Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Gallireada 20 - Kolemjdoucí

// Ledová pláň

Plazila jsem se pořád dál a dál, až jsem se dostala na místo, kde vítr skončil. Jakoby někdo luskl a kouzlem se vítr utišil nebo jednoduše vytratil. Nechápala jsem to, ale nebylo mou pravomocí zde chápat přírodu. Ta má vlastní řád a pravidla. A já se jimi jen budu řídit. Oddechla jsem si, že jsem přežila tu děsivou pláň. Začala jsem se prohlížet, jestli vítr nenapáchal nějaké větší škody. Malé stroupky po létajících úlomcích ledu jsem nepočítala. Jednak v kožichu nebyly ani vidět a za druhé krev z nich netekla. Podívala jsem se na tlapky a byly trochu rozdrápané z toho, jak jsem se snažila odtamtud uniknout. Ale nebylo to nic bolestivého. Trochu mě však znervózňovala bolest na uchu. Jenže tam jsem si neviděla a to mě znervózňovalo ještě víc.
Zkusila jsem si otřít ucho přední tlapkou. Když jsem tlapku stáhla zpátky dolů, viděla jsem na ni čmouhu od krve. Tak to asi štípe jen tím větrem. A nebude to nic vážného. Chtěla jsem tlapu otřít do trávy pod sebou, ale všimla jsem si, že stojím na zvláštních kytičkách. Podívala jsem se na ně zblízka a zjistila jsem, že se jedná o sněženky. Ale těm se říká poslové jara. Teda, já jim tak říkám. Ale, teď má přijít zima, tak co tu dělají? Byla jsem trochu zmatená, ale nechtělo se mi běhat po těch krásných květinkách a pošlapat je nebo je zakrvácet. i když by to bylo jen pár kapek. Možná tu rostou celý rok. Jo, to bude ono. Spokojeně jsem vydechla, když jsem si to tak krásně odůvodnila. Ani jsem nepřecházela přes celou louku. Snažila jsem se vyhnout většímu pošlapání sněženek a vydala jsem se dál.

// Tundra

Gallireada 19 - Kolemjdoucí

// Sněžné hory

Začínala jsem pochybovat, že byl dobrý nápad chodit do takové zimy. Ono, samo o sobě mi zima nevadila, ale když se k ní připojil ledový vítr a hlavně drobné částečky ledu, které se mi zakousávaly do kožichu, nosu, očí a vlastně do celého těla, tak se z krásné kouzelné zimy stalo ledové peklo. Nevěděla jsem, kde přesně jsem, jen jsem věděla, že tu není absolutně nic, co by vítr zpomalilo. Tohle je dost nebezpečné místo, chtělo by to jít honem pryč. Což se lehce řekne, než udělá, když do vás vítr naráží ze všech stran. Chvíli jsem se musela zapírat, abych se vůbec pohla alespoň o krok. Najednou vítr přestal, takže jsem málem upadla, jak jsem se nakláněla, abych mu odolala. Než jsem se vzpamatovala, přiletěl z boku a odhodil mě na zem o kus dál. To není dobrý. Vůbec to není dobrý, honilo se mi hlavou, když jsem se pracně zvedala alespoň do lehu. Divím se, že z toho tady ještě nevznikl nějaký vír. Snažila jsem se najít něco jako kámen nebo skalku, ale práci mi znesnadňovala tma. Vztekle jsem zavrčela a začala jsem se plazit. Sice mě studilo břicho, ale pohybovala jsem se rychleji. Kdyby tu tak nefoukal ten vítr, mohlo by se tu krásně prohánět. Jen běžet a na nic nemyslet. Teď jsem však myslela hlavně na to, abych to přežila a bez nějaké větší újmy se dostala pryč. Ani jsem si nevzpomněla, že jsem chtěla vyzkoušet, jestli mi Smrt vyhověla a zlepšila mi magii vody. Možná se mi tímhle vysmívá nebo mstí, když jsem ji otravovala s tak, jak to řekla, banální věcí.

