Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Mýtina

Cestou za šedým vlkem jsem se snažila dostat zeminu z čumáku. Bylo velmi nepříjemné ji tam mít a navíc strašně lechtala. A jak jsem si myslela, že mě nikdo neviděl v mém pádu, tak Nokt ano. Nebo to přinejmenším slyšel, protože se najednou objevil u mě a v očích měl starostlivý výraz. "Děkuji, jsem v pořádku," odpověděla jsem mu na jeho milou otázku a dál si nenápadně snažila otřít čumák, který pravda trochu bolel, ale nebylo to nic, co by stálo za nějakou stížnost.
Přikývla jsem na jeho otázku, či pozvání na procházku, přeci jen jsem nikam nespěchala. Jenže on se mezitím otočil a vyrazil hlouběji do lesa. Proto jsem ho doběhla a srovnala s ním krok. "Ráda se připojím." Byla jsem moc ráda za jeho společnost. Trochu jsem se otřásla při vzpomínce na velikou hlavu, ale zase na druhou stranu bylo dobré nemít žádné starosti. "Bylo to opravdu zajímavé být zase vlčetem. Ale až teď mi dochází, jak nebezpečné to pro nás mohlo být."
Brzy od šedivého vlka přišla otázka, jestli mám něco v plánu. "Popravdě jsem si chtěla na chvilku lehnout v úkrytu, ale procházka je ..." Zarazila jsem se uprostřed věty. Došlo mi totiž, jak jsem byla k Noktovi nespravedlivá. Chtěla jsem si s ním popovídat mnohem dřív a v klidu a o mnoha věcech, ale nedošla jsem do úkrytu, kam jsem ho vlastně pozvala. Se ztrápeným výrazem jsem se na něho podívala. "Nokte, ohromně a hluboce se ti omlouvám. Měla jsem v plánu dojít do úkrytu, protože jsem byla unavená a měla bych radost, že by si tam byl se mnou. Ale potkala jsem novou členku, Aseti a s Natem jsme ji tu provedli a lovili vydry. No a když jsem se konečně do úkrytu dostala, byla tam jen Amnesia a já před ní padla strašně unavená a pak si přišel a já z radosti, že tě vidím, jsem zapomněla, jak jsem se k tobě zachovala ošklivě a neomluvila jsem se a pak se ukázala Mlhahule a zase jsem si nevzpomněla. A až teď mi to došlo, prosím, že se nezlobíš. " Jak jsem to dopověděla, měla jsem pocit, že jsem zase tak lehká, jako když jsem byla poprášená práškem. Ani jsem nevěděla, že mě to tak tíží. A teď se mu už můžu v klidu podívat do očí a probírat všechno možné, pokud mě od sebe neodežene.
Pokládala jsem tlapku za tlapkou na vlhkou zem. Znovu jsem se na něho podívala, protože jsem nevěděla, jak můj výlev ustál a jestli jsem ho tím neodradila. V očích se mi trochu zaleskly slzy z představy, že by teď utekl. V duchu jsem nad sebou zakroutila hlavou. Nic takového se mi dlouho nestalo. Musela jsem uznat, že mi na tomto vlkovi záleželo víc, než na ostatních členech. A popravdě jsem nevěděla, co přesně dělat, protože jsem s žádnými vlky dlouho neflirtovala. Alespoň ne vědomě. "Ale abych dokončila předchozí větu, procházka je moc dobrý nápad a zatím nic jiného v plánu nemám. A ty?"

