Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stále jsem vytvořené věci nevěřila. Ovšem na Sallarém i na Morfeusovi nebylo po strachu či zaváhání ani památky. Rozhlédla jsem se po zbytku skupiny, ale nikdo se dvakrát nehrnul k praku, aby se mohl vystřelit zpátky do svého těla. To tu chcete zůstat?
Pomalu jsem začínala litovat svého návrhu, že počkám a půjdu jako poslední. Začínalo se mi stýskat po hmotném a reálném těle. Hlavně jsem nevěděla jestli moje tělo je v bezpečí, zda nechřadne, netrpí žízní a tak. Těžko mi na to mohl někdo odpovědět. Jediný, kdo by to mohl vědět byla Mlha, ale ta už zmizela před kdoví jakou chvílí.
Pohledem jsem vyhledala Dantovi oči, ale nezdálo se mi, že by mě nějak vnímal. Asi byl zrovna ponořený ve vlastních úvahách. "Tak, když se k tomu nikdo nemáte, tak tedy půjdu." Můj hlas zněl nesměle, ale žádný z nich neprotestoval, takže jsem došla k praku. Po vzoru předešlých vlků jsem se do něj zahákla, zacouvala jsem tak daleko, jak mi to šlo a pak povolila svaly.
Pod mým letícím tělem se odehrávala stejná scéna, jako při letu do minulosti, teď jen byla obrácená. Užívala jsem si let, který byl asi poslední v mém životě, když už jsem se blížila ke svému tělo. Moji duši prostoupila radost nad očekávaným splynutím, když tu tma.

Probudila jsem se a slyšela jsem hlasy. Nechtělo se mi otevírat oči, ale přinutila jsem se. Byla jsem dezorientovaná, hladová a hlavně mě strašlivě bolela hlava. Když jsem si přivykla na svou váhu a stála už pevně na nohou podívala jsem se, kdo to tu mluví. Byli to vlci, se kterými jsem se seznámila jako s jedněmi z prvních. "Tak jsme to zvládli, co kluci?" Doufala jsem, že vědí o čem mluvím, protože mi to přišlo až moc skutečné, aby to byl pouhý sen. "Ostatním se nějak nechtělo, tak jsem se rozhodla, že se vystřelím dřív," prohodila jsem směrem k Sallarému, kdyby ho náhodou zajímalo, proč jsem tu dříve než zbytek.
Měla jsem v plánu počkat na Andanteho, ale také jsem se chtěla jít někam projít, či proběhnout. A v první řadě jsem chtěla jít najít pitnou vodu a nejlépe si i něco malého ulovit. Sedla jsem si kousek od dvou vlků, ale čekala jsem, jestli mi navrhnou, abych se k nim připojila a nebo jestli někam vyrazí sami.

// Snad nevadí, mě se už nechtělo čekat až se odpálkuje další. :D

Někdo se k mému nápadu s klecí nevyjádřil a někteří si mysleli, že to nebude přesně to, co se od nás očekává. Když jsem nad tím zauvažovala více, musela jsem jim dát za pravdu. No, nějak jsem začít musela. Než jsem se však dostala k vymyšlení další "super" myšlenky, vzal to do svých tlapek Morfeus. Vyrobil něco, o čem tvrdil, že je to prak. Nejdřív jsem si to nedokázala představit, ale když mu Newlin pomohl a věc dostala přesnější tvar, začínala jsem chápat, jak bude fungovat.
Padlo, že se do praku posadí Mlhahule nebo dokonce Newlin, který se na to asi třásl více, než malá vydra. Ale na našeho nejvíce mluvícího vlka se nedostalo, do praku nasedla průvodkyně minulostí a během okamžiku byla vystřelena přímo na dva vlky, kteří spolu už skoro začali zápasit.
Vydřička dopadla na černou vlčici. Kolem ní se objevila mlha, která mi byla dobře známá ze současnosti. Smrt se moc nerozpakovala a vyběhla z lesa. Ovšem cestou ještě volala něco ve stylu, že se moc radovat nemáme, že se vrátí. Když se vrátíš, zase se ti postavíme. Jen jsem doufala, že si mě nebude moc pamatovat, jestli se za ní někdy rozejdu s prosbou o novou magii.
Přišel k nám veliký vlk, aby nám poděkoval, že jsme mu pomohli. Snažila jsem se ho poslouchat s plným vědomím, ale neorientovala jsem se, jestli mluví zrovna o budoucnosti, minulosti nebo přítomnosti. Doufám, že se dlouho k ničemu nepřimotám. Dobrodružství jsem měla pro chvilku více než dost. Když začal Život vysvětlovat, kdo byla celou dobu lady Mlhahule, konečně jsem se chytila a dávala jsem celou dobu pozor.
Jakmile se bílý vlk vydal zpět do svého domova, švihla jsem ocasem na rozloučenou. Tak a co teď? Nikdo nám nějak neprozradil, jak se dostaneme zpátky a zeptat se už také nebylo koho. Rozhlédla jsem se a zrak mi padl na vyrobený prak. Chtěla jsem si ho jít aspoň očmuchat nebo prohlédnout z druhé strany, jestli by nám třeba nepomohl, ale to už se do něho nacpal Newlin, skoro stejně jako předním vydra, zacouval dozadu, ještě něco pronášel a letěl. Nechápala jsem, kde na to vzal tolik síly, když předtím museli vydru odpálit dva. Ohlédla jsem se za ním, ale viděla jsem miniaturní tečku v dálce na obloze. Natočila jsem hlavu na stranu. Nechtěla jsem se cpát dopředu, jelikož mi prak nepřipadal zrovna stabilní a moc jsem mu nevěřila. Raději bych to tu uzavírala, než abych skočila jako jedna z prvních. "Asi bychom měli následovat Newlinova příkladu? Jestli Vám to někomu nebude vadit, šla bych jako poslední, pro případ, že by někdo potřeboval pomoci." Rozhlédla jsem se po ostatních, zda proti tomu nebude někdo něco namítat.

