Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zahleděla jsem se více na podivného myšáka. Pohledem jsem sklouzla i k stromu na jeho hlavě, který se nápadně podobal tomu, u kterého prováděl svou podivnou činnost. Zvědavě jsem ho sledovala, až jsem skoro nezaznamenala další vlky, kteří přišli. Až když jsem zaslechla pozdrav, jsem zvedla pohled od pracanta, abych se podívala kdo přišel. Mohutného černého vlka s bílými znaky bych poznala snad kdekoliv. Druhým příchozím byla tmavě zbarvená vlčice, s rudýma očima. Zapátrala jsem v hlavě po jméně, ale nějak jsem si nemohla vzpomenout, jestli jsme se vůbec nějak představovali. To není úplně dobré. Proč nemůže mít nějaké jméno, které bych si zapamatovala. Nebyl to problém vlčice, ale můj. Doufala jsem, že ji někdo osloví a mě se třeba připomene její jméno.
"Zdravím," odpověděla jsem na pozdrav a zároveň pozdravila i Morfeuse. Ten se ihned utrhl na myšáka, co nám to tu dělá za hluk. Neměla jsem co k tomu dodat, jedině, kdyby se něco dělo, tak jsem byla připravena postavit se za alfu. Šedivý malý tvoreček se nenechal rušit, dělal si svoji práci, ale bylo vidět, že o nás ví. Přinejmenším nás studoval společně s věcí, co vypadala jako listí ze stromu. Mluvil nějaké věci o druhé smečkovém území či co. Napadla mě myšlenka, jestli mluví o místě kde jsme teď nebo o nějakém jiném. Tohle místo nepatří k našemu místu? Ale když je uprostřed lesa, tak by asi mělo. V hlavě jsem měla zmatek, když tu se myšák zvedl a na svých roztomilých tlapkách šel přímo k Noktovi. Uvažovala jsem, jak to dělá, že se nepřevrátí, když má na hlavě strom, když tu plácl šedého vlka přes čumák. Vyvalila jsem oči, protože to byla přímo drzost, ale ještě více jsem je vykulila, když se Nokt začal zmenšovat a měnit?
Chtěla jsem něco udělat, ale postihlo mě to stejné, jako mého společníka. Tělo se mi začalo zmenšovat, oháňka přišla o chlupy a stalo se z ní cosi obludného, bez chlupů. Celý svět se zvětšil a já jsem se rozhlédla po ostatních. I jim se stalo, to co mě. Koukla jsem na své tlapky, které se vůbec nepodobaly tomu, jak vypadaly před malou chvilkou. Myš?! Ze mě? Nechápala jsem to, ale náš průvodce nebo spíš tvor, co nás zaklel, už nás vedl ke stromu, který byl nyní mnohem, mnohem větší než dřív. Neměli jsme na moc na výběr, než se vydat za ním. Chviličku jsem se cítila nejistě na nových nožkách, ale rychle jsem se přizpůsobila. Co bych si tu sama počala? Začala jsem si říkal, že se asi zařeknu a nikdy myš už ani nebudu zkoušet lovit.
Myšák nás navedl, abychom za ním vyšplhali na strom. Ani jsem se nenadála a už byl strašně vysoko. Rozhlédla jsem se po ostatních a jako první ho následoval Nokt. Snažila jsem se ho napodobit a šplhala jsem za ním. Nešlo mi to tak rychle jako jemu, ale nevzdala jsem se a brzy jsem se dostala k otvoru, kam zmizel náš průvodce. Myš Nokt si něco zabručel pod vousky a vydal se za ním. Pesimisticky jsem se podívala, kam to zmizeli a viděla jsem jen něco, co se dalo považovat za skluzavku. Polkla jsem, zavřela jsem oči, představila jsem si, jak jsme s Maple jely na zimní skluzavce a vydala se za nimi.

