Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Odpovím zítra. :)

//Na klid, zítra maturuji, takže nepospíchám :D ._.
~S.

Skylieth vypadala, že jí téma trochu začíná nudit. Také jsem už k němu neměla více co říct, jen jsem chtěla vše pořádně vypovědět, jak se patřilo, když se někdo zeptal. Tyto slušné způsoby jsem nějak pochytila od Andanteho. Bylo zvláštní čemu všemu jsem se od něho naučila, i když třeba nevědomky.
Vlčice mi pověděla, že není možné, aby mě neměla ráda už od pohledu a že to Nerssie půjde vysvětlit. Trochu jsem se zděsila, protože k těm slovům dodala i takový úšklebek, který prozrazoval, že by jí to asi nevysvětlila zrovna přátelsky. "Třeba za to ani nemůže. Já ji šanci ještě dám. Ale děkuji, pokud tyto vyřizovací služby budeš ještě nabízet a budu je potřebovat, tak se ozvu." Usmála jsem se na vlčici a raději toto téma opustila.
Napadla mě však jiná problematika, kterou by mi třeba mohla osvětlit. "Slyšela jsem, že tu sídlí jak Život tak Smrt a oba ti za nějaký úplatek pomohou s magiemi a tak. Ale mě by zajímalo, dá se vylepšit magie i tréninkem nebo se musí jen za nimi?" Když jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi zbaběle utekla z lesa, kde stojí zřícenina Smrti, moc se mi tam vracet nechtělo. Ale pokud mi Skylieth potvrdí, že se magie nedá zlepšit nijak jinak, tak mi asi nic jiného nezbude.

Společnice se zmínila, že o naší smečce neslyšela. Ani jsem se jí nedivila, protože ani já jsem neměla přehled, kde jaká smečka sídlí. A to jsem tu byla určitě kratší dobu, než vlčice. Ale díky Skylieth jsem nyní věděla, že nedaleko od nás žijí vlci. Doufala jsem, že se proti sobě smečky nepostaví ve zlém.
Poté se rozpovídala o vedení smečky. To co říkala, dávalo smysl a do té doby mě nenapadlo, co všechno museli naše alfy vymyslet, promyslet a dodržovat. Tím více jsem měla respekt k alfa vlkům, kteří smečku vedli sami. Přikyvovala jsem nad jejími slovy o pravidlech.
"Je pochopitelné, že se nedá vždy každému zavděčit. Když to ve smečce běží skoro jako v rodině, tak si myslím, že je spokojenost na obou stranách. I s těmi pravidly." Podle toho, co vyprávěla se mi zdálo, že je to rozumná a spravedlivá vlčice.
Zeptala se mě, jak mě se líbí ve smečce. Přemýšlela jsem, o čem jako člen můžu mluvit a o čem ne. "Sice nejsem ve smečce dlouho, takže neznám všechny její členy, ale s těmi, které znám jsem ve většině případů za dobře. A když jsou dobří parťáci a spravedlivé alfy, tak je ve smečce dobře. Takže to vlastně znamená, že se mi tam líbí," Zazubila jsem se a sledovala pár pavučinek, jak se snáší k zemi. "Sice, jedna členka mě moc ráda nemá, ale nevím jestli to platí i u ostatních nebo jen u těch nových, či jen u mě, nicméně pevně věřím, že se se mnou aspoň smíří, že k nim také patřím." Vzpomněla jsem si na Nerssie a její šedý pruhovaný kožich. Kdo ví, jestli si někdy sedneme nebo se budeme tiše ignorovat.

