// Hezké dopisy. :)
// Také děkuji, akce to byla dobrá. :) Jen je škoda, že to Setia zabalila, takhle uprostřed. :/ Ale za to Osud nemůže. ;)
Když už se mi před očima dělal opar, tlak z mé hrudi zmizel. Byla jsem z toho překvapená, takže jsem se hned nezvedla. Ani jsem nezachytila, že vlčice něco zakřičela, tak mi zvonilo v uších. Když se mi začal zrak trochu vracet, zahlédla jsem černobílou vlčici, která se netvářila moc přátelsky. Uvažovala jsem, co se jí tak mohlo stát, když tu mi na mysl vyplula vzpomínka. Nechtěla jsem se jí moc zabývat, protože jsem nevěděla, jestli nebudu třeba muset utíkat před oživlou koulí, ale vzpomínka byla tak dotěrná, že jsem si ji do hlavy pustila.
Malé vlče... Lov... Voda... Zorničky se mi rozšířily poznáním, kdo je ona vlčice a proč na mě kouká nepřátelsky. Andanteho mamka. Chtěla jsem si s ní popovídat nebo nějak vysvětlit situaci, aby na ke mně nechovala takovou zášť, ale zčistajasna se přihnal obrovský vichr, který nás začal unášet. Už jsem se bála, že nás to někam odfoukne, ale nebylo to tak hrozné. Brzy nás tornádo totiž zase položilo na tlapky, nějaký hlas pronesl, že to bylo nedorozumění a světlo, které sníh vydával pohaslo.
Měla jsem z toho hlavu zamotanou. Moc nepřidalo, že se vlk omluvil a utekl, aniž bych stačila říci, že se nic nestalo. Brzy odešla i vlčice, aniž bychom si něco vyjasnily. Tak asi jindy. Poklepala jsem hlavou a rozešla se nějakým neurčitým směrem. Asi půjdu domů. Nic lepšího mě nenapadlo. Jen jsem se znechuceně podívala na bláto, které se stalo z toho krásného, lesklého sněhu. Není všechno zlato, co se třpytí.
Když jsem si to tak pomyslela, zavadila jsem tlapkou o něco kovového. Zastavila jsem se a šla se na to podívat blíž. Zdálo se, že se jedná o nějaký šperk. Přemýšlela jsem, jestli nepatří třeba té vlčici, která už odešla. Snad by neodešla bez náramku. Vytáhla jsem ho z bláta a položila jsem ho na kámen, který z bláta vyčuhoval. Byl trochu ušmudlaný, ale říkala jsem si, že bude stačit ho trochu opláchnout vodou a bude jako nový. Pro jistotu jsem se ještě jednou rozhlédla, jestli si pro něj někdo nejde, ale nikoho jsem neviděla. Vytáhla jsem proto pomocí magie vodu z okolí a nasměrovala jsem tenký pramínek na náramek. Voda odplavila bláto a odhalila, že má na sobě malé modré kamínky. Byla jsem z něho velmi unesená a nevěděla jsem, jestli to tu nechalo to tornádo, nebo tu je opravdu nějaká magie. Možná to má co do činění s tím zvláštním smíchem, který se tu nedávno rozléhal.
Nechtěla jsem ho tu nechat, takže jsem si stoupla na kámen a tlamičkou si ho natáhla na tlapku. "Děkuji," zašeptala jsem pro toho někoho, kdo to tu nechal. I kdyby to nebylo míněno pro mě. Raději jsem se vydala zpátky do našeho lesa, aby o mě neměli starost. Cestou bych se měla raději někde vyválet ve sněhu, abych nešla domů ušmudlaná. Na rudou vlčici jsem si už nevzpomněla.
// Vrbový lesík
Najít si partnera a být s ním šťastná. :D
// To se zase nějak nelíbí mě. :D
// Díky. :D No, co jsem tak slyšela, tak se nevrátí nějakou chvíli vůbec. :/ Takže asi zase nemusíme čekat.
Setie se tvářila, že tu duchem není. U ní jsem tedy žádná slova čekat nemohla. Naděje jsem vkládala do druhé vlčice, která měla na čele modré drahokamy. Jenže, ona se zachovala, ani nevím jak to popsat. Ublíženě? Začala mluvit cosi o tom, že není žádné "my". Nechápavě jsem se na ni podívala. Zdálo se však, že ona skončila a bude se jen dívat, jak to zvládneme. Dělá si srandu? Podívala jsem se na chudáka vlka, kterému se z kožichu stalo něco, co se dalo přiřadit ke sněhulákovi.
