Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Tak jo, svůj hlas dávám Nerssie. :D :)

// Taky bych to tak viděla s tím pořadím. Nerada bych někoho předběhla. :D

// Skalisko

"Možná poběžím napřed. Tak nějak potřebuji vědět, co se děje. Ale utéct vám nechci," řekla jsem vlkům a zrychlila jsem. Cítila jsem takovou zvědavost, jako dlouho ne. Zdálo se, že se bude něco dít, takže jsem to musela za každou cenu zjistit. Přišla jsem si jako vlčice, která nesmí u ničeho chybět. Určitě to tak má občas každý. Vnímala jsem své dva společníky, jak jsou za mnou, nevěděla jsem však, zda utíkají nebo jen mírně klusají. Otočila jsem se na ně, ale raději jsem se zase rychle začala zajímat o stromy před sebou. Však se neztratí. Raději si budu dávat bacha kam šlapu.
S úsměvem jsem běžela za pachy vlků. Napadlo mě, že když je na jednom místě tolik členů smečky, tak se něco řeší. Jenže jsem nebyla připravena na to, kolik jich tam bude. Přibrzdila jsem a k velké skupině jsem už došla krokem. Nevěděla jsem koho pozdravit nejdříve. Úsměv mi trochu povadl, protože jsem z toho byla zmatená, kolik je tu vlků, ale brzy jsem se zase na všechny usmála. A raději jsem pozdravila všechny naráz. "Zdravím vás." Snažila jsem se všem pohlédnout do očí, abych si ujasnila, kdo zde je a také aby věděli, že pozdrav patřil všem. Takže Newlin a Derian, vlčice s červenou srstí se kterou jsme se ještě nepozdravily a jméno mi trochu vypadlo. Vedle ní vlk, kterého jsem už také potkala a jménu mu začíná od N? Nejsem si jistá. A tamhle je syn alf, myslím, že Ranath. A Nerssie.
Úsměv mi trochu zakolísal, když jsem si všimla vlčice s černými pruhy. Stále jsem z ní měla strach a respekt, ale i tak jsem se na podívala, ale ne dýl, než bylo nutné. "Slyšela jsem zavytí, tak jsem se sem rozběhla. Něco se stalo?" Svou otázku jsem směřovala do prostoru a doufala jsem, že mi někdo odpoví. Ohlédla jsem se po Noktisielovi a Sallarém. Neměla jsem říci slyšeli? I když, jestli sem nemají namířeno, tak bych vypadala jako, že mám neviditelné přátele. Snad jim nebude vadit, že jsem tak přidala do kroku. Stála jsem tam a houpala ocasem ze strany na stranu.

// Nevím, jestli se sem dostanu večer nebo až zítra ráno, proto jsem sem tak spěchala. :D

Noktisiela zatím zajímalo jen tajemství vody. I když přišel Sallaré, tak jsem si v hlavě přehrávala, co bych ještě mohla říci, ale nebylo toho víc, než co už zaznělo. Druhý jmenovaný se moc nechtěl bavit o jeho náladě. Jen nám prozradil, že se jednalo o špatné sny. Soucítila jsem s ním, protože jsem to moc dobře znala. I když, mě se dlouho nezdálo něco zlého. A snad to tak ještě dlouho vydrží.
Nechtěla jsem se Sallarého moc ptát nebo se v tom nějak vrtat. Kdyby nám to chtěl říci,
tak se svěří sám. Byla jsem trochu rozpačitá, protože jsem nevěděla, co bych měla dělat. Dokonce jsem trochu pozapomněla, že jsem nadhodila otázku, jestli se nevrátíme do lesa. Připomnělo mi to až dlouhé zavytí, které se z lesa ozvalo. Bylo to takové svolávací, ale neměla jsem ponětí, komu ten hlas patří. Zní povědomě. Byla jsem zvědavá a když Sallaré zavelil, že jdeme, tak jsem našpicovala ouška dopředu, seskákala jsem na lesní půdu a nasadila trochu rychlejší tempo. Byla jsem totiž zvědavá, kdo nás volá a proč.

// Sarumen

// wlčice vypadá náhodou drsně :D Jinak, nějak se mi nepovedlo toho více vymyslet.

