Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Dokončíme akci s Osudem a přiběhnu. :D

Zdálo se, že mě rudá vlčice poznala, což mohlo být trochu komplikované vzhledem k probíhající bouři vloček. Věnovala mi takový neutrální úsměv, za nějž jsem byla ráda. Vyslovila svou domněnku ohledně vlčice ve sněhu. Pokývala jsem hlavou a uslyšela jsem za sebou hlásek. Otočila jsem se, přestože jsem myslela, že jsem se přeslechla. Zjistila jsem však, že mám dobré uši, protože za námi, stál tam vlk, který nás pozdravil. Usmála jsem se a pozdrav jsem mu oplatila. "Také tě zdravím."
Více jsem toho však nestihla říci, protože se proti nám zvedl ohromný vítr a mračno vloček se nám rozletělo do obličeje. Instinkt mi velel se před tou bouří skrýt, ale něco mi na té bouři nesedělo. To už jsem však slyšela další hlas, který se k nám přidal a nebyl zrovna nadšený. Popravdě zněl výhružně, až se mi z něj zježily chlupy na těle, i když nebyl směřovaný přímo mě. Byl směřovaný na Setii, která nevím čím se provinila, že si to zasloužila. Chtěla jsem zavrčet na tu cizí vlčici, koneckonců, byly jsme se Set z jedné smečky.
Než jsem však něco mohla udělat, postřeha jsem jiný hlas. Bylo to jen odkašlání, ale zcela odvedlo mou pozornost od vrčících vlčic. Bylo to velmi nebezpečné a hlouupé, ale mě zajímalo, co to bylo. "Slyšel si to?" Obrátila jsem svou pozornost na vlka stojícího vedle. Snažila jsem se prohlénout tou sněhovou hradbou, ale jediné, čeho jsem aspoň trochu viděla obrys byl strom. Mám snad slyšiny? Zmateně jsem se podívala po přítomných, jestli to slyšeli také nebo to bylo jen něco v mé hlavě. Proč by si strom odkašlával?

// Asi může Osud, zareaguji pak společně s ním. :)

// Údolí morény

Musela jsem si pročistit hlavu, Popravdě mě děsilo, kam se moje myšlenky ubíraly. Bylo to jako by někdo přepnul můj mozek z normálního chodu na chod úplně mimo. Možná je to z hladu. Nebo z žízně! Než jsem však začala uvažovat, jestli si dokážu přivolat vodu i když je všude zima, všimla jsem si, že je tu více světla než jinde. Rozhlédla jsem se a došlo mi to. Tak jsem se zbláznila. Ani to netrvalo dlouho. Viděla jsem kousek dál Setii, rudou vlčici ze smečky a ještě o kousek dál další vlčí tělo, které jsem nevěděla, jestli patří vlkovi nebo vlčici. To mi teď však nepřišlo důležité, protože dotyčný vlk skákal jako malé vlče, házel sněhem a prostě všemožně bláznil. Takže je to nakažlivé? Nedůvěřivě jsem do sněhu hrábla tlapkou a i spodní vrstva vydávala to zvláštní světlo, jako zbylý sníh vedle. Zkusila jsem si vzít trochu do tlamy, abych zjistila jakou má chuť, ale ani ta se nelišila od jiného sněhu, který jsem kdy ochutnala.
Potřásla jsem hlavou, protože jsem potřebovala uvažovat jasněji. Nejdřív se musím napít. Pak můžu ten sníh začít zkoumat jasněji. Chtěla jsem začít přivolávat vodu, ale tak nějak samo jsem se začala soustředit na vlhkost vzduchu. Silou vůle jsem po chvilce dokázala vytvořit dostatek kapek, které jsem se snažila nechat ve vzduchu a postupně jsem je polykala. Ne u všech se mi to povedlo, ale zahnalo to žízeň, která mě spalovala.
Konečně se mi projasnilo uvažování, takže veškeré hlouposti co mě napadly, se rozpustily s mou žízní. Ani unavená jsem si nepřišla. Ale ten sníh zářil dál. Bylo to velmi podivné. I ten, co padal z nebe se zdál osvětlený. Přišla jsem kousek blíže k rudé vlčici a také jsem poznala, že to co se válí ve sněhu je také vlčice. Natočila jsem hlavu na stranu. Odněkud ji znám. Bylo možné, že jsme spolu už někdy mluvily, ale v hlavě mi nezůstalo její jméno. "Ahoj," pronesla jsem přívětivě k rudé vlčici, "nevíš, co se to tu děje? A té vlčici se něco stalo, že tam tak poskakuje?" Měla jsem o ni vážně strach. Třeba má taky žízeň. Ta dokáže s vlkem provést dost nepěkné věci.