// Děkuji, bylo to dobré. :) Poprosila bych o hvězdičku do taktiky lovu.
A ještě otázka, mám napsat poslední příspěvek k akci jako první nebo to už je jedno? Protože bych ho napsala až zítra. :D

Byla jsem ráda, že se na mě nikdo nevrhl. Když na mě pruhovaná, stále průhledná vlčice zavrčela, stáhla jsou ouška k hlavě, oháňku mezi nohy a celá se jakoby zmenšila. Otočila jsem k Nerssie hlavu, ale nějak mě nenapadlo nic, co bych na svou obhajobu řekla. Naštěstí zasáhl Morfeus, který sám prohlásil, že je to jeho chyba a že se nemáme nechat rozptylovat. Ano, jsou tu důležitější věci. Prohlédla jsem si ho a nezdálo se, že na něm elektřina napáchala hodně škod. Docela se mi ulevilo.
Trochu jsem se narovnala a stále se držela svého plánu, že až se vrátíme, tak půjdu a něco Morfeusovi ulovím. Ale vůči vydrám jsem už nechovala takovou zášť.
Začala jsem si více všímat okolí, ale nebylo to snadné. Newlin začal panikařit a Andante ho uklidňoval. Jeho hlas trochu uklidnil i mě. Mladá Morfeusova dcerka vykřikla něco o hladu. Nedávalo mi to smysl, ale pak jsem si znovu přehrála v hlavě hádanku, kterou nám dala Smrt a došlo mi to. Uznale jsem se na ni podívala a pokývala hlavou. Sallarému se mezitím nějak povedlo vyprostit vydřičku z pod hromady dřeva a ta mu dala takovou malou pusinku na čumák. Vypadalo to docela legračně, ale potom se vydra vydala k nejvíc upovídanému vlkovi, čapla ho a někam táhla. Chtěla jsem na ni zavrčet, ale všimla jsem si, že ho táhne směrem k portálu, kde se, díky správné odpovědi, zcela vytratily blesky.
Fascinovaně jsem pozorovala co se stane, když tu z portálu vyskočil mohutný vlk, který oplýval pozitivní energií. Nebo jsem ji z něho alespoň cítila. Tam kam došlápl, vyrostly květiny a travnatý koberec. Nějak nás to ke koberci táhlo a když se naše vlčí tlapky dotkly toho krásného kousku přírody, nabrali jsme mohutnost a už jsme nebyli jen duchy. Skoro jsem svou váhu neudržela, tak jsem si zvykla létat. Udělala jsem pár váhavých kroků, ale málem jsem se skácela, takže jsem další pokusy nedělala a chvilku jsem čekala, až si nohy zvyknou, že už musí zase šlapat. Rozhlédla jsem se po ostatních, ale ty se s tím vypořádali rychleji než já a už pomalu odbíhali za sourozenci. Abych nezůstala pozadu, donutila jsem svoje stále vratké nožky k běhu. Po chvilce mi to nepřišlo tak zvláštní, ale stále jsem se cítila trochu těžkopádně.
Doběhla jsem k ostatním členům a dívala se na dva tak rozdílné vlky, jak se snad chystají prát. Z toho ale asi nic dobrého nebude. Horečně jsem se rozhlížela, jestli najdu něco, co by nám mohlo pomoci zabránit obrovské bitce. Ale zároveň jsem i přemýšlela, co by se stalo, kdybychom ty dva nechali, aby se porvali. V hlavě mi však naskočil obrázek, co by se stalo, kdyby byl jeden z nich zabit. Když zemře Smrt, nikdo a nic by nemohlo umřít. Takže by nakonec bylo všude plno zvířat a všichni bychom strádali. A kdyby zemřel Život, tedy alespoň si myslím, že je to on, koho jiného pozitivního by měla Smrt za bratra, tak budeme všichni v háji taky.
Nemohla jsem na nic přijít. Spatřila jsem, že se o kousek dál vyhřívá Mlhahule a totálně to tady všechno ignoruje. Všimla jsem si i spousty věcí, ze kterých by se něco dalo vytvořit, jenže co. "Dala by se z toho vytvořit klec? Nebo je necháme, aby se porvali?" Vzápětí jsem si sama odpověděla: "Klec, asi nebude ten nejlepší nápad, jak bychom tam tu Smrt zavřeli?" Doufala jsem, že někoho něco napadne a zadá mi nějakou práci, abych se tu necítila tak nepotřebně.

// Ta obrovská rána, jak mi spadl kámen ze srdce. :D
A teď jsem nějak zamotaná já, tak snad jsem vše vystihla, tak jak má být. :)