Měla jsem sto chutí dokráčet až k vlčici před čumák a i za rizika, že mě podpálí jí vysvětlit, že jestli si chce hrát na uraženou ješitnost, tak teď není ta pravá chvíle. Už jsem se za ní i vydala, v očích jsem měla blesky, ale náhlé vrčení mě zarazilo. Otočila jsem se a zjistila jsem, že chundelatá koule se dala do pohybu. Sledovala jsem ho a snažila se rozluštit, co se snaží říci. Možná však jen křičel, takže mě veškerý hněv opustil a stála jsem na místě, abych se snažila rozpoznat, co chce říci. Třeba nám prozradí, jak ho zachránit. Jenže místo toho byl rozběhnutý proti mě a jak jsem to nečekala, tak jsem se bez nějakého většího odporu, nechala zalehnout.
Byla jsem ze sebe zklamaná, ale už jsem neměla moc čas nad čím přemýšlet. Ze začátku jsem si to neuvědomovala, ale do kostí se mi zažírala obrovská zima, krev mi v žilách tuhla na led a z váhy vlkova těla se mi do plic nedostával vzduch. Do mozku se mi tím pádem nedostával kyslík a nevěděla jsem jestli dřív zmrznu nebo omdlím. Očima jsem se snažila vyhledat vlčici. "P... Pro..." Neměla jsem ani sílu poprosit o pomoc. Mohla jsem si to akorát myslet a doufat, že to vlčice uslyší. Pokud se raději nechceš dívat, jak tu zmrznu. Ale teď vážně, prosím, pomoz jemu i mě, ty to dokážeš. Snažila jsem se zadívat do očí proměněnému vlkovi, ale pohled se mi začal zamlžovat. Jediné, co jsem vnímala, byl zvláštně tlumený řev.
Také pěkně prosím o druhý charakter. Snažím se více než když dřív být aktivní a také bych chtěla někoho jiného než Wolfi. Ne, že bych ji snad neměla ráda, ale trochu si oddáchnout u jiného vlka by mi asi prospělo. :D A také se samozřejmě chci zdokonalovat v psaní a jelikož teď bude dlouhé zkouškové, během kterého mě skoro žádná zkouška nečeká, tak bych se ráda zabavila s dalším vlkem. A ano, už ho mám i trochu vymyšleného. :D
Takže pěkně prosím o zvážení a přeji hodně štěstí i všem ostatním. :)
// Parádní. :)
// Ještě, že jsem se svým mizerným výsledkem dostala ty křišťály. :D Děkuji. Ale obdivuji každého, kdo to dotáhl na miliony.
// Dodatek k dodatku, prý měl Nate vzkázat, že Setia nepřijde nebo co. Takže asi čekat nemusíme.
// Děkuji. :) S odstupem těch pár hodin si uvědomuji, jak hloupá otázka byla. :D
// A ještě otázečka, kamarád ze smečky nebo z celý Galli? :D
// A sakra, cítím se tak špatně. :D
// Dobře. A bude to takhle seřazené pořád? :D
Vlčice, které jsem už skoro přišla na jméno mi šla pomoci. Tedy nevím jestli přímo mě nebo jen tomu neznámému hlasu, ale začala ohřívat vzduch. Přestala jsem hrabat, protože její styl byl přeci jen rychlejší. Sníh, který se pomalu začal roztékat, tvořil svítící louži. Chtěla jsem uhnout, aby mi na kožíšku neulpělo více svítících částí, než bylo nutné. Pohlédla jsem na zbylé dva vlky, jestli také přidají tlapku k dílu, ale nezdálo se.
Poodešla jsem směrem k rudému kožichu vlčice, když náhle neznámý vlk zakřičel. Okamžitě jsem napnula svaly, uši jsem přitiskla k hlavě a začala jsem se rozhlížet, odkud na nás kdo zaútočí. Zdálo se však, že žádný útok nepřichází, alespoň ne zvenčí. Ale něco nebo někdo ničil vnitřně vlka a já nevěděla, co dělat. Přišla jsem blíže a chtěla jsem mu nějak pomoci nebo trochu ulevit, ale nevěděla jsem jak. Uvědomila jsem si, že sníh začal znovu padat a neztrácel na své svítící intenzitě.
