Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Sarumen

|FILLER|

Šli jsme v dobrém tempu. Každý z členů se zabýval svými myšlenkami. Poslouchala jsem, jak Newlin vyprávěl o Setii a o nějakých alergiích. Víc než alergie mě zaujala zmínka o Setii. Došlo mi, že jsem tuto rudou vlčici neviděla už pěkně dlouhou dobu. Vlastně naposledy, když se z toho vlka stala nějaká koule. Ani nevím, jak se jmenoval. Ale když jsem odtamtud odcházela, tak jsem našla tuhle věcičku na tlapku. Vrátila jsem se zpátky, když Newlin zavolal, aby na něj ostatní počkali. Zatřepala jsem hlavou, protože jsem musela mít jasnou mysl. Rozběhla jsem se za šedým vlkem a po vzoru ostatních i já překonala řeku.

// Tmavé smrčiny

// Taky jsem pro, protože jinak nemáme šanci to zvládnout. :D takže změna na řeku? :)

Bála jsem se, aby má slova nebyla nějak moc troufalá. Myslela jsem je samozřejmě vážně, ale za teto situace mohla i podpora být vlezlá. Naštěstí se zdálo, že se mnou skoro všichni souhlasí. Newlin dokonce moji teorii rozvinul, takže teď nebylo těžké vidět Neyteri všude kolem nás. Chtě nechtě, musela jsem se usmát. Maple a Aseti se na nás dívaly, přizvukovaly a v jejich očích jsem viděla menší bolest. I Darkie se zdála být vděčná, silnější a taková dospělejší. Jen Morfeus se zdál být pohlcen v temnotě stejné, jako jeho srst. Nemohla jsem tušit, jak moc ho to bolí, ale přišlo mi, že moc. A já nevěděla, jak mu pomoci.
Se zaujetím jsem se podívala na Maple, protože její nápad s magiemi zněl dobře. Chtěla jsem k tomu něco dodat, ale Morfeus už nás vyzval k lovu a rozdělil funkce. Byla jsem ráda, že přijdeme na jiné myšlenky. Dokonce jsem se ani necítila nervózně, protože jsem věděla, že naše skupinka je lovecky silná. "Ráda povedu druhou skupinu. Věřím, že se nám povede něco dobrého skolit a přinést." Nechtěla a ani jsem nemohla smečku zklamat. Byla mi svěřena tato úloha a nebyl čas na chyby. Jen jsem se ještě podívala směrem k hranicím. Přinesu ten nejlepší kus. Urvu to nejlepší maso a společně se do něho zakousneme. Tuto myšlenku jsem nechala plynout směrem k Noktovi, i když jsem pochybovala, že ji uslyší. Vždyť Já ani nevím, jakou magii ovládá. Na to bych se mela zeptat. Na nos mi přistála sněhová vločka, která mě donutila potřást hlavou. Zděšeně jsem zjistila, že ostatní už vyrazili a o něčem si povídají. Rychle jsem vyrazila za jejich hlasy. Pohled mi padl na jeden strom, na kterém byly maličké rampouchy. Vypadaly jako křehoučké a ohromně roztomilé ozdůbky. Vzpomněla jsem si, jak jsme doma o vánocích dávali na strom jednu nejkrásnější kostičku z úlovku. Jeden úlovek, jedna kostička. Vždy jsem myslela, že to dodržují všichni, ale zřejmě ne. Mohla bych to navrhnout. Že u nás to bylo jako přání na příští rok, abychom měli zase tolik jídla a zároveň i poděkování za tolik jídla. Příroda nemusí byt vždycky tak ochotná nabídnout jídlo.