Nerssie mi poradila, ať zkusím jít k bleskům. Newlin se zdál, že tam půjde sám. Upřímně jsem nevěděla co bych měla udělat. A když Morfeus zkusil použít blesky proti bleskům, měla jsem radost, že souhlasil s mým nápadem. I přes to, že nevěděl co se stane.
Černá vlčice stále svou otázku opakovala dokola a dokola. Až když Sallaré vykřikl ticho, došlo mi že otázka, kterou Smrt opakovala, byla hádanka. Po vyřknutí se dotyčný vlk zdál trochu více hmotný. Podívala jsem se na portál a na blesky kolem, jestli se s nimi něco stalo. Všimla jsem si, že se zmenšily, ale zdálo se mi, že se i rozběhly proti Morfeusovi. Měla jsem o něj strach, protože se zdálo, že tu elektřinu cítí. A příjemné to není. Ajaj.
Bylo mi z toho zle. Kvůli mému nápadu se černý alfa trochu vypařil. Měla jsem chuť skočit do těch blesků a nechat se uškvařit. "To, to jsem nechtěla, promiň. Byl to špatný nápad." Ještě, že se nenašlo více vlků, kteří by to zkusili, měla bych ještě více výčitek svědomí. Doufala jsem, že se na mě ostatní členové smečky nesesypou, nevyženou nebo nenaštvou. I když bych si to možná zasloužila.
Umínila jsem si, že už nepromluvím, pokud to nebude opravdu nutné. Černá smrtící vlčice nám položila další otázku. Tentokrát jsem se na ni soustředila, ale odpověď mi na mysl nepřicházela. Nabádala nás, ať tentokrát nepodvádíme. Podívala jsem se po lady Mlze, ale ta se vypařila celá. Byla pryč. I ta nás už opustila? Moji mysl pohltily temné myšlenky, že jsme navždy ztraceni.
Začala jsem se rozhlížet okolo sebe, jestli neuvidím něco, co by se dalo použít na útěk. Všimla jsem si hromady dřeva, kde se mi zdálo, že se něco hýbe. Neviděla jsem, co to je a ani jsem už neměla chuť něco hledat. Ale když to bude důležité, mohla bych si opravit svou reputaci. Donutila jsem se tam jít, ale stále jsem nedokázala rozeznat, co se pod hromadou ukrývá. Zkusila jsem hrábnout, ale tlapka mi projela kmenem, jako nic. "S..." Raději jsem zmlkla dřív, než jsem promluvila. Až se vrátíme, tak ulovím Morfeusovi velkou vydru. Stejně za to určitě může ona. Až teď mi došlo, že malé zvířátko pod hromadou je vydra. Jenže, já ji pomoci nemohla. Magie jsme už použít nesměli a jediný trochu hmotný byl Sallaré. Podívala jsem se na něj a bála jsem se promluvit. V duchu jsem se už viděla, jak odcházím ze smečky. Ne, tak to nesmí skončit. Ale co když to je past? Váhala jsem, ale odhodlala jsem se. "Myslíte, že bychom jí měli pomoci?"

// Moc se omlouvám Morfeusovi. Snad se na mě moc nezlobíš :D Už jsem přišla na tu nevýhodu, když píšu jako první. :D

Mé oči se dívaly na vlčici, která byla opravdu tou Smrtí, ke které někteří chodili dobrovolně. V hlavě jsem si však přehrávala slova a skutky, které se staly, než jsme sem "dojeli", i ty, které se staly chvíli poté. Musela jsem se usmát nad některými poznámkami i nad tím, že některým společníkům se stále nelíbilo, že se vznášíme.
Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych se neztratila v mysli, protože to by mi mohlo být na tomto místě osudné. Všimla jsem si, že Andante na elegantní černou vlčici zírá s úžasem i něhou v očích. Trochu mě bodl osten žárlivosti a z hrdla se mi vydralo zavrčení, které nebylo nějak extra slyšitelné, ale pro mě uspokojivé. Neměla jsem však moc možností s tím udělat něco víc, protože jsem si všimla, že malá lady seskočila Morfeusovi z hlavy a vypadala trochu zmateně. Tak to není dobré.
Horečně se nám omlouvala, že to je špatná vzpomínka, či myšlenka, nebo jak to pojmenovala. Pak mi před očima blesklo světlo, jako by přímo přede mě práskl blesk. Nevěděla jsem co se stalo a jestli to stejné postihlo i ostatní, nicméně se mi to vůbec nelíbilo. Rozvážný hlásek v hlavě mě však nabádal k tomu, abych byla klidná a počkala, až se mi zrak opět vrátí. Párkrát jsem tedy zamrkala a pomalu se přede mnou začal objevovat Sarumenský hvozd, už né tak krásný, jako když jsme přišli, ale více podobný současnému.
Pod námi se pohybovala tatáž černočerná vlčice, jen z její mírumilovnosti a harmonie nezůstalo skoro nic. Teď už mi její jméno k ní více sedělo. Sledovali jsme ji na malé mýtince jak zrovna ničí náš les. Nějak se mi to přestávalo líbit. Zahleděla jsem se na Mlhahuli, která nás sice ujistila, že to je už ono, ale stále se tvářila pochybovačně až zmateně.
Zahleděla jsem se zpátky na mýtinu, kde se Smrt celkem rozjela v ničení. Kácela stromy, keře, ryla do půdy. Jedním slovem pohroma. Všimla jsem si nějakých zářících znaků na zemi. Při podrobném zkoumání jsem si všimla malého otvoru na klíč. Než jsem však stačila něco říci nebo se alespoň dolů ke kruhům přiblížit, začaly kolem tančit blesky, které jakékoliv přiblížení neumožňovaly. Do toho se od Smrti dokola ozývala hádanka, která mi pomalu, ale jistě lezla na nervy, když ji pořád opakovala. Byla jsem ráda, že se vydala někam pryč.
Rozhlédla jsem se po ostatních. "Myslíte, že nám ty blesky mohou ublížit, i když jsme průhlední? Cestou sem jsem procházela stromy a taky mi to nijak neublížilo." Jenže jsem si chtěla zachovat nějakou naději na návrat do svého těla a to by šlo špatně, když by se tu moje tělo vypařilo. Ale chtít, aby tam šel někdo jiný mi nepřišlo správné. Upřela jsem svůj zrak na vydru, ale ta mlčela jako zařezaná. Zůstali jsme v tom sami. "A nešlo by ty blesky ovládnout nějakou magií? Jestli ji tedy tady můžeme používat. Pak by se tam dalo dát klíček a osvobodit někoho, kdo se chce dostat ven. I když, je otázkou jestli by to nebylo horší." Dál jsem nepokračovala, protože jsem se začala rozhlížet jestli tu někde není nějaký zdroj vody. Sice bych toho moc nesvedla, ale aspoň bych odzkoušela, jestli tu magie fungují.

