Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Popravdě jsem byla moc ráda, že si vybral vnitřek jeskyně a ne sedět venku. Přeci jen ledové poryvy byly čím dál tím víc nepříjemné, jako kdyby si léto vyměnilo žezlo vládnutí ihned se zimou a podzim nějak vynechali. Nezdvořáci! Nokt mi dal jemným úklonem hlavy najevo, abych šla jako první. Usmála jsem se a vyrazila kupředu. Byla to ohromná změna, protože tady se žádný studený vítr neproháněl. Úlevně jsem šla dále dál, k prostoru pro další členy smečky. Držela jsem se na jeho úrovni a najednou prohodil to, co jsem si užívala. "Ano, jsem ráda, že náš úkryt je takový, jaký je. Aspoň nemá vítr takovou šanci nás sem pronásledovat, hihi." Začínala jsem pociťovat lehkou nervozitu, ale takovou příjemnou. Šimrání v břiše jsem chtěla přivodit hladu, ale nebyl to stejný pocit. Tenhle byl lepší. Jen neudělat nějakou botu a nezkazit to. Myslím, že nám zde rodí základy krásného partnerství. Jen kdybych v tom uměla trochu chodit. Přišlo mi, že tohle nepotřebuje nějakou strategii. Jen být stejně hodná a pravdomluvná jako vždy. Doufala jsem, že to Nokt cítí stejně, i když to ani jeden z nás neřekl nahlas. Pomalu bychom k tomu mohli dojít.
Zadívala jsem se na něho, když jsme se blížili k místu, které nabízelo soukromí a jak bylo daleko od vchodu, i celkem teplo. Chvilku jsme na sebe bez promluvení koukali, až Nokt prolomil mlčení. Trochu jsem naklonila hlavu s úsměvem na tváři. "Kožíšku navíc se určitě nebudu bránit. Ale mohl by být tvůj, protože by mi bylo hloupé, aby mě bylo teplo a ty si mrznul." Cítila jsem z něho nervozitu a nevěděla jsem, jestli mi to je líto, že ho uvádím do rozpaků nebo, že to je roztomilé. Když jsme dorazili až k tomu hezkému místu, galantně mi packou pokynul, abych šla jako první. Zahlédla jsem kožešiny, které jsme jako členi měli připravené na spaní a trochu jsem zaváhala, jestli jsem nadhodila dobře, aby byl jeho. Mohl si klidně nějakou tady čapnout a ležet o kousek dál. Proto jsem to udělala chytře. Došla jsem až k nim a chvilku se přehrabovala naskladněným materiálem. Joo, to bych mohla Allairé navrhnout, že bychom ulovili i pár zvířat, ale tak, aby z nich zbylo co nejvíc kožešiny. Nepodařilo se mi najít dostatečně velkou, takže jsem si musela poradit jinak. "Ještě chvilinku," broukla jsem na Nokta, aby si snad nemyslel, že jsem na něj zapomněla, vzala jsem do tlamy dva největší kožichy, co jsem našla a dotáhla je na nejrovnější místo, které jsem našla. Tam jsem je upustila, jeden jsem přetáhla o kousek dál, ale stále jsem je nechala kusem na sobě, aby vytvořily jakousi velkou podložku. Když jsem byla se svou prací spokojena, tak jsem si, možná trochu úmyslně, lehla na místo, kde se překrývali, takže si ji Nokt nemohl posunout někam dál. Ale stále měl za mnou spoustu místa, aby si přilehl. Byla jsem na své dílko pyšná. "Tak pojď, ať ti není zima. Vypadáš, že spánek uvítáš," poslední slova jsem doprovodila velkým zívnutím, ale snažila jsem si dát před čumák packu, aby mi neviděl až do žaludku. "Pardon, musím uznat, že spánek taky uvítám." Měla jsem na jazyku spoustu otázek, ale ještě víc příběhů, se kterými jsem ho chtěla seznámit. Nevím, kde se to tak vzalo, možná z touhy se navzájem více poznat. Vždyť já ani pořádně nevěděla, kde se narodil nebo kolik má sourozenců. Koukala jsem na něj z vytvořeného pelíšku a doufala, že si brzy přilehne. Nejraději bych zabořila hlavu do jeho kožíšku a usnula tak, ale to jsem ještě musela počkat. Ale co už nemuselo čekat, bylo přiznání, že mi je s ním dobře.