// Sněženková louka

Gallireada 18 - Kolemjdoucí

// Tajga

Dokázala jsem to. Našla jsem hory, které mají na sobě sníh. A podle vrstvy bych řekla, že celoročně. Byla jsem šťastná, že jsem dokázala splnit svůj malý vytyčený cíl. Zasněžené hory mi okamžitě připomněly domov. Sice u nás nebylo tolik sněhu, ale prostě něco v tom výhledu ve mě probouzelo spoustu vzpomínek. Zkusmo jsem zavyla. Můj hlas se odrážel od vrcholků a pronikal hlouběji do hor. Škoda, že se už blíží zima. Ale musím si cestu zapamatovat, abych se sem mohla jít ochladit v létě. Neměla jsem strach ze sněhové laviny, protože jsem seděla opravdu jen u úpatí počátečního kopce. Bylo mi však jasné, že jít dál je čirý nerozum. Chtěla jsem si však užít chvilku jen tím, že se budu kochat pohledem. Třeba uvidím nějaké odvážné zvíře, které tu dokáže přežít. V mé blízkosti rostly statečné rostliny, kterým mráz nevadil. Jak jsem však prohledávala okolí, tak jsem si všimla,že v dálce vegetace rychle ubývá. Kdo ví, jestli tu vůbec žijí nějací savci. Dost možná jen nějací broučci v tom mechu.
Když už mi začínal mrznout zadek, zvedla jsem se k odchodu. Někdo by tu asi nevydržel sedět tak dlouho a sledovat bílou krajinu, ale mě to nevadí. Určitě se sem vrátím. Neměla jsem moc možností, kterým směrem se vydat, takže jsem jen prostě pokračovala rovně dál. Dokud to šlo, měla jsem pohled přišpendlený k horám. V jednu chvíli jsem měla i pocit, že jsem zahlédla nějaký pohyb, takovou tmavou skvrnu na bílém pozadí. Tak přeci jen zde někdo přežívá.

// Ledová pláň

Gallireada 17 - Kolemjdoucí

// Jezero Nä'hi

Dostala jsem se zase na úplně jiné území. I zde se mi líbilo. Stromy zde byly smíšené, což lesu dodávalo i trochu svěží atmosféru. A hlavně spoustu barev. I když už se schylovalo k večeru, stále bylo vidět mezi jehličnany oranžové a žluté lístečky listnáčů. Kdo ví, jak by se takové seskupení mohlo jmenovat. Jestli je i jinde na světě. Stále foukal vítr a přišlo mi, že je stále studenější. Tak kde jsou ty hory a kupy sněhu? Zhluboka jsem se nadechla, jestli mi třeba vítr nepřivane nějaký zajímavý pach, ale nezdálo se, že by to měl v úmyslu.
Pomalu jsem se otáčela v kruhu a přemítala jsem, jaký směr si mám zvolit. Mám se vrátit zpátky ke smečce? Nebo mám jít na to vlčí shromáždění? Či to tu jít ještě prozkoumat. Přely se ve mě názory, že bych měla jít zpátky ke smečce a plnit úkoly, které jsou pro mé postavení nezbytné s tím, že bych se ještě ráda toulala. A do toho se mi ještě vtíral hlásek, že bych měla zjistit, co a jak se vlastně bude dít s naší malou skupinkou. "A dost!" Musela jsem přehlušit hlasy ve své hlavě, takže jsem nahlas vykřikla. Můj has se nesl lesem, ale přišlo mi, že ho stejně neměl kdo slyšet. Zdálo se to tu jako vlkem zapomenuté místo. Najednou se zcela potichounku hnal ke mně zpátky. Natočila jsem ouška tím směrem a zadívala jsem se mezi stromy. Ozvěna. Tam budou hory. Ještě chvilku jsem se sebou sváděla vnitřní boj, ale nakonec jsem se vydala směrem, odkud se ke mně vrátil můj hlas. Po tomhle dobrodružství se z lesa nepohnu ani o píď dost dlouhou dobu.

