Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Gratuluji k výhrám. :) Výtvory jsou hezké a opravdu kreativní. :D
Ale mám jednu námitku, puzzle jsem ti taky posílala. :D

// Moc díky, bylo to parádní. :)

Snažila jsem se ve svých nohách rozproudit trochu toho adrenalinu. Začínala mi docházet síla už jen na pouhé přemýšlení a to nebylo úplně to nejlepší. Zkusila jsem přeci jen trochu ještě zapojit mozkové závity, abych vstřebala, co mi Nate říkal o staronové člence. "Poznamenáno. Nevyvést ji z míry. Ale asi je kurážná, když se zase vrátila. Hodně jiných vlků by se tomu tady zdaleka vyhlo." Slabě jsem se usmála a obrátila pozornost na to, proč tu vůbec jsme. Vydry se trochu od sebe oddělily, takže by se teď daly chytit celkem snadno, protože bychom si nepřekáželi. Pokud nebudu překážet už od samého začátku. Bylo nesmírně těžké si připustit, že nemám sílu na to, abych sama ulovila vydru. Vzpomněla jsem si, jak měl Sallaré něco se žebry a Newlin pro něho taky něco ulovil. Možná, že to byla taky vydra.
Myšlenky se mi začaly rozutíkat nad úvahami, kde se vlastně nacházejí oba vlci. Z tohoto rozpoložení mě vyvedl nový pach, který mi nebyl tak neznámý. Maple? Začalo toho na mě být docela dost. Priority, priority. Hladová a unavená, by si jim nebyla moc platná. Věděla jsem, že je Maple rozumná vlčice, takže tu nebude dělat problémy. Mohla jsem proto zatím vypustit pomoc alfám. Ale jako správná členka bych měla jít to zkontrolovat. Potřásla jsem hlavou a podívala jsem se Natemu zpříma do očí. "Lhala bych sama sobě, pokud bych si myslela, že ji dokážu ulovit sama," řekla jsem vyrovnaně a pootočila jsem hlavu na Aseti. "Prosím, pomůžeš mi ji ulovit?" Doufala jsem, že jsem nějak neklesla u obou, ale Nate mi sám navrhl, že můžeme jít s Aseti spolu lovit. Vzpomněla jsem si, že Aseti jednu z vyder označila za vypasenou. Ta by nás obě mohla zasytit.
Kývla jsem na Nateho, že vyrážíme. "Jdeme po tý vypasený. Hodně štěstí přeji," zašeptala jsem směrem k Natemu a vydala jsem se doprava, blíž k vypasené vydře. Zastavila jsem se kousek od ní. Vítr nám naštěstí přál, takže nás ani jedna zatím nezavětřila. "Udělala bych to takhle, jestli souhlasíš. Ještě ji kousek obejdu, dokud vane dobrý vítr a pokusím se dostat k ní až z druhé strany. Vyženu ji a zkusím ji nasměrovat k tobě, aby si ji jen zakousla, protože to nebude čekat." Chvilku jsem čekala na odezvu, ale už jsem to chtěla mít za sebou, takže jsem se pomaloučku vydala za vydru. Obešla jsem ji celkem snadno, až mě to samotnou překvapilo. Došla jsem za strom, takže jsem před sebou viděla vydru a dál za ní ve stínech připravenou Aseti. Vyhledala jsem její pohled a důrazně jsem kývla, že vybíhám. A svá nevyřčená slova jsem převedla do skutků.

