Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Veliká omluva všem čekajícím, Vánoce mi dávají časově zabrat. A taky bych dala akci po Vlčíškovi. :)

Newlin mi vysmekl obdivný pohled a přitom na mě hrnul mimo jiné i slova o tom, že jsem génius. Usmála jsem se na něj, protože mě to opravdu zahřálo. Po mé prosbě se vydal k srnce a znaleckým okem se na ni díval. Teda nevím, co přesně přeměřoval, ale vypadal u toho tak zamyšleně a odborně, že jsem se musela na Aseti zakřenit. Ve chvilce ticha, kdy nosič srnek zřejmě odhadoval tíhu, jsem k ní otočila hlavu. "Děkuji za tvou starost, snad to nebude nic vážného," pověděla jsem s vděkem v očích, protože bylo hezké, že se o mě takhle zajímala. "Neboj, Morfeusovi povím pravdu, jak šikovní jste byli." Přišlo mi, že za její zamlklostí je něco takového, že se bojí, jestli jednala správně. Nebo jen nebyla tak hovorná jako Newlin. Když byl blízko, tak se pak těžko odhadovalo, jestli mlčení druhého vlka je normální nebo už dlouhé. Ale to ničemu nevadilo.
Jak sebral srnku, začal mluvit. Znělo to legračně, ale pravý smysl se mi pochytit nepodařilo. Jde to těžko, když pořádně nerozumíte. Pomalu jsem se vydala za ním. Při každém kroku mi do boku vystřelila hodně nepříjemná bolest. No paráda. A to jsem chtěla jít ke Smrti a k Životu. Žíhaný vlček se na nás otočil a jelikož jsem nevěděla, co říkal, tak jsem jen přikývla. Podívala jsem se na Aseti, jestli dokázala rozšifrovat co říkal. Trochu jsem zaostávala, ale naštěstí druhá skupinka nebyla daleko. A zdálo se, že se jim dařilo. Maple s Darkií si dopřávaly zaslouženého úlovku a Morfeus je sledoval. Než jsem stačila otevřít tlamu, kterou jsem měla stále od krve, Newlin se dal do vyprávění. Hezky to všechno shrnul a už si to mašíroval se srnkou do lesa. Já si mezitím otřela tlamu do sněhu a opatrnými kroky se blížila k Morfeovi. "Vše již zaznělo, jsou to oba šikovní lovci. Jen jsem srnce poškodila kůži víc, než jsem chtěla, takže asi nebude použitelná do úkrytu. Nebo možná jen část." Mlsně jsem se zadívala na rozežranou srnku, která ležela na zemi.
Než jsem se však stačila nějak pohnout, protože nás Morfeus vyzval, abychom si dali, proběhla kolem zrzavá čára, něco prohodila a mířila k lesu. Srst se mi naježila, než jsem však něco stačila říct, ozvala se Maple. Podívala jsem se na ni a zarazila jsem se. Nemá jinou bravu kožíšku? Že by se jí měnil na zimu? I když, to asi ne, minulý rok jsme se spolu potkaly a takhle nevypadala. Pak se jí zeptám. Ale musím říct, že jí to takhle sluší asi víc. Alfa nás uklidnil, že v lese je Nokt a Litai, takže se nemusíme obávat. Navíc, šel tam i Newlin. Zarazila jsem se, protože jsem nevěděla, kdo je Litai. To bude asi ten cizí pach, který jsem cítila, když jsme odcházeli. Evidentně nová členka. Srst mi zase klesla zpátky a já se konečně mohla zakousnout do srny. Čumákem jsem ještě šťouchla do Aseti, aby neotálela a taky si dala.
Všichni nám ustoupili z cesty, tak jsem opatrně dokráčela k masu a zabořila jsem do ní zuby. Krev byla už trochu vychladlá, ale chuti to neubíralo. Utrhla jsem si kus masa a snažila se moc nehýbat, abych si zbytečně do těla nevysílala bolest. Mezitím se Darkie taky zaměřila na nový vzhled Maple. Zvědavě jsem natočila ouška jejich směrem a u toho si dopřála další kus masa. To jsem zvědavá, jak miláčkovi donesu ten nejlepší kus, když mi bude trvat věčnost se tam dostat samotný.