Rozhlížela jsem se kolem sebe na reakci ostatních. Malá vlčice se zdála být šťastná, že se vznášíme. I jiní byli nadšení, ale některým se to nelíbilo. Mezi nimi byl i můj šedý společník, který byl rád, že jsem relativně v pořádku a také se mi nezdálo, že by se na mě nějak zlobil, ale jinak nadšením neskákal. I když, když se ke mně vydal, bylo to trochu neohrabané. Mě se to však líbilo, přišlo mi to roztomilé. Avšak Andante vypadal, jako by přišel o svou hrdost nebo něco takového, takže jsem raději zachovala neutrální výraz a nijak to nekomentovala. Jen jsem pokývala hlavou a odpověděla jsem: "Je dobře, že i ty. A neboj, myslím, že to bude dobrodružství." Usmála jsem se a mrkla na něj. Poté jsem se začala věnovat okolí.
Pruhovaná vlčice zareagovala tak, jak jsem si myslela, takže jsem raději byla už ticho. Jenže brzy se začalo dít něco divného. Mlha, uvelebená na hlavě Nerssie, začala měnit svůj tvar a stalo se z ní zvířátko, které jsem jednou lovila. Přišla se mi pomstít. jen mi to hlavou proběhlo, když tu zvířátko promluvilo. Hlásek byl takový, že nepřipouštěl jakoukoliv diskuzi. Jen jsem měla touhu se smát, jak nepřirozený byl.
Mlha se nám představila jako lady Mlhahule a ujistila nás, že nejsme mrtví. Jenže můžeme být. Tak to abychom udělali všechno pro navrácení se k životu. Ale nedovolila jsem si to lady říci nahlas. Třeba umí číst myšlenky. Dále jsem se však svými myšlenkami nezabývala, protože jsem chtěla pochytit každé slovo, které nám Mlhahule řekne.
Najednou se malé zvířátko začalo pohybovat velmi rychle. Seskočilo z hlavy vlčice, přiběhlo k Newlinovi a předalo mu pár slov. Poté se zastavilo a všechny nás k sobě svolalo. Rozhlédla jsem se po ostatních a připlula blíže. Oznámilo nám, že jsme se ocitli spoustu let v minulosti. Během mrknutí oka se tomu tak opravdu stalo. Všude kolem byla nádherná příroda, žádné bažiny ani nic podobného. Hvozd ztratil na své tajuplnosti a nepřístupnosti, ale získal život v mnoha jiných podobách. Až se mi z toho tajil dech. I barvy se začaly zvýrazňovat.
Malá vydřička skočila do Morfeusovi ledové koruny, která se přenesla do "světa duchů" a zároveň do minulosti s námi. Zvířátko nezahálelo a hned nás seznámilo s prvním úkolem, který máme udělat. Přeběhnout celý les. Samozřejmě nás nezapomněla pořádně vystrašit. Protočila jsem oči a zakřenila jsem se na Andanteho. Dlouho nic a teď je to samé utíkejte, spěchejte a tak. Podívala jsem se na ostatní a kývla jsem jejich směrem. Mohli nebo nemuseli to postřehnout, ale chtěla jsem tím dát najevo, že jako smečka to jistě zvládneme.
Vyskočila jsem do vzduchu a letěla jsem směrem, který nám Mlhahule přikázala. Čím rychleji jsem se snažila běžet, tím více rozmazané bylo okolí a zdálo se mi, že se mění i roční období. Dalo by se na to dívat dlouho, ale tlačil nás čas. Proto jsem vynaložila všechny své síly a hnala jsem se tak rychle, jak jsem nejlépe uměla a krajinu si moc neužívala. Nevím kolik nám to zabralo času, ale brzy jsme dorazili k vlčici, která byla velmi zvláštní. Černá jako jasná noc. nic zákeřného. Zelené oči, drápky a ocas? Tento popis seděl jen na jednu vlčici, o které jsem však jen slyšela, sama jsem ji ještě neviděla. Ale ti, kteří o ní mluvili ji popisovali jako zlou, černou jako noc před bouří, či tak nějak. Tahle vlčice se jí podobá, ale ta radost ze života je úplně v rozporu s tím, co jsem o ní slyšela. Byla jsem zmatená, takže jsem se musela zeptat, doufala jsem, že mi někdo ze skupiny dokáže odpovědět. "Je to..." Slova se mi zadrhla v krku, takže jsem se podívala po společnících a až pak pokračovala. "Smrt?" Trochu jsem doufala, že mi to někdo vymluví, protože jsem přesně nechápala co tu vlastně děláme a na co to koukáme.

