Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Středozemní pláň

Běžela jsem za svým čumákem, ale brzy se z běhu stalo brodění hlubokým sněhem. Z nebe stále padaly vločky, které se v hustých seskupeních snášely na nedotknutelnou krajinu. Kdyby tu nějaký vlk usnul, tak by se z toho nikdy nevyhrabal. A umrzl by. Otřásla jsem se a znovu jsem byla za svůj kožich ráda. Díky mami a tati, že jsme se narodili v horách. Nebe splývalo s okolní krajinou a já vlastně nevěděla, kam jdu. Co když byla chyba běžet ještě na jednu malou obchůzku. Měla jsem jít hned domů. Něco ve mně mi říkalo, abych se ještě otočila a běžela zpátky, ale chtěla jsem vidět jak vypadá moře v těchto mrazech. Ani jsem netušila, jak se mi ten nápad do hlavy dostal, ale byl to takový náhlý popud, který jsem chtěla poslechnout.
Snažila jsem se dostat rychle z louky, protože jsem byla přesvědčená, že mezi stromy nebo aspoň mezi kameny nebude tak moc foukat vítr, který mi házel vločky do obličeje.

// Údolí morény

// Vesnička

Maple mi moji domněnku o tom, že je tulák potvrdila. Měla jsem radost, že moje pozorovací schopnosti byly stále dobré. Když se mě zeptala, jestli k nějaké smečce patřím, hrdě jsem vypjala hruď. "Patřím k Sarumenské smečce."Nechtěla jsem vyjmenovávat členy nebo se chlubit postavením. Ale byla jsem pyšná na to, že patřím k nim. Už jsem se těšila, až se vrátím do lesa. Viděla jsem ho vlastně v zimě? Začínala jsem se ztrácet v tom, jak dlouho jsem členkou, nicméně, lépe se mi o všech přemýšlelo jako o členech rodiny. Chtěla jsem pronést něco trochu uštěpačného, ale rozmyslela jsem si to. Třeba nakonec se všemi budu vycházet.
Málem jsem přeslechla, co dalšího vlčice povídala. "Podívej se na mě. Taky jsem od smečky dlouho a kus země jsem procestovala. Ale už se těším, až se do našeho lesa na chvilku vrátím. Takže bych se nebála o prozkoumávání a cestování." Mile jsem se usmála a pokračovala v chůzi. Ucítila jsem pach, který zřejmě patřil Blueberrymu. Snad ho ještě někdy potkám. Bylo zvláštní jak nám životy zamával malý obláček, který vypadal jako ovce. Nebo ovce, která vypadala jako obláček?
Zastavila jsem se a podívala jsem se na žíhanou vlčici. "Jestli ti nevadí, že se odpojím, tak mám v plánu vrátit se ke své smečce, abych jim dala vědět, že žiju a chvilku tam pobyla. Jestli chceš, můžeš jít se mnou a požádat o přijetí. Máme hodné alfy a určitě by tě přijali. A jestli máš chuť se ještě toulat, tak ti přeji hodně štěstí a doufám, že se někdy někde potkáme. Nebo že tě k nám tvé kroky dovedou. A jelikož se nerada loučím, tak říkám, zatím se měj." Zamávala jsem ocáskem a vydala se směrem k domovu. I když to mohlo vypadat, že jsem zvolila rychlý úprk, nebylo to tak. Jen jsem měla pocit, že mi velice zesílilo tělo a svaly. Že bych zesílila po tom výšlapu do kopce a po běhání po Gallireře? Ještě jednou jsem se ohlédla po kamarádce a pak jsem se už soustředila na směr. Ale zvládli by to ve smečce ještě chvilinku beze mě? Pak už se odtamtud nehnu. Změnila jsem směr a běžela ani nevím kam. pak už se z lesa ani nehnu. Opravdu.

// Louka vlčích máků

Mě zaujal Bukový sráz. :)

// Omlouvám se, že píšu později. Ale poprosila bych o:
5 křišťálů
100 oblázků
3 mušličky
40 pomněnek. :)

Rozdáno ~M

// Děkuji, takže kompletně to prosím bude:

4 hvězdičky do Síly,
1 hvězdičku do Vody
a 4 hvězdičky do Rychlosti.