// Sněžné hory

Gallireada 16 - Kolemjdoucí

// Ageronský les

Nohy se mi pletly únavou. Už mi bylo jedno jestli je den, noc nebo se smráká. Podle světla jsem odhadovala, že je den tak nějak uprostřed, ale mé tělo jasně protestovalo proti nějakému dalšímu pohybu. Přišla jsem k jezírku, které jsem ani neviděla, ale věděla jsem, že tam je podle oblázků, které byly kolem něho. Ustala jsem si na těch kulatých kamenech a zavřela oči. Ani jsem si nezkontrolovala, zda tu někdo je nebo ne. Upadla jsem do potřebného spánku a o nic jsem se nestarala.
Zřejmě jsem nespala dlouho, protože světla bylo stále stejně. Možná tak dvě až tři hodiny, rozhodně to však byl potřebný spánek. Cítila jsem se odpočinutě, i když svěže úplně ne. Až na to bude čas, tak si dopřeji dlouhý a ničím nerušený spánek. Hlavně někde v úkrytu. Protože tohle by se nemuselo vyplatit, jen tak si usnout na neznámém místě. Až teď jsem se rozhlédla po okolí. Nebylo toho moc, co bych mohla vidět, ale rozhodně to bylo hezké. Byla zde taková malá, roztomilá tůňka. Přišla jsem až k jejímu břehu a smočila do ni tlapku. Ihned jsem ji však vytáhla, protože byla studená jak led. Tak to se blížím k tomu sněhu. Ani její chlad mě však nezabránil tomu, abych si z ní nezkusila loknout. Zima se mi zařezávala do krku a chlad se mi šířil po těle. No, na chuť je dobrá, ale ta teplota není úplně dobrá. Ještě, že jsem do ní neupadla. To bych byla vzhůru jedna dvě. Nebylo tu moc možností, kam se vydat, takže jsem se rozešla dál ve směru, ve kterém jsem přišla.

// Tajga

Gallireada 15 - Kolemjdoucí

// Jedlový pás

Znovu se rozednilo, jen sluníčko stále bylo schované za mraky. Sice jsem z nebe moc neviděla, ale kdyby se ohnivý kotouč zjevil, tak by se určitě jeho paprsky odrážely od země. Mezi stromy se vznášely staré pachy, jakoby zde bývala smečka. Také jsem cítila pach, který byl čerstvý, ale zdálo se, že dotyčný jen prošel. Tento les se mi líbil, hlavně jeho mech, ve kterém se krásně chodilo. To bychom měli zavést i u nás. Lesem se prohnal studený vítr, který se mi zakousl do kožíšku. Ještě, že ho mám huňatější, ale i tak mi je chladno. Přišlo mi, že tady na severu je počasí spíše chladnější. Mohla bych tu najít třeba i sníh? Nebo jen hory, na kterých se sníh drží celý rok? Ta myšlenka mě nadchla. Už se tu sice ukázal podzim, který barvil listí a nechával dozrát různé plody, což znamená, že zima se pomalu blíží, ale vědět, že v létě se můžu někam běžet zchladit by bylo dobré. Vydala jsem se směrem proti větru. Jestli si se mnou příroda nezahrává, tak fouká studený vítr z hor. A podle teploty by tam nějaký sníh mohl být. Vyrazila jsem trochu rychlejším tempem, abych se zahřála. No, má to aspoň výhodu, nechce se mi spát. Když jsem se nad tím však zamyslela, přišlo mi, že bych si někde odpočinout měla. Co kdyby na mě spánek přišel někde na vrcholu. ještě bych tam mohla zmrznout. Při pohybu jsem se rozhlédla po okolí, ale neviděla jsem žádné vhodné místo na odpočinek. Tak třeba někde dál.

// Jezero Nä'hi

Gallireada 14 - Kolemjdoucí

// Stará zřícenina

Byl holý nerozum běžet tak rychle v noci místem, kde to neznám. Ale chtěla jsem být co nejrychleji pryč, kdyby si to náhodou Smrt ještě rozmyslela a připravila mě o život. Až když jsem byla dost daleko jsem se zastavila. Nohy se mi třásly jak prožitou hrůzou, tak během náročným terénem. Rozhlédla jsem se kolem sebe a když jsem žádné nebezpečí nezpozorovala, konečně jsem si mohla zhluboka oddychnout. Myslím, že se tu dlouho neukážu. Dala bych tomu třeba tak rok nebo dva, než zase najdu odvahu. Chtělo se mi spát, ale říkala jsem si, že by asi nebylo úplně nejvhodnější usnout tady.
Ztratila jsem trochu představu odkud jsem vlastně do lesa přišla. V té tmě je všechno tak stejné. Zkusila jsem najít směr pomocí hvězd, ale přes špičky stromů nebylo nebe moc vidět. Měla jsem si zjistit, jestli neexistuje nějaká magie, která by mi pomohla najít cestu zpátky. Nebo aspoň ven z lesa. Nořila jsem se hlouběji a hlouběji, ale věděla jsem, že to není správná cesta. Já přišla z mýtiny a tam ten les nebyl tak hustý. No, ale když už se tu motám, tak ať z toho taky něco mám. Rozhodla jsem se, že mi vlastně nevadí, když se ztratím. Aspoň objevím něco nového. Třeba najdu místo, kam tlapka vlka ještě nevkročila. V duchu jsem si představovala místo, které bych chtěla najít, abych o něm mohla všem vyprávět. Třeba takový ostrov uprostřed moře nebo by to mohla být nějaká studánka, která je krásně průhledná. Skoro už jsem zapomněla na hrůzu, kterou jsem zažila, když tu někde zahoukala sova. Nadskočila jsem leknutím a začala kličkovat mezi stromy.

