Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Sallaré a já. :D

Všem gratuluji, jak vítězům, tak ostatním. :) Mě se líbila všechna díla. :D
Poprosila bych safíry. :)

Měla jsem pocit, že se toho pro jednu chvíli událo až moc. Morfeus mě pohledem naznačil, abych na zvláštně zbarvenou vlčici tak nezírala. Trochu jsem se zastyděla a raději jsem se na chvilku přestala soustředit a snažila se utřídit myšlenky. Rudá vlčice, Setia. Zdá se, že je tu členkou dlouho, jen se jaksi zatoulala, ale zase se vrátila. Černá cizinka byla přijata a už také někam odběhla. A nikdo se moc nezvedal, aby jí šel dělat společnost. Snad na někoho narazí, kdo ji zde provede. Mluvka Newlin pronesl něco o Derian a už je taky pryč. Ani jsem se s ním nestačila rozloučit. Nyní se rozhoduje o přijetí, či nepřijetí Noktisiela a po nás se chce, abychom k němu něco řekli.
Když mi hlavou projela poslední myšlenka, došlo mi, že se čeká na naše hlášení. Zavrtěla jsem hlavou a omluvně jsem se podívala na Neyteri. Zdálo se, že Sallaré toho moc neřekl, což mi ani nepřišlo divné, protože s Noktisielem nestrávil tolik času, Na druhou stranu jsem zase nevěděla, co všechno prozradil Newlin, ale zdálo se, že se nějak zmínil o vlkově oku. Jinak by si ho Morfeus tak neprohlížel. "Nevím, co všechno prozradil Newlin, ale myslím, že to nebyla špatná slova. Protože za tu chvíli, co jsme s nováčkem strávili jsem nepochytila žádné špatné chování, či známky nevychovanosti. Podle mého názoru by mohl být užitečný člen, ale rozhodnutí je samozřejmě na vás." Po chvilkové odmlce jsem pokračovala. "Hlavně se mi líbí, že si svůj menší handicap nenechává pro sebe, ale na rovinu o něm řekne."
Doufala jsem, že jsem nějak nováčkovi u alf nesnížila šance na přijetí. Ale za tím, co jsem řekla, jsem si stála. Trochu nervózně jsem švihla ocasem, protože to čekání se mi zdálo nekonečné. Loupla jsem okem po Sallarém, jestli je na tom stejně nebo jestli to moc prožívám jen já.

// Omlouvám se za čekání, bydlím v místě areálu, kde prostě ta wifi není. :D Snad jsem obsáhla vše.

//Napíšu zítra, až najdu nějaký signál na net.

// Omlouvám se, že píšu sem, ale mám otázku, kdy prosím jsem na řadě? :D

Trochu jsem čekala, že se po mé otázce zvedneme a vydáme se k alfám, ale Newlinova reakce mě trochu rozhodila. Než jsem se totiž stačila zpracovat jeho slova s tím, že to vidí stejně, i když má jiné oči, už jsem z jeho postavy viděla jen špičku ocasu. Zavrtěla jsem hlavou a zvedla se na tlapky, stejně klidně a pomalu, jako zbytek skupinky.
Rozešli jsme se v tichosti bok po boku. Občas jsem loupla okem, jestli si to uchazeč ještě na poslední chvíli nerozmyslí a neuteče, ale zdálo se, že nic takového v úmyslu nemá. Netrvalo nám dlouho a došli jsme ke skupině, ke které jsme měli namířeno. Nejprve jsem slyšela Newlina, jak něco zběsile vysvětluje a nakonec se začal dokonce hihňat. Když jsem vyšli zpoza stromu, viděla jsem skupinu čtyř vlků. "Zdravím," kývla jsem a pozdravila jsem Neyteri a Morfa.
Posadila jsem se k Sallarému, který byl trochu stranou od skupiny, což se mi zamlouvalo více, než být v centru dění. Tmavá vlčice tu stále byla, ale nebylo mi jasné jestli už nějaký výsledek znala nebo ne. Pohled mi sklouzl na vlčici, která byla rudá, pro mě neznámá a hlavně vypadala trochu vyčerpaně. Dobře, více než vyčerpaně. Natočila jsem hlavu na stranu a prohlížela jsem si jí. Zajímalo by mě, jestli sem došla z posledních sil a hledá pomoc. Nebo to je členka, která sem došla z posledních sil a hledá pomoc. "Nevíš jestli ta rudá vlčice patří do smečky nebo ne?" Pronesla jsem šeptem směrem k vlkovi se zelenými očky, který seděl vedle mě. Mezitím se však rudá vlčice zvedla a někam se vypařila.