Sledovala jsem Newlina, jak se v běhu otočil a za hlasitého komentování se vydal na správnou stranu. Musela jsem se pousmát, protože u toho vydával zajímavé zvuky. Podívala jsem se na Aseti, co na to říká, ale ona se již pevně soustředila na nalezené stopy. Přidala jsem se za oba vlky a pomalu je předbíhala, abych byla na svém místě včas. Najednou se za mnou ozvaly podivné zvuky. V běhu jsem se otočila, protože jsem se bála, že se něco stalo. Byl to však můj spolulovec, který předváděl řeč jelenů a srnek? To někdo ovládá? Trochu jsem pochybovala, že by tomu dialektu rozuměli. Ale za jeho odvahu mluvit cizí řečí jsem ho obdarovala uznaným pohledem. "Raději to zkoušet nebudu, aby nakonec neutekli před mým hlasem," řekla jsem v běhu.
To už jsme ale doběhli ke stádu, které bylo schované za křovím. Snažila jsem se rychle přesunout na výhodnější místo, to už ale s jeleno-srnkovitou řečí mezi kořist skočil Newlin. Trošku jsem protočila oči, protože tohle jsem v plánu neměla. Nicméně Aseti si všimla kusu, který zaostával za stádem. A dokonce ji začala hnát mým směrem. Tak si sice prohodili role, ale nakonec to nebylo na škodu. Čas byl jen na tuto myšlenku a už jsem startovala z křoví, kam jsem stačila doběhnout, abych nadběhla lovené zvěři. Skočila jsem srně po krku, ale ona stačila uhnout, takže jsem se jí zakousla jen do hřbetu. Stisk jsem však měla silný, takže mě nemohla jen tak setřást. Snažila jsem se ji strhnout k zemi, ale měla docela dost síly, takže se mnou běžela ještě kousek. Do cesty se jí však připletl kořen a ona o něj zakopla. To byla naše šance, jak ji skolit. Koutkem oka jsem viděla, jak se ke mně blíží Aseti s Newlinem, ale nebyl čas čekat. Srnka se snažila zvednout a kopala kolem sebe nohama. Dávala jsem si pozor na její kopyta, protože jsem věděla, že by to mohlo být bolestivé. Přiskočila jsem k ní a zakousla se do krku, než se znovu zvedne. Moje zuby jí protrhly tepnu a její tělo se začalo svíjet v posledních záchvěvech odcházejícího života. Jenže jsem stála špatně a její poslední škubnutí vymrštilo její kopyto přímo mě do boku. Zakníkla jsem, protože to zabolelo. Nebyla jsem si jistá, jestli mi i nezlomila žebro, ale uklidňovala jsem se tím, že srna nemá takovou sílu jako jelen, takže to bude jen namožené. Ale pár týdnů o tom budu vědět.
Když její oči vyhasly, tak jsem konečně uvolnila sevření. Zašklebila jsem se, protože bok mě opravdu bolel a taky, že můj prvotní plán, že ji moc neponičím kožich se moc nepovedl. Otočila jsem se na mé přátele. "Sice jsem si to představovala malinko jinak, ale aspoň jste mi ukázali, že se umíte přizpůsobit jiným úkolům. Dobrá práce od obou," usmívala jsem se při těchto slovech a byla na ně opravdu pyšná. Dobrý tým. Chtěla jsem ještě udělat radost Newlinovi. "Byli jsme dobrý tým kulatých jahůdek. A Newline mohla bych tě poprosit, vezmeš tu srnku na místo setkání?" Pohlédla jsem na něj s prosbou v očích, protože jsem si nebyla jistá, jestli bych ji utáhla. A Aseti jsem říkat nechtěla, když jsme byly obě vlčice a Newlin takový silný vlk. Snad z nás budou mít radost.