Moje nalezení prášku, který pomáhal létání žádné vlče vůbec nezajímalo. Snažila jsem se létat kolem kouzelného předmětu, kde zmizel náš kamarád a vymýšlela jsem, jak ho dostat ven. Ono to totiž při tom létání šlo tak nějak samo, když mi vítr foukal kolem hlavy. Ale moje nápady byly až moc přehnané, než aby se daly zrealizovat. Navíc na nás místo borůvek začaly padat zmrzlé borůvky a to bylo horší na soustředění. Když jsem začala klesat k zemi, moje malá hlavička vlčete pochopila, že mi prášek docházel. Když došel úplně, tak jsem sebou práskla na zem. Naštěstí dost daleko od zrcadla, takže jsem ho nemohla rozbít. Pomalu jsem se k němu vracela a stále přemýšlela, jak vysvobodit šedého vlčka. Než jsem však dokráčela k oválné věci, ta se začala chvět a vlček se z ní vrátil i s něčím v tlamičce. Začala jsem vrtět ocáskem a běžela ho přivítat. Nebyla jsem jediná, všichni se k němu sběhli. Vypadalo to, že nám všem záleželo na tom, aby se vrátil, což bylo jenom dobře.
Jenže se k němu vydala i ta podivná vydra a začala se s ním přetahovat. Nelíbilo se mi, že jsem mimo dění a rychle se vydala za nimi. Vydra vyhrála a najednou se s ní udála velká proměna. Zvětšila se a tak nějak dospěla. Začala rychle něco mluvit a mávala u toho klacíkem, který jsem viděla v jejích věcech. Jak ho tak rychle dostala do tlapek jsem nepochopila. Ale cítila jsem, že se se mnou děje také změna. Alespoň vnitřně. Opustila mě mlha hraní, dovádění a nemyslení na žádné problémy každodenního života. Tělo mi sice zatím zůstalo stejné, ale veškeré vzpomínky se mi vrátily. Lady Mlhahule? A proč všichni vypadáme takhle strašidelně? Vybavovala jsem si, co se stalo, když jsem byla vlčetem a tak jsem se se svojí velkou hlavou začala rozhlížet po Noktovi, jestli je stále v pořádku. Naštěstí byl a všichni ostatní také. Pomalu se probouzeli, stejně jako já, některé vlčice už dokonce odlétly pryč. Ohlédla jsem se po naší patronce, ale ta zase zmizela neznámo kam. Snažila jsem se rozvzpomenout na to, jak jsem to dělala, když jsem tu před chvilkou také létala. Po chvilce snažení se mi to podařilo a vydala jsem se přesným směrem. Za Noktem, protože jsem teď měla jedinečnou šanci si s ním popovídat a vyjasnit si všechno co se vyjasnit dalo i nedalo. Potřebovala jsem hlavně mít jasno ve svých pocitech. Když jsem se k němu ze vzduchu blížila, cítila jsem, jak mi tělo najednou těžkne. A jé, to už asi daleko nedoletím. Nebyla jsem v takové výšce, aby můj pád byl nějak nebezpečný, ale nebylo to příjemné. Dopadla jsem přímo čumákem k zemi. Rychle jsem se postavila, oklepala a rozhlédla se, jestli to někdo viděl. Nezdálo se, a tak jsem se už po vlastních rozběhla znovu za šedým vlkem, jehož oháňka se začínala ztrácet v mlze lesa. "Nokte, počkej prosím na mě!"

// Sarumen

// S Awarakem přiběhnu a ráda se zúčastním. :)

I mechová socha může znovu přijít k životu. Určitě nemluvím jen za sebe, když ti popřeji jen to nejlepší do dalšího úseku života a připojím i malé přání, aby si se vrátila. Protože ti patří Velké díky za to, co jste zde vybudovali. :)
Bude se nám stýskat.

// Také mě to bavilo, těším se na další. :)

Ahoj, taky jsem to poctivě dočetla do konce.
Přiznávám, že bych chtěl být aktivnější na druhém charakteru a ano, jak začne září, tak opravdu budu aktivnější (malé předsevzetí). :D A taky doufám v to, že se to tu rozehraje, protože by byla škoda, kdyby to tu upadlo v zapomnění, což se doufám nestane.
Děkujeme za užitečné informace ohledně smeček a všeho ostatního. A gratuluji k nově založené (tedy skoro založené) smečce. Možná, že Awarak půjde kolem. :D

