Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Setie se tvářila, že tu duchem není. U ní jsem tedy žádná slova čekat nemohla. Naděje jsem vkládala do druhé vlčice, která měla na čele modré drahokamy. Jenže, ona se zachovala, ani nevím jak to popsat. Ublíženě? Začala mluvit cosi o tom, že není žádné "my". Nechápavě jsem se na ni podívala. Zdálo se však, že ona skončila a bude se jen dívat, jak to zvládneme. Dělá si srandu? Podívala jsem se na chudáka vlka, kterému se z kožichu stalo něco, co se dalo přiřadit ke sněhulákovi.
Měla jsem sto chutí dokráčet až k vlčici před čumák a i za rizika, že mě podpálí jí vysvětlit, že jestli si chce hrát na uraženou ješitnost, tak teď není ta pravá chvíle. Už jsem se za ní i vydala, v očích jsem měla blesky, ale náhlé vrčení mě zarazilo. Otočila jsem se a zjistila jsem, že chundelatá koule se dala do pohybu. Sledovala jsem ho a snažila se rozluštit, co se snaží říci. Možná však jen křičel, takže mě veškerý hněv opustil a stála jsem na místě, abych se snažila rozpoznat, co chce říci. Třeba nám prozradí, jak ho zachránit. Jenže místo toho byl rozběhnutý proti mě a jak jsem to nečekala, tak jsem se bez nějakého většího odporu, nechala zalehnout.
Byla jsem ze sebe zklamaná, ale už jsem neměla moc čas nad čím přemýšlet. Ze začátku jsem si to neuvědomovala, ale do kostí se mi zažírala obrovská zima, krev mi v žilách tuhla na led a z váhy vlkova těla se mi do plic nedostával vzduch. Do mozku se mi tím pádem nedostával kyslík a nevěděla jsem jestli dřív zmrznu nebo omdlím. Očima jsem se snažila vyhledat vlčici. "P... Pro..." Neměla jsem ani sílu poprosit o pomoc. Mohla jsem si to akorát myslet a doufat, že to vlčice uslyší. Pokud se raději nechceš dívat, jak tu zmrznu. Ale teď vážně, prosím, pomoz jemu i mě, ty to dokážeš. Snažila jsem se zadívat do očí proměněnému vlkovi, ale pohled se mi začal zamlžovat. Jediné, co jsem vnímala, byl zvláštně tlumený řev.

Také pěkně prosím o druhý charakter. Snažím se více než když dřív být aktivní a také bych chtěla někoho jiného než Wolfi. Ne, že bych ji snad neměla ráda, ale trochu si oddáchnout u jiného vlka by mi asi prospělo. :D A také se samozřejmě chci zdokonalovat v psaní a jelikož teď bude dlouhé zkouškové, během kterého mě skoro žádná zkouška nečeká, tak bych se ráda zabavila s dalším vlkem. A ano, už ho mám i trochu vymyšleného. :D
Takže pěkně prosím o zvážení a přeji hodně štěstí i všem ostatním. :)

// Parádní. :)

// Ještě, že jsem se svým mizerným výsledkem dostala ty křišťály. :D Děkuji. Ale obdivuji každého, kdo to dotáhl na miliony.

// Dodatek k dodatku, prý měl Nate vzkázat, že Setia nepřijde nebo co. Takže asi čekat nemusíme.