S hrůzou jsem však pozorovala vlka, který se nám začal měnit před očima. Získával na objemu, chlupy mu bělely a celkově se měnil, až pomalu zapadal do okolní krajiny. K čemu jsem se to zase přimotala. Ustaraně jsem si prohlédla svůj kožich i kožichy zbylých dvou vlčic, ale zdálo se, že se neštěstí stalo jen onomu vlkovi. Po své přeměně začal něco drkotat. Měla jsem o něj strach, i když jsem neznala jeho jméno. Vyrozuměla jsem, že po nás chce teplo, oheň. Otočila jsem se na černobílou vlčici. "Prosím, nemohla by si mu pomoci. Žádný vlk si nezaslouží zmrznout jako obrovská koule." Pohlédla jsem zpět na nebožáka . "Neboj, pomůžeme ti." Obrátila jsem se i na Setii, abych u ní našla slova podpory. Takový hezký vlk si nezaslouží umřít.
Napadlo mě, že sníh je vlastně voda. Jestli je jeho srst celá mokrá, mohla bych nějak vytáhnout tu vodu pryč. Třeba bych mu alespoň trochu pomohla. Všechnu svou pozornost jsem věnovala na to, že bych kapku po kapce vytáhla z jeho kožichu. S velkým úspěchem jsem se ale nesetkala. Tak teď už to je jen na modrooké.
Prozatím se zdálo, že mezi vlčicemi zavládlo příměří, protože je obě více zajímalo to podivné odkašlání, než aby se mezi sebou hašteřily. Ještě, že tak. Nevím, jak bychom je od sebe dostávali. Podívala jsem se na neznámého vlka a přišlo mi, že ten by se jen díval, jak se rvou a neměl by nejmenší zájem je od sebe dostat.
Více jsem svou pozornost zaměřila na černobílou vlčici, která vyhrožovala Setii. Pořád jsem se marně pokoušela vydolovat z hlavy vzpomínku, která by mi prozradila, kde jsem ji viděla. Něco mi je na ní povědomé, jako kdybych se dívala na něčí větší kopii. Věděla jsem, že si brzy vzpomenu, ale zatím jsem to nechala tak. Vlčice se zatím chopila vyšetřovaní a skočila do půlky těla do sněhu. Obdivovala jsem ji, že měla takový nápad a začala hledat zdroj zvuku a na druhou stranu jsem se na sebe zlobila, že mě to nenapadlo taky. Třeba tam opravdu je někdo zasypaný a potřebuje pomoci. Měla jsem nutkání jít ji na pomoc, ale znovu se ozval onen zvuk, který byl mnohem důraznější než prve. Zmateně jsem svou pozornost upřela na strom, který teď byl bezpochyby zdrojem zvuku. Brzy se z něho ozvala odpověď na otázku černobílé, takže nebylo pochyb, že celou dobu vyluzuje zvuky on.
Přišla jsem k němu blíž a zadívala jsem se na jeho kůru. Žádný otvor, kterým by mohl mluvit jsem nenašla. Obešla jsem ho tedy celý, abych se ujistila, když tu nám rozkázal, abychom ho dostali ven. Jak ven? Ven ze sněhu nebo je někdo uvězněný ve stromě? Ohlédla jsem se na vlky kolem. Stále mi to přišlo jako hloupost poskakovat kolem stromu. "Zkusíme ho vyhrabat?" Nemluvila jsem k nikomu konkrétně, jen jsem to tak nadhodila, jestli se někdo chytí. Taky mohl přidat slůvko prosím. Začala jsem tedy pomaloučku odhrnovat sníh ze stromu, kam jsem dosáhla, abychom viděli aspoň na jeho kůru a poznali, o jaký strom se jedná. Jen proto,
aby se vědělo, jak ti říkat. Pan Strom, Strom bukový, dubový a tak. Nechtěla jsem to vyslovit nahlas, ale třeba uměl i číst myšlenky, tak si to mohl přečíst v hlavě. Měla jsem v plánu pokračovat kolem jeho kmene. A samozřejmě jsem se snažila, abych se ho moc nedotýkala. Za prvé, abych mu nějak neublížila a pak za druhé, aby mě třeba nespolkl a já bych nebyla uvězněná spolu s ním.
// Tailla: Jojo, pamatuju si na to. :D Ale Wolfi moc ne, přeci jen je už taky trochu starší a tak chvilku trvá, než si vzpomene. :D