Bylo to marné, proti dešti borůvek se nedalo schovat. Nicméně jsem měla pocit, že to trochu polevuje. Nebo jsem si na přívaly modrých kuliček už prostě zvykla. Rozkousla jsem tu co jsem měla v tlamičce a vzpomněla jsem si, že jsem nepřitakala Maple na to, že na obloze září ty nejkrásnější barvy. Vyhledala jsem ji a s úsměvem jsem pokývala hlavou, i když si ona už třeba nemusela spojit, proč na ní tou hlavou kývám. Vždyť to je přeci jedno, když nic okolo nedává smysl.
Rozhlížela jsem se po ostatních vlčatech, když moji pozornost upoutal vlček, který se rozběhl proti zrcadlu. Co to jenom provádí? Rozběhla jsem se za ním, protože mi to nepřišlo bezpečné, ale byla jsem daleko, takže jsem jen viděla, jak do té vlnité věci proskočil a zmizel. Zabrzdila jsem a čekala, kdy se ukáže na druhé straně, ale nikde nebyl. Moje malá hlavička nemohla pochopit dvě věci. Jak bylo možné, že se propadl dovnitř a proč se mi tělem rozléval pocit, že mám o něho strach. Vždyť nevím ani jak se jmenuje. Bylo to, jako kdybych ztratila nejlepšího přítele, někoho na kom mi moc záleží. Pomalu jsem se blížila k místu, kde ta věc byla, ale už se nijak nevlnila. Byla rovná jako vodní hladina a dokonale odrážela všechno, co bylo za námi. Nebyla jsem jediná, koho to zaskočilo nebo zajímalo. Bylo tu vlče, které vypadalo, že chtělo za vlčkem skočit taky, ale bylo pomalé a už to nestihlo. A pak tu byla Maple, která prosila, že musíme Šedivému pomoci. No jo, ale jak? Začala jsem očima pátrat po té malé bytosti, aby nám nějak pomohla. Jenže se nezdálo, že by měla nějaký zájem o pomoc. Plížila se za vlčetem se zelenýma očima a něco se jí snažila udělat s ocásek.
Chtěla jsem začít nadávat, že teď rozhodně není čas na hraní, když tu mi zrak padl na další opuštěné věci. Běžela jsem k nim a podezíravě jsem je zkoumala. Ležel tu nějaký klacík a batůžek, ve kterém byl prášek. Víc mě zajímal prášek, než klacík, takže jsem do toho strčila čumáček. Zalechtalo mě to v něm, tak jsem pořádně kýchla a prášek se rozletěl do všech směrů. "Fuj," začala jsem kašlat, když mi došlo, že nestojím na zemi. Zděšeně jsem se podívala na tlapky a opravdu! Vznášela jsem se pár centimetrů nad zemí a stoupala výš. "Co se to děje?" Začala jsem sebou vrtět a jít zpátky k zemi, ale nepomáhalo to. Jak jsem zahrabala packami, pohybovala jsem se. Zkusila jsem to znovu, tentokrát pomaleji a vážně, plula jsem tam, kam jsem chtěla. Paráda! Vrátila jsem se nad hlavami vlčat a kroužila nad nimi jako sup. "Ten prášek v batůžku vám pomůže k létání!" Vybízela jsem ostatní, aby si to taky šli zkusit. Připlachtila jsem k Maple a zatahala ji lehce za ouško. "Pojď, je to zábava. Třeba nějak vymyslíme, jak ho dostaneme ven, když budeme lítat kolem!" Věřila jsem, že tomu tak bude, protože jsem chtěla, aby se vrátil zpátky.

