," mile jsem se na něho usmívala a pokračovala v mluvě, "ale prosím, nemusíš se mi klanět. Trochu mě to uvádí do rozpaků, ale nechci ti nic nakazovat."
Stále jsem se usmívala a vrtěla oháňkou sem a tam. Dante mi přitáhl maso blíže a poté kousek poodešel, abych měla více prostoru k jídlu. Chtěla jsem něco říci, ale z jeho postavení i té mírně skloněné hlavy jsem všechno vyčetla. A slova mi došla. Takže jsem pokývala hlavou na znamení díků a hladově jsem se pustila do masa. Ještě bylo dobré, nezapáchalo a vzhledem k té zimě nebylo ani moc tuhé. Vychutnávala jsem si dobré maso a pečlivě rozkousávala každý kousek.
Andante toho moc nenamluvil, ale to jsem si u něho pamatovala. S postupným polykáním kusů jídla jsem polykala i tu salvu otázek, která mě chvilku spalovala. Vypadá dobře. Mladý, silný vlk. Takže ptát se, jak se má, už asi není úplně opodstatněné. Nezdá se totiž že by strádal. A to bylo dobře. Jedla jsem v tichu, protože ani druhý vlk se neměl k žádnému vyptávání. Skoro jsem na něho i zapomněla. Užívala jsem si tu ničím nerušenou chvíli. Jen sdílení ticha s přítelem. I to je na přátelství krásné. Nemusíte nic říct, stačí vám je to, že jsme tomu druhému blíže.
Přišlo mi, že jsem toho snědla už dost. Chtěla jsem totiž nechat i pro případné další zájemce o maso. Navíc jsem si přišla již mírně syta. Na chvilku mi to zase vydrží. Utřela jsem si tlamu o sníh a prohlédla jsem si nevzhledné zbytky. I když nevzhledné, tak stále poslouží svému účelu. "Děkuji za možnost jídla." Nevěděla jsem, jestli tmavý vlk ulovil zvěř nebo se jen přišel najíst, ale děkovala jsem hlavně proto, že mě neodehnal. Obešla jsem hromadu srsti a došla k Andantemu. Přeci jen jsem na něj nějakou tu otázku měla. Je to už dlouho, co jsme se neviděli.
"Milý Andante, sice se opakuji, ale jsem velmi ráda, že tě vidím. Zdá se mi, že se ti vede dobře, což je skvělé. Ale řekni, jak si se měl. Stalo se ti něco zajímavého za dobu, kterou jsme se neviděli, či jsi někoho zajímavého potkal?" Morfeus měl pravdu. Už se na něho nedívám jako na své adoptované vlče. Ale přeci jen, nechci si pokazit naše přátelství. Jestli si nějakou vlčici našel, budu mu to přát a když ne? No... Tak se předvede osud, co si pro nás přichystal. Sedla jsem si před něho a na "rtech" mi pohrával úsměv, který prozrazoval, že jsem momentálně šťastná. někam patřím a jsou tu i mí dva největší přátelé. A ostatní vypadají taky mile, takže si myslím, že to tu bude prostě dobré.

// Manipulace povolena od Takki.