:)

Odmeny pridané ~Sav

V první řadě gratuluji vítězům, všem zúčastněným i svému týmu a také děkuji adminům za parádní akci. :) :D
A poprosila bych 4 hvězdičky do Síly.
No a těch 5 hvězd, jelikož mám jen magii vody a za což moc děkuji, se mi zvedla úroveň za skoky do vody na devátý level, tak asi hvězdičku do Vody, ale nevím, co se stane s těmi zbylými? Propadnou? :D
Ale musím také ještě jednou poděkovat. :)

Jestli únor, tak spíše ke konci, až bude po zkouškovém. :D A taky raději Prahu, když tam jsem na koleji. :D

Hlásím se :D

// Medvědí řeka

Intuice mě nezklamala a já dorazila k jezeru. Přišlo mi to tu kouzelné a krásné, ale v mysli mě varoval hlásek, abych byla stále na pozoru. Jestli tu jsou opravdu medvědi, neměla bych se tu příliš zdržovat. Pozorně jsem se rozhlédla, jestli se nějaký medvěd neschovává za velkým balvanem, či v trávě. Když jsem nezpozorovala žádné nebezpečí, došla jsem až k jezeru.
Když jsem k němu došla, ve vodě ze zrcadlil můj obraz. Mírně se vlnil, ale to bylo nejspíš způsobeno přitékající řekou. Nikdy jsem se moc nevyžívala v tom, že bych se dlouhou chvíli pozorovala, ale už to bylo dávno, kdy jsem si prohlížela sama sebe. Nepřišlo mi však, že by se něco změnilo. Jizva byla stále na svém místě a tvář se mi nezdála pohublá. Pro jistotu jsem se ještě jednou rozhlédla kolem, abych se ujistila, že v okolí není žádný medvěd a dala jsem se do zkoušení magie. Chtěla jsem se začít soustředit, jako mnohokrát předtím, abych vytvořila malinkatou vlnku. Jenže to nebylo potřeba. Vlnky se rozběhly po hladině, jakoby do vody spadl kámen. Vyslyšela mě. Jde to tak jednoduše. Povzbuzena svým úspěchem jsem se pokusila vytvořit větší vlny. Také se mi to povedlo, jen se mi zdálo, že mě to vyčerpalo trochu více. Aby ne, když jsou tak veliké.
Přemýšlela jsem jestli bych byla schopná vytvořit ještě větší vlny nebo jen vlnu, ale až tak riskovat jsem nechtěla. Zajímalo mě, co bych ještě mohla s vodou dělat. Zkusila jsem s i v mysli představit vlka, kterého bych mohla z vody vytvořit. Ale ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, nešlo to. Raději jsem od toho upustila, abych se nějak moc nevyčerpala. Už teď jsem se cítila unavená víc než před chvílí. Tak tohle nedokážu. Kdo ví, jestli to vůbec budu někdy schopná dokázat. Došla jsem co nejblíže ke břehu a pořádně jsem se napila. Voda mi dodala trochu energie zpátky, ale stále by to potřebovalo vydatný spánek. Tady ale raději ne. Usnu, přijde medvěd a sežere mě. Ne, to se mi nechce riskovat. Vydala jsem se pomalým tempem směrem k hromadnému shromáždění vlků. Napadlo mě, jestli ještě někdy uvidím Váálééndu, ale po přízraku jako by se slehla zem.