Moje obranné schopnosti zklamaly hned na začátku. Absolutně nikdo mi nevěnoval pozornost, že tu hlídám, i když jsem se snažila to dávat najevo občasným zavrčením, které zaniklo v obecném mumraji. Všechna vlčata se nahrnula k té věci a zkoumala ji po svém. Zklamaně jsem se otočila a všimla jsem si, že Maple přenechala naši hračku ostatním a stojí naštvaně vedle. Došla jsem k ní a šťouchla do ní čumákem. "Promiň, že sem to neuhlídala. Jdeme dělat něco jinýho?" Ta podivná vlnitá věc, ze které mi vstávaly chlupy za krkem mě už nebavila. Zdálo se ale, že moji nejlepší kamarádku v tom něco zaujalo. Snažila jsem se na to taky podívat, ale nechtělo se mi do tý tlačenice cpát. Otočila jsem se na vlka, který k nám přišel, ale nevypadal, že by si s námi chtěl hrát. Zkusila jsem najít létající zvířátko, jestli by si třeba ono nechtělo hrát.
Jak jsem koukala na nebe, zničeho nic se jeho barva změnila. A byly tam všechny. S tlamičkou otevřenou úžasem jsem sledovala ty krásné barvy, až jsem narazila do vlčete s bílým ouškem. "Pardon," broukla jsem, ale neodtrhla jsem oči od oblohy. "Vidíš ty barvy taky?" Bylo to mířeno na Maple, ale klidně i na někoho, kdo mě uslyší. Najednou jsem si všimla, že něco padá k zemi. Rozběhla jsem se to prozkoumat, když jsem uslyšela Maple, jak křičí, že to jsou borůvky. Jednu jsem chytila mezi zoubky a opatrně jsem do ní kousla. Opravdu, borůvky! Vzala jsem si další a utíkala s ní okolo dalších vlčat. Ale spíš, než jako výzva ke hře, to bylo uhýbání před další salvou borůvek, protože to opravdu bolelo, dostat jednou do hlavy.

// Je to trochu přetížené období, poslední dovolené a to horko do toho. Ale snažila jsem se napsat, co nejdřív, aby se to nezdržovalo u mě. :D

Před čumáčkem mi mizel, ale zase se i objevoval ocásek poskakujícího hnědého vlčete. Jenže ani ono nebylo tak silné na to, aby dokázalo běžet velkou vzdálenost. Byla jsem za to ráda, protože i mě ubývalo sil, ale to bych přece přex svojí nejlepší kamarádkou nemohla jen tak přiznat. Měla jsem pocit, že musím vypadat za každých okolností silně, abych ji mohla chránit. Když jsem Maple konečně doběhla, nevypadala, že by chtěla utíkat dál. Ale i tak jsem do ní packou šťouchla. "Mám tě," zašeptala jsem a sledovala jsem její pohled. Otevřela jsem tlamičku dokořán, protože jsem nechápala, co to moje oči vidí. Bylo to zvíře, které létalo a já chtěla taky moc létat! Pronásledovala jsem to zvíře, když tu moje oči zahlédly nějakého velkého cizího vlka. Na chvilku jsem se zastavila, ale vlk se nehýbal, takže nepředstavoval nějakou zábavu. Chtěla jsem se vrátit k pronásledování letce, ale uviděla jsem, jak na mě Maple loupla šibalsky očima a pro něco v trávě běžela. Ihned jsem pochopila, že je zase čas si hrát a běžela jsem za ní. Jenže, tenhle nápad měla i ostatní vlčata a neý jsem se za svojí kamarádkou dostala, tak se strhla mela. A beze mě.
Skočila jsem do hloučku a zatáhla jsem za tu věc, o kterou se všichni prali. Něco povolilo a věcička byla na kusy. A puntíkovaná vlčice dokonce něco spolkla. Chtěla jsem za ní běžet a zeptat se, jestli je v pořádku, ale rozptýlil mě nakažlivý smích. Než jsem mu taky propadla, ucítila jsem zatahání za ocásek. Podívala jsem se, co to je a zjistila jsem, že mě Maple někam vedla. Zvědavost mi nedala a šla jsem v jejích stopách, až jsme přišly k podivné věci. Hned mi srst za krkem naježila a vydala jsem zvuk podobný vrčení. Ale zdálo se, že Maple se nebojí, dokonce do toho i kousla. Přes ni jsem neviděla, co to je, ale měla jsem z toho i strach. Tak jsem udělala jedinou věc, která mě napadla a to, že jsem se otočila zády k Maple a zaujala jsem obranářský postoj, který měl dávat najevo, že ta věc je naše a jestli ji chce někdo jiný, tak se mě musí nejprve zeptat.

