Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Feline

Povídání s Feline bylo opravdu hezké. Připomnělo mi to krásné chvíle s Noktem. Byla potřeba o něm mluvit, občas si ho připomenout. Nemohlo se totiž dělat, že nikdy nežil. To by se akorát urazila jeho čest a památka.
Zdálo se, že moje vnučka už nemá další otázky. Trošku mě mrzelo, že tohle neslyšela i Nerissa, ale řekla jsem si, že jednou jí to budu taky vyprávět. Pokud ovšem nebude Feline rychlejší. Pak ovšem vystřelila otázku, kterou jsem asi měla očekávat, protože v dětské hlavičce se zrodí spousta nápadů. Ale nečekala jsem ji. "Noooo," protáhla jsem a začala pátrat v paměti, kdo mě to tenkrát navedl k místu, kde se dalo mluvit s mrtvými. "Jednou jsem našla místo, kde byl tvor... myslím, že to byl jezevec... který mě odvedl na takovou mýtinu, kde jsem potkala tvého dědečka. Ale je to tak strašně dávno, že si nejsem jistá, jestli bych to místo ještě našla," odpověděla jsem smutně. A hlavně nevím, jestli bych tam ještě chtěla jít. Ovšem pravý důvod smutku jsem neřekla. Nechtěla jsem jí to kazit, že jsem smutná z toho, že už bych se nechtěla s Noktovým duchem vidět a ne ze toho, že bych to místo nenašla. Měla jsem trochu výčitky, jenže... Moc se mi nechtělo projít znovu tu bolest ze ztráty.

Značkopost

Roland na mě mluvil, ale já byla nějak mimo. Ostatně poslední dobou se mi to stávalo docela často. Že by to bylo podzimem? Změna ročního období? Nebo se mi pomalu ozývá stáří a já jsem lehce mimo? Asi bych mohla zajít za Životem, jestli mi s tím pomůže,
Tak nějak jsem zaregistrovala, že Roland odešel s ostatními na lov. Koutkem oka jsem zahlédla bílou vlčici, jak běží splnit zadaný úkol. Kousek od mých nohou spala Kiana. Osiřela jsem, ale nebylo to špatné. Mohla jsem totiž zregenerovat síly, které jsem získala v úkrytu a donutit myšlenky, aby se sjednotily a já začala zase fungovat, jako plnohodnotný člen smečky. Jako beta. Jako babička, matka a přítelkyně. Ano, to jsem přesně chtěla. Vrátit se nohama na zem a zpátky do reality.
Mohla jsem to dokázat třeba označkováním území. Můj čich mi napovídal, že už by bylo potřeba obejít náš les. Sice mi bylo trochu líto, že jsem nešla s ostatními na lov. Doufala jsem, že se nikomu nic nestane a jejich počínání bude úspěšné. Šla jsem strom od stromu, někde si přidřepla, někde se otřela o strom a někde jsem zaryla drápy do kůry. Bylo příjemné si udělat procházku. I když jsem se víc těšila na procházku s Rolandem. Byla jsem zvědavá, co naše společné chvíle přinesou. U potůčku jsem se zastavila, abych si svlažila hrdlo a vydala jsem se na další túru.
Když jsem pomalu dokončovala obchůzku a chtěla jsem se podívat, co dělá Kiana, do čenichu mě udeřilo tolik pachů, že to bylo, jako kdyby někdo vypustil do lesa všechny vlky současně. Navíc jsem slyšela ze všech stran vytí. Což bylo docela špatné, jelikož jsem tu byla momentálně sama, kdo se jich všech mohl ujmout. Mohla jsem využít svého šperku a to jsem také udělala. Jako malý ptáček jsem se vydala za všemi těmi hlasy, abych zjistila, kde mě je nejvíc třeba. Viděla jsem Islin, která se vracela s kořistí a nějakým cizím vlkem a mluvila o mě a Maple. Nemohla jsem se zdržet, ale věděla jsem, že ona počká. I když ni to bylo hloupé. Dalšími vlky byla Marion, moje dvě vnučky a nějaký cizinec. Ne moment! Tenhle vlk tu už jednou byl, znala jsem ho. A někoho hledal.[/i] Mezitím, co jsem si je prohlížela, jsem přemýšlela nad jeho jménem. Ale usoudila jsem, že i oni počkají. Nejvíce urgentní tedy byl poslední hlas, ke kterému jsem se vydala. Byly to dvě vlčice, tedy dospělá samice a malá vlčice. Jestli to byla matka a dcera? Teta a neteř? Dvě cizinky? To jsem se měla brzy dozvědět.[/magie] Vrátila jsem se do svého těla a zhluboka se nadechla. Cítila jsem, jak mi les vrací síly. Nebýt odpočinutá, tak tohle nedám. Zvedla jsem hlavu k nebi a dala všem najevo, že tu jsem.
Ale jako první jsem zamířila k těm dvěma (Hyetta a Lalie). Protože ani jednu z nich jsem neznala, takže měli prioritu číslo jedna. Cestou jsem doznačkovala, co bylo potřeba. Tentokrát jsem nevyskočila z mlhy jako nějaký přízrak. Nechtěla jsem totiž mladou vlčici vyděsit. Ne, přišla jsem jako normální vlk z hlubin lesa. "Zdravím a vítám vás v Sarumenském lese. Jsem zdejší beta, Wolfganie. Čemu vděčíme za vaši návštěvu?