// Potkáni 2 vlci - zbývají 4.

Stále jsme za sebou slyšely dech yettiho. "Srhmvá, páuuváá," ozývalo se čím dál blíž a nám z toho tuhla krev v žilách. Šílenou rychlostí jsme uháněly mezi stromy, ale nebylo to nic platné. Skok, hop, přemet, kotrmelec, žjova, to je jízda. Sice se mi takový úprk neměl líbit, ale něco v tom přeskakování větví a keřů přeci bylo. Svist okolo mé hlavy mě trochu vrátil na zem. Šíleně jsem se lekla a změnila směr, až jsme se s mamkou srazily. Šermovaly jsme tlapkami ve vzduchu ve snaze se osvobodit. "Sákra, teď nás jistě dostane. Sežere nás za živa a z kůží si udělá čepici." "Svropuvá, íhá." Strachy jsme se přestaly hýbat, protože tento kvílivý zvuk se ozval za blízkým stromem. Strnuly jsme, čekáme a najednou vžum! Skočil před nás maličký yettíček, který nemohl být větší než zajíc. S ustupujícím šokem jsme si vymotaly tlapky a postavily se na ně. Se zájmem jsme si mužíčka prohlíželi. Stále jsme nemohly uvěřit tomu, že něco tak malého má sílu urvat větev a křičet jako pominutý. "Sisí, vlcí, noháá, bolíí," gestikuloval a poskakoval ten malý tvoreček. Snažily jsme se porozumět jeho zvláštnímu nářečí, ale bylo to těžké. S opatrností jsem se vydala blíž a podívala se na jeho nohu, která byla oproti tělu nepochopitelně veliká. Snaha se vyplatila a můj ostříží zrak mi napověděl, že v jeho noze je zabodnutý veliký trn. Stáhla jsem se z jeho dosahu a veškeré zjištění jsem předala mamce. Sledovala maličkého yettiho se smutkem v očích. Soucitně se k němu naklonila. "S tím ti určitě pomůžeme," řekla vlídně. Sledoval naše pohyby a nevím, jestli nám rozuměl, ale když to maminka řekla, začal poskakovat ještě víc. "Suviá, jopá, hurá, vlcí pomůžou." Slzy se mu koulely po tvářích, ale to mohlo být tím, že si při každém skoku zarazil trn hlouběji do nohy. "Stop, nebo ho ven už nevytáhneme. Stačí už," sykla jsem a mužík se zastavil, jako kdyby mu došly baterie. Sevřela jsem opatrně zuby trn, když poslušně natáhl nohu a s citem mu ho vytahovala. "Sssss, auuváá, grrr," nadával, ale držel. S úlevou jsem mu celý trn vyoperovala a odhodila strannou. "Supéér, hodní vlcíí," poděkoval nám s úsměvem a za jeho podivných skřeků odpochodoval pryč. "Snad ho ještě někdy potkáme, nakonec nebyl tak zlý," posteskla si mamča a my se vrátili k původnímu plánu. Stopovat soby.

// To je tak slaďoulinké.

// Po vzorečku Mapleičky jsem to takhle rozdělánkovala, protože ve slovenčtince bych to nedalánkovala. :D

Ale když jsem se k Newlínkovi přibližánkovala, zjistilánkovala jsem, že mu chybánkují tlapičky. Rozhlížánkovala jsem se po lesíčku, ale nikde nebyly. "Newlínku, co jsi to provádínkoval? Kde máš nožičky?" Už jsem viďánkovala, jak nebudu schopňoučká vysvětlínkovat Morfískovi, že můj svěřeneček ztratínkoval částečky tělíčka. A jestli to je magiečka, tak tu nutně potřebánkuju.
Při hledáníčku zmizelých tlapiček jsem si všimánkovala stopiček, které jsme potřebínkovali. "Podívánkujte se sem. Vypadá to na maličké stádečko. To bychom mohli využínkovat. Když jich je malinkato, tak se lehce zaměřánkujeme jen na tu nejslaboučtější. Tak pojďme a cestičkou třeba nalezánkujeme Newlínkovi nožičky." Čeníšek jsem přitiskánkovala k zemičce a stopínkovala stádečko. Ale ty pacičky jsem opravdu neviďánkovala!

