Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Čím více mi vlčice říkala, že jednou budu umět také tolik nebo více či méně magií jako ona, tím více jsem tomu věřila i sama. Usmála jsem se na ni. Představa to totiž byla hezká. Vyslovila i myšlenku, že se určitě ještě potkáme, když naše smečky jsou tak blízko u sebe. A já se do té doby budu snažit, abych uměla alespoň s tou vodou více věcí. Zahleděla jsem se Skylieth do očí a nevadilo mi, pokud si mou myšlenku přečetla.
Když jsem se jí zeptala na počasí, tak se trochu zamyslela. Nevěděla jsem jestli to bylo tím, že si na magii musí vzpomenout nebo jestli přemýšlela, co mi s ní provede. Pak se na louce, kde jsme stály, ukázaly sluneční paprsky. Jen nade mnou bylo nějak zataženo. Podívala jsem se nad sebe a spatřila jsem zlověstně tmavý mrak. Podívala jsem se zpátky na vlčici a můj pohled jasně říkal, jestli si ze mě dělá srandu. Vážně? Než jsem však stačila něco říci, už mi do kožíšku padaly dešťové kapky. A málo jich rozhodně nebylo. Během pár okamžiků se z mých chlupů stalo něco, na co by se ostatní štítili sáhnout. Tak moc mokrá jsem byla.
Skylieth však nebyla tak moc krutá a brzy déšť ukončila. Dokonce mi z kožichu vytáhla veškerou vodu a ještě mě krásným teplým větříkem usušila. Nakonec rozhodila dešťové kapky po louce a v paprscích slunce to vypadalo opravdu kouzelně. Dokonce jsem si všimla, že u některých se vytvořila i duha.
Za to, jaké představení nakonec předvedla s počasím, jsem se na ni nemohla zlobit a pochopila jsem, že za tou kamennou maskou, kterou občas nasadí se skrývá vlčice, která si ráda hraje. "Hezká ukázka. Upřímně, kdybych uměla ovládat počasí, tak asi také provádím něco podobného. Ze strany toho, co počasí ovládá to musí být zábava." Zašklebila jsem se na ni a oklepala jsem se. Sice jsem neměla kožich mokrý, ale potřebovala jsem si ho trochu urovnat. Rozhlédla jsem se po louce, ale kapičky už tam už nebyly. To je škoda, vypadaly krásně.
"Děkuji za všechny názorné lekce, byly opravdu poučné. Asi tě již déle nebudu zdržovat, jako alfa máš jistě mnoho povinností ke smečce. Ale doufám, že se brzy setkáme. Tak ještě jednou děkuji a zatím se měj dobře." Usmála jsem se na Skylieth, zamávala oháňkou a vydala jsem se směrem k našemu lesu. Cestou bych si mohla možná ještě něco ulovit. Nebo až u nás?