Očima jsem poklidně pozorovala výhled z jeskyně. Zdálo se, že jsem nikoho neprobudila, protože se ke mně dlouhou chvíli nikdo nepřipojil. Tedy, zdálo se mi to jako dlouhá chvíle, ale mohla to být i jen hodina, co jsem zaslechla lehké kroky, které se z jeskyně ozvaly. Neohlédla jsem se, takže jsem nevěděla, kdo přichází. Až pozdravení mi ujasnilo, který ze dvou vlků přišel.
S úsměvem jsem se podívala na Noktisiela, který se usadil kousek ode mě. "Dobré..." Zarazila jsem se, protože obloha byla tmavá, jakoby brzy měla přijít půlnoc. A přát dobré ráno před půlnocí mi nepřijde jako smysluplné. "Ahoj," oplatila jsem mu pozdrav, "chtěla jsem popřát dobré ráno, ale podle osvětlení se spíš schyluje k noci, takže se mi to nezdálo vhodné." Uchechtla jsem se a zadívala se do hloubi lesa.
"Tak co říkáš na náš les a procházku po něm? Máš ještě nějakou otázku ohledně fungování smečky nebo míst v lese, či okolí nebo tě zatím nic nenapadá?" Nevadilo mi dělat průvodce, ale abych dobře obstála ve své krátkodobě přidělené funkci, tak bylo mou povinností se ptát.
Zaslechla jsem nějaké zvuky z jeskyně, tak jsem se tam otočila, ale neviděla jsem o nic víc, než v houstnoucí tmě před jeskyní. Během chvilky se z jeskyně vynořil Sallaré. Pozdravil nás a podotknul, že je krásně. Studený vítr, který se kolem nás prohnal, bych nezařadila mezi krásné počasí. Trochu se mi zdálo, že se něco snažil zakrýt, ale nechtěla jsem se v tom moc vrtat. Třeba se jen špatně vyspal. "Ahoj," řekla jsem mu s úsměvem. Nic lepšího mě nenapadlo a na poznámku o počasí jsem neodpověděla.
Od dlouhého sezení mě začínaly pobolívat nohy, takže jsem se zvedla a pořádně jsem se protáhla. Tentokrát ve mě žádné kosti nekřupaly, jako se občas stávalo a byla jsem připravena vyrazit. "Půjdeme se podívat zpátky do lesa?" Nechtělo se mi vyrážet bezhlavě bez nich, tak jsem tam stála, mávala oháňkou ze strany na stranu a čekala na jejich vyjádření.

Oba vlci mě následovali do jeskyně. Noktisiel nic proti mé otázce o tmě nenamítal a dokonce mi i mile odpověděl. Usmála jsem se, protože se zdálo, že by to mohl být dobrý kamarád. Sallaré se zmínil, že to tu není zase tak špatné než venku.
Když se uvelebili, tak ani jeden z nich nevypadal, že by si chtěli ještě nějak povídat. Sallaré si položil hlavu na tlapky a vypadalo to, že začíná pomalu usínat. I mě přemáhal spánek, takže jsem se mu nebránila." Dobrou noc," zašeptala jsem do ticha. Pohodlně jsem se stočila do klubíčka a usnula jsem.

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem spala, ale když jsem se probrala v jeskyni bylo šero a vzduch voněl po dešti. Vstala jsem, protáhla jsem se a opatrně jsem obešla mé spolunocležníky, abych je nevzbudila. Vyšla jsem před jeskyni a sedla jsem si venku. Zhluboka jsem dýchala ten čerstvý vzduch a užívala si, jak jsem plná energie.
Ohlédla jsem se do jeskyně a rozhodla jsem se, že počkám až se probudí. Raději počkám až se probudí. Ještě by mě pak mohli hledat a nebo by se na mě naštvali, že jsem jim utekla a ani nedala vědět, že odcházím. Třeba bude mít Noktisiel ještě nějakou otázku. A když ne, tak se rozloučím a půjdu se na chvilku zase toulat.

// Já se také zúčastním. :D Jen 29.7. máme rodinnou oslavu, takže bych snad stihla napsat večer nebo nejdýl pak v neděli, ale jiné zdržení nemám zatím v plánu. :D