// Řeka Tenebrae /mysl][/i]

Na planinu dopadl první sníh. Nové sněhové vločky se líně snášely k zemi, jako když se táhne těsto na nudle. "Nikdy bych neřekla, jak je takový výhled krásný," pověděla jsem své matce. "Nic mě nezahřeje více, než to, že chápeš krásu přírody," odpověděla mi a mile se na mě podívala. Nechtěla jsem tuto chvíli rušit, protože ticho, kterí se kolem nás obklopovalo, bylo krásné. Nesl se k nám smrad bobků, což chvíli trochu pokazilo. Nakrčila jsem nos a snažila se rozpoznat, kde se ten závan vzal. "Nedá se nic dělat, i tohle mezi krásy přírody patří," zasmála se Wintra a hledala po pláni se mnou. Normálně mě takové projevy přírody nevadily, ale tohle bylo až moc. Nasála jsem vzduch do plic a identifikoval původce. "Náhodou, chuť na soba by jsi neměla? Na soba mě nikdo nemusí přemlouvat, " řekla mamina a vyrazily jsme po čichu. Nebudou z nás rampouchy? Nesmysl, vynadala jsem si v duchu. Narazily jsme na původ smradu, ale sobi už byli pryč. Nicméně, jedna stopa nás zaujala. Nos mi prozradil, že to byl yetti . Naráz mě zaplavil strach a z nohou se mi stala poleva. Nahodily jsme světelnou rychlost a upalovaly pryč.

// Psáno na tabletu, snad tam nejsou moc chyby. O:)

// Že bych se přemluvila a něco nakreslila? Uvidíme. :D
Seznam pošlu nějak příležitostně. :)

Mé modré, smutné oči hleděly na ostatní vlky. Když jsem přišla, všichni mě uvítali s takovou radostí a já neměla sílu jim to vrátit. Každý se s krutou realitou popasoval jinak. Ale výsledek byl u nás všech stejný. Nakonec jsem se každému podívala do očí a věděla jsem, že nás toto semkne a utvoříme ještě silnější smečku. Neměla jsem bohužel co dodat, ani co vyvrátit.
Tiše jsem seděla a poslouchala jak Darkie vysvětluje, co jí Život řekl. Shodovalo se to s tím, co říkal Newlin, že mu Život sdělil. Zvláštní kolik vlků v poslední době navštívilo život. Asi bych se tam taky měla vydat. Všimla jsem si, že teď už mladá vlčice nevypadala tak odhodlaně a smířeně, jako v úkrytu. Přeci jen ji to vzalo víc, než byla ochotná přiznat. Nebo dát najevo. Je dobře, že už se nesnaží v sobě tu bolest utlumit. Možná to dělala jen kvůli tomu vlkovi nebo ještě ten šok tak nedozněl. Ale do toho nebudu vrtat. Větší sílu ukazuje teď, když se za své slzy nestydí. Došlo mi, že jak jsem tak na ni koukala, z očí mi také ukápla slza.
Zachvěla jsem se trochu zimou, jak zrovna kolem proletěl chladný větřík. Nemohla jsem už mlčet, cítila jsem, že taky musím něco říct, aby to všechno neleželo jen na nich dvou. Aby věděli, že jsem s nimi. "Stále budu Neyteri vidět kolem nás. Ať už jako vánek, který probíhá lesem nebo jako květinu, která se na jaře probudí ze spánku. Jestli Život prohlásil, že se stala patronkou, tak její podstata je právě v takových maličkostech. A tedy pořád s námi." Začala jsem nejistě, ale na konci monologu jsem už mluvila stylem, že nepřipouštím námitky. Doufala jsem, že to není nějak troufalé nebo neuctivé. Ale takhle jsem to cítila. Na tváři jsem měla méně smutku a více síly, kterou jsem cítila, jak přichází od Darkie.

