Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nebylo nic překvapivého, že jsem Nokta probudila. Ale vůbec se na mě nezlobil, naopak byl moc milý a empatický, hned mě začal utěšovat. S jeho péčí mi ten sen už nepřipadal tak strašlivě. I slzy mi přestaly téct. Užívala jsem si jeho uklidňující dotyk. Nabídl mi, že se můžu vypovídat, ale do ničeho mě nenutil. Bylo to jen na mě. Tuhle vlastnost jsem u ostatních vlků či vlčic oceňovala. Že za každou cenu nepotřebovali znát, co se tomu druhému stalo, že se takhle chová. Byla jsem moc ráda, že tuto vlastnost má i můj milý vlk.
Opatrně jsem zvedla hlavu, abych mu nějak neublížila, když měl tu svoji položenou na mě. Vyhledala jsem jeho oči a zadívala se do nich. Přemýšlela jsem, jestli je teď ta správná doba mu poodkrýt něco z minulosti. Přeci jen, tahle chvíle byla krásná, nechtěla jsem ji kazit něčím smutným. Stačilo mi, když jsme se o sebe takhle opírali. Ale když mi drcnul do čumáčku, jako kdyby mi tím dodal odvahu. Nejprve jsem mu oblízla tvář, abych se ujistila, že odvaha neodešla stejně rychle, jako přišla a spustila jsem. "Asi ano, děkuji ti, že mě vyslechneš. Ale nechci, aby si tím byl nějak zatížený," řekla jsem potichu, ale dál jsem mluvila silnějším hlasem. "Řeknu ti ve zkratce, co se mi přihodilo, aby si pochopil můj sen. I když už se mi trochu v paměti mlží, jak přesně to bylo. Nenarodila jsem se tady, ale hodně daleko v horách. Měla jsem dva brášky a vůbec celkově nás bylo ve smečce hodně vlčat. Jednou, když jsme šli na lov, tak nás překvapil oheň. Ani nevím, kde se tam vzal. Všichni z toho začali bláznit, teda my mladší, dospělí se nás snažili odvést rychle do bezpečí. Jenže jedno vlče, o kterém jsem si myslela, že je mým nejlepším kamarádem, se rozběhlo pryč, ale cestou srazilo oba brášky někam do chřtánu toho ohně. Tu scénu mám pořád před očima, bohužel tu si pamatuju dobře. I s jejich křikem. A o tom se mi zdálo, ale už dlouho se mi to nestalo. A aby toho nebylo málo, na konci toho snu na mě spadl strom, ale to se ve skutečnosti nestalo." Při vyprávění jsem se Noktovi snažila dívat do očí, ale brzy jsem se zadívala někam do dálky. Ale když jsem skončila, stočila jsem oči zpátky k němu. Možná jsem to nechtěla úplně přiznat, ale ulevilo se mi. Doufala jsem, že jsem nějak neklesla v jeho očích, ale každý měl nějakou minulost, se kterou nějakým způsobem bojoval. "Nikdy jsem však nepřestala věřit, že to nějakým způsobem přežili." Uvažovala jsem, jestli mám pokračovat, ale říkala jsem si, že to prozatím stačilo. I tak jsem se cítila lehce silnější, protože jsem nebyla na své trápení sama.
Na tváři se mi usadil lehký úsměv. Takový, co říkal, že zatím není třeba více slov a že jsem moc vděčná, že tu se mnou je. Znovu jsem mu dala malou pusu, tentokrát na čumák, když tu jsem zaslechla zvuk, který se nesl z přední části úkrytu. Natočila jsem hlavu tím směrem a nastražila uši, jestli se mi to nezdálo. Bylo možné, že ano. Zvuky se v jeskyních mohly všelijak deformovat nebo klidně přicházet zvenčí. Otočila jsem se zpátky k Noktovi. "Slyšel jsi to? Myslíš, že bychom to měli jít prozkoumat nebo ještě budeme ležet?" Koneckonců tohle je úkryt, může sem kdokoliv ze smečky. "Osobně jsem pro ležení," dodala jsem s hravým úsměvem.