Skylieth. Převalovala jsem její jméno na jazyku. Bylo zajímavé a kdybych na vlčici ještě někdy narazila, nechtěla jsem, abych její jméno nějak zkomolila. Zatím mi totiž přišlo, že na jména mám pamatováka.
Skylieth vypadala trochu uvolněněji. Také jsem trochu povolila svaly, zdálo se mi totiž, že nebude nějak zlá nebo útočná. Už se jí totiž i na obličeji ukázaly nějaké emoce. Usmála jsem se, když mi předváděla svoji ozdobu na tlapce. "Jako ozdoba plní svou funkci dobře,"
Poslouchala jsem, jak vlčice odpovídá na mou otázku a u toho jsem si sedla. Prozradila mi, že hned vedle má smečku. Přemýšlela jsem, jaké vedle myslela, ale jediné, co to mohlo znamenat byl les, který se tyčil za jejími zády. Natočila jsem hlavu a se zájmem poslouchala dál.
Černobílá vlčice se rozpovídala a nakonec mi také položila otázku. "Ano, tohle místo je opravdu krásné, zvlášť teď na jaře. Jinak jsem na takovém poznávacím výletě. Snažím se zmapovat okolí Sarumenského hvozdu, kam mě přijali do smečky, abych měla trochu přehled, co se kde vyskytuje." Přemýšlela jsem, o čem dalším bych mohla mluvit. Přišlo mi hloupé, jen tak sedět a dívat se na vlčici nebo po okolí.
"Je těžké vést smečku? Nedokážu si ani představit, jakou zodpovědnost na sobě alfy musí nést."

Očekávala jsem jakoukoliv reakci, ale to, že vlčice začne hořet, jsem nečekala. S děsem v očích jsem na ni zírala a málem jsem se otočila a utekla, ale naštěstí brzy zase uhasla. Wau. Přišla mi docela nebezpečná, nejen předvedenou magií, ale i proto, jak byla oproti mě vysoká.
Její tvář na chvilku dostala děsivý výraz, když se na mě doslova zazubila, ale skoro okamžitě její tvář zkameněla. Přišla mi čím dál tím víc zajímavější, ale možná to byla jen její maska a nebo hold taková byla.
Došlo mi, že jsem ji ještě nepozdravila, což je neslušné. Když mě ubezpečila, že to je v pohodě, což se mi úplně nezdálo, když mohla vzplanout, kdy chtěla, ovládla jsem svůj strach a pohlédla ji přímo do očí. "Také tě zdravím. Jmenuji se Wolfganie." Zarazila jsem se a přemýšlela, o čem se vlastně cizí vlci baví. O počasí? O tom, odkud jsou? Kam jdou? Prohlédla jsem si vlčici stojící přede mnou a všimla jsem si, že má na noze ozdobu. "Máš hezký náramek. Hodí se ti k srsti." Doufala jsem, že není typ, který by se po komplimentu urazil, což nebyl můj záměr. Jen jsem nějak chtěla zahájit konverzaci.
"Pokud se smím zeptat,, někam cestuješ nebo sis zde jen šla odpočinout na prosluněnou louku? Nechci tě totiž zdržovat, pokud máš někam namířeno." Sice tu ležela v trávě, ale třeba jen odpočívala, než vyrazí dál.

// Narrské kopce

Dorazila jsem na louku, přes kterou jsem už určitě někdy šla. Omylem jsem vyplašila stádo srnek, které se přede mnou dalo zděšeně na úprk. Trochu jsem zmírnila krok a kochala se nádherou krajiny. Rostlo zde mnoho květin a k mé radosti jsem většinu z nich poznala. To není jako na té minulé louce, kde jsem nevěděla, jak se ty kytky jmenují. Tady to jsou jasně pampelišky. Poznala jsem je podle jejich žlutých hlaviček a hlavně podle jejich pylu, který mi barvil kožíšek na žluto.
Vytanula mi v mysli vzpomínka, jak nás rodiče učili názvy různých květin. Bezmyšlenkovitě jsem utrhla jednu fialovou, která připomínala zvonek a kráčela směrem k lesu, který jsem neznala. Nedávala jsem si pozor na cestu, takže jsem málem šlápla na ocas vlkovi, který se v trávě schovával.
Naštěstí jsem se na poslední chvíli zarazila, ale bylo to jen tak tak. Vyplivla jsem zvonek z tlamy a kousek zacouvala, aby si vlk nepřipadal napadený. "Omlouvám se, neviděla jsem tě v té vysoké trávě." Při bližším prohlédnutí mi došlo, že se nejedná o vlka, ale o vlčici, kterou jsem neznala. Přijde mi strašně veliká na vlčici. Možná proto jsem ji považovala za vlka. Cítila jsem z ní autorita, až mě napadlo jestli nemá v nějaké smečce vysoké postavení. Nebo jestli to dokonce není alfa.
Trochu jsem sklopila hlavu a zavrtěla ocasem v náznaku, že jí nechci nijak ohrožovat.

