Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Úkryt

Darkie mě nějak předehnala. Následovala jsem její stopu a naslouchala. Jestli její kroky zaslechnu a pomohu s úkolem nesnadným. Ale společnost mi dělal jen stín. Vzdala jsem snahu dohnat mladou vlčici. Raději jsem přemýšlela, zda se mám krýt před vichřicí. I když, nebyl to tak silný vichr, ale z vyhřátého úkrytu by se neroztřásl jenom machr.
Začichala jsem ve vzduchu a správný směr označila. Nesly se odtamtud všemožné pachy, tak jsem vykročila. Tělo se lehce neslo, jen v duši jsem měla těsno. I hvozd truchlí pro naši vůdkyni. Tak jako budou tesknit všichni. Do nosu mě zašimral miláčkův pach. Ale nesl se z jiného místa a mě zachvátil strach. Vítr totiž přinesl i pach naprosto cizí. Zastavila jsem a čekala jestli zmizí. Pachy se však nesly stále a moje rozhodnutí jít podpořit Darkii mělo namále. Co když Nokta napadl vetřelec? Nebo provází nového člena a já bych byla na obtíž přec. Rozhodla jsem se vydat za vlčí skupinou a zeptat se, co je to za věc podivnou.
Znovu do kroku jsem se dala a vlky brzy vyhledala. Byla tu spousta známých tváří, Aseti, Newlin a... Kdo je ta vlčice a proč se na mě tak mile tváří? Podobná byla Maple, ale její obličej byl jiný. Potřásla jsem hlavou, na víc mi nezbylo síly. Tolik divných věcí se kolem dělo, ale podle pachu ji jméno Maple sedělo. Doufala jsem, že to je ona a brzy bude mít příležitost, aby vše vyprávět mohla. "Ahoj," pronesla jsem mile a smutně do ticha. Víc jsem neměla odvahu říkat a zahrála jsem si na tichého mnicha. Jen jsem se na Morfea zahleděla a spoustu nevyřčených slov v očích měla. Ale nejen slova lítosti jsem pocítila. I otázka kolem Nokta a neznámého pachu mě přepadla. Co když jsem se spletla a měla mu jít záda krýt. Věřím, že kdyby měl problém, začal by výt.

Taky jsem nějak nestíhala a nakreslila jsem jen jeden obrázek. A navíc, kreslení mi nikdy nešlo, tak se prosím neděste. :D
http://leteckaposta.cz/243047794

// Mám od Aseti vzkázat, že odpoví později, protože má nějaký problém s přihlášením se. :)

// Můžu taky? Jen bych došla až zítra, jestli by to nevadilo. :)

// 1. úkol

Cítila jsem smutek kolem sebe, ale už byl o trochu mírnější, než tomu bylo před chvilkou.
Darkie to nesla velmi statečně. Nejspíš jí hodně pomáhalo, když cítila naší oporu. Znovu jsem se zadívala na sochu. Přišlo mi, že z ni sálá život pro všechny ve hvozdu.
Když mladá vlčice promluvila, otočila jsem hlavu zpátky na ni. Přikývla jsem. Byla jsem ráda, že nechce odejít nadobro. Jen někam do ústraní, aby si mohla utřídit myšlenky. Taky bych na chviličku měla jít její přeměnu vstřebat. Přála by si, abychom ji nějak uctili a žili v radosti dál.
Na její větu jsem přikývla. Jen jsem si nebyla jistá, jak to Morfeus vezme. On ji miloval. Velice moc. Bylo mi ho líto, ale věděla jsem, že jako smečka ho určitě podpoříme. Ohlédla jsem se zpátky do vnitřku úkrytu. Nechtělo se mi opouštět nyní už vychladlé kožešiny, ale ani jsem tu nechtěla zůstat sama. Vrátila jsem se, abych uklidila pelíšek. Když jsem se na něj divala na tváři se mi usadil úsměv. Už se těším, až se znovu k Noktovi přivinu.
Vyšla jsem z úkrytu ven. Darkii a cizího vlka jsem již neviděla, ale bylo dost možné, že jsem je přehlídla, protože jsem zůstala u vchodu stát s otevřenou pusou. Všude kolem se snášel sníh. Bylo ho tolik, že stromy v dálce ani vidět nebyly. Chvilinku jsem zusta stát před vchodem a vstřebávala jsem tu zimní atmosféru. Pro někoho byla zima deprimující, ale já jí měla ráda. Konečně jsem zavřela tlamu a opatrně seskákala do hvozdu. Při dopadu jsem nevydala žádný zvuk, sníh ho celý polapil. Vítej zimo. Ve tvém tichu a klidu se budou dobře rovnat myšlenky. Vydala jsem se hlouběji do lesa a na cestu mi mimo mlhy dělaly společnost i sněhové vločky.