// Feline
Srpen 2

Feline byla velice vnímavá vlčí slečna. Poslouchala se zájmem mé vyprávění o Noktovi. Bylo hezké si o něm popovídat a zavzpomínat na něj. Už to ovšem nebylo s tak obří bolestí. Nebo s hořkou pachutí, že už se nikdy nezamiluji. Ne, bylo to hezké a překonané.
"Byl velice statečný. A měl by vás moc rád. A tím, že o něm mluvíme, tak ho s námi udržujeme," odpovela jsem jí. Pak přišla ještě jedna otázka ohledně jejího dědečka. "Tak to je velice dobrá otázka," zamyslela jsem se nad odpovědí. Protože ono to bylo tak nějak samovolné. "Tvůj dědeček se přidal sem do Sarumenu. Měl problém s okem, ale i tak se stal lovcem. No a po pár společných lovech jsme si začali víc a víc povídat a zjistili jsme, že si rozumíme, máme toho hodně společného a je nám spolu dobře, " rozpovídala jsem se. Trochu jsem si přelehla a podívala jsem se na Feline, jestli má ještě nějakou otázku nebo nějaké jiné téma k hovoru.

// Feline

Srpen 1

Bylo jasné, že takové otázky přijdou. Nevadilo mi to. Bylo a je pro mě důležité, aby se nezapomnělo na ty, kteří od nás odešli. Ať z vlastní vůle nebo stářím, tím že se obětovali nebo tak. Hlavně jsem byla ráda, že se Feline o svoji rodinu zajímá. Nechtěla jsem nic přehánět ani nic skrývat. Mluvila jsem tak, jak tomu bylo. Takže když přišla očekávaná otázka na Nokta, trochu se mi stáhlo hrdlo. Na tváři jsem však měla zasněný úsměv. Taková ta nostalgie. "Ne, on zemřel. Náš les napadla nějaká příšera, ani sama nevím, co to bylo zač. A tvůj dědeček se jí nebál, sám se jí šel postavit, aby nás chránil. Jenže tahle ochrana ho stála mnoho sil, vlastně všechny jeho síly. Rozloučil se s námi a šel se obětovat za to, abychom my mohli dál žít v Sarumenu," vypjala jsem hrdě hruď, aby věděla, že udělal dobrou věc. I přes to, že to bolelo, dokázala jsem již hledět dál." Máš ještě něco na srdíčku, zlatíčko? "