// Řeka Tenebrae

Došla jsem ke kopcům. Snažila jsem se vybavit, co mi o nich říkala Neyteri, hlavně o tom, kdo zde bydlí. Nežije tu Život? Neměla jsem se na to koho zeptat, ale byla jsem si téměř jistá, že to tak bude. Kdo ví, jestli si nás pamatuje z minulosti. Přemýšlela jsem, zda bych za ním zašla a poprosila o novou magii, nebo co vlastně nabízel.
Hleděla jsem na vršek a nemohla se rozhodnout. Vzpomněla jsem si, že jsem se jednou vydala ke Smrti, ale nedošla jsem k ní. Aby to nebylo stejné. Myslím, že by bylo lepší, abych se na cestu pořádně připravila, něco ještě našla a až pak za jedním nebo za druhým zašla. A Smrt na mě možná zatím zapomene.
Zhluboka jsem nadechla a ucítila jsem v čumáku spoustu pachů. Zdálo se, že to tady je velice frekventované. Asi má Život hodně návštěv. A nebo to tu je jen něco jako křižovatka. Spatřila jsem, že kousek ode mě stojí jiný vlk, ale nevěděla jsem, zda je přátelský nebo ne, či by o mou společnost stál. Rozhodla jsem se, že budu pokračovat dál v průzkumu. Jestli o mou společnost bude stát, tak mě třeba dožene.

// Ježčí mýtina

// Kopretinová louka

Šum vody mě dovedl z louky k veliké řece. Zadívala jsem se do jejích vlnek a přišla mi nějaká známá. Sledovala jsem očima její trasu a na jedné straně jsem viděla les. Podívala jsem se na druhou stranu a byla tam také spousta stromů, takže druhý les. Až po chvilce mi došlo, proč mi je řeka tak povědomá. No jasně, vždyť ona protéká skrz naše území.
Všimla jsem si malých rybek, které v řece plavaly. Ani tak mě ale nepřesvědčily, že bych se z řeky chtěla napít. Když vím, že řeka protéká hvozdem, kdo ví, jestli se do ní nějak nevsákly ty špatné věci z jedovatých tůněk.
Zatřepala jsem hlavou a posadila jsem se. Přemýšlela jsem, kam své kroky budu směřovat dál. Už mám skoro zmapované nejbližší prostory okolo našeho území. Je dobré mít přehled, kde co je. Jen si to ještě pamatovat. Vedla jsem se sebou v hlavě nepatrnou rozmluvu, která však vedla jen k tomu, že bych mohla udělat průzkum dalšího přilehlého prostoru okolo smečkového teritoria.
Někdy časem se vydám dál a nebo kam mě tlapky ponesou, ale zatím mi jen tento menší výlet stačí. Nebo ne? Neuměla jsem se rozhodnout, takže jsem nakonec zvolila směr, kde jsem stále měla Sarumenský les na dohled.

// Narrské kopce

// Sarumenský hvozd

Vyšla jsem z lesa na louku zalitou tmou. V Sarumenu je šero, takže moje oči už byly na tmu přivyklé. Porozhlédla jsem se po louce a nespatřila jsem žádný pohyb. Pokud se ale někdo skrýval v trávě, neměla jsem nejmenší šanci ho vidět. Ale to by asi nešlo ani, když bylo světlo.
Přemýšlela jsem, jestli se takhle v noci nějací menší savci po zemi pohybují nebo jestli jsou všichni zalezlí a chrní. Procházela jsem se po louce a plnými doušky jsem si užívala svěžího vzduchu, který byl prosycen jarem. Podívala jsem se zblízka na květiny, které se po zimě snažily co nejrychleji rozkvést. Bohužel moje trochu ochuzené znalosti rostlin mi zabránily v jejich poznání. Musím se sem vydat, až to tu pokvete, pak je třeba poznám.
Rozmýšlela jsem se, na jakou stranu se vydám. Nechtěla jsem omylem vstoupit na cizí území a zase jsem se nechtěla příliš vzdalovat od toho našeho. Nakonec jsem zvolila cestu za zvukem vody, protože jsem chtěla znovu trénovat svou magii.

