Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Taky jsem se bavila, moc dobrá akce. :D
Poprosila bych o vlčí máky. :)

Tak se schovají do dutiny stromu, ten jim taky nabídne dokonalý úkryt.

Jsou to přeci pavouci. Před deštěm se schovají do nějakého domu.

Který naštěstí létajícím pavoukům nijak neškodí.

Nejlepší den pro tyto pavoučky. Uvidí svět z jiného úhlu, než jen ze své pavučiny!

Opravdu jsem se obával zbytečně. Obě vlčice mě v podstatě přibraly do jejich malého debatního dua. Zdálo se, že jsem staronovou členku nijak nevyděsila nebo nezanechala špatný dojem, za což jsem byla ráda. Posadila jsem se vedle a poslouchala jsem, co měla šedá vlčice na jazyku. Zdálo se mi, že to co mi chtěla sdělit, měla už dlouhou dobu v plánu. Tak jsem se zamyslela, až jsem málem přeslechla obsah sdělení. Cože? Lovec? Upřímně jsem byla překvapená, protože mě nikdy nenapadlo, že bych mohla ve smečce zastávat nějakou funkci. A ještě tak důležitou.
Alfa mi dala chvilku na uvažování nebo mi to tak přišlo, protože se otočila na vlčici s fialovýma očima s jinou otázkou. Nevěnovala jsem pozornost tomu, co řešily spolu, protože jsem v hlavě probírala pro a proti funkce lovce. Nebyla by si hlavní lovec, ale měla by si v tom nějaké slovo. Smečka by na tobě závisela! Ale byla by si hlavně přínos. A nebylo by lepší být ochránce? Ale na to nemám úplně dobrou postavu a vzhled.
Podívala jsem se na Neyteri. "Moc si vážím nabídky. Pořádně jsem to zvážila a ujmu se toho úkolu. Budu i s ostatními lovci zásobovat smečku jídlem. Jenom jedna otázka, kdo jsou ostatní lovci, když jsi říkala, že jich je jeden a půl." Trochu jsem vsázela na to, že ta půlka bude jeden z potomků, ale nevěděla jsem který. Zkusila jsem si poskládat o čem se bavily mezitím, co jsem přemýšlela, ale nic moc kloudného mě nenapadlo. Tak jsem jen seděla a čekala na odpověď na moji otázku.

// Víc a líp mi to nešlo, dneska je nějaký špatný den. :D

Který měl vyprodanou veškerou zmrzlinu.

Ale umí i dobře padat? Kvůli spadlé zmrzlině bude mít sníženou koncentraci a do něčeho narazí.

Tím, že nebude mít špeky, ho lehce odfoukne vítr.

Taky se hlásím. :) Sice jedeme zítra na dovolenou, ale data na jednu dvě věty (třeba víc, když bude vysoká frekvence psaní ) mám. :D
Co se známek týče, dokončila jsem druhák, jupí. :D