// Sarumenský hvozd

// Promiň Therione za přeskočení, během dne už čas Mít na napsání nebudu.
//A psano na mobilu, snad tam někde nejsou nesrovnalosti. :D

Situace se přeci jen trochu uvolnila a vysvětlila, ale stále zde panovala smutná atmosféra. Ač byla Darkie ještě poměrně mladá vlčice, přišlo mi, že to má v hlavě srovnané. Pochopila můj prvotní postoj a vzala za vlka plnou zodpovědnost. Tím jsem ji začala brát více dospěle, což mi mělo dojít hned na začátku. Úsměv jsem jí oplatila, i když už její pozornost byla zaměřena na béžového vlka. Také jsem se na něho podívala a v očích jsem zahlédla, že byl mými slovy překvapen. Aby ne, když jsi mu chtěla nejdřív vyprášit kožich. Když se mu Darkie věnovala, vypadal, jako kdyby pomalu vylézal z úkrytu.
Brzy se ozval Nokt a hlas mu na chvilku vypověděl službu. Podívala jsem se na něho a v očích se mi zračila něha. Tak ráda bych mu řekla něco povzbudivého, ale zdálo se, že si potřebuje ustálit myšlenky a vstřebat, co se dozvěděl. Sám. Ne všichni si rádi povídají o nepříjemných zjištěních. Někdo na to potřebuje klid. Nechtělo se mi s ním loučit tak brzy, ale věděla jsem, že ho zase brzy uvidím. Opětovala jsem mu políbení a usmála se na něj. Ale nevěděla jsem, jestli počkám přímo tady nebo v lese. Přeci jen, měla jsem i svou loveckou povinnost, kterou bych měla začít plnit co nejdříve.
Na chvilku jsem se však ještě zamyslela. Nebylo pochyb o tom, že Nokt tohoto vlka zná. Možná, že byli bráchové, proto se k němu choval tak přátelsky. Co se mu ale asi tak mohlo stát? Neměla jsem však čas přemítat, nebo dokonce vyzvídat. Bylo na čase jednat a také si utřídit myšlenky. Ale ještě jedna věc zůstala nedořešená. Otočila jsem se na Darkii. "Asi máš pravdu, měli bychom na chvilku odejít. Ale doufám, že jsi nemyslela nadobro. A ještě, když potkám Morfeuse, mám mu tu smutnou pravdu sdělit nebo to nechat na tobě?" Nechtěla jsem nijak zasahovat nebo se vtírat do rodiny. Ale přeci jen bych měla vědět, jak si představuje šíření takové informace, protože bych mohla vyzradit něco, čemu by se chtěla postavit sama. A členové mají právo vědět, co se stalo jejich alfě. I když to zřejmě nikdo nikdy nepochopí. Dívala jsem se na oba vlky a čekala na vyjádření.

// Odpovím zítra, dneska nestíhám :)