// Omlouvám se, nějak jsem vypustila, že Setia odešla (a to jsem to četla) :D Takže jsem to dopsala. :)

Vlci moc dodatků k mému vysvětlování neměli. Byla jsem ráda, že jsem vše tak krásně objasnila, takže jsem zatím neměla potřebu mluvit dál. Sallaré se zmínil o alfa vlčatech a mě došlo, že jsem je tu dlouho nezahlídla. Ovšem hvozd byl veliký, lehce jsem je mohla minout. Sledovala jsem vlky a přišlo mi, že už nemáme moc co novému uchazeči nabídnout. O jídle jsme mu říkali, o vodě jsme ho poučili a do úkrytu bych ho zatím nevodila, to až pokud se stane právoplatným členem.
Čím dál více jsem se ohlížela zpět odkud jsme přišli. Nevěděla jsem jestli nás alfy k sobě zavolají nebo jestli sami máme určit, kdy půjdeme zpět. Popravdě jsem začínala být trochu utahaná a spánek by mi bodl. Pohledem jsem se zahleděla do všech očí, které tu se mnou byli a nakousla jsem téma na které, podle mě, Noktisiel čekal. "Myslím, že jsme pryč dost dlouho a naši vůdci si už poradili s tou novou vlčicí. Půjdeme zpět nebo to někdo vidíte jinak?" Nechtěla jsem za nikoho rozhodovat, ale přišlo mi, že čekáme už dost dlouho. Ale někdo to třeba viděl jinak, takže jsem jim chtěla dát prostor k vyjádření se.

// Je to trošku kratší, ale nějak mě toho nenapadlo více. :)

// Zkusím odpovědět večer, ale spíše až zítra dopoledne. :)

// Začínám v tom mít pořádný guláš. :D

Newlin zhodnotil, že nováčka vůbec nestrašíme. Usmála jsem se a poslouchala, jak žíhaný vlk mluví o tom jestli tu nouze je a nebo ne. Co jsem z jeho slov vypozorovala, tak jsme tu nouzi neměli, až na nějaký letecký průkaz. Trochu jsem ho podezírala, že mluví o průkazu na létání pomocí praku. Jestli to vymyslela Neyteri, tak to je jenom dobře. Ještě by se někde rozmáznul, když by ten prak našel a letěl s ním.
Přemýšlela jsem o posledním slově, které vyšlo z tlamy žíhaného vlka. Meditúje? Dlouho jsem však neměla příležitost přemýšlet co to slovo znamená, protože si Noktisiel třídil získané informace. "Tak jak si to shrnul, by se to dalo říci. Život bydlí odsud poměrně nedaleko, na vrcholku kopce. Ale jméno mi teď vypadlo. A Smrt žije ve zřícenině, ale ta je daleko." Chtěla jsem alespoň mávnout hlavou, kterým směrem jsou, ale nějak jsem neměla zdání, kam mávat, takže jsem jen zamávala oháňkou.
I Noktisiel potvrdil, že ho nestrašíme, pouze fascinujeme. Z jeho pohybů mi však přišlo, že je čím dál více nervóznější. Asi to je tím, že čeká už dlouho na to, aby si mohl popovídat s alfami. Měl na nás ještě pár otázek. Chtěla jsem mu zodpovědět, ale ještě jsem se podívala na Newlina, jestli si to chce vzít na starosti on. Když tak mě doplní.
Než jsem však stačila začít odpovídat, slyšela jsem, jak se k nám někdo blíží. Natočila jsem ouška tím směrem, po chvilce i celou hlavu. Kde se vzal, tu se vzal Sallaré a v tlamě nesl rybu, kterou vyplivl, aby nás mohl pozdravit. "Ahojky," odpověděla jsem mu na pozdrav a zamávala oháňkou. Nově příchozí vlk posunul rybu směrem k Newlinovi a poté se optal šedého vlka, kdo to je.
Nevěděla jsem, jestli mám odpovídat za Noktisiela nebo ne. Myslím, že se představit zvládne sám. Jenže, jak mu teď odpovědět na otázky, abych třeba neprozradila něco, co nemám. Jednalo se mi hlavně o jména, protože některým vlkům vadilo, když je představil někdo jiný. Nebo bez dovolení zmínil jeho jméno před cizincem. "To je nováček, který chce poprosit o místo ve smečce." Svou odpověď jsem směřovala k Sallarému a nyní jsem se otočila k Noktisielovi. "Abych ti ještě odpověděla na otázky. Této zemi se říká Gallirea. V lese se dají lovit převážně vydry, na větší zvířata se chodí asi na louku před hvozdem, ale to nevím, na smečkovém lovu jsem ještě nebyla. A co se pití týče, tůněk je zde hodně, ale jen některé jsou nezávadné. Ve většině z nich je jedovatá voda." Snad jsem obsáhla vše, co jsem obsáhnout chtěla a měla. S úsměvem jsem se podívala na oba smečkové kolegy a čekala, jestli mě v něčem doplní nebo opraví.