Spánek mi dodával potřebnou sílu. Když jsem se probudila, nechala jsem oči ještě zavřené. Nechtělo se mi vstávat, protože to válení bylo až moc krásné. Ale nemohla jsem zbytek života strávit tím, že bych jen spala. Proto jsem nedobrovolně otevřela jedno oko, abych zhodnotila situaci. Matně jsem si uvědomovala, že když jsem šla spát nebo lépe řečeno praštila sebou do bezvědomí, byla zde přítomna jedna vlčice. Vím, že mi své jméno prozradila, i Nate mi ho říkal, ale rozespalý mozek nepracoval ještě tak efektivně, abych si na to vzpomněla. Hlavně doufám, že jsem ji moc neodradila. Jindy jsem v pohodě.
Moje oko nikoho nevidělo, tak jsem otevřela i druhé a pořádně jsem se rozhlédla. Slyšela jsem hlasy a podle pachu jsem odhadla, že se jedná o Neyteri a Arnesie nebo snad Amnesie? Pořádně jsem se protáhla a trochu upravila, abych si vrátila trochu důstojnosti. Vydala jsem se na začátek jeskyně a tam jsem obě zmíněné vlčice uviděla. Zdálo se, že řeší něco ohledně dlouhého chybění vlčice s puntíky na hřbetě. Alespoň jsem tak usoudila z toho, co jsem zaslechla. Trochu jsem se styděla, protože poslouchat cizí rozhovory bylo neslušné. Jenže neslušné mi přišlo i se tam jen tak vetřít. Jedinou volbou bylo vrátit se zpátky spát, ale měla jsem smečkové povinnosti, které byly důležitější než spánek.
Sebrala jsem odvahu a vydala se k vlčicím. Úklonou jsem pozdravila alfu a mile jsem se usmála na obě vlčice. "Přeji dobré ráno," stočila jsem svůj zrak k nebi a trochu se ušklíbla. "I když podle hodin bych měla spíš říct dobrou noc. Nechtěla jsem Vám přerušit rozhovor, ale bylo mi hloupé stát za rohem a nevychovaně poslouchat." Otočila jsem svůj pohled k Amnesii, teda doufala jsem, že se tak opravdu jmenuje. "Omlouvám se, jestli jsem tě nějak vyděsila nebo trochu odradila od toho se mnou mluvit. Byla jsem strašně vyčerpaná." Poté jsem pohlédla na naši alfu. "Nechci Vás dlouho zdržovat, proto se chci zeptat, zda je něco potřeba zařídit. Nebo jestli mám počkat někde dál, abyste to tu mohli dořešit." Na tváři se mi usadil přátelský úsměv. Nechtěla jsem se nějak vtírat do přízně Neyteri, to by mi vychování nedovolilo. Jen jsem se trochu bála, že moje silové vyčerpání na mě mohlo vrhnout špatné světlo. Určitě se obáváš zbytečně!

// Všimla jsem si toho až dneska (stydím se, vážně), ale taky se nenápadně přidávám k již zmíněnému konci července a začátku srpna. :)

// Sarumen

Opravdu jsem potřebovala dojít do úkrytu co nejdříve. Cítila jsem, jak mi padají víčka, zvlášť po té dobré vydře, kterou jsem spořádala. Už jen kousek, opravdu malý kousíček. Přišlo mi to tak strašně dávno, co jsem naposledy spala. A jestli jsem vypadala tak příšerně, jak jsem se cítila, tím jsem na ty, kteří mě neznali nebo nevěděli jak jsem unavená, mohla působit až odstrašujícím dojmem.
Byla jsem nesmírně ráda, že jsem došla až ke skalisku, ale stála přede mnou další zkouška. Jak se vydrápat nahoru. Čím dýl jsem stála, tím to bylo horší, proto jsem se dala do pohybu nahoru. Tím, že jsem se opravdu škrábala a neskákala to bylo mnohem delší a asi i vyčerpávající, ale to mi bylo teď jedno. Hlavně ať už spím. Se značným úsilím jsem se vyvlekla na poslední kámen a málem jsem úlevou padla k zemi. To jsem ale nemohla, protože mi bylo jasné, že se už nezvednu. Už jen pár kroků, pár krůčků... Soustředila jsem se na kladení tlapky před tlapku, až jsem se ocitla v jeskyni. Šero mě přivítalo do svého náručí, jako kdyby na mě celou dobu čekalo. Chtěla jsem se mu do toho náručí vrhnout, ale ucítila jsem nějakého vlka, který tu také byl. Donutila jsem se soustředit na to, kdo to je, abych na něj nešlápla nebo abych nějak neurazila, že bych nepozdravila.
Má modrá, skoro zavřená očka padla na vlčici, které jsem si všimla, když přišla do hvozdu. O té mluvil Nate. Nebylo o tom pochyb, protože takový zajímavě flekatý kožich nemá každý druhý vlk. Snažila jsem se ze své zpomalené mysli vydolovat jméno, ale už to prostě nešlo. Asi něco na A? "Ahoj, jmenuju se..." Na chvilku jsem se odmlčela, protože jsem asi prodělala mikrospánek. Potřásla jsem hlavou a zkusila to znova. "Ahoj, já jsem Wolfganie. Doufám, že se neurazíš, že si teď s tebou nebudu moc povídat, ale po-tře-bu-ju spááát." Poslední slova jsem řekla v podivném mumlavém dialektu, nezdržovala jsem se nějakým udusáním terénu, padla jsem na zem jak podťatá a usnula jsem.