Je možné prožívat štěstí a najedou cítit smutek a žal? Zjišťovala jsem, že to možné je. Stále jsem seděla a pozorovala nehybnou sochu. Cítila jsem, Noktův pohled, i když jsem nevěděla, jak dlouho na mě spočinul očima. Cítila jsem i přítomnost mladé vlčice, která přišla a posadila se vedle mě. Bohužel mi potvrdila, to co jsem si myslela a nebylo to o nic lehčí, ani když ta strašlivá věc byla vyslovena nahlas. Neplakala jsem. Chtěla jsem být silná, už kvůli její dceři, I když, ona se zdála celkem vyrovnaná. Třeba to zpracovávala už dýl, A možná jí pomohl ten cizí vlk. Podívala jsem se na na Darkii. "Také je mi to moc líto," přidala jsem se k Noktovi, ale víc jsem nevěděla, co říct. Zatím nebylo co.
V hlavě se mi začalo ozývat, že by to někdo měl říct Morfeovi, jestli to už neví. Jak zareaguje? Nevím, co bych na jeho místě dělala. Ohlédla jsem se na Nokta. Nedokázala jsem si představit, jak by mi bylo, kdybych ho našla jako sochu. Nedala bych to. Můj milý nabídl, že je necháme osamotě, pokud si to budou přát. Než jsem mohla něco namítnout nebo jeho slova potvrdit, přišel neznámý vlk k nám. Předtím jsem zaslechla, jak zašeptal, něco jako omluvu. Naklonila jsem na něj hlavu. Díval se na mě dost plaše? Nemohla jsem si vybrat, jak se díval po okolí. Očividně mu bylo jasné, že by tu neměl být. Ale na druhou stranu, ani jeden vlk ho nevyháněl. Noktisiel ho evidentně znal a zdálo se mi, že Darkii hodně pomáhá jeho přítomnost. Byla bych ohromně krutá, kdybych ho jako jediná poslala pryč. Někdy musí smečková povinnost stranou, když se jedná o tak velký problém. Vstala jsem a bokem jsem se přitiskla k Noktovi. Srst jsem neměla již naježenou, ale trochu nedůvěry jsem k cizinci pociťovala. Měla jsem z něho zvláštní pocit. Když se ale zeptal sám od sebe, jestli má už jít, utvrdil mě v tom, jaký postoj k němu zaujmu. "Jako členka smečky, bych tě měla požádat o odchod, ale z vlčího hlediska (// jo, bylo mi blbý napsat lidského :D) tu tvá přítomnost nevadí, protože se mi zdá, že je prospěšná. Předpokládám, že jsi tu na pozvání Darkie, takže je jen na ni, kdy tě požádá o odchod." Snažila jsem se dát do slov povzbuzení a na tváři jsem měla úsměv. Nechtěla jsem vypadat jako zlá vlčice, protože jsem taková nebyla. Podívala jsem se na Nokta a mrkla na něho, aby věděl, že jsem jeho nabídnutí nepřeslechla a už se k němu dostávám. Poté jsem se obrátila k mladé vlčici. "Jestli si to přejete, tak se odebereme pryč." Sice mi na tváři seděl lehký úsměv, ale uvnitř jsem cítila, že se s tím, co se Neyteri stalo budu muset ještě nějak vyrovnat.

// Doufám, že nějak nepředbíhám, ono to pořadí asi ještě není zcela daný, že jo? :D

