Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Gallireada 7- Kolemjdoucí

// Řeka Kiërb

Oddělila jsem se od řeky a vydala jsem se prozkoumat hory. Vždy jsem měla ráda hory, skály či nějaké útvary z kamenů. Připomínaly mi domov, ten starý, kde jsem jako vlče vyrůstala. Kéž bych tu někde potkala své bratry. Alespoň jednoho. Bylo to takové mé malé přání, ale s přibývajícími dny, od onoho neštěstí mi přišlo, že bych asi ani už nevěděla, co bych jim měla říct nebo jak se k nim chovat. Pokud tedy žijí. Zahnala jsem veškeré deprimující myšlenky a kochala jsem se přírodou. I když se mohlo zdá, že na kamenech toho moc není, já se snažila najít život všude. I v takovém mechu může někdo žít. Někdy mi přišlo prostě krásné, jak si příroda dokázala poradit se vším a všude. I když nás někdy dokázala také pěkně potrápit, ať horkem, suchem nebo naopak obrovskou povodní.
Došla jsem až na vrcholek a zjistila sem, že to tu je samá jeskyně. Jedna malá, jiná byla větší a zdálo se mi, že tu necítím žádné trvalejší pachy, které by určovaly, že místo někoho je. Takže takový úkryt pro tuláky. Čenich mi prozradil nebo spíše mě utvrdil v tom, že to zde je hojně navštěvované. Jeden pach byl čerstvý, ale měla jsem pocit, že na něj narážím skoro celou cestu. Jen v různých intenzitách. Jakoby dotyčný vlk či vlčice šla jiným směrem, ale naše cesty se různě míjely. A kam to vlastně jdu já? Naštěstí jsem měla pohotovou odpověď, když tu nebyl nikdo jiný, kdo by mi odpověděl. Ke Smrti! A pak možná k Životu. Byla jsem na svůj vnitřní monolog i na plán tak natěšené, že jsem se rozběhla náhodným směrem, aniž bych si určila ten správný.

// Neprobádaný les

Gallireada 6- Kolemjdoucí

// Vřesový palouk

Nechala jsem za sebou omamnou vůni a dál jsem se blížila k vodě. Přibývalo stále více světla, ale sluníčko nikde. Svítá. Bez sluníčka. To na koupání nevypadá. Kriticky jsem se podívala na kožíšek a viděla jsem uschlé kusy řasy. Ale zdálo se mi, že by se daly docela jednoduše vyklepat a vyškrábat ven. Ale než jsem se rozhodla pro očistu bez vody, chtěla jsem nejprve prozkoumat vodní tok, který jsem našla.
Jak se den probouzel, probouzelo se i vše kolem. I když bylo chladno, které předpovídalo přibližující se podzim, v houštinách to bzučelo, v korunách stromů se probouzeli ptáci a slyšela jsem i nějaký šelest v trávě. Došla jsem až ke břehu řeky a rozhlédla jsem se. Všimla jsem si, že se jedná o obrovskou řeku, ne co se týče velikosti koryta, ale spíše délky. Táhla se do daleka, jak na jedné, tak i na druhé straně. Jen moc křišťálově nevypadala. Opustila mě veškerá touha se koupat v nějakých řekách, tak jsem se rozhodla, že si kožíšek upravím hned, abych na to už více nemusela myslet. Vytahovala, vykousávala i jsem si vyškrabávala zamotané řasy a zjistila jsem, že to jde velice snadno. To jsem to mohla udělat hned. Brzy jsem měla chlupy bez jediné zatoulané řasy a vypadala jsem jako ze škatulky. Trošičku mě začínala zmáhat únava, ale ještě se to dalo vydržet. Možná bych si mohla někde odpočinout. Ale to asi počkám do večera, teď když je konečně vidět,
bych to neměla nějak promrhat. A navíc, nechtělo se mi zůstávat u vody. Sice tu bylo hezky, ale táhl tu studený vzduch a přeci jen, měla jsem raději sucho a bezvětrno. Zase jsem stále před rozhodnutím, zda mám jít po proudu nebo proti němu. Předtím jsem šla proti proudu, tak teď půjdu po proudu. Kdo ví, kam se dostanu. Přišlo mi, že se začínám dostávat k místu, kde je hodně vlčích pachů, i když byly zatím jen velmi slabé. Možná tu sídlí nějaká smečka. Snad jim omylem nevejdu na území.