// Úkryt

Darkie mě nějak předehnala. Následovala jsem její stopu a naslouchala. Jestli její kroky zaslechnu a pomohu s úkolem nesnadným. Ale společnost mi dělal jen stín. Vzdala jsem snahu dohnat mladou vlčici. Raději jsem přemýšlela, zda se mám krýt před vichřicí. I když, nebyl to tak silný vichr, ale z vyhřátého úkrytu by se neroztřásl jenom machr.
Začichala jsem ve vzduchu a správný směr označila. Nesly se odtamtud všemožné pachy, tak jsem vykročila. Tělo se lehce neslo, jen v duši jsem měla těsno. I hvozd truchlí pro naši vůdkyni. Tak jako budou tesknit všichni. Do nosu mě zašimral miláčkův pach. Ale nesl se z jiného místa a mě zachvátil strach. Vítr totiž přinesl i pach naprosto cizí. Zastavila jsem a čekala jestli zmizí. Pachy se však nesly stále a moje rozhodnutí jít podpořit Darkii mělo namále. Co když Nokta napadl vetřelec? Nebo provází nového člena a já bych byla na obtíž přec. Rozhodla jsem se vydat za vlčí skupinou a zeptat se, co je to za věc podivnou.
Znovu do kroku jsem se dala a vlky brzy vyhledala. Byla tu spousta známých tváří, Aseti, Newlin a... Kdo je ta vlčice a proč se na mě tak mile tváří? Podobná byla Maple, ale její obličej byl jiný. Potřásla jsem hlavou, na víc mi nezbylo síly. Tolik divných věcí se kolem dělo, ale podle pachu ji jméno Maple sedělo. Doufala jsem, že to je ona a brzy bude mít příležitost, aby vše vyprávět mohla. "Ahoj," pronesla jsem mile a smutně do ticha. Víc jsem neměla odvahu říkat a zahrála jsem si na tichého mnicha. Jen jsem se na Morfea zahleděla a spoustu nevyřčených slov v očích měla. Ale nejen slova lítosti jsem pocítila. I otázka kolem Nokta a neznámého pachu mě přepadla. Co když jsem se spletla a měla mu jít záda krýt. Věřím, že kdyby měl problém, začal by výt.

Taky jsem nějak nestíhala a nakreslila jsem jen jeden obrázek. A navíc, kreslení mi nikdy nešlo, tak se prosím neděste. :D
http://leteckaposta.cz/243047794

// Mám od Aseti vzkázat, že odpoví později, protože má nějaký problém s přihlášením se. :)

// Můžu taky? Jen bych došla až zítra, jestli by to nevadilo. :)

// 1. úkol

Cítila jsem smutek kolem sebe, ale už byl o trochu mírnější, než tomu bylo před chvilkou.
Darkie to nesla velmi statečně. Nejspíš jí hodně pomáhalo, když cítila naší oporu. Znovu jsem se zadívala na sochu. Přišlo mi, že z ni sálá život pro všechny ve hvozdu.
Když mladá vlčice promluvila, otočila jsem hlavu zpátky na ni. Přikývla jsem. Byla jsem ráda, že nechce odejít nadobro. Jen někam do ústraní, aby si mohla utřídit myšlenky. Taky bych na chviličku měla jít její přeměnu vstřebat. Přála by si, abychom ji nějak uctili a žili v radosti dál.
Na její větu jsem přikývla. Jen jsem si nebyla jistá, jak to Morfeus vezme. On ji miloval. Velice moc. Bylo mi ho líto, ale věděla jsem, že jako smečka ho určitě podpoříme. Ohlédla jsem se zpátky do vnitřku úkrytu. Nechtělo se mi opouštět nyní už vychladlé kožešiny, ale ani jsem tu nechtěla zůstat sama. Vrátila jsem se, abych uklidila pelíšek. Když jsem se na něj divala na tváři se mi usadil úsměv. Už se těším, až se znovu k Noktovi přivinu.
Vyšla jsem z úkrytu ven. Darkii a cizího vlka jsem již neviděla, ale bylo dost možné, že jsem je přehlídla, protože jsem zůstala u vchodu stát s otevřenou pusou. Všude kolem se snášel sníh. Bylo ho tolik, že stromy v dálce ani vidět nebyly. Chvilinku jsem zusta stát před vchodem a vstřebávala jsem tu zimní atmosféru. Pro někoho byla zima deprimující, ale já jí měla ráda. Konečně jsem zavřela tlamu a opatrně seskákala do hvozdu. Při dopadu jsem nevydala žádný zvuk, sníh ho celý polapil. Vítej zimo. Ve tvém tichu a klidu se budou dobře rovnat myšlenky. Vydala jsem se hlouběji do lesa a na cestu mi mimo mlhy dělaly společnost i sněhové vločky.