// Sarumen

Naše cesta probíhala mlčky a za příjemného tempa. Přišlo mi, že vše potřebné bylo řečeno, takže jsem se jen soustředila, abych do něčeho nenarazila a probírala se vlastními myšlenkami. Teď mě tak napadá, jak dlouho tu vlastně jsem? A co Andante? Kde je konec jeho šedému kožichu a krásným šedým očím. Začala mě přepadat smutná nálada, takže jsem chtěla začít myslet na něco jiného. Cokoliv jiného. Ale strach a stesk po mém kamarádovi byly silnější než nějaké rozptýlení.
Málem jsem úkryt přešla, jak jsem byla zabraná do vlastní hlavy. Až když jsem minula cestičku, která vedla ke vchodu mi došlo, kde už jsem a zastavila jsem se. Zatřásla jsem hlavou a než jsem se otočila ke společníkům, snažila jsem zakrýt smutek, který se mi na tváři usadil. Postupně jsem vyskákala až ke vchodu do jeskyně. "Tak jsme tady. Naše část je ta úplně vzadu." Vzpomněla jsem si, jak mi to tu Morfeus ukazoval a jak rozdělal oheň, aby nám nebyla zima. Sice bylo léto, ale uvnitř jeskyně se držela vlhkost, která mohla být nepříjemná. Podívala jsem se zběžně na barvu očí u vlků, protože ta většinou prozradila majitelovu magii. I když ne vždycky. Zjistila jsem, že ani jeden z nich nemá rudé oči, z čehož jsem usoudila, že oheň se tu dnes rozdělávat nebude. Podívala jsem se na oblohu, která nám hrozila svými těžkými mraky, že bude pršet. Což docela napovídalo i dusno, které se kolem nás drželo. "Nepřišlo vám, že v lese bylo příjemněji než tady? I když, jestli bude pršet, tak bude asi dobře, že se ukryjeme do jeskyně." Podívala jsem se na Noktisiela. "Snad se nebojíš tmy," trochu jsem se na něj zašklebila, i když to žádný velký vtip nebyl.
Vešla jsem do jeskyně a prošla až do místnosti, která byla určená pro ostatní členy smečky. Nadechla jsem se, protože jsem zde cítila, že byla nedávno používaná. Jen jsem si nedokázala pach přirovnat k obličeji. Prozkoumala jsem podlahu a našla kousek, který se mi zdál nejpohodlnější a nejrovnější. Zatočila jsem se, lehla si a čekala, jestli se ke mně vlci přidají.

Noktisiel neměl hlad a i Sallaré se zdál být najedený nebo spíše pro tuto chvíli nehladový. Vyslechla jsem si, kdo nám tu vlastně obstarává jídlo. Při zmínce, že hlavní lovec je Nerssie jsem lehce znervózněla. Stále jsem si pamatovala její pohled i trochu povýšený způsob chování ke mně. I když, povýšený nebude to správné slovo. Spíše jsem ji hned nesedla. No, jestli se bude konat velký smečkový lov a zúčastním se ho, tak to třeba mezi námi ledy trochu prolomí. Nerada bych měla s někým ve smečce nějaké problémy.
Pevně jsem doufala, že se spolu budeme jednou normálně bavit. Nemyslela jsem, že se z nás stanou rovnou největší kámošky, ale prostě tak, abych se nebála, že mi při pozdravu ukousne hlavu.
Oba vlci souhlasili s návštěvou úkrytu. Byla jsem ráda, že se můj nápad tak uchytil. Jen Sallaré se z neznámého důvodu začal usmívat. Vypadalo to, že svádí vnitřní boj, aby se nezačal nahlas smát. Bylo vtipné pozorovat, jak se jeho koutky tvarují do úsměvu a jak s tím bojuje. V jednu chvíli se začal smát opravdu nahlas. Podívala jsem se na druhého vlka, jak se k tomu staví, ale to už Sallaré uvedl, že si na něco vzpomněl. Usmála jsem se na něho, srovnala krok s jeho krokem a kývla na Noktisiela, aby šel s námi.

// Sarumenské skalisko

// Další odpověď budu moci odeslat až tak ve středu, nejdýl ve čtvrtek, tak už jsem tam rovnou šla, snad to nevadí. :)