// Východní úkryt

Gallireada 5- Kolemjdoucí

// Východní hvozd

Zvuk vody jsem stále slyšela, avšak byl dál, než jsem čekala. Dostala jsem se na nějakou mýtinu nebo palouk, který byl podivně cítit. To, že se jednalo o plochu bez stromů jsem usuzovala z toho, že bylo více vidět, jen jsem neměla představu, o jak velké území se jedná. A ten zvláštní pach? Netušila jsem o jakou rostlinu se jedná, ale dost mě to šimralo v čumáku. "Pšíík." Moje kýchnutí muselo být slyšet i v přilehlých lesích. Začínala se mi z vůně točit hlava a pomaloučku mě to kolíbalo ke spánku.
Zatla jsem zuby a snažila se jít dál. Ale každý další krok byl namáhavý, nechápala jsem, proč mi ta rostlina tak vadí. Měla bych to rychle přeběhnout. Jestli se tu někdo skrývá,
tak nemám šanci ho cítit. Možná jsem byla lehce paranoidní, ale když jsem měla plný čenich vůňosmradu té kytky, nebyla jsem si vůbec jistá. Jak jsem pohledem kontrolovala okolí, přestala jsem vnímat jak moc mi je ta vůně nepříjemná. Dokonce, když jsem si uvědomila, že už mi to nevadí, zjistila jsem, že rostlina nakonec voní. Možná jen roste u lesa více, proto mě na chvilku odrovnala. Dál jsem pokračovala už celkem svižněji, ale raději jsem se snažila více dýchat pusou. Když už jsem se blížila ke konci palouku, uvědomila jsem si, že jsem vodu žádnou nepotkala. Že by byla až dál? Snažila jsem se jít po zvuku, ale než jsem toto místo opustila, ještě jsem se otočila. Musím sem někdy zajít ve dne. Třeba to bude krásný pohled. Rozběhla jsem se směrem, kterým jsem tušila vodní tok.

// Řeka Kiërb

Gallireada 4- Kolemjdoucí

// Vyhlídka

Naštěstí bez nějaké újmy na zdraví jsem došla k lesu. I ve tmě jsem si všimla, že je listnatý. Díky tomu, že nedávno pršelo, voněl les tlejícím listím. Měl úplně jinou atmosféru než Sarumen, ale ani tak bych náš les neměnila. Tady jsou stromy daleko od sebe a asi by se tu těžko schovávalo. Prostě, už jsem si zvykla. Ale neznamenalo to, že by se mi les nelíbil. Byl takový plný života, což mi trošičku scházelo. Přemýšlela jsem, jestli mám jít skrz les nebo jen po okraji. Mohla bych tam lehce zabloudit. Třeba tam jsou nějaké rokle nebo i jen vyvýšená místa a spadla bych. Rozhodla jsem se, že se mi nechce procházet středem.
Vyšla jsem tedy po okraji, kde jsem měla trochu světla a mohla se také lépe bránit při případném útoku. Ale nedalo mi to a chvilkami jsem zabíhala do lesa a pak zase ven. Rychleji mi tak cesta utíkala. Tušila jsem, že po mé pravé straně se nachází pramen řeky, kolem kterého jsem před chvílí šla. A taky tam jsou ty kaskády. Páni já vlastně obešla celou tu horu. Možná by se to za horu považovat nedalo, ale ve tmě vypadá vše takové větší a strašidelnější.
Zaslechla sem nějaký zvuk, takže jsem ihned zastavila a poslouchala. Jednalo se však o nějaké zvíře, které jsem svým pohybem vyrušila ze spánku. Zakroutila jsem hlavou a vydala jsem se dál, svaly jsem však měla napnuté, kdyby se přeci jen někdo rozhodl zaútočit. Jenže podle toho, že můj čenich nezavadil o čerstvý pach vlka od doby, kdy jsem odešla z toho shromaždiště vlků, jsem si tak říkala, že to tady nebude hojně navštěvované místo. Po nějaké době jsem v tichu noci rozeznala zurčení vody. Do této chvíle mi vlastně nikdy nedošlo, jak je tato země veliká, když tu je skoro na každém kroku jiná voda. Nebo tu možná je na vodu bohatá krajina. Snažila jsem se dostat za vodou, protože jsem vtom viděla možnost umytí kožíšku.