Byla jsem ráda, že se Newlin ujal vyprávění. Za prvé, třeba se tím chvilinku unaví, za druhé nový vlk pozná, že nuda tu vůbec není a za třetí, mohla jsem krásně pokyvovat hlavou, tvářit se vážně i vesele, jakmile se vypravěč dostal k částem, které si to žádaly. "Myslím, že to napadlo Nerssie," odpověděla jsem mu na otázku a poslouchala dál. Promiň Noktisieli,
je to jen taková malá zkouška, zda dokážeš ustát velkou salvu slov, protože si ještě nepotkal Derian.
Newlin dokončil příběh a odpověděl na otázku, jak tu dlouho je. I mě samotnou překvapilo, že tu je už nějaký pátek. Po dokončení příběhu měl posluchač otázku ohledně těch dvou vlků. Ujala jsem se slova, protože jsem se o nich spoustu dozvěděla svým vyptáváním. "Život a Smrt jsou dva vlci, sourozenci. O Životu by si řekl, že je hodný. O Smrti zase, že je zlá a vypočítavá. Osobně jsem se s nimi nesetkala, ale co jsem slyšela od ostatních, tak když je poprosíš nebo v případě Smrti podplatíš, můžou ti pomoci s magiemi. Takže by se dalo říci, že jsem trochu nadpřirození." Nějak mě chytla povídavá, takže jsem pokračovala. Měla jsem totiž konečně co říci. "Ta Lady Mlhahule, o které Newlin mluvil je vlastně mlha kolem nás. Chrání nás a těm, kteří tu jsou déle i slouží. Tedy spíš, poslouchá co po ní vyžaduješ a splní to. Proto se mi tento les líbí, protože díky mlze je takový tajemný."
Přemýšlela jsem, jestli se mám zmínit i o vodě, ale nechtěla jsem ho moc děsit. Neyteri nám kladla na srdce, abychom ho nevyděsili. "Alespoň Noktisieli vidíš, že v této smečce není o zábavu nouze. Chtěl by si něco vědět ještě o našem lese, či o smečce? Neyteri nám kladla na srdce, abychom tě moc nevyděsili, tak doufám, že se nám to ještě nepovedlo." Trochu jsem se na něho zazubila a podívala jsem se na Newlina, jestli to o tom strašení také slyšel nebo ne.
Po chvilce jsem se otočila směrem, ze kterého jsme přišli. Jestlipak už vyřešili tu tmavou vlčici, která nepozdravila. Máme se vrátit nebo ještě ne? Otočila jsem se zpátky na vlky. Rozhodla jsem se, že o částečně jedovaté vodě ještě mluvit nebudu, jen jestli se přímo zeptá na nějakou zvláštnost lesa.