// Gallireada

// Kamenná pláž

Přišla noc, takže jsem si nemohla moc prohlížet okolí, ale přišlo mi, že bych toho stejně moc neviděla. Což jsem se možná spletla, protože po chvilce putování jsem zaslechla zvuk vody. Zvědavě jsem šla za zvukem a brzy jsem objevila tekoucí řeku. Měla jsem radost, protože jsem si mohla konečně zkusit, jestli se mi magie zlepšila. Přišla jsem až ke břehu a než jsem začala dělat něco jiného, pořádně jsem se napila. Voda byla čistá, ale byla i docela studená. Trochu jsem se oklepala a chtěla začít zkoušet. No jo, jenže tahle řeka proudí na můj vkus až moc rychle. Neuvidím, jestli se mi podařilo vodu rozhoupat nebo ne. Povzdychla jsem si a vyšla jsem směrem s proudem. Někam musí dotéct. Buď se někde spojí s jinou řekou a nebo doteče do nějakého jezera, kde si to zkusím mnohem lépe.
Do čenichu se mi dostal pach neznámého zvířete. Zbystřila jsem smysly a rozhlédla jsem se kolem sebe. Tady to už nebude jen taková pustina. Může zde číhat nebezpečí. Neměla jsem ponětí, jak dotyčný, kterému pach patřil, vypadá, ale přišlo mi, že to bude nějaké velké zvíře. Ještě aby to tak byl medvěd. Ti se teď ukládají k zimnímu spánku, ale dost možná ještě shání poslední potravu a jsou tím pádem hodně nebezpeční. Nevěděla jsem, jestli jsou vzhůru i v noci nebo jestli normálně spí, ale nechtěla jsem riskovat, že nějakého potkám. Proto jsem raději zrychlila krok.

// Medvědí jezero

Hlásím se. :)

// Jinovatková pláň přes Křovinatý svah

Já se snad do normálního kraje nedostanu. Došla jsem zase na místo, které se tvářilo ponuře a zimomřivě. Sice to možná způsobovaly kameny, které tu převládaly nad vším ostatním, ale i tak. Ať jsem se rozhlížela jak jsem chtěla, neviděla jsem nic jiného, než šedou a podivně oslizlou barvu. Otočila jsem se zpátky na řeku, přes kterou jsem neměla problém přejít. I když řeka se tomu nedá moc říkat. Asi mám štěstí, že voda je tu převážně pohřbená kameny. Kdyby víc pršelo, tak to bude těžší.
Mohla jsem si zkusit zesílenou magii, ale že by se mi tady chtělo riskovat, to se říci nedalo. Vymkne se mi to a namlátím si o kameny. To fakt ne. Potřebovala jsem se přes ty smekavé šutry nějak dostat pryč, jenže jsem neměla ponětí kterým směrem. Zvolila jsem si nejsnadnější trasu a pomalu jsem se vydala z tohoto místa pryč. Občas kolem mě proletěl komár, ale asi na ně bylo buď moc brzo ráno nebo moc zima, že jich tu nelítalo mnoho. Ještě že tak. Raději jsem svou pozornost znovu věnovala kamenům a opatrně jsem na ně našlapovala. Tímto způsobem jsem se bez větší újmy, avšak s pár šokovými momenty, dostala na pevnou zem, kde jsem zvýšila rychlost, abych se odsud co nejrychleji dostala.

// Medvědí řeka

// Ostrá skaliska

Do jaké krajiny jsem to zase přišla? Začínala mi být celkem zima a dotírala na mě deprese z toho prostředí. Už abych byla někde, kde to je pro mě trochu normální. Došlo mi, že jsem ještě vůbec nezkusila, zda se mi zlepšila magie vody nebo ne. Jenže jsem nevěděla, jak moc se mi zlepšila a co s ní vůbec dovedu. Chtělo by to najít nějakou vodu, raději studánku nebo jezero než řeku. Cestou sem jsem kolem pár stojatých vod prošla, ale vracet se mi k nim nechce. Přemýšlela jsem, jak daleko by to mohlo být, ale raději jsem usoudila, že moudřejší bude jít vpřed a doufat, že něco jako jezero potkám. Raději něco malýho, aby u toho nebylo moc vlků. Ještě by viděli, jak mi to nejde. Potřásla jsem hlavou a trochu jsem se zachvěla zimou. Kožich mi ještě nestihl zhuňatit nebo to bylo tím, že jsem se moc nevykrmila. Asi bych si konečně měla ulovit něco malého. Kdyby to byl zajíc, tak si ho hlavně musím sníst někde v soukromí. Abych nepohoršovala vlky, kteří ho nejí. Neměla jsem ráda konflikty, takže mi to přišlo jako dobré řešení. Jen ještě nějakého ušáka potkat. Tady asi nebude žít. V krajině věčné vrstvy ledu. Pokračovala jsem dál a doufala jsem, že něco k jídlu potkám.