// Omlouvám se, zítra to tu bude. :)

// Sarumen

Cesta ubíhala v uvolněném tempu a hlavně v příjemné společnosti. Byla jsem tak spokojená, jak vlčice jen může být. Zamyslela jsem se nad Noktovou otázkou, co se dělo, když byl na druhé straně zrcadla. "No, dělo se toho spoustu. Všichni se nahrnuli k zrcadlu, ale zároveň jsme se zdržovali co nejdál, aby se náhodou nerozbilo a ty si tam nezůstal uvězněný. A trochu se mi to motá, ale byl si na naší straně, když začaly z nebe padat borůvky a nakonec i zmrzlina? Borůvková," dodala jsem, i když to mohlo být zřejmé, když se z nebe snášely nejprve borůvky. "No, já se nechtěla mačkat s ostatními u toho rámu, tak jsem běžela k batohu Mlhahule a měla tam dvě věci. Prášek a takovou větvičku. Usmyslela jsem si, že by ti mohl pomoci prášek, ale myslím, že by ti nebyl k ničemu. Byl totiž létající." Nechtěla jsem rozebírat, že jsem v tu chvíli na jeho pomoc moc nemyslela, protože jsem si poletovala v oblacích. Po chvilce jsem si na vymýšlení záchrany vzpomněla, ale to už vyběhl ven, takže to určitě nebylo vůbec podstatné. Na chvilku jsem se odmlčela, ale ticho nebylo, protože mi popisoval, co se dělo na jeho straně zrcadla. "Muselo to tam být úchvatné," dodala jsem, i když jsem si to pořádně nedokázala představit.
Řeč přišla i na moji úvahu, proč jsme vlastně byli vlčaty. Upřímně, když jsem nad svou odpovědí přemýšlela, musela jsem si dát za pravdu. Neušlo mi, jak jeho oháňka lehce a jakoby nenápadně připlula k mé a zase pryč. Na tváři se mi usadil úsměv, protože mi to přišlo úžasně roztomilé. Nokt byl rád, že jsme se vydali do úkrytu a jeho zívnutí mě utvrdilo v tom, že jakmile si lehneme, oba padneme do říše snů. Dorazili jsme ke kamenům, které stačilo vyskákat a byli jsme u vchodu do úkrytu. Elegantně jsem vyskákala všechny kameny a možná až moc nápadně jsem u skákání vrtěla zadkem. Celá moje mysl mi totiž podávala zprávy typu: trochu se natřásej, ať se mu líbíš, neříkej tohle, řekni tamto. Bylo to trochu k zbláznění, ale podobné pocity jsem nezažila tak dlouho, že jsem si to i užívala. Dorazila jsem ke vchodu jako první, ale slušně jsem si sedla zády k němu a čekala, až vyskáče Nokt. Kolem mě se prohnal chladný vítr. Trochu jsem se zachvěla zimou. Zdá se, že léto nadobro odchází. Vzpomněla jsem si, jak mi tu Neyteri oznámila, že jsem se stala lovkyní pro smečku. Měli bychom jít něco ulovit. Aby smečka nepadla hlady. A musím na to sehnat vlky. Trochu jsem se otřásla při představě, jak to vlastně všechno bude. Mezitím se z pod skály vyloupl Nokt a jestli si všiml, jak jsem se otřásla, doufala jsem, že to bude přičítat zimě. Ale proč vlastně? Klidně mu to všechno řeknu, že mám obavy, jestli tak velké břemeno zvládnu. Jen nechci vypadat jako slaboch. Raději jsem zahnala negativní myšlenky pryč. "Půjdeme dovnitř nebo zůstaneme ještě chvíli venku? I když, zdá se, že dny pro sezení venku už pomalu odchází." Narážela jsem na další poryv větru, který se kolem nás prohnal. Ale jestli bude chtít být ještě venku, nebude mi to vadit. Jsem přece vlk a žádná rozmazlená a zimomřivá myš.

// Dneska to tu bude, omlouvám se, nevšimla jsem si. Museli jsme řešit věci kolem pohřbu, ale už jsem zpět a dneska opravdu napíšu. :)

// V pohodě, zkusím napsat ještě dneska, ale spíš možná zítra. :)

// Se mnou počítej na fotku a nejspíš i u drabblu :)

// Když budete moc spěchat, tak mě přeskočte, ale pokud ne, tak ve čtvrtek to tu bude. :)