Ještě než jsem se ponořila do hlubokého spánku jsem zaregistrovala přání na dobrou noc. Projela mnou vlna příjemného mrazení, protože princezno mi snad nikdo nikdy neřekl. A nebudu lhát, bylo to tak příjemné na poslouchání. Budu muset taky vymyslet nějaké miloučké přezdívky, ale originální, aby to nevypadalo, že se jen opakuju, pomyslela jsem si líně a šťastně vydechla, když jsem ucítila hlavu mojí druhé polovičky na těle. S ním jsem měla pocit bezpečí a krásně hřál. Uvolnila jsem celé tělo a vydala se vstříc snům.

Les. To bylo to první, co jsem viděla, když jsem otevřela oči. Ale jak je to možné? Byli jsme v jeskyni. Jasně jsem si pamatovala, že jsme usínali s Noktem bok po boku. Začala jsem se zmateně rozhlížet, protože Nokt tu nikde nebyl. Při rozhlížení mi začalo docházet, kde jsem. Rozběhla jsem se po cestičce, která mi byla důvěrně známá, i když na dlouhou dobu byla zapomenutá. Přiběhla jsem do své rodné smečky a vše bylo tak, jak jsem si to pamatovala. Jeskyně, mýtinka, všechno. Dokonce i vlci byli stále stejní. Což by ale neměli být. Tak moment, tady něco nehraje. Na chudáka Noktisiela jsem prozatím zapomněla, protože jsem se začala obávat jiné věci. Toho, co uvidím. Néé, prosím, já nechci. Musím se probudit a musím hned. Chtěla jsem zůstat stát, nebo prostě dělat něco jiného, ale sny se nedají tak jednoduše řídit. Cítila jsem, jak mě tlapky nesou na místo neštěstí. Brzy moje oči uviděly vysoké plameny, které se šplhaly po stromech, paniku v očích vlků, které jsem znala a hlavně to, co jsem už nikdy vidět nechtěla. Těla bratříčků mizející v těch nenasytných plamenech. Začala jsem se dusit vzlyky a plameny, když tu jsem uslyšela praskání dřeva. Otočila jsem se přesně ve chvíli, kdy se na mě řítil strom... A já se s trhnutím probudila. Srdce mi bilo splašeně, dýchala jsem zrychleně a na tváři jsem cítila slzy.
Opatrně jsem otočila hlavou na Nokta, kterého jsem svým pohybem musela určitě probudit. Cítila jsem se provinile, že jsem ho nenechala spát, tak jak by si zasloužil. Snažila jsem se nenápadně tlapkou otřít slzy a poté jsem se mu hlavou zabořila do kožíšku na hrudi. "Omlouvám se, že jsem tě probudila. Klidně můžeme ještě spát, jestli se ti to podaří," znělo to trochu přidušeně, jak jsem mu mluvila do kožichu, ale potřebovala jsem cítit jeho klidné a statné tělo. Nevěděla jsem jestli ještě usnu, nicméně se mi aspoň uklidnil tep a zklidnilo dýchání.

// Jůů děkuju. :) A chtěla jsem se omluvit, ale focení se nezúčastním. O:)