// Ageronský les

Objednávka

ID - M02/Voda/4* za 80 ametystů
ID - M02/Voda/1* za 40 safírů

Celkově 120 drahokamů - 80 ametystů a 40 safírů
Jestli jsem tedy pochopila dobře, že ta 6 hvězdička je už za 40 drahokamů. :)

Gallireada 13 - Kolemjdoucí

// Jedlový pás

Jedle mě doprovázely i tady. Bylo jich však podstatně méně, protože jsem konečně viděla o trochu líp. Ne, že bych měla problém s nočním viděním, ale když už jsem se rozhodla možná k sebevražednému činu, tak jsem chtěla alespoň vidět. Něco se ve vzduchu změnilo. Možná to bylo tím větrem, že ho tu nezdržovaly stromy a mohl se tu prohánět s větší silou. Nebo to bylo způsobeno mým napjatým očekáváním, kdy se tu zjeví samotná Smrt. Měla jsem pocit, že mě už nějakou dobu někdo sleduje, takže i to mohla být ta změna. Rozhlédla jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Jen okolí se mi zdálo temnější, než když jsem sem přišla.
Může mi ta vlčice číst myšlenky? Nebo jen ví, jak se cítím? A vůbec, kde je ta její zřícenina? Myslela jsem, že bude i v té tmě vidět. Nedávala jsem chvilku pozor na cestu a zakopla jsem o velký kámen, který snad nebylo ani možné přehlédnout. Jauu. Trochu jsem zakňučela bolestí, ale zaujala mě velikost kamene, o který jsem se praštila. Že by to byla až taková zřícenina? Rozpadlé kusy stavby po kopci? Přestala jsem čekat, odkud na mě někdo zaútočí, a rozběhla jsem se prozkoumat další kameny. Za jedním obzvlášť velkým kamenem jsem objevila zříceninu. Bývala to zřejmě impozantní stavba, ale i teď byla zajímavá. Stěny byly protkány zelenými žilkami. Přišlo mi, že pulzují vlastním životem. Ve zdech jsem viděla drahokamy, které se v noci třpytily.
Tak moc jsem se kochala, že jsem úplně přestala vnímat okolí. A to byla nejspíš chyba. Za zády se mi totiž zjevila vlčice. "Krásné nemyslíš? Chceš se stát také jedním z těch drahokamů, že si je tak se zalíbením prohlížíš?" Tak moc jsem se lekla, až jsem s vyjeknutím odskočila. Jak od zdi, tak od té černé tmy, ze které žhnuly jen zelené oči. Moje maska, že se ani trochu nebojím, povolila a strach mi zaplavil nejen celou tvář, ale i tělo. Přece ze mě nemůže udělat kus zářivého kamene. Nebo jo? Chtěla jsem jí odpovědět, ale z toho leknutí se mi nějak zadrhla slova v krku. "Ty neumíš mluvit? Odpověz a hned! Přišla jsi sem slídit nebo krást?" Konečně jsem prorazila ten knedlík v krku. "O-omlouvám se. Nechtěla jsem Vás vyrušit. A vůbec jsem zde nechtěla slídit či v horším případě krást." Snažila jsem se mluvit vyrovnaně a hlavně slušně, abych trochu odčinila svoji nevychovanost, že jsem neodpověděla hned.
Smrt se ani nehnula, jen mě spalovala svým pohledem. Už jsem viděla, co dokázala v minulosti, když jsme zachraňovali les, ale nechtěla jsem se v tom nějak šťourat. Ještě by mi dodatečně ublížila a tady není žádný Život, aby mě zachránil.
"Tak co tu tedy děláš. Vnitřní monology můžeš vést i jinde a ne mě tu zdržovat." Skoro jakoby to zasyčela a přišlo mi, že se ještě zvětšila. "Nezlobte se, prosím. Jsem jen uchvácena Vaším krásným sídlem. A chtěla jsem Vás o něco poprosit, s tím, že Vám přidám nějaké krásné drahokamy na Vaši stavbu." V jednom okamžiku byla Smrt přede mnou a jen jsem mrkla, už byla pryč. Začala jsem se po ní rozhlížet a bála jsem se, že jsem ji nějak naštvala. Ona se zatím nějak záhadně zjevila na zřícenině a po dalším mrknutí byla zase pryč.
Začala jsem se otáčet v kruhu, abych ji našla. Přišlo mi to dost strašidelné, tak jsem začala pomalu couvat zpátky, odkud jsem přišla. "Snad už neodcházíš? Ještě si se nesvěřila, co po mě chceš," to mi promluvila přímo za zády. Spíše to po mě jedovatě štěkla. Strašně jsem se vyděsila, až jsem málem omdlela. Otočila jsem se, abych k ní stála tváří v tvář. To byl nápad, chodit sem v noci. Nikdy víc. "Já, já jsem chtěla poprosit, zda by jste mi nějak nezlepšila vrozenou magii." Oproti jejímu burácivému hlasu, se můj zdál jako malé špitnutí. Smrt se začala smát, ale v jejím smíchu nebylo nic veselého. "A to si přišla jen s tímhle? Mám mrhat svůj talent a um jen na to, aby si byla lepší ve vodě? Pff," odfrkla si a otočila se k odchodu. "Né, prosím! Já, mám opravdu krásné kameny. Ty se sem budou hodit a věřím, že je tak často nedostáváte." Byl to zoufalý pokus, ale zřejmě stačil. Vlčice se zarazila v půlce kroku a otočila na mě svůj zelený pohled. Dlouze se na mi zadívala do očí, až mě začaly pálit z tolika světla. Snažila jsem se jí pohled oplácet, ale nedalo se to snést. Brzy jsem uhnula pohledem. "Příště mě tak banálními věcmi neotravuj. Mazej odtud a kameny tu nech." S tím se otočila a zřejmě se mnou nechtěla dál vést řeč ani se na mě déle dívat. Za to jsem ji byla vděčná, takže jsem tu nechala potřebný počet drahokamů, zamumlala jsem poděkování a rychle, ale opatrně jsem upalovala od zříceniny pryč. Už nikdy v noci!