// Vřesový palouk

Gallireada 3 - Kolemjdoucí

// Kaskády

Sice jsem si dávala pozor, ale málem jsem spadla přes okraj. Hned jsem se zarazila a raději nejprve prošátrala tlapkou jestli přede mnou je pevná zem. Cestování v noci snad už nikdy. Nebyla jsem si jistá, jak se to zde jmenuje, ale je dost možné, že tady jsem už taky byla. Dorazila jsem na místo, kde byl okraj skály ve větším měřítku, než pevná půda. Sakra, co to tu jen je? Oči si na absenci světla už zvykly, ale stejně toho nebylo mnoho k vidění. Skála, skála, pro změnu kámen a volné prostranství. Zvědavost mi nedala a vrátila jsem se k okraji skály. Zrak jsem napínala, co to dalo, až jsem viděla obrys řeky a nějakého lesa. No jasně, tady je místo jako stvořené na pozorování krajiny. Něco jako "vyhlídka!" Poslední slovo jsem pronesla nahlas, protože jsem měla radost, že jsem si vzpomněla, jak to tu pojmenovat. Byla jsem na sebe patřičně hrdá.
Tlapky mě začaly svrbět, jak potřebovaly pohyb. Zajímavé. Hlava by si užívala pohled na tmu a snažila se něco zahlédnout a nohy by se zase vydalo na cestu. Někdy jsem svému tělu nerozuměla, ale za ta léta mého života jsem už vypozorovala, že je dobré potřeby těla uspokojit. A vlastně, hlava by se taky ráda někam podívala. Doufala jsem, že se ze mě nestává podivín, když si takhle v hlavě rozebírám, co vlastně chci a s úsměvem jsem se vydala na další průzkum. Raději jsem šla pomalu a stejný způsobem jako prve, když jsem šla sem. Opatrnosti není nikdy dost. Co kdybych se někam zřítila.

// Východní hvozd

Gallireada 2 - Kolemjdoucí

// Řeka Midiam

V úvahách o ztraceném příteli jsem došla pod kaskádovitý útvar, který si tu voda za mnoho let vytvořila. Tady si to pamatuju. Byla jsem ráda, že jsem se neztratila, zatím. Začala jsem šplhat nahoru, stále proti proudu, abych se dostala dál. Cesta to byla trochu náročnější, ale zvládnout se to dalo.
Když jsem vyšplhala až nahoru, viděla jsem toho ještě méně než dole. Nadechla jsem se a ucítila jsem kůru stromů. Došlo mi, že proto tu není tolik světla, protože ho stíní stromy. Jakoby světla už tak nebylo málo. Nemohla jsem si však stěžovat, protože jsem sama vyrazila v noci, kdy toho není moc vidět. Zvlášť, když měsíc zakrývají mraky. Abych se nedostala do nějaké špatné nálady, raději jsem se více věnovala okolí, abych někam nezapadla. Všimla jsem si, že se tu dělají jakási jezírka, ve kterých bych si mohla kožich umýt. Voda tu teče rychleji, takže řase tu určitě nemají šanci. Přišla jsem blíže a strčila tlapku do vody. Projela mnou taková vlna zimy, že jsem od koupání rychle upustila. Raději budu chodit s kožichem od řas, než abych tu pak pobíhala jako blázen a snažila se zahřát.
Byly tu dost velké kameny, po kterých se dalo snadno přejít. Ale netroufala jsem si přecházet nějak rychle v té tmě. Tady by mě asi jen tak někdo nezachránil, když tu žádný čerstvý pach necítím. Zdálo se, že to tu není tak navštěvované místo. Pomaloučku jsem se dostávala přes mezírky a mezery, až jsem nechala vodu za sebou a šla jsem k novému místu.