Byl to jeden velký zmatek. Všude kolem mě se batolila, hrála si a různě dováděla jiná vlčata. Mě však zajímalo jen to hnědé. Už jsem ho viděla, když tu jsem si všimla, že malý vlček začal kašlat. Vypadal u toho ohromně legračně. S nakloněnou hlavou jsem pozorovala ten mumraj kolem mě a zapomněla jsem na tu malou chlupatou kouli, kterou jsem pronásledovala. Ale ona na mě asi nezapomněla, protože se vrátila a znovu mě povalila na zem. Začala jsem se nemotorně zvedat a čekala jsem, že zase budu muset někam běžet. Ale běh zatím nepřicházel, protože malá hnědá vlčice si sedla a tlapkou do mě šťouchla, když jsem taky konečně seděla. Zatvářila jsem se ublíženě, protože to nebylo podle mě hezké hraní. Ale jak se na její tvářičce ukázal úsměv, veškerá ublíženost zmizela. "Já jsem Wolfi. Budeme nejlepší kamarádky!" Nikdy jsem nepochopila, proč mi rodiče dali tak dlouhé jméno. Tahle zkrácenina byla přece lepší!
Byla jsem moc ráda, že si mě zrovna Hnědá vlčička vybrala za svoji kamarádku. A když mi dala výzvu na hru, hned jsem ji přijala. "Cha chá, já tě chytím hned." Rozběhla jsem se za ní, ale nebylo to nic jednoduchého, když jsem měla pocit, že mě hlava převáží dopředu a já o ni ještě zakopnu. Proto jsem běžela co nejvíc opatrně, protože na zemi jsem se za poslední chvíli válela víc než dost. Ani jsem neměla čas sledovat ostatní, co dělají. Mě zajímal jen ocas malé Hnědé, abych ji za něj mohla zatáhnout a tím ukázat, že jsem ji chytila.

Opravdu jsem se obávala zbytečně. Sešlo se nás tu celkem dost vlků. Když Maple tiše souhlasila s tím, že by si jednou poslechla celý příběh s vydrou, mávla jsem nadšeně ocasem. Bylo to tak dlouho, co jsem někomu něco vyprávěla a tahle historka stála za to. Chvilku na to co jsem dovyprávěla, na mýtinu dorazili Nokt s Amnesií. Vlk se k nám přiřítil a vlčici nechal trochu za sebou. Vypadala, že není nadšená, jen jsem nevěděla jestli z Lady nebo jen z výletu na mýtinu. Neměla jsem v ní ještě úplně jasno. "Ahoj, Nokte," oplatila jsem pozdrav a dodala k němu úsměv. Zjistila jsem, že se s Maple ještě neznají, ale byli přeci dost staří na to, aby to zvládli sami. Proto jsem pokukovala po vydře, jestli nemá zaječí úmysly nebo jestli se nějak nezmění krajina, kdyby použila svá kouzla. Zdálo se, že to je dobrý plán, protože vlčici s fialovými očky se vůbec nezamlouvala. Tak jsem ji tím mohla aspoň trochu uklidnit.
Jako další se k nám přidala mladičká vlčice, kterou jsem párkrát zahlédla, ale nevzpomínala jsem si, že bychom spolu měli tu čest mluvit. Zalíbil se mi její přístup, i když jsem z něho byla trochu vedle, protože jsem nebyla zvyklá, aby se vlci klaněli mě. I když jen mírně. Andante, ten se klanil všem. Nechala jsem myšlenku zase odplout, protože tu byla spousta dalších věcí na práci. Ani mi nemusela prozrazovat jméno, protože jsem věděla o koho jde. Ale opakování je přeci matka moudrosti. "Těší mě Darkie. Já se jmenuji Wolfganie," svá slova jsem doprovázela úsměvem. Napadlo mě, jestli mám vytahovat to s lovem, ale přišlo mi, že na to teď není úplně ta nejvhodnější doba. Byla to pravá dcera alf, protože jsem v jejím chování viděla hodně z Neyteri. A z Morfeuse taky něco. V duchu jsem se ušklíbla a sledovala dění v okolí. Brzy se přihnala asi naše nejnovější členka Aseti. Kývla jsem na ni, když mě pozdravila. "Ahoj," bylo to jediné, co mi přišlo vhodné. Kolem mě se všichni představovali nebo podivovali nad Mlhahulí. Než jsem stačila Aseti odpovědět na její tichou otázku, o koho jde, vydra vyskočila a letěla? Přišlo mi, že se doteď absolutně nudila a nezajímalo ji nic z toho, co tu padlo. Když jsem se rozhlédla, tak mi došlo, že ani jeden z přítomných s ní ještě nemá zkušenosti. Symbolem smečky, to jsou ta srávná slova, která jsem hledala při jejím označení. Jak kolem nás kroužila, tak se zdála šťastná, skoro jako vlče, když objeví novou hračku. Dokonce mě zatahala za fousky, ale neměla jsem odvahu po ni klapnout zuby, ještě by mě zaklela. Najednou se zarazila před Maple a zatvářila se dramaticky. A teď to přijde. Chvilku to vypadalo i nadějně, že nám řekne nějaké příšerné tajemství, ale místo toho vyhodila do vzduchu svoji brašnu a na nás se začal snášet písek.

