Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Roland se ujal role průzkumníka, no vlastně ochránce hranic a šel zkontrolovat zavytí. Vento vypadal nepřítomně a Tonres se odebral o kousek dál. Maple mě přijala s úsměvem pro ni vlastním, i když už chudák taky ležela. Nemohla jsem si přát lepší alfu a kamarádku.
"Jen jsem si chtěla ujasnit jména a čísla ve smečce. Není to nic tajného, ale chtěla bych mít jasno. Takový ten půlroční přehled, který bych si měla jako beta vést o smečce, " začala jsem povídat, co mě trápilo. Byl to takový kamarádský pokec, že jsem si k němu nakonec přeci jen lehla a Maple jsem pobídla, že může taky. Trochu jsme posmutněla u následujících výčtu jmen." Nevím jestli jsme to už řešily nebo ne, ale řekla bych že takový Newlin nebo Amnesie už jako členy úplně nepočítáme. Ale kdyby se někdy znovu vrátili, tak klidně můžeme?" Nadhodila jsem. "Totéž bych řekla i u Duncana, toho jsem nevidela, ani nepamatuji. Nebo jsi ho potkala? Ale ať nejsme jen negativní, mezi členy tedy počítáme, krom nás dvou, Venta, Nickolase, Nicose, Rolanda Tonrese, Jasnavu, Marion s vlčaty... Islin, " vypočítávala jsem a dělala čárky do prachu země. Nevěděla jsem jestli mi někdo schází, i když vlastně, " pak Kiana, to vlče které dovedl Tonres... Někdo mi schází?" podívala jsem na Maple a v očích mi blesklo to, co jsem vlastně taky chtěla udělat. "A Maple. Chtěla jsem ti moc a moc poděkovat jak jsi se zachovala k Marion a jejím dětičkám. Jsem ti moc vděčná a až najdu toho lumpa, tak ho asi trochu vytahám za uši, " trochu jsem se zamračila, ale pak se zase usmála. Netušila jsem, jestli jsem náhodou už neděkovala, protože mi ten rozhovor byl trochu povědomý, ale co. Děkování nebylo nikdy dost. Když tak jsem to mohla svést na únavu.

// Sarumen

Cesta hvozdem měla být už jen pověstná třešibka na dortu. Kdybych třeba věděla, co je dort. Se zvyšující se teplotou a hladem, ale i odcházejícím adrenalinem, to byla velice těžká a daleká cesta. I když za normálních okolností bych ji proběhla jako nic, teď to bylo zkrátka daleko.
Konečně jsme položili náš úlovek na místo určené pro jídlo. Až teď jsem si pořádně oddechla a navíc, až teď jsem si všimla, že Roland a Vento tu na nás čekají. Na oba jsem se usmála a otočila jsem se na Maple, protože k nám mluvila. "Souhlasím, ta cesta byla nějaká dlouhá. Asi nám ji někdo prodloužil pod tlapkami," dodala jsem a mlsně mrkla na obě mrtvá těla. Potom jsem se podívala na svého adoptovaného syna a Rolanda a věnovala jim zářivý, pochvalný úsměv. Přikývla jsem na návrh, že se nejprve pustíme do mláděte a po vzoru Maple jsem si taky kus utrhla. Vychutnávala jsem si každé sousto, až jsem svůj příděl dočista dojedla.
Začínala jsem cítit únavu, opravdu jsem se potřebovala vyspat. A doufala jsem, že to Roland pochopí, že bych si chviličku odpočinula a můžeme jít na domluvenou procházku. Při pomyšlení na společné chvíle mi proletěli žaludkem motýlci, ale musela jsem vytrvat. Brzy jsem se měla dozvědět, jak a jestli něco podobného cítí i on.
Maple nás pochválila a ubezpečila, že jsme parádní, a že jestli chceme, můžeme jít i mimo les. Což jsem chtěla nabídnou já jí, ale byla rychlejší. "Taky vás chci pochválit, jsem moc ráda a hrdá, že jste členy smečky, " přizvukovala jsem, i když to Maple tak hezky shrnula.
Pak jsem si ji na chvilku ještě odchytila. Potřebovala jsem si jen něco ujasnit, byla to ovšem rychlovka. "Můžu tě ještě na chviličku zdržet?" optala jsem se ještě.