// Sarumenský hvozd přes řeku Tenebrae

Zasněně jsem poslouchala vyprávění Skylieth o magii vody. Už jsem si sama sebe představovala, jak budu tvořit velké vlny a podle jejích slov, jakou zábavu si s vodou užiji. Pak se dostala k vyprávění o myšlenkách. Více méně mi potvrdila má slova. Když jsem ji pozorovala, jak o této magii hovoří, přišlo mi, že se nad ní skoro rozplývá. Jenže když začala mluvit o tom, jak je super, když nikdo neví, co vlastně ví, nasadila ten stejný kamenný výraz, jako když jsme se potkaly. Trochu jsem znejistěla, protože jsem se stále v této vlčici nevyznala, jestli to myslela tak moc smrtelně vážně a nebo jen ze srandy.
Najedou se kolem mě krajina změnila. Bylo mi děsné horko, všude byl písek a žádný úkryt v dohledu. Takové místo jsem ještě nikdy nenavštívila, proto, když Skylieth promluvila, zapamatovala jsem si přesně název tohoto místa. Poušť. Tak tady bych se ztratit nechtěla. Stále jsem dumala, jak jsme se sem vlastně dostaly, když jsem cítila něco na tlapce. bylo mi řečeno, že je to něco jedovatého. Začala jsem jančit, poskakovat a snažila jsem se toho tvora setřást z tlapky. Nekousni mě, nekousni mě!
Náhle, jak jsem se na poušti ocitla, jsem stála na louce. A vlčice mi řekla, že to byla iluze. Trochu podezřívavě jsem se na ni podívala. "V tlapkách nějakého záškodníka je tato magie velmi nebezpečná. Ale to vlastně můžou být všechny," poznamenala jsem a prohlížela jsem si tlapku. Co kdyby ta jedovatá věc byla přeci jen skutečná.
Když mi Skylieth řekla ať se dívám, tak jsem se opravdu dívala, ale po zkušenosti s pouští jsem maličko začala litovat, že jsem projevila o ukázku zájem. Sice mě to nestojí sežehnuté chlupy, ale... Svou myšlenku jsem nedokončila, protože moje tělo se rozešlo kdoví kam. Chtěla jsem se otočit, křiknout, zastavit, zavrčet, cokoliv udělat, ale tělo šlo dál, jako by ho někdo ovládal. Aha, příkaz. Nevěděla jsem co má se mnou v plánu. Došla jsem, tedy moje tělo došlo k jedné květině, sledovala jsem jak bez mého přičinění tlama jednu utrhla a vrátila se zpátky k vlčici. Moje tělo si sedlo a pustilo květinu k nohám vlčice. Byla jsem ráda, že tato ukázka je už u konce, když tu mi ze rtů vyšla slova: "Miluji tě." Až pak jsem byla volná, cítila jsem to díky tomu, že jsem málem omdlela hrůzou, k čemu mě to donutila. Ale snažila jsem se to brát s nadhledem. "Musím říci, že ukázka byla více než motivující. Jsi opravdu talent," snažila jsem se své prožitky skloubit do pár vět. "Za květinu nemáš vůbec zač, i když musím říci, že jsem slova miluji tě chtěla říci úplně někomu jinému." Zašklebila jsem se na Skylieth a přemýšlela, jestli už není čas vrátit se ke smečce.
Na otázku jestli mě ještě nějaká magie zajímá jsem velmi rychle znala odpověď. "Asi snad raději už ne. Něco se třeba může nechat na další setkání, pokud se spolu ještě někdy uvidíme." Ale přeci jen mi to nedalo, musela jsem se ještě na jednu zeptat. "A nebo, jak to máš s počasím?"

Otočila jsem hlavou, abych si ji trochu protáhla. Všimla jsem si, že v dálce proběhlo pár vlků. Jeden vypadal jako Newlin, ale na tu dálku jsem to nepoznala. Skylieth se mě zeptala jestli jsem trénovala vodu. Trochu jsem se ušklíbla, když jsem si na své malé pokusy vyvolat pár vlnek vzpomněla. "Trochu jsem to zkoušela, ale povedlo se mi pár vlnek na hladině. Nic o čem by se dalo pořádně mluvit."
Se zájmem jsem poslouchala, když mi vypověděla všechny své magie. Když se zmínila, že má vrozenou magii myšlenek, trochu jsem se zarazila. Co všechno sis přečetla? Trochu podezíravě jsem se na ni podívala, protože z vlků, kteří ovládají myšlenky jsem měla rozporuplné pocity. "Z vlků, kteří ovládají myšlenky mám respekt i se jich trochu bojím. Ale někdy je lituju, protože než se svou magii naučí ovládat, tak slyší útržky cizích myšlenek, pokud se nemýlím. To musí být strašně matoucí nebo ne?"
Snažila jsem se zapamatovat zbytek. Vládla opravdu hodně magiemi. Vlčice mi i navrhla, že by mi nějakou ukázala. Nejvíce mě zaujala magie iluzí a příkazu. "Páni, opravdu jich máš hodně, že se to skoro nedá zapamatovat. Nejvíce mě zaujala magie iluze a příkazu. Protože pořádně ani pod jednou si nedokážu představit, co by to mohlo být." Těšila jsem se, jestli mi něco z těchto magií předvede, protože jsem si nevybavovala, že bych je kdy někdy viděla.