// Po domluvě jsem napsala před Aseti. Až napíše, můžeš Nate normálně pokračovat. :)

// Nevím, jestli dneska ještě stihnu za Awaraka odpovědět, snad zítra. ;)

// Asi se hvězdička nedá nějak uschovat, co? :D Já ještě nemám tu další magii, kam bych ji mohla dát. :D A když ne, tak děkuji za věcičky. :)

//Ale jo, hodím ti ji do prázdného slotu. Byla by jí škoda. :)
Fal

// Děkuji moc. A zapomněla jsem dodat, gratuluji všem zúčastněným. :)

// Můžu ještě s Awarakem přijít? :)

//Ále co už, pojď! :3
Fal

// Ještě dneska přiběhnu. O:)

Loterie 4

Měla jsem takový menší dojem, že Nate moji snahu zakrýt únavu poznal. Možná to ode mě bylo až moc sobecké přetahovat svoje limity, jen proto abych zaplnila žaludek. Sobecké z důvodu, že jsem mohla ublížit více sobě a okolí než jen vydře. I když více sobecký by to bylo v případě velkého lovu. Myšlenka na velký lov ve mně evokovala pocit, že už jsme jako smečka dlouho nikde nebyli. Soustřeď se! Otočila jsem hlavu na Nateho, abych si vyslechla, jestli se tu něco stlalo. Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu, protože mi to přišlo zvláštní. "Páni, to musela být docela dlouho pryč, protože mi přijde, že Newlin tu je hrozně dlouho. A to tu jsem celkem krátce, když se to vezme v porovnání třeba s tebou. A jen tak se objevit? Velice zvláštní." Poslední větu jsem si skoro zamumlala, protože jsem to nemohla pochopit. I když, nebylo v mé pravomoci to nějak chápat, bylo to rozhodnutí alf, že bývalou členku nevyhnali. A jako správná a věrná členka věřím všem rozhodnutím.
Přišlo mi, že jsme na malou chvilku úplně vyřadili z rozhovoru naši novou parťačku. Jenže ono bylo těžké vyzvídat místní drby a novinky a u toho vést jiný rozhovor s někým novým, kdo místní jména ještě nezná. V hlavě jsem se vrátila k tomu, co říkala o vydrách. Mírně jsem se pousmála nad tím, že se chytají obtížně. "To tedy máš pravdu. Mít štěstí na nějakou vypasenou, která by se ani hýbat pomalu nemohla... Vůbec by mi to nevadilo," zazubila jsem se na Aseti. Poté jsem otočila hlavu k Natemu, abych mu mohla odpovědět na otázku. "Nechci se nějak moc chlubit, ale myslím si, že dobře. Když Nerssie pořádala smečkový lov, tak jsem se zúčastnila a trochu pomohla srazit vysokou k zemi. A s vydrami, no není to mé nejmilejší zvíře na lovení, ale ještě mi žádná neutekla. Takhle bych to řekla." Nebyla jsem zvyklá, že bych se nějak vychvalovala, ale měla jsem pocit, že teď klidně můžu, protože jsem na tom s lovem opravdu nebyla nějak špatně.
Najednou jsem se zarazila v chůzi. Můj čumák totiž zachytil pach vyder, které musely být nedaleko. Do krve se mi nahrnul adrenalin, který mě dokonale probral. Mrkla jsem na oba své společníky, abych se ujistila, že je taky zaznamenali. "Každý si jdeme po své nebo děláme útok na jednu konkrétní?" Musela jsem ztišit hlas do úplného šepotu, abych naši kořist nevylekala. Pomaloučku jsem obešla strom, který mi bránil ve výhledu a spatřila jsem párek vyder, které něco hrabaly ve sněhu. "Tak ony jsou jen dvě. Jdeme jen po jedné nebo si jeden z nás vezme jednu a zbylý dva tu druhou?" Neměla jsem v úmyslu jim nějak rozkazovat, byla to jen řečnická otázka. Chtěla jsem to také trochu popohnat. Sice jsem cítila, že adrenalin mi nedovolí usnout, ale únava mi tepala v celém těle. Chvilkami jsem nevěděla jestli vyhrává únava nebo chuť lovit.