Začínala jsem být napnutá jako struna. V mysli jsem se ještě vrátila k větám, které pronesl o zívání a o tom, co se dělo na Galliree. Byla toho spousta, co bych mu mohla vyprávět nebo co by naopak mohl povyprávět mě. Na to však byla ještě spousta času a popravdě, myšlenky mi na tato témata v hlavě skoro vůbec nezůstávala. Čekala jsem totiž, co odpoví na nabídnutí mé poloviny k té jeho. Sice jsme leželi klidně na zemi, ale cítila jsem, jak mi srdce hlasitě tluče. Byla jsem přesvědčená, že to musí slyšet i Nokt. Nezdálo se však, že jeho ouška jsou nasměrovaná k mé hrudi, takže to asi tak slyšet nebylo.
Zaměřila jsem se na jeho tvář, abych zjistila, jak se tváří a našla jsem úsměv, který byl něžný, jako jarní vánek. Tak milý a laskavý, jako kdyby mě jím chtěl pohladit po duši. Bez dechu jsem si poslechla jeho odpověď. Souhlasí. Budeme tvořit pár, jeden celek. Na tváři se mi usadil úsměv a konečně jsem zhluboka vydechla. Nechala jsem se unášet jeho medovým pohledem a bylo mi krásně. Nervozita a strach odpluly a srdce se mi začínalo uklidňovat. "Tvoříme," vydechla jsem šťastně. Při letmém dotyku čenichů jsem mu chtěla oblíznout ten jeho, ale byl rychlejší, což mi vůbec nevadilo, protože to bylo příjemné. Když se odtáhl, trochu jsem se bála, že už mi žádnou pusinku nedá, ale on se jen naklonil k mému oušku a zašeptal slova, která jsem ještě od nikoho neslyšela. Znovu se mi zrychlil tep a já se nemohla tvářit víc spokojeně, než v této chvíli. Natáhla jsem se k Noktově hlavě a cestou k jeho uším jsem mu oplatila polibek, který jsem mu jemně usadila přímo na špičku nosu. "Taky tě miluji," pošeptala jsem pro změnu já, přitiskla mu čelo k čelu a chvilku tak nechala naše hlavy o sebe opřené.
Ač to bylo v této situaci úplně nevhodné, tak jsem si proti své vůli zase zívla. Celé to vypětí a následný pocit štěstí mě vyčerpaly víc, než jsem si připouštěla. Pomalu jsem zvedla hlavu a stále s úsměvem jsem vtiskla Noktisielovi pusu na tvář. "Nebudeš mít nic proti, když se prospíme?" Jelikož jsme leželi proti sobě, uvažovala jsem, jak bude nejlepší si lehnout, protože jsem ho chtěla cítit po svém boku, i když se probudím. Stále jsem svému štěstí nemohla pořádně uvěřit. Nakonec jsem se pomalu přisunula k jeho tělu a stočila jsem se v podstatě tak, že si o mě mohl opřít hlavu. I tlapky, kdyby chtěl. A zároveň jsme se mohli vzájemně zahřívat. Ještě, než se mi zavřela víčka jsem zvedla hlavu a lehounce mu vtiskla oblíznutí na čumáček. "Dobrou noc můj drahý," řekla jsem sladce, položila si hlavu na tlapky a nechávala se pomalu odnášet do říše snů.

Osobně se rozvržení dnů taky často nedržím, i když se o to někdy pokouším. Takže jsem pro to roztáhnout a tvůj návrh mě zaujal nejvíc. :D Jinak, co se týče akce, moc ráda se nějaké zúčastním. A asi úplně nepomůžu s vymýšlením, ale mohla bych se trochu zasnažit. To, co psala Asta zní dobře. :D

Trochu jsem se obávala, co řekne na můj výtvor. Sice pronesl, že by se dalo zařídit, aby mě hřál jeho kožich, ale přeci jen, mohlo ho to vylekat. Ale spíš to byl můj strach z neznámého, neprozkoumaného území, protože Nokt byl s mou prací spokojen. A co víc, ještě mě pochválil. Žaludek se mi stáhl příjemným očekáváním a na tváři se mi usadil úsměv, tak moc mě ta pochvala potěšila. Kdybych se mohla červenat, byla bych momentálně rudá jak vlčí máky. "Děkuji," špitla jsem pouze a sebevědomí, které jsem před několika okamžiky měla bylo skoro pryč. Nechtěla jsem totiž udělat chybu, protože to, co se mezi námi odehrávalo, bylo příliš krásné.
S ladností a lehkostí, která u vlků nebývá tak často viděna, se stočil na vytvořeném pelíšku. Byl tak blízko! Příjemné pocity z břicha se mi roznesly do celého těla. Bylo to zdaleka něco jiného, než adrenalin, který se žene krví při lovu. Romantička tělem i duší. Ne, nebuď nervózní, neplácni nějakou hloupost. Naskytl se mi pohled na jeho krásně tvarovanou hlavu, mohla jsem si všimnout jemných chloupků na bradě. Bylo to tolik detailů, že mi oči těkaly po celém jeho obličeji. Asi nejdéle jsem se zastavila u jeho očí, ale to jen z důvodu, že mě napadlo, jak bychom se doplňovali. Já mám jizvu a ty trochu slepé oko. Bojte se nás! Jen škoda, že každý na jiné straně. To jsou detaily.
Brzy mu také uniklo zívnutí. Souhlasně jsem přikývla na poznámku, že je to nakažlivé. Snažila jsem se svoje další zívnutí nějak zakamuflovat, protože tímhle stylem bychom tu na sebe jen zívali, jak by se jeden od druhého nakazil. "V tomhle lese? Je to možné. Nebo celkově v téhle zemi? Je to více než pravděpodobné." Dobrodružství mi nevadila, ale někdy i klid a volno nejsou k zahození. Noktova další věta mě nejprve trochu vyděsila, ale hned jsem se uklidnila. Myslí mě, myslí mě! Měla jsem pocit, že bych se mohla vznášet, když dodal, že ten někdo je poblíž. A když k tomu přičtu hravý pohled, který nahodil, tak jsem ta oblaka přímo cítila. Ale snažila jsem se zůstat nohama na zemi, abych to v ten nejkrásnější moment nezkazila. "To ano. Někoho na koho se můžeš spolehnout, komu můžeš věřit," což může platit o všech ze smečky, dodala jsem v duchu, proto jsem svoji odpověď trochu upravila. "Komu můžeš bezmezně důvěřovat." Podívala jsem se mu něžně do očí a u toho se usmívala. "Víš, taky mám pocit, že ten někdo, na koho bych se mohla spolehnout mě zrovna zahřívá... A ne, ty kožešiny to nejsou," dodala jsem se smíchem, kdyby to chtěl náhodou podotknout. Pak jsem trochu zvážněla. "Nokte, smím být ten někdo, kdo bude stát, ležet a sedět po tvém boku?" Žaludek se mi sevřel v napjatém očekávání. Ale po těle jsem cítila jen štěstí.