// Jedlový pás

Gallireada 12 - Kolemjdoucí

// Západní Galtavar

Cesta přes mýtinu mi rychle uběhla a najednou jsem se ocitla v lese. Bylo zde vidět i díky tomu, že byla obloha bez mraků, ale nic moc k vidění tu nebylo. Zdálo se, že se jedná o jeden a ten samý strom. Občas i nějaký jiný druh. Podle vůně jsem poznala o jaký strom se jedná. To bude jedle. Je vedle jak ta jedle. V duchu jsem se zasmála své průpovídce. Vzpomněla jsem si totiž na Newlina. Ten by z toho dokázal vytvořit takových slovních hříček pět a ještě je všechny použít. A pak by z toho byli všichni zmatení. Docela mi ten upovídaný vlk chyběl. S ním se jeden nenudí. Prohlížela jsem si další stromy a nořila jsem se hlouběji do lesa. Ale ať jsem se snažila sebevíc, viděla jsem jen ty jedle. Všimla jsem si, že tu vlastně ani nic jiného neroste. Zakroutila jsem hlavou, jak dokáže být příroda rozmanitá a mocná, když na tomto místě dovolí růst jen jedlím.
Jak jsem se nořila hlouběji a hlouběji, přišlo mi, že les začíná být trochu strašidelný. Možná za to mohla aura Smrti nebo jsem si to jen vsugerovala, ale začínala jsem se trošičku bát. Nejsi srab, nejsi srab. Necítila jsem tu žádný pach, který by mi prozradil, že se tu někdo nedávno ochomýtal. No jo, asi to tu není úplně hojně navštěvovaná oblast, jako třeba jezero, od kterého jsem přišla. Začala jsem se přibližovat k místu, které obývala Smrt. Vyrovnala jsem krok, hluboce jsem se nadechla a pak i vydechla. Šla jsem zpříma, hlavu hrdě vztyčenou a na tváři jsem nedala znát strach. I když jsem ho uvnitř cítila velmi intenzivně.