// Moc se omlouvám, nějak jsem nestíhala, ale teď už to bude v pořádku,
opravdu! :)

Nová vlčice mi potvrdila, že patří do naší smečky, nebo lépe řečeno rodiny. Aseti.
Chvilku jsem si převalovala její jméno v mysli, abych si ho lépe zapamatovala. Měla jsem pocit, že jsem nějaká zasekaná. Na nic jsem nemyslela, jen jsem prostě dýchala lesní vzduch a snažila jsem se určit kdo tu je a kdo ne. Nějakou dobu mi pak trvalo, než jsem zaregistrovala, že Nate vznesl návrh na ulovení nějakého jídla. Až žaludek, který jeho slova zpracoval dříve než já, mi napověděl, že by nějaká ta svačinka velmi bodla.
Zatřepala jsem hlavou a usmála jsem se na něho. "Myslím, že tvůj návrh zní velmi dobře. A pak, jestli to není až moc troufalé, bychom mohli jít do úkrytu," věnovala jsem milý pohled oběma vlkům. Sama sobě jsem si zněla naprosto noblesně, ale můj mozek prostě nevymýšlel nespisovné věty nebo výrazy. Jíst a spát! Můj čumák zaregistroval, že se z našeho malého myšího dobrodružství vrátil i Nokt. Vzpomněla jsem si na jeho lichotku, že jsem byla statečná. Musela jsem se usmát, protože jsem si tak rozhodně nepřipadala.
Donutila jsem svůj zmatený mozek ještě chvilku uvažovat racionálně. Rozhlédla jsem se po okolí, které bylo krásně osvětlené díky velkému úplňku. Nasála jsem vzduch zhluboka do plic a snažila jsem se najít nějakou známku života, v tomto případě malou vydru. nějakou jsem ucítila v dálce, tak jsem se tím směrem vydala. "Viděla jsi už někdy vydru Aseti? Osobně jsem ji viděla poprvé až zde, tak jestli ti je máme nějak popsat nebo jestli víš, jak je lovit." Neměla jsem v úmyslu být nějak zlá, jen jsem ji chtěla připravit, co bude lovit. A aby řeč nestála, měla jsem otázku i na Nateho. "Stalo se tu něco ještě něco dalšího nebo žádné jiné novinky nejsou?" Nedat najevo únavu, nedat najevo únavu.