V hlavě mi začal rezonovat hlas, že si jdeme hrát. Svět se kolem mě začal zmenšovat, a touha hrát si byla větší a větší. Na ničem jiném nezáleželo, jen jít s někým dělat lumpárny. Než jsem se pořádně rozkouka, narazila do mě chlupatá věc, strhla mě k zemi, zakřičela máš ji a utíkalo to pryč. Zmateně jsem se hrabala ze země na svoje neposlušné nožičky. Když se mi to konečně povedlo, otáčela jsem svou velikou hlavou na všechny strany a hledala nějakou zábavu. Všimla jsem si skupiny stejně velkých tvorů, tak jsem se na ně rozběhla s hlavou skloněnou a pištěla jsem vzrušením. Srazila jsem puntíkované vlče a naše tlapky se propletly na zemi, jak jsem se snažila rychle vstát a utíkat za tou věcí, co mě srazila jako první.

// Za vlče je to celkem těžký. :D Jinak, zítra jdu na svatbu, takže můžu napsat ráno tak do půl 10 a pak až v sobotu, tak snad moc nebudete spěchat. :)

// Ti jsou tak neskutečně roztomilí.

// Sarumen

Na mýtinu jsem doslova vletěla. Nechápala jsem, jak je možné, že tu prší, když v lese bylo horko. I když, když jsem se nad tím zamyslela, možná kapky, které jsem občas zaregistrovala nebyly od toho, jak se stromy zbavovaly vody, ale taky déšť. Zdálo se, že moje předpoveď o zvědavosti nebo povinnosti nebyla špatná. Jeden vlk tu už byl. Jenže stál moc daleko na to, abych poznala kdo to je. Navíc déšť rozptyloval pach, takže jsem nebyla o nic moudřejší ani při použití čumáku. Nezbývalo mi nic jiného, než se jít podívat blíž.
Čím víc jsem se blížila, tím míň jsem věřila svým očím. Nebyl to vlk, jak jsem si mylně myslela, ale vlčice, kterou jsem znala a se kterou jsme prožily celkem zajímavé dobrodružství. A ona stála u pařezu na kterém seděla Lady Mlhahule, která nás vzala do minulosti. Jen mi na ní nesedělo, no vlastně všechno. Byla nějaká mladá, zvláštně urostlá a dokonce v sukni a s batohem na zádech. To se mi nelíbí. Hlavně ty hodinky se mi nelíbí. Doufala jsem, že nás zase nepošle do minulosti, bojovat proti šílené Smrti. Teď se aspoň už nezdá tak šílená. Přiblížila jsem se k postavám, ale nesnažila jsem se nějak plížit, abych je nevylekala. "Ahoj Maple, takže si nakonec naši smečku našla?! A dokonce si právoplatnou členkou, teda aspoň doufám, neměla jsem moc času se za tebou zastavit, když tě přijímali alfy. Ale mám radost, že si tu," při svých slovech jsem mávala oháňkou a usmívala se. Měla jsem vážně radost, že tu Maple je. Poté jsem obrátila pozornost na vydru. "Lady Mlhahule, to je ale milé překvapení a čest tě znovu potkat. Co tě k nám přivádí? Snad nehrozí nějaká katastrofa v minulosti." Lehce jsem tím narážela na hodinky v jejích tlapičkách. Už jsem nemávala ocasem, ale milý úsměv mi na tváři zůstal. Otočila jsem se zpět na Maple, aby jsem jí mohla vysvětlit o čem to vlastně mluvím, protože v tu dobu tu nebyla. "Víš, tady Lady se s námi už jednou potkala. Vzala nás do minulosti, kde jsme bojovali proti Smrti, která tu měla svoje sídlo. Pak nám pomohl Život a všechno jsme to zachránili. Je to trochu zkrácená verze, ale když budeš chtít, můžu ti to pak povyprávět celé." Začínala jsem být trochu nervózní z toho, že jsme tu zatím jen dvě. Oni dorazí. A když ne, tak určitě zvládneme to, co si Mlhahule vymyslí.