// Stará zřícenina

Gallireada 11- Kolemjdoucí

// VVJ

Myslím, že jsem udělala dobře, když jsem si vybrala pláň místo lesa. Šlo se mi dobře. nad hlavou mi svítily hvězdy, i když měsíc jsem neviděla. Ničemu to nevadilo, i při hvězdách se dobře rozhlíželo po krajině. Sice jsem viděla jen trávu, trávu a zase jinou trávu, ale byl tu takový hezký klid, že jsem si jen tak relaxovala. Vypustila jsem z hlavy všechny myšlenky a stále jsem směřovala k lesu, kde snad už bylo doupě Smrti. Už aby to bylo za mnou.
Moji pohodu začaly nahlodávat myšlenky, jestli jsem se přeci jen rozhodla správně. Ale, když už jsem si to jednou umínila, nehodlala jsem od toho couvnout, tak jako se už to několikrát stalo. Pokud ti vyhoví, tak aspoň budeš silnější a třeba budeš umět něco nového. Nebo aspoň jedno z toho, pokud se nerozhodne si tě tam nechat. Snažila jsem se začít myslet na něco jiného, nebo si aspoň zase vyprázdnit hlavu, ale nějak mě to nešlo. Nechala jsem se moc pohltit těmi myšlenkami. Abych se rozptýlila, začala jsem čichat, jestli se tu někdo neschovává nebo jestli tu není nějaké zvíře, které by mi mohlo ublížit. Ale pachy jsem tu cítila jen nějaké staré vlčí a také velkých savců. Nějací býložravci, ale teď si nevzpomenu, jak se jmenují. Aspoň trochu jsem se uklidnila, protože mi tu žádné nebezpeční evidentně nehrozilo. Maximálně tak klopýtnutí, což by v mém případě nebylo nic neobvyklého. Odhodlaně jsem pokračovala směrem k lesu, s tím, že opravdu necouvnu. Ať se děje cokoliv a ať mě jakkoliv ten nápad děsí. Já se nedám.

// Jedlový pás

Gallireada 10- Kolemjdoucí

// Aina

Má mysl se nepletla, opravdu toto bylo velké vlčí jezero. Radostí jsem poskočila, protože jsem stále byla v zemi vlků. Rozhlédla jsem se a uviděla jsem dvě siluety vlků. Neměla jsem však potřebu za nimi chodit. Stále jsem si užívala ticha a samoty. Jen mě překvapilo, že jich zde není více. Třeba se něco děje na tom zvláštním místě a všichni tam jsou. Neměla bych běžet zpátky? Jestli nejsem potřeba. Vzpomněla jsem si na naši malou skupinu, kterou jsme s úplně neznámými vlky vytvořili.Neměla bych je jít někam hledat? Očima jsem prohlížela okolí a uvažovala jsem. Když už konečně vím, kudy ke Smrti, tak bych to měla využít. Potom se vrátím k ostatním a zeptám se, jestli je něco potřeba a třeba se s nimi pokusím trochu seznámit. A hlavně bych se měla potom vydat za smečkou.
Zjistila jsem, že nemusím složitě obcházet jezero, stačilo se držet jeho jednoho břehu. Tím bych se ovšem i vyhnula vlkům, ale zdálo se, že ani o nějakou jinou společnost nestojí. I když byli daleko, takže jsem to nemohla dobře posoudit. Došla jsem ke břehu jezera a uhasila žízeň, kterou jsem dostala u té malé říčky. Po osvěžení jsem zhodnotila situaci s potravou. No, nic k jídlu asi neseženu, takže můžu vyrazit dál. Jelikož bylo navečer, nevěděla jsem, jestli bude výhodnější to vzít přes les, ke kterému jsem původně směřovala nebo přes mýtinu. Vezmu to přes mýtinu, zdá se mi to jako kratší cesta. Změnila jsem tedy svůj směr a vyrazila poklusem. Asi by nebylo úplně nejlepší chodit za smrtí v noci. Ještě bych ji neviděla a ona by mi něco mohla provést. Podívala jsem se na nebe, jestli se mraky začínají trhat nebo jestli budou oblohu ovládat i v noci. Kdybych tam opravdu dorazila v té největší tmě, tak by aspoň mohl vykouknout měsíc a posvítit mi. Ale takové štěstí mít nebudu.