Popravdě jsem byla moc ráda, že si vybral vnitřek jeskyně a ne sedět venku. Přeci jen ledové poryvy byly čím dál tím víc nepříjemné, jako kdyby si léto vyměnilo žezlo vládnutí ihned se zimou a podzim nějak vynechali. Nezdvořáci! Nokt mi dal jemným úklonem hlavy najevo, abych šla jako první. Usmála jsem se a vyrazila kupředu. Byla to ohromná změna, protože tady se žádný studený vítr neproháněl. Úlevně jsem šla dále dál, k prostoru pro další členy smečky. Držela jsem se na jeho úrovni a najednou prohodil to, co jsem si užívala. "Ano, jsem ráda, že náš úkryt je takový, jaký je. Aspoň nemá vítr takovou šanci nás sem pronásledovat, hihi." Začínala jsem pociťovat lehkou nervozitu, ale takovou příjemnou. Šimrání v břiše jsem chtěla přivodit hladu, ale nebyl to stejný pocit. Tenhle byl lepší. Jen neudělat nějakou botu a nezkazit to. Myslím, že nám zde rodí základy krásného partnerství. Jen kdybych v tom uměla trochu chodit. Přišlo mi, že tohle nepotřebuje nějakou strategii. Jen být stejně hodná a pravdomluvná jako vždy. Doufala jsem, že to Nokt cítí stejně, i když to ani jeden z nás neřekl nahlas. Pomalu bychom k tomu mohli dojít.
Zadívala jsem se na něho, když jsme se blížili k místu, které nabízelo soukromí a jak bylo daleko od vchodu, i celkem teplo. Chvilku jsme na sebe bez promluvení koukali, až Nokt prolomil mlčení. Trochu jsem naklonila hlavu s úsměvem na tváři. "Kožíšku navíc se určitě nebudu bránit. Ale mohl by být tvůj, protože by mi bylo hloupé, aby mě bylo teplo a ty si mrznul." Cítila jsem z něho nervozitu a nevěděla jsem, jestli mi to je líto, že ho uvádím do rozpaků nebo, že to je roztomilé. Když jsme dorazili až k tomu hezkému místu, galantně mi packou pokynul, abych šla jako první. Zahlédla jsem kožešiny, které jsme jako členi měli připravené na spaní a trochu jsem zaváhala, jestli jsem nadhodila dobře, aby byl jeho. Mohl si klidně nějakou tady čapnout a ležet o kousek dál. Proto jsem to udělala chytře. Došla jsem až k nim a chvilku se přehrabovala naskladněným materiálem. Joo, to bych mohla Allairé navrhnout, že bychom ulovili i pár zvířat, ale tak, aby z nich zbylo co nejvíc kožešiny. Nepodařilo se mi najít dostatečně velkou, takže jsem si musela poradit jinak. "Ještě chvilinku," broukla jsem na Nokta, aby si snad nemyslel, že jsem na něj zapomněla, vzala jsem do tlamy dva největší kožichy, co jsem našla a dotáhla je na nejrovnější místo, které jsem našla. Tam jsem je upustila, jeden jsem přetáhla o kousek dál, ale stále jsem je nechala kusem na sobě, aby vytvořily jakousi velkou podložku. Když jsem byla se svou prací spokojena, tak jsem si, možná trochu úmyslně, lehla na místo, kde se překrývali, takže si ji Nokt nemohl posunout někam dál. Ale stále měl za mnou spoustu místa, aby si přilehl. Byla jsem na své dílko pyšná. "Tak pojď, ať ti není zima. Vypadáš, že spánek uvítáš," poslední slova jsem doprovodila velkým zívnutím, ale snažila jsem si dát před čumák packu, aby mi neviděl až do žaludku. "Pardon, musím uznat, že spánek taky uvítám." Měla jsem na jazyku spoustu otázek, ale ještě víc příběhů, se kterými jsem ho chtěla seznámit. Nevím, kde se to tak vzalo, možná z touhy se navzájem více poznat. Vždyť já ani pořádně nevěděla, kde se narodil nebo kolik má sourozenců. Koukala jsem na něj z vytvořeného pelíšku a doufala, že si brzy přilehne. Nejraději bych zabořila hlavu do jeho kožíšku a usnula tak, ale to jsem ještě musela počkat. Ale co už nemuselo čekat, bylo přiznání, že mi je s ním dobře.