// Děkuji. :) S odstupem těch pár hodin si uvědomuji, jak hloupá otázka byla. :D

// A ještě otázečka, kamarád ze smečky nebo z celý Galli? :D

// A sakra, cítím se tak špatně. :D

// Dobře. A bude to takhle seřazené pořád? :D

Vlčice, které jsem už skoro přišla na jméno mi šla pomoci. Tedy nevím jestli přímo mě nebo jen tomu neznámému hlasu, ale začala ohřívat vzduch. Přestala jsem hrabat, protože její styl byl přeci jen rychlejší. Sníh, který se pomalu začal roztékat, tvořil svítící louži. Chtěla jsem uhnout, aby mi na kožíšku neulpělo více svítících částí, než bylo nutné. Pohlédla jsem na zbylé dva vlky, jestli také přidají tlapku k dílu, ale nezdálo se.
Poodešla jsem směrem k rudému kožichu vlčice, když náhle neznámý vlk zakřičel. Okamžitě jsem napnula svaly, uši jsem přitiskla k hlavě a začala jsem se rozhlížet, odkud na nás kdo zaútočí. Zdálo se však, že žádný útok nepřichází, alespoň ne zvenčí. Ale něco nebo někdo ničil vnitřně vlka a já nevěděla, co dělat. Přišla jsem blíže a chtěla jsem mu nějak pomoci nebo trochu ulevit, ale nevěděla jsem jak. Uvědomila jsem si, že sníh začal znovu padat a neztrácel na své svítící intenzitě.
S hrůzou jsem však pozorovala vlka, který se nám začal měnit před očima. Získával na objemu, chlupy mu bělely a celkově se měnil, až pomalu zapadal do okolní krajiny. K čemu jsem se to zase přimotala. Ustaraně jsem si prohlédla svůj kožich i kožichy zbylých dvou vlčic, ale zdálo se, že se neštěstí stalo jen onomu vlkovi. Po své přeměně začal něco drkotat. Měla jsem o něj strach, i když jsem neznala jeho jméno. Vyrozuměla jsem, že po nás chce teplo, oheň. Otočila jsem se na černobílou vlčici. "Prosím, nemohla by si mu pomoci. Žádný vlk si nezaslouží zmrznout jako obrovská koule." Pohlédla jsem zpět na nebožáka . "Neboj, pomůžeme ti." Obrátila jsem se i na Setii, abych u ní našla slova podpory. Takový hezký vlk si nezaslouží umřít.
Napadlo mě, že sníh je vlastně voda. Jestli je jeho srst celá mokrá, mohla bych nějak vytáhnout tu vodu pryč. Třeba bych mu alespoň trochu pomohla. Všechnu svou pozornost jsem věnovala na to, že bych kapku po kapce vytáhla z jeho kožichu. S velkým úspěchem jsem se ale nesetkala. Tak teď už to je jen na modrooké.

Prozatím se zdálo, že mezi vlčicemi zavládlo příměří, protože je obě více zajímalo to podivné odkašlání, než aby se mezi sebou hašteřily. Ještě, že tak. Nevím, jak bychom je od sebe dostávali. Podívala jsem se na neznámého vlka a přišlo mi, že ten by se jen díval, jak se rvou a neměl by nejmenší zájem je od sebe dostat.
Více jsem svou pozornost zaměřila na černobílou vlčici, která vyhrožovala Setii. Pořád jsem se marně pokoušela vydolovat z hlavy vzpomínku, která by mi prozradila, kde jsem ji viděla. Něco mi je na ní povědomé, jako kdybych se dívala na něčí větší kopii. Věděla jsem, že si brzy vzpomenu, ale zatím jsem to nechala tak. Vlčice se zatím chopila vyšetřovaní a skočila do půlky těla do sněhu. Obdivovala jsem ji, že měla takový nápad a začala hledat zdroj zvuku a na druhou stranu jsem se na sebe zlobila, že mě to nenapadlo taky. Třeba tam opravdu je někdo zasypaný a potřebuje pomoci. Měla jsem nutkání jít ji na pomoc, ale znovu se ozval onen zvuk, který byl mnohem důraznější než prve. Zmateně jsem svou pozornost upřela na strom, který teď byl bezpochyby zdrojem zvuku. Brzy se z něho ozvala odpověď na otázku černobílé, takže nebylo pochyb, že celou dobu vyluzuje zvuky on.
Přišla jsem k němu blíž a zadívala jsem se na jeho kůru. Žádný otvor, kterým by mohl mluvit jsem nenašla. Obešla jsem ho tedy celý, abych se ujistila, když tu nám rozkázal, abychom ho dostali ven. Jak ven? Ven ze sněhu nebo je někdo uvězněný ve stromě? Ohlédla jsem se na vlky kolem. Stále mi to přišlo jako hloupost poskakovat kolem stromu. "Zkusíme ho vyhrabat?" Nemluvila jsem k nikomu konkrétně, jen jsem to tak nadhodila, jestli se někdo chytí. Taky mohl přidat slůvko prosím. Začala jsem tedy pomaloučku odhrnovat sníh ze stromu, kam jsem dosáhla, abychom viděli aspoň na jeho kůru a poznali, o jaký strom se jedná. Jen proto,
aby se vědělo, jak ti říkat. Pan Strom, Strom bukový, dubový a tak. Nechtěla jsem to vyslovit nahlas, ale třeba uměl i číst myšlenky, tak si to mohl přečíst v hlavě. Měla jsem v plánu pokračovat kolem jeho kmene. A samozřejmě jsem se snažila, abych se ho moc nedotýkala. Za prvé, abych mu nějak neublížila a pak za druhé, aby mě třeba nespolkl a já bych nebyla uvězněná spolu s ním.