Oba vlci postupně prozradili, jak se dostali k lesu a vlastně ke smečce samotné. Zdálo se, že nás sem tak nějak nasměroval vítr. Nebo to byl osud, který vedl naše tlapky? Zajímalo by mě jestli i ostatní šli jen za čumákem nebo jestli sem přišli z velké dálky úmyslně.
Pousmála jsem se nad vyjadřovacími schopnostmi Sallarého, protože mi připomínal mě a moji schopnost vyjadřování. Doufala jsem, že si to nevezme nějak osobně.
Během chvíle jsme dorazili k tůňce, ze které se dalo bezpečně pít. Prohlédla jsem si okolí, protože mi tato část lesa přišla neznámá. Zřejmě to tu nemám nachozené tak, jak jsem si myslela. Umínila jsem si, že jednou to tu projdu tak, že budu vědět o každém možném úkrytu a o každém nezávadném zdroji vody. Přišla jsem blíže k vodě, ponořila do ní čumák a pořádně jsem se napila. Vychutnávala jsem si vodu pořádnými doušky. Cítila jsem, jak mi do těla vlévá novou energii.
Když jsem se dostatečně napila, tak jsem se narovnala a podívala na Noktisiela. "Jen mě tak napadlo, máš hlad nebo ne? V lese se dají lovit vydry, jinak na louce před lesem by měli být zajíci. Jestli by si měl chuť na nějaké větší zvíře, tak to bychom museli počkat na smečkového lovce, který by asi ten lov uskutečnil. Ale nevím přesně, kdo tuto funkci má.
Ty to víš?" Svou poslední větu jsem směřovala na společníka, který by ve smečce déle než já. I jsem se na Sallarého podívala a doufala jsem, že mi to osvětlí. Přeci jen, byla to neznalost a trochu jsem se za to styděla, že jsem to nevěděla. Možná ten vlk, jak jednou přinesl srnu. Myslím, že Nate.
Podívala jsem se zpátky na nového vlka. "Nebo jestli nemáš hlad, tak bychom ti asi ještě mohli ukázat, kde je úkryt. Jinak mě už moc věcí nenapadá, které by si tu chtěl ukázat. Osobně ještě nemám tak prozkoumáno, jaké věci mlha ukrývá." Usmála jsem se a trochu jsem začala přemýšlet o návrhu jít do úkrytu. Spánek by bodnul.

// Zítra, zítra to tu bude. :D Omlouvám se, byli jsme na menší dovolené a internet tam nebyl, což nikdo z nás nevěděl. :D

Naši vůdci se rozhodli někam společně odejít. Sledovala jsem, jak se jejich těla ztratila v mlze a pak už jsem svoji pozornost věnovala oběma vlkům. Ani jednomu nevadilo, že se k nim přidám, takže jsem se usmála a srovnala s nimi krok. První Noktisielova otázka se týkala vody. Vzpomínala jsem, co mi o vodě říkali ostatní. Sakra, která světová strana lesa skrývá tu dobrou vodu. Naštěstí se toho ujal Sallaré, ale jeho odpověď toho taky moc neřekla. My jsme ale průvodci.
Sama pro sebe jsem se zašklebila a zkusila také odpovědět. "Ráda bych řekla, že na severu je voda v tůňkách nezávadná a na ostatních světových stranách není doporučeno z tůněk pít, ale bohužel si přesně nepamatuju, jestli to byl sever." Smutně jsem se podívala na nováčka, protože jsme mu vlastně pořádně neodpověděli. I když Sallaré možná líp.
Pokračovali jsme chvíli mlčky, až pak vznesl svou otázku vlk s prokousnutým uchem. Zapřemýšlela jsem o tom. "Já si ji vlastně vybrala tak nějak náhodou. Toulala jsem se okolím a řekla jsem si, že když tu cítím smečku, tak to sem zkusím. Zjistila jsem, že smečku vede kamarád, kterého jsem znala z minulosti." Vyhnula jsem se stromu a pokračovala ve vyprávění dál. "Ale nepřijali mě s nějakou výhodou, jako že se známe. Taky mě zkoušeli." Usmála jsem se na ně a čekala, co řeknou.

// Chtěla jsem to zkusit slovensky, ale tak nějak jsem se neodhodlala. :D

// Pokusím se odepsat dnes, nejdéle zítra. :)

// Přesně jak píše Morfeus. Truchlíme tiše. ;)

Zdálo se mi, že nový vlk má šance na přijetí docela velké. Sice Morfeus měl nějakou poznámku k Noktisielu oku, ale vlk mu odpověděl s klidem. Nakonec se s Neyteri shodli na tom, že ho přijmou. Měla jsem radost, že máme o člena víc, protože to znamenalo, že bychom se jednou mohli zvednout a jít na smečkový lov. Ten jsem ještě nezažila.
S radostí jsem se podívala na alfy a zamávala ocasem. Měla jsem celé tělo ztuhlé z toho, jak jsme tu dlouho seděli, proto jsem chtěla odpovědět kladně na otázku o provedení lesem. I když jsem to tu neměla prochozené ještě pečlivě. Jenže Sallaré mě předběhl, proto jsem nevěděla jestli sek nim můžu přidat nebo ne. Nechci vypadat jako vtěrka.
Jenže sama jsem na práci nic jiného neměla, tak jsem to zkusila. "Jestli mě nebudete potřebovat," a podívala jsem se na alfy, "tak bych šla s vámi, pokud vám to nebude vadit," a otočila jsem hlavu na oba samce a čekala na vyjádření od kohokoliv. Kdyby o mě nikdo nestál, tak se vydám na průzkum sama. To by asi nevadilo.