// Já si myslím, že nevadí. :D Jedno pidikolečko se zvládne a druhé ve speciálním území. o:)

12. úkolíček - první částečka

Jéminkote. Tak ony to byly jahůdky a ne jablíčka. Zděšoulince jsem pouslouchánkovala Newlinka a tentokrát jsem si dávinkovala pozoríček, abych se neztratínkovala. "Týmeček kulaťoučkých jahůdek je báječňoučké jméníčko!" Vykřiklánkovala jsem upřímňoučce. Protože to opravdu byl mocinky krásňoučký názevčíček. Newlinkův eláneček mě srhánkoval k tomu myslánkovat růzňoučké hloupůstky. Ale to jsem si přeci nesměnkovala dovolánkovat.
Podívala jsem se svými modroučkými očičky na Asetinku, jestli i ona pochopinkala, co jsem myslánkovala. Protože Newloušek to zřejmě pochopínkoval, jen jsem si nebyla chviličku jisťoučká, po kterých nožičkách nakonec vlastně půjďánkuje. Najednou se rozešínkoval nějakým směroučkem, kde jsem stopičky srneček a jelínečků vůbec neviďánkovala. "Počkánkuj Newliňáčku, tam tím směříčkem nejsou žádné stopičky, které by nám říkankovali, že tam je kořístka," říkankovala jsem a vyšlánkovala za ním, abych se raději přesvědčánkovala.

// Mám od Asetinky vzkázankovat, že napísánkuje jen co si bude jisťoulinká, že jim nekolabujínkuje internetíček. :D Doufám, že můžou být až takový zdrobněliny a skoro všude. Ráda bych stihla dva příspěvky. ^^

// Tento úkol můžu taky splnit s oběma vlky nebo jen s jedním? Raději se ptám. :)

// Řeka Tenebrae

Brzy jsme se zastavili. Rozhlédla jsem se po lese a přemýšlela, jestli jsem tu někdy byla. Po vzoru Morfea jsem začichala ve vzduchu a podivila se, kolik zvěře tu žije. Všichni zůstanou tady a k nám už nikdo nedokráčí. Zbabělci.
Poslouchala jsem Morfa a s pevnými pohledem mu přikývla na potvrzení, že vím co mám dělat. Ve skutečnosti jsem byla lehce na pochybách. Nevěděla jsem, kam se kdo bude hodit. S Aseti jsme lovily vydru a mela jsem aspoň trochu v paměti, jak jí to jde. A Newlinovi jsem věřila, takže to určitě dopadne dobře.
Pokývala jsem hlavou na ostatní. "Vám také hodně štěstí, " usmála jsem se a vydala se kousek stranou, aby jsme si vzájemně nelezli do cesty.
Šedý vlk zatím mluvil. Ze začátku jsem chápala, že vymýšlel jméno skupiny, ale jak do toho začal motat jeleny, bylo to v háji. Až když se zeptal, jak se chceme jmenovat, zaskočeně jsem se na něho podívala. "Ehm... To s těmi jablky nebo co to bylo znělo dobře," řekla jsem a doufala, že to byla jablka. "Když z toho ti jeleni budou jeleni." Podívala jsem se na drúhlu skupinu, ale oni již šli po stopách, které byli na kraji hvozdu. Nemohla jsem po mých svěřencích chtít, aby dělali nebezpečnou práci. Proto mělo být zakousnutí mojí prací. "A teď pozorně poslouchejte. Jsme tři, takže nějaký slabý kus zvládneme. Jelikož vás mám na starosti, tak nesmím dopustit, aby se vám něco stalo. Proto, Aseti, až najdeme ten slabý kus, tak rozeženeš stádo, aby ho nechranili. Nějakým hlukem nebo pohybem. Newlin ji půjde po nohou a já vyběhnu z úkrytu a prokousnu kořisti hrdlo. Nějaké otázky nebo námitky? " Doufala jsem, že to je dobrý plán a všechno se povede jak má.