// Tailla: Jojo, pamatuju si na to. :D Ale Wolfi moc ne, přeci jen je už taky trochu starší a tak chvilku trvá, než si vzpomene. :D

// Dokončíme akci s Osudem a přiběhnu. :D

Zdálo se, že mě rudá vlčice poznala, což mohlo být trochu komplikované vzhledem k probíhající bouři vloček. Věnovala mi takový neutrální úsměv, za nějž jsem byla ráda. Vyslovila svou domněnku ohledně vlčice ve sněhu. Pokývala jsem hlavou a uslyšela jsem za sebou hlásek. Otočila jsem se, přestože jsem myslela, že jsem se přeslechla. Zjistila jsem však, že mám dobré uši, protože za námi, stál tam vlk, který nás pozdravil. Usmála jsem se a pozdrav jsem mu oplatila. "Také tě zdravím."
Více jsem toho však nestihla říci, protože se proti nám zvedl ohromný vítr a mračno vloček se nám rozletělo do obličeje. Instinkt mi velel se před tou bouří skrýt, ale něco mi na té bouři nesedělo. To už jsem však slyšela další hlas, který se k nám přidal a nebyl zrovna nadšený. Popravdě zněl výhružně, až se mi z něj zježily chlupy na těle, i když nebyl směřovaný přímo mě. Byl směřovaný na Setii, která nevím čím se provinila, že si to zasloužila. Chtěla jsem zavrčet na tu cizí vlčici, koneckonců, byly jsme se Set z jedné smečky.
Než jsem však něco mohla udělat, postřeha jsem jiný hlas. Bylo to jen odkašlání, ale zcela odvedlo mou pozornost od vrčících vlčic. Bylo to velmi nebezpečné a hlouupé, ale mě zajímalo, co to bylo. "Slyšel si to?" Obrátila jsem svou pozornost na vlka stojícího vedle. Snažila jsem se prohlénout tou sněhovou hradbou, ale jediné, čeho jsem aspoň trochu viděla obrys byl strom. Mám snad slyšiny? Zmateně jsem se podívala po přítomných, jestli to slyšeli také nebo to bylo jen něco v mé hlavě. Proč by si strom odkašlával?

// Asi může Osud, zareaguji pak společně s ním. :)