Malý vlček se už opravdu uvolnil. Poznala jsem to podle jeho úsměvu, kdy mi přál, abych se zdokonalila ve svém umu. Úsměv jsem mu oplatila. "Děkuji." Čekala jsem, co mi odpoví na otázku ohledně jídla a vytí. Vysvětlil mi, že už své jídlo měl. Přišlo mi trochu hloupé, tak narychlo odejít, ale Rannath vypadal, že se mu chvilka samoty bude i hodit. Nebo to je jen můj dojem.
"Tak to jdu omrknout. Děkuji za příjemně strávený čas. Doufám, že se v takto velkém lese zase brzy potkáme. Třeba budeš mít už objevenou magii." Snažila jsem se to říci povzbudivě. "Zatím se měj." Zamávala jsem ocáskem na pozdrav a zamířila mezi stromy.
Snažila jsem se vzpomenout si, odkud jsem to vytí zaslechla. Sice to už chvilka byla, ale nemělo by mi dělat problém to najít. Chvilku jsem běžela, ale pak mi to přišlo jako hloupost. Mohla bych tu běhat týden a nemusela bych to najít. Tak jsem se zastavila a zhluboka se nadechla. Vítr mi přinesl slabý pach krve. V naději, že to bude to jídlo, na které jsem se těšila jsem se rozběhla za tím pachem. Snad jsem si to špatně nevyložila, snad tam ještě něco zbylo. Moje mysl se zaplavila těmito úvahami, ale já nezpomalila a běžela jsem dál.
Přeskočila jsem pár kořenů, potkala nějaké tůňky, ale u těch jsem se ani nezastavila. pach jídla sílil a můj hlad také. Prokličkovala jsem mezi pár stromy a zastavila se. Nechtěla jsem tam totiž vběhnout jako šílená, protože mě tu ještě tolik neznají a mohli by si to vyložit jako útok. Ale když jsem se pořádně zadívala nemohla jsem uvěřit svým očím. U mrtvoly nějakého zvířete, zřejmě srny, ale to už jsem s jistotou tvrdit nemohla stáli dva vlci.
Jeden měl takovou maskovací barvu, dobře se mohl ztratit mezi stíny, ale měl bílé tlapky a ty by ho prozradily. I na tu dálku jsem si všimla, že má modré oči, jako hladina tůňky a jizvu přes oko. Jistě na tom nebylo nic úžasného, ale trochu mě zahřálo u srdce, že nejsem jediný vlk s takovým cejchem. Vlastně Morfeus jí má taky. Jsme smečka s jizvami.
Ale pro mě byl důležitější druhý vlk, který se také krmil. Bílý límec kolem krku, šedavé zbarvení celého těla a šedé hloubavé oči, které jakoby měly svou vlastní moudrost. Sice jsem mu viděla jen záda, ale přesně jsem si svého kamaráda pamatovala. Andante.
Jenže jsem k nim nemohla jen tak přihopsat, takže jsem si dala záležet na ladné, avšak trochu podřízené chůzi, protože jsem nevěděla, jak vysoko jsou oba postavení. Sice ho přijali asi společně se mnou a Derian, ale může mít rovnou vyšší post. Nebo ne? Zaplašila jsem však tyto myšlenky a soustředila jsem se na tu mrtvolu. To mi totiž pomáhalo k tomu, abych nezačala mávat ocasem tak, že bych vytvořila vír. Ale trochu jsem s ním přeci jen mávala. "Zdravím vás. Mohu se připojit?" Nějak jsem se na víc nezmohla, protože mi hlavou vířila spousta otázek na mého kamaráda. A nechtěla jsem být velmi nezdvořilá, takže jsem se musela věnovat i druhému vlkovi, který tu byl určitě dlouho. "Jmenuji se Wolfganie." Dodala jsem, aby věděl, jak mě oslovit, kdyby náhodou byl zbytek jídla určený pro někoho jiného.

// Rannath to je v pohodě, aspoň jsem měla čas a šanci se po vánocích sebrat a znovu se dostat do psaní. :)
// Doufám, že tam jídlo ještě zůstalo a Nate a Andante tam jsou jediní, ale co jsem tak četla, tak asi jo. :D

// Gratuluji. :) A děkuji za odměnu. :D Ještě chvilku a budu to moci jít všechno utratit, hurá. :D

18 mušliček
42 oblázků
6 křišťálů
15 opálů
15 safírů
15 ametystů
64 kytek (jakékoliv)
1* do obratnosti prosím :)

--------------

Na sraz jsem chtěla, ale 18.2. je jeden ze dvou víkendů, které opravdu nemůžu. :( Tak snad to dopadne jindy, ale pokud by šla alespoň získat ta placka. :D

--------------

Akce byla parádní a pokud jich bude více, tak se opravdu těším. :)