Oplatila jsem Noktovi jeho úsměv, když mi zuby sundal kousek bláta. Rázně jsem přikývl, že opravdu jsem v pořádku. Neznala jsem odpověď na otázku, kam se ztrácí naše průvodkyně. "Možná se rozplyne do mlhy a z ní nás sleduje a ochraňuje." Nebylo to nijak potvrzené, ale přišlo mi to jako nejlepší vysvětlení.
Po mém dlouhém, možná i trochu rychlém monologu se šedivý vlček odmlčel. Bála jsem se, že jsem ho zaskočila, urazila, nebo cokoliv jiného, ale zdálo se, že si to jen potřebuje urovnat. Přeci jen, byla to spousta informací. A jaká byla moje radost, že se vůbec nezlobí a chápe mě. Ještě to dodal s takovým úsměvem, po kterém mi po zádech projela mrazivá vlna, která však byla příjemná. Přišlo mi, že si všiml slz, které se mi dostaly do očí, ale moc na ně neupozorňoval. Jen mi řekl, abych se netrápila, tak jsem se o to pokusila. A šlo to celkem dobře, když mi šťouchl do tváře. Přátelsky jsem po něm chňapla a u toho se usmívala. I když uvnitř jsem si slíbila, že mu to nějak vynahradím. "Také se cítím unaveně. Tvůj nápad jít si zarelaxovat je velmi dobrý," dodala jsem lehce. Pokračovali jsme příjemným tempem, které nevyčerpávalo, ale napadlo mě, jestli bychom si trochu nezasoutěžili. A nejsi na to už moc stará? Měla jsem nutkání utíkat a zahrát si na babu, ale přeci, měla bych se chovat jako dáma. Proto jsem mu pokračovala po boku a občas zhoupla ocasem tak, aby do něj narazil. Ale samozřejmě v tom nebyl úmysl. Teda byl, ale mohla jsem se tvářit, že ne. Někdy je třeba být jako vlče. "Možná nám měla tahle zkušenost připomenout, že nemáme zapomínat na to, se občas chovat jako vlčata. Umět si užít života bez nějakých starostí." Řekla jsem to bez rozmyslu, asi stejně jako Nokt pronesl otázku nad ochránkyní. Nořili jsme se hlouběji do hvozdu a přítomnost nám dělala mlha.

// Úkryt

// Úplně v pohodě, aspoň jsem zapojila víc mozek. :D

// Mýtina

Cestou za šedým vlkem jsem se snažila dostat zeminu z čumáku. Bylo velmi nepříjemné ji tam mít a navíc strašně lechtala. A jak jsem si myslela, že mě nikdo neviděl v mém pádu, tak Nokt ano. Nebo to přinejmenším slyšel, protože se najednou objevil u mě a v očích měl starostlivý výraz. "Děkuji, jsem v pořádku," odpověděla jsem mu na jeho milou otázku a dál si nenápadně snažila otřít čumák, který pravda trochu bolel, ale nebylo to nic, co by stálo za nějakou stížnost.
Přikývla jsem na jeho otázku, či pozvání na procházku, přeci jen jsem nikam nespěchala. Jenže on se mezitím otočil a vyrazil hlouběji do lesa. Proto jsem ho doběhla a srovnala s ním krok. "Ráda se připojím." Byla jsem moc ráda za jeho společnost. Trochu jsem se otřásla při vzpomínce na velikou hlavu, ale zase na druhou stranu bylo dobré nemít žádné starosti. "Bylo to opravdu zajímavé být zase vlčetem. Ale až teď mi dochází, jak nebezpečné to pro nás mohlo být."
Brzy od šedivého vlka přišla otázka, jestli mám něco v plánu. "Popravdě jsem si chtěla na chvilku lehnout v úkrytu, ale procházka je ..." Zarazila jsem se uprostřed věty. Došlo mi totiž, jak jsem byla k Noktovi nespravedlivá. Chtěla jsem si s ním popovídat mnohem dřív a v klidu a o mnoha věcech, ale nedošla jsem do úkrytu, kam jsem ho vlastně pozvala. Se ztrápeným výrazem jsem se na něho podívala. "Nokte, ohromně a hluboce se ti omlouvám. Měla jsem v plánu dojít do úkrytu, protože jsem byla unavená a měla bych radost, že by si tam byl se mnou. Ale potkala jsem novou členku, Aseti a s Natem jsme ji tu provedli a lovili vydry. No a když jsem se konečně do úkrytu dostala, byla tam jen Amnesia a já před ní padla strašně unavená a pak si přišel a já z radosti, že tě vidím, jsem zapomněla, jak jsem se k tobě zachovala ošklivě a neomluvila jsem se a pak se ukázala Mlhahule a zase jsem si nevzpomněla. A až teď mi to došlo, prosím, že se nezlobíš. " Jak jsem to dopověděla, měla jsem pocit, že jsem zase tak lehká, jako když jsem byla poprášená práškem. Ani jsem nevěděla, že mě to tak tíží. A teď se mu už můžu v klidu podívat do očí a probírat všechno možné, pokud mě od sebe neodežene.
Pokládala jsem tlapku za tlapkou na vlhkou zem. Znovu jsem se na něho podívala, protože jsem nevěděla, jak můj výlev ustál a jestli jsem ho tím neodradila. V očích se mi trochu zaleskly slzy z představy, že by teď utekl. V duchu jsem nad sebou zakroutila hlavou. Nic takového se mi dlouho nestalo. Musela jsem uznat, že mi na tomto vlkovi záleželo víc, než na ostatních členech. A popravdě jsem nevěděla, co přesně dělat, protože jsem s žádnými vlky dlouho neflirtovala. Alespoň ne vědomě. "Ale abych dokončila předchozí větu, procházka je moc dobrý nápad a zatím nic jiného v plánu nemám. A ty?"