// Úkryt

Ostrou chůzí jsem protahovala svaly, které jsem po probuzení neměla možnost rozpohybovat. Což mi vůbec nevadilo, protože bych se nedozvěděla, že mě Neyteri s Morfeusem chtějí jako lovce. Ještě pořád jsem tomu nemohla pořádně uvěřit. Nezklamu je, slíbila jsem si asi už po sté. Nokt s Amy měli přede mnou náskok a podle jejich cesty jsem hádala, že směřují k vodě. Sama jsem žízeň nepociťovala a navíc bych si přišla jako vtěrka, když vlčice poprosila Nokta, aby ji provedl. Zhluboka jsem se nadechla, abych měla trochu přehled o tom, kdo tu je a kdo ne. Pomocípachů jsem se trochu zorientovala, ale velký zázrak to nebyl. Chtěla jsem totiž sehnat někoho, kdo by šel se mnou prozkoumat ten zvláštní a přitom povědomý hlas, ale nebyl čas, abych tu běhala po lese a sháněla jeho obyvatele. Doufám, že zvědavost a povinnost bránit smečku nekoluje v žilách jen mě. Nepochybovala jsem o tom, že tam někoho ještě potkám.
Na chvilku jsem se však zarazila, protože jsem si všimla zvýšeného výskytu mlhy. To nevěštilo nic moc dobrého. První mě napadlo, že po velkých deštích se odpařuje voda v horku, ale půda zase tak promáchaná nebyla. Takže přírodního původu to nebude. Zachytila jsem pach Morfeuse, ale nevěděla jsem, jak daleko se nachází. Navíc, Neyteri ví, že jsem se vydala to prozkoumat. Takže se nemusím hlásit oběma. Přidala jsem do kroku a běžela vstříc nepříteli nebo dobrodružství. Nebo možná obojímu.