// Ještě na jeden postík si prosím půjčím Maple. :))

// Travnatý oceán (přes Tenebrae)

Tonres si nabral na svá bedra tu největší tíhu, takže na nás toho tolik nezbylo. Což nám však nebránilo v tom, abychom mu s Maple co nejvíc pomohly v tahání. I tak nám dalo trochu zabrat dostat se s kořistí až domů. Nebylo to však nic, co by bylo náročné. Jenže, bylo horko, takže nechat jídlo uprostřed lesa nemělo smysl. Nebo spíš postrádalo smysl a naše práce by brzy přišla nazmar. Proto bylo zapotřebí dostat mršinu do jeskyně, kde se zdržoval nyní příjemný chlad, který prodlouží stravitelnost. Už se nemůžu dočkat svých holčiček. I Marion, i vnuček. Páni, ty už musí být veliké... Jenže, co ta procházka s Rolandem? A nechtěla by Maple taky na chvilku vypadnout, aby měla čas pro sebe? Je to těžké... V hlavě jsem se rozhodovala, co bych měla a chtěla udělat. V jednom jsem však měla jasno. Úplně první věc, kterou udělám, bude spánek.

// Úkryt

"Pokud s námi budeš chtít jít na další lov, určitě se nebudeme bránit, " prohlásila jsem naprosto jistě. První, co mě napadlo, že bych řekla, pokud budeš stále členem, ale hned jsem to zaplašila. Přišlo mi, že Tonres nebyl typ vlka, který by se jen ohřál a šel o les dál. Hlavně, když nám ještě jako cizinec pomáhal. A jelikož se jako lovec osvědčil, tak jsem se těšila na další lovecké chvíle. S Maple jsme už naši souhru dotáhly k dokonalosti a když se k nám přidal dobrý třetí člen, bylo o úspěchu skoro rozhodnuto.
Oba byli v pořádku, za což jsem byla ráda. Co mě však nepotěšilo, byla dobrá připomínka ohledně jídla. Naoko jsem protáhla obličej, jako vlče, kterému jste něco zakázali. I když byla pravda, že ještě s doznívajícím adrenalinem, prázdným břichem a možností se brzy najíst, se nám půjde lépe, vůně a pach mě taky dost lákaly k tomu, abych si nějaké to sousto dala. Hned na to jsem se však zasmála. "Tak pojďme, ať si můžeme co nejdřív kousek ukousnout, " dodala jsem, zakousla se do druhé nohy a začala táhnout spolu s Maple.

// Sarumen (přes Tenebrae)

Už stačilo jen párkrát kousnout, zatáhnout a bylo po všem. Takže jsem kousala a tahala, držela daňka za každou cenu na místě, aby mohl Tonres dokončit loveckou činnost a my mohli odejít domů i s kořistí. Maple se k držení přidala, takže teď už neměl daněk šanci. Jeho stádo se mezitím rozuteklo pryč, stejně tak Roland a Vento nebyli nikde poblíž. Což znamenalo, tedy aspoň jsem si myslela, že to znamenalo, že jejich počin byl úspěšný a vydali se zpátky do lesa.
Ještě jsem však nesměla polevit v soustředění, protože daněk se nemínil vzdát. Vždy to vypadalo, že už je se silami v koncích, ale najednou sebou prudce škubnul a začal se prát nanovo. To už však přiběhl Tonres a dokončil naše lovecké počínání. Byl rychlý, takže jsem neslyšela ten hrozný nářek, který mi drásal srdce. Samozřejmě, byli jsme lovci, ale ne sadisti. Kdo by se mohl vyžívat v působení bolesti jiným a nechat je trpět? Asi by se někdo našel, prolétlo mi myslí. Naštěstí jsem vedle sebe neměla vlky, kteří by to dělali, takže jsem se mohla radovat z povedeného lovu. "Oba v pohodě?" rychle jsem zkontrolovala jejich vzhled a usoudila, že ano. "Musím říct, že to byla dobrá a rychlá akce. Děkuji za účast," usmála jsem se na ně, i když pravdou bylo, že to byla Maple, která lov svolala. Ale tak, mohly jsme si poděkovat navzájem ne? "Dáme si hned nebo až doma?"

