Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vydřátko Jupík

Tak trochu jsem při svém příchodu opomenula pozdravit zrzavého vlčka, u kterého jsem si taky nebyla jistá jménem. Ostuda, ostuda, ostuda.
Jenže moje mateřské srdce prostě hned zaujala mláďata od Mlhahule. Všimla jsem si, že Islin nakonec šla zpátky do hvozdu. Měla bych ji pak najít a zkontrolovat, jestli je v pořádku. A taky se vyspat. Ale nejdřív zjistit, proč tu naše vydra tak vříská. Už jí ani nebylo rozumět, jak volala na své děti. Za způsobeným povykem se přiběhl podívat i Vento a malá vlčí slečna, kterou jsem taky ještě neviděla. Soudě dle jejího vzhledu byla opravdu maličká, takže u nás nemohla být dlouho. Třeba si bude rozumět s vlčaty od Marion.
Jenže to už moji pozornost měla zase Mlhahule. Balila si kufry, doslova a do písmene kufry a puf. Byla v tahu. "Eeee, co?" rozhlédla jsem se kolem. Jestli tu předtím byl zmatek, tak teď vypukl pořádný chaos. Každé z vydřích dětí mělo evidentně nějakou schopnost. Zaslechla jsem zrzavého vlka se představit, dokud ho jedno mládě nekouslo do oháňky. Aha, Nicos, Nicoas, ještě to musím dozjistit. Aby se mi to nepletlo s Nickolasem. Jasnava se začala bořit do země a Ventova svěřenkyně létat. Rozhlédla jsem se okolo, protože jsem předtím viděla ještě jedno mládě. A taky, že jsem ho našla.
To jediné si totiž všimlo, že jeho maminka zmizela a propuklo v pláč. Ale ne pláč klasický, ale pláč vhodný k zatopení mýtiny. "No no no, šššš, neplakej Jupíku, " řekla jsem první jméno, co mě napadlo, protože přeci mu nebudu říkat mládě, vydře nebo tak. Akorát se zdálo, že moje slova k Jupíkovi vůbec nedoléhala. Kdepak, tohle byl opravdu zoufalý a hysterický pláč. Vodu jsem už měla po packy." Jeee koukej. Hop," a skočila jsem v tý kaluži, tak že voda vystříkla všude kolem. To ho na chvilku zarazilo v pláči, takže jsem poskakovala a u toho vykřikovala: hip, hop, hup a hopsá a další podobná slova.
Jupík se chvilku smál, ale pak zase začal hledat maminku. A natahovat. Cítila jsem se unavená na používání magie, ale nedalo se jinak. Musela jsem to zkusit. "Podívej míček. Chceš si chytit míček? Kutulu, kutulu, " packou jsem mu míček přihrávala a doufala, že ho to zaujme.

Děkuji, děkuji. :)) Bavilo mě to. :D

// Les

Čím blíže jsem k mýtině byla, tím víc se mi hlásky zdály povědomější. Nebo spíš jeden jsem znala určitě, ale zbytek jsem nedokázala zařadit. Šla jsem ve stopách Islin, jenže ta se zastavila na kraji lesa a nevypadalo to, že by chtěla jít dál. A pořád byla taková smutná, dalo se to poznat z jejího stylu chůze. Mám ji oslovit? Mám ji nechat na pokoji?
Obešla jsem ji, abych na ni nebafla za zády, ale aby věděla, že jdu. Přišlo mi, že by nebyla šťastná, kdybych na ni promluvila a ona o mně nevěděla. Zadívala jsem se ještě jednou na mýtinu, ale nebylo pochyb o tom, kdo to tam tak vříská. "To je Lady Mlhahule, patronka a ochránkyně lesa. Ona má pod tlapkou mlhu v lese a tohle je její hmotná forma. A jak se zdá, má docela napilno," dodala jsem něžně a pokynula tlapkou Islin, že až bude chtít jít, tak může přijít blíž.
Já se vydala do centra dění a únava mě na chvilku opustila." Zdravím Lady Mlhahule. Koukám, že se ti rozrostla rodinka. Chceš s těmi nezbedy pomoci? " zeptala jsem se a rozběhla se za jednou vydrou, která vypadala, že utíká směrem pryč z lesa. Vzpomněla jsem si přitom na Newlina a zamrzelo mě, že je někde ztracený ve světě.