// Sarumenský hvozd

// Promiň Therione za přeskočení, během dne už čas Mít na napsání nebudu.
//A psano na mobilu, snad tam někde nejsou nesrovnalosti. :D

Situace se přeci jen trochu uvolnila a vysvětlila, ale stále zde panovala smutná atmosféra. Ač byla Darkie ještě poměrně mladá vlčice, přišlo mi, že to má v hlavě srovnané. Pochopila můj prvotní postoj a vzala za vlka plnou zodpovědnost. Tím jsem ji začala brát více dospěle, což mi mělo dojít hned na začátku. Úsměv jsem jí oplatila, i když už její pozornost byla zaměřena na béžového vlka. Také jsem se na něho podívala a v očích jsem zahlédla, že byl mými slovy překvapen. Aby ne, když jsi mu chtěla nejdřív vyprášit kožich. Když se mu Darkie věnovala, vypadal, jako kdyby pomalu vylézal z úkrytu.
Brzy se ozval Nokt a hlas mu na chvilku vypověděl službu. Podívala jsem se na něho a v očích se mi zračila něha. Tak ráda bych mu řekla něco povzbudivého, ale zdálo se, že si potřebuje ustálit myšlenky a vstřebat, co se dozvěděl. Sám. Ne všichni si rádi povídají o nepříjemných zjištěních. Někdo na to potřebuje klid. Nechtělo se mi s ním loučit tak brzy, ale věděla jsem, že ho zase brzy uvidím. Opětovala jsem mu políbení a usmála se na něj. Ale nevěděla jsem, jestli počkám přímo tady nebo v lese. Přeci jen, měla jsem i svou loveckou povinnost, kterou bych měla začít plnit co nejdříve.
Na chvilku jsem se však ještě zamyslela. Nebylo pochyb o tom, že Nokt tohoto vlka zná. Možná, že byli bráchové, proto se k němu choval tak přátelsky. Co se mu ale asi tak mohlo stát? Neměla jsem však čas přemítat, nebo dokonce vyzvídat. Bylo na čase jednat a také si utřídit myšlenky. Ale ještě jedna věc zůstala nedořešená. Otočila jsem se na Darkii. "Asi máš pravdu, měli bychom na chvilku odejít. Ale doufám, že jsi nemyslela nadobro. A ještě, když potkám Morfeuse, mám mu tu smutnou pravdu sdělit nebo to nechat na tobě?" Nechtěla jsem nijak zasahovat nebo se vtírat do rodiny. Ale přeci jen bych měla vědět, jak si představuje šíření takové informace, protože bych mohla vyzradit něco, čemu by se chtěla postavit sama. A členové mají právo vědět, co se stalo jejich alfě. I když to zřejmě nikdo nikdy nepochopí. Dívala jsem se na oba vlky a čekala na vyjádření.

// Odpovím zítra, dneska nestíhám :)