// Řeka Tenebrae

Hlava mi ještě trochu třeštila, když na mě Newlin vychrlil záplavu slov. Usmála jsem se na něj, i když jsem moc nepochytila o čem mluví. Nejprve se mi zdálo, že chce jít hledat prak. Ještě povídal něco o Derian, ale než jsem se stačila na něco zeptat, či si pomyslet, že se na něco zeptám,už pádil někam pryč.
Podívala jsem se na Sallarého, který se mě optal, zda jsem v pořádku. Kývla jsem, že ano a postavila se nohy, které se už tolik netřásly. "Asi se někam na chvilku vydám sama. Stejně nemám páru, kam utíkal." Otočila jsem hlavu směrem kam utekl Newlin a otočila jsem se zpátky na zůstávajícího společníka. "Tak se zatím měj." Přátelsky jsem zavrtěla na Sallarého oháňkou a vydala jsem se vlastním směrem.
Andanteho jsem nikde neviděla, ale zatím jsem o šedého vlčka neměla strach. On si poradí. Proplétala jsem se lesem a došla jsem k pitnému zdroji vody. Nedočkavě jsem vrazila čenich do vody a hltavě pila. Když jsem uznala za vhodné, že jsem měla vody dostatek, rozhlédla jsem se po nějaké kořisti. Měla bych něco donést Morfeusovi. Za ty drápky. Ale, co když se to bude brát jako urážka, když nejsem v postavení lovce. Nejprve ho najdu, domluvím se s ním a pak když tak něco ulovím. Byla jsem pyšná, jak dobře jsem to vymyslela. Jen doufám, že si s Nerssie nějak aspoň trochu sedneme. Nerada bych dělala rozbroje.
Myšlenky se na mě valily jako vlny, takže jsem přestala hledat kořist a šla neznámým směrem.

// Kopretinová louka

Stále jsem vytvořené věci nevěřila. Ovšem na Sallarém i na Morfeusovi nebylo po strachu či zaváhání ani památky. Rozhlédla jsem se po zbytku skupiny, ale nikdo se dvakrát nehrnul k praku, aby se mohl vystřelit zpátky do svého těla. To tu chcete zůstat?
Pomalu jsem začínala litovat svého návrhu, že počkám a půjdu jako poslední. Začínalo se mi stýskat po hmotném a reálném těle. Hlavně jsem nevěděla jestli moje tělo je v bezpečí, zda nechřadne, netrpí žízní a tak. Těžko mi na to mohl někdo odpovědět. Jediný, kdo by to mohl vědět byla Mlha, ale ta už zmizela před kdoví jakou chvílí.
Pohledem jsem vyhledala Dantovi oči, ale nezdálo se mi, že by mě nějak vnímal. Asi byl zrovna ponořený ve vlastních úvahách. "Tak, když se k tomu nikdo nemáte, tak tedy půjdu." Můj hlas zněl nesměle, ale žádný z nich neprotestoval, takže jsem došla k praku. Po vzoru předešlých vlků jsem se do něj zahákla, zacouvala jsem tak daleko, jak mi to šlo a pak povolila svaly.
Pod mým letícím tělem se odehrávala stejná scéna, jako při letu do minulosti, teď jen byla obrácená. Užívala jsem si let, který byl asi poslední v mém životě, když už jsem se blížila ke svému tělo. Moji duši prostoupila radost nad očekávaným splynutím, když tu tma.