Postupně se všichni začali z jámy hrabat. Nejdřív však Maple také shrnula předchozí dění, tak jsem se na ni podívala. Tímto jsem to měla ukončené a až zahrneme díru, zůstane nám pouze vzpomínka v mysli. A taky připomínka v podobě chybějícího oka na Rolandově tváři. Roland se ještě u mě zastavil, než vylezl ven. Také mi oplatil hezká slova a v přátelském geatu, se o mě otřel. Už jen jak se blížil, cítila jsem zrychlující údery srdce. A když se přiblížil, tak dlouho ztracený šimrající pocit v žaludku, se vrátil. Bylo to tak zvláštní, ale přitom hezké. Jemné drcnutí jsem mu oplatila a sledovala jeho pohyby, jak se škrábal nahoru.
To už jsem v jámě zůstala jen já, protože Maple se společně s Tonresem dostali ven taky. Ačkoliv jsem byla unavená a ještě trochu rozlámaná (naštěstí ne tolik, jako po boji) a neměla jsem žádnou magii ani vylepšení těla, tak můj výstup z díry nebyl dost elegantní. Naštěstí mi to bylo úplně jedno, hlavně že jsem byla venku. "Musíme to časem zahrabat, aby tam nikdo nespadl. Sice je mlha naše kamarádka, ale i ona občas má smysl pro humor. Je mi úplně jasný, že by sem někoho nalákala, jen aby ho viděla tam žuchnout," řekla jsem naoko přísně směrem k mlze. Ale nějaké zahrabávání mi mohlo teď být úplně šumák. Osobně jsem se viděla na cestě do úkrytu, kde se poňuchňám s vnučkami a pak se prospím až třeba do dalšího dne.
Jenže, z mýtiny se stále ozývaly zvuky, které tam úplně nepatřily. Islin se tam už vydala, aniž by nějak reagovala na Rolanda. Pár vlků se tam nejspíš vydalo taky, protože jejich pach tam vedl. "Já... Já to asi taky jdu omrknout, i když bych si dala pořádný spánek. Tak ho někdo vemte za mě, " a usmála jsem se zbývající osazenstvo a vydala se na mýtinu. Ještě jsem se však otočila na Rolanda a věnovala mu úsměv. Takový nespecifikovatelný, ale jen pro něho. Pak už jsem se mírným klusem proplétala naším lesem. Jen ať to není nějaká katastrofa. Těch jsme teď měli spoustu.

// Mýtina

Islin se k nám snesla. Teda, ona skočila, ale zákony fyziky trochu zmizely. Když se dostala packami na zem, všimla jsem si(// až teď, když je to v rámci magie :D), že má na zádech křidélka. Taková maličká, ale roztomilá. Vypadala jako víla. Přiblížila se k Tonresovi a stejně jako on, přiložila k němu packu. Cítila jsem záchvěv magie a brzy od něj Islin odstoupila. Jenže vypadala nějak jinak, nějak smutně.
Chtěla jsem ji potěšit nebo nějak rozveselit, ale ona přišla ke mně a pohladila mi tvář. Cítila jsem, jak mi jazyk srůstá, byl to velice, velice zvláštní pocit. Zkusila jsem s ním zahýbat, oblíznout si čenich a nebolelo to. "Děkuji, děkuji ti moc. Za oba," řekla jsem krásně, bez šišlání a bez problémů. Jenže Islin už vyskočila z díry pryč, pořád tak moc smutná. Podívala jsem se na všechny vlky v díře a nevěděla co dělat. Měla jsem se přitulit k Maple a poděkovat a ujistit ji, že udělala správně? Poděkovat Tonresovi za pomoc? Ujistit se, že je Roland relativně v pořádku? A dát mu najevo že za ním stojím? Jít za Islin a zjistit, co se stalo? Cítila jsem, že Marion vyšla z úkrytu i s holkama, zároveň jsem cítila další pachy. A něco mě táhlo na mýtinu. Potřebovala bych být na spoustě místech najednou. A taky nějak zasypat tuhle díru, to však může být až poslední věc.
Dopadlo to tak, že jsem zůstala sedět v díře. "Jste všichni v pořádku? Teď už vážně? Chtěla jsem Vám moc poděkovat, za všechno, co jste udělali. Bylo to potřeba a je vidět, že naše smečka se dokáže ubránit všem nebezpečím. Jste skvělí," dodala jsem a čekala, jestli se z jámy dostaneme všichni.