// Odpovím zítra. :)

Skylieth mi moje obavy bohužel potvrdila. Takže tam opravdu budu muset zajít. Trochu mnou ta představa otřásla, zvlášť když jsem nedávno měla tu čest se Smrtí v minulosti. Nikdo tě tam teď nenutí chodit. Až se na to budeš cítit, tak půjdeš. A hezky poprosíš. Třeba si na tebe ani jeden z nich nebude pamatovat. Provedla jsem chvilkový vnitřní monolog, kterým jsem se uklidnila, ale společnici jsem o něm neříkala. Nevěděla jsem, jestli mi čte myšlenky nebo ne. Ale jestli ano, tak z nich mohla být zmatená, protože o našem smečkovém výletě neměla ani zdání. Raději jsem přenesla svoji pozornost na položenou otázku.
"Dalo by se říci, že zatím vlastním jen tu vrozenou, magii vody." Přemýšlela jsem, jestli by nebylo drzé se zeptat na její, mohla by mě koneckonců nechat ugrilovat, ale zvědavost nade mnou vítězila. "A jaké magie ovládáš ty, pokud se smím zeptat. Viděla jsem oheň, ale řekla bych, že si tu přeci jen déle než já, takže jich určitě umíš hodně." Trochu jsem se bála, že jestli uzná za vhodné, že ukázka bude názorná, tak mi to odnese pár chlupů. Ale když oheň jsem už viděla, tak by ho třeba nemusela už předvádět. Podívala jsem se na vlčici a čekala na její reakci.

// Odpovím zítra. :)

//Na klid, zítra maturuji, takže nepospíchám :D ._.
~S.

Skylieth vypadala, že jí téma trochu začíná nudit. Také jsem už k němu neměla více co říct, jen jsem chtěla vše pořádně vypovědět, jak se patřilo, když se někdo zeptal. Tyto slušné způsoby jsem nějak pochytila od Andanteho. Bylo zvláštní čemu všemu jsem se od něho naučila, i když třeba nevědomky.
Vlčice mi pověděla, že není možné, aby mě neměla ráda už od pohledu a že to Nerssie půjde vysvětlit. Trochu jsem se zděsila, protože k těm slovům dodala i takový úšklebek, který prozrazoval, že by jí to asi nevysvětlila zrovna přátelsky. "Třeba za to ani nemůže. Já ji šanci ještě dám. Ale děkuji, pokud tyto vyřizovací služby budeš ještě nabízet a budu je potřebovat, tak se ozvu." Usmála jsem se na vlčici a raději toto téma opustila.
Napadla mě však jiná problematika, kterou by mi třeba mohla osvětlit. "Slyšela jsem, že tu sídlí jak Život tak Smrt a oba ti za nějaký úplatek pomohou s magiemi a tak. Ale mě by zajímalo, dá se vylepšit magie i tréninkem nebo se musí jen za nimi?" Když jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi zbaběle utekla z lesa, kde stojí zřícenina Smrti, moc se mi tam vracet nechtělo. Ale pokud mi Skylieth potvrdí, že se magie nedá zlepšit nijak jinak, tak mi asi nic jiného nezbude.