// Kamenná pláž přes Křovinatý svah

// Tundra

Neměla jsem tušení do jakého kraje jsem se to dostala, nicméně se mi tu ani za nic nelíbilo. Kameny, všude jen kameny. Kdyby se po tom alespoň dalo chodit, jenže to ne. Tyhle strašlivě bodají do tlapek. Nikdy mi nepřišlo, že bych si stěžovala na přírodní podmínky nebo, že bych byla nějaká fňukna, ale tohle místo bylo zkrátka nehostinné. Tak ráda bych si někomu postěžovala. Začínala jsem litovat, že nemám nějakou takovou tu kamarádku nebo kamaráda, se kterým bych si mohla povídat, říct mu všechno i to, jak ostré tu jsou kameny.
Kéž bych někoho takové našla. Přemýšlela jsem o ostatních vlcích ze smečky, jestli by se mezi nimi našel někdo, kdo by se takto se mnou bavil. Mno, pár by jich asi bylo, kdo by mě vyslechl, ale nevím, jestli je moudré je tím zatěžovat. Asi je na čase, abych odhodila svůj ostych a nemluvnost a zkusila si nějakého dobrého kamaráda najít. V myšlenkách mi vyplula na povrch vzpomínka, která mi připomněla, proč si vlastně k tělu nikoho moc nepřipouštím. Pokusila jsem se ji zahnat. Minulost se nedá změnit, ale můžu se z ní poučit. Tak se tedy poučím. První poučení bylo to, že k těmto horám už nemusím chodit. Snad sem někdy nezabloudím. A kdyby jo, tak bych byla nepoučitelná.

// Jinovatková pláň

Gallireada 21 - Kolemjdoucí

// Sněženková louka

U sněženek se mi tedy líbilo víc. Dostala jsem se zase do oblasti, kde vládl vítr. Přes léto tu zde bylo i poměrně hezky, ale teď se teplota dostávala pod nulu, takže tu vše zamrzalo a do větru se zase dostávaly úlomky ledu. Naštěstí to nebylo ještě tak hrozné, protože většina jich skončila ve vysoké trávě, která zde pomalu usychala. Další tip na cestu v létě. Myslím, že to tu musí být krásné. Když se na chvíli vítr utišil, slyšela jsem cupitání malých nožek. Zastavila jsem se a napjatě poslouchala, jestli to není něco, by se dalo ulovit.
Uviděla jsem malou myšku, která někam pospíchala. Zkusila jsem ji sledovat a v nejlepší chvíli chytnout. Jenže, když už jsem se přiblížila na tolik, že stačilo skočit a chytit ji, neopatrně jsem zašustila uschlou trávou. Myš se lekla a jako mávnutím proutku zmizela. Naprosto nechápavě jsem se šla podívat, kam mohla zmizet a našla jsem myší díru, naprosto neviditelnou ve vrstvě sněhu. Tak to bych nečekala. Máš štěstí myško. Hlad mi ještě útroby nesvíral moc křečovitě, takže jsem nehledala nic dalšího a pomalu jsem pokračovala dál. Ale brzy bych si mohla něco už najít. Jelen je dávno strávený. Jenže, co by se tu tak mohlo pohybovat, kromě malých hlodavců, kteří jsou tak na jedno kousnutí. Rozhlédla jsem se po krajině a v raním oparu jsem toho moc neviděla. Zkusila jsem se tedy nadechnout, jestli mi pach neprozradí něco víc. Ucítila jsem nějaké zvíře, které bylo daleko ode mě. Jeho pach jsem však ještě nikdy necítila. Že bych se šla na něj podívat? Ale co když to je nějaký predátor? Zaútočí na mě a ten, kdo by tu někdy šel, by tu mohl najít už jenom moji mršinu nebo kosti. Raději jsem nápad, že půjdu prozkoumat cizí pach zase pustila z hlavy a vydala jsem se od pachu na opačnou stranu.

// Ostrá skaliska