Je možné prožívat štěstí a najedou cítit smutek a žal? Zjišťovala jsem, že to možné je. Stále jsem seděla a pozorovala nehybnou sochu. Cítila jsem, Noktův pohled, i když jsem nevěděla, jak dlouho na mě spočinul očima. Cítila jsem i přítomnost mladé vlčice, která přišla a posadila se vedle mě. Bohužel mi potvrdila, to co jsem si myslela a nebylo to o nic lehčí, ani když ta strašlivá věc byla vyslovena nahlas. Neplakala jsem. Chtěla jsem být silná, už kvůli její dceři, I když, ona se zdála celkem vyrovnaná. Třeba to zpracovávala už dýl, A možná jí pomohl ten cizí vlk. Podívala jsem se na na Darkii. "Také je mi to moc líto," přidala jsem se k Noktovi, ale víc jsem nevěděla, co říct. Zatím nebylo co.
V hlavě se mi začalo ozývat, že by to někdo měl říct Morfeovi, jestli to už neví. Jak zareaguje? Nevím, co bych na jeho místě dělala. Ohlédla jsem se na Nokta. Nedokázala jsem si představit, jak by mi bylo, kdybych ho našla jako sochu. Nedala bych to. Můj milý nabídl, že je necháme osamotě, pokud si to budou přát. Než jsem mohla něco namítnout nebo jeho slova potvrdit, přišel neznámý vlk k nám. Předtím jsem zaslechla, jak zašeptal, něco jako omluvu. Naklonila jsem na něj hlavu. Díval se na mě dost plaše? Nemohla jsem si vybrat, jak se díval po okolí. Očividně mu bylo jasné, že by tu neměl být. Ale na druhou stranu, ani jeden vlk ho nevyháněl. Noktisiel ho evidentně znal a zdálo se mi, že Darkii hodně pomáhá jeho přítomnost. Byla bych ohromně krutá, kdybych ho jako jediná poslala pryč. Někdy musí smečková povinnost stranou, když se jedná o tak velký problém. Vstala jsem a bokem jsem se přitiskla k Noktovi. Srst jsem neměla již naježenou, ale trochu nedůvěry jsem k cizinci pociťovala. Měla jsem z něho zvláštní pocit. Když se ale zeptal sám od sebe, jestli má už jít, utvrdil mě v tom, jaký postoj k němu zaujmu. "Jako členka smečky, bych tě měla požádat o odchod, ale z vlčího hlediska (// jo, bylo mi blbý napsat lidského :D) tu tvá přítomnost nevadí, protože se mi zdá, že je prospěšná. Předpokládám, že jsi tu na pozvání Darkie, takže je jen na ni, kdy tě požádá o odchod." Snažila jsem se dát do slov povzbuzení a na tváři jsem měla úsměv. Nechtěla jsem vypadat jako zlá vlčice, protože jsem taková nebyla. Podívala jsem se na Nokta a mrkla na něho, aby věděl, že jsem jeho nabídnutí nepřeslechla a už se k němu dostávám. Poté jsem se obrátila k mladé vlčici. "Jestli si to přejete, tak se odebereme pryč." Sice mi na tváři seděl lehký úsměv, ale uvnitř jsem cítila, že se s tím, co se Neyteri stalo budu muset ještě nějak vyrovnat.

// Doufám, že nějak nepředbíhám, ono to pořadí asi ještě není zcela daný, že jo? :D