Mladý vlk se začal omlouvat jestli mě vyrušil a skoro zacouval zpátky do lesa. Naštěstí se zase zastavil, ale vypadalo to, že mu nejde do hlavy, proč jsem se zdržovala zrovna tady u tůní. "Nevyrušil si mě. Myslím, že pro mé nepříliš rozvinuté schopnosti malá tůň stačí." Usmála jsem se a posadila jsem se.
"Jednou jsem potkala vlčici, která uměla tak dobře s vodou zacházet, že by jí tůňky nestačily. Ale pro moje malé vlny to zatím stačí." Pomalu ale jistě jsem se zamotávala do vysvětlování, protože jsem měla pocit, že o tom mluvím už po druhé. Ale zdálo se, že to nevadí, protože Rannath se posadil a začínal vypadat uvolněně.
Začala jsem přemýšlet o tom, co přesně říkal. Nebo, že by mi nestačila? Měla jsem v těch magiích zmatek a hlavně jsem pořád nevěděla, jak vylepšit tu svoji. Ale už se mi k tomu nechtělo vracet. Možná po čase.
Vzpomněla jsem si na to vytí, které asi opravdu lákalo k jídlu. Nechtěla jsem Rannatha táhnout pryč, když si konečně sedl, ale hlad byl hlad. "Slyšel si také to vytí které se tu před nějakou dobou ozvalo? Nechci si to špatně vykládat, ale přišlo mi, že nás někdo volá na jídlo. Půjdeme to omrknout nebo se ti raději chce jít někam po svých?" Vstala jsem a čekala, jak se rozhodne.

Dívala jsem se do Rannathových zlatavých očí. Naklonila jsem hlavu na stranu. "Předpokládáš správně. Ovládám magii vody." Jakou asi bude mít on? Dědí se magie po rodičích nebo se nějak náhodně vyvine. Přišlo mi, že téma magie se mu velmi líbí. Za to, když jsem se zmínila o sněhu zatvářil se tak nějak, ani nevím k čemu bych to přirovnala.
Pokývala jsem hlavou. "Ano, když se rozpustí v kožichu a hlavně, když tam pak zmrzne, je to nepříjemné." Pak se Rannath nenápadně vrátil k tématu magie. Asi bych měla přiznat, že mi to s magií moc nejde. Přemýšlela jsem, jak mu to vysvětlím, protože jsem na tom s magií nebyla vůbec dobře, na to jak dlouho tu žiju.
"No, jak jsem už říkala, mou magií je voda. Jenže, na to, jak dlouho tu žiju, tak jsem ji docela zanedbávala. Proto jsem se rozhodla, že začnu trénovat, abych dokázala více, než vytvořit malou, nízkou vlnku z vody." Napadlo mě, že bych mu to předvedla, ale ze dvou důvodů se mi do toho moc nechtělo. Ten první byl, že jsem se cítila přeci jen trochu unaveně z předchozího zkoušení a neměla jsem jistotu, že se mi to povede. Druhý důvod byl, že mi to nepřišlo jako něco, s čím bych se zrovna chtěla chlubit.

// Nějak mi to nemyslí dneska. :D

// Jé to je hezký. :) Vám všem také přeji krásné Vánoce a štěstí v novém roce. :)

Rannath. Zajímavé jméno. Mladý vlk se mi líbil. Hlavně proto, že se zdál dobře vychovaný. Optal se mě proč jsem se neschovala do úkrytu. "Abych pravdu řekla, jít do úkrytu mě ani nenapadalo. Zkoušela jsem si tu malé triky s magií a docela mě to vyčerpalo, tak jsem si tu lehla, abych si na chvilku odpočinula." Podívala jsem se na svůj huňatý kožich. "Zima se mi tak snadno ke kůži nedostane, takže chvilku na sněhu ležet můžu." Všimla jsem si, že se Rannath na chvilku zastavil u mé jizvy. Už mě to nepřivádělo do rozpaků a ani si už nepamatuji kdy naposledy ano.
Zdálo se mi, že ze mě má strach nebo něco takového. Nedivila jsem se, ale nenapadalo mě, jak to zlepšit. Chce to čas. Abych nebyla tak potichu, plácla jsem první věc, co mě přišla na mysl. "Máš rád sníh?" Dobře, dobře ty. Aneb jak se dobře seznámit. Dobrý řečník ze mě asi jen tak nebude.