Nokt byl výborný posluchač. Zcela určitě mě vnímal, protože v jeho očích jsem nezahlédla po celou dobu vyprávění, že by se zatoulal v myšlenkách někam pryč. Navíc, než jsem začala vyprávět, řekl mi, že když mě něco trápí, trápí to i jeho. Byla jsem dojatá, protože u mě samozřejmě platilo také, že mu budu oporou, tak jsem to trošinku brala jako samozřejmost. Ale slyšet ta slova vyřčená nahlas bylo povzbuzující. Musím se naučit tyto věci i říkat, ne je jenom dělat. Je zcela jasné, že mu budu stát po boku, protože to partneři dělávají a bude mi i ctí. Ale určitě mu udělá radost, když je i ode mě uslyší. Někdy, až bude ta pravá chvíle.
Když jsem vyprávění zakončila, poděkoval mi. Nic víc ani říkat nemusel. I to bylo známkou toho, že mě poslouchal. Přišlo mi zcela přirozené, aby to věděl. I když jsem mu to nepověděla celé. Ne že bych něco zamlčovala, ale pro teď nebylo důležité znát všechny detaily. Vyřkl i větu, nad kterou by se dalo dlouho uvažovat. Nejspíš si i on nesl nějaké strašáky z minulosti, ale nechtěla jsem a ani jsem neměla právo ho nějak nutit do toho, aby se mi i on svěřil. Až bude chtít a bude se cítit připravený mi to povědět.
Netušila jsem, jestli se chichotá oblíznutí jako takovému nebo jestli ho to zalechtalo, či jen z prosté radosti. Sázela jsem na to třetí a culila jsem se na něj jako sluníčko. Lehounce mi stiskl ouško, což mi vykouzlilo šibalský úsměv na tváři, protože jsem začala přemýšlet, kam ho štípnu já. Už jsem viděla, jak se z toho začíná rodit škádlivá bojovka, protože se tmavý vlk chystal potvrdit otázku ohledně ležení. Jenže něco ze zvuků nebo dokonce pachů ho přesvědčilo o opaku. Cítila jsem, jak se dovádivá atmosféra ztrácí a kolem nás se vytvořilo zmatení, které tryskalo i z medových oček, která se na mě dívala. Naklonila jsem hlavu na stranu, protože kdo známý by mohl Nokta tak zmást tím, že by se tu ukázal. Navíc v úkrytu. Byla to pro mě záhada, zřejmě však menší než pro něho. "Samozřejmě, že nevadilo. Pořádně to zkontroluj, ale vím, že neblázníš, ať už slyšíš kohokoliv, " dodala jsem s lehkým úsměvem. Oplatila jsem mu přitisknutí a nasála jeho příjemnou vůni. Teď je pravá chvíle ukázat, jak mu stojíš po boku, prolétlo mi hlavou, když jsem se dívala na partnerovo mizející tělo.
Pomalu jsem vstala a protáhla si nohy. Trochu smutně jsem se ohlédla po pelíšku, ale smutek nepramenil hlavně z toho, že nám vychladne. Spíš z toho, že když ho uklidím, definitivně se přestaneme válet a vrátíme se do každodenního ruchu smečky. Zatím to tu nechám, rozhodla jsem se a vydala se za hlasy.
Zvuky se ozývaly z místnosti alf, proto jsem tam zvědavě šla taky, i když jsem tam neměla co dělat. Zastavila jsem se u Noktova boku, takže jsem ještě v alfa jeskyni nebyla. To však byla ta poslední věc, která mě zrovna trápila. První mi pohled padl na dva vlky, kteří se k sobě choulili. Jedním z nich byla Darkie, se kterou jsem se potkala snad jen jednou, nicméně díky jejímu zbarvení se mi lehce vybavilo její jméno. Druhého vlka jsem neznala, takže se mi naježily chlupy na krku a chtěla jsem ho začít vyhánět, protože jeho pach nebyl v hvozdu nikdy přítomný, tak by v úkrytu neměl co dělat. Nicméně Nokt z jeho přítomnosti nijak nešílel a pokud jsem to dobře pochopila, tak než jsem přišla, zdravil jeho a ne vlčici. To byl asi jediný důvod, proč jsem nezačala vrčet, nicméně obezřetnost mi zůstala. I s trochu naježenou srstí. Zadívala jsem se na černobílou vlčici, která se tvářila velice smutně. Chtěla jsem za ní dojít a zeptat se co jí trápí, ale pohled mi padl na sochu, která byla u vchodu. Začala jsem si ji z mého místa prohlížet detailněji, protože mi bylo divné, že bych si jí nevšimla, když jsme šli kolem dovnitř. A hlavně, vypadala úplně přesně jako Neyteri? Nebylo možné, aby to byla ona. I když jsem s ní naposledy hovořila někde v těchto místech, nemohla se přece změnit jen tak na sochu. Trochu se mi začaly třást nohy z toho, jak jsem doufala, že to co oči vidí, není pravda. Raději jsem si sedla, aby se mi nohy nepodlomily a stočila jsem zrak zpátky na ležící vlky.