// Jestli jsem to dobře spočítala, tak je ještě místo na přidání :D

// Louka vlčích máků

Můj cíl zajít do lesa a schovat se mezi stromy mi moc nevyšel. Když jsem se rozhlédla tak, jak mi to dovolil padající sníh, přišlo mi, že tu v létě nebývá více, než pár keřů. Možná tu bývá i nějaké jídlo. Malí savci, zajíci, myši... Přišlo mi až nedůstojné být na živu s pomocí myší, ale pokud se nedá nic jiného dělat, tak proč by ne. I když v tomhle se nemá ani cenu hrabat, abych nějakou našla. Vlastně, myši v zimě spí nebo ne? Slyšela jsem o pár zvířatech, která zimu přetrpí tím, že spí a pak na jaře vylezou odpočnuti. Ale nevěděla jsem jestli to platí i pro myši. Tak zkušená a tohle nevědět?
Uvědomila jsem si, že když jsem sama, přemýšlím o naprostých blbostech nebo ve většině případů o blbostech. Nikdy jsem si nemyslela, že by mi mohla chybět společnost jiných vlků. Trochu jsem doufala, že také někoho napadlo jít se podívat k moři, jak vypadá v zimě. Jezera zamrznou. Malé, pomalu tekoucí řeky také. Ale co moře? Navíc, chtěla jsem si někde, kde určitě nezpůsobím nějakou škodu zkusit svou magii vody. Měla jsem pocit, že od návštěvy Smrti se něco se mnou stalo, že jsem ještě silnější, než předtím. Jestli je to tak, tak to abych začala uvažovat, jakou magii bych si přála dále. Škoda, že to nemají někde vypsané. Třeba na kameni: Smrt nabízí tyto magie,
Život tyto. Ale vlastně, umím číst? Po chvilce mi došlo, nad čím uvažuji. "Jak říkám blbosti." Byla jsem ráda, že tu nebyl nikdo, kdo by mi četl myšlenky nebo mě slyšel. Nevím jak bych ustála pohled, kterým by o říkal to, že jsem padlá na hlavu.

// Magický palouk

// Středozemní pláň

Běžela jsem za svým čumákem, ale brzy se z běhu stalo brodění hlubokým sněhem. Z nebe stále padaly vločky, které se v hustých seskupeních snášely na nedotknutelnou krajinu. Kdyby tu nějaký vlk usnul, tak by se z toho nikdy nevyhrabal. A umrzl by. Otřásla jsem se a znovu jsem byla za svůj kožich ráda. Díky mami a tati, že jsme se narodili v horách. Nebe splývalo s okolní krajinou a já vlastně nevěděla, kam jdu. Co když byla chyba běžet ještě na jednu malou obchůzku. Měla jsem jít hned domů. Něco ve mně mi říkalo, abych se ještě otočila a běžela zpátky, ale chtěla jsem vidět jak vypadá moře v těchto mrazech. Ani jsem netušila, jak se mi ten nápad do hlavy dostal, ale byl to takový náhlý popud, který jsem chtěla poslechnout.
Snažila jsem se dostat rychle z louky, protože jsem byla přesvědčená, že mezi stromy nebo aspoň mezi kameny nebude tak moc foukat vítr, který mi házel vločky do obličeje.