Společnice se zmínila, že o naší smečce neslyšela. Ani jsem se jí nedivila, protože ani já jsem neměla přehled, kde jaká smečka sídlí. A to jsem tu byla určitě kratší dobu, než vlčice. Ale díky Skylieth jsem nyní věděla, že nedaleko od nás žijí vlci. Doufala jsem, že se proti sobě smečky nepostaví ve zlém.
Poté se rozpovídala o vedení smečky. To co říkala, dávalo smysl a do té doby mě nenapadlo, co všechno museli naše alfy vymyslet, promyslet a dodržovat. Tím více jsem měla respekt k alfa vlkům, kteří smečku vedli sami. Přikyvovala jsem nad jejími slovy o pravidlech.
"Je pochopitelné, že se nedá vždy každému zavděčit. Když to ve smečce běží skoro jako v rodině, tak si myslím, že je spokojenost na obou stranách. I s těmi pravidly." Podle toho, co vyprávěla se mi zdálo, že je to rozumná a spravedlivá vlčice.
Zeptala se mě, jak mě se líbí ve smečce. Přemýšlela jsem, o čem jako člen můžu mluvit a o čem ne. "Sice nejsem ve smečce dlouho, takže neznám všechny její členy, ale s těmi, které znám jsem ve většině případů za dobře. A když jsou dobří parťáci a spravedlivé alfy, tak je ve smečce dobře. Takže to vlastně znamená, že se mi tam líbí," Zazubila jsem se a sledovala pár pavučinek, jak se snáší k zemi. "Sice, jedna členka mě moc ráda nemá, ale nevím jestli to platí i u ostatních nebo jen u těch nových, či jen u mě, nicméně pevně věřím, že se se mnou aspoň smíří, že k nim také patřím." Vzpomněla jsem si na Nerssie a její šedý pruhovaný kožich. Kdo ví, jestli si někdy sedneme nebo se budeme tiše ignorovat.

Skylieth. Převalovala jsem její jméno na jazyku. Bylo zajímavé a kdybych na vlčici ještě někdy narazila, nechtěla jsem, abych její jméno nějak zkomolila. Zatím mi totiž přišlo, že na jména mám pamatováka.
Skylieth vypadala trochu uvolněněji. Také jsem trochu povolila svaly, zdálo se mi totiž, že nebude nějak zlá nebo útočná. Už se jí totiž i na obličeji ukázaly nějaké emoce. Usmála jsem se, když mi předváděla svoji ozdobu na tlapce. "Jako ozdoba plní svou funkci dobře,"
Poslouchala jsem, jak vlčice odpovídá na mou otázku a u toho jsem si sedla. Prozradila mi, že hned vedle má smečku. Přemýšlela jsem, jaké vedle myslela, ale jediné, co to mohlo znamenat byl les, který se tyčil za jejími zády. Natočila jsem hlavu a se zájmem poslouchala dál.
Černobílá vlčice se rozpovídala a nakonec mi také položila otázku. "Ano, tohle místo je opravdu krásné, zvlášť teď na jaře. Jinak jsem na takovém poznávacím výletě. Snažím se zmapovat okolí Sarumenského hvozdu, kam mě přijali do smečky, abych měla trochu přehled, co se kde vyskytuje." Přemýšlela jsem, o čem dalším bych mohla mluvit. Přišlo mi hloupé, jen tak sedět a dívat se na vlčici nebo po okolí.
"Je těžké vést smečku? Nedokážu si ani představit, jakou zodpovědnost na sobě alfy musí nést."

Očekávala jsem jakoukoliv reakci, ale to, že vlčice začne hořet, jsem nečekala. S děsem v očích jsem na ni zírala a málem jsem se otočila a utekla, ale naštěstí brzy zase uhasla. Wau. Přišla mi docela nebezpečná, nejen předvedenou magií, ale i proto, jak byla oproti mě vysoká.
Její tvář na chvilku dostala děsivý výraz, když se na mě doslova zazubila, ale skoro okamžitě její tvář zkameněla. Přišla mi čím dál tím víc zajímavější, ale možná to byla jen její maska a nebo hold taková byla.
Došlo mi, že jsem ji ještě nepozdravila, což je neslušné. Když mě ubezpečila, že to je v pohodě, což se mi úplně nezdálo, když mohla vzplanout, kdy chtěla, ovládla jsem svůj strach a pohlédla ji přímo do očí. "Také tě zdravím. Jmenuji se Wolfganie." Zarazila jsem se a přemýšlela, o čem se vlastně cizí vlci baví. O počasí? O tom, odkud jsou? Kam jdou? Prohlédla jsem si vlčici stojící přede mnou a všimla jsem si, že má na noze ozdobu. "Máš hezký náramek. Hodí se ti k srsti." Doufala jsem, že není typ, který by se po komplimentu urazil, což nebyl můj záměr. Jen jsem nějak chtěla zahájit konverzaci.
"Pokud se smím zeptat,, někam cestuješ nebo sis zde jen šla odpočinout na prosluněnou louku? Nechci tě totiž zdržovat, pokud máš někam namířeno." Sice tu ležela v trávě, ale třeba jen odpočívala, než vyrazí dál.