// Feline

Spokojeně jsem si vykračovala lesem. Udělala jsem si takovou malou procházku, než se někde zastavím ve stínu. Na nic jsem nemyslela, užívala jsem si, že nemusím řešit nic ohledně smečky.
Za sebou jsem uslyšela lámání malých větviček a cupitání drobných nožek. Při zavolání mého jména jsem se zatetelila radostí a otočila jsem se. Pořád jsem si nezvykla na oslovení "babi". Přitulila jsem se ke svojí vnučce. "Ano Feli, takové horko je v létě normální. Proto je nejlepší takové počasí trávit ve stínu nebo u vody," řekla jsem vesele. Při zmince o vodě jsem se na chvilku zasnila, že bych se šla klidně ochladit do vody.
Přišla ovšem další záplava otázek, jak bylo zvykem u vlčat. Proto jsem napodobila Feline a lehla si do stínu k ní. Začala jsem vzpomínat a u toho se usmívala. "Vaše maminka byla stejně roztomilá jako vy. Byla hodná, veselá a to jí zůstalo do teď. A její bráškové... Kenai byl už od mala takový tichý, hloubavý, přemýšlel o všem o světě. To mu zůstalo do dospělosti. A Cassian. Ten byl taky jako vy a maminka. Ale měl toulavé tlapky už od mala. Moc se v lese nezdržoval a nakonec se vydal na průzkum a už se nevrátil. Takže doufám, že se má dobře. A to samé i Kenai, protože jsem ho už taky dlouho neviděla," řekla jsem jemně. Neměla jsem ponětí kde byli moji dva synové. Byla jsem však ráda, že mi v lese zůstala Marion.
Když se Feline zmínila o Noktisielovi, oči se mi trochu zalily slzami." Máš hodně podobný kožíšek jako dědeček. On ho měl trochu tmavší, ale jinak jsi barevně na tom jako on. A byl úžasný. Hodný, milý, maminka má hodně vlastností jako měl on. Takže věřím, že i vy budete hodné," přitulila jsem se k Feline. Užívala jsem si čas s vnučkou.

// Úkryt

Vyběhla jsem do západu slunce. Chvíli jsem se kochala pohledem zapadajícího slunce, které se prolínalo větvemi stromů. Spokojeně jsem si odfrkla a chtěla jsem se rozejít k hranicím. Pach, který jsem však cítila, mi prozradil, že už mě někdo předběhl. Tak třeba příště.
Otočila jsem se proto směrem ke skupince vlků, které jsem cítila. Byl mezi nimi i Roland, což znamenalo, že ještě komunikoval s potencionálním členem. Vydala jsem se tedy k nim.
Netrvalo dlouho a mezi stromy jsem je viděla. Ta velká skupina čítala přesně dva vlky a vlče. Bylo tedy pravděpodobné, že tu bylo víc vlků předtím a zůstali tu jen tihle tři - Roland, Kiana a nová tvář. Pomalu jsem k nim šla, s úsměvem na tváři. Všimla jsem si, že se jedná o vlčici, která vypadala dost nervózně. Takže by ji určitě nepřidalo, kdybych přišla s přísným nebo neutrálním výrazem. "Ahoj," pozdravila jsem a čekala, jak se to vyvine dál. Nechtělo se mi vyzvídat, v jaké části rozhovoru jsem je vyrušila. Doufala jsem, že mi to jeden nebo druhý poví sám.

Slova Maple se ke mně nešla jako z hodně velké dálky. Nebyla jsem si úplně jistá, že nějaká vůbec řekla, protože jsem padla vyčerpáním. Jestli se mi něco zdálo, netuším. Ale když jsem se probudila, cítila jsem se čerstvá jako rybička. Měla jsem síly a elánu na rozdávání.
Netušila jsem, kolik uběhlo času. Všimla jsem si, že i Tonres odešel, takže jsem spala buď hodně dlouho nebo on spal krátce. Bylo však na čase podívat se do lesa, zkontrolovat hranice a zjistit, jestli se k nám měl přidat další člen nebo kdo to na hranicích byl a vyl. A taky jak se s cizincem Roland popasoval. A pak jít na procházku, hihi.

// Les

"Už je to dlouho, ale jsem ráda, že jsem našla cestu zpět. Nevím, jak by se mi jinde dařilo," řekla jsem popravdě. Opravdu to byla dávná doba, kdy jsem opustila svět Gallirei. Teď už bych však mimo ni nešla. Tady mi bylo nejlíp.
Trochu se mi ulevilo, když jsem zjistila, jka na tom je Lilith. Tedy, že tu sice je, ale vlastně ani není, takže nebylo nic divného, že jsem ji neznala. Stejně jsem se však trochu styděla. "Makadi," zopakovala jsem po Maple. Byla pravda, že jeho křídla byla obří a svým způsobem možná jako anděl vypadal. "Vůbec se ti nedivím. Viděla jsem ho jenom zběžně a opravdu je takový zvláštní. Ale tvářil se v pohodě, tak doufám, že to tam bude, " usmála jsem se na Maple.
Když jsme se dostaly zpátky k Rolandovi, znovu jsem se tak trochu nervózně ošila. Bylo prostě takové hezké, zvláštní a celkově dobré. Ale ještě to byla daleka cesta, museli jsme nejprve zjistit, jak si kdo stojí, jak to každý vnímá a tak. Prostě takové ty začátky. Sledovala jsem pohled Maple, který sice mířil z úkrytu ven, ale přišlo mi že spíš zavadil o Tonrese. Usmála jsem se pro sebe. Ano, i ona si zaslouží být šťastná.
Nabídla mi, že se půjdeme podívat, jak to Rolandovi jde. Tak moc jsem chtěla jít, abych o nic nepřišla, ale i jsem věděla, že si musím dát šlofíka. Jinak bych nikam nedošla. "Nezlob se, přijdu za chvilku. Musím si dát pořádný spánek, protože vlastně od toho útoku Styx jsem se pořádně neprospala," usmála jsem se omluvně. "Pak přijdu," hlesla jsem ještě za mizející Maple a položila si hlavu na tlapky. Během pár vteřin jsem byla totálně tuhá.