// Snad se to dá číst. :D

Když jsem tak stála a pozorovala mlhu, v hlavě mi doznívala slova šedého vlčka. Je možné, aby to byla past? Věřit se mi tomu moc nechtělo, zvlášť když je mlha zdejší kamarádkou a smečkovou magií. Hlavně, je tu s námi Morfeus a tomu by snad mlha neublížila, když je tu alfou. Nebo by toho byla schopná? Trochu mě sžíraly pochybnosti a na klidu mi nepřidával ani můj společník, který se postavil přede mě jako můj živý štít. Dojalo mě to, ale také jsem si říkala, jestli jsem nás oba nedostala do nebezpečí. Jestli se mu něco stane, tak je to jen moje vina. To já přeci chtěla, abychom sem šli.
Kdyby Newlin nemluvil, tak bych si ani nevšimla, že přišel. Jen jsem nevěděla, jestli má tak tichý krok nebo to bylo tím, že jsem byla obalená tichými tóny, které mi proudily do oušek. Ale ani tóny nedokázaly přehlušit jeho otázky. Byly trefné, ale přišlo mi hrubé tak moc narušovat tu melodii.
V hlavě se mi přebíjely názory, že odsud musíme hned odejít s názory, že tu za každých okolností musíme zůstat. Začínala se mi z toho motat hlava, ale najednou se mlha zvedla, něco na Newlina vypustila a zmlkla. To ticho bylo tak nepříjemné, jako by se nějaká má část ztratila. Ani vítr v korunách nezašuměl, žádná větvička nepraskla, jakoby celý les a my s ním zadržely dech.
Rozhlédla jsem se po ostatních, když jsem si všimla, že se pod nimi objevilo nějaké kolečko z Mlhy. Zděšeně jsem se podívala pod sebe a ukázalo se, že pode mnou je také. Zapomněla jsem na ostatní a snažila se vyškubnout a utéct pryč. V hlavě mi jen tepalo past, past, past... Šplhalo mi to po nohou, táhlo se to k mému čumáku, až jsem cítila jen omamnou vůni, stejně lákavou jako byla hudba, která před chvílí ustala. Snažila jsem se bránit, ale nešlo to. Než jsem se vůni poddala, podívala jsem se na Andanteho a v očích se mi zračila věta, že jsem ho měla poslechnout. Pak už jsem jen cítila, jak mě něco nebo někdo zvedá do výšky a vrhl mé tělo zpátky na zem.

Cítila jsem se zvláštně. Už jsem neslyšela podivnou hudbu, necítila jsem zvláštní pach, ale vlastně jsem necítila nic. Otevřela jsem jedno oko a svět se se mnou zatočil. Já letím! Nevěděla jsem jestli se mám smát, plakat, bát se a nebo si to užívat. Bylo to tak neskutečně skutečné. Rozhlédla jsem se okolo sebe a neviděla jsem barvy, jen černou a bílou a ostatní, jak se tu se mnou vznáší. Vypadali stejně překvapeně jako já. Zkusila jsem udělat pohyb a zjistila jsem, že to je skoro stejné, jako běhání po zemi, jen běhám po vzduchu. Páni.
Přestávala jsem se bát a tak jsem připlachtila blíže ke kolektivu. Možná to bylo divné, ale mě se létání líbilo. Jen kdybych měla i svoje tělo. Když jsem naše těla hledala, pořádně jsem je přes hustou kouřovou clonu neviděla. Snažila jsem se najít mlhu, která za tento zmatek mohla a po chvilce jsem ji objevila, jak trůní Nerssie na hlavě, jako nějaká mlžná korunka. "Takže, co teď?" Jiná otázka se nenabízela, tak jsem ji položila jako první. Můj hlas zněl nějak dutě, jako bych to ani nemluvila já.
Podívala jsem se na vlčici, která mívala šedou barvu a každé oko jiné, ale teď jí zůstaly jen jako poznávací znamení pruhy. Měla jsem z ní respekt a trochu strach, ale i přesto jsem se zeptala: "Nešeptá ti nějaké rady, když už ti sedí na hlavě, Nerssie?" Doufala jsem, že se po mě neožene, ale když jsme byli průhlední, tak by mi asi ublížit nemohla.

// Tak když se k tomu nikdo nemá, tak napíšu jako první. :D Ale asi bude v pořadí zmatek. :D A jestli jsem někomu prvenství sebrala, tak to když tak smažu a počkám, až budu na řadě. :D

Ahoj, přidávám se k žádostem. :) Chtěla bych poprosit o druhé herní charakter. Pravdou je, že jsem se kdysi na dlouhou dobu odmlčela, ale Gallirea mi začala chybět. Nyní žádný větší výpadek neočekávám, protože mi toto prostředí přijde jako dobrá relaxace od světa. :)
Chtěla bych zkusit hrát za vlka, který má odlišné vlastnosti, než jsou ty mé, protože já jsem už promítnutá ve Wolfi. :D
Děkuji za přečtení a zvážení. :)