Moc gratuluji k povýšení. :))
A na osudovku i lov se hlásím. :D

Edit Maple: na Wolfi je vždycky spoleh

Konečně mi jaksi došlo, co všechno se stalo. Nebo spíš jsem to konečně přijala? Rozumovat a polemizovat jsem však mohla později. Možná i litovat. Ale teď jsem konečně neměla zaměstnaný mozek jenom bolestí a mohla jsem si pořádně prohlédnout našeho zachránce. Až teď mi došlo, že mu cosi sedí na hlavě. Jakýsi předmět, který jsem neuměla pojmenovat. Vypadal v tom však parádně, tak nějak noblesně. Co mě však překvapilo více, byla náklonnost, kterou k němu Maple projevovala. Moc jsem jí to přála, vypadalo to, že Tonres to má stejné. Akorát mě překvapilo, po zkušenostech s Darkií... No, nechtěla jsem se v tom nějak rýpat. Zachránil nás a zdálo se, že by chtěl udělat víc. Jenže jeho síly byly vyčerpány.
I Roland ho znal, takže jsem byla jediná, kdo nebyl oficiálně představen. Což bylo teď asi to nejmíň podstatné. "Pomohl fi nám víf nef dost, " řekla jsem přátelsky. Sice jsem pořádně nemluvila, ale tak nějak jsem cítila, že žebra už nejsou naprasklá, jen jsem měla pohmožděné svaly. A i když by to bolelo, mohla jsem pomoci nyní nejvíc zraněnému vlkovi nahoru. Jen jsem se bála, že by ho to bolelo.
Ale to už se do naší díry zoufalství přidal další vlk. Nebo spíš vlčice a zatím stála nahoře. Islin. Zachránkyně číslo dvě. "Iflin, jdeš jako na zafolanou, " promluvila jsem tam nahoru k ní. Další pár tlapek se hodil, a hlavně, měla také nějakou léčivou magii! "Budef úplně szlatá, kdyby fi pomohla, plofím, " snažila jsem se nějak říct a packami ukazovala na vlka, který byl nyní nejvíc pokrytý krví. Nějaký můj prokouslý jazyk mohl stát až na konci fronty. Podívala jsem se ještě na Rolanda, jak se drží. Už stál na tlapkách, takže to bylo rozhodně lepší. Prázdný oční důlek sice přitahoval jako magnet, ale už mi to tak nepřišlo. Jak se to díky magii vyčistilo, brala jsem to prostě jako fakt. I Noktisiel měl jedno oko špatné. Sice ho měl, ale pořádně na něj neviděl. Při dalším letmém pohledu na Rolanda se ve mě ozvalo, že bych se o něj měla postarat. Že bych mu mohla být nablízku. Že bych... Ale to by musel chtít i on. A řešit takové city v tuto chvíli? I když, Maple a Tonres to řešili... Byla jsem ze svých úvah tak zmatená, že jsem přestala na chvilku mluvit a jen jsem se tak trochu zmateně dívala kolem sebe. Že by to bylo za mnou? Nebo přišel ten správný čas, jak říkala Jenna?