// Údolí morény

// Vesnička

Maple mi moji domněnku o tom, že je tulák potvrdila. Měla jsem radost, že moje pozorovací schopnosti byly stále dobré. Když se mě zeptala, jestli k nějaké smečce patřím, hrdě jsem vypjala hruď. "Patřím k Sarumenské smečce."Nechtěla jsem vyjmenovávat členy nebo se chlubit postavením. Ale byla jsem pyšná na to, že patřím k nim. Už jsem se těšila, až se vrátím do lesa. Viděla jsem ho vlastně v zimě? Začínala jsem se ztrácet v tom, jak dlouho jsem členkou, nicméně, lépe se mi o všech přemýšlelo jako o členech rodiny. Chtěla jsem pronést něco trochu uštěpačného, ale rozmyslela jsem si to. Třeba nakonec se všemi budu vycházet.
Málem jsem přeslechla, co dalšího vlčice povídala. "Podívej se na mě. Taky jsem od smečky dlouho a kus země jsem procestovala. Ale už se těším, až se do našeho lesa na chvilku vrátím. Takže bych se nebála o prozkoumávání a cestování." Mile jsem se usmála a pokračovala v chůzi. Ucítila jsem pach, který zřejmě patřil Blueberrymu. Snad ho ještě někdy potkám. Bylo zvláštní jak nám životy zamával malý obláček, který vypadal jako ovce. Nebo ovce, která vypadala jako obláček?
Zastavila jsem se a podívala jsem se na žíhanou vlčici. "Jestli ti nevadí, že se odpojím, tak mám v plánu vrátit se ke své smečce, abych jim dala vědět, že žiju a chvilku tam pobyla. Jestli chceš, můžeš jít se mnou a požádat o přijetí. Máme hodné alfy a určitě by tě přijali. A jestli máš chuť se ještě toulat, tak ti přeji hodně štěstí a doufám, že se někdy někde potkáme. Nebo že tě k nám tvé kroky dovedou. A jelikož se nerada loučím, tak říkám, zatím se měj." Zamávala jsem ocáskem a vydala se směrem k domovu. I když to mohlo vypadat, že jsem zvolila rychlý úprk, nebylo to tak. Jen jsem měla pocit, že mi velice zesílilo tělo a svaly. Že bych zesílila po tom výšlapu do kopce a po běhání po Gallireře? Ještě jednou jsem se ohlédla po kamarádce a pak jsem se už soustředila na směr. Ale zvládli by to ve smečce ještě chvilinku beze mě? Pak už se odtamtud nehnu. Změnila jsem směr a běžela ani nevím kam. pak už se z lesa ani nehnu. Opravdu.

// Louka vlčích máků

Mě zaujal Bukový sráz. :)

// Omlouvám se, že píšu později. Ale poprosila bych o:
5 křišťálů
100 oblázků
3 mušličky
40 pomněnek. :)

Rozdáno ~M

// Děkuji, takže kompletně to prosím bude:

4 hvězdičky do Síly,
1 hvězdičku do Vody
a 4 hvězdičky do Rychlosti.

:)

Odmeny pridané ~Sav

V první řadě gratuluji vítězům, všem zúčastněným i svému týmu a také děkuji adminům za parádní akci. :) :D
A poprosila bych 4 hvězdičky do Síly.
No a těch 5 hvězd, jelikož mám jen magii vody a za což moc děkuji, se mi zvedla úroveň za skoky do vody na devátý level, tak asi hvězdičku do Vody, ale nevím, co se stane s těmi zbylými? Propadnou? :D
Ale musím také ještě jednou poděkovat. :)

Jestli únor, tak spíše ke konci, až bude po zkouškovém. :D A taky raději Prahu, když tam jsem na koleji. :D