Nebylo nic překvapivého, že jsem Nokta probudila. Ale vůbec se na mě nezlobil, naopak byl moc milý a empatický, hned mě začal utěšovat. S jeho péčí mi ten sen už nepřipadal tak strašlivě. I slzy mi přestaly téct. Užívala jsem si jeho uklidňující dotyk. Nabídl mi, že se můžu vypovídat, ale do ničeho mě nenutil. Bylo to jen na mě. Tuhle vlastnost jsem u ostatních vlků či vlčic oceňovala. Že za každou cenu nepotřebovali znát, co se tomu druhému stalo, že se takhle chová. Byla jsem moc ráda, že tuto vlastnost má i můj milý vlk.
Opatrně jsem zvedla hlavu, abych mu nějak neublížila, když měl tu svoji položenou na mě. Vyhledala jsem jeho oči a zadívala se do nich. Přemýšlela jsem, jestli je teď ta správná doba mu poodkrýt něco z minulosti. Přeci jen, tahle chvíle byla krásná, nechtěla jsem ji kazit něčím smutným. Stačilo mi, když jsme se o sebe takhle opírali. Ale když mi drcnul do čumáčku, jako kdyby mi tím dodal odvahu. Nejprve jsem mu oblízla tvář, abych se ujistila, že odvaha neodešla stejně rychle, jako přišla a spustila jsem. "Asi ano, děkuji ti, že mě vyslechneš. Ale nechci, aby si tím byl nějak zatížený," řekla jsem potichu, ale dál jsem mluvila silnějším hlasem. "Řeknu ti ve zkratce, co se mi přihodilo, aby si pochopil můj sen. I když už se mi trochu v paměti mlží, jak přesně to bylo. Nenarodila jsem se tady, ale hodně daleko v horách. Měla jsem dva brášky a vůbec celkově nás bylo ve smečce hodně vlčat. Jednou, když jsme šli na lov, tak nás překvapil oheň. Ani nevím, kde se tam vzal. Všichni z toho začali bláznit, teda my mladší, dospělí se nás snažili odvést rychle do bezpečí. Jenže jedno vlče, o kterém jsem si myslela, že je mým nejlepším kamarádem, se rozběhlo pryč, ale cestou srazilo oba brášky někam do chřtánu toho ohně. Tu scénu mám pořád před očima, bohužel tu si pamatuju dobře. I s jejich křikem. A o tom se mi zdálo, ale už dlouho se mi to nestalo. A aby toho nebylo málo, na konci toho snu na mě spadl strom, ale to se ve skutečnosti nestalo." Při vyprávění jsem se Noktovi snažila dívat do očí, ale brzy jsem se zadívala někam do dálky. Ale když jsem skončila, stočila jsem oči zpátky k němu. Možná jsem to nechtěla úplně přiznat, ale ulevilo se mi. Doufala jsem, že jsem nějak neklesla v jeho očích, ale každý měl nějakou minulost, se kterou nějakým způsobem bojoval. "Nikdy jsem však nepřestala věřit, že to nějakým způsobem přežili." Uvažovala jsem, jestli mám pokračovat, ale říkala jsem si, že to prozatím stačilo. I tak jsem se cítila lehce silnější, protože jsem nebyla na své trápení sama.
Na tváři se mi usadil lehký úsměv. Takový, co říkal, že zatím není třeba více slov a že jsem moc vděčná, že tu se mnou je. Znovu jsem mu dala malou pusu, tentokrát na čumák, když tu jsem zaslechla zvuk, který se nesl z přední části úkrytu. Natočila jsem hlavu tím směrem a nastražila uši, jestli se mi to nezdálo. Bylo možné, že ano. Zvuky se v jeskyních mohly všelijak deformovat nebo klidně přicházet zvenčí. Otočila jsem se zpátky k Noktovi. "Slyšel jsi to? Myslíš, že bychom to měli jít prozkoumat nebo ještě budeme ležet?" Koneckonců tohle je úkryt, může sem kdokoliv ze smečky. "Osobně jsem pro ležení," dodala jsem s hravým úsměvem.

Ještě než jsem se ponořila do hlubokého spánku jsem zaregistrovala přání na dobrou noc. Projela mnou vlna příjemného mrazení, protože princezno mi snad nikdo nikdy neřekl. A nebudu lhát, bylo to tak příjemné na poslouchání. Budu muset taky vymyslet nějaké miloučké přezdívky, ale originální, aby to nevypadalo, že se jen opakuju, pomyslela jsem si líně a šťastně vydechla, když jsem ucítila hlavu mojí druhé polovičky na těle. S ním jsem měla pocit bezpečí a krásně hřál. Uvolnila jsem celé tělo a vydala se vstříc snům.