// Moc moc moc veliká omluva za moji nepřítomnost. O:) Ale teď, teď už by to mělo být jenom lepší (teď je v mém životě pokoj od učení, takže mám čas). :D A vezmu to tak nějak obecně. :D

Všichni byli s nápadem a rozdělením a přidělením úkolů spokojeni. Roland a Vento se vydali na svoji misi a my zbylí šli na tu svou. Tonres se svojí úlohou souhlasil, což jsem si trochu oddychla. Nevěděla jsem totiž, jak se na to bude tvářit, přeci jen znala jsem ho kolik? Pár dní? A ještě k tomu jenom tak od pohledu, když bych to měla nějak popsat. Ale jak nejlépe zjistit dovednosti? Tím, že se přímo vyzkouší v lovu.
Pokývala jsem hlavou a pomalu se s Maple sunula na lepší pozici. Očima jsem kontrolovala pohyb ostatních vlků i stáda daňků. Potřebovali jsme se opravdu dobře synchronizovat, protože kdyby se někdo někde opozdil, mohl by se z toho stát pořádný guláš. Křik mláděte byl jakýmsi pokynem pro nás. Tonres už čekal na svém místě, stádo běželo jinam, ale naše vyhlídnutá oběť šla bránit lovené mládě. Přidaly jsme do kroku, tedy do běhu a odlákaly pozornost daňka z kluků na nás. Ovšem nebylo to stylem, že se necháme pronásledovat daňkem a necháme Tonrese, aby ho skolil. Nejdřív jsme musely pohrozit zuby, drápy a vrčením, aby daněk vyběhl pryč, tam kam jsme potřebovaly. Moc se mu nechtělo opouštět stádo, ale v rámci zachování svého života nakonec vyrazil. Snažila jsem se mu kousat do nohou, ale moc se mi to nedařilo. Až když se z křoví vyřítil Tonres, povedlo se mi daňka zasáhnout. Poté jsem kroužila kolem nich, kousala, kde se dalo a dávala si pozor na paroží a malá kopýtka, kterými kolem sebe házel.