S Kiamou jsme se shodly na tom, že jsou s Ventem jiná skupina, tak můžu napsat. :)

Probudilo mě, že se vzduch kolem nás ohříval. A taky hlasy, více hlasů, než jen Maple. Jeden byl nový, jiný, pro mě neznámý. Ale teď jsem neměla sílu na to, abych ho zahnala. I když, možná to byla ta pomoc, pro kterou Maple šla. To ten vlk byl za stromem schovaný a když se dobojovalo, tak přišel? Nebo prostě šel náhodou kolem? A jak by nám mohl pomoci? Cizinec? Oči se mi povedlo otevřít na malé škvírky, ale hned jsem je měla dokořán. Viděla jsem, jak má nataženou tlapu u Rolanda a ta tlapa svítila! A pak svítil Rolandův obličej, až jsem musela zavřít oči. Když záře pominula, opatrně jsem oči zase otevřela. Krev, která byla všude po obličeji našeho lovce, byla pryč. Oko, tedy oční důlek, zůstal prázdný, ale už to nekrvácelo. Jenže z cizího vlka krev začala téct.
Avšak nevzdával se a ve svém snažení pokračoval. Jeho tlapka se vznášela nade mnou. Když se mě dotkl na hrudi, zamrazilo mě. Znovu se objevilo světlo a já cítila, jak bolest ustupuje. Pak se ozvalo hlasité KŘUP, až jsem sykla, jenže další bolest nepřišla. Mohla jsem klidněji dýchat a i se začít opatrně hýbat. Ale to už světlo pohaslo. Vlk, který nás zachránil, padl vysílený na zem. Z jeho těla se valila krev, děsivý pohled. Chtěla jsem mu jít pomoci, ale nevěděla jsem, jak na tom je Roland. Maple však ohřívala vzduch, takže bych mohla. "Plomiň, kouknu na nafeho zachvánce, " zašišlala jsem už mnohem pevnějším hlasem, než před několika minutami. Opatrně jsem se zvedla a zkusila pár kroků. Hrudník mě sice ještě bolel, bylo to však absolutní nic, ve srovnání s předchozí bolestí. A zdálo se, že žádné žebro není zlomené, takže když se budu chvilku šetřit, pohmožděniny zmizí. Snad se zahojí i ten jazyk, ale to bude ještě asi chvilku trvat.
Došla jsem k vlkovi na zemi a podívala se na Maple s otazníky v očích. Přišlo mi, že asi bude mít víc síly na mluvení, než on. "Mof ti děkujeme," řekla jsem, abych nad ním nestála jako tydýt. Bylo dost možné, že nakonec bude potřebovat naši pomoc i on, aby se dostal z jámy ven. Měli bychom ji zakopat. Při nejbližší příležitosti. Aby do ní nikdo nespadl.

Oči se mi pomalu začaly mhouřit. Bylo to způsobeno tím, že moje veškerá síla odcházela. Potřebovala jsem spánek, ale první na řadě byl Roland. No popravdě, první na řadě bylo dostat se z díry. Podívala jsem se vděčně na Maple i na Venta. Oba mi dodávali jistotu, že jsem neudělala nic špatně. Jen Styx provedla špatnou volbu.
Když byla řeč o Styx, její tělo nějak zmizelo? Rozpadlo se v prach a ten prach pak zmizel taky. A tohle bylo co? To jako je možnost, že se zase vrátí? Nechtěla jsem však nad tím dumat. Maple se vydala na cestu, že sežene pomoc. Překvapeně jsem zamrkala, protože jsem nějak nepostřehla jak a kdy se kus hlíny sesunul k nám a udělal aspoň trochu schůdnou cestu. Podívala jsem se na Venta, Jan zahříval Rolanda a jak prohlásil, že mým vnučkám, jeho neteřím, nesmí nikdo ublížit. Ztěžka jsem se usmála a sedla si. Bylo tak náročné stát.
Během chviličky, což byla asi delší doba, ale nejspíš jsem si maličko zaklimbala, se ozvaly kroky. Našpicovala jsem uši, ale to bylo tak jediné, co jsem zvládla udělat. Slyšela jsem, jak kolem mě mluví, ale slova byla na můj mozek moc rychlá. Až když jsem postřehla pohyb, to Vento někam šel, došlo mi, že teď Rolanda nikdo nezahřívá. "Já fi k tobě lehnu," řekla jsem pomalu. Nevěděla jsem, jestli na mě jdou mdloby nebo jen absolutní vyčerpaní. Ale potřebovala jsem spááát. Opatrně na Rolanda i na sebe jsem si k němu lehla jako Vento, aby nezmrznul, než nám někdo pomůže. S polámanými žebry se mi leželo bídně, ale přednost měli ostatní. Vždycky. Od toho jsem byla beta. Co se dělo dál jsem netušila, na krátkou chvíli jsem totiž upadla do černé a prázdné nicoty.