Les. To bylo to první, co jsem viděla, když jsem otevřela oči. Ale jak je to možné? Byli jsme v jeskyni. Jasně jsem si pamatovala, že jsme usínali s Noktem bok po boku. Začala jsem se zmateně rozhlížet, protože Nokt tu nikde nebyl. Při rozhlížení mi začalo docházet, kde jsem. Rozběhla jsem se po cestičce, která mi byla důvěrně známá, i když na dlouhou dobu byla zapomenutá. Přiběhla jsem do své rodné smečky a vše bylo tak, jak jsem si to pamatovala. Jeskyně, mýtinka, všechno. Dokonce i vlci byli stále stejní. Což by ale neměli být. Tak moment, tady něco nehraje. Na chudáka Noktisiela jsem prozatím zapomněla, protože jsem se začala obávat jiné věci. Toho, co uvidím. Néé, prosím, já nechci. Musím se probudit a musím hned. Chtěla jsem zůstat stát, nebo prostě dělat něco jiného, ale sny se nedají tak jednoduše řídit. Cítila jsem, jak mě tlapky nesou na místo neštěstí. Brzy moje oči uviděly vysoké plameny, které se šplhaly po stromech, paniku v očích vlků, které jsem znala a hlavně to, co jsem už nikdy vidět nechtěla. Těla bratříčků mizející v těch nenasytných plamenech. Začala jsem se dusit vzlyky a plameny, když tu jsem uslyšela praskání dřeva. Otočila jsem se přesně ve chvíli, kdy se na mě řítil strom... A já se s trhnutím probudila. Srdce mi bilo splašeně, dýchala jsem zrychleně a na tváři jsem cítila slzy.
Opatrně jsem otočila hlavou na Nokta, kterého jsem svým pohybem musela určitě probudit. Cítila jsem se provinile, že jsem ho nenechala spát, tak jak by si zasloužil. Snažila jsem se nenápadně tlapkou otřít slzy a poté jsem se mu hlavou zabořila do kožíšku na hrudi. "Omlouvám se, že jsem tě probudila. Klidně můžeme ještě spát, jestli se ti to podaří," znělo to trochu přidušeně, jak jsem mu mluvila do kožichu, ale potřebovala jsem cítit jeho klidné a statné tělo. Nevěděla jsem jestli ještě usnu, nicméně se mi aspoň uklidnil tep a zklidnilo dýchání.

// Jůů děkuju. :) A chtěla jsem se omluvit, ale focení se nezúčastním. O:)

Začínala jsem být napnutá jako struna. V mysli jsem se ještě vrátila k větám, které pronesl o zívání a o tom, co se dělo na Galliree. Byla toho spousta, co bych mu mohla vyprávět nebo co by naopak mohl povyprávět mě. Na to však byla ještě spousta času a popravdě, myšlenky mi na tato témata v hlavě skoro vůbec nezůstávala. Čekala jsem totiž, co odpoví na nabídnutí mé poloviny k té jeho. Sice jsme leželi klidně na zemi, ale cítila jsem, jak mi srdce hlasitě tluče. Byla jsem přesvědčená, že to musí slyšet i Nokt. Nezdálo se však, že jeho ouška jsou nasměrovaná k mé hrudi, takže to asi tak slyšet nebylo.
Zaměřila jsem se na jeho tvář, abych zjistila, jak se tváří a našla jsem úsměv, který byl něžný, jako jarní vánek. Tak milý a laskavý, jako kdyby mě jím chtěl pohladit po duši. Bez dechu jsem si poslechla jeho odpověď. Souhlasí. Budeme tvořit pár, jeden celek. Na tváři se mi usadil úsměv a konečně jsem zhluboka vydechla. Nechala jsem se unášet jeho medovým pohledem a bylo mi krásně. Nervozita a strach odpluly a srdce se mi začínalo uklidňovat. "Tvoříme," vydechla jsem šťastně. Při letmém dotyku čenichů jsem mu chtěla oblíznout ten jeho, ale byl rychlejší, což mi vůbec nevadilo, protože to bylo příjemné. Když se odtáhl, trochu jsem se bála, že už mi žádnou pusinku nedá, ale on se jen naklonil k mému oušku a zašeptal slova, která jsem ještě od nikoho neslyšela. Znovu se mi zrychlil tep a já se nemohla tvářit víc spokojeně, než v této chvíli. Natáhla jsem se k Noktově hlavě a cestou k jeho uším jsem mu oplatila polibek, který jsem mu jemně usadila přímo na špičku nosu. "Taky tě miluji," pošeptala jsem pro změnu já, přitiskla mu čelo k čelu a chvilku tak nechala naše hlavy o sebe opřené.
Ač to bylo v této situaci úplně nevhodné, tak jsem si proti své vůli zase zívla. Celé to vypětí a následný pocit štěstí mě vyčerpaly víc, než jsem si připouštěla. Pomalu jsem zvedla hlavu a stále s úsměvem jsem vtiskla Noktisielovi pusu na tvář. "Nebudeš mít nic proti, když se prospíme?" Jelikož jsme leželi proti sobě, uvažovala jsem, jak bude nejlepší si lehnout, protože jsem ho chtěla cítit po svém boku, i když se probudím. Stále jsem svému štěstí nemohla pořádně uvěřit. Nakonec jsem se pomalu přisunula k jeho tělu a stočila jsem se v podstatě tak, že si o mě mohl opřít hlavu. I tlapky, kdyby chtěl. A zároveň jsme se mohli vzájemně zahřívat. Ještě, než se mi zavřela víčka jsem zvedla hlavu a lehounce mu vtiskla oblíznutí na čumáček. "Dobrou noc můj drahý," řekla jsem sladce, položila si hlavu na tlapky a nechávala se pomalu odnášet do říše snů.