// Narrské kopce

Dorazila jsem na louku, přes kterou jsem už určitě někdy šla. Omylem jsem vyplašila stádo srnek, které se přede mnou dalo zděšeně na úprk. Trochu jsem zmírnila krok a kochala se nádherou krajiny. Rostlo zde mnoho květin a k mé radosti jsem většinu z nich poznala. To není jako na té minulé louce, kde jsem nevěděla, jak se ty kytky jmenují. Tady to jsou jasně pampelišky. Poznala jsem je podle jejich žlutých hlaviček a hlavně podle jejich pylu, který mi barvil kožíšek na žluto.
Vytanula mi v mysli vzpomínka, jak nás rodiče učili názvy různých květin. Bezmyšlenkovitě jsem utrhla jednu fialovou, která připomínala zvonek a kráčela směrem k lesu, který jsem neznala. Nedávala jsem si pozor na cestu, takže jsem málem šlápla na ocas vlkovi, který se v trávě schovával.
Naštěstí jsem se na poslední chvíli zarazila, ale bylo to jen tak tak. Vyplivla jsem zvonek z tlamy a kousek zacouvala, aby si vlk nepřipadal napadený. "Omlouvám se, neviděla jsem tě v té vysoké trávě." Při bližším prohlédnutí mi došlo, že se nejedná o vlka, ale o vlčici, kterou jsem neznala. Přijde mi strašně veliká na vlčici. Možná proto jsem ji považovala za vlka. Cítila jsem z ní autorita, až mě napadlo jestli nemá v nějaké smečce vysoké postavení. Nebo jestli to dokonce není alfa.
Trochu jsem sklopila hlavu a zavrtěla ocasem v náznaku, že jí nechci nijak ohrožovat.

// Řeka Tenebrae

Došla jsem ke kopcům. Snažila jsem se vybavit, co mi o nich říkala Neyteri, hlavně o tom, kdo zde bydlí. Nežije tu Život? Neměla jsem se na to koho zeptat, ale byla jsem si téměř jistá, že to tak bude. Kdo ví, jestli si nás pamatuje z minulosti. Přemýšlela jsem, zda bych za ním zašla a poprosila o novou magii, nebo co vlastně nabízel.
Hleděla jsem na vršek a nemohla se rozhodnout. Vzpomněla jsem si, že jsem se jednou vydala ke Smrti, ale nedošla jsem k ní. Aby to nebylo stejné. Myslím, že by bylo lepší, abych se na cestu pořádně připravila, něco ještě našla a až pak za jedním nebo za druhým zašla. A Smrt na mě možná zatím zapomene.
Zhluboka jsem nadechla a ucítila jsem v čumáku spoustu pachů. Zdálo se, že to tady je velice frekventované. Asi má Život hodně návštěv. A nebo to tu je jen něco jako křižovatka. Spatřila jsem, že kousek ode mě stojí jiný vlk, ale nevěděla jsem, zda je přátelský nebo ne, či by o mou společnost stál. Rozhodla jsem se, že budu pokračovat dál v průzkumu. Jestli o mou společnost bude stát, tak mě třeba dožene.