Hlásím se :D

// Medvědí řeka

Intuice mě nezklamala a já dorazila k jezeru. Přišlo mi to tu kouzelné a krásné, ale v mysli mě varoval hlásek, abych byla stále na pozoru. Jestli tu jsou opravdu medvědi, neměla bych se tu příliš zdržovat. Pozorně jsem se rozhlédla, jestli se nějaký medvěd neschovává za velkým balvanem, či v trávě. Když jsem nezpozorovala žádné nebezpečí, došla jsem až k jezeru.
Když jsem k němu došla, ve vodě ze zrcadlil můj obraz. Mírně se vlnil, ale to bylo nejspíš způsobeno přitékající řekou. Nikdy jsem se moc nevyžívala v tom, že bych se dlouhou chvíli pozorovala, ale už to bylo dávno, kdy jsem si prohlížela sama sebe. Nepřišlo mi však, že by se něco změnilo. Jizva byla stále na svém místě a tvář se mi nezdála pohublá. Pro jistotu jsem se ještě jednou rozhlédla kolem, abych se ujistila, že v okolí není žádný medvěd a dala jsem se do zkoušení magie. Chtěla jsem se začít soustředit, jako mnohokrát předtím, abych vytvořila malinkatou vlnku. Jenže to nebylo potřeba. Vlnky se rozběhly po hladině, jakoby do vody spadl kámen. Vyslyšela mě. Jde to tak jednoduše. Povzbuzena svým úspěchem jsem se pokusila vytvořit větší vlny. Také se mi to povedlo, jen se mi zdálo, že mě to vyčerpalo trochu více. Aby ne, když jsou tak veliké.
Přemýšlela jsem jestli bych byla schopná vytvořit ještě větší vlny nebo jen vlnu, ale až tak riskovat jsem nechtěla. Zajímalo mě, co bych ještě mohla s vodou dělat. Zkusila jsem s i v mysli představit vlka, kterého bych mohla z vody vytvořit. Ale ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, nešlo to. Raději jsem od toho upustila, abych se nějak moc nevyčerpala. Už teď jsem se cítila unavená víc než před chvílí. Tak tohle nedokážu. Kdo ví, jestli to vůbec budu někdy schopná dokázat. Došla jsem co nejblíže ke břehu a pořádně jsem se napila. Voda mi dodala trochu energie zpátky, ale stále by to potřebovalo vydatný spánek. Tady ale raději ne. Usnu, přijde medvěd a sežere mě. Ne, to se mi nechce riskovat. Vydala jsem se pomalým tempem směrem k hromadnému shromáždění vlků. Napadlo mě, jestli ještě někdy uvidím Váálééndu, ale po přízraku jako by se slehla zem.

// Gallireada

// Kamenná pláž

Přišla noc, takže jsem si nemohla moc prohlížet okolí, ale přišlo mi, že bych toho stejně moc neviděla. Což jsem se možná spletla, protože po chvilce putování jsem zaslechla zvuk vody. Zvědavě jsem šla za zvukem a brzy jsem objevila tekoucí řeku. Měla jsem radost, protože jsem si mohla konečně zkusit, jestli se mi magie zlepšila. Přišla jsem až ke břehu a než jsem začala dělat něco jiného, pořádně jsem se napila. Voda byla čistá, ale byla i docela studená. Trochu jsem se oklepala a chtěla začít zkoušet. No jo, jenže tahle řeka proudí na můj vkus až moc rychle. Neuvidím, jestli se mi podařilo vodu rozhoupat nebo ne. Povzdychla jsem si a vyšla jsem směrem s proudem. Někam musí dotéct. Buď se někde spojí s jinou řekou a nebo doteče do nějakého jezera, kde si to zkusím mnohem lépe.
Do čenichu se mi dostal pach neznámého zvířete. Zbystřila jsem smysly a rozhlédla jsem se kolem sebe. Tady to už nebude jen taková pustina. Může zde číhat nebezpečí. Neměla jsem ponětí, jak dotyčný, kterému pach patřil, vypadá, ale přišlo mi, že to bude nějaké velké zvíře. Ještě aby to tak byl medvěd. Ti se teď ukládají k zimnímu spánku, ale dost možná ještě shání poslední potravu a jsou tím pádem hodně nebezpeční. Nevěděla jsem, jestli jsou vzhůru i v noci nebo jestli normálně spí, ale nechtěla jsem riskovat, že nějakého potkám. Proto jsem raději zrychlila krok.

// Medvědí jezero