Probudila jsem se a slyšela jsem hlasy. Nechtělo se mi otevírat oči, ale přinutila jsem se. Byla jsem dezorientovaná, hladová a hlavně mě strašlivě bolela hlava. Když jsem si přivykla na svou váhu a stála už pevně na nohou podívala jsem se, kdo to tu mluví. Byli to vlci, se kterými jsem se seznámila jako s jedněmi z prvních. "Tak jsme to zvládli, co kluci?" Doufala jsem, že vědí o čem mluvím, protože mi to přišlo až moc skutečné, aby to byl pouhý sen. "Ostatním se nějak nechtělo, tak jsem se rozhodla, že se vystřelím dřív," prohodila jsem směrem k Sallarému, kdyby ho náhodou zajímalo, proč jsem tu dříve než zbytek.
Měla jsem v plánu počkat na Andanteho, ale také jsem se chtěla jít někam projít, či proběhnout. A v první řadě jsem chtěla jít najít pitnou vodu a nejlépe si i něco malého ulovit. Sedla jsem si kousek od dvou vlků, ale čekala jsem, jestli mi navrhnou, abych se k nim připojila a nebo jestli někam vyrazí sami.

// Snad nevadí, mě se už nechtělo čekat až se odpálkuje další. :D

Někdo se k mému nápadu s klecí nevyjádřil a někteří si mysleli, že to nebude přesně to, co se od nás očekává. Když jsem nad tím zauvažovala více, musela jsem jim dát za pravdu. No, nějak jsem začít musela. Než jsem se však dostala k vymyšlení další "super" myšlenky, vzal to do svých tlapek Morfeus. Vyrobil něco, o čem tvrdil, že je to prak. Nejdřív jsem si to nedokázala představit, ale když mu Newlin pomohl a věc dostala přesnější tvar, začínala jsem chápat, jak bude fungovat.
Padlo, že se do praku posadí Mlhahule nebo dokonce Newlin, který se na to asi třásl více, než malá vydra. Ale na našeho nejvíce mluvícího vlka se nedostalo, do praku nasedla průvodkyně minulostí a během okamžiku byla vystřelena přímo na dva vlky, kteří spolu už skoro začali zápasit.
Vydřička dopadla na černou vlčici. Kolem ní se objevila mlha, která mi byla dobře známá ze současnosti. Smrt se moc nerozpakovala a vyběhla z lesa. Ovšem cestou ještě volala něco ve stylu, že se moc radovat nemáme, že se vrátí. Když se vrátíš, zase se ti postavíme. Jen jsem doufala, že si mě nebude moc pamatovat, jestli se za ní někdy rozejdu s prosbou o novou magii.
Přišel k nám veliký vlk, aby nám poděkoval, že jsme mu pomohli. Snažila jsem se ho poslouchat s plným vědomím, ale neorientovala jsem se, jestli mluví zrovna o budoucnosti, minulosti nebo přítomnosti. Doufám, že se dlouho k ničemu nepřimotám. Dobrodružství jsem měla pro chvilku více než dost. Když začal Život vysvětlovat, kdo byla celou dobu lady Mlhahule, konečně jsem se chytila a dávala jsem celou dobu pozor.
Jakmile se bílý vlk vydal zpět do svého domova, švihla jsem ocasem na rozloučenou. Tak a co teď? Nikdo nám nějak neprozradil, jak se dostaneme zpátky a zeptat se už také nebylo koho. Rozhlédla jsem se a zrak mi padl na vyrobený prak. Chtěla jsem si ho jít aspoň očmuchat nebo prohlédnout z druhé strany, jestli by nám třeba nepomohl, ale to už se do něho nacpal Newlin, skoro stejně jako předním vydra, zacouval dozadu, ještě něco pronášel a letěl. Nechápala jsem, kde na to vzal tolik síly, když předtím museli vydru odpálit dva. Ohlédla jsem se za ním, ale viděla jsem miniaturní tečku v dálce na obloze. Natočila jsem hlavu na stranu. Nechtěla jsem se cpát dopředu, jelikož mi prak nepřipadal zrovna stabilní a moc jsem mu nevěřila. Raději bych to tu uzavírala, než abych skočila jako jedna z prvních. "Asi bychom měli následovat Newlinova příkladu? Jestli Vám to někomu nebude vadit, šla bych jako poslední, pro případ, že by někdo potřeboval pomoci." Rozhlédla jsem se po ostatních, zda proti tomu nebude někdo něco namítat.