// Omlouvám se, zítra to tu bude. :)

// Sarumen

Cesta ubíhala v uvolněném tempu a hlavně v příjemné společnosti. Byla jsem tak spokojená, jak vlčice jen může být. Zamyslela jsem se nad Noktovou otázkou, co se dělo, když byl na druhé straně zrcadla. "No, dělo se toho spoustu. Všichni se nahrnuli k zrcadlu, ale zároveň jsme se zdržovali co nejdál, aby se náhodou nerozbilo a ty si tam nezůstal uvězněný. A trochu se mi to motá, ale byl si na naší straně, když začaly z nebe padat borůvky a nakonec i zmrzlina? Borůvková," dodala jsem, i když to mohlo být zřejmé, když se z nebe snášely nejprve borůvky. "No, já se nechtěla mačkat s ostatními u toho rámu, tak jsem běžela k batohu Mlhahule a měla tam dvě věci. Prášek a takovou větvičku. Usmyslela jsem si, že by ti mohl pomoci prášek, ale myslím, že by ti nebyl k ničemu. Byl totiž létající." Nechtěla jsem rozebírat, že jsem v tu chvíli na jeho pomoc moc nemyslela, protože jsem si poletovala v oblacích. Po chvilce jsem si na vymýšlení záchrany vzpomněla, ale to už vyběhl ven, takže to určitě nebylo vůbec podstatné. Na chvilku jsem se odmlčela, ale ticho nebylo, protože mi popisoval, co se dělo na jeho straně zrcadla. "Muselo to tam být úchvatné," dodala jsem, i když jsem si to pořádně nedokázala představit.
Řeč přišla i na moji úvahu, proč jsme vlastně byli vlčaty. Upřímně, když jsem nad svou odpovědí přemýšlela, musela jsem si dát za pravdu. Neušlo mi, jak jeho oháňka lehce a jakoby nenápadně připlula k mé a zase pryč. Na tváři se mi usadil úsměv, protože mi to přišlo úžasně roztomilé. Nokt byl rád, že jsme se vydali do úkrytu a jeho zívnutí mě utvrdilo v tom, že jakmile si lehneme, oba padneme do říše snů. Dorazili jsme ke kamenům, které stačilo vyskákat a byli jsme u vchodu do úkrytu. Elegantně jsem vyskákala všechny kameny a možná až moc nápadně jsem u skákání vrtěla zadkem. Celá moje mysl mi totiž podávala zprávy typu: trochu se natřásej, ať se mu líbíš, neříkej tohle, řekni tamto. Bylo to trochu k zbláznění, ale podobné pocity jsem nezažila tak dlouho, že jsem si to i užívala. Dorazila jsem ke vchodu jako první, ale slušně jsem si sedla zády k němu a čekala, až vyskáče Nokt. Kolem mě se prohnal chladný vítr. Trochu jsem se zachvěla zimou. Zdá se, že léto nadobro odchází. Vzpomněla jsem si, jak mi tu Neyteri oznámila, že jsem se stala lovkyní pro smečku. Měli bychom jít něco ulovit. Aby smečka nepadla hlady. A musím na to sehnat vlky. Trochu jsem se otřásla při představě, jak to vlastně všechno bude. Mezitím se z pod skály vyloupl Nokt a jestli si všiml, jak jsem se otřásla, doufala jsem, že to bude přičítat zimě. Ale proč vlastně? Klidně mu to všechno řeknu, že mám obavy, jestli tak velké břemeno zvládnu. Jen nechci vypadat jako slaboch. Raději jsem zahnala negativní myšlenky pryč. "Půjdeme dovnitř nebo zůstaneme ještě chvíli venku? I když, zdá se, že dny pro sezení venku už pomalu odchází." Narážela jsem na další poryv větru, který se kolem nás prohnal. Ale jestli bude chtít být ještě venku, nebude mi to vadit. Jsem přece vlk a žádná rozmazlená a zimomřivá myš.