Začínala jsem pomalu usínat, ale stále jsem vnímala okolí. Vločky padající na zem, šumící vítr ve větvích, přiběhnutí nějakého vlka... Vlk? Málem jsem vyskočila, ale počkala jsem. Mohla bych ho vyděsit a ještě by na mě zaútočil. Přivřenýma očima jsem příchozího sledovala. Zdál se mi menší než dospělý vlk, ale to mohlo být tím, že jsem ležela a ještě k tomu docela daleko. Když se dostatečně napil, všiml si mě.
Došel ke mně blíž a já si všimla, že je opravdu nějaký menší. Nesměle mě oslovil. Tak to už se asi nebudu schovávat a dělat, že tu nejsem. Pomalu jsem se postavila na tlapky a přátelsky jsem se usmála. "Ahoj, slyším tě." Prohlížela jsem si mladého vlčka. Byl takový zvláštně vybarvený, neznámý a přesto známý. "Asi bych se měla představit. Jmenuji se Wolfganie a jsem ve vaší smečce nová členka." Neříkal Morfeus, že mají s Neyteri vlčata? Evidentně už vyrostla. "Nechci se moc vyptávat, ale ty jsi potom zdejších alf, že? A jak se jmenuješ, jestli se smím zeptat." Tak moc mi připomínal Andanteho, když jsem ho potkala. Jenže on byl mladší. A já se ani nezeptala Neyteri, jestli tu zůstal. Rychle jsem se z myšlenek vrátila k mladému vlkovi a trochu jsem na něj přátelsky mávla ocasem. V dálce jsem zaslechla vytí, skoro jako volání k večeři. Stočila jsem tím směrem uši. V žaludku mi zakručelo a tak jsem přemýšlela, jestli se tam vypravit hned a nebo počkat na mladého vlka.

Vlčice mi trpělivě odpovídala na mé otázky. Pozorně jsem ji naslouchala, ale stejně jsem se toho moc nového nedozvěděla. Až na jméno vlka, který by mohl pomoci. "Vlk jménem Život? Slyšela jsem jen o Smrti, ale o Životě ne." Třeba ho jednou potkám. Tedy spíš se za ním vydám a poprosím ho o ještě ani nevím co. A také jsem se dozvěděla, že se jí znaky mění podle toho, jakou magii používá nebo že se mohou použít jako malá světýlka do tmy.To je opravdu užitečné.
"Štěstí. Třeba ho jednou budu mít a něco najdu." Usmála jsem se na Neyteri a pokračovala jsem dál. Pečlivě jsem si zapamatovávala cestu, abych vodu příště našla sama. Dorazily jsme k ní celkem rychle. Pozorně jsem si prohlížela vodu, protože mi přišla nějaká popraskaná. Ale zamrzlá není.
Po chvilce jsem si uvědomila, že to je spousta pavučin které jsou namrzlé a vytvářejí dojem popraskání. Podívala jsem se na vlčici, ale ta se tvářila, že nic zvláštního nevidí. Asi jedna z krás lesa. "Děkuji moc, teď už si cestu budu pamatovat." Zamávala jsem ocáskem a hledala kudy se k tůňce lákavé vody dostanu, aniž bych poničila ty krásné pavučiny.
Neyteri se rozloučila a než jsem k ní zvedla hlavu, už na mě volala z dálky, abych byla opatrná. "Ještě jednou moc děkuji a zatím se měj hezky!" Nevěděla jsem jestli mě ještě zaslechla, ale i tak jsem na ni chtěla zavolat odpověď. Tak co teď s tou vodou? Nedalo se nic dělat, jednu pavučinku jsem musela roztrhnout. Snad si pavouci vyrobí další. Ponořila jsem pomalu čumák do vody a začala pít. Jelikož voda byla ledová, začala jsem opatrně, pozvolna, abych si něco neprovedla s krkem. Nechci být nemocná.
Když jsem se dostatečně napila, přemýšlela jsem, co budu dělat dál. Došlo mi, že jsem dlouho netrénovala magii. Zahleděla jsem se na poklidnou hladinu tůňky a ze všech sil jsem se ji snažila donutit se pohnout. Alespoň vlnku. Velmi jsem se soustředila, když tu se začaly vlnky na hladině líně tvořit. Zaradovala jsem se a pokračovala dál ve cvičení. Ovšem už jsem žádných jiných úspěchů nedosáhla a vlny po chvilce začaly ochabovat. Docela mě to vyčerpalo, takže jsem si našla kousek rovné a suché země. Lehla jsem si, dala ocas přes čumák, abych si ohřívala vzduch a zavřela jsem oči.