// Mýtina

Loterie 2

Jakmile jsem vkročila do lesa, přivítala mě jeho klasická a známá vůně. Také mlha nechyběla. prostě vše bylo, tak jak jsem si pamatovala. Sice jsem tudy proběhla poměrně nedávno, ale kdo ví, co se mnou mohly provést myší čáry. Radostně jsem chtěla zavýt, aby všichni slyšeli, že jsem tu a jen tak se odsud nehnu, ale místo krásného zavytí ze mě vyšlo něco jako vysoké zapištění, až jsem se sama sebe lekla. Snad mi to nezůstane. Byla jsem ráda, že nejsem nějaký ochranář, protože teď bych moc nepřátel nezahnala.
Raději jsem se uchýlila k tomu, že jsem se pomalu šla k jedné tůňce napít. Po té přeměně mě nějak sužovala žízeň. Jenže, než jsem se pořádně zorientovala, lehký poryv větru ke mně donesl neznámé pachy. Zvědavost mi nedala, musela jsem se jít podívat, komu patří. Sice jsem cítila, že je o ně řádně postaráno, ale potřebovala jsem vidět, o koho se jedná. Přišlo mi to totiž nemožné, ale zdálo se mi, že jsem v té různorodé směsici poznala i pach vlka, o kterém jsem si myslela, že je někde ztracený.
Rozběhla jsem se za pachy, které ke mně byly nejblíže. Netrvalo dlouho a zahlédla jsem dva vlky, kteří se procházeli podél hranice. Takhle zezadu se mi to špatně určovalo, ale zdálo se mi, že se jedná o Nateho? Nebyla jsem si jistá, zda si pamatuji jeho jméno dobře, protože jsme vlastně neměli pořádně šanci se nějak více seznámit či potkat. Zastyděla jsem se a řekla jsem si, že než půjdu spát, mohla bych si trochu s tímto vlkem vylepšit vztahy, z neutrálního na trochu známého. Zaujala mě i jeho společnice. U té jsem si byla jistá, že jsem ji nikdy neviděla, protože měla velmi zvláštní znak a to bílé ucho. Jinak bylo její tělo úplně tmavé.
Přišlo mi hloupé je tu takhle zezadu sledovat, takže jsem je trochu oběhla a přiběhla k nim z boku. Zdálo se, že si zrovna nepovídají, takže jsem jim snad nepokazila nějaký rozhovor. Nate byl přeci jen vyššího postavení, takže jsem mírně sklonila hlavu. "Pěkný večer přeji.
Smím se k vám přidat, či tu máte samostatnou procházku. Nerada bych se vnucovala, takže pokud budu překážet, ihned odejdu." Přesunula jsem svůj temně modrý pohled na vlčici. "Jmenuji se Wolfganie. Jaké je tvé jméno?" Zdálo se, že vlčice má už něco za sebou a jen tak ji něco nerozhází. Ale to byl jen prvotní pohled, třeba je skutečnost zcela jiná. Ale zase, Neyteri a Morfeus by nepřijali někoho, u koho by si mysleli, že to tu nezvládne. Bylo až úsměvné, že jsem se dobrovolně chtěla přátelit. Tedy, úsměvné pro mě. Minulost musíš hodit už opravdu za hlavu. Jsi trochu jiná a přeci jsi zjistila, že samota není nic pro tebe. Možná jsem se na chvilku zdála být nepřítomná, ale naopak, vše jsem bedlivě poslouchala a sledovala se vstřícným úsměvem na tváři.

// Nevadí, když se krapet vecpu? Mám chuť hrát. O:)

// Juu, díky. :) Gratuluji k povýšení a snad nepřijdeme o další vlky. *Slzička za Sallarého.*