Newlin mluvil, mluvil, mluvil a pro změnu mluvil. Upřímně snažila jsem se vše vstřebat, občas jsem přikývla, ale větší smysl mi to nedávalo. I když čekala jsem s jakým ponaučením přijde. Párkrát jsem se podívala i směrem k nováčkovi, jestli tu stále je nebo jestli už dávno vzal nohy na ramena. Kupodivu tu ještě byl, ale na tváři měl nevyřčenou otázku, jestli tohle je obvyklé. Nebo něco v tom smyslu. Trochu jsem se zašklebila a přikývla, že takhle moc mluví vždy.
Pochytila jsem, že žíhaný vlk vymyslel nové jméno uchazeči o místo ve smečce. Nebo spíš přezdívku. Docela se mi líbila, byla taková krátká a neobvyklá. Nosiel. Jestli se přidá, tak se zeptám, jestli by mu nevadilo, kdybych mu tak říkala. Tohle se Newlinovi povedlo. Usmála jsem se a stále poslouchala jeho slova, která, jak se zdálo, pomalu končila.
Ale poslední otázka mě přinutila zahledět se na bílošedého vlka pozorněji. Něco s okem? Snažila jsem se mu zadívat do očí, ale pak mi to přišlo nevhodné, tak jsem svůj pohled stočila někam k zemi. Nezdálo se však, že otázka Noktisielovi nějak vadí, zřejmě byl zvyklý na ni odpovídat celkem často. Zvedla jsem zase hlavu a sledovala jeho krátké vyprávění, ale už jsem se mu tak usilovně nesnažila dívat do očí. Takže taky špatná zkušenost s ohněm.
Chviličku bylo ticho, takže jsem to využila na hluboký nádech a na přemýšlení, jestli se mám na něco zeptat a hlavně na co. Do čumáku mě udeřil známý, silný pach. Áha, vrátil se nám alfa. Moji myšlenku potvrdilo dlouhé zavytí.
Vrátila jsem pozornost k naší malé skupince ve chvíli, kdy položil otázku Noktisiel. Měla jsem trochu radost z toho, že do otázky zahrnul i mě. Snažila jsem se odpovědět dřív, než se do toho pustí Newlin, protože jsem pak neměla jistotu, kdy se mi to povede. "Zase tak dlouho to není, co mě alfy přijali. Neměla jsem ještě ani šanci, či příležitost setkat se všemi členy smečky. Ale za tu krátkou dobu, co ke smečce patřím, jsme se stačili vypořádat se Smrtí, která nám to tu ničila, viď Newline?" Usmála jsem se nad vzpomínkou, jak Newlin hledal prak, ze kterého jsme se vystřelili do přítomnosti. Doufala jsem, že si vlk vzpomene, protože v jeho podání je ten příběh přeci jen zábavnější.

Měla jsem na paměti slova alfy, abychom se za chvilku vrátili a hlavně, abychom potencionálního člena nevystrašili. Chtěla jsem se otočit a zavolat něco ve smyslu, že ho jen vezmeme na kouknutí k jedovatým tůňkám, ale nechala jsem to být. Jen jsem se pro sebe zašklebila a snažila jsem se poslouchat Newlina, aby mi něco důležitého neuniklo.
Samci si povídali o nějaké vlčci, jejíž jméno mi nic neříkalo, proto jsem se do jejich debaty nemíchala. Ostražitě jsem však sledovala okolí, abychom neodešli nějak daleko, když jsme se měli brzy vrátit.
Zaslechla jsem své zkomolené jméno, na které jsem si pomalu začínala zvykat. Newlin mluvil zrovna něco o barvách a o ponaučení. Doufala jsem, že Noktisiel odpoví jako první, abych se chytla, co vlastně po mě chtějí. Příště bych měla poslouchat pozorněji. Zřejmě se jednalo o naši oblíbenou barvu, i když žíhaný vlk řekl nejméně tři. Cizinec po mě loupl očima, jako by chtěl říci, že jsem na řadě. Takže přeci jen ví, že tu jsem. Chvilku jsem se bála, že mě nepostřehl, ale ono se těžko odpovídá, když vás nepustí ke slovu."Mno, moje nejoblíbenější barva je nejspíše modrá." Chvilku jsem se nad odpovědí zamyslela. "Určitě je to modrá."
Když Noktisiel mluvil o ponaučení, trochu mi došlo, jaká byla původní otázka. "To, že znáš oblíbenou barvu určitého vlka, znamená, že ji můžeš použít proti němu?" Bylo to jediné ponaučení, které mě napadlo. "Ale zase, jak si můžeš pamatovat kdo má jakou barvu rád? Co když to spleteš? A jaké tedy je to ponaučení." Byla jsem ráda, že se mi povedlo říci pár souvislých vět za sebou, aniž by mi do toho Newlin zasáhl.