// Promiň, promiň, mělo by to být lepší (začátek prázdnin) :D

Možná nebyl nejlepší nápad ležet, protože to hodně svádělo ke spánku. Ale momentální rozhovor mě znovu probudil, takže jsem na spánek nemyslela. Tedy zatím. Maple to cítila stejně jako já, že sice tyto vlky asi už neuvidíme nebo v brzké době je neuvidíme, ale stále byli tak nějak součástí Sarumenu. "Souhlasím. Pokud by se tu ještě někdy ukázali, tak je přijmeme zpátky. Protože stát se může cokoliv. Sama jsem asi na dva roky zabloudila mimo svět Gallirei, ale pak jsem zase našla cestu domů," zavzpomínala jsem si na dobu, která snad už ani nebyla možná.
"To ano. Držíme původního ducha lesa, předáváme poznatky, moudra a zvláštnosti, které se tu udály," řekla jsem zasněně. Nebylo to nostalgické, ani smutné. Jen prostě kouzelné, magické? Tak nějak bych svůj hlas definovala. Na slova, že smečka krásně drží při sobě, jsem mohla pouze pokrývat hlavou. Měla jsem z toho radost, jaké dobré členy tu máme.
Meple doladila jména vlků, na která jsem zapomněla. Stara jsem znala, věděla jsem jak voní, i že jsem ho dlouho neviděla. Světluška mi už byla trochu cizí. Nedokázala bych ji popsat, možná podle pachu bych věděla. Ale jméno mi něco říkalo, takže jsem si dala za úkol, že se s ní aspoň pozdravím, i když Maple tvrdila, že byla trochu zasněná. Ale co to třetí jméno? Nehledal Lilith jeden vlk? Jak on se jmenoval? Adiram? "Lilith?" zopakovala jsem se svraštěným obočím. "Tak tady jsem jako beta zklamala. Já ji neznám... Nebo spíš mi její jméno nic neříká, " podívala jsem se na Maple se směsí zděšení, pobavení a překvapením. Věděla jsem, že se Maple nebude zlobit a vezme to v legraci. Teda aspoň jsem v to doufala, pokud nebyla členem už třeba přes rok... To by bylo trochu blbý.
"Ten nový zájemce, to je ten vlk s těmi obřími křídly?" chtěla jsem si aspoň něco ujasnit a snažit se udržet si přehled. Když už jsem měla takový trapas s tím, že neznám nějakého našeho člena. Vento se mezitím vytratil na průzkum. Mávla jsem na něj packou, ale bylo možné, že mě už neviděl, jak pospíchal.
Kdyz se Maple zmínila o vlkovi, který Marion dopomohl k vlčatům, musela jsem uznat, že to klidně mohl být nějaký ťunťa. Ono, mluvit takhle o své dceři není úplně ideální. A spousta rodičů by se asi pohoršils nad tím, že byl jejich potomek označen za ňoumu. Jenže Marion byla... Marion. Ale i přesto jsem ji měla moc ráda, to se rozhodne neměnilo a nezměnilo. "Dobře, domluveno," usmála jsem se na Maple.
Pak ovšem přišla ještě jedna otázka. Kdybych mohla, tak bych byla červená až po špičku ocasu. Takhle mě polil pot a musela jsem se tak nějak culit. "No jo. Ale asi bych to spíš pojmenovala jako procházku o zjištění citů toho druhého. Jestli to bude jen přátelské vyjití nebo začátek něčeho nového... Nevím. Ale tak nějak přišel čas, abych se posunula dál a nechala Nokta v minulosti, jako pěknou vzpomínku. Je ovšem jasné, že ze srdce ho nikdy nedostanu a ani se o to nepokusím," rozmluvila jsem se upřímně. Spánek mě nadobro přešel. A navíc, kdo jiný, než Maple by mě mohla přesně chápat?