// Úkryt

NĚCO nás vedlo lesem. Chvilku to běželo rovně, chvilku zatáčelo a občas jsem měla pocit, jako by nás to vodilo v kruhu. Podívala jsem se na mého společníka a srovnala jsem s ním krok. Netvářil se tak nadšeně nebo spíš zvědavě jako já, ale těžko říci, co se mu honilo za jeho šedýma očkama.Sice jsem Danteho znala, ale někdy v něm bylo těžké číst. Všechno chce čas.
Běželi jsme mlčky, ale mě to nevadilo. Užívala jsem s, že jsem v blízkosti přítele a brala jsem pronásledování mlhy jako příjemnou rozcvičku. Napadlo mě, že jsem dlouho neviděla ostatní členy. Naposledy, když nás minuli ve vchodu do úkrytu jsme viděli tři z nich, ale to bylo všechno. Vede je také to, co nás? Chce nás to sehnat dohromady nebo jsme s Andantem jediní, kteří tu mlhu vidí?
Začala jsem více věnovat pozornost okolí. Už dlouho nás to totiž vedlo jedním směrem. Snažila jsem se vybavit si, co mi o této části lesa říkali Morfeus s Neyteri. "Víš, nejsem si jistá, ale myslím, že nás to vede do části lesa, kde, pokud se nepletu, je jedovatá voda," prohodila jsem směrem k šedému vlčkovi a čekala na jeho reakci. Bylo dost možné, že jsem si spletla strany. Ale můj vnitřní hlas mi říkal, že to bude ono.
Zpomalila jsem do kroku a nadechla se. Cítila jsem zde už pár pachů. Některé známé, jeden méně a jeden úplně neznámý. Nová známost? Můj čenich mě nezradil, po chvilce jsem totiž uviděla černý kožich s bílými znaky, který patřil Morfeusovi, pak šedý kožich s pruhy, který patřil vlčici, která má každé oko jiné. Další, kdo zde stál byl Sallaré a zdál se stejně jako ostatní uchvácen podivnou a zpěvavou mlhou. Poslední byla vlčice, kterou jsem ještě neviděla, ale přišla mi známá. Všimla jsem si, že na dospělou velikost ji pár centimetrů ještě chybí, takže musela být odrostlejší vlče. Kolik říkal Morfeus, že má potomků? Nemohla jsem si vzpomenout, ale vzhledem k tomu, že mi mladá vlčice připomínala trochu Rannatha, tak asi byla jeho sestrou, tedy dcerou alf.
Podívala jsem se na Andanteho, abych se ujistila, že tam je a pohledem ujistila jeho, že to bude dobré, protože alespoň dva vlky tu zná. Pomalu jsem došla k malé skupince a postavila se k nim. Podívala jsem se směrem, kterým se dívali oni a nenacházela jsem slov. Jen jsem dokázala stát a dívat se, jak mlha tančí nad smrtelnými výpary.

// Děkuji za počkání a omlouvám se, chvilku to trvalo, perný víkend, ale teď jsem jen Vaše. :D :)

Probudila jsem se, ale nějak se mi ještě nechtělo vstávat. Nechala jsem zavřené oči a užívala si tu samotu. Samotu?! Došlo mi, že už necítím teplo vlčího těla, ani váhu hlavy na mých zádech.
Prudce jsem otevřela oči a s hrůzou jsem se rozhlížela kolem sebe, protože se mi nechtělo uvěřit, že by mě Andante bez rozloučení opustil. Naštěstí jsem si ho brzy všimla, jak sedí u vchodu do jeskyně a nabírá energii nového dne. Uvolnila jsem se a položila jsem si hlavu na tlapky. Možná bych ještě spala, ale kdo by si chtěl nechat ujít tak krásný den, který se mi nabízí. Sice jsem ven neviděla, ale pořádně jsem se vyspala, takže jsem měla mírně optimističtější náladu. i jsem si všimla, že v jeskyni není taková zima, jaká tu panovala, když jsme šli spát. Mírné oteplení? Nebo jaro?
Přestala jsem v duchu rozebírat počasí a pořádně jsem se protáhla. Měla jsem i trochu pomačkaný kožich, takže jsem si ho pořádně urovnala. Tlapkou jsem si párkrát promnula oči a radostně jsem se šla přidat k mému společníkovi. Nechtěla jsem ho rušit v jeho rozjímání, takže jsem si sedla vedle něho a pozorovala les. Po chvilce mlčení mi to nedalo a musela jsem něco říct. "Dobré ráno přeji. Doufám, že si dobře vyspal." Otočila jsem se na něho, usmála se a zavrtěla ocáskem. "Chtěla jsem ti poděkovat..." slova se mi zadrhla v krku, takže jsem se na něho jen dívala a doufala jsem, že to pochopí i beze slov, jak jsem mu vděčná za poskytnutí tepla. Abych ale na něho jen hloupě nezírala, položila jsem oháňku na tu jeho, na znamení vděčnosti.
Jelikož se mezi námi rozhostilo ticho, zahleděla jsem se znovu do lesa. Hlavou se mi promítaly představy, co bychom asi mohli dělat nebo, když Andante nebude chtít dále se mnou trávit čas, tak co budu dělat já, když tu jsem zpozorovala nějaký podezřelý pohyb, který se hnal naším směrem.
Nedůvěřivě jsem se na tu věc dívala a když se stále více přibližovala, tak jsem se postavila a výhružně zavrčela. To něco ze mě však strach nemělo a přiletělo to až ke mně. Najedou jsem měla v ouškách nejkrásnější melodii, jakou jsem kdy slyšela. Vše jakoby odplulo někam mimo mé vnímání a já se ztrácela v těch krásných tónech.
Pak to náhle skončilo a ta věc se změnila v mlhu, která se vryla pod zem a vytvářela jakousi cestičku někam do lesa. Čekala tam a když jsem udělala krok k ní, o kousek se posunula, jakoby mě chtěla někam vést. Užasle jsem se zadívala na vlčka, zdali se mu stalo, to co mě a co si o tom myslí. "Asi po nás chce, abychom to sledovali." Popošla jsem dalších pár kroků a cestička se stále neztrácela. Otočila jsem se na Andanteho. "Jdeme?"
Zaplavovala mě vlna vzrušení a adrenalinu. Připadala jsem si jako vlče, které přišlo na novou hračku. Seskočila jsem z římsy a rozběhla jsem se po směru cestičky. Za chvilku jsem zpomalila a nakonec jsem se o kousek vrátila, abych se Dantemu neztratila. Přeci jen by to ode mě bylo nezdvořilé, abych mu tak utekla, když se o mě celou noc staral. Mlha v zemi si to ale nemyslela a když jsem se vrátila, tak se za mnou natahovala a přímo vybízela, ať konečně pokračujeme.