Možná nám do karet zahrálo štěstí, ale lov se povedl na výbornou. Vydra přede mnou začala utíkat a Aseti předvedla svou loveckou techniku v praxi, když vydru překvapila a pak ji rychle zbavila života. Trochu jsem záviděla, že se jí po čumáku rozlila čerstvá krev, ale věděla jsem, že na mě také nějaké to soustu zbude, takže závist odešla stejně rychle jako přišla.
"Dobrá práce," broukla jsem směrem k vlčici, když jsem se dostala až k ní. Hladově jsem se zadívala na vydru, ale než jsem stačila něco říct nebo provést nějaký pohyb, přišel Nate a jak jsem si všimla, byl také úspěšný. K mému překvapení však vydru položil před nás a vybídl nás, dobře, vybídl především mě, abychom si vzali i jeho kus. Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem nechtěla, aby někdo kvůli mě hladověl, ale zdálo se, že s tím Nate nebude mít takový problém. "Tak my ti tedy děkujeme a jednou ti to nějak vynahradím, slibuju," mrkla jsem na něho a vděčně jsem se usmála. Brzy se s námi rozloučil a mizel do mlhy. "Zatím se také měj hezky." Na rozloučenou jsem zamávala oháňkou a začala jsem větší pozornost věnovat vlčici, která, jak se zdálo naši společnou vydru také přisunula blíž ke mně. A dost, nemůžu vypadat tak špatně, jak se cítím!
Vhánělo mi slzy do očí, jak se o mě starají, protože to bylo od obou moc milé a pozorné, ale nemohla jsem dopustit, aby kvůli mému hladu a nevyspání trpěl hladem i někdo další. Dost jsem se i divila, že z toho vyčerpání nejsem nemocná. "Moc si toho vážím, ale tím, že nám tu Nate nechal i druhou vydru, se v pohodě najíme každá ze své. Navíc, na tý, co jsi zabila máš větší podíl z lovu ty, takže si ji klidně celou spořádej. Budu v pohodě." Povzbudivě jsem na ni mrkla a zakousla jsem se do vydry. Ani jsem si skoro nevychutnala její ještě celkem teplou krev a dobré maso. Házela jsem do sebe urvané kusy, až jsem mohla vypadat jako vlče, které se učí teprve jíst, ale prostě touha po jídle byla silnější než slušné způsoby.
Když jsem konečně dojedla, tak jsem cítila, jak ze mě pomalu vyprchává adrenalin. Měla jsem chuť se tu stočit u kořenů a spát. Ale přeci jen trocha důstojnosti ve mně zbyla, abych došla do úkrytu. Pořádně jsem si vydrhla a oblízala čumák, abych i důstojně působila. "Moc ti děkuji za pomoc. Jsi celkem v pohodě vlčice. Jestli se chceš jít prospat, tak můžeš jít se mnou, abych tě dovedla do úkrytu. Ale pochopím i když se budeš chtít jít podívat po lese. Když tak se měj." Moc dlouho jsem na odpověď nečekala, protože jsem se těšila do jeskyně. Vydala jsem se tím směrem a představovala jsem si, jak se uložím na nějakou kožešinu a nechám si něco hezkého zdát. Jestli tam Nokt už byl? A jak se tvářil, když jsem tam nebyla? A proč vlastně přemýšlím právě nad ním?

// Sarumenské skalisko

// Velká gratulace všem. :) Až se konečně odesknu ze hry, tak bude lov. :D