// Mýtina

// A zrovna jdu psát :D

Obdivovala jsem naši alfu, jak dokázala vést zcela dvě nezávislé konverzace. Pravda, s druhou vlčicí jsme se nepřekřikovaly, takže měla dost času si přehodit řešené věci a věnovat nám plnou pozornost. Asi bych nechtěla mít smečku. Při té myšlence jsem se pousmála. Muselo být těžké to všechno nějak řídit. Proto moje úcta a respekt k alfám ještě vzrostly.
Než mi Neyteri odpověděla na otázku ohledně lovců, řešila věc s Amnesií. Podle toho, co jsem všechno vyslechla a dala si dohromady i s informacemi od Nateho, tak se puntíkovaná vlčice chtěla po velmi dlouhém toulání vrátit. Zdálo se, že s tím Neyteri nemá vůbec žádný problém, protože ji velmi vlídně a radostně přijala zpátky. Zadívala jsem se na vlčici, jak to vezme, protože za tu chvilku mi přišlo, že má nějaký vnitřní problém s ostatními vlky nebo je jen velice vystrašená. Ze všeho. Na jejím obličeji se vystřídala řádka pocitů, ale zdálo se mi, že nejvíc tam je radost a nevíra, jako kdyby Neyteri žertovala. Pozornost jsem obrátila zpátky na alfu, ale ta svá slova myslela vážně, což jsem nepochybovala. Zavrtěla jsem ocasem, abych tu jen neseděla a měla jsem radost, že se to tak hezky vyřešilo, i když bez mého přičinění.
Když Amnesia poděkovala, otočila šedá vlčice hlavu ke mně a odpověděla mi na mé otázky. Jakmile vyslovila jméno pruhované vlčice mi došlo, že jsem ji velice dlouho neviděla. No jo, ona nás vedla na toho jelena nebo co to bylo. Se Setií jsme mu šly po nohou. A vlastně, kde je Setie? Otázka pohybu těchto dvou členek musela jít stranou, protože Neyteri mě prozrazovala jména dalších lovců. Dost dlouho jsem uvažovala jestli jsem se nějak víc bavila s Allairé. Možná kdysi jo. Přibližně vím o kterou vlčici se jedná. A měla jsem pravdu, když jsem myslela, že tou půlkou bude jedno z vlčat, konkrétně Darkie. Tu jsem naposledy viděla, no hodně dávno. Přikývla jsem, že na ni určitě nezapomeneme a na lov ji vezmeme, aby se měla co přiučit.
Alfa mi řekla asi vše, co jsem potřebovala vědět, žádná doplňující otázka mě nenapadla. Navíc, z přemýšlení mě vytrhl pach, který k nám přinesl vítr dřív, než jeho původce. Poznala jsem hned o koho se jedná a musím přiznat, že se mi trochu zvýšil srdeční tep. K naší skupince se přidal Noktisiel a přinesl sebou zajíce. Položil ho k nám tak, aby si kdokoliv mohl utrhnout. Škoda, že jsem docela ještě plná. Asi ho můžeme přenechat Neyteri. Doufala jsem, že ostatní budou mít stejný nápad. Když se na mě podíval, zavrtěla jsem přátelsky oháňkou a úsměv jsem mu oplatila. Byla to doba, co jsme se viděli naposledy a měla jsem k němu spoustu otázek. Nebo spíše věcí, které jsem chtěla probrat, ale to zatím muselo počkat. Tak jsem aspoň zašeptala ahoj na jeho pozdrav, abych nerušila, protože Amnesia vypadala, že se trochu probrala z toho šoku, že se může vrátit.
Jenže její otázka ohledně smečky a lesa, ke které ji Neyteri vyzvala nebyla směrována na alfu, ale na Nokta. Překvapeně jsem zamrkala, ale chápala jsem její volbu. Zdálo se mi totiž, že se už znají a má k němu větší důvěru než ke mně. A za tu chvilku, co jsme tu byly mi přišlo, že nechce šedou vlčici déle zdržovat. I když jí to sama nabídla. Znala jsem Nokta už natolik, že jsem věděla, že přikývne, což se stalo. Znovu jsem se na něho podívala, jako už poněkolikáté za tu malou chvilku, co tu byl. Ale tentokrát se mi v očích odrážela nevyslovená otázka, že až to tu puntíkované vlčici ukáže, tak bych se s ním chtěla vidět. Nevím, jestli si toho všiml, ale doufala jsem, že ano. A pokud ne, tak si ho potom najdu. Doufám, že se nechystá tuhle bezva smečku opustit.
Když oba vlci odešli a zbyly jsme tu s Neyteri sami, uslyšela jsem z dálky volavý hlas. Zvedla jsem uši a podívala jsem se tím směrem. "Slyšela si to taky?" Otočila jsem hlavu na vlčici a poté zpátky k místu, odkud se hlas ozýval. "Půjdu to prozkoumat, pokud nevadí. Nějaký smečkový lov poté zařídíme a neboj, vaši dceru tam vezmeme a budeme na ni dávat pozor. A toho zajíce ti nechám," dodala jsem s úsměvem, mírně jsem se uklonila a běžela jsem do lesa. Znělo to jako z mýtiny.

// Sarumen