Nokt byl výborný posluchač. Zcela určitě mě vnímal, protože v jeho očích jsem nezahlédla po celou dobu vyprávění, že by se zatoulal v myšlenkách někam pryč. Navíc, než jsem začala vyprávět, řekl mi, že když mě něco trápí, trápí to i jeho. Byla jsem dojatá, protože u mě samozřejmě platilo také, že mu budu oporou, tak jsem to trošinku brala jako samozřejmost. Ale slyšet ta slova vyřčená nahlas bylo povzbuzující. Musím se naučit tyto věci i říkat, ne je jenom dělat. Je zcela jasné, že mu budu stát po boku, protože to partneři dělávají a bude mi i ctí. Ale určitě mu udělá radost, když je i ode mě uslyší. Někdy, až bude ta pravá chvíle.
Když jsem vyprávění zakončila, poděkoval mi. Nic víc ani říkat nemusel. I to bylo známkou toho, že mě poslouchal. Přišlo mi zcela přirozené, aby to věděl. I když jsem mu to nepověděla celé. Ne že bych něco zamlčovala, ale pro teď nebylo důležité znát všechny detaily. Vyřkl i větu, nad kterou by se dalo dlouho uvažovat. Nejspíš si i on nesl nějaké strašáky z minulosti, ale nechtěla jsem a ani jsem neměla právo ho nějak nutit do toho, aby se mi i on svěřil. Až bude chtít a bude se cítit připravený mi to povědět.
Netušila jsem, jestli se chichotá oblíznutí jako takovému nebo jestli ho to zalechtalo, či jen z prosté radosti. Sázela jsem na to třetí a culila jsem se na něj jako sluníčko. Lehounce mi stiskl ouško, což mi vykouzlilo šibalský úsměv na tváři, protože jsem začala přemýšlet, kam ho štípnu já. Už jsem viděla, jak se z toho začíná rodit škádlivá bojovka, protože se tmavý vlk chystal potvrdit otázku ohledně ležení. Jenže něco ze zvuků nebo dokonce pachů ho přesvědčilo o opaku. Cítila jsem, jak se dovádivá atmosféra ztrácí a kolem nás se vytvořilo zmatení, které tryskalo i z medových oček, která se na mě dívala. Naklonila jsem hlavu na stranu, protože kdo známý by mohl Nokta tak zmást tím, že by se tu ukázal. Navíc v úkrytu. Byla to pro mě záhada, zřejmě však menší než pro něho. "Samozřejmě, že nevadilo. Pořádně to zkontroluj, ale vím, že neblázníš, ať už slyšíš kohokoliv, " dodala jsem s lehkým úsměvem. Oplatila jsem mu přitisknutí a nasála jeho příjemnou vůni. Teď je pravá chvíle ukázat, jak mu stojíš po boku, prolétlo mi hlavou, když jsem se dívala na partnerovo mizející tělo.
Pomalu jsem vstala a protáhla si nohy. Trochu smutně jsem se ohlédla po pelíšku, ale smutek nepramenil hlavně z toho, že nám vychladne. Spíš z toho, že když ho uklidím, definitivně se přestaneme válet a vrátíme se do každodenního ruchu smečky. Zatím to tu nechám, rozhodla jsem se a vydala se za hlasy.
Zvuky se ozývaly z místnosti alf, proto jsem tam zvědavě šla taky, i když jsem tam neměla co dělat. Zastavila jsem se u Noktova boku, takže jsem ještě v alfa jeskyni nebyla. To však byla ta poslední věc, která mě zrovna trápila. První mi pohled padl na dva vlky, kteří se k sobě choulili. Jedním z nich byla Darkie, se kterou jsem se potkala snad jen jednou, nicméně díky jejímu zbarvení se mi lehce vybavilo její jméno. Druhého vlka jsem neznala, takže se mi naježily chlupy na krku a chtěla jsem ho začít vyhánět, protože jeho pach nebyl v hvozdu nikdy přítomný, tak by v úkrytu neměl co dělat. Nicméně Nokt z jeho přítomnosti nijak nešílel a pokud jsem to dobře pochopila, tak než jsem přišla, zdravil jeho a ne vlčici. To byl asi jediný důvod, proč jsem nezačala vrčet, nicméně obezřetnost mi zůstala. I s trochu naježenou srstí. Zadívala jsem se na černobílou vlčici, která se tvářila velice smutně. Chtěla jsem za ní dojít a zeptat se co jí trápí, ale pohled mi padl na sochu, která byla u vchodu. Začala jsem si ji z mého místa prohlížet detailněji, protože mi bylo divné, že bych si jí nevšimla, když jsme šli kolem dovnitř. A hlavně, vypadala úplně přesně jako Neyteri? Nebylo možné, aby to byla ona. I když jsem s ní naposledy hovořila někde v těchto místech, nemohla se přece změnit jen tak na sochu. Trochu se mi začaly třást nohy z toho, jak jsem doufala, že to co oči vidí, není pravda. Raději jsem si sedla, aby se mi nohy nepodlomily a stočila jsem zrak zpátky na ležící vlky.