// Vyhlídka

Gallireada 1 - Kolemjdoucí

// Gallireada - vesnička

Čich mě nezklamal. Došla jsem k řece, u které jsem už možná kdysi byla. Nevěděla jsem to s určitostí, protože byla noc a měsíc se skrýval za mraky, ale připadalo mi to známé. Došla jsem až ke břehu. Řeka se líně táhla do krajiny a já přemýšlela jestli chci jít po proudu, proti proudu nebo jestli mám překročit řeku a vydat se na druhou stranu břehu.
No, řeku asi nebudu překračovat. Kdo ví, jak je hluboká a co v ní žije. Bohužel jsem si ani nemohla umýt kožíšek, protože jsem neměla tušení, zda je voda bez řas nebo jestli se tam přeci jen nějaké neukazují. Sklonila jsem hlavu a alespoň jsem se napila, když už jsem tu byla. Když jsem dopila, podívala jsem se na nebe. Odhadovala jsem, že bude něco jako půlnoc, ale spánek mě zatím nepřemáhal.
Po chvilkovém přemítání jsem se rozhodla pro cestu proti proudu. Kdo ví, kam dojdu. Uvažovala jsem, jestli mám hlad nebo ne. Přeci jen, jelena jsme měli už docela dávno, ale zase ho byl dost velký kus. Usoudila jsem, že hlad ještě nemám. Ale jestli budu mít příležitost na rybu, zajíce neb cokoliv malého, tak to asi neodmítnu. Ušklíbla jsem se pro sebe, protože mi bylo jasné, že si budu muset počkat do rána.
Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi učila Andanteho lovit ryby. Byla to hezká vzpomínka a já trochu posmutněla. Kde mu je asi konec? Ztracená v myšlenkách jsem pokračovala pomalu proti proudu řeky.

// Kaskády

Hlásím se :)

Blíže jsem si prohlížela neznámé vlky. Vlčice se mi zdála trochu zaskočená popřáním dobré chuti. Trochu jsem uvolnila svaly, když jsem ucítila další cizí pach. Patřil vlkovy, který měl jednotnou hnědou barvu. Přišel mi mladý, ale také docela dost drzý. Co je na zajíci špatného? Představil se nám jako Izar a trochu povýšeně si nás prohlížel.
Chtěla jsem se také představit, i když jsem měla největší chuť mu trochu objasnit, jak by se měl chovat, ale předběhla mě druhá vlčice. Jeho poznámky přešla a prozradila své jméno. Maple. Už už jsem otevírala pusu, že se také představím, když se ozval vlk, u kterého jsem si všimla nezvyklého zabarvení. Toho si asi budu pamatovat nejlépe. Přiřadila jsem si jméno k obličeji a měla jsem na jazyku tolik věcí, které jsem chtěla říci, představit se, odpovědět, co je bažant, vlastně si i poslechnout, čím se stravují v jistém rodě, že než jsem si to srovnala, přidal se k nám další vlk.
Prohlédla jsem si ho a zjistila jsem, že mě ani nepřekvapuje, že má červené tlapky. Asi jsem si už na všelijaká zbarvení zvykla. Rozhodně se s ničím nepáral. Představil se, hned chtěl vědět moje jméno, protože jako jediná jsem ho ještě neprozradila. Řekl, že taky neví, proč se tu teď najednou tolik vlků ukazuje a už pomalu kráčel pryč. Byla jsem z něho trochu paf, protože jsem nevěděla, jestli tak spěchá nebo jestli je trošičku drzejší.
"Abych se také konečně představila, jmenuji se Wolfganie a souhlasím s nápadem, že to půjdeme prozkoumat." Zvedla jsem se a ihned jsem vyrazila za vlkem s červenými ponožkami. Říkala jsem si, kam jsem dala rozum. Potkám partu úplně cizích vlků a jdu s nimi na průzkum něčeho zajímavého. Proč jen jsem tak zvědavá?