Bylo to tak rozhodné, tak konečné. Lítost se však nedostavila. Cítila jsem ale, že je to tak správně. Zpečetit osud šedé vlčice. Za to, že napadla naši rodinu. Za to, že připravila Rolanda o oko. To, že jsem byla kvůli ní zraněná taky, to už mi bylo jedno. Ale bylo mi jasné, že kdybychom ji nechali žít, oklepala by se a ubližovala by někde jinde a někomu jinému. A to jsme nemohli dopustit. I když... Co když se vrátí? Tak jako Duncan, tedy údajně. Zamezili jsme šíření zla, ale na jak dlouho? A mohlo to dopadnou jinak? Asi mohlo, dala jsem ji na výběr, mohla odejít pokojně. Ale vybrala si boj. Nebo jsem ji vyprovokovala?
Už takhle jsem na sobě nesla podíl viny. Kdybych to utnula hned ze začátku a poslala ji k šípku, nemuseli jsme dopadnout takhle. Proto jsem chtěla jakési svolení k tomu, abych Styx zabila. Aby to bylo celé na mě. Jenže Maple to vzala do svých pacek a než jsem se nějak nadála nebo stihla odpovědět Ventovi, bylo po všem. Naše alfa tu stála s vetřelkyní v tlamě a soudě dle pohasínajícího světla v jejích očích, si až teď uvědomila, že zabila. Toho jsem ji a vlastně všechny chtěla ušetřit. Sama jsem vlka ještě nezabila, ale všechna zranění jsem chtěla tímto činem trochu odčinit.
"Jfi moc hodhný Fento," podívala jsem se na svého syna. Trápilo mě, jestli si teď o nás nepomyslí něco špatného. I když mi mluvení zrovna moc nešlo, ale opuchlost jazyka se maličko zlepšila, chtěla jsem mu to, vlastně i Maple, protože Roland byl rád, že byl rád a že se nemusí moc hýbat, vysvětlit. A při mluvení trochu ospravedlnit verdikt smrti. I když ten neospravedlní asi nic. A taky vymyslet, jak nás všechny, především zraněného Rolanda, dostat ven z díry. "Prvisla sem, že se chce schovat," a mluvila jsem pomalu a slova po jednom vydýchávala. Docházelo mi, že to křupnutí byla asi žebra. "Fekla špatný jméno. Mlha mě vavovala," svoji výpověď jsem se snažila podat co nejstručněji, a očima pozorovala sovu?, která si to zcela bez nějakého strachu štrádovala přímo k ležícím vlkům. Ale zdálo se, že se víc hlásí k Rolandovi než Ventovi. "Málem jsem ji pustila dál. Ale poznala jsem pach. Ona ublíšila Mafion. Uši dolů, " na chvilku jsem se odmlčela. Adrenalin odešel, síla odešla a já měla tendenci se složit k zemi a plakat. Ale musela jsem zůstat silná.
"Pfý ublíšila mnoha vlchatům. Dala jsem ji na výbeu, výbou... Možnosti. Jít plyš z lesa, zůstat a pvát se. Vyblala si, " ukončila jsem se staženým hrdlem. Pak jsem se naklonila k Maple a přitiskla ji hlavu k boku, jako omluvu, že jsem si neporadila líp a taky jako poděkování, že přišla. S obří námahou a snahou nedat najevo, jak strašně to bolí, jsem se doplahočila k Ventovi a oblízla mu ucho. Pak jsem mu taky položila hlavu na krk, i když zahříval Rolanda. Musíme se dostat ven. Jenže jak?

Pardon, pardon, pardon.