Omlouvám se, omlouvám se. Byla jsem mimo síť, už se řítím s odpovědí. :) :D

Zdálo se, že nikomu nevadilo, že jsem se přidala. Newlin měl z mého příchodu radost, ale někdy mi přišlo, že má radost i jen z toho, že svítí sluníčko. Šťastný to vlk, mít radost z prostého bytí. Kývla jsem mu na pozdrav znovu.
Cizí tmavá vlčice mi ani neodpověděla na pozdrav. Trochu mě to zarazilo, ale více jsem se zabývala Neyteri. Jí také nevadilo, že jsem se přidala, ale měla možnost mi povědět jen jednu větu, protože Newlin si vzal slovo a skoro nikomu ho nepředal.
"Po krátké obchůzce po okolí," prohodila jsem směrem k naší alfě, ale více jsem toho nestihla. Z lesa se totiž vynořil vlk, na jehož kožichu převládala šedá barva. V první chvíli mě napadlo, že se k nám přidal Dante, ale hned jsem poznala, že to není on. Tento vlk měl jiný odstín šedé. A přišel poprosit, že se chce přidat.
Nejukecanější vlk se hned ujal slova, že ho zde provede a že já jsem jeho učebnice? Zaraženě jsem svého spolučlena pozorovala, jaké slovo to mělo být. Jelikož toho ale namluvil spoustu, tak jsem to nepochytila. Podívala jsem se na Neyteri, která vypadala stejně zmateně, jako jsem se cítila. "Eee, asi jsem z toho všeho pochopila, že máme vzít tohoto nového vlka někam pryč, aby sis mohla pořádně popovídat s touto vlčicí? Smíme?" Bylo to jediné, co jsem z toho pochopila, ale jestli to bylo správně, to už jsem nevěděla. A raději jsem se zeptala, jestli proti tomu nic nemá.
Jenže Newlin se s vetřelcem už vzdaloval, takže jsem se podívala na alfa vlčici, jestli tedy neprotestuje a už jsem se rozběhla ke dvěma vlkům. Kdyby proti tomu něco měla,
tak by na nás snad ještě zavolala. Nic jsem neslyšela, takže to snad Neyteri nevadilo.
Přidala jsem se k nim, zrovna když se cizí představoval. Noktisiel. Proč mají v poslední době všichni tak složitá jména? "Těší mě, já se jmenuji Wolfganie." Snažila jsem se to říci mezi dobou, kdy se Newlin nadechoval k další salvě slov. Ale neměla jsem ponětí, jestli se to povedlo. Na druhou stranu jsem ale byla ráda, že tak mluvil. Určitě ho napadly věci, na které bych se nezeptala. Nový vlk říkal něco o tom, že by ráda našel domov a že o tomto lese slyšel z vyprávění někoho, koho oba dva znali. Jméno jsem však neslyšela. Stejně by byla malá šance, že bych toho vlka nebo tu vlčici znala.
Takže jsem klusala vedle nich a zatím mlčela. Třeba budu mít co říci. Ale ještě to tak nevypadalo.

// Takže to je tedy, že jsme na dvě skupiny. A ještě jednou se omluvám za čekání.
:D

// Pardón. :D Ale stejně je asi nejpodstatnější ten poslední odstavec.