Moje nalezení prášku, který pomáhal létání žádné vlče vůbec nezajímalo. Snažila jsem se létat kolem kouzelného předmětu, kde zmizel náš kamarád a vymýšlela jsem, jak ho dostat ven. Ono to totiž při tom létání šlo tak nějak samo, když mi vítr foukal kolem hlavy. Ale moje nápady byly až moc přehnané, než aby se daly zrealizovat. Navíc na nás místo borůvek začaly padat zmrzlé borůvky a to bylo horší na soustředění. Když jsem začala klesat k zemi, moje malá hlavička vlčete pochopila, že mi prášek docházel. Když došel úplně, tak jsem sebou práskla na zem. Naštěstí dost daleko od zrcadla, takže jsem ho nemohla rozbít. Pomalu jsem se k němu vracela a stále přemýšlela, jak vysvobodit šedého vlčka. Než jsem však dokráčela k oválné věci, ta se začala chvět a vlček se z ní vrátil i s něčím v tlamičce. Začala jsem vrtět ocáskem a běžela ho přivítat. Nebyla jsem jediná, všichni se k němu sběhli. Vypadalo to, že nám všem záleželo na tom, aby se vrátil, což bylo jenom dobře.
Jenže se k němu vydala i ta podivná vydra a začala se s ním přetahovat. Nelíbilo se mi, že jsem mimo dění a rychle se vydala za nimi. Vydra vyhrála a najednou se s ní udála velká proměna. Zvětšila se a tak nějak dospěla. Začala rychle něco mluvit a mávala u toho klacíkem, který jsem viděla v jejích věcech. Jak ho tak rychle dostala do tlapek jsem nepochopila. Ale cítila jsem, že se se mnou děje také změna. Alespoň vnitřně. Opustila mě mlha hraní, dovádění a nemyslení na žádné problémy každodenního života. Tělo mi sice zatím zůstalo stejné, ale veškeré vzpomínky se mi vrátily. Lady Mlhahule? A proč všichni vypadáme takhle strašidelně? Vybavovala jsem si, co se stalo, když jsem byla vlčetem a tak jsem se se svojí velkou hlavou začala rozhlížet po Noktovi, jestli je stále v pořádku. Naštěstí byl a všichni ostatní také. Pomalu se probouzeli, stejně jako já, některé vlčice už dokonce odlétly pryč. Ohlédla jsem se po naší patronce, ale ta zase zmizela neznámo kam. Snažila jsem se rozvzpomenout na to, jak jsem to dělala, když jsem tu před chvilkou také létala. Po chvilce snažení se mi to podařilo a vydala jsem se přesným směrem. Za Noktem, protože jsem teď měla jedinečnou šanci si s ním popovídat a vyjasnit si všechno co se vyjasnit dalo i nedalo. Potřebovala jsem hlavně mít jasno ve svých pocitech. Když jsem se k němu ze vzduchu blížila, cítila jsem, jak mi tělo najednou těžkne. A jé, to už asi daleko nedoletím. Nebyla jsem v takové výšce, aby můj pád byl nějak nebezpečný, ale nebylo to příjemné. Dopadla jsem přímo čumákem k zemi. Rychle jsem se postavila, oklepala a rozhlédla se, jestli to někdo viděl. Nezdálo se, a tak jsem se už po vlastních rozběhla znovu za šedým vlkem, jehož oháňka se začínala ztrácet v mlze lesa. "Nokte, počkej prosím na mě!"

// Sarumen

// S Awarakem přiběhnu a ráda se zúčastním. :)

I mechová socha může znovu přijít k životu. Určitě nemluvím jen za sebe, když ti popřeji jen to nejlepší do dalšího úseku života a připojím i malé přání, aby si se vrátila. Protože ti patří Velké díky za to, co jste zde vybudovali. :)
Bude se nám stýskat.

// Také mě to bavilo, těším se na další. :)

Ahoj, taky jsem to poctivě dočetla do konce.
Přiznávám, že bych chtěl být aktivnější na druhém charakteru a ano, jak začne září, tak opravdu budu aktivnější (malé předsevzetí). :D A taky doufám v to, že se to tu rozehraje, protože by byla škoda, kdyby to tu upadlo v zapomnění, což se doufám nestane.
Děkujeme za užitečné informace ohledně smeček a všeho ostatního. A gratuluji k nově založené (tedy skoro založené) smečce. Možná, že Awarak půjde kolem. :D