Začínalo to jít hladce. Jeden by si i myslel, že už je vyhráno, ale to by nebyl boj, aby se něco nezvrtlo. Naše tři síly táhly Styx k hranicím lesa a taky od Rolanda, který měl zakouslou šedou vlčici v noze. Jenže zničehonic se lesem roznesl křik tak strašlivý, že se zabodával do každé živé buňky, která to jen slyšela. Vyšlo to od Rolanda, ale než jsem stihla nějak něco udělat, zjistit proč se tak stalo (nestihla jsem oči pořádně zvednout), začala se pod námi třást zem.
Všechno byla jedna velká mela. Země se rozevřela a všichni jsme letěli. Nebyl to nějak dlouhý let, stačil však na to, abychom byli pomlácení ještě víc. Neměla jsem to štěstí, jako ten co přistál na mě, takže jsem narazila na tvrdou zem. Pohmožděný hrudník se ozval a když na mě přistálo další tělo, slyšela jsem jen RUP. Vydala jsem podobný zvuk, který jsme zaslechli před chvílí. Netušila jsem, že zlomená žebra můžou takhle bolet. Jediné, v co jsem doufala, zatímco jsem se snažila bolest nějak vstřebat, bylo to, že mi žebra v těle nic nepropíchnou. Ale zatím jsem mohla dýchat, takže docela dobrý.
Konečně se změť těl nějak rozmotala a ten kdo na mě byl, už stál kousek vedle. Zamrkala jsem a pokusila se vyhnat z očí slzy. V hlavě mi hučelo, ale viděla jsem, jak Maple stojí Styx na krku, ta však nejevila nějakou známku odporu. Ještě však dýchala. Vento na mě mluvil a tvářil se smutně, což nejspíš znamenalo, že to on na mě přistál. Usmála jsem se na něj, aby si nedělal zbytečné starosti. Musela jsem totiž žebra mít už nalomená z toho nárazu, takže stačilo i kdybych upadla na lovu nebo blbě skočila. "Dobfý, jen to tlochu bolí," zahuhňala jsem statečně. S překousnoutým jazykem se špatně mluvilo.
Ovšem nebyla jsem na tom nejhůř. Sice jsem pořádně neslyšela, co kdo říká, i když to největší hučení už odeznívalo. Ale viděla jsem, jak se všichni otočili na Rolanda a tak jsem to udělala taky. V tu ránu jsem zapomněla na jakoukoliv moji bolest. Viděla jsem, co se stalo. Došlo mi, že neměl takové štěstí jako já kdysi. Ale vypadal podobně jako já, ještě tehdy u rodičů. A nemohla jsem tomu uvěřit. Tam, kde mělo normálně být oko, bylo nic. Prázdno, díra v hlavě, která magneticky přitahovala pozornost. A krev, všude spousta krve. Do prdele, to je v hajzlu.Věděla jsem, že na tom je mnohem hůř než já. Viděla jsem rudě. Nenávistně jsem se podívala na bezvládné tělo, které leželo Maple pod nohama. Veškerý pacifismus a soucit zmizel. Bylo místo jen pro pomstu. "To je Styx," ukázala jsem packou na šedou a její jméno vyplivla jako nějakou hnusnou chuť z tlamy. "Tszemře, " pronesla jsem jenom a podívala se na Maple a Venta, jestli s tím souhlasí. Podívala jsem se i na Rolanda, ale ten mi přišel příliš v agónii, než aby mohl souhlasit nebo neco namítat.