// Sarumen

Cesta nám ubíhala poklidně, až na vítr, který se nám občas zakousl do kožichu. Šedý vlček na chvíli utichl, ale zdálo se, že přemýšlí o Smrti. Trochu zvrácená konverzace. Nevadilo mi to, ale když jsem se nad tím zamyslela, bylo to velmi zvláštní. Dívala jsem se po krajině a i když nebylo moc co obdivovat, stále to tu bylo cítit domovem.
Noktisiel se rozvyprávěl o souboji, který zažil. Natočila jsem hlavu k němu, aby mi žádná slova neunikla. Zdálo se, že nezažil souboj jako takový, jen něco podobného. "Ano, dalo by se říci, že celé to místo bylo ovinuto jakousi magií," přitakala jsem jeho závěrečným slovům. Potvrdil mi, že výsledek vzali jako remízu, za což byl i šedý vlk rád, protože myslel, že by mu protivník vyprášil kožich. Zavrtěla jsem hlavou, že by se určitě nenechal tak snadno porazit.
Zdálo se, že stále jdeme správným směrem. Zvuky se k nám nesly ještě hlasitěji než předtím a pořád si uchovávaly svůj rytmus. Nokt rozebíral můj nápad s datlem, ale trochu mi ho vyvrátil. "No, je pravda, že by to muselo být opravdu obří vydání datla. Rak snad brzy objevíme, kdo to tu ruší klid lesa." Cítila jsem na sobě pohled, tak jsem se na vlka otočila, abych viděla, co má na srdci. V jeho očích jsem viděla nevyřčenou otázku, jestli do toho jdeme. Důrazně jsem pokývala hlavou, že se nebudeme bát a postavíme se komukoliv, kdo se naskytne.
Snažila jsem se jít stejně potichu jako můj společník, abychom nevyrušili onoho narušitele klidu. Když mé oči zapátraly po Mýtině, uviděla jsem maličký strom, který se pohyboval. A je zelený? V zimě? Přišla jsem kousek blíže a všimla si, že pod stromem se pohybuje cosi šedivého. Tedy spíš, kam se pohnulo šedé tělíčko, tam se pohyboval i strom. To je... Myš? Otočila jsem hlavu na Nokta a jeho medový pohled se střetl s mým modrým. Viděla jsem stejný zmatek, jako jsem sama cítila. Zavrtěla jsem hlavou, že taky nevím, co to je. Mluvit jsem nechtěla, protože jsem myšostrom nechtěla rušit. Zdálo se totiž, že je rozlobený a mě se nechtělo ho při jeho práci rušit. Nechápala jsem sice co dělá, ale čím více naštvaněji se tvářil, tím zuřivěji mlátil nějakým kouskem dřeva do podivných bílých věcí. K čemu mu to je, když je stejně zahodí.