// Ježčí mýtina přes řeku

Cesta mi utekla tak rychle, že jsem se ani nenadála a byla jsem na okraji hvozdu. Nadechla jsem se už známé vůně lesa a zkontrolovala jsem mlhu, jestli je na svém místě, tedy po celém lese. Kam jsem až dohlédla, tam všude byla. Zaradovala jsem se, že se zdá být vše při starém a rozešla jsem se po hranicích.
Zadumala jsem se, co bych si asi tak mohla ulovit. Napadla mě vydra, ale nevěděla jsem, jestli bych ji dohnala. Sice se mi to už jednou povedlo, ale bylo to s určitou dávkou štěstí. Ale zkusit jsem to jít mohla.
V lese byl klid, ale nějaké čerstvé pachy jsem cítila. Určitě tu je Neyteri, začichala jsem dál, pak myslím, že tu je asi Newlin? Nebyla jsem si jistá. Cítila jsem ještě třetí, pro mě neznámý pach, ale byl jediný cizí. Rozhodovala jsem se, jestli vyrazím za pachem hned nebo až lovu. Třeba naši členi potřebují pomoc a já jsem tu jediná, kdo by jim mohl pomoci. No jo, ale s prázdným žaludkem by se mi bránilo těžko.
Nezdálo se mi však, že by někdo volal o pomoc, nebo že bych slyšela zvuky boje, proto jsem se rozhodla, že nejprve půjdu zkusit najít nějakou tu vydru.
Vydala jsem se k tůňkám. Cestou jsem přeskakovala kořeny, některé jsem dokonce podlézala, jak už byly vysoké. Když jsem došla k tůňkám, nebylo po nějakém pohybu většího zvířete ani vidu ani slechu. Proto jsem ve vší opatrnosti došla k jedné, která vypadala, že je zdravotně nezávadná. Rozhlédla jsem se a pomalu přiblížila čumák k vodě. Dala jsem si pár loků, když tu jsem slyšela prasknutí větvičky. Zůstala jsem nehybně stát a poslouchala jsem, odkud se ten zvuk ozval.
Naproti mě z houští vylezla vydra, která vypadala sice trochu staře, ale velmi mohutně. Prní bylo, že jsem chtěla skočit přes tůňky a chytit ji, ale včas jsem se zarazila. To,
že vypadá staře, neznamená, že je pomalá. Hlavně klidný dech, žádné prudké pohyby. Mluvila jsem k sobě v duchu. Pomaloučku a opatrně jsem našlapovala směrem k vydře. Bohužel udělala jsem stejnou chybu jako vydra a šlápla jsem na větvičku. Ona na rozdíl ode mě neztuhla, ale dala se na rychlý útěk. Tak to ne! Vyrazila jsem za ní, ale měla přede mnou velký náskok. Obratně se proplétala mezi stromy, až jsem ji ztratila z dohledu docela. Sakra.
Na nějaké číhání a čenichání jsem už neměla náladu, takže jsem se loudavým krokem vydala zpátky k tůňkám. Napila jsem se vody, co se do mě vešlo a vydala jsem se podívat, jaký to cizí pach je u nás v lese. Než jsem však od tůněk odešla, podívala jsem se na ně ještě jednou. A pomalu jsem svým očím nevěřila, ta vydra se vrátila. No počkej. Tentokrát jsem si dávala opravdu záležet, kam jak šlápnu a nepozorovaně jsem se dostala až za ni. Asi mě ani neslyšela, protože sebou vůbec necukla, když jsem jí skousla krk. Mrtvá byla rychle, takže jsem ji hned spořádala. Až při posledních soustech jsem si vychutnávala tu výhru, i když mnozí by to nepovažovali za lov. Tak ať, hlavně když mám jídlo.
Pro zbytky jsem vyhrabala jámu a naházela je tam. Pak jsem jámu opět zahrabala, očistila jsem si čumák a kožich od krve a konečně jsem se vydala podívat za dalšími členy smečky. Šla jsem po čichu, ale závany vzduchu se párkrát otočily, takže jsem musela občas změnit směr. Únava? Nebo moje trochu pletení levé a pravé strany? Došla jsem ke skupině tří vlků. Čich mě nezradil, jednalo se o naši alfu a o Newlina. Třetího vlka jsem neznala, ale při bližším prohlédnutí jsem zjistila, že se jedná o vlčici. Čekala jsem v mlze, protože se mi nechtělo jen tak přijít a poslouchat. Sice mluvil Newlin, ale neměla jsem zdání o čem. Ale proč bych tu vlastně čekala. Hlavně, na co? Po chvilce rozhodování mi přišlo neslušné zůstat skrytá a poslouchat. Asi by bylo lepší, aby o mě věděli. Proto jsem vyšla zpoza stromu a přisedla si k nim. "Ahoj, nevadí když se přidám do vašeho..." Chtěla jsem říci kruhu, ale tady to vypadalo spíš jako jiný geometrický tvar. "Trojúhelníku? Jestli se Vám tu ovšem pletu, tak se zase vzdálím." Postupně jsem se na všechny podívala a nejvíce jsem si prohlížela neznámou, tmavou vlčici. Všimla jsem si, že má jizvu přes oko. Jestli je to nová potenciální členka, tak prohlásíme jizvy přes oko za symbol smečky. Usmála jsem se a čekala, jestli tu budu moci zůstat nebo ne. Přeci jen, ráda bych si poslechla jak na tom teď smečka je a hlavně, kde jsou její členi.

// Snad nevadí, že se sem takhle trochu vetřu. O:)