// Ježčí mýtina

// Kopretinová louka

Šum vody mě dovedl z louky k veliké řece. Zadívala jsem se do jejích vlnek a přišla mi nějaká známá. Sledovala jsem očima její trasu a na jedné straně jsem viděla les. Podívala jsem se na druhou stranu a byla tam také spousta stromů, takže druhý les. Až po chvilce mi došlo, proč mi je řeka tak povědomá. No jasně, vždyť ona protéká skrz naše území.
Všimla jsem si malých rybek, které v řece plavaly. Ani tak mě ale nepřesvědčily, že bych se z řeky chtěla napít. Když vím, že řeka protéká hvozdem, kdo ví, jestli se do ní nějak nevsákly ty špatné věci z jedovatých tůněk.
Zatřepala jsem hlavou a posadila jsem se. Přemýšlela jsem, kam své kroky budu směřovat dál. Už mám skoro zmapované nejbližší prostory okolo našeho území. Je dobré mít přehled, kde co je. Jen si to ještě pamatovat. Vedla jsem se sebou v hlavě nepatrnou rozmluvu, která však vedla jen k tomu, že bych mohla udělat průzkum dalšího přilehlého prostoru okolo smečkového teritoria.
Někdy časem se vydám dál a nebo kam mě tlapky ponesou, ale zatím mi jen tento menší výlet stačí. Nebo ne? Neuměla jsem se rozhodnout, takže jsem nakonec zvolila směr, kde jsem stále měla Sarumenský les na dohled.

// Narrské kopce

// Sarumenský hvozd

Vyšla jsem z lesa na louku zalitou tmou. V Sarumenu je šero, takže moje oči už byly na tmu přivyklé. Porozhlédla jsem se po louce a nespatřila jsem žádný pohyb. Pokud se ale někdo skrýval v trávě, neměla jsem nejmenší šanci ho vidět. Ale to by asi nešlo ani, když bylo světlo.
Přemýšlela jsem, jestli se takhle v noci nějací menší savci po zemi pohybují nebo jestli jsou všichni zalezlí a chrní. Procházela jsem se po louce a plnými doušky jsem si užívala svěžího vzduchu, který byl prosycen jarem. Podívala jsem se zblízka na květiny, které se po zimě snažily co nejrychleji rozkvést. Bohužel moje trochu ochuzené znalosti rostlin mi zabránily v jejich poznání. Musím se sem vydat, až to tu pokvete, pak je třeba poznám.
Rozmýšlela jsem se, na jakou stranu se vydám. Nechtěla jsem omylem vstoupit na cizí území a zase jsem se nechtěla příliš vzdalovat od toho našeho. Nakonec jsem zvolila cestu za zvukem vody, protože jsem chtěla znovu trénovat svou magii.

// Řeka Tenebrae

Hlava mi ještě trochu třeštila, když na mě Newlin vychrlil záplavu slov. Usmála jsem se na něj, i když jsem moc nepochytila o čem mluví. Nejprve se mi zdálo, že chce jít hledat prak. Ještě povídal něco o Derian, ale než jsem se stačila na něco zeptat, či si pomyslet, že se na něco zeptám,už pádil někam pryč.
Podívala jsem se na Sallarého, který se mě optal, zda jsem v pořádku. Kývla jsem, že ano a postavila se nohy, které se už tolik netřásly. "Asi se někam na chvilku vydám sama. Stejně nemám páru, kam utíkal." Otočila jsem hlavu směrem kam utekl Newlin a otočila jsem se zpátky na zůstávajícího společníka. "Tak se zatím měj." Přátelsky jsem zavrtěla na Sallarého oháňkou a vydala jsem se vlastním směrem.
Andanteho jsem nikde neviděla, ale zatím jsem o šedého vlčka neměla strach. On si poradí. Proplétala jsem se lesem a došla jsem k pitnému zdroji vody. Nedočkavě jsem vrazila čenich do vody a hltavě pila. Když jsem uznala za vhodné, že jsem měla vody dostatek, rozhlédla jsem se po nějaké kořisti. Měla bych něco donést Morfeusovi. Za ty drápky. Ale, co když se to bude brát jako urážka, když nejsem v postavení lovce. Nejprve ho najdu, domluvím se s ním a pak když tak něco ulovím. Byla jsem pyšná, jak dobře jsem to vymyslela. Jen doufám, že si s Nerssie nějak aspoň trochu sedneme. Nerada bych dělala rozbroje.
Myšlenky se na mě valily jako vlny, takže jsem přestala hledat kořist a šla neznámým směrem.

// Kopretinová louka