Nestíhala jsem sledovat dění kolem mě. V první chvíli jsme se s druhou myškou snažily splnit zadaný úkol a Nokt nás statečně bránil. Najednou se u nás objevila robustní myška, takový malý Rambo a řekl nám, že nám děkuje. Prý jsme pomohli zneškodnit škůdce v jejich středu, což asi narážel na toho se stromem na hlavě. Jenže, než se stačilo udát něco jiného, celá místnost se začala otřásat. Apokalypsa! Zemřeme tu! Neměla jsem v úmyslu zemřít a už vůbec ne v myším těle. Ale než na nás stačilo něco spadnout, začali jsme se všichni vznášet. Teď už jsem opravdu neměla ponětí, co se děje, ale ta divná věc, která nás unášela letěla směrem vzhůru.
Byl to Morfeus, který nás zachránil z rozpadající se podzemní myší říše. Aspoň něco pozitivního. Kdyby se ze mě stal ještě pták, opravdu bych musela najít nějakou přírodní sílu, která by mi musela vysvětlit, proč zrovna já. Stále jsem držela svoji mističku a nechala se unášet. Ale moc dlouhého trvání létání nemělo. Brzy jsme se dostali na zem a bublina praskla. Čekala jsem, co se bude dít, když k nám doběhl ten myší Rambo. Ani jsem si nevšimla, že mi mistička z tlapiček zmizela. Až když jsem si uvědomila, že před námi leží nějaká kniha. Udýchaná myš k nám přiběhla a něco nadávala. Ani jsem se nedivila, taky bych šílela, kdyby mi parta nějakých cizinců zničila dům. Nabídl nám, že můžeme zůstat myšmi. Nějak jsem po tom netoužila a zdálo se, že ani ostatní ne.
Když se nám vrátila normální podoba, byla jsem velmi nadšená. Neuvědomila, jak maličká jsem jako myš byla. Oddechla jsem si a i když už jsem chtěla vyrazit domů, doposlechla jsem si, co po nás ještě požaduje. Podpis? Neměla jsem nic proti, proto jsem mu otiskla svou tlapu do knihy, kterou si myšák nechal poté u sebe. Netušila jsem, na co to potřebuje, ale evidentně to bylo důležité. Morfeus nám poděkoval a prohlásil, že je na nás hrdý. S úsměvem jsem mu přikývla, že není zač, i když mi stále unikal důvod toho všeho. Ale když alfa ví, proč jsme to vše absolvovali, tak mu budu věřit. Raději jsem zaplašila vzpomínku, kdy jsem se přímo statečně nechovala. Nyní již černé vlčici Allairé jsem také pokývala hlavou, více jsem toho nestihla. Vypadala totiž, že si potřebuje odpočinout. nebo jen na chvilku zalézt někam do klidu. Otočila jsem se na Nokta. "Bylo to velmi zajímavé a ještě jednou děkuji moc za záchranu. Asi půjdu do úkrytu nebo přinejmenším do lesa, dlouho jsem neodpočívala, takže kdyby si mě hledal, tak víš kde." Zazubila jsem se na něho a šla jsem pomaloučku do lesa. Ale než jsem se vzdálila moc daleko, nedalo mi to a musela jsem se vrátit zpátky, abych Noktovi oblízla tvář na znamení vděčnosti. Ale byla jsem velký srab na to, abych čekala na odpověď. Proto jsem se jen ještě jednou usmála a tentokrát rychleji jsem se vydala do hvozdu.