// Někdo hra? :D

Neyteri se mi zdála uvolněná a příjemně naladěná. Že by měla ráda zimu? Nebo je taková pořád? To by bylo skvělé. Třeba ji jednou budu brát jako kamarádku, ale zatím je to moje alfa. Chvilku jsem se zastavila u myšlenky, že by měla ráda zimu. Což o to, osobně jsem měla raději vyhřáté kameny. Když jsem si ale představila závěje sněhu, do kterých se dá skákat chytla mě trochu taky hravá nálada.
Vyslechla jsem si něco málo o osobnosti lesa. Rozhlédla jsem se kolem po stromech. "Myslím, že to ještě chvilku potrvá, ale snad si na sebe zvykneme. Nebo spíš, že mě přijme také."
Usmála jsem se, když Neyteri podotkla, že se snad Newlin a Derian unaví mluvením mezi sebou. "Obávám se, aby se ještě více nenabudili." Přehrála jsem si v hlavě, jak by to vypadalo, kdyby za sebe dokončovali věty. Raději jsem se pak té představy vzdala, ještě by se mohla stát.
Šedá vlčice souhlasila, že mi pomůže najít pitnou vodu. Vděčně jsem se na ni podívala. "Moc ti děkuju. Vím, že mě před špatnou vodou varoval Morfeus a možná i ty." Snažila jsem se rozvzpomenout si, ale nějak jsem si to nemohla vybavit. Třeba mi to ani neříkala. Otočila jsem se za Neyteri a srovnala jsem s ní krok. Pitná voda, na severu. Když už mi někdo jednou řekl podstatnou informaci, tak jsem si ji snažila co nejdříve zapamatovat.
Aby nebylo celou dobu ticho, přemýšlela jsem, co bych mohla říci. Pak jsem si všimla krásného zeleného náhrdelníku, který měla Neyteri zavěšený okolo krku. "To je krásný přívěsek. Ladí ti dokonale k očím a i k těm zvláštním znakům, které máš na tlapkách. Jestli to není moc osobní, kde si prosím získala ty klikyháky? A celkově, kde vlci získávají takové krásné předměty. U mnoha vlků jsem si všimla, že mají různě zdobená těla a tak by mě zajímalo, jestli to teda víš, jestli si je něčím zaplatili nebo jestli se u nich jen tak objeví." Tohle mě rozhodně zajímalo a Neyteri vypadala, že už tu bude hodně dlouho a tak třeba zákony nebo pravidla této země už znala. Nebo taky ne. Třeba nás Gallirea může překvapit každý den něčím jiným. Třeba jako brouky nebo pachem něčeho chcíplého. Oklepala jsem se při té vzpomínce a už jsem se jen soustředila na cestu a doufala jsem, že jsem vlčici nějak neurazila.
Nasála jsem vzduch a konečně jsem cítila, že se blížíme k vodě.