// Západní Galtavar

Gallireada 9- Kolemjdoucí

// Neprobádaný les

Běžela jsem, až jsem narazila na malou říčku. Jak se začínalo stmívat, vítr se trochu utišil, ale teplota s přicházející nocí začala klesat. Jenže, čím blíže jsem se k vodě dostávala, tím mi přišlo, že je tepleji. To je divné. Zpomalila jsem do kroku a šla si podezřelou vodu prohlédnout. Do čumáku mě udeřil pach, který obvykle voda nemívá. Došla jsem až ke břehu a důkladně jsem si ji prohlédla. Nezahlédla jsem žádný pohyb, žádnou řasu, nic, co by naznačovalo, že ve vodě něco žije. Zkusmo jsem smočila tlapu a opravdu byla voda teplá, oproti těm, které jsem už potkala. Podívala jsem se proti proudu, jestli tam třeba nebude vysvětlení, které by mi prozradilo, jak je možné, že si voda drží tak vysokou teplotu a všimla jsem si hory, která byla strašlivě vysoká. To asi nebude jen obyčejná hora. Dala jsem si tyto informace dohromady a došlo mi to. To je sopka. Naštěstí nechrlí oheň a lávu, ale nějak ohřívá pramen tohoto potoka.
A on do sebe bere něco ze sopky, proto tu taky nic nežije.
Bylo to tu zajímavé, ale přišlo mi, že se mi více líbí řeka, která bují životem. Podívala jsem se, kam směřuje. A zdálo se mi, že vtéká do jezera. V šeru se to dalo špatně určit, ale mohlo by to být velké vlčí jezero? Kdysi jsem u něho byla a to více než jednou. Normální voda by se hodila, zbavila bych se žízně, kterou ve mě vyvolává tahle voda ze sopky. Vydala jsem se tedy po proudu a přemýšlela, jestli se tam budou vyskytovat vlci nebo jestli se zase všichni někam vypařili. Všichni by se sešli, aby si zaskákali do vody a pak se zase rozešli? To mi nezní moc pravděpodobně.

// VVJ

Gallireada 8- Kolemjdoucí

// Východní úkryt

Už mi nepřišlo jako ten nejbáječnější nápad se rozběhnout jen tak za nosem. Ten mě totiž dovedl do lesa, který jsem také ještě neviděla. Tvořily ho jehličnaté stromy, které se tyčily zlověstně k nebi. Vítr tomu také moc nepřidával, protože kýval vršky stromů a ty vydávaly podivné zvuky. Přitáhla jsem uši k hlavě a trochu jsem se ošila. Nebylo mi tu úplně příjemně a hlavně tu byla i pořádná zima. Možná za to mohlo podnebí, možná ta vlhkost, ale rozhodně to tu nebylo na nějaké delší zdržení. Ještě, že je den, v noci by to tu mohlo být krapet strašidelné.
Na chvilku jsem se zastavila a přemýšlela kudy mám jít dál. Taky jsem mohla počkat, než bude trochu víc vidět a rozhlédla bych se z toho úkrytu. Nebo z tý vyhlídky. Otočila jsem hlavu zpátky směrem, ze kterého jsem přišla, ale vracet jsem se nechtěla. Hold musím jít vpřed a budu doufat, že najdu nějaké místo, kde to znám a odtamtud už zorientuji. Vyšla jsem dál, ale snažila jsem se běžet rychle. Najednou jsem před sebou zahlédla pohyb, který mě donutil zastavit. Trochu jsem se bála, takže jsem kousek couvla a zavrčela jsem. Nesmím dát najevo strach. z houští se ke mně začal plazit had, kterému nijak nevadilo, že jsem na něj vrčela. V hadech jsem se nevyznala, ale věděla jsem, že někteří jsou jedovatí. Kousnou vlka a ten pak umře! Možná. Neměla jsem v plánu to nějak riskovat, takže jsem před hadem couvala a když už jsem byla dostatečně daleko, že po mě nemohl skočit, rozběhla jsem se pryč a oběhla jsem ho obloukem. Pryč odsud. Snažila jsem se dupat, protože mi kdysi někdo říkal, že se hadi bojí hlasitých zvuků. Teda asi.

// Aina

*nadšeně mává tlapkou ve vzduchu*