// Údolí morény

Musela jsem si pročistit hlavu, Popravdě mě děsilo, kam se moje myšlenky ubíraly. Bylo to jako by někdo přepnul můj mozek z normálního chodu na chod úplně mimo. Možná je to z hladu. Nebo z žízně! Než jsem však začala uvažovat, jestli si dokážu přivolat vodu i když je všude zima, všimla jsem si, že je tu více světla než jinde. Rozhlédla jsem se a došlo mi to. Tak jsem se zbláznila. Ani to netrvalo dlouho. Viděla jsem kousek dál Setii, rudou vlčici ze smečky a ještě o kousek dál další vlčí tělo, které jsem nevěděla, jestli patří vlkovi nebo vlčici. To mi teď však nepřišlo důležité, protože dotyčný vlk skákal jako malé vlče, házel sněhem a prostě všemožně bláznil. Takže je to nakažlivé? Nedůvěřivě jsem do sněhu hrábla tlapkou a i spodní vrstva vydávala to zvláštní světlo, jako zbylý sníh vedle. Zkusila jsem si vzít trochu do tlamy, abych zjistila jakou má chuť, ale ani ta se nelišila od jiného sněhu, který jsem kdy ochutnala.
Potřásla jsem hlavou, protože jsem potřebovala uvažovat jasněji. Nejdřív se musím napít. Pak můžu ten sníh začít zkoumat jasněji. Chtěla jsem začít přivolávat vodu, ale tak nějak samo jsem se začala soustředit na vlhkost vzduchu. Silou vůle jsem po chvilce dokázala vytvořit dostatek kapek, které jsem se snažila nechat ve vzduchu a postupně jsem je polykala. Ne u všech se mi to povedlo, ale zahnalo to žízeň, která mě spalovala.
Konečně se mi projasnilo uvažování, takže veškeré hlouposti co mě napadly, se rozpustily s mou žízní. Ani unavená jsem si nepřišla. Ale ten sníh zářil dál. Bylo to velmi podivné. I ten, co padal z nebe se zdál osvětlený. Přišla jsem kousek blíže k rudé vlčici a také jsem poznala, že to co se válí ve sněhu je také vlčice. Natočila jsem hlavu na stranu. Odněkud ji znám. Bylo možné, že jsme spolu už někdy mluvily, ale v hlavě mi nezůstalo její jméno. "Ahoj," pronesla jsem přívětivě k rudé vlčici, "nevíš, co se to tu děje? A té vlčici se něco stalo, že tam tak poskakuje?" Měla jsem o ni vážně strach. Třeba má taky žízeň. Ta dokáže s vlkem provést dost nepěkné věci.

// Jestli jsem to dobře spočítala, tak je ještě místo na přidání :D

// Louka vlčích máků

Můj cíl zajít do lesa a schovat se mezi stromy mi moc nevyšel. Když jsem se rozhlédla tak, jak mi to dovolil padající sníh, přišlo mi, že tu v létě nebývá více, než pár keřů. Možná tu bývá i nějaké jídlo. Malí savci, zajíci, myši... Přišlo mi až nedůstojné být na živu s pomocí myší, ale pokud se nedá nic jiného dělat, tak proč by ne. I když v tomhle se nemá ani cenu hrabat, abych nějakou našla. Vlastně, myši v zimě spí nebo ne? Slyšela jsem o pár zvířatech, která zimu přetrpí tím, že spí a pak na jaře vylezou odpočnuti. Ale nevěděla jsem jestli to platí i pro myši. Tak zkušená a tohle nevědět?
Uvědomila jsem si, že když jsem sama, přemýšlím o naprostých blbostech nebo ve většině případů o blbostech. Nikdy jsem si nemyslela, že by mi mohla chybět společnost jiných vlků. Trochu jsem doufala, že také někoho napadlo jít se podívat k moři, jak vypadá v zimě. Jezera zamrznou. Malé, pomalu tekoucí řeky také. Ale co moře? Navíc, chtěla jsem si někde, kde určitě nezpůsobím nějakou škodu zkusit svou magii vody. Měla jsem pocit, že od návštěvy Smrti se něco se mnou stalo, že jsem ještě silnější, než předtím. Jestli je to tak, tak to abych začala uvažovat, jakou magii bych si přála dále. Škoda, že to nemají někde vypsané. Třeba na kameni: Smrt nabízí tyto magie,
Život tyto. Ale vlastně, umím číst? Po chvilce mi došlo, nad čím uvažuji. "Jak říkám blbosti." Byla jsem ráda, že tu nebyl nikdo, kdo by mi četl myšlenky nebo mě slyšel. Nevím jak bych ustála pohled, kterým by o říkal to, že jsem padlá na hlavu.

// Magický palouk