// Dneska to tu bude, omlouvám se, nevšimla jsem si. Museli jsme řešit věci kolem pohřbu, ale už jsem zpět a dneska opravdu napíšu. :)

// V pohodě, zkusím napsat ještě dneska, ale spíš možná zítra. :)

// Se mnou počítej na fotku a nejspíš i u drabblu :)

// Když budete moc spěchat, tak mě přeskočte, ale pokud ne, tak ve čtvrtek to tu bude. :)

Oplatila jsem Noktovi jeho úsměv, když mi zuby sundal kousek bláta. Rázně jsem přikývl, že opravdu jsem v pořádku. Neznala jsem odpověď na otázku, kam se ztrácí naše průvodkyně. "Možná se rozplyne do mlhy a z ní nás sleduje a ochraňuje." Nebylo to nijak potvrzené, ale přišlo mi to jako nejlepší vysvětlení.
Po mém dlouhém, možná i trochu rychlém monologu se šedivý vlček odmlčel. Bála jsem se, že jsem ho zaskočila, urazila, nebo cokoliv jiného, ale zdálo se, že si to jen potřebuje urovnat. Přeci jen, byla to spousta informací. A jaká byla moje radost, že se vůbec nezlobí a chápe mě. Ještě to dodal s takovým úsměvem, po kterém mi po zádech projela mrazivá vlna, která však byla příjemná. Přišlo mi, že si všiml slz, které se mi dostaly do očí, ale moc na ně neupozorňoval. Jen mi řekl, abych se netrápila, tak jsem se o to pokusila. A šlo to celkem dobře, když mi šťouchl do tváře. Přátelsky jsem po něm chňapla a u toho se usmívala. I když uvnitř jsem si slíbila, že mu to nějak vynahradím. "Také se cítím unaveně. Tvůj nápad jít si zarelaxovat je velmi dobrý," dodala jsem lehce. Pokračovali jsme příjemným tempem, které nevyčerpávalo, ale napadlo mě, jestli bychom si trochu nezasoutěžili. A nejsi na to už moc stará? Měla jsem nutkání utíkat a zahrát si na babu, ale přeci, měla bych se chovat jako dáma. Proto jsem mu pokračovala po boku a občas zhoupla ocasem tak, aby do něj narazil. Ale samozřejmě v tom nebyl úmysl. Teda byl, ale mohla jsem se tvářit, že ne. Někdy je třeba být jako vlče. "Možná nám měla tahle zkušenost připomenout, že nemáme zapomínat na to, se občas chovat jako vlčata. Umět si užít života bez nějakých starostí." Řekla jsem to bez rozmyslu, asi stejně jako Nokt pronesl otázku nad ochránkyní. Nořili jsme se hlouběji do hvozdu a přítomnost nám dělala mlha.

// Úkryt

// Úplně v pohodě, aspoň jsem zapojila víc mozek. :D