// Sarumenský hvozd

Ještě než si malý vlček uložil, tak se mě zeptal, jestli si nás nevšimli schválně. Musela jsem uznat, že mě tato varianta nenapadla, takže jsem ji chvilku zvažovala. "Nevím..." Dál jsem nevěděla co říci a ani jsem nevěděla, zda mi bylo dobře rozumět s oháňkou přes tlamu.
Očima jsem sledovala Šedookatého, jak si našel místo kousek ode mě a ulehl. Chtěla jsem mu popřát dobrou noc, když tu se na mě pronikavě podíval a něco zakuckal. Zvedlo to ve mně vlnu zvědavosti, ale čekala jsem, co se bude dít dál.
Andante se zvedl na tlapky a váhavě se vydal směrem ke mně. Stále jsem ho nespouštěla z očí, protože jsem si už vůbec nebyla jistá, co se mu tak může prohánět hlavou nebo co má dokonce v plánu. Mladý vlk došel za mě, takže jsem na něho neviděla, ale během chvilky jsem cítila teplo jeho zad na svých. Na malou chvíli jsem ztuhla, protože jsem to nečekala. Jakmile se mi jeho teplo začalo rozlévat tělem, uvědomila jsem si, jaká mi vlastně byla zima a zase jsem se uvolnila. Vnímala jsem jeho dech. Poté mi položil hlavu na záda, možná aby mě ještě více zahřál. Nyní jsem se necítila jako silná vlčice, která by ho měla hlídat. Ne, tento pocit byl jiný, krásný a přitom tak zvláštní.
Zamumlal něco, čemu jsem porozuměla až později, protože jsem se stále snažila přijít, jak pojmenovat ten nový pocit. Po chvilce zašeptal do ticha přání dobré noci. Nechtěla jsem rušit tento okamžik mluvením, ale nebyla jsem ani nezdvořilá. "Dobrou noc," nechala jsem slova doznít a pokračovala, "a děkuji." S tímto jsem se zavrtěla, ale ne moc, abych Andanteho nějak neodradila a postupně jsem se začala propadat do krajiny snů, omámená jeho vůní. Snad se mi nebudou zdát žádné strašidelné sny, abych mu nějak neublížila, kdybych sebou moc házela, byla moje poslední myšlenka před spaním.

Čekala jsem, co Andante odpoví. Možná jsem mu to neměla říkat, ale zase, bylo by dobré, když ví, do čeho jde a s kým se seznámí. Po očku jsem ho sledovala a nemýlila jsem se. Moc nadšený z toho nebyl. Ale snažila jsem se mu dodávat jistotu a podporu.
Když už jsme tedy byli oba připraveni vkročit dál, prohnal se okolo nás Newlin? Nebyla jsem si jistá, ale podle šedé čmouhy, které jsem si všimla jsem předpokládala, že je to on. Jenže byl jako duchem nepřítomný, jako by se soustředil na něco jiného. Nebo někoho jiného?
Chtěla jsem znovu vykročit do tmy, ale kolem mě prošel Sallaré. Neběž tak ztřeštěně ven jako jeho kamarád, ale také neřekl ani slovo, když nás míjel. Napadlo mě, že si nás možná v té tmě nevšiml. Přeci jen, naše kožíšky nezářily světlými barvami, takže jsem trochu s pozadím splynout mohli. Zdálo se mi, že našlapuje s opatrností, ale netvářil se, že by ho něco bolelo. Možná se mu jeho zranění již zahojila. Podívala jsem se na vlčka, abych zjistila, co si o tom myslí on, když tu se kolem nás prohnala modrofialová čára. Ještě něco povídala, když běžela z jeskyně, ale my jako bychom byli vzduch.
"Tak to by bylo. Nevím, že si nás nevšimli, ale bude tu klid na odpočinek. Nebo dokonce na spánek" Cítila jsem se unaveně, že bych se docela prospala. Zívla jsem, ale snažila jsem se to trochu zamaskovat. Pozvolna jsem došla do jeskyně, která byla určená pro ostatní členy smečky a snažila jsem se najít vhodné místo na spánek. Po chvilce zkoušení povrchu jsem ho našla a ještě jsem si ho trochu udupala. Sice to moc nepomůže, ale pro ten pocit. Stočila jsem se do klubíčka a přehodila oháňku přes tlamu, abych si trochu ohřála vzduch. Z pod huňatého ocasu jsem se podívala na Andanteho, kde si ustele on.

// Omlouvám se, je toho moc do školy, ale teď už by to mělo být lepší. :)