Nemohla mít šanci. Nechápala jsem, proč neodešla hned, dokud jsem jí dávala šanci. Pokud si ovšem nelibovala v tom, že ostatním způsobí bolest. I kdyby jí to mělo stát život. Nechtěla jsem Styx zmordovat tak, aby zemřela. Zatím to tak však vypadalo. Jo, už nade mnou začínala vítězit ta pacifistická stránka, dokud jsem si nevšimla, že je zakousnutá v Rolandově noze. Končíš holčičko. Už i Vento se zapojil a táhl vedle Maple šedou za ocas. Naše alfa ji táhla za nohu a Roland kousal tam, kam dosáhl. Na mě zbyla odkrytá záda a jelikož pahýlky křídel žádnou škodu udělat nemohly, vzala jsem ji za hřbet a táhla směrem z lesa jako prašivou zvěř. Její vyhublé tělo mi nabídlo přepočítat zuby pár kostí. Žádnou jsem sice nezlomila, až takový tlak jsem v tlamě neměla. Ale zuby jsem ji rozdrásala kůži na zádech, takže mi její kapičky krve kapaly na packy a potřísnily tlamu. Kdybych nebyla v zápalu vyhazování odpadků z lesa, asi bych hodila šavli rovnou. Ale to muselo počkat. Zvláštní. Krev zvířat mi nevadí, ale krev jiného vlka jo. No, aspoň vím že nejsem kanibal. Moment, neříkalo se, že Styx žere i vlčata? Znovu se ve mě rozhořel plamen boje a tahala jsem o to usilovněji. Jen aby byla už ta vlčice od nás pryč.

Vyzývavě jsem se na ni zašklebila. Jo, možná jsem si právě podepsala ortel, ale byl to náš les. Moje rodina, všichni do jednoho. A nenechám to tady ohrožovat nějakou podlou Styx, která se přišla schovat. Možná, že její úmysly úplně na začátku byly takové. Ale mlha ji hned prokoukla. Mrzelo mě, že jsem víc nenaslouchala svému vnitřnímu hlasu a taky samozřejmě mlze. No, co už. Bude boj. Za Sarumen. "Jak je libo," zavrčela jsem ještě a vrhla se na ni.

Do karet mi úplně nehrálo to, že jsem mlhu poslala pryč, takže dobře viděla na cestu. Přicházející noc taky nebyla to pravé, ale s nočním viděním jsem problém neměla. Jen bude horší nějaké manévrování, když nebude dobře vidět. Taky jsem nemohla podceňovat Styx, protože i když byla vyzáblá, mrštnost ji opustit nemusela. Rozhodla jsem se pro čelní útok, bez magie. Tu jsem si nechala až jako poslední možnost. Dostala jsem spršku kamínků do tváře, které nemohla poslat tlapou. Mít víc času, podivila bych se, kdo se to začal přátelit s magií. Jenže na to nebyl čas.
Jelikož mě zasáhly kameny, nestihla jsem pořádně uhnout před její hlavou. Nabrala mě na parohy a vyrazila mi trochu dech. Hrnula mě před sebou jako nějaký srnec, a mě se nedařilo seskočit. Naštěstí jsem však slyšela vytí Maple a její brzký příchod znamenal mé vysvobození. Vyvedla Styx z rovnováhy, čímž jsem mohla seskočit a propadnout trochu dech. V tlamě jsem měla chuť krve, skousla jsem si tím nárazem jazyk. Znechuceně jsem vyplivla chrchel krve a s ještě větší zlobou se podívala na šedou vlčici. Ta si v tom libuje.
Z další strany se přiřítila čmouha, kde jsem podle pachu poznala Rolanda. Na nic nečekal a šel po Styx. Doběhl i Vento, který začal kroužit kolem. Měla jsem strach o ně o všechny, ale to muselo jít stranou. Raději já, než oni. Rozběhla jsem se znovu na Styx a šla jí po křídlech, aby nemohla nějak pláchnout. Chtěla boj, tak ať si ho pořádně užije. Při bližším pohledu jsem zjistila, že s těmi křídly by daleko nedoletěla. Nejspíš se už taky někdo pokusil jí je servat ze zad.