// Vesnička - přes Středozemní pláň

// Ohnivé jezero přes louku vlčích máků

Užívala jsem si volného pohybu na loukách. Měla jsem moc ráda lesy, zvláště ten náš, ale občas se projít nebo proběhnout na volném prostranství nebylo také k zahození. Jako by sis toho neužila na lovu. Ušklíbla jsem se a pokračovala v cestě.
Začínala jsem na sobě pociťovat trochu únavu, protože to bylo dlouho, co jsem se pořádně prospala. V hlavě jsem si přehrávala jestli se nevrátím na louku, která byla poseta máky, protože tam by mě nikdo nemohl jen tak najít a napadnout. Jenže to mělo háček v tom, že jsem měla pocit, jako by se něco mělo dít. Nebo se dělo a já o tom nic nevěděla. Protože všude jsem viděla vlky. Sice byli v dálce, ale i tak mi přišlo, jakoby všichni směřovali na jedno místo.
A tady tomu nebylo jinak. Stáli tu sice jen dva, ale ani jednoho z nich jsem nikdy neviděla. Což není tak divné, když je to tu obrovská země. Zdálo se, že se jedná o vlka a vlčici. Vypadalo to, že se neznají a přišlo mi, že vlčice si dopřává jídlo. Já bych si zase dopřála spánek.
Rozhodla jsem se, že se k nim vydám. Třeba budou vědět, proč to vypadá, jakoby se scházela celá Gallirea na jednom místě. Došla jsem k dvojici a přátelsky mrskla ocasem. "Zdravím vás a přeji dobrou chuť. Nevíte náhodou, proč se všude houfují vlci?" Nezdálo se, že by byli agresivní, takže jsem si sedla a měla na tváři úsměv. Jen svaly jsem měla připravené, kdyby se ukázalo, že jejich úmysly jsou zlé, abych stihla rychle vyskočit a vystřelit pryč.

// Sarumen

Nohy mě dovedly k jezeru, které jsem nikdy neviděla. Nebo jsem si nevzpomínala, že bych tu kdy někdy běžela. Voda měla červenou barvu a přišlo mi, že v jejím okolí se vzduch oteplil. Zkusila jsem se k vodě přiblížit a čichnout si k ní. Nepřišlo mi, že by byla nějak nezávadná, tak jsem do ní nejprve smočila tlaku. Byla horká, ale nepálila, takže jsem zkusila doušek vypít. Ani to se nezdálo, jako by to byl ten nejhorší nápad a tak jsem se dost napila. Po to m jídle to přišlo vhod.
Rozhlédla jsem se, kudy bych mohla směřovat dál. Jezero bylo docela velké, takže by trvalo dost dlouho ho obejít. Ale zase jsem nevěděla, jak moc je voda hluboká uprostřed jezera. Povzdechla jsem si. Tak to asi budu muset obejít. S tím, jak jsem teď najedená,
bych mohla ke dnu jít docela rychle. Vyrazila jsem pomalejším tempem, aby mi plný žaludek vydržel alespoň trochu dýl, než jen na běh.

// Náhorní plošina, přes louku vlčích máků

Čekala jsem, že se alfy ihned pustí do jídla. Morfeus k nám přišel, pochválil nás za naši šikovnost a oslovil mě. Lekla jsem se, že mám nějaký problém, takže jsem trochu ztuhla. Oznámil mi, že se rozhodli mě povýšit, pokud to přijmu. Povýšit? Mě? Byla jsem z jeho slov docela paf, protože jsem vůbec nic takového nečekala. A co se teď ode mě bude čekat? Budu taky lovec nebo budu mít nějakou jinou funkci? V hlavě mi kolovala spousta myšlenek a otázek, ale došlo mi, že černý vlk čeká na moje vyjádření.
"Neskutečně si toho cením a děkuji. Přijímám své nové postavení a slibuji, že smečce nepřinesu ostudu," řekla jsem s úsměvem a pokorou. Nevěděla jsem, co dalšího bych měla říci. Snad jsem obsáhla vše, co bych měla říci. Brzy jsme byli vyzváni, abychom se pustili do jídla. Ještě, než jsem se do jídla pustila, postřehla jsem, že kolem prošel Newlin i Sallaré. Kam mají asi namířeno? Dále jsem však už neotálela a urvala si kousek masa, který by třeba některými byl označen jako horší, ale pro mě to bylo zasloužené jídlo.
Když jsem dostatečně zaplnila žaludek, že by mi to mohlo na pár dní vydržet, dostala jsem takový nápad, že bych mohla trochu prozkoumat vzdálenější území. Nechtělo se mi sice smečku opouštět tak brzy po tom, co jsem byla povýšena, ale doufala jsem, že to vadit nebude. Otočila jsem se s úsměvem k alfám, protože mi bylo hloupé odejít bez pozdravu. "Půjdu trochu obhlídnout okolí. Snad mi to nebude trvat dlouho. Takže se zatím mějte." Kývla jsem na pozdrav a vydala jsem se poklusem náhodným směrem na průzkum.