// Sarumen

Déšť se uklidnil a když jsme překonali řeku, vysvitlo na nás sluníčko. Zaradovala jsem se, protože i ten malý paprsek mohl znamenat, že se déšť přestěhoval někam pryč. Ale nesvítilo natolik silně, aby vysušilo trávu a půdu, které byly nasáklé vodou. Vento tedy přesně poznamenal, že to bude klouzat. Byla jsem na něj pyšná, že se takhle začínal pořádně orientovat v přírodních zákonitostech, zapojoval se lovů, hlídání Sarumenu a tak. Na Marion jsem byla pyšná samozřejmě taky, byla to zase taková květinka Sarumenu. Ale od svého syna bych si představovala přesně takovéhle chování. Což neznamená, že bych Kenaie a Casse neměla ráda. Jen šli životem jinam a jinak, než bych si představovala.
To už jsem poslouchala Maple, která rozdělila naši větší skupinku na dvě. Moudře dala k sobě Rolanda a Venta a ještě k tomu k mláďatům. Nebo jako, že půjdou lovit mláďata. Pro oba dva by to mohlo znamenat zvednutí sebevědomí. A pro Venta ještě navíc zkušenosti. Nijak jsem neprotestovala a na oba zmíněné vlky se usmála. "Řekla bych, že to je dobrý nápad. A jsi správně poznamenal, bude to klouzat. Takže prosím opatrně. Nechci vám nějak vymezovat a rozkazovat, kdo má mít jakou roli. Ale řekla bych, že by bylo dobré, kdyby si naháněl," ukázala jsem na Venta, ¨a ty chytal," otočila jsem se na Rolanda. Bylo to takové jistější. Vento měl obě oči, takže lepší prostorové vidění. A mláďata byla sice nemotorná, ale rychlá. Takže by si s ním měl hravěji poradit. Navíc mládě daňka nebylo tak veliké, takže by ho měl Vento když tak povalit a Roland mu mohl dopomoci. A pro Rolanda by to mohlo být lepší seznámení se svým zraněním. Když bude čekat na mládě. A dohromady by se jim to mělo podařit. "Ale jak říkám, nechci vám do toho tak moc zasahovat. Jestli se cítíte na opačné role, tak směle do toho. A hodně štěstí," popřála jsem oběma a otočila se na svoji skupinku.
"My bychom měli asi zaútočit vzápětí, co vyběhnou po těch mladých. Protože, když poběžíme první, tak jim je vyplašíme. Když vyběhneme až dlouho po nich, tak by mohli mít problémy s dospělými. Takhle uděláme aspoň nějakou paniku a daňci nebudou vědět, kde jim hlava stojí," říkala jsem Maple a Tonresovi a během toho mi začínal v těle pomalu pobíhat adrenalin. Tak jako při každém lovu. "Jestli by ti to nevadilo, tak my s Maple bychom naháněly a ty si toho dospělce skolil. Pak ti pomůžeme ho dodělat," promluvila jsem směrem k nejnovějšímu členovi a po očku už jsem hledala, kterého daňka si vybereme. Přišlo mi, že jeden se jim stranil a ani moc nedával pozor. Celý stál tak trochu křivě, jako kdyby už se ho někdo ulovit pokusil, ale nedotáhl svou snahu do konce. Jiné neduhy jsem na něm neviděla a ani nebyl vychrtlý, takže se klidně mohl ulovit. Přišlo mi, že šlo o samičku. "Co tamten, ten u toho křoví? Souhlasíte?" Zeptala jsem se a už se těšila, až vyběhneme.

// Snad obsáhnu všechno a všechny :D

Bylo mi jasné, že Vento nebude chtít u vytí chybět. Ale i tak jsem vyrazila napřed, ale nechtěla jsem nějak výrazně rušit Maple a její hovor. Takže jsem se zastavila u Rolanda. Ani on si nestihl odpočinout. Nejprve náš les navštívil termit, který naštěstí měl namířeno za Islin a poté se rovnou vydali ke Smrti. "Tak to opravdu nebyla žádná odpočinková záležitost. Divila bych se, kdyby cesta ke Smrti někdy odpočinková byla," řekla jsem upřímně.
Roland byl celkem přímý, co se týkalo dalších plánů. Nebo přímý... Jak se to vezme. Nabídl mi v podstatě procházku po lovu, což bylo opravdu hezké, tohle mi nikdo dlouho nenabídl. Trochu se mi zhoupl žaludek, přeci jen to byla dlouhá doba, kdy se o mě zajímal vlk. Aspoň poznám lépe dalšího člena smečky. A uvidím na čem jsem a co si o mě myslí on. Abych věděla na čem jsem. Mile jsem se usmála a pokývala hlavou. "To je dobrý nápad. Nějaký odpočinek si oba zasloužíme, aspoň malý. Na chvilku, " dodala jsem se smíchem, protože s frekvencí událostí, které se za poslední dobu staly, to bylo skoro nemožné jako dostat se znovu do Nezemě za vydřaty. "Spíš bych řekla, že o les se zatím stará Mlhahule sama a svoji drobotinu k tomu vycvičuje. Nebo se o to aspoň snaží. Protože si vydřata chtěla hrát, tak na nás používala magie. A řekla bych, že je ještě úplně neovládají, jelikož jsme se ocitli v jejich domovině, Nezemi, " snažila jsem se to nějak vysvětlit.
Ale to už dorazil i Vento s Kianou a hned všechno hrdě povyprávěl. Já jen pokyvovala hlavou, abych jeho slova potvrdila.
Maple ho vyslechla a poté se dala do vysvětlení, proč vlastně vyla a jak se rozhodla postupovat v povyšování členů. A také, že naše rady oficiálně rozšířila Kiana, Tonres a Makadi, což byl nejspíš onen vlk s obřími křídly. Na všechny kolem jsem se usmívala a slovy poblahopřála Ventovi a Rolandovi k povýšení. Také jsem přidala oficiální pozdrav a přivítání pro Tonrese a Kianu. Chtěla jsem se nakonec vydat za Maple, ale ještě jsem stihla zaznamenat, že Nickolas zmizel neznámo kam. Povytáhla jsem obočí, ale hned jsem pokračovala za Maple a Ventem. Začínala jsem mít hlad a věřila jsem, že Nickolas nezmizel navždy. Jen ho nějaká magie někam posunula.