Ani mě nepřekvapila vlkova slova o tom, že žádnou ovci neviděl. Ale zdálo se, že mému tvrzení věří, přinejmenším se mu aspoň nevysmál. Byla jsem za to ráda, protože někdo by se tomu třeba zasmál. Poté mi vysvětlil, jak to bylo s návštěvou Života, či spíše nebylo. Pokývala jsem hlavou, protože jsem to vážně pochopila tak, že za ním byl on sám. A přitom jen dělal doprovod. Pokývala jsem hlavou, že teď už chápu, jak to myslel. Prohodila jsem však jen, "ahá, a dál to nějak neřešila. Pomyslela jsem si, že k Životu se chodí mnohem snáze, než do té zříceniny. Na jeho poznámku o květinách jsem neměla odpověď žádnou, protože jsem ještě ani nepřemýšlela, co by Život rád sbíral nebo dostával. Ale jestli květiny, tak je to vlastně docela logické. Při zmínce o Smrti se jeho tlama zvláštně zkroutila, až jsem se lekla, že ho nějak na dálku zaklela. Kdo ví, jestli má moc i mimo své obydlí? "No, asi bych o ní neřekla, že je až tak hrozná. Sice setkání s ní není jedno z těch, které by sis chtěl za každou cenu zopakovat, ale přežít se to dá. Jen by si měl být opravdu obezřetný a milý, si myslím."
Nokt se vydal hlouběji do lesa a řekl, že když zvuk slyšíme my, tak alfy ho určitě uslyší taky. Takže jsem jen přikývla a držela jsem se po jeho boku. Bylo mi s ním dobře, jak jsme si nenuceně povídali. Je dobře, že se přidal do smečky. Na chvilku mě přepadla provinilost, protože jsem dlouho neviděla Andanteho a měla jsem pocit, že ho tímto nějak zrazuji. Ovšem brzy se to rozplynulo, protože se společník rozpovídal o té zvláštní sešlosti vlků. Prozradil mi, že skákání nějak neviděl, ale že se dostal do jakési arény. To ve mně zvedlo vlnu zvědavosti. Vyprávěl, že se tam vlci prali, ale spíš tak naoko, než aby šlo o boj na život a na smrt. Svou krátkou povídku zakončil tím, že se pak nějaký čas zdržel s vlkem, se kterým bojoval a toho doprovodil k Životu. "No vidíš to, takovou arénu jsem tam ani neviděla. Ani mi nepřišlo, že bych potkala vlky, kteří by na sobě nesly známky souboje." Na chvilku jsem se odmlčela, ale nedalo mi to a musela jsem se zeptat. "A ty si vyhrál? Nebo jste to pojali jako remízu?" Nechtěla jsem to vědět proto, abych se mu mohla vysmívat, to by mě nenapadlo. Ale zajímalo mě to.
Začali jsme se pomalu blížit k místu, kde se zvuky ozývaly hlasitěji. Na hlavu mi spadl velký kus sněhu, ale nevěděla jsem, jestli to bylo ze stromu nebo z oblohy. Jak jsem se oklepala, protože mě roztávající sníh začínal studit, málem jsem přeslechla otázku, kterou šedý vlk položil. Snažila jsem se na ten hluk zaměřit. Zdálo se, že se jedná o rytmicky se opakující zvuk, ale co by to mohlo způsobovat bylo nad mé nápady. "Řekla bych, že takové podobné zvuky vydává datel, nebo jak se ten pták jmenuje, co mlátí hlavou do stromu. Ale, že by byly až tak hlasité, to by musel být opravdu obr." Smutně jsem se na Noktisiela podívala, protože jsem neuměla zodpovědět jeho otázku. Ale my přijdeme na to,
co to je. Došlo mi, že jsem se vlastně ještě nikdy tak hluboko do lesa nedostala. To není zrovna věc, kterou bych se měla chlubit. Pokračovala jsem proto po jeho boku a doufala jsem, že to nebude něco, na co bychom sami dva nestačili.

// Mýtina

// Pokusím se dneska, ale spíš to vidím na zítra, jestli nevadí. ;)

//V pohodě, já už bych to dneska taky zabalila. :D Fal.