Osobně se rozvržení dnů taky často nedržím, i když se o to někdy pokouším. Takže jsem pro to roztáhnout a tvůj návrh mě zaujal nejvíc. :D Jinak, co se týče akce, moc ráda se nějaké zúčastním. A asi úplně nepomůžu s vymýšlením, ale mohla bych se trochu zasnažit. To, co psala Asta zní dobře. :D

Trochu jsem se obávala, co řekne na můj výtvor. Sice pronesl, že by se dalo zařídit, aby mě hřál jeho kožich, ale přeci jen, mohlo ho to vylekat. Ale spíš to byl můj strach z neznámého, neprozkoumaného území, protože Nokt byl s mou prací spokojen. A co víc, ještě mě pochválil. Žaludek se mi stáhl příjemným očekáváním a na tváři se mi usadil úsměv, tak moc mě ta pochvala potěšila. Kdybych se mohla červenat, byla bych momentálně rudá jak vlčí máky. "Děkuji," špitla jsem pouze a sebevědomí, které jsem před několika okamžiky měla bylo skoro pryč. Nechtěla jsem totiž udělat chybu, protože to, co se mezi námi odehrávalo, bylo příliš krásné.
S ladností a lehkostí, která u vlků nebývá tak často viděna, se stočil na vytvořeném pelíšku. Byl tak blízko! Příjemné pocity z břicha se mi roznesly do celého těla. Bylo to zdaleka něco jiného, než adrenalin, který se žene krví při lovu. Romantička tělem i duší. Ne, nebuď nervózní, neplácni nějakou hloupost. Naskytl se mi pohled na jeho krásně tvarovanou hlavu, mohla jsem si všimnout jemných chloupků na bradě. Bylo to tolik detailů, že mi oči těkaly po celém jeho obličeji. Asi nejdéle jsem se zastavila u jeho očí, ale to jen z důvodu, že mě napadlo, jak bychom se doplňovali. Já mám jizvu a ty trochu slepé oko. Bojte se nás! Jen škoda, že každý na jiné straně. To jsou detaily.
Brzy mu také uniklo zívnutí. Souhlasně jsem přikývla na poznámku, že je to nakažlivé. Snažila jsem se svoje další zívnutí nějak zakamuflovat, protože tímhle stylem bychom tu na sebe jen zívali, jak by se jeden od druhého nakazil. "V tomhle lese? Je to možné. Nebo celkově v téhle zemi? Je to více než pravděpodobné." Dobrodružství mi nevadila, ale někdy i klid a volno nejsou k zahození. Noktova další věta mě nejprve trochu vyděsila, ale hned jsem se uklidnila. Myslí mě, myslí mě! Měla jsem pocit, že bych se mohla vznášet, když dodal, že ten někdo je poblíž. A když k tomu přičtu hravý pohled, který nahodil, tak jsem ta oblaka přímo cítila. Ale snažila jsem se zůstat nohama na zemi, abych to v ten nejkrásnější moment nezkazila. "To ano. Někoho na koho se můžeš spolehnout, komu můžeš věřit," což může platit o všech ze smečky, dodala jsem v duchu, proto jsem svoji odpověď trochu upravila. "Komu můžeš bezmezně důvěřovat." Podívala jsem se mu něžně do očí a u toho se usmívala. "Víš, taky mám pocit, že ten někdo, na koho bych se mohla spolehnout mě zrovna zahřívá... A ne, ty kožešiny to nejsou," dodala jsem se smíchem, kdyby to chtěl náhodou podotknout. Pak jsem trochu zvážněla. "Nokte, smím být ten někdo, kdo bude stát, ležet a sedět po tvém boku?" Žaludek se mi sevřel v napjatém očekávání. Ale po těle jsem cítila jen štěstí.