// Travnatý oceán (přes Tenebrae)

// Mýtina

Klusala jsem za skupinkou. Jasnava se na nás otočila, že se půjde někam podívat. Nevadilo mi, že nepůjde na lov, zřejmě to bylo něco velice neodkladného. Připojí se jindy. "Hlavně dávej na sebe pozor. Zatím se měj," řekla jsem ještě a otočila se na Venta a Kianu. "Omlouvám se, že vás takhle zase opouštím, ale jdu za Maple, svolává vlky na lov. Zatím můžete kouknout po lese, jestli tu je Tonres, " navrhla jsem aktivitu. Nebo mohli jít do úkrytu. Tušila jsem, že by se Vento možná rád k lovu připojil, ale když teď držel ochranou tlapku nad malou vlčicí, tak jsem nechtěla, aby ji tam tahal taky. Vypadala, že má po náročném výletě dost. Políbila jsem Venta na čelo a pocuchala mu srst za krkem. Pak jsem se usmála a šla směrem k Maple.
Jenže Maple měla u sebe Nickolase a ještě nějakého vlka. Jako viděla jsem vlky s křídly, ale většinou s malými (jako měla třeba Styx). Ale tohle bylo jiné. Byl zvláštní. Hlavně, jeho (//toho vlka) pach byl strašně nespecifický. Až bych řekla, že pach nemá. Kdoví kdo to je. Nechtěla jsem k nim hned lozit, chtěla jsem počkat, až mi dá Maple nějaké znamení, takže jsem chtěla počkat stranou. A tam jsem si všimla Rolanda. Teda, tolik mě rozhodil ten cizí vlk s křídly, že jsem si Rolanda nevšimla. A nebo jsem vážně unavená. Přišla jsem blíž a tvářila se normálně. Uvnitř mě se však rozlézalo zvláštní šimrání, mravenčení, kroucení vnitřností jako... Ano jako tehdy s Noktem. Jenže jsem už tak nějak nevěděla, jak se dává druhým vlkům najevo, že o ně máte zájem. Hlavně jsem ho ještě neznala natolik dobře, abych věděla, jak na tom je. Jestli nemá vyhlídnutou jinou vlčici a tak. Podívala jsem se na sovu, která byla nedaleko. Zdálo se, že i na zvířata padla magie a dokáží s vlky komunikovat nebo se u nich z nějakých nepochopitelných důvodů zdržovat. "Ahoj," řekla jsem po dlouhé době (no možná krátké, ale než jsem si všechno v hlavě probrala, tak to byla doba). Chtěla jsem se zeptat, tak co oko, ale co by mi na to řekl? Ne, byla to pitomá otázka. "Stačil sis nějak odpočinout nebo taky ještě ne? Ten povyk na mýtině měla na svědomí vydřata, mláďata od naší strážkyně. Ale už je to v pořádku," řekla jsem ve velké zkratce, co se stalo. Nechala jsem mu prostor na otázky.