Čekala jsem, že odejde. Fakt jsem tomu ve skrytu duše věřila. Ale ona mě buď špatně pochopila, a nebo taková prostě byla. A mohla si říkat o změně cokoliv. Jednou násilník, vždycky násilník. Teď už mi ji líto nebylo ani trochu. Ve vzduchu jsem cítila nadcházející rvačku. Ale byla jsem povětšinou pacifista, nechtěla jsem se rvát. Jenže její výraz a napnutí těla mluvilo za vše. Bude to bolet. Agggrr, já nechci. Mohla bych si zavolat někoho na pomoc. Jenže koho?Maple je s tím jedním hlasem, který jsem zaslechla. A cítím, že tu bloumá ještě někdo, ale toho se snad ujal Roland. A zbytek je v úkrytu. Hlavou mi běžela spousta myšlenek. Tělo se pomalu, ač jsem nechtěla, dostávalo do bojové fáze. "Milá zlatá, ty si mě nepochopila. Dala jsem ti šanci odejít v klidu. Nebo, že tě odsud vynesu v zubech. Jen jsem to nechtěla říct tak přímočaře," včela jsem za každou větou. Mlha kolem nás tančila, ale bohužel nemohla pomoci. Nebo vlastně mohla, aspoň trochu. S očima přišpendlenýma ke Styx jsem v mysli poprosila mlhu, jestli by se rozběhla po hvozdu a zavolala někoho na pomoc. Přivedla někoho na pomoc.
Třeba by to ani nebylo nutné, ale záloha se vždy hodila. Proč zbytečně riskovat, když se mohla vytasit s kdoví čím. Co jsem si tak matně vybavovala, nesnášela magii. Jenže už s ní měla co dočinění, což dokazoval zbytek křídel a parohy. A už tu nějaký čas byla, takže se s ní mohla chtě nechtě spojit. Zase tak dobře jsem ji neznala. "Poslední možnost. Jaké je tvé rozhodnutí? Odchod hned a nebo se šrámy na těle?" Viděla jsem, že mlha trochu ustoupila, což bylo znamení, že se opravdu vydala do lesa. Mohla jsem doufat, že někoho sežene. Zatím jsem ježila srst a sledovala každý Styxin pohyb.

// Pokud není zrovna víkend. :DDD

Bylo to tak, jak můj čumák prozradil. Opravdu to byla Styx, protože když jsem zmínila moji dcerku, její obličej pozbyl jakoukoliv podřízenost, která tam předtím byla. Tím jsme se dostaly k pořádné debatě. Nebo spíš k tomu, jak se budeme bavit dál. Neměla jsem v plánu ji tu nechávat dýl. Trochu jsem čekala něco o tom, že se snaží polepšit. Ani se mnou nehnulo to, že zemřela a po oživení se chce změnit. Teda nehnulo se mnou to, že zemřela, protože jsem toho už byla svědkem. Jako když tu ten šedý vlk řval, že zabil Duncana a ten se po pár dnech vrátil. Sice trochu pomuchlaný, ale vrátil.
Jenže moje duše, která chtěla věřit, že je všechno dobré (po kom to asi tak mohla Marion mít?) chtěla Styx dát šanci. Kdybych ji potkala hned po tom incidentu, vyprášila bych ji kožich, stůj co stůj. Ale teď po těch letech? "Chrmm," zachrčela jsem. "Pro tvé zdraví máš štěstí, že to už bylo dávno. Se svojí pověstí budeš mít dost práce dokázat, že si se polepšila, pokud to není jen pokus vzbudit u mě lítost a pochopení. Se zimou ti nepomůžu, nenechám tě tady. Máš možnost odejít poklidně. Jestli se tu však chceš dál zdržovat, bude to muset jít po zlém a trochu tvrdějj, než jen slovy. Volbu nechám na tobě," řekla jsem chladně. Nerada se uchyluji k násilí. Ale když by to jinak nešlo. Za mě by byla stará křivda vyřešena tím, že bych Styx vyhnala, když potřebuje pomoci. Pak bych se k ní mohla nejspíš zkusit začít chovat jako k jinému vlkovi ovšem obezřetně. Zaslechla jsem další zavytí a také pach Maple, jak obchází hranice. Ale já tu zatím měla práci. Sledovala jsem vlčici, jak se zachová. V její dobro jsem doufala, že se rozhodne odejít. Byla jsem v lepší kondici než ona, ale i tak mi bylo jasné, že bych nevyvázla bez úhony. Ale měla jsem v zádech smečku. I Roland se ozval, že je doma, takže to už bychom byli tři (já, Maple a Roland) a to by Styx šanci už neměla vůbec.