// Sarumen

// Všechny jsou tak krásné. :) Na jednom jsem se dokonce i poznala. Myslím, že i vím, kterého fešáka to mám za krkem. :D A taky, kdo to je v tom křoví? O.o

Ale, taky jdu s kůží na trh, zde můj výtvor
http://www.imagehosting.cz/?v=galli1.jpg
http://www.imagehosting.cz/?v=galli2sps.jpg

// Mě to moc bavilo, děkuji za akci.

Zdálo se, že jsem neplácla až takovou hloupost, jak jsem si myslela. Nokt si vzpomněl na místnost, která odpovídala potřebě páry. Nestihla jsem si ani pořádně vypulírovat kožíšek a dokoulet pořádné kuličky když už ji pomalu odnášel. Kriticky jsem zhodnotila, že bahno budu muset nechat bahnem a vydala jsem se za ním. Jako džentlmen popadl malou mističku a začal utíkat po zadních nožkách. Tak jsem ho uchváceně pozorovala, až jsem se málem zapomněla rozloučit s myškou, která nám nevěnovala absolutně žádnou pozornost. "Děkuji a měj se," řekla jsem, i když jsem si myslela, že mě neuslyší. Ale slušnost by mi nedovolila odejít bez rozloučení.
Cupitala jsem za šedivým myšákem, kterému se čím dál tím lépe dařilo balancovat na zadních a dokonce na nich skoro utíkal! Chtěla jsem si to také zkusit, ale bylo mi jasné, že nemáme tolik času na moje pokusy. Morfeus nás potřebuje. Následovala jsem Nokta podivnými chodbičkami, ve kterých vypadal, že se v nich vyzná. Dostali jsme se k jednomu rozcestí, kde se zničehonic prudce stočil a běžel doleva. Málem jsem pokračovala cestou doprava, ale naštěstí jsem se rychle vzpamatovala a pokračovala za Noktem.
Vběhli jsme do další místnosti. Začala jsem si říkat, kde se asi nachází Allairé a také jsem přemýšlela, kolik tu vlastně mají místnůstek, když mi došlo, že nejsem v místnosti.
Zdálo se, že jsem doběhla do lesa. A ne jen tak obyčejného, ale byl to velice známý les. Vše se vypařilo a já prožívala svůj sen, který jsem si v hloubi duše stále uchovávala. Šla jsem známými místy a kolem mě stáli či běhali členi rodné smečky. Naproti mě se rozběhli dva vlci, které jsem moc dobře znala. "Bratři" zašeptala jsem pouze, ale v tom jednom slově bylo cítit tolik ztráty, lásky, prostě všemožných citů, až mě to málem porazilo. Chtěla jsem tu zůstat, chtěla jsem s nimi být, kdyby do mě z boku packou nešťouchal nějaký myšák a něco do mě nehučel. Myšák?! Tady? Pomalu se mi rozjasňovala mysl, když jsem v rozmazaných rysech rozeznala svého současného kamaráda. "Napodobenina?" Jen jsem si to špitla a nevěděla jsem čemu věřit. Hlavně mi to nedávalo žádný smysl, ale všimla jsem si, že Wendel vypadal, jako kdyby trochu problikával. Zorničky se mi zúžily zpátky do reality, jak na mě dolehla Noktisielova slova o tomto místě. Zamrkala jsem a oplatila mu úsměv. Přikývla jsem na jeho slova, jen jsem nevěděla,jestli mám poděkovat teď nebo až později. Možná mě zachránil před další smrtí. Už podruhé během chvilky. Jak já mu to jen vynahradím? "Pojďme," řekla jsem prostě a následovala jeho myší tělíčko.
Dostali jsme se až k černé, tedy nyní hnědé myškovlčici a podívali se do její mističky. Bohužel zela prázdnotou. Už, už jsem málem propadla panice, avšak byl tu s námi Nokt, který, jak se zdálo, si dokázal udržet chladnou hlavu v prekérních situacích. Sledovala jsem Allairé, jak se jí daří úkol a držela jsem malé myší pěstičky, aby se jí to povedlo. Když uspěla, chtěla jsem vykročit směrem k naší uvězněné alfě, když tu se Noktisiel zastavil. Cítila jsem z něho velmi velký hněv, ale neviděla jsem, na co kouká, takže jsem ani nevěděla, co ho tak rozčílilo. Až když jsem ho kousek obešla, zahlédla jsem důvod zloby.
V rohu místnosti seděl malý myšák se stromem na hlavě. Ten stejný, který nás do toho dostal. Být vlkem, zavrčela bych a vrhla se na něj, ale takhle jsem mohla jen vydávat legrační zvuky, rozevírat a zavírat malé tlapičky. Stromomyš ještě měla na tváři takový škleb, že jsem se na něho opravdu málem vrhla, ale Nokt mě předběhl. Ještě, než se do stromu zakousl, vrazil mi do tlapek mističku, kterou až do teď opatroval. Panicky jsem se začala rozhlížet. "No jo, běžte, ale kam?" Bezradně jsem otočila hlavu na druhou myšku, jestli neví, kam by se dalo vydat. Osobně se mi nechtělo pobíhat po chodbičkách, když jedinou kterou jsem znala byla ta k bahnu. "Kudy máme běžet? Prosím, veď mě, jedinou cestu, kterou tu znám je do smrtícího bahna a tam Morfeus není." Byla jsem připravena vlčici, vlastně myš následovat. Jen jsem si říkala, jaká to je škoda, že jsem si netrénovala chůzi po dvou nožkách. Hlavně to nesmím rozbít, to by byl ještě větší průšvih, než je to teď.