Chtěla jsem tu velkou rybu vidět. Jestli byla podobná té, kterou jsme viděli naposledy, když jsme se tu toulali. Ale přesto mi to připadalo trochu jiné. Minule jsme byli v mysli vydry a dnes? Dneska jsme šli za jejími dětmi, které ovšem nemohli cestovat do mysli. Nebo ano?
Odpověď nám přišla docela brzy. Otevřel se znovu portál, kterým jsme ale nemuseli skákat, nýbrž jsme byli vtaženi. Ocitli jsme se znovu na mýtině, kde už na nás čekala i Lady Mlhahule a její vydřátka. Ty okamžitě pokárala a poslala je domů. Zamávala jsem jim packou a došlo mi, že jsme nebyli v mysli, ale v opravdové zemi. Nezemi. Bylo to hezké jméno. "Opravdu to nebylo tak špatné. Jsou jen malincí," přizvukovala jsem Ventovi a podívala se na kamínek, který nám vydra předala. "Moc děkujeme, " poklonila jsem se jí, tak jak by to udělala Newlin a usmála se na ni. I jí jsem zamávala packou a než jsem se nadála, byla ta tam. Vento vyrazil s Kianou do lesa a Jasnava se vydala po chvilce za nimi. Cítila jsem, že bych si vážně chtěla odpočinout. A pak třeba najít Rolanda a, no, nějak se třeba víc poznat?
Ale to už jsem zaslechla vytí Maple, které nebylo ostražité, nebo varující před nebezpečím, ale které nás zvalo k lovu. Pousmála jsem se pro sebe. Dobře. Lov, spánek a pak moje vnučky. Musely už pořádně vyrůst. Kamínek jsem si schovala ke kořenům velkého stromu, abych se pro něj mohla později vrátit i třeba s nějakým vymyšleným přáním.

// Les

// Osudovka byla fajn, moc se mi libila
Wolfi taky musí mít přehled o tom, co dělá Lady Mlhahule. :D
Ráda bych mušličky a hvězdičky do Neviditelnosti. :)) Děkuji.

"No, přišlo mi to nejlogičtější. Je to dost podobné, jen tam chybí to R. Tak jsem si tak říkala, že by to mohlo být asi ono," řekla jsem ještě na adresu Tonlese a Tonrese. Bylo by s podivem, že by přišli dva vlci s dost podobným jménem, jeden by nám nechal v lese malé vlčátko a druhý by nám jen tak pomohl. Ne, že by snad přivedl Kianu s tím, abychom se o ni postarali a on nám za to pomohl s léčením. Takhle jsem to nemyslela. Ale přišlo mi víc než pravděpodobné, že malá vlčí dáma nemá tu výslovnost úplně dobrou. Jak se asi mají moje vnučky? Těšila jsem se na ně, že se na ně podívám a trochu si je užiju. Ale taky jsem se těšila na spánek. "Jsi šikovný, že jsi se o ni takhle hezky postaral. Teď tedy doufám, že tu není sama, ale je s Jasnavou, která sem snad taky zaběhla," shrnula jsem na téma Kiana.
"To je most. Za svůj život jsem procházela přes mnohé lávky, kmeny, kameny a všechno možné, přes co se dá přejít. Ale takovýhle most... To je takový sen, jak by měly vypadat všechny přechody přes nějaké řeky, dolíky a takový věci," řekla jsem vesele. Líbilo se mi, jak se Ventovi most líbil. I jeho křídla byla hezká, to je pravda. A jak se zdálo, tak to s nimi začínal umět.
Naštěstí jsem na sílící vítr nemyslela dlouho, ale i ta chvilka stačila, že se Vento dostal dost daleko za mě. Naštěstí jsem zvelebovala most, takže se rychle vrátil zpátky. Najednou vedle mě vyletěl motýl, druhý, třetí a jeden si mi sednul na hlavu. S úsměvem od ucha k uchu jsem se podívala na Venta, protože jsem soudila, že to byl jeho výtvor. Já jsem totiž zrovna na takové motýly nemyslela. To už jsme se dostali na druhou stranu, za vydřátky, která tam na ně čekala. Tam na nás kromě malých vyder čekal i nádherný les a Jasnava s Kianou. Trochu jsem si oddechla, že jsou spolu. Mrkla jsem na Venta, jestli je taky vidí a doběhla k nim. Než jsem je pozdravila, podívala jsem se ještě jednou na naše dílo. Byl to tak nádherný most, klidně bych si ho vzala sebou. Povzdechla jsem si a zaměřila se na vlčice a také na další dva lumpíky. "Jste obě v pořádku? Zajímala jsem se nejprve. Pak mi došlo, že mě malá vlčice nezná, tak jsem se k ní sehnula, ale držela jsem se dál, aby neměla hrůzu ještě ze mě. Muselo to pro ni být hodně vyčerpávající. "Ahoj, já jsem Wolfganie, zkráceně Wolfi." Pak jsem se znovu podívala na Jasnavu, protože to vypadalo, že něco hledá? Shání? "Něco tam bylo? Nebo sis něco představila a ono se to ukázalo? Takhle to tady funguje," dodala jsem ještě rychle.