// Sarumen

|FILLER|

Šli jsme v dobrém tempu. Každý z členů se zabýval svými myšlenkami. Poslouchala jsem, jak Newlin vyprávěl o Setii a o nějakých alergiích. Víc než alergie mě zaujala zmínka o Setii. Došlo mi, že jsem tuto rudou vlčici neviděla už pěkně dlouhou dobu. Vlastně naposledy, když se z toho vlka stala nějaká koule. Ani nevím, jak se jmenoval. Ale když jsem odtamtud odcházela, tak jsem našla tuhle věcičku na tlapku. Vrátila jsem se zpátky, když Newlin zavolal, aby na něj ostatní počkali. Zatřepala jsem hlavou, protože jsem musela mít jasnou mysl. Rozběhla jsem se za šedým vlkem a po vzoru ostatních i já překonala řeku.

// Tmavé smrčiny

// Taky jsem pro, protože jinak nemáme šanci to zvládnout. :D takže změna na řeku? :)

Bála jsem se, aby má slova nebyla nějak moc troufalá. Myslela jsem je samozřejmě vážně, ale za teto situace mohla i podpora být vlezlá. Naštěstí se zdálo, že se mnou skoro všichni souhlasí. Newlin dokonce moji teorii rozvinul, takže teď nebylo těžké vidět Neyteri všude kolem nás. Chtě nechtě, musela jsem se usmát. Maple a Aseti se na nás dívaly, přizvukovaly a v jejich očích jsem viděla menší bolest. I Darkie se zdála být vděčná, silnější a taková dospělejší. Jen Morfeus se zdál být pohlcen v temnotě stejné, jako jeho srst. Nemohla jsem tušit, jak moc ho to bolí, ale přišlo mi, že moc. A já nevěděla, jak mu pomoci.
Se zaujetím jsem se podívala na Maple, protože její nápad s magiemi zněl dobře. Chtěla jsem k tomu něco dodat, ale Morfeus už nás vyzval k lovu a rozdělil funkce. Byla jsem ráda, že přijdeme na jiné myšlenky. Dokonce jsem se ani necítila nervózně, protože jsem věděla, že naše skupinka je lovecky silná. "Ráda povedu druhou skupinu. Věřím, že se nám povede něco dobrého skolit a přinést." Nechtěla a ani jsem nemohla smečku zklamat. Byla mi svěřena tato úloha a nebyl čas na chyby. Jen jsem se ještě podívala směrem k hranicím. Přinesu ten nejlepší kus. Urvu to nejlepší maso a společně se do něho zakousneme. Tuto myšlenku jsem nechala plynout směrem k Noktovi, i když jsem pochybovala, že ji uslyší. Vždyť Já ani nevím, jakou magii ovládá. Na to bych se mela zeptat. Na nos mi přistála sněhová vločka, která mě donutila potřást hlavou. Zděšeně jsem zjistila, že ostatní už vyrazili a o něčem si povídají. Rychle jsem vyrazila za jejich hlasy. Pohled mi padl na jeden strom, na kterém byly maličké rampouchy. Vypadaly jako křehoučké a ohromně roztomilé ozdůbky. Vzpomněla jsem si, jak jsme doma o vánocích dávali na strom jednu nejkrásnější kostičku z úlovku. Jeden úlovek, jedna kostička. Vždy jsem myslela, že to dodržují všichni, ale zřejmě ne. Mohla bych to navrhnout. Že u nás to bylo jako přání na příští rok, abychom měli zase tolik jídla a zároveň i poděkování za tolik jídla. Příroda nemusí byt vždycky tak ochotná nabídnout jídlo.