Jo, je to můj konec. Byla jsem přesvědčena, že to bude opravdu konec. Pomalu nořena do bahna, kde, až se dotknu dna, budu utopena a pěkně na pár tisíc let zakonzervována. Už jsem se ani nenamáhala volat. Když to neslyšel nikdo předtím, nemělo cenu se vysilovat. Náhle jsem zahlédla pohyb na břehu. Přeci jen mě tu nenechali. Snažila jsem svá malá, korálková očka zaměřit na příchozího, jenže se zdálo, že to není nikdo, koho znám. Tato myš mi i na tu dálku přišla taková zvláštní, jen jsem nevěděla čím přesně. Nesla něco ve svých malých pacičkách a ta věc vypadala, jako dlouhý kus dřeva. Snažila jsem se na ní zamávat svou skoro utopenou tlapkou, ale nezdálo se, že si mě všimla. Vypadala, že je ve svém světě. Myška mávla tím klackem a vzduchem prosvištěla lesklá věc, která se mi zahákla do kožíšku. Začala jsem sebou cukat, abych dala najevo, že potřebuju pomoci. Ale nějak to nevnímala.
Najedou přiběhla nová myš a oslovila mě Noktovým hlasem. Slyšeli mě. Položil mi celkem zbytečnou otázku, ale ani jsem mu na ni nemohla odpovědět, když jsem měla tlamičku skoro pod bahnem. Noktisiel proměněný v myš začal poskakovat po břehu a o něčem zběsile diskutoval s místní myškou. Neslyšela jsem o čem spolu hovořili, ale přišlo mi, že hovoří spíše jen Nokt. Brzy jsem se začala pohybovat směrem ven. Šlo to velice pomalu, ale nějak mě dokázal vytáhnout ven. Celá šťastná jsem se rozplácla na břehu. Nečekala jsem, že mi tak chyběla pevná půda pod nohama. Než jsem stihla mému zachránci poděkovat, tak šel vrátit dřevěnou tyčku myšce. Až teď jsem si všimla, že mě díky němu vytáhl. Postavila jsem se na nožky, které se mi trochu třásly a podívala jsem se na šedivého myšáka. "Už jsem v pořádku, moc ti děkuji." Chtěla jsem ho i obejmout, ale byl by chudák celý od bláta. Podívala jsem se na druhou myš, která byla spokojená, když se zase držela svého prutu.Ona je snad hluchá? I tak jsem se k ní pronesla slova díků. Začala jsem se odbahnovávat. Když na mě Nokt vychrlil, že potřebují moji pomoc, přestala jsem s péčí o svůj kožíšek. Podívala jsem se na něj se strachem v očích, že je naše alfa také v nebezpečí. Zaposlouchala jsem se do otázky, kterou dostala Allairé. No jo, to je její jméno. "Bahenní kaviár? No, nevím, co by to mohlo znamenat, ale slovíčko bahenní se hodí k tomu, co tu kolem je. A když si k sobě čichnu," což jsem doprovodila pokrčeným čumáčkem, "tak si myslím, že smrdím jako ten kaviár. A třeba to tu ta myška loví. Ta od které jsi si vypůjčil ten prut." Zahleděla jsem se na misku, kterou donesl sebou. "Takže si myslím, že ten nádech bude, když vezmeme tohle bláto, ze kterého jsi mě vytáhl." Začala jsem žmoulat kus odpadlého bahna v tlapkách. Když jsem je měla takhle pružné, tak z toho šlo dělat krásné kuličky. "Možná kaviár znamená kulička. Když do té misky uděláme bahenní kuličky, tak určitě neuděláme žádnou chybu.
Budeme se držet toho bahenní." Při svých slovech jsem vyráběla jednu za druhou a dávala jsem je do misky. Když jich bylo dost, popadla jsem misku a chtěla jsem jít za Morfeusem a Allairé. "Kudy se za nimi dostaneme?" Natočila jsem hlavu na Nokta, abychom mohli jít pomoci ostatním. "Ale co s tím obláčkem a ranní rosou? Myslíš, že bychom měli vyběhnout ven a tam nabrat vodu? A nepotkal si náhodou nějakou místnost s párou nebo tak? Třeba by to taky mohlo být ono," plácla jsem první věc, co mě napadla.

// Jestli je nějaká nesrovnalost, tak se omlouvám, píšu s migrénou. :D