Zamrkala jsem očima, protože rezavý vlček Nicos, který s námi byl, tu už tak nějak nebyl. Tak to byla jen iluze? Nebo se vrátil domů? Zkusím to pak vypátrat. To už jsem se však věnovala Ventovi, který měl najednou na zádech křídla!? Nechápavě jsem se dívala na jeho záda. "Ehm," vypadlo ze mě. Nejspíš si je představil a ona mu narostla. Bylo to docela nebezpečné, když mi to tak došlo. "Ach tak, Kiana. Tak to musel být Tonres, vlk co nás zachránil a vyléčil," dala jsem si dohromady souvislosti.
Vento se vydal k okraji, ale než jsem mu se strachem řekla, aby byl opatrný a raději se k okraji moc nepřibližoval, všimla jsem si dvou malých vydřátek. Nevypadala, že by nás chtěla zlobit, spíš si chtěla opravdu hrát a něco nám ukázat. Dívala jsem se na snahy svého syna, mávat křídly. Jako mohla jsem si je taky přičarovat, což o to. Ale pro mě bylo bezpečnější, když bych se vydala po svých. Proto jsem si mezi ostrůvky představila most. Jelikož mi bylo jasné, že takový most musí být pevný a bezpečný, raději jsem si ho vymodelovala v hlavě úplně do detailů. Široký, tlustý, žádná úzká kláda, ale pořádně pevný z lián. Dívala jsem se, jak do sebe liány uzlují, jak se motají a vytvářejí spletité cesty. Když už mi přišlo, že by most mohl být dostatečně silný a bezpečný, utla jsem svou představu.
Zkusmo jsem na něj položila packu, pak druhou a třetí. Sice se malinko chvěl, ale to bylo z důvodu, že jsme letěli. Kdo by se při pohybu ve vzduchu neklepal. "Poletíš, když máš taková super křídla? Nebo to vezmeš po zemi?" usmála jsem se na Venta a vydala se za vydřaty. Doufala jsem, že brzy najdeme Jasnavu i Kianu. A hlavně jsem si přála, aby se Vento někde nerozplácl s těmi křídly. Nebo aby ho nenabral vítr a neodnesl pryč. Ne, to si nesmím ani představit. Raději jsem zvelebovala most, kudy jsem šla. Tady kytička, tady včelička, tu přidání liány.