Zdálo se, že se vlkovi daří dobře. Nevypadal nějak pohuble nebo zraněně. Jen jeho pohled naznačoval, že ho cosi trápí. Zmínil se, že se dostal na místo, kde byla spousta vlků. Zvědavě jsem nastražila ouška, protože to znělo jako přesný popis oblasti, kde jsem trávila dlouho dobu i já. Přemýšlela jsem, jestli ho tam taky dovedla mráčková ovce nebo ne. Pomalu jsem totiž přestávala věřit tomu, že jsme ji opravdu viděli. Nokt se i zmínil, že byl u Života. Pokývala jsem hlavou na jeho slova, že Život žije velmi blízko.
Poté mi položil otázku a připojil za ni i možnou pomoc, kdyby se něco dělo. jeho péče mě potěšila, takže jsem zamávala také mírně ocáskem, jako předtím on, když jsem ho oslovila. "Mám pocit, že jsme byli na stejném místě, akorát jsme se nepotkali, když tam byla taková spousta vlků. Hele, taky tě tam přivedla ovce?" Potřebovala jsem se zeptat a doufala jsem, že si o mě nebude myslet, že jsem nějaká pomatená. "Slyšela jsem, že Život bydlí kousek od nás. Snad byl mnohem přívětivější a hodnější, než jeho sestra Smrt, za kterou jsem byla zase já." Trochu jsem se oklepala při vzpomínce na černou vlčici. "Ale jinak je u mě všechno v pořádku. A děkuji, zatím nepotřebuji s ničím pomoci." Přidala jsem ke své větě i úsměv, aby věděl, že si toho vážím.
Při otázce na podivný zvuk mi potvrdil, že ho také slyší. A navrhl možnost, na kterou jsem trochu čekala, že ji řekne. (// Jen něco na Mýtině. :D) "Ráda bych ten zvuk prozkoumala. Ale asi se ozývá někde z větší hloubky lesa. Myslíš, že bychom o tom měli ještě říct nějaké alfě, nebo půjdeme rovnou za zvukem?" Osobně bych se raději vydala za zvukem hned, ale zase se někam vypařit, se mi nezdálo jako nejlepší volba. Proto jsem chtěla zvolit tu nejlepší možnost, která se mi jako nejpřijatelnější zdála. "Možná bychom to mohli udělat tak, že půjdeme směrem, ze kterého se to ozývá a když potkáme Morfeuse nebo Neyteri, tak jim řekneme, že jsme se vrátili a že máme v plánu se na to podívat." Podívala jsem se do vlkových zlatých očí, jestli s mým návrhem souhlasí a pak jsem se rozešla směrem, který, jak jsem doufala, bude správný. Nechtěla jsem aby řeč nějak stála, tak jsem uvažovala nad nějakou otázkou. "Co si vlastně dělal na tom podivném místě plné vlků? Já jsem třeba sledovala, jak jich mnoho skáče do vody a pak jsem je napodobila, aby se neřeklo, že tam jen tak okouním."

// Akorát mám dilema, jestli jdeme na Mýtinu hned nebo až pak v dalším postu.
:D Jestli jdeš taky na akci nebo jestli si to ještě chceš rozmyslet. :D

// Ronherský potok

Šťastně jsem se dostala na hranice lesa. Byla jsem nadšená jako malé vlče, nejen z obrovské sněhové nadílky, ale i z toho, že jsem přišla domů. Zarazila jsem se na hranicích a nevěděla jsem, co mám udělat jako první. Jít si něco ulovit? Oznámit, že jsem tu? Nebo dělat věci, které bych měla jako výše postavený člen udělat. No jo, ale co by to mělo být? Bylo mi jasné, že jít jen tak lovit nemůžu, protože tuto funkci měla pruhovaná vlčice. Tu jsem taky dlouho neviděla. Začala jsem se stydět, že jsem byla pryč tak dlouho.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila a začala hezky pomalu s potřebnými věcmi. Nejprve jsem dala hlasitým vytím najevo, že jsem zpátky. Vyla jsem dlouho, radostně a také pokorně, abych dala najevo, že mě mrzí, že jsem byla tak dlouho pryč. Ale samozřejmě, že se omluvím i osobně. Už jsem se i těšila, jak budu vyprávět o zvláštní ovci, která nás přivedla na místo, kde byla i sousta dalších vlků a děly se tam zajímavé věci. Kdo ví, jestli tam někdo z nich byl. Viděla jsem jen Newlina. Zaregistrovala jsem, že se tu pár vlků vyskytuje, ale pachy se mi trochu přebíjely. Jediné, které jsem spolehlivě rozeznala byly našich alf.
Druhou věc, kterou jsem považovala za správnou bylo, že jsem šla podél hranic a tam jsem zanechávala čerstvý pach, aby bylo všem příchozím jasné, že se tu vyskytuje smečka. Nevím jaký kus jsem ušla, ale do nosu mě zalechtal pach vydry. Rozptýlilo mě to, ale říkala jsem si, že když ji poženu podél hranic, budu stále dávat najevo, že tu někdo žije. Vydala jsem se pomalu a potichu za pachem. Nedalo to mnoho práce a objevila jsem ji. Neměla jsem ponětí, co tu dělá před večerem, ale neměla jsem magii na to, abych si s ní promluvila. Popravdě jsem po tom ani netoužila. Pak by se ze mě stal maximálně vegetarián. Omylem jsem se uchechtla nahlas. Vydra mě zaslechla a vzala své krátké nožky na ramena. Zlobila jsem se sama na sebe, ale vyrazila jsem za ní. V odcházejícím světle, to nebylo nic snadného a brzy se mi vytratila ze zorného pole. Zastavila jsem se a poslouchala, ale zanedlouho jsem slyšela jen svůj dech. To byl taky nápad, chodit lovit navečer. Snad ráno najdu nějakou dobrou snídani.
Pokračovala jsem dál po kraji lesa a snažila jsem se žaludek uklidnit slovy, že ráno bude snídaně. Do čumáku mě udeřil čerstvý pach, který nebyl úplně daleko. První vlk, kterému můžu vyprávět, co jsem zažila. Rozběhla jsem se za vlkem a snažila jsem si přiřadit obličej k pachu. Asi to bude Noktisiel. Brzy jsem se dostala až k dotyčnému vlku. Nechtěla jsem na něho vybafnout, aby se po mě třeba neohnal, takže jsem ho obloukem oběhla a přiběhla jsem k němu zepředu. "Ahoj, Nokte. Dlouho jsme se neviděli. Jak se vede?" Mávala jsem nadšeně ocáskem, abych dala najevo, že ho opravdu ráda vidím. Chtěla jsem se zeptat i na něco dalšího, ale zaslechla jsem takové divné ťukání. Zarazila jsem se v pohybu, i jsem zadržela dech, abych se ujistila, že jsem si to nevymyslela. "Slyšíš to?" Nevěděla jsem z jakého směru se to ozývá. Zaměřila jsem zrak zpátky na vlka, abych zjistila jestli by se za tím chtěl vydat nebo jestli ho tu mám nechat a jít se za tím zvukem podívat sama. Co když to je nějaký narušitel, který nás tu chce přepadnout. Mělo by se to jít prozkoumat.