Krásná akce, jdu tisknout. :D Omalovánky já ráda, ale stále klasicky, pastelkami. :))
Co se lovu týče, letíme na začátku září na týden do Řecka, takže nevím nevím, podle toho, jak by se to vyvíjelo (ale Wolfi je připravena jít vždy) :D

Roland se ujal role průzkumníka, no vlastně ochránce hranic a šel zkontrolovat zavytí. Vento vypadal nepřítomně a Tonres se odebral o kousek dál. Maple mě přijala s úsměvem pro ni vlastním, i když už chudák taky ležela. Nemohla jsem si přát lepší alfu a kamarádku.
"Jen jsem si chtěla ujasnit jména a čísla ve smečce. Není to nic tajného, ale chtěla bych mít jasno. Takový ten půlroční přehled, který bych si měla jako beta vést o smečce, " začala jsem povídat, co mě trápilo. Byl to takový kamarádský pokec, že jsem si k němu nakonec přeci jen lehla a Maple jsem pobídla, že může taky. Trochu jsme posmutněla u následujících výčtu jmen." Nevím jestli jsme to už řešily nebo ne, ale řekla bych že takový Newlin nebo Amnesie už jako členy úplně nepočítáme. Ale kdyby se někdy znovu vrátili, tak klidně můžeme?" Nadhodila jsem. "Totéž bych řekla i u Duncana, toho jsem nevidela, ani nepamatuji. Nebo jsi ho potkala? Ale ať nejsme jen negativní, mezi členy tedy počítáme, krom nás dvou, Venta, Nickolase, Nicose, Rolanda Tonrese, Jasnavu, Marion s vlčaty... Islin, " vypočítávala jsem a dělala čárky do prachu země. Nevěděla jsem jestli mi někdo schází, i když vlastně, " pak Kiana, to vlče které dovedl Tonres... Někdo mi schází?" podívala jsem na Maple a v očích mi blesklo to, co jsem vlastně taky chtěla udělat. "A Maple. Chtěla jsem ti moc a moc poděkovat jak jsi se zachovala k Marion a jejím dětičkám. Jsem ti moc vděčná a až najdu toho lumpa, tak ho asi trochu vytahám za uši, " trochu jsem se zamračila, ale pak se zase usmála. Netušila jsem, jestli jsem náhodou už neděkovala, protože mi ten rozhovor byl trochu povědomý, ale co. Děkování nebylo nikdy dost. Když tak jsem to mohla svést na únavu.

// Sarumen

Cesta hvozdem měla být už jen pověstná třešibka na dortu. Kdybych třeba věděla, co je dort. Se zvyšující se teplotou a hladem, ale i odcházejícím adrenalinem, to byla velice těžká a daleká cesta. I když za normálních okolností bych ji proběhla jako nic, teď to bylo zkrátka daleko.
Konečně jsme položili náš úlovek na místo určené pro jídlo. Až teď jsem si pořádně oddechla a navíc, až teď jsem si všimla, že Roland a Vento tu na nás čekají. Na oba jsem se usmála a otočila jsem se na Maple, protože k nám mluvila. "Souhlasím, ta cesta byla nějaká dlouhá. Asi nám ji někdo prodloužil pod tlapkami," dodala jsem a mlsně mrkla na obě mrtvá těla. Potom jsem se podívala na svého adoptovaného syna a Rolanda a věnovala jim zářivý, pochvalný úsměv. Přikývla jsem na návrh, že se nejprve pustíme do mláděte a po vzoru Maple jsem si taky kus utrhla. Vychutnávala jsem si každé sousto, až jsem svůj příděl dočista dojedla.
Začínala jsem cítit únavu, opravdu jsem se potřebovala vyspat. A doufala jsem, že to Roland pochopí, že bych si chviličku odpočinula a můžeme jít na domluvenou procházku. Při pomyšlení na společné chvíle mi proletěli žaludkem motýlci, ale musela jsem vytrvat. Brzy jsem se měla dozvědět, jak a jestli něco podobného cítí i on.
Maple nás pochválila a ubezpečila, že jsme parádní, a že jestli chceme, můžeme jít i mimo les. Což jsem chtěla nabídnou já jí, ale byla rychlejší. "Taky vás chci pochválit, jsem moc ráda a hrdá, že jste členy smečky, " přizvukovala jsem, i když to Maple tak hezky shrnula.
Pak jsem si ji na chvilku ještě odchytila. Potřebovala jsem si jen něco ujasnit, byla to ovšem rychlovka. "Můžu tě ještě na chviličku zdržet?" optala jsem se ještě.