Proběhla jsem skrz okno a za sebou slyšela hlasy. To nejspíš znamenalo, že se ke mně přidali i všichni ostatní. Jenže já najednou neviděla nic, Všude kolem mě bylo bílé světlo, ať jsem se dívala doleva, doprava, nahoru i dolů. Nepomohlo ani zavřít oči, protože světlo se mi dostalo skrz oční víčka. Takže jsem vlastně ani nevěděla, jestli mám oči otevřené nebo zavřené. V uších jsem neslyšela už žádné hlasy vlků ani vydřat. Spíš to znělo, jako kdybych někam padala, vítr mi skučel v uších, ale fyzicky se mé tělo ani nehnulo. Co to... Snažila jsem se myslet na něco pozitivního a hezkého, jakože mám ještě pro co žít. Že ještě nepřišel můj čas na umírání. Bylo mi to však slabě povědomé. Jako kdybych se už s tímto potkala.
Konečně se zvuk ustálil a já slyšela obyčejné zvuky okolní krajiny. Vítr, který mi konečně cuchal i srst, ne jenom nervy. Svěží vzduch se mi dostával do plic. Uvědomila jsem si, že mám oči pevně zavřené, takže jsem je pomalu otevřela, aby mě snad neoslepilo světlo. A neoslepilo. Jenže, to co jsem viděla, ve mně vyvolalo dost vzpomínek. Nebyly špatné, ale bylo jich moc najednou. A na unavenější mysl byly zahlcující.
Podívala jsem se pod nohy, abych zjistila, že je to pravda. Stáli jsme na létajících ostrůvcích, proto ten vítr v kožichu. Rejnoci kolem nás pluli, tak nějak jsem si to pamatovala z mysli lady Mlhahule. Jenže, měla jsem za to, že tehdy to bylo takové mlhavé, nebo prostě jiné. Že bylo poznat, že jsme jen v mysli. Ale teď všechno bylo ostré, tak opravdové. Koukla jsem se, jestli jsou všichni v pořádku. K mému zděšení jsme tu byli jen tři. Vento a rezavý vlček, jehož jméno jsem zase nevěděla s jistotou. Kruci s mojí pamětí. I když? Kdysi jsem viděla dvě malá rezavá vlčata. Maple je přivedla nebo našla nebo tak nějak. Je možné, že se jedná o jedno z nich? No, smysl by to dávalo. Jak jen se jmenoval... Nicos. "Jste v pořádku? Takové cestování dokáže jednoho rozhodit" podívala jsem se na oba vlky a rozhlédla se kolem, jestli náhodou neuvidím malé vlče a Jasnavu. "Jednou jsem tu už byla. Tehdy to bylo krapet jiné, ale řekla bych, že to tu bude fungovat stejně. Mohli jste si představit doslova COKOLIV a ono se to stalo. Pojďme to zkusit, ať můžeme brzy najít Jasnavu a malé vlče," při zmínce o vlčeti jsem se podívala na Venta, jestli by mi to trochu objasnil, kde se malá vlčí slečna vzala.
Pak jsem zkusila provést to, co jsem radila. Něco si představit a jestli se to stane. Začala jsem něčím, co nebylo tak nebezpečné. A to, nechat vyrůst maličký stromeček, který mi dosahoval sotva po břicho. Byl však naprostou replikou našeho stromu na mýtině. "Ha, tak to funguje. Představila jsem si, jak tu vyroste stejný strom, jako máme na mýtině. A je tu," ukázala jsem na něj packou, i když ho sotva mohl někdo přehlédnout. "Teď už jen zbývá otázka, kam se vydat..."

Moje pokusy Jupíka rozesmát nebyly úplně úspěšné. Začala jsem si říkat, jestli jsem mu dala dobré jmeno. Nakonec zabralo vytvoření míčku, což bylo na jednu stranu dobrý, ale na tu druhou mě to dost zmáhalo. Sice jsem byla se svojí magií spjatá více než dobře, po všech těch událostech v lese, jsem se dostávala na dno sil.
Jenže Jupík se se svou radostí rozběhl někam pryč. Nechala jsem míček zmizet a na chvilku si oddechla. Jednak, že nám nevytopí les a druhak, že nemusím kouzlit. Prozatím. Dovolila jsem si pohled na ostatní vlky, jestli jsou v pořádku. Malé vlče už bylo zpátky na zemi a Vento se o něho staral. Jasnava to také zvládala a zrzavý vlček měl asi nejzlobivější vydřátko, ale taky to a ním zvládal.
Jenže vydry najednou nabraly směr k něčemu, čeho jsem si předtím nevšimla. U stromu se vytvořila díra, trhlina do někam nebo co to bylo a naši malí svěřenci hop. A už byli pryč. Ajaj. Jasně, že se mi tam nechtělo za nimi skákat. Jenže, dali jsme slib, že se o ně postaráme. Vážně dali? Dobře, slib to asi úplně nebyl. Ale měli jsme povinnost se o ně postarat, když byla Mlhahule pryč. Povzdechla jsem si, a šla za nimi. Ne s takovým nadšením, jaké projevily vydry.

// Za vydrami