// Sarumenský hvozd

Šli jsme mlčky. Opatrně jsem si vybírala cestu a vždy, když jsem musela obejít nějaký strom, rychle jsem se zase vrátila zpět ke svému společníkovi, jen abych ho neztratila z dohledu. Nerada bych ho zase hledala kdoví jak dlouho. Užívala jsem si jeho tichou společnost a pozorně se dívala, jestli jdeme dobře.
Po delší chvíli ticho Andante prolomil otázkou, zda jsem už v úkrytu byla. Nezazněla v tom výčitka ani nic podobného, ale po zaznění otázky si trochu odfrkl. Přišlo mi to, milé? Roztomilé? Nevěděla jsem, jak popsat pocit, který mi proplul tělem a zase zmizel. "Ano, byla. V den, kdy se z nebe snášely žížaly a jiná podobná havěť." Znechuceně jsem se zašklebila a přemítala jsem, jestli to opravdu byly žížaly. To už je teď asi jedno.
Nasála jsem vzduch do plic a trochu se zarazila. Svůj pach jsem tu už skoro nerozeznávala. Musela jsem se podivit nad vlčkovým dokonalým čichem. To by mohl být výborný stopař. Chtěla jsem Dantemu pomoci a říci mu, kde přesně úkryt je, protože jsme chodili dokola, ale nějak jsem se k tomu nedostala. Mohla bych mu tím znemožnit pátrání. Alespoň jsem se mohla více zaměřit na jeho čenich, jestli je opravdu tak citlivý na jednotlivé vůně, jak se mi zdálo.
A vypadalo to, že mám pravdu. Po chvilce usilovného hledání šedý vlk našel, to co jsme hledali. Ladně přistál na římse, jakési terasy před úkrytem. Skočila jsem za ním a lehce nevypočítala doskok. Málem jsem totiž upadla, ale podařilo se mi mé škobrtnutí zamaskovat, jakože to bylo schválně.
Pokývala jsem hlavou, na jeho slova, že jsme úkryt našli. Zastavila jsem se blízko Andanteho a zadívala jsem se do tmy. Náhle jsem našpicovala ouška dopředu, protože se mi zdálo, že uvnitř někdo mluví. Zatajila jsem dech a poslouchala jsem. Sice jsem slyšela jen nezřetelná slova, jenže za prvé bylo jich hodně a za druhé, hlas který mluvil byl vysoký, takže jsem odhadovala na vlčici. Než jsem svůj závěr vyslovila nahlas, natáhla jsem do čumáku pachy, které zde byli. A nezmýlila jsem se. "Myslím, že uvnitř někdo je. Místnost pro ostatní členy smečky je docela velká, ale nevím, co budeš říkat na toho, kdo tam zrovna je." Chvilku jsem se odmlčela, protože jsem věděla, jak vlček né úplně s láskou mluví, ale pak mi došlo, že stejně většinu rozhovoru svede Derian. "Uvnitř je vlčice, která se jmenuje Derian. Nevím, jestli si s ní měl už tu čest, ale i tak tě chci upozornit na to, že mluví. Pořád. Ale nemyslí to zle, alespoň mi to tak přišlo, i že je hodná, jen za chvilku se ti její slova smotají dohromady. A pak, jestli mě čich neklame, je uvnitř i Sallaré, ten je zase klidnější, trochu míň mluvný, ale také milý. No a třetí, kdo využívá momentálně úkryt je Newlin. Za tu chvilku, co jsem ho viděla, mi došlo, že bude jako Derian, jen je to vlk. A milý." Svou mluvou jsem nikoho nechtěla shodit, jen jsem chtěla Andanteho připravit na možnou slovní přestřelku. Ale i když to jsou hodně mluvící vlci, chovají se jako jedna velká rodina. A to se mi na tomto lese a hlavně na jeho obyvatelích líbí.
"Tak co, připraven jít dál?" Broukla jsem směrem k Andantemu a čekala. Třeba si to ještě rozmyslí. Nevadila mi velká skupina vlků. Jen mi pak přišlo přišlo hloupé, když jsem se v nějaké takové skupině ocitla, když bylo ticho a nikdo nevěděl, co říct. Ale to se s Newlinem a Derian asi nemohlo nikdy stát.

Až když šedý vlček odvrátil tvář mi došlo, že na něho stále zírám. Za celou dobu jsem se neuhla pohledem. Chudák, hlavně jestli to vnímá jako já. Když už to je dlouho, nevíš jak se zachovat. Ale věděla jsem, že mě poslouchá. Prozrazovala to jeho ouška, které se ke mně občas stočila, letmý úsměv nebo odpověď.
Po chvilce jsem se konečně začala dívat kolem sebe. Byla noc nebo už se schylovalo k novému dni? Nedokázala jsem to přesně určit, protože les přes své husté koruny moc světla nepropouštěl. A kdo ví, jestli se nám tu slunce ukáže. Třeba se počasí chystá na sněhovou bouři. malá část mého já by se bouře zamlouvala, ale větší část se obávala.
Když jsem domluvila, Andante hned na mou otázku zareagoval. Nebo možná čekal, až dokončím všechny ty věty. Mě se pachy zdály úplně cizí, ale jemu se jeden zdál známý. Pozorně jsem čekala, jak bude pokračovat. Ale on nemluvil, jen se postavil a čekal. Zvědavě jsem pozorovala co se bude dít dál, ale nic nepřicházelo. Jen vítr sem zavanul ony pachy. Poté mě Andante ujistil, že se o cizince starají naše alfy a my bychom tam jen překáželi. Zmohla jsem se jen na přikývnutí, protože jsem byla stále trochu v šoku. Ne z toho co vlk vycítil z větru, ale kde se ten vítr vzal, protože mi přišel, že není tak úplně obyčejný. Magie? Bylo by to s podivem, ale přeci jen tu Andante byl déle než já, když jsem na tak dlouho odešla. Mohl dostat novou magii. Časem se zeptám, ale na dnešek bylo otázek asi dost.
Andante navrhl, že bychom se mohli vydat do úkrytu, o kterém slyšel. Usmála jsem se, vstala jsem a oklepala jsem se, abych měla kožíšek hezky načechraný a vydala jsem se za ním. Srovnala jsem s kamarádem krok a vzpomínala, kudy jsme se do úkrytu s Morfeusem hnali. Nebo spíš z něho. Tak jako tak úplně přesně jsem si cestu nepamatovala, ale byla jsem si jistá, že mi něco poradí kudy se dát. Třeba jsem si všimla něčeho neobvyklého a podle toho to najdu. Ale nezoufala jsem, protože jsem věřila, že s Andantem úkryt najdeme.

// Sarumenská skála