// Řeka Tenebrae /mysl][/i]

Na planinu dopadl první sníh. Nové sněhové vločky se líně snášely k zemi, jako když se táhne těsto na nudle. "Nikdy bych neřekla, jak je takový výhled krásný," pověděla jsem své matce. "Nic mě nezahřeje více, než to, že chápeš krásu přírody," odpověděla mi a mile se na mě podívala. Nechtěla jsem tuto chvíli rušit, protože ticho, kterí se kolem nás obklopovalo, bylo krásné. Nesl se k nám smrad bobků, což chvíli trochu pokazilo. Nakrčila jsem nos a snažila se rozpoznat, kde se ten závan vzal. "Nedá se nic dělat, i tohle mezi krásy přírody patří," zasmála se Wintra a hledala po pláni se mnou. Normálně mě takové projevy přírody nevadily, ale tohle bylo až moc. Nasála jsem vzduch do plic a identifikoval původce. "Náhodou, chuť na soba by jsi neměla? Na soba mě nikdo nemusí přemlouvat, " řekla mamina a vyrazily jsme po čichu. Nebudou z nás rampouchy? Nesmysl, vynadala jsem si v duchu. Narazily jsme na původ smradu, ale sobi už byli pryč. Nicméně, jedna stopa nás zaujala. Nos mi prozradil, že to byl yetti . Naráz mě zaplavil strach a z nohou se mi stala poleva. Nahodily jsme světelnou rychlost a upalovaly pryč.

// Psáno na tabletu, snad tam nejsou moc chyby. O:)

// Že bych se přemluvila a něco nakreslila? Uvidíme. :D
Seznam pošlu nějak příležitostně. :)

Mé modré, smutné oči hleděly na ostatní vlky. Když jsem přišla, všichni mě uvítali s takovou radostí a já neměla sílu jim to vrátit. Každý se s krutou realitou popasoval jinak. Ale výsledek byl u nás všech stejný. Nakonec jsem se každému podívala do očí a věděla jsem, že nás toto semkne a utvoříme ještě silnější smečku. Neměla jsem bohužel co dodat, ani co vyvrátit.
Tiše jsem seděla a poslouchala jak Darkie vysvětluje, co jí Život řekl. Shodovalo se to s tím, co říkal Newlin, že mu Život sdělil. Zvláštní kolik vlků v poslední době navštívilo život. Asi bych se tam taky měla vydat. Všimla jsem si, že teď už mladá vlčice nevypadala tak odhodlaně a smířeně, jako v úkrytu. Přeci jen ji to vzalo víc, než byla ochotná přiznat. Nebo dát najevo. Je dobře, že už se nesnaží v sobě tu bolest utlumit. Možná to dělala jen kvůli tomu vlkovi nebo ještě ten šok tak nedozněl. Ale do toho nebudu vrtat. Větší sílu ukazuje teď, když se za své slzy nestydí. Došlo mi, že jak jsem tak na ni koukala, z očí mi také ukápla slza.
Zachvěla jsem se trochu zimou, jak zrovna kolem proletěl chladný větřík. Nemohla jsem už mlčet, cítila jsem, že taky musím něco říct, aby to všechno neleželo jen na nich dvou. Aby věděli, že jsem s nimi. "Stále budu Neyteri vidět kolem nás. Ať už jako vánek, který probíhá lesem nebo jako květinu, která se na jaře probudí ze spánku. Jestli Život prohlásil, že se stala patronkou, tak její podstata je právě v takových maličkostech. A tedy pořád s námi." Začala jsem nejistě, ale na konci monologu jsem už mluvila stylem, že nepřipouštím námitky. Doufala jsem, že to není nějak troufalé nebo neuctivé. Ale takhle jsem to cítila. Na tváři jsem měla méně smutku a více síly, kterou jsem cítila, jak přichází od Darkie.