// Ohnivé jezero

// Tak jsem se libovolně zařadila a mizím. :D Ale zase se vrátím. O:)

Hlásím se. :)

// Ježčí mýtina

Tahala jsem co mi síly stačily. Nebyla to žádná sranda, ale nakonec se nám jelena podařilo nějak dotáhnout do lesa. Strašně mě bolely tlapky, ale za tu námahu to stálo. Hrdě jsme ho přinesly až alfám k nohám. Trochu jsem se odtáhla, abych jim udělala prostor pro hodování a kývla jsem jim na pozdrav.
Nerssie zatím objasnila naše zmizení a v krátkosti popsala lov. Bylo až s podivem, jak se nám podařilo zdolat tak obrovské zvíře bez nějaké větší újmy. Sice jsem si všimla, že má naše hlavní lovkyně na hlavě trochu krve, ale nevěděla jsem jestli to je z toho, jak táhla úlovek nebo jestli ji nějak zvíře zranilo.
Těšila jsem se, až si urvu nějaký kousek masa. Sice jsem měla nízké postavení, ale i kdyby na mě zbylo to nejhorší okusování, tak jsem se na to těšila. Za tu práci i malý kousek je dobrý. Na tváři se mi usadil úsměv, když jsem sledovala, jak se alfy pomalu blíží. Tiše jsem stála a čekala na svolení.

// Tak jsem se taky trochu a krátce vetřela, snad nevadí. :D Olympiáda se blíží. :D

Soustředila jsem se na se na svůj úkol a připomínala jsem si, co říkala Setia, vyhýbat se kopytům. Neměla jsem ponětí, jak jsou na tom ostatní nebo kde se nachází. Každý jsme měli vlastní cíl a aby byl lov úspěšný, museli jsme si důvěřovat v tom, že si nepřekřížíme cestu. Zaslechla jsem pouze, aby někdo jelena strhl k zemi. Neměla jsem tolik síly, aby se mi to mohlo povést, ale to už se Newlin neohroženě na kořist vrhl. Jenže jelenovi pod návaly útoků začaly povolovat nohy, takže to vypadalo, že upovídaného vlka zalehne. Ovšem ten se nějakým zázrakem jelenova hřbetu pustil a pak držel kořist při zemi.
Z ničeho nic se u nás l objevila naše lovecká velitelka a jelena jediným kousnutím zbavila života. Vše se událo velmi rychle a já si až zpětně uvědomila, že stojím a vše sledují se zatajeným dechem. Vydechla jsem a konečne se i pořádne vydýchala. Nohy se mi třásly po rychlém běhu, avšak méla jsem z toho dobrý pocit. Nerssie nás pochválila a já si pochvaly velmi vážila.
Neměla jsem silu na lov srnky a když jsem se rozhlédla, tak jsem stádo už neviděla. Konečne jsem byla dost vydýchaná abych mohla popadnout část jelena a pomoci pruhované vlčici ho odtáhnout do lesa. Než jsem však tak učinila, podivala jsem se s úsměvem na ostatní. "Myslím, že jsme dobří. "S tímto jsem se zakousla do těla jelena a táhla jsem ho směrem domů.

// Sarumen

Snad je to v pořádku, psala jsem to na telefonu. :D