// Zlatavý les

Z lesa jsem se dostala k další vodě. Žízeň mě už netrápila, protože jsem si dala předtím sníh, ale i tak jsem chtěla vodu prozkoumat. Byla také napůl zamrzlá a zdálo se, že jsem se ocitla přímo u pramene. To mi trochu vrtalo hlavou, jak je možné, že i u pramene se z vody stane led, ale nebylo v mé moci s tím něco udělat. I když možná bylo. Ovšem, nechtěla jsem předělávat něco, čemu příroda rozuměla lépe než já. Vyhledala jsem tedy nejbezpečnější přechod, i když se zdálo, že kdyby led rupnul, neletěla bych moc hluboko. I když asi by to docela záblo. Proto jsem napřed opatrně našlápla před sebe, než jsem přenesla plnou váhu na místo.
Bylo to trochu riskantní, ale naštěstí se mi to povedlo bez úhony. Mohla jsem za to děkovat mrazům které panovaly a také, že jsem jim v duchu poděkovala. Rozhlédla jsem se po okolí, abych si určila, kterým směrem se vydat. Těšila jsem se, až si v lese ulovím nějakou pěknou, vypasenou vydru. Také jsem doufala, že se někomu budu moci pochlubit s novým náramkem. ne, že bych stála o pozornost, ale stále jsem z něho měla radost a tak jsem se o ni chtěla podělit. Náhle se ke mně donesly známé pachy vlků. Nadšeně jsem se podívala tím směrem. Viděla jsem vysoké stromy Sarumenského hvozdu. Na nic jsem nečekala a rozběhla jsem se tím směrem.