// Ještě na jeden postík si prosím půjčím Maple. :))

// Travnatý oceán (přes Tenebrae)

Tonres si nabral na svá bedra tu největší tíhu, takže na nás toho tolik nezbylo. Což nám však nebránilo v tom, abychom mu s Maple co nejvíc pomohly v tahání. I tak nám dalo trochu zabrat dostat se s kořistí až domů. Nebylo to však nic, co by bylo náročné. Jenže, bylo horko, takže nechat jídlo uprostřed lesa nemělo smysl. Nebo spíš postrádalo smysl a naše práce by brzy přišla nazmar. Proto bylo zapotřebí dostat mršinu do jeskyně, kde se zdržoval nyní příjemný chlad, který prodlouží stravitelnost. Už se nemůžu dočkat svých holčiček. I Marion, i vnuček. Páni, ty už musí být veliké... Jenže, co ta procházka s Rolandem? A nechtěla by Maple taky na chvilku vypadnout, aby měla čas pro sebe? Je to těžké... V hlavě jsem se rozhodovala, co bych měla a chtěla udělat. V jednom jsem však měla jasno. Úplně první věc, kterou udělám, bude spánek.

// Úkryt

"Pokud s námi budeš chtít jít na další lov, určitě se nebudeme bránit, " prohlásila jsem naprosto jistě. První, co mě napadlo, že bych řekla, pokud budeš stále členem, ale hned jsem to zaplašila. Přišlo mi, že Tonres nebyl typ vlka, který by se jen ohřál a šel o les dál. Hlavně, když nám ještě jako cizinec pomáhal. A jelikož se jako lovec osvědčil, tak jsem se těšila na další lovecké chvíle. S Maple jsme už naši souhru dotáhly k dokonalosti a když se k nám přidal dobrý třetí člen, bylo o úspěchu skoro rozhodnuto.
Oba byli v pořádku, za což jsem byla ráda. Co mě však nepotěšilo, byla dobrá připomínka ohledně jídla. Naoko jsem protáhla obličej, jako vlče, kterému jste něco zakázali. I když byla pravda, že ještě s doznívajícím adrenalinem, prázdným břichem a možností se brzy najíst, se nám půjde lépe, vůně a pach mě taky dost lákaly k tomu, abych si nějaké to sousto dala. Hned na to jsem se však zasmála. "Tak pojďme, ať si můžeme co nejdřív kousek ukousnout, " dodala jsem, zakousla se do druhé nohy a začala táhnout spolu s Maple.

// Sarumen (přes Tenebrae)

Už stačilo jen párkrát kousnout, zatáhnout a bylo po všem. Takže jsem kousala a tahala, držela daňka za každou cenu na místě, aby mohl Tonres dokončit loveckou činnost a my mohli odejít domů i s kořistí. Maple se k držení přidala, takže teď už neměl daněk šanci. Jeho stádo se mezitím rozuteklo pryč, stejně tak Roland a Vento nebyli nikde poblíž. Což znamenalo, tedy aspoň jsem si myslela, že to znamenalo, že jejich počin byl úspěšný a vydali se zpátky do lesa.
Ještě jsem však nesměla polevit v soustředění, protože daněk se nemínil vzdát. Vždy to vypadalo, že už je se silami v koncích, ale najednou sebou prudce škubnul a začal se prát nanovo. To už však přiběhl Tonres a dokončil naše lovecké počínání. Byl rychlý, takže jsem neslyšela ten hrozný nářek, který mi drásal srdce. Samozřejmě, byli jsme lovci, ale ne sadisti. Kdo by se mohl vyžívat v působení bolesti jiným a nechat je trpět? Asi by se někdo našel, prolétlo mi myslí. Naštěstí jsem vedle sebe neměla vlky, kteří by to dělali, takže jsem se mohla radovat z povedeného lovu. "Oba v pohodě?" rychle jsem zkontrolovala jejich vzhled a usoudila, že ano. "Musím říct, že to byla dobrá a rychlá akce. Děkuji za účast," usmála jsem se na ně, i když pravdou bylo, že to byla Maple, která lov svolala. Ale tak, mohly jsme si poděkovat navzájem ne? "Dáme si hned nebo až doma?"