// Děkuji, bylo to dobré. :) Poprosila bych o hvězdičku do taktiky lovu.
A ještě otázka, mám napsat poslední příspěvek k akci jako první nebo to už je jedno? Protože bych ho napsala až zítra. :D

Byla jsem ráda, že se na mě nikdo nevrhl. Když na mě pruhovaná, stále průhledná vlčice zavrčela, stáhla jsou ouška k hlavě, oháňku mezi nohy a celá se jakoby zmenšila. Otočila jsem k Nerssie hlavu, ale nějak mě nenapadlo nic, co bych na svou obhajobu řekla. Naštěstí zasáhl Morfeus, který sám prohlásil, že je to jeho chyba a že se nemáme nechat rozptylovat. Ano, jsou tu důležitější věci. Prohlédla jsem si ho a nezdálo se, že na něm elektřina napáchala hodně škod. Docela se mi ulevilo.
Trochu jsem se narovnala a stále se držela svého plánu, že až se vrátíme, tak půjdu a něco Morfeusovi ulovím. Ale vůči vydrám jsem už nechovala takovou zášť.
Začala jsem si více všímat okolí, ale nebylo to snadné. Newlin začal panikařit a Andante ho uklidňoval. Jeho hlas trochu uklidnil i mě. Mladá Morfeusova dcerka vykřikla něco o hladu. Nedávalo mi to smysl, ale pak jsem si znovu přehrála v hlavě hádanku, kterou nám dala Smrt a došlo mi to. Uznale jsem se na ni podívala a pokývala hlavou. Sallarému se mezitím nějak povedlo vyprostit vydřičku z pod hromady dřeva a ta mu dala takovou malou pusinku na čumák. Vypadalo to docela legračně, ale potom se vydra vydala k nejvíc upovídanému vlkovi, čapla ho a někam táhla. Chtěla jsem na ni zavrčet, ale všimla jsem si, že ho táhne směrem k portálu, kde se, díky správné odpovědi, zcela vytratily blesky.
Fascinovaně jsem pozorovala co se stane, když tu z portálu vyskočil mohutný vlk, který oplýval pozitivní energií. Nebo jsem ji z něho alespoň cítila. Tam kam došlápl, vyrostly květiny a travnatý koberec. Nějak nás to ke koberci táhlo a když se naše vlčí tlapky dotkly toho krásného kousku přírody, nabrali jsme mohutnost a už jsme nebyli jen duchy. Skoro jsem svou váhu neudržela, tak jsem si zvykla létat. Udělala jsem pár váhavých kroků, ale málem jsem se skácela, takže jsem další pokusy nedělala a chvilku jsem čekala, až si nohy zvyknou, že už musí zase šlapat. Rozhlédla jsem se po ostatních, ale ty se s tím vypořádali rychleji než já a už pomalu odbíhali za sourozenci. Abych nezůstala pozadu, donutila jsem svoje stále vratké nožky k běhu. Po chvilce mi to nepřišlo tak zvláštní, ale stále jsem se cítila trochu těžkopádně.
Doběhla jsem k ostatním členům a dívala se na dva tak rozdílné vlky, jak se snad chystají prát. Z toho ale asi nic dobrého nebude. Horečně jsem se rozhlížela, jestli najdu něco, co by nám mohlo pomoci zabránit obrovské bitce. Ale zároveň jsem i přemýšlela, co by se stalo, kdybychom ty dva nechali, aby se porvali. V hlavě mi však naskočil obrázek, co by se stalo, kdyby byl jeden z nich zabit. Když zemře Smrt, nikdo a nic by nemohlo umřít. Takže by nakonec bylo všude plno zvířat a všichni bychom strádali. A kdyby zemřel Život, tedy alespoň si myslím, že je to on, koho jiného pozitivního by měla Smrt za bratra, tak budeme všichni v háji taky.
Nemohla jsem na nic přijít. Spatřila jsem, že se o kousek dál vyhřívá Mlhahule a totálně to tady všechno ignoruje. Všimla jsem si i spousty věcí, ze kterých by se něco dalo vytvořit, jenže co. "Dala by se z toho vytvořit klec? Nebo je necháme, aby se porvali?" Vzápětí jsem si sama odpověděla: "Klec, asi nebude ten nejlepší nápad, jak bychom tam tu Smrt zavřeli?" Doufala jsem, že někoho něco napadne a zadá mi nějakou práci, abych se tu necítila tak nepotřebně.