// Sarumenský hvozd

// Vrbový lesík

Došla jsem k potoku, u kterého jsem se zastavila, abych se napila. Doufala jsem, že když teplota nebyla tak nízká, tak voda bude dostupná. Bohužel přišlo chladnější počasí, než na které jsem byla připravená a vodu proměnil v jednu vrstvu ledu. No, aspoň budu mít po čem přejít. Dostala jsem se tedy bez úhony na druhou stranu břehu a nabrala jsem si do tlamy aspoň sníh, který jsem ihned polka. Na zahnání žízně to stačí.
Začala jsem se rozhlížet po lese, do kterého jsem se dostala. Prvotně z toho důvodu, abych si našla něco k jídlu, ale také z důvodu, jestli jsem se nedostala na území nějaké smečky. Místo pro smečku by zde bylo hezké. Ale žádné pachy mě neupozornily, že se nacházím někde, kde nemám bez pozvání co dělat. Zhluboka jsem nasála zdejší vůni, abych se ujistila a ztuhla jsem. Do čumáku mě totiž udeřily čerstvé pachy. Jejda. Nechtěla jsem zbaběle utéct, ale zase jsem nechtěla zůstat stát na jednom místě. Než jsem se však rozhoupala, došlo mi, že jeden z těch pachů znám. Proto jsem se znovu nadechla, abych si ujasnila, kolik jich cítím a jestli se nepletu. Nebude jich více než tři nebo čtyři. Stále jsem váhala jestli se mám přimotat k tomu co řešili nebo si jít po svých. Ale jestli tu je opravdu smečka, tak bych se měla omluvit, že jsem jim sem vpadla.
Prala jsem se sama se sebou, ale vyhrála povinnost se omluvit a také jsem si chtěla ujistit, že mě nos nelhal. Měla jsem totiž za to, že jeden pach patřil vlčici, která se nedávno stala mou novou kamarádkou. Šla jsem vnitřkem lesa, proplétala jsem se mezi stromy, až jsem zahlédla skupinku, kterou jsem cítila. Můj čumák se nepletl a jednalo se Maple. Měla jsem radost, že ji vidím. Když jsem zaostřila pohled na zbylé dva vlky, zjistila jsem, že ani jednoho neznám. Z dálky jsem rozeznala, že se jedná o vlčici a vlka. Zastavila jsem se na místě, protože se mi nechtělo je rušit, či se nějak vnucovat. Rozhlédla jsem se kolem sebe a pomalu mi docházelo, že tato procházka až do hloubi lesa nebyla tak moc potřebná. Kdyby tu nějaká smečka sídlila, tak by mě už někdo hnal. Asi mě jen zmátlo, že se tu vyskytuje zrovna dost vlků. Mohlo to být také tak, že všichni jen hledali nějaký úkryt před zimou.
Neměla jsem potřebu vydat se až k nim, proto jsem chvilku ještě počkala, jestli si mě žíhaná vlčice všimne, abych ji pozdravila. Když se tak nestalo, tak jsem stejně zamávala ocasem na pozdrav, kdyby si mě přeci jen všimla a otočila jsem se k odchodu. Není potřeba se někomu omlouvat. Je to volné území a já spěchám domů. Že bych zde lovila, mě už ani nenapadlo, jen jsem se snažila co nejkratší cestou dostat z lesa.

// Ronherský potok

Díky, díky, díky.

// Magický palouk

Dostala jsem se z paloučku velmi rychle a zjistila jsem, že bláto bylo jen tam. Došla jsem ke stromům, kterým už dávno spadalo listí a nyní tu byly přikryté sněhovou nadílkou jen jejich holé větve. To, že nemají listí jim však nic neubíralo na jejich majestátnosti a kráse. Měla jsem pocit, že zde příroda nešla spát, jen se zachumlala do bílé přikrývky a pozoruje svět. Tento lesík se mi líbil.
Zpozorovala jsem, že už se mi do kožichu nezakusuje tak silný mráz. Pohlédla jsem na nebe a zjistila jsem, že na něm není ani jediný mráček. Prostě ideální den na procházky. Zakručelo mi v břiše, což tu idylu trochu pokazilo, ale nechtěla jsem se tím nechat rozházet. Rozhlédla jsem se, ale bylo mi hloupé mezi takovými krásnými vrbami něco lovit, či jim to tu nějak jinak zašpinit. Proto jsem se rozhodla, že půjdu dál a doufala jsem, že narazím na nějaký les, kde to tak vadit nebude. Vlastně, můžu si ulovit když tak nějakou tu vydru u nás.

// Zlatavý les

// Hezké dopisy. :)

// Také děkuji, akce to byla dobrá. :) Jen je škoda, že to Setia zabalila, takhle uprostřed. :/ Ale za to Osud nemůže. ;)

Když už se mi před očima dělal opar, tlak z mé hrudi zmizel. Byla jsem z toho překvapená, takže jsem se hned nezvedla. Ani jsem nezachytila, že vlčice něco zakřičela, tak mi zvonilo v uších. Když se mi začal zrak trochu vracet, zahlédla jsem černobílou vlčici, která se netvářila moc přátelsky. Uvažovala jsem, co se jí tak mohlo stát, když tu mi na mysl vyplula vzpomínka. Nechtěla jsem se jí moc zabývat, protože jsem nevěděla, jestli nebudu třeba muset utíkat před oživlou koulí, ale vzpomínka byla tak dotěrná, že jsem si ji do hlavy pustila.
Malé vlče... Lov... Voda... Zorničky se mi rozšířily poznáním, kdo je ona vlčice a proč na mě kouká nepřátelsky. Andanteho mamka. Chtěla jsem si s ní popovídat nebo nějak vysvětlit situaci, aby na ke mně nechovala takovou zášť, ale zčistajasna se přihnal obrovský vichr, který nás začal unášet. Už jsem se bála, že nás to někam odfoukne, ale nebylo to tak hrozné. Brzy nás tornádo totiž zase položilo na tlapky, nějaký hlas pronesl, že to bylo nedorozumění a světlo, které sníh vydával pohaslo.
Měla jsem z toho hlavu zamotanou. Moc nepřidalo, že se vlk omluvil a utekl, aniž bych stačila říci, že se nic nestalo. Brzy odešla i vlčice, aniž bychom si něco vyjasnily. Tak asi jindy. Poklepala jsem hlavou a rozešla se nějakým neurčitým směrem. Asi půjdu domů. Nic lepšího mě nenapadlo. Jen jsem se znechuceně podívala na bláto, které se stalo z toho krásného, lesklého sněhu. Není všechno zlato, co se třpytí.
Když jsem si to tak pomyslela, zavadila jsem tlapkou o něco kovového. Zastavila jsem se a šla se na to podívat blíž. Zdálo se, že se jedná o nějaký šperk. Přemýšlela jsem, jestli nepatří třeba té vlčici, která už odešla. Snad by neodešla bez náramku. Vytáhla jsem ho z bláta a položila jsem ho na kámen, který z bláta vyčuhoval. Byl trochu ušmudlaný, ale říkala jsem si, že bude stačit ho trochu opláchnout vodou a bude jako nový. Pro jistotu jsem se ještě jednou rozhlédla, jestli si pro něj někdo nejde, ale nikoho jsem neviděla. Vytáhla jsem proto pomocí magie vodu z okolí a nasměrovala jsem tenký pramínek na náramek. Voda odplavila bláto a odhalila, že má na sobě malé modré kamínky. Byla jsem z něho velmi unesená a nevěděla jsem, jestli to tu nechalo to tornádo, nebo tu je opravdu nějaká magie. Možná to má co do činění s tím zvláštním smíchem, který se tu nedávno rozléhal.
Nechtěla jsem ho tu nechat, takže jsem si stoupla na kámen a tlamičkou si ho natáhla na tlapku. "Děkuji," zašeptala jsem pro toho někoho, kdo to tu nechal. I kdyby to nebylo míněno pro mě. Raději jsem se vydala zpátky do našeho lesa, aby o mě neměli starost. Cestou bych se měla raději někde vyválet ve sněhu, abych nešla domů ušmudlaná. Na rudou vlčici jsem si už nevzpomněla.

// Vrbový lesík

Najít si partnera a být s ním šťastná. :D

// To se zase nějak nelíbí mě. :D

// Díky. :D No, co jsem tak slyšela, tak se nevrátí nějakou chvíli vůbec. :/ Takže asi zase nemusíme čekat.