// V pohodě. :) Já si to zase tak 2x omylem smazala. :D

Upřímně jsem snažila vyhledat nějakou vodu. Na Danteho jsem chvilku zapomněla, protože mě začala lehce spalovat žízeň. Divné takhle v zimě. měl by to být spíš hlad. Koukala jsem za každý strom, až jsem náhle viděla pohyb.
Nastražila jsem uši a sledovala, kdo nebo co se z pohybu vyloupne. Po chvilce jsem viděla obrys vlčího těla a za chvilku se vyloupl celý vlk. Tedy vlčice a zrovna Neyteri, zdejší alfa. Podívala jsem se na ni a mírně jsem sklonila hlavu v projevení úcty. Dívala jsem se do jejích zelenkavých očí a všimla si, že ji na tváři tančí úsměv a oháňka že se zvesela třepe.
Také jsem se usmála a lehká nervozita, která mě někdy u výše postavených vlků přepadá pomalu mizela. Začala jsem tedy také mírně vrtět ocasem. "Ahoj Neyteri. No z lesa mám zatím dobré pocity, až na jeden, který by se dal označit za zarážející. Buď si se mnou hraje nebo mi schválně schoval pach vody. Začínám mít žízeň a stále vodu nenacházím." Zakroutila jsem hlavou, protože jsem se za sebe styděla, že mě dokáže les tak přechytračit.
Abych se tím nemusela zabývat odpověděla jsem jí na druhou otázku. "Zatím jsem se potkala s dvěma vlky. Jeden se jmenuje Sallaré a přijde jako hodný vlk. A i milý. No a druhého jsem jen tak letmo zahlédla a už pádil s Derian pryč. Myslím, že jsem pochytila jeho jméno, Newlin?" Chvilku jsem přemýšlela jestli jsem si jeho jméno správně zapamatovala. Jo byl to Newlin. Pokývala jsem hlavou. "Ano, Newlin. Když se mě a Derian představil, tak u toho dokázal povědět ještě spoustu jiných věcí. Myslím, že v tomhle si budou s Derian trochu podobní." Trochu jsem se ušklíbla nad představou, jestli nám tu nevyhučí díru do hlavy, ale aspoň nebudu muset tolik mluvit já.
Podívala jsem se na alfu. "Vím, že to není úplně vhodné, ale prosím, mohla by si mi pomoci najít tady poblíž čistou vodu? Mám pocit, že mi vážně někdo něco provedl s čenichem." Říkala jsem to trochu zahanbeně, ale tu vodu jsem tu prostě necítila.

// Já jsem momentálně volná. :D

Sallaré mě ujistil, že to nepochopil jako urážku. Oddechla jsem si a úsměv mu oplatila. Nerada bych si udělala nepřátele, hlavně takhle ze začátku. Ani za dlouhou dobu bych nechtěla nepřátele.
Vyslechla jsem si také vlkovo krátké vyprávění, jak dlouho tu je. Nebyl v zemi tak dlouho jako jsem byla já, ale to neznamenalo, že to je jeho mínus. Jak jsem se poučila, tak se za dlouhou dobu pobytu tady nic moc stát nemusí. A za krátkou zase neuvěřitelně moc, takže ve výsledku mohl mít bohatší a dobrodružnější život než jsem zatím zažila. Ale nechtěla jsem vyzvídat, kdyby chtěl, tak by mi to řekl sám. A pro tuto krátkou chvíli poznávání mi stačil fakt, že se Sallaré zdál být hodným, milým a sympatickým vlkem.
Ujistil mě, že ho neobtěžuji, ale když se rozhodnu, tak samozřejmě můžu jít. Ale on, že tu zůstane na místě, dokud se mu nevrátí s kořistí zpět. Vzpomněla jsem si na Andanteho, který se také ucházel o místo ve smečce. Vlastně, odešel s tou zvláštně zbarvenou vlčicí. Nerssie? Asi se tak jmenuje. Ale, jak to s ním dopadlo? Mohla bych se po něm porozhlédnout, třeba ho najdu. A nebo někoho z dalších členů smečky. "Myslím, že je rozumné tu počkat. Pokud se tedy nebudeš zlobit, tak se půjdu podívat dál po lese. Na takový průzkum." Usmála jsem se a pomalu se zvedla. "Zatím se měj a ať se ti brzy zhojí tvé zranění, kvůli kterému nemůžeš na lov." Nevěděla jsem sice jistě, že je zraněný, mohl být také unavený, ale spíš jsem se přikláněla na stranu zranění. Ještě jednou jsem na Sallarého koukla, zavrtěla ocasem na rozloučenou a vydala jsem se do mlhy.
Po chvilce chůze jsem se otočila, ale vlka jsem už neviděla. Zastavila jsem se a zhluboka se nadechla. Cítila jsem různé pachy, jedny silné, druhé slabé, ale v té změti se mi těžko orientovalo. Tak třeba tudy. Vydala jsem se směrem odkud bylo cítit nejvíce pachů a doufala jsem, že cestou k nějakému novému členu smečky najdu nějakou zdravotně nezávadnou vodu.

// Jsem volná na hru, kdyby někdo měl zájem. Můžu to tu když tak upravit. :D