// Ta obrovská rána, jak mi spadl kámen ze srdce. :D
A teď jsem nějak zamotaná já, tak snad jsem vše vystihla, tak jak má být. :)

Nerssie mi poradila, ať zkusím jít k bleskům. Newlin se zdál, že tam půjde sám. Upřímně jsem nevěděla co bych měla udělat. A když Morfeus zkusil použít blesky proti bleskům, měla jsem radost, že souhlasil s mým nápadem. I přes to, že nevěděl co se stane.
Černá vlčice stále svou otázku opakovala dokola a dokola. Až když Sallaré vykřikl ticho, došlo mi že otázka, kterou Smrt opakovala, byla hádanka. Po vyřknutí se dotyčný vlk zdál trochu více hmotný. Podívala jsem se na portál a na blesky kolem, jestli se s nimi něco stalo. Všimla jsem si, že se zmenšily, ale zdálo se mi, že se i rozběhly proti Morfeusovi. Měla jsem o něj strach, protože se zdálo, že tu elektřinu cítí. A příjemné to není. Ajaj.
Bylo mi z toho zle. Kvůli mému nápadu se černý alfa trochu vypařil. Měla jsem chuť skočit do těch blesků a nechat se uškvařit. "To, to jsem nechtěla, promiň. Byl to špatný nápad." Ještě, že se nenašlo více vlků, kteří by to zkusili, měla bych ještě více výčitek svědomí. Doufala jsem, že se na mě ostatní členové smečky nesesypou, nevyženou nebo nenaštvou. I když bych si to možná zasloužila.
Umínila jsem si, že už nepromluvím, pokud to nebude opravdu nutné. Černá smrtící vlčice nám položila další otázku. Tentokrát jsem se na ni soustředila, ale odpověď mi na mysl nepřicházela. Nabádala nás, ať tentokrát nepodvádíme. Podívala jsem se po lady Mlze, ale ta se vypařila celá. Byla pryč. I ta nás už opustila? Moji mysl pohltily temné myšlenky, že jsme navždy ztraceni.
Začala jsem se rozhlížet okolo sebe, jestli neuvidím něco, co by se dalo použít na útěk. Všimla jsem si hromady dřeva, kde se mi zdálo, že se něco hýbe. Neviděla jsem, co to je a ani jsem už neměla chuť něco hledat. Ale když to bude důležité, mohla bych si opravit svou reputaci. Donutila jsem se tam jít, ale stále jsem nedokázala rozeznat, co se pod hromadou ukrývá. Zkusila jsem hrábnout, ale tlapka mi projela kmenem, jako nic. "S..." Raději jsem zmlkla dřív, než jsem promluvila. Až se vrátíme, tak ulovím Morfeusovi velkou vydru. Stejně za to určitě může ona. Až teď mi došlo, že malé zvířátko pod hromadou je vydra. Jenže, já ji pomoci nemohla. Magie jsme už použít nesměli a jediný trochu hmotný byl Sallaré. Podívala jsem se na něj a bála jsem se promluvit. V duchu jsem se už viděla, jak odcházím ze smečky. Ne, tak to nesmí skončit. Ale co když to je past? Váhala jsem, ale odhodlala jsem se. "Myslíte, že bychom jí měli pomoci?"

// Moc se omlouvám Morfeusovi. Snad se na mě moc nezlobíš :D Už jsem